28 C 69/2024-71

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., reg. č. Anonymizováno , sídlem Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 , sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 č. Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 315 093,91 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 290 093,91 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 7 000 Kč, splatných vždy do každého dvacátého pátého dne v příslušném kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek s tím, že v případě prodlení se zaplacením byť jen jediné splátky se celý zbylý dluh stává splatným.

II. Žaloba se zamítá co do nároku žalobkyně na zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 11 751,24 Kč za období od 25. 6. 2021 do 14. 10. 2021, kapitalizovaného úroku ve výši 135 613,19 Kč za období od 15. 10. 2021 do 23. 11. 2023, úroku ve výši 5,9 % ročně z částky 320 093,91 Kč, za období od 24. 11. 2023 do 14. 12. 2023, zákonného úroku z prodlení z částky 320 093, 91 Kč za období od 24. 11. 2023 do 14. 12. 2023 ve výši 8,5 % ročně, úroku 5,9 % ročně z částky 315 093,91 Kč, za období od 15. 12. 2023 do 15. 1. 2024, zákonného úroku z prodlení z částky 315 093,91 Kč za období od 15. 12. 2023 do 15. 1. 2024 ve výši 8,5 % ročně, úroku 5,9 % ročně z částky 310 093,91 Kč za období od 16. 1. 2024 do 14. 2. 2024, zákonného úroku z prodlení z částky 310 093,91 Kč za období od 16. 1. 2024 do 14. 2. 2024 ve výši 8,5 % ročně, úroku 5,9 % ročně z částky 305 093,91 Kč, za období od 15. 2. 2024 do 14. 3. 2024, zákonného úroku z prodlení z částky 305 093,91 Kč za období od období od 15. 2. 2024 do 14. 3. 2024 ve výši 8,5 % ročně, úroku 5,9 % ročně z částky 300 093,91 Kč za období od 15. 3. 2024 do 15. 4. 2024, zákonného úroku z prodlení z částky 300 093,91 Kč za období od 15. 3. 2024 do 15. 4. 2024 ve výši 8,5 % ročně, úroku 5,9 % ročně z částky 295 093,91 Kč za období od 16. 4. 2024 do 14. 5. 2024, zákonného úroku z prodlení z částky 295 093, 91 Kč za období od 16. 4. 2024 do 14. 5. 2024 ve výši 8,5 % ročně, úroku z prodlení 5,9 % ročně z částky 290 093,91 Kč za období od 15. 5. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 290 093,91 Kč za období od 15. 5. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů tohoto řízení částku ve výši 14 782 Kč, a to ve lhůtě do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 8. 1. 2024 domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 315 093,91 Kč s příslušenstvím, sestávajícím z kapitalizovaného neuhrazeného úroku jednotlivých anuitních splátek úvěru dle harmonogramu splátek do dne jejich splatnosti, dále ze smluvního úroku ve výši 5,9 % ročně a taktéž z úroku z prodlení v zákonné výši.

2. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 25. 6. 2021 smlouvu o hotovostním úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě žalobkyně žalované téhož dne poskytla úvěr ve výši 419 000 Kč a strana žalovaná se zavázala úvěr splatit v 96 měsíčních splátkách v částce 5 485,88 Kč se sjednaným úrokem v sazbě 5,9 % ročně. Jelikož žalovaná porušila své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením splátek úvěru za měsíce srpen, září a říjen 2021, využila žalobkyně svého práva a přistoupila dne 14. 10. 2021 k zesplatnění úvěru. Žalovaná přitom svůj dluh neuhradila ani po zaslání předžalobní výzvy ze dne 30. 11. 2023.

3. Žalobkyně uvedla, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance žalovanou. Tyto byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalované byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti žalované banka porovnávala její příjem a její výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů žalované. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Po výše popsaném individuálním hodnocení žalované banka úvěr žalované poskytla. Na výzvu soudu ze dne 28. 2. 2024, č. j. 28 C 69/2024-16, žalobkyně dne 1. 3. 2024 sdělila, že o úvěr žalovaná požádala prostřednictvím mobilní aplikace. Žalovaná v žádosti uvedla svůj měsíční příjem ve výši 25 000 Kč. Tuto informaci žalobkyně zkontrolovala oproti příchozím transakcím na účet žalované č. , č. účtu, , vedený u žalobkyně. Žalobkyně k tomuto tvrzení předložila výpisy z účtu žalované, z nichž je dle tvrzení žalobkyně patrné, že žalovanou deklarovaná částka odpovídá průměrnému příjmu žalované v měsících předcházejících úvěrové žádosti. Žalobkyně zhodnotila příjem žalované jako dostatečný k pokrytí splátek i jejích životních výdajů. Žalovaná pak neuvedla žádných splátek jiným úvěrujícím subjektům, mimo žalobkyni. Žalobkyně dotazem do CCB/CBCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaná na jiné úvěry splácela částku 2 765,24 Kč měsíčně. Po zohlednění výše uvedených skutečností žalobkyně žalované stanovila její maximální zatížení pro novou splátku na částku 8 411,90 Kč. Splátka nového úvěru, tedy i celkové splátkové zatížení, pak činilo 8 251,12 Kč.

4. Žalovaná k podané žalobě uvedla, že si je vědoma svého vysokého dluhu a že ji mrzí, že se dostala do nedobré finanční situace. V době, kdy došlo k podepsání předmětné úvěrové smlouvy, žalovaná vyživovala jedno nezletilé dítě, a to se svým nyní již bývalým manželem. Žalovaná ve sledované době bydlela v nájemním bytě, kde bylo na nájemné a služby placeno zhruba 20 000 Kč měsíčně. Své výdaje vztažmo k době, kdy byla úvěrová smlouva podepsána, žalovaná z důvodu časového odstupu přesněji nespecifikovala. Navržený smír žalovaná neakceptovala s tím, že nesouhlasí s nárokem žalobkyně na placení příslušenství ze žalované částky.

5. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

6. Žalovaná a žalobkyně spolu dne 25. 6. 2021 elektronicky prostřednictvím mobilního bankovnictví žalované uzavřely smlouvu o hotovostním úvěru „, Anonymizováno, č. , Anonymizováno, . Výše úvěru činila 419 000 Kč. Úvěr byl splatný v 96 měsíčních splátkách ve výši 5 485,88 Kč, se splatností nejpozději do 14. 7. 2029. Roční úroková sazba úvěru činila 5,9 %. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla stanovena na 6,07 %. Celková částka, která měla být žalovanou uhrazena, činila 526 644,44 Kč a sestávala z jistiny, jednorázového poplatku a úroků (prokázáno: smlouvou o vedení účtu u , Anonymizováno, ze dne 23. 10. 2017, žádostí o poskytnutí hotovostního úvěru , Anonymizováno, – předschválená nabídka, smlouvou o hotovostním úvěru „, Anonymizováno, “ č. , Anonymizováno, ze dne 25. 6. 2021, sazebníkem bankovních poplatků , Anonymizováno, platného od 1. 10. 2021, všeobecnými obchodními podmínkami pro zakládání a vedení účtů fyzických osob, podmínkami pro poskytování hotovostních úvěrů , Anonymizováno, platnými a účinnými od 18. 9. 2019, doručenkou SMS autorizačního kódu).

7. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná uvedla, že je vdaná, vyživuje jednu osobu, a že pobírá 25 000 Kč čistého měsíčně. V sekci žádosti o poskytnutí úvěru s názvem „III. ZÁVAZKY“ neuvedla žalovaná ničeho. Informaci o měsíčním příjmu žalované žalobkyně zkontrolovala oproti příchozím transakcím na účet žalované č. , č. účtu, , vedený u žalobkyně. Z výpisu transakční historie z účtu žalované č. , č. účtu, za období od 23. 10. 2017 do 22. 9. 2022 soud zjistil, že dne 19. 4. 2021 čerpala žalovaná ošetřovné ve výši 5 488 Kč. Údaje o jakýchkoliv dalších příjmech žalované (z pracovní činnosti apod.) ve výpisech dohledatelné nejsou. Žalovaná si toliko na účet č. , č. účtu, každý měsíc posílala částky do 20 000 Kč a hradila z tohoto účtu mj. splátky dalšího úvěru ve výši 5 285 Kč měsíčně (v květnu 2021 si takto žalovaná na účet č. , č. účtu, zaslala ze svého dalšího účtu částku 19 341 Kč). Dne 7. 6. 2021 žalovaná čerpala úvěr č. , Anonymizováno, ve výši 409 000 Kč a obratem z této částky splácela další úvěr č. , Anonymizováno, (jednorázovou splátkou ve výši 395 088,94 Kč). Dne 25. 6. 2021 čerpala žalovaná na základě smlouvy č. , Anonymizováno, úvěr ve výši 419 000 Kč (tato úvěrová smlouva je předmětem tohoto řízení). I v tomto případě žalovaná z tohoto příjmu obratem splatila část úvěru č. , Anonymizováno, , který čerpala dne 7. 6. 2021 (a to jednorázovou splátkou ve výši 410 190,02 Kč). Ani v dalších měsících (červenci až září 2021) nelze ve výpisech z účtu č. , č. účtu, vysledovat jakýkoliv stabilní příjem žalované z pracovní či podnikatelské činnosti. Jen za květen 2021 přitom činily výdaje z tohoto účtu částku 17 512,43 Kč. Žalobkyně vyvodila, že ověřený příjem žalované na účtu č. , č. účtu, činí částku 17 735,50 Kč a tento vyhodnotila jako dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů žalované (prokázáno: transakční historií účtu , Anonymizováno, za období od 23. 10. 2017 do 22. 9. 2022).

8. Žalovaná pak ke své osobě neuvedla žádných splátek, výdajů či závazků. Uvedla toliko, že je vdaná, s čistým měsíčním příjmem 25 000 Kč a že vyživuje jednu osobu. Žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalované odhadem, a to dle svého (blíže nespecifikovaného) interního ekonomického modelu, pracujícího dle tvrzení žalobkyně se statistickými daty ČSÚ a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Výši odhadovaných výdajů žalované pak žalobkyně dle uvedeného mechanismu stanovila na částku 5 970 Kč. Žalobkyně dotazem do registru CCB/CBCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaná měla v době podání předmětné úvěrové žádosti další úvěry se splátkovým zatížením ve výši 2 765,24 Kč. Po zohlednění výše uvedených skutečností žalobkyně žalované stanovila její maximální zatížení pro novou splátku na částku ve výši 8 411,90 Kč. Splátka nového úvěru činila 5 485,88 Kč a celkové splátkové zatížení žalované tak dle interního modelu žalobkyně činilo částku 8 251,12 Kč (prokázáno: žádostí o poskytnutí hotovostního úvěru , Anonymizováno, – předschválená nabídka, printscreeny z interního systému pro ověření úvěruschopnosti žalované).

9. Žalovaná nehradila splátky úvěru poskytnutého žalobkyní řádně. Z přehledu splátek, které žalobkyně soudu předložila, vyplývá, že žalovaná se dostala do prodlení se splácením splátek úvěru za měsíce srpen, září a říjen 2021. Žalobkyně poslední výzvou k uhrazení dlužné částky ze dne 14. 10. 2021 vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do sedmi dnů od doručení výzvy. Žalobkyně žalovanou upozornila, že nedojde-li k uhrazení předmětného dluhu v uvedené lhůtě, je tato výzva zároveň odstoupením od smlouvy ze dne 25. 6. 2021. Z důvodu, že žalovaná dluh neuhradila, došlo s účinností ke dni 14. 10. 2021 k zesplatnění úvěru. Žalovaná dále hradila splátky úvěru nepravidelně, naposledy na dluh hradila dne 20. 7. 2022. Před podáním žaloby žalovaná na úvěr uhradila částku 88 906,09 Kč, po podání žaloby uhradila dalších 25 000 Kč. Žalobkyně žalované zaslala prostřednictvím svého právního zástupce dne 19. 5. 2023 předžalobní výzvu. Žalovaná však i přes tuto výzvu další platbu ve prospěch žalobkyně neprovedla (prokázáno: výpisem z úvěrového účtu – historií úvěru , Anonymizováno, , poslední výzvou k uhrazení dlužné částky/odstoupením od smlouvy ze dne 14. 10. 2021 včetně dodejky, předžalobní výzvou ze dne 30. 11. 2023 včetně podacího archu z téhož dne).

10. Smlouvou o nájmu bytu ze dne 22. 1. 2021 žalovaná prokázala, že v dotčené době bydlela s partnerem v nájemním bytě, kde bylo placeno celkem 14 000 Kč měsíčně za nájemné a služby.

11. Žalovaná je nyní na rodičovské dovolené a pobírá rodičovský příspěvek ve výši 13 000 Kč měsíčně, přičemž bydlí v nájmu, kde je aktuálně placeno 16 500 Kč měsíčně; k rukám žalobkyně je také hrazeno výživné na nezletilé dítě ve výši 4 000 Kč měsíčně (viz dodatek nájemní smlouvy ze dne 15. 1. 2024, rozsudek , Anonymizováno, soudu pro , adresa, č. j. , spisová značka, , rozhodnutí Úřadu práce ČR č. j. , Anonymizováno, ze dne , datum, ).

12. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 občanského soudního řádu tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další navržené důkazy soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že z výše uvedených a popsaných důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout. Pokud soud provedl jiné, než výše popsané důkazy, nezjistil z nich skutečnosti pro tuto věc stěžejní.

13. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

14. V tomto případě se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalobkyně je právnickou osobou založenou dle práva Polské republiky. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalobkyně, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má pobyt na území České republiky.

15. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti“, neboť žalobkyně podniká v ČR svojí organizační složkou a strana žalovaná má bydliště v ČR.

16. Mezi účastnicemi řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované finanční prostředky. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení.

17. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

20. Podle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

21. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

22. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

23. Zdejší soud tedy konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

24. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

25. Jak již bylo výše konstatováno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že před uzavřením smlouvy prověřovala schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná před uzavřením smlouvy v žádosti o úvěr deklarovala, že je vdaná, s čistým měsíčním příjmem 25 000 Kč a že vyživuje jednu osobu. V sekci žádosti o poskytnutí úvěru s názvem „III. ZÁVAZKY“ neuvedla žalovaná ničeho. Informaci o měsíčním příjmu žalované žalobkyně dle svého tvrzení zkontrolovala oproti příchozím transakcím na účet žalované č. , č. účtu, , který byl veden u žalobkyně. Z výpisu transakční historie z účtu žalované za období od 23. 10. 2017 do 22. 9. 2022 však údaje o jakémkoliv stabilním měsíčním příjmu žalované absentují. Žalovaná si toliko na účet č. , č. účtu, každý měsíc posílala částky do 20 000 Kč a hradila z tohoto účtu mj. splátky dalšího úvěru ve výši 5 285 Kč měsíčně (v květnu 2021 si takto žalovaná na účet č. , č. účtu, zaslala ze svého dalšího účtu částku 19 341 Kč). Dne 7. 6. 2021 žalovaná čerpala úvěr č. , Anonymizováno, ve výši 409 000 Kč a obratem z této částky splácela další úvěr č. , Anonymizováno, (jednorázovou splátkou ve výši 395 088,94 Kč). Dne 25. 6. 2021 čerpala žalovaná na základě smlouvy č. , Anonymizováno, úvěr ve výši 419 000 Kč (tato úvěrová smlouva je předmětem tohoto řízení). I v tomto případě žalovaná z tohoto příjmu obratem splatila část úvěru č. , Anonymizováno, , který čerpala dne 7. 6. 2021 (a to jednorázovou splátkou ve výši 410 190,02 Kč). Ani v dalších měsících (červenci až září 2021) nelze ve výpisech z účtu č. , č. účtu, vysledovat jakýkoliv stabilní příjem žalované z pracovní či podnikatelské činnosti. Jen za květen 2021 přitom činily výdaje z tohoto účtu částku 17 512,43 Kč.

26. Vzhledem k tomu, že žalovaná ke své osobě neuvedla žádných závazků, ani nikterak nespecifikovala své výdaje, stanovila žalobkyně životní výdaje žalované odhadem, a to dle svého (blíže nespecifikovaného) interního ekonomického modelu, pracujícího dle tvrzení žalobkyně se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Výši odhadovaných výdajů žalované pak žalobkyně dle uvedeného mechanismu stanovila na částku 5 970 Kč. Žalobkyně dotazem do registru CCB/CBCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaná měla v době úvěrové žádosti další aktivní úvěry se splátkovým zatížením. Po zohlednění výše uvedených skutečností žalobkyně žalované stanovila její maximální zatížení pro novou splátku na částku ve výši 8 411,90 Kč. Splátka nového úvěru činila 5 485,88 Kč a celkové splátkové zatížení žalované tak dle interního modelu žalobkyně činilo částku 8 251,12 Kč.

27. Soud má za to, že příjmy ani výdaje žalované nezkoumala žalobkyně dostatečně (reálné výdaje žalované pak žalobkyně nezjišťovala a neprověřila v zásadě vůbec). Jak bylo zmíněno, z výpisu z účtu č. , č. účtu, žádný stabilní příjem žalované z pracovní či jiné závislé činnosti či z podnikání nevyplývá, přičemž částka reálných výdajů za květen 2021 (tj. za měsíc předcházející uzavření úvěrové smlouvy) dalece převyšuje částku výdajů určených interním modelem žalobkyně (reálné výdaje žalované ve výši 17 512,43 Kč a modelem stanovený odhad výdajů žalované v částce 5 970 Kč). Pokud pak žalobkyně při vyhodnocování příjmů a výdajů žalované vycházela z výpisů z jiného účtu žalované, nežli z výpisů z účtu žalované č. , č. účtu, (žalobkyně však na výpisy z tohoto účtu žalované v rámci tohoto řízení opakovaně odkázala, mj. v jejím podání ze dne 1. 3. 2024, a předložila je k důkazu), tyto výpisy žalobkyně soudu nepředložila a k důkazu je neoznačila přesto, že byla ohledně doložení mechanismu zkoumání příjmů a výdajů žalované a ohledně mechanismu prověřování úvěruschopnosti žalované při jednání dne 29. 5. 2024 vyzvána k doplnění dle ust. § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu.

28. Jak bylo výše naznačeno, žalobkyně si pak od žalované nevyžádala ani jakoukoliv specifikaci jejích výdajů, zejména co se týká výdajů žalované na bydlení. Posouzení výdajů je pak nutné provést vždy. Této povinnosti se není dle názoru soudu možné vyhnout ani při výrazně nadprůměrných příjmech spotřebitele, neboť ze samé podstaty by ani takový spotřebitel nepotřeboval uzavřít úvěrovou smlouvu, kdyby neměl kromě vysokých příjmů také vysoké výdaje. Žalovaná pak ani nijak nadstandardně vysoké příjmy nedeklarovala (25 000 Kč měsíčně). V tomto kontextu soud poukazuje na rozhodnutí Soudního dvora EU č. C-449/13, v jehož odůvodnění je mj. uvedeno, že „[p]ouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K citovanému závěru Soudního dvora EU se v rozhodovací praxi často hlásí mj. i zdejší finanční arbitr (viz např. nález finančního arbitra ze dne 8. 8. 2019, č. j. FA/SR/SU/829/2018-46). V tomto případě pak žalobkyně nejen, že po žalované nepožadovala žádné doklady o jejích výdajích (vyjma výpisu z účtu , Anonymizováno, , který však banka evidentně beztak nezohlednila, neboť namísto zohlednění reálných výdajů vyplývajících z výpisu ve výši přes 17 000 Kč si sama interním modelem stanovila odhad výdajů žalované na 5 970 Kč), ale dokonce nevyžádala od žalované ani žádný její vlastní údaj o jejích výdajích, který by pak mohla vyhodnocovat a ověřit (v žádosti o úvěr jakýkoliv údaj o výdajích žalované absentuje).

29. Po žalované mělo být požadováno, aby sdělila, kolik osob s ní sdílí společnou domácnost a informace o formě bydlení (vlastnické, družstevní, nájemní). Následně měla být od žalované vyžádána informace o výši nájemného, nákladech na služby (elektrická energie, plyn, voda; např. údaje o SIPO platbách dokládající výdaje za energie apod. pak může zcela běžně předkládat jakýkoliv spotřebitel – viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 75 Co 207/2021), nákladech na služby elektronických komunikací, výši výživného na osobu, kterou žalovaná dle žádosti o úvěr vyživovala, platbách pojistného a alespoň orientačně o všech dalších nákladech k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb žalované (např. náklady na ošacení, záliby, jízdné, náklady na pohonné hmoty). Žádná z těchto informací od žalované požadována nebyla, tudíž žalobkyně dle názoru soudu nikdy nemohla zjistit a ověřit alespoň rámcově reálné údaje o výdajích žalované. V tomto kontextu je nutno zmínit, že žalovaná prokázala, že v dotčené době bydlela v nájemním bytě, kde bylo placeno celkem 14 000 Kč měsíčně za nájemné a služby – tyto údaje však žalobkyně nezjišťovala a nijak je při hodnocení úvěruschopnosti žalované nereflektovala. Dle názoru soudu je nepochybné, že žalobkyní odhadnutá částka měsíčních výdajů žalované ve výši 5 970 Kč nereflektuje společenskou realitu, avšak banka z této odhadnuté částky výdajů bez dalšího ověření vyšla a úvěr žalované poskytla (viz. rozsudek Krajského soudu v , adresa, – pobočka v , Anonymizováno, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ). Lze doplnit, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 občanského zákoníku (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.).

30. Bez zajímavosti není ani to, že DSTI index u žalované i při zohlednění odhadnutých výdajů ve výši 5 970 Kč měsíčně dosahoval úrovně 46,5 %, což je nad hranicí doporučenou ČNB. Tento fakt měl v žalobkyni vzbudit podezření, zdali bude žalovaná schopna úvěr dlouhodobě splácet a žalobkyně z něho měla vyvodit vyšší obezřetnost při posuzování úvěruschopnosti žalované, avšak nestalo se tak.

31. Soud má za to, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak judikoval i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ Tento závěr platí v souzené věci o to spíše, pokud žalobkyně na základě výpisu z účtu žalované fakticky disponovala informacemi alespoň o části výdajů spotřebitele (žalované). Žalobkyně neověřila výdaje žalované, ač měla k dispozici výpis z osobního účtu žalované, který byl navíc veden u žalobkyně, a z něhož bylo patrno, že výdaje žalované jsou mnohem vyšší, nežli činil odhad žalobkyně. Žalobkyně bez dalšího přistoupila ke stanovení výdajů odhadem (toliko na částku korelující tehdejšímu životnímu minimu), a to bez zohlednění jakkoliv relevantních statistických údajů týkajících se normativních nákladů na bydlení apod. (tyto statistické údaje ani žalobkyně případně nemohla efektivně aplikovat, neboť nezjistila a neprověřila ani to, jestli žalovaná bydlí ve vlastním nebo pronajatém obydlí). Dle názoru soudu tedy neobstojí odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 27/2021, neboť žalobkyně v rámci svého interního odhadu nijak nezohlednila reálné výdaje žalované ani relevantní statistické údaje, neboť neměla žádnou představu o tom, jak žalovaná fakticky funguje a hospodaří.

32. Ani odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023 dle názoru zdejšího soudu není adekvátní. Žalovaná jednak v tomto případě nesplácela daný úvěr řádně a dlouhodobě (již zhruba po 4 měsících od jeho poskytnutí byl úvěr zesplatněn) a na závěry obsažené v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu by navíc mělo být dle názoru soudu zdejšího nahlíženo optikou aktuálního rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22 ze dne 11. 1. 2024, dle něhož mj. „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ I pokud by tedy byl úvěr dlouhodobě splácen či úplně splacen, nelze v případě neprověření úvěruschopnosti úvěrovaného dle názoru zdejšího soudu vycházejícího z odkazovaného rozhodnutí Soudního dvora EU dojít k závěru, že úvěrová smlouva není v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele absolutně neplatná.

33. Zdejší soud má tedy s ohledem na výše uvedené za to, že žalovaná neprověřila úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, když zcela rezignovala zejména na prověření reálných výdajů žalované, a to ačkoliv měla k dispozici minimálně výpis z účtu žalované. Pokud žalobkyně pracovala s interním modelem, do něhož zanesla pouze částku lehce převyšující životní minimum, a která nemůže odpovídat reálným výdajům žalované na bydlení a obživu, nedostála žalobkyně dle názoru soudu své zákonné povinnosti adekvátně ověřit schopnost žalované úvěr splatit (srov. také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 17 Co 340/2023-54).

34. Dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

35. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

36. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

37. Soud má za prokázané, že žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta celková částka ve výši 419 000 Kč. Sjednaný úrok činil 5,9 % ročně. Žalovaná z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradila žalobkyni toliko částku ve výši 88 906,09 Kč (nesplacená jistina tedy činila 330 093,91 Kč). Po podání žaloby bylo žalovanou uhrazeno 25 000 Kč (o částečném zastavení řízení v rozsahu této částky bylo v důsledku zpětvzetí žaloby rozhodnuto samostatným usnesením). Předmětem žaloby pak byla toliko částka 315 093,91 Kč s příslušenstvím (vyšší částku žalovaná v žalobě nepožadovala), přičemž v důsledku částečného zastavení řízení zůstala předmětem tohoto řízení částka 290 093,91 Kč.

38. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované z hlediska jejích výdajů. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak zdejší soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak zdejší soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na vypořádání vztahů účastnic řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalované byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 419 000 Kč, žalovaná pak žalobkyni uhradila celkem 88 906,09 Kč před podáním žaloby a 25 000 Kč po podání žaloby. Předmětem žaloby pak byla toliko částka 315 093,91 Kč s příslušenstvím (vyšší částku žalovaná v tomto řízení nenárokovala), přičemž v důsledku částečného zastavení řízení zůstala předmětem tohoto řízení částka 290 093,91 Kč. Soud tedy dospěl k závěru, že co do částky 290 093,91 Kč se žalovaná na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatila, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydala.

39. Výrokem I. tohoto rozsudku proto soud v návaznosti na vše výše uvedené žalované uložil, aby dosud nevydanou část jejího bezdůvodného obohacení žalobkyni vrátila, a to ve splátkách přiměřených aktuálním majetkovým poměrům žalované (žalovaná je nyní na rodičovské dovolené a aktuálně pobírá rodičovský příspěvek ve výši 13 000 Kč měsíčně, přičemž bydlí v nájmu, kde je placeno 16 500 Kč měsíčně; k rukám žalobkyně je také hrazeno výživné na nezletilé dítě ve výši 4 000 Kč měsíčně, ale tento příjem je adekvátní využít na potřeby dítěte; žalovaná taktéž splácí úvěr od AirBank ve výši 190 000 Kč, a to splátkou ve výši 2 900 Kč měsíčně – viz její soudem vyžádané prohlášení na čísle listu 60 spisu). Dlužno také podotknout, že sama žalobkyně splátkový kalendář aprobovala v návrhu smíru ze dne 29. 5. 2024 (smír nakonec nebyl zdejším soudem schválen, což je reflektováno samostatným usnesením). Co do zbytku žalovaného nároku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

40. Ohledně úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

41. Náklady právního zastoupení externím advokátem soud žalobkyni v tomto případě nepřiznal, neboť je nepokládá za účelně vynaložené. Jak konstatoval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, „za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat pouze takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Jakkoli náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat, nelze dané pravidlo vnímat jako absolutní; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu, a to ačkoliv je právo na právní pomoc ústavně garantováno a zakotveno“.

42. Pojem „účelný“ je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů nadbytečných či nadměrných, které jsou neadekvátní konkrétnímu případu. Za situace, kdy žalobkyně je bankou (nadnárodní korporací s miliardovými ročními obraty a výnosy) podnikající v ČR a disponuje právním oddělením (legal and compliance department – viz například web žalobkyně: , Anonymizováno, ), které je schopno vyhotovit rozsáhlou úvěrovou dokumentaci a musí být tedy logicky s to aplikovat pravidla ověřování úvěruschopnosti spotřebitelů a zákon o spotřebitelském úvěru, byly dle názoru soudu náklady na externí právní zastoupení žalobkyně advokátem v tomto případě vynaloženy neúčelně.

43. Žalobkyně by se měla být dle názoru zdejšího soudu schopna před soudem v obdobných (v zásadě skutkově i právně) jednodušších případech týkajících se úvěrových smluv a vymáhání dluhů z úvěrových smluv zastupovat sama, a to už jen s ohledem na výše naznačené, tedy že disponuje právním oddělením (legal and compliance department – viz například web žalobkyně: , Anonymizováno, ), které je schopno vyhotovit rozsáhlou úvěrovou dokumentaci a musí být tedy logicky s to aplikovat pravidla ověřování úvěruschopnosti spotřebitelů, jejíž posouzení je v obdobných případech stěžejní, i zákon o spotřebitelském úvěru. V dalších aspektech civilního soudního řízení by pak měla být pro žalobkyni z hlediska hájení jejích práv dostačující rozsáhlá poučovací povinnost soudu, jejímž prostřednictvím soud např. právě i v této věci ve vztahu k nezastoupené žalované zohledňoval to, že je žalovaná právní laik a adekvátně této skutečnosti ji poučoval o jejích procesních právech. Žalobkyně dle názoru soudu disponuje vlastním personálním aparátem, který je schopen podat účinně žalobu a bránit její práva, zejména pak ve věcech, týkajících se úvěrů (tedy agendy, která je v bankovnictví zcela běžná). Z pohledu soudu tedy žalobkyně zplnomocněného právního zástupce z řad advokátů k účinnému bránění svých práv v tomto případě nepotřebovala. Skutečnost, že se nechala žalobkyně pro toto řízení advokátem zastoupit, tak dle názoru soudu směřuje spíše než k účelnému bránění práva k neúměrnému a zbytečnému navyšování nákladů řízení a dá se říci k nepřiměřenému sankcionování dlužnice (zde žalované). Nelze také pominout, že některé další banky v obdobných případech zastoupeny advokátem nejsou (viz například řízení vedená zdejším soudem, v nichž byla žalujícím subjektem , právnická osoba, ., sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, nebo sp. zn. , spisová značka, ).

44. Soud v tomto kontextu odkazuje např. i na rozhodnutí Ústavního soudu z 18. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1333/14, či z 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12 nebo na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, neboť tato rozhodnutí dle názoru zdejšího soudu lze na tento případ aplikovat. Žalobkyně z pohledu zdejšího soudu disponuje dostatečným personálním vybavením k tomu, aby mohla svá práva bránit i bez využití externího advokáta. Pokud by žalobkyně eventuálně argumentovala tím, že pracovníci jejího legal and compliance department nemají v popisu práce vymáhání dluhů nebo jejich uplatňování u orgánů veřejné moci, má soud v tomto ohledu za to, že ani tato argumentace není případná. Žalobkyně je nadnárodní korporací (bankou) s vysokými obraty i zisky, a v jejích personálních i finančních možnostech tedy dle názoru soudu je i případná akvizice dalších zaměstnanců, kteří by se na tuto (vymáhací) agendu specializovali. Takovýmto postupem by došlo i k celkovému ponížení soudních výloh v obdobných jednodušších případech týkajících se úvěrů a tedy i ke snížení míry zadlužení osob, které jsou žalovány pro nesplnění podmínek úvěrových smluv, navíc za situace, kdy úvěrující subjekt nesplnil svou zákonnou povinnost dostatečně prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

45. V návaznosti na výše uvedené tedy zdejší soud žalobkyni přiznal pouze náklady v takové výši, které by přiznal nezastoupenému účastníku řízení, a náklady reprezentované zaplaceným soudním poplatkem za žalobu a hotové výdaje. Přiznání nákladů externího právního zastoupení by soud v této věci vzhledem k výše uvedenému pokládal za nespravedlivé, nepřiměřené a neadekvátní rozhodnutí, kterým by bylo zasaženo do ústavně garantovaného práva žalované na soudní ochranu. Toto právo žalované na soudní ochranu má pak v této věci dle názoru soudu přednost před právem žalobkyně na právní zastoupení, neboť žalobkyně svá práva mohla dle názoru soudu bez obtíží hájit i bez využití právní pomoci externího (a mnohem nákladnějšího) advokáta. Dle názoru zdejšího soudu se nejedná o situaci, kdy by byla žalobkyně nepřiznáním práva na náhradu nákladů právního zastoupení vůči jiným subjektům nějak diskriminována, nebo kdy by se jednalo o popření jejího ústavně garantovaného práva na právní pomoc. Náhradu nákladů řízení nelze aplikovat jako mechanismus sankční. V tomto směru lze odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, v němž Ústavní soud mj. uvedl, že „vzniklý svébytný systém vymáhání pohledávek, záměrně produkující neúměrně vysoké náklady soudního řízení, který poškozuje či likviduje ve sporu neúspěšné dlužníky a naopak zajišťuje významný prospěch osobám, podílejícím se na uplatňování především bagatelních pohledávek a vymáhání s nimi souvisejících nákladů řízení, znamená nepřípustné sankcionování neúspěšné strany řízení v rozporu s principem proporcionality a dochází tak v důsledku něj de facto k ukládání sankce bez zákona“. Co se rozumí (resp. nerozumí) účelností vynaložených nákladů na právní zastoupení, se pokusil definovat také Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, v němž mj. uvedl, že „o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka.“ Obdobně judikoval i Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 585/17. Dle názoru zdejšího soudu vycházejícího i z této citované judikatury Ústavního soudu nelze aprobovat aktuální stav, kdy se ze v zásadě skutkově i právně jednoduchého vymáhání úvěrových pohledávek stává prakticky obchod s chudobou.

46. Zdejší soud proto uzavírá, že účelnost nákladů žalobkyně, které žalobkyně v tomto řízení vynaložila na své zastoupení externím advokátem, nelze dle názoru zdejšího soudu dovodit, neboť žalobkyně svého práva na zastupování advokátem spíše zneužila, aby došlo k neúměrnému navýšení nákladů tohoto řízení. Soud proto výrokem III. tohoto rozsudku přiznal žalobkyni pouze právo na náhradu nákladů řízení v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 12 604 Kč a z nákladů řízení vypočtených v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 1 800 Kč představující 300 Kč za každý z šesti úkonů dle § 1 odst. 3 a dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky včetně DPH ve výši 378 Kč (v tomto případě byla částka 300 Kč přiznána za tyto úkony: předžalobní výzvu, žalobu, doplnění žaloby ze dne 1. 3. 2024, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 26. 4. 2024, účast na jednání soudu ze dne 29. 5. 2024 a za přípravu na toto soudní jednání).

47. Lhůtu k nahrazení soudních výloh pak soud ve vztahu k žalované stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce 3 měsíců od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější nedobrou ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Soud zohledňoval i to, že žalobkyně splácí další své dluhy a že je také spolu s manželem živitelkou nezletilého dítětě. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení tříměsíční lhůty k nahrazení soudních výloh.