28 C 70/2023 - 31

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení 19 225 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje co do částky 2 752 Kč jakožto nároku na zaplacení smluvní pokuty a co do nároku na zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 885,92 Kč, co do nároku na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a co do nároku na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z částky 16 000 Kč za období od [datum] do zaplacení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 2 252 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky 19 225 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný dne [datum] uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o úvěru [číslo] platnou a účinnou ve znění smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], na základě které čerpal od žalobkyně úvěr ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit do [datum], což však neučinil a na úvěr neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným následně přešla na žalobkyni na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Ke dni postoupení činila pohledávka 18 902 Kč a skládala se z jistiny 16 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 752 Kč a paušální náhrady nákladů na upomínání ve výši 150 Kč. Nad rámec toho se žalobkyně domáhala částky 473 Kč jakožto účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání. Žalovaný neuhradil dlužnou částku ani na základě předžalobní výzvy zaslané prostřednictvím právního zástupce žalobkyně.

2. Žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez potřeby nařízení jednání výslovně souhlasila v žalobě; žalovaný se k dotazu soudu v tomto ohledu nevyjádřil a soud tak jeho souhlas presumoval a uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. Soud dodává, že v době, kdy byla žalovanému doručována žaloba s výzvou k vyjádření, ještě žalovaný neměl založenou datovou schránku (viz záznam o kontrole na č.l. 27 spisu). Dále soud konstatuje, že usnesením č. j. 28 C 70/2023-26 žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, zdali byla před uzavřením úvěrové smlouvy úvěrujícím subjektem v případě žalovaného adekvátně a dostatečně zkoumána jeho úvěruschopnost a zda a jak byly posouzeny údaje poskytnuté před uzavřením smlouvy žalovaným. Žalobkyně na základě této výzvy v podání ze dne [datum] písemně sdělila, že nedisponuje žádnými důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně současně vzala žalobu zpět co do částky 2 902 Kč představující kapitalizovaný úrok ve výši 150 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 752 Kč. Vzhledem k tomu rozhodl soud v této věci dle ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, při kterém by žalovanou opakovaně poučil, a to ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. – toto poučení by bylo dle názoru soudu obsoletní, neboť žalobkyně evidentně žádnými důkazy dokládajícími prověření úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující:

4. Žalovaný s původním věřitelem, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“), uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr navrátit do [datum]. Úvěr byl sjednán jako bezúročný. Smlouva o úvěru byla následně změněna dohodou smluvních stran ze dne [datum], ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč, splatnost úvěru zůstala na den [datum]. (smlouvou o úvěru [číslo] ze dne [datum] a ze dne [datum])

5. Žalovaný dne [datum] od [anonymizováno] čerpal částku 5 000 Kč, dne [datum] částku 4 000 Kč a 3 000 Kč, dne [datum] částku 3 000 Kč a dne [datum] částku 1 000 Kč Celkem tedy částku 16 000 Kč (relevantními částmi výpisy z účtů původního věřitele, vyjádřením společnosti [anonymizována dvě slova] ze dne [datum])

6. Žalovaný úvěr v řádném termínu neuhradil a od [datum] byl s úhradou v prodlení. [anonymizováno] mu dne [datum] zaslalo upomínku, dne [datum] opakovanou výzvu k úhradě dlužné částky a dne [datum] předžalobní výzvu, žalovaný přesto na dluh neuhradil ničeho. (upomínkou ze dne [datum], opakovanou výzvou k úhradě ze dne [datum], předžalobní výzvou k okamžité úhradě dluhu ze dne [datum])

7. Na žalobkyni přešla pohledávka za žalovaným na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], respektive na základě dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] (rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], společným prohlášením smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne [datum])

8. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem žalobkyně ze dne [datum], přičemž [anonymizováno] žalobkyni udělilo k oznámení o postoupení pohledávky žalovanému plnou moc. Současně s oznámením o postoupení pohledávky zaslala žalobkyně žalovanému upozornění na možnost vzniku nákladů mimosoudního vymáhání společně s ceníkem těchto nákladů. (plnou mocí ze dne [datum] udělenou žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího archu ze dne [datum])

9. Následně žalobkyně zaslala žalovanému prostřednictvím právního zástupce dne [datum] předžalobní výzvu k úhradě dluhu (předžalobní výzvou ze dne [datum] včetně podacího archu ze dne [datum])

10. Soud provedené důkazy hodnotil podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a po právní stránce věc posoudil následovně:

11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky. Žalovaný čerpal uvedený úvěr a zavázal se jej uhradit ve stanovené lhůtě.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ účinného v rozhodné době, kdy byla uzavřena úvěrová smlouva, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (Podle § 87 odst. 1 aktuálně účinného ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.).

14. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit.

15. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C -679/18, ze dne 5. 3. 2020, konstatoval, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 16. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. Z výše uvedeného se podává, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru účinného v době uzavření úvěrové smlouvy je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá též z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. účinného v době uzavření úvěrové smlouvy není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

18. Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

19. Soud byl tedy s odkazem na výše uvedené povinen zkoumat ex officio, zda právní předchůdce žalobkyně dostál své povinnosti dostatečně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dále bylo nutno zkoumat, zdali úvěrující subjekt ověřil údaje poskytnuté spotřebitelem a zdali z hlediska úvěruschopnosti hodnotil jeho faktickou finanční situaci a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Z žalobkyní předložených důkazů však nevyplývá, že by tato povinnost byla v tomto případě adekvátně splněna. Naopak má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně tuto zákonnou povinnost nesplnil, jelikož žalobkyně v jejím podání ze dne [datum] výslovně uvedla, že žádnými důkazy o posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet nedisponuje a v té souvislosti vzala žalobu částečně zpět. Úvěrová smlouva je tak absolutně neplatná. Mj. i v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 má pak zdejší soud za to, že úvěruschopnost žalovaného měla být posouzena jak před uzavřením úvěrové smlouvy ze dne [datum], tak i před uzavřením úvěrové smlouvy ze dne [datum]. Úvěrující subjektu však tuto povinnost očividně nesplnil ani v jednom případě (nebyly o tom předloženy žádné důkazy). Úvěrující subjekt je pak zodpovědný za to, aby si ponechal k dispozici podklady, z nichž při hodnocení úvěruschopnosti spotřebitele vycházel, a pokud je není schopen doložit, je adekvátní to přičíst k jeho tíži.

20. Zdejší soud také připomíná, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky jeho platební neschopnosti, ale zprostředkovaně také úvěrující společnost, a to před negativními vlivy způsobenými exekučním a insolvenčním zatížením populace. Chráněna je taktéž pozice věřitelů samých, neboť v návaznosti na tuto zákonnou povinnost úvěrujících subjektů se snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je přitom věřitel povinen provádět s odbornou péčí, tedy zejména řádně posuzovat osobní a majetkové poměry spotřebitele z hlediska jeho schopnosti úvěr splácet, primárně porovnáním jeho příjmů a výdajů a dalších okolností, které by mohly mít vliv na řádné splácení úvěru. Úvěrující subjekt (potažmo subjekt, na který tvrzená pohledávka přešla), je pak povinen prokázat, že došlo k adekvátní prověření úvěruschopnosti spotřebitele – to se však v tomto případě přes výzvu soudu nestalo. Poznatky o důkazním břemeni úvěrujícího vychází i z výkladu směrnice Rady 87/102 EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, konkrétně z bodu 26. její preambule, který byl v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci sp. zn. C -449/13 vyložen tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady, což se v tomto případě nestalo). Tímto procesem má být podle Soudního dvora EU zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně, jako tomu bylo právě i v tomto případě.

21. Úvěrová smlouva tedy byla soudem posouzena jako absolutně neplatná pro popsaný rozpor s kogentní vnitrostátní zákonnou úpravou a zejména pro rozpor s citovanou evropskou legislativou a z ní vycházející zdejší i unijní judikaturou. Žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru dostatečným způsobem zkoumána a adekvátně prověřována (k této problematice srov. také např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

22. Podle ustanovení § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle ustanovení § 1887 o. z. lze postoupit i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

23. Dle § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

24. Dle § 2991 o. z. platí že, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Soud má tedy za prokázané, že žalovaný uzavřel se [anonymizováno] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu byla vyplacena celkem částka ve výši 16 000 Kč, na kterou neuhradil ničeho. V řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného a soud proto z úřední povinnosti smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou, jak bylo uvedeno. Žalovaný se proto na úkor právního předchůdce žalobkyně bezdůvodně obohatil a je proto v souladu s ust. § 87 odst. 1 ZSÚ za použití ust. § 2991 o. z. povinen žalobkyni, na kterou dluh přešel, vrátit dosud nesplacenou jistinu ve výši 16 000 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by na tento dluh něčeho uhradil.

26. Dle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. Žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Žalobkyně vzala žalobu ve svém podání ze dne [datum] částečně zpět co do částky 2 902 Kč; v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno výrokem I. tohoto rozsudku.

27. Pokud se jedná o žalobkyní uplatňovaný nárok na úhradu účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání, pak soud konstatuje, že tento nárok nemá žádný právní základ. Z uzavřené smlouvy o úvěru žádný takový nárok žalobkyně (nebo jejího právního předchůdce) nevyplývá, mezi samotnou žalobkyní a žalovaným k uzavření žádného smluvního vztahu nedošlo a nárok nemá ani žádnou oporu v právních předpisech. Žalobkyně nemohla odeslat žalovanému její vlastní ceník nákladů mimosoudního vymáhání a očekávat, že by to ve vztahu k žalovanému mělo nějaké právní důsledky.

28. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož:„ Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

29. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti). V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení (viz výrok II. tohoto rozsudku) a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši odvíjející se od její předžalobní výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum] (přiznána tedy byla pouze dosud nesplacená část jistiny). Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a její konec zároveň jako okamžik splatnosti dosud nesplacené jistiny ve výši 16 000 Kč.

30. Ze všech výše popsaných důvodů soud řízení výrokem I. zastavil v rozsahu provedeného zpětvzetí, výrokem II. uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení a výrokem III. žalobu co do zbytku nároku zamítnul.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 19 225 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.