28 C 78/2023 - 286

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o náhradu škody a nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žaloba na zaplacení 1 245 097,65 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 4 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované jednak náhrady škody a jednak nemajetkové újmy v souvislosti se zabavením 10 kusů kmenových akcií na majitele, jejichž vlastníkem byl. Žalobce uvedl, že dne 23. 6. 2009 byla provedena Policií ČR domovní prohlídka na adrese [adresa], část obce [adresa], přičemž se jednalo o rodinný dům, kde se přechodně zdržoval otec žalobce, v té době obviněný [tituly před jménem] [jméno FO] a dále také prohlídka kanceláře provozovny obchodní společnosti [právnická osoba]., jejíž jednatelkou a společníkem byla matka žalobce. Při této domovní prohlídce bylo z trezoru obchodní společnosti [právnická osoba]. zabaveno právě 10 kusů kmenových akcí na majitele, ve jmenovité hodnotě 1 508 080 Kč, resp. 56 000 EUR, evropské společnosti [právnická osoba], což souviselo s trestním řízením vedeným následně před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 46/2012 proti otci žalobce. Předmětné akcie však neměly žádnou souvislost s uvedeným trestním řízením, a tedy byly žalobci zabaveny protiprávně v rozporu s příkazem k domovní prohlídce, když zajištěny měly být toliko věci vztahující se ke zjištěním vyhledávacího oddělení finančního úřadu ke společnostem [právnická osoba]., a to listiny související s dary pro sportovní oddíly, kde byl činný otec žalobce. Tyto akcie byly žalobci vydány ze soudní úschovy až dne 18. 10. 2022 na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, které nabylo právní moci dne 23. 9. 2022. Žalobce akcie nabyl na základě smlouvy o koupi cenných papírů ze dne 3. 3. 2009 a měl je uschovány v domě své matky, paní [Jméno žalobce]. Jednalo se o nové akcie zmíněné společnosti o jmenovité hodnotě každé akcie 1 508 080 Kč, celkem ve výši 15 080 800 Kč. Žalobce za účelem nápravy nesprávného úředního postupu spočívajícího v neoprávněném zabavení uvedených akcií vynaložil náklady, které se přímo projevily v jeho majetkové sféře, a to konkrétně náklady právního zastoupení v celkové výši 245 097,60 Kč při sazbě mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 50 340 Kč, režijního paušálu 300 Kč a DPH 21 % (úkon právní služby ze dne 29. 3. 2010 – žádost o vydání věci, ze dne 25. 4. 2022 – žádost o vrácení věci, ze dne 28. 7. 2022 – sdělení na výzvu soudu a ze dne 18. 10. 2022 – zastoupení žalobce při převzetí akcií). Žalobce dále požadoval náhradu škody ve výši 944 380 Kč, představující mandatorní výdaje, které žalobce jako jediný akcionář obchodní společnosti [právnická osoba] hradil po celou dobu trvání zabavených akcií za účelem zachování existence této společnosti a plnění zákonných povinností obchodní společnosti. Mezi tyto náklady patřily náklady na vedení účetnictví, poskytnutí sídla a úschovu pošty. Tyto služby poskytovala žalobci, resp. obchodní společnosti [právnická osoba] na základě smluvního ujednání nejprve společnost [právnická osoba]. a to v roce 2011 a od roku 2012 do roku 2022 pak společnost [právnická osoba]. Výše těchto nákladů činila v roce 2011 částku 51 530 Kč, v roce 2012 částku 88 200 Kč, v roce 2013 částku 85 910 Kč a mezi lety 2014 až 2022 částku 79 860 Kč.

2. Obchodní společnost [právnická osoba] v době zabavení akcií, tj. k 23. 6. 2009 také měla rozpracovaný projekt výstavby hotelu v obci [Anonymizováno] v Rakousku, a to včetně zhotovení projektu stavby a získání předkupního práva k příslušným stavebním pozemkům. Náklady na přípravu projektu hradil žalobce a tyto spočívaly ve výdajích na poskytnuté notářské a právní služby za účelem koupě pozemku ve výši 628 506,03 Kč, inženýrských prací ve výši 36 865,15 Kč, architektonických studií ve výši 1 715 332,10 Kč, službách architekta ve výši 17 162,05 Kč, geodetickém průzkumu ve výši 136 828,43 Kč, daňovém poradenství v letech 2009–2010 ve výši 40 646,45 Kč a stavebních projektech ve výši 151 895,34 Kč, celkem ve výši 2 727 235,55 Kč. V důsledku zabavení akcií pak ztroskotala realizace projektu výstavby uvedeného hotelu, neboť společnost [právnická osoba] nemohla nakládat s majetkovou podstatou obchodní společnosti a žalobci tak vznikla škoda jednak v podobě vynaložených finančních prostředků na realizaci daného projektu a také v podobě ušlého zisku z provozu hotelu. Žalobce doplnil, že k realizaci výstavby hotelu nedošlo pouze z důvodu zamítnutí financování ze strany banky, a to přesto, že na základě ekonomických kritérií i s ohledem na výši základního kapitálu byla obchodní společnost [právnická osoba] jako žadatel o úvěr plně kredibilní a úvěruschopná. Mezi vlastníkem pozemku, na kterém měl být hotel vystaven a žalobcem, resp. obchodní společností [právnická osoba] byla uzavřena kupní smlouva o koupi předmětného pozemku. Žalobce pak disponoval plnou mocí znějící na veškerá jednání a zastupování při koupi předmětného pozemku. V důsledku zajištění akcií v rámci trestního řízení žalobci nezbylo, než od předmětné kupní smlouvy odstoupit, tudíž k realizaci obchodního projektu v podobě výstavby hotelu nedošlo a společnosti [právnická osoba] proto vznikla škoda ve výši 138 826 666,60 Kč představující ušlý zisk, kterého mohla tato společnost za provoz hotelu a restaurace dosahovat v celkovém období, kdy byly akcie zajištěny, tj. v rozsahu 13 let a 4 měsíců. Naposledy pak žalobce nárokoval nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč, neboť po celou dobu zabavení akcií nebyl schopen vykonávat práva spojená s držbou těchto akcií, zejména právo podílet se na zisku obchodní společnosti, právo svolat, účastnit se a hlasovat na valné hromadě a právo podílet se na likvidačním zůstatku obchodní společnosti v případě její likvidace, čímž žalobce po celou dobu zabavení akcií trpěl. Z důvodu nesprávného zajištění akcií v rámci nezákonného trestního stíhání vedeného mimo jiné proti otci žalobce, který byl následně obžaloby zproštěn, nebylo žalobci přiznáno procesní postavení zúčastněné osoby. Dále bylo zasaženo do práv žalobce, a to především v oblasti sociálního a profesního života, byla poškozena jeho čest, dobrá pověst, důstojnost a společenské a profesní postavení žalobce. Okolnosti trestního stíhání otce žalobce vedeného na základě nezákonného rozhodnutí byly bezprostřední příčinou vzniku závažné újmy žalobce v oblasti jeho osobních práv, kde citelně a obzvláště úkorně nesl negativní medializaci celé věci a zveřejnění nepravdivých informací, podle kterých měl žalobce být údajně nápomocen páchání trestné činnosti otce. Žalobce proti nezákonnému zajištění akcií od počátku brojil a od roku 2010 opakovaně žádal o vydání akcií, avšak neúspěšně. Trestní stíhání otce žalobce do života žalobce vneslo značnou nejistotu, která byla spojena pro žalobce s významnou psychickou zátěží a tato se i prohlubovala společně s délkou trestního řízení, resp. dobou zajištění akcií. Celková délka trestního řízení vedeného proti otci žalobce trvala 11 let, 5 měsíců a 15 dní. Žalobce také podotkl, že předmětné akcie byly žalobci vráceny ze soudní úschovy až dne 18. 10. 2022, tedy téměř rok po skončení nezákonného trestního stíhání jeho otce, a to na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, přičemž k pravomocnému zproštění obžaloby jeho otce došlo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, tedy akcie nebyly žalobci vráceny neprodleně po vydání pravomocného zprošťujícího rozhodnutí v daném trestním řízení, jak předvídá právní úprava, ale až dne 18. 10. 2022, tj. téměř po jednom roce.

3. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobce dne 8. 3. 2023 uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 2 189 477,60 Kč z titulu nesprávného úředního postupu, a to zajištěním 10 kmenových akcií společnosti [právnická osoba] v rámci trestního řízení vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 46/2012, mj. i proti otci žalobce. Žalovaná po projednání této žádosti dospěla k závěru, že ve věci není dán nesprávný úřední postup orgánů státu ve smyslu § 13 OdpŠk. Žalovaná k zajištění akcií policejním orgánem uvedla, že tyto byly zajištěny v rámci domovní prohlídky, neboť byly dány důvodné pochybnosti o tom, že jsou ve vlastnictví osoby, která je podezřelá ze spáchání trestné činnosti, tj. otce žalobce. V takovém případě byl policejní orgán zcela v souladu s právními předpisy oprávněn předmětné akcie zajistit. Pokud se k zajištěné věci hlásí jiná osoba, je její povinností řádně a nepochybně doložit své vlastnické právo k předmětné věci, k čemuž však ze strany žalobce došlo až v návaznosti na výzvu soudu ze dne 28. 7. 2022, kdy až na základě této výzvy žalobce předložil smlouvu o koupi cenných papírů, čímž učinil nepochybný závěr o svém vlastnickém právu k věci. Stran nepřiznání účastenství žalovaná konstatovala, že žalobcovo opírání nároku o § 7 odst. 2 OdpŠk. je zcela irelevantní. Z dikce zákona je evidentní, že toto ustanovení se sice uplatňuje ve vztahu k osobám, které měly být účastníky naříkaného řízení a fakticky jimi nebyly, avšak nadále zde trvá podmínka vydání nezákonného rozhodnutí. V předmětném řízení však nebylo takovéto rozhodnutí vydáno. Žalovaná proto zdůraznila, že je dána absence odpovědnostního titulu, nad to je přesvědčena, že žalobce není aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody u žalované. K jednotlivým nárokům žalovaná sdělila, že náklady na obhajobu považuje za zcela sporné. Náklady na správu obchodní společnosti žalovaná shledává za naprosto irelevantní a bez jakékoliv příčinné souvislosti se zajištěním akcií, neboť nepochybně žalobce již před zajištěním akcií i po jejich vrácení musel vést účetnictví, platit náklady na sídlo zmiňované společnosti, apod. Ohledně nemožnosti dostavení projektu výstavby hotelu v Rakousku a ušlého zisku z tohoto hotelu žalovaná uzavřela, že zajištění akcií akcionáře nebrání společnosti v jejím dalším fungování na trhu, tedy rovněž v tomto případě žalovaná sporovala příčinnou souvislost. Stran ušlého zisku žalovaná uvedla, že projekt byl pouze rozpracovaný, tudíž žalobce neměl zaručený příjem z toho, že by k realizaci projektu a s tím případného spojení zisku skutečně došlo. Délku zajištění věci lze naprosto nepochybně přisoudit samotnému žalobci, který v rámci první žádosti o vydání věci řádným způsobem neprokázal své vlastnické právo, tudíž jejich vydání nebylo ze strany orgánů činné v trestním řízení možné.

4. Usnesením ze dne 15. 1. 2024 soud k návrhu žalobce připustil změnu žalobního žádání ve znění, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 143 743 379,80 Kč.

5. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 15. 1. 2024, č. j. 28 C 78/2023-116, kterým soud žalobu v celém rozsahu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 18 Co 163/2024-141 rozsudek zdejšího soudu potvrdil co do zamítnutí částky ve výši 142 498 282,15 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že soud nesprávně vyhodnotil odpovědností titul, tj. zda ve věci bylo dáno nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup s tím, že je na soudu, aby zjistil, jakým způsobem orgány činné v trestním řízení v dané věci postupovaly a zda je tedy dán nesprávný úřední postup ve věci. Dále uvedl, že ohledně tvrzené majetkové či nemajetkové újmy je nutné posoudit skutečnosti týkající se fungování akciové společnosti s jediným akcionářem, případné vykazování zisku společnosti [právnická osoba], zohlednit obecná tvrzení žalobce týkající se medializace kauzy a ohledně majetkové újmy nedoložení mandátních smluv k právnímu zastoupení žalobce.

6. Předmětem řízení tak zůstal nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 1 000 000 Kč s příslušenstvím, majetkovou újmu za náklady právního zastoupení ve výši 245 097,60 Kč a závislý výrok o nákladech řízení mezi účastníky.

7. Při jednání zdejšího soudu pak byl žalobce dne 19. 8. 2024 poučen dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) o nutnosti doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy, na což žalobce reagoval doplněním, resp. upřesněním žalobních tvrzení ze dne 10. 9. 2024. Uvedl, že nesprávný úřední postup spatřuje v nezákonném zajištění akcií v rozporu s příkazem k domovní prohlídce, dále v zadržení akcií po neúměrně dlouhou dobu 13 let a konečně v nevydání akcií ani v přiměřené lhůtě po skončení trestního řízení. Uvedl, že vyzval orgány činné v trestním řízení k vydání akcií dne 29. 3. 2010, dále 9. 11. 2011 a dále dne 25. 4. 2022. Ohledně majetkové škody, tj. nákladů na právní zastoupení doplnil, že ohledně právních úkonů z let 2010 a 2011, k tomu s ohledem na plynutí času již nemá k dispozici žádné dokumenty. Doložil však smlouvu o poskytování právních služeb s [tituly před jménem] [jméno FO]. K morální újmě způsobené zadržením listinných akcií doplnil, že nemohl vykonávat žádná práva spojená s akciemi, neboť toto může být činěno pouze po faktickém předložení listinných akcií, žalobce tak nemohl vykonávat svá práva jediného akcionáře.

8. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce předběžně dne 8. 3. 2023 u žalované uplatnil svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 2 189 477,60 Kč v souvislosti se zabráním jeho akcií společnosti [právnická osoba], v rámci vedeného trestního stíhání proti jeho otci u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 46/2012. Žalovaná po projednání daného nároku dospěla k závěru, že ve věci není dán odpovědnostní titul, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne 13. 6. 2023. Mezi účastníky řízení také nebylo v rozepři, že při domovní prohlídce konané dne 23. 6. 2009 na adrese [adresa], obec [adresa], v souvislosti s následným trestním stíháním jeho otce [tituly před jménem] [jméno FO] a dále v kanceláři provozovny obchodní společnosti [právnická osoba]., jejíž jednatelkou a společníkem byla matka žalobce, bylo dne 23. 6. 2009 z trezoru obchodní společnosti [Anonymizováno] zabaveno celkem 10 kusů kmenových akcií na majitele společnosti [právnická osoba], jejíž vlastníkem je žalobce. Otec žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] byl v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 46/2012, a to rozsudkem ze dne 31. 7. 2020, č. j. 4 T 46/2012-9975, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 3 To 15/2021-10387 zproštěn obžaloby.

9. Ze spisu vedeného Krajským soudem v Praze, sp. zn. 4 T 46/2012, soud zjistil následující. Usnesením ze dne 23. 6. 2009, policejní orgán – Útvar odhalovaní korupce a finanční kriminality SKPV – PČR zahájil trestní stíhání osmi osob, přičemž ke stížnosti obviněných Vrchní státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne 13. 8. 2009 stížnost zamítlo. Usnesením ze dne 20. 2. 2010 stejného policejního orgánu bylo zahájeno další trestní stíhání devíti osob a opět k jejich stížnostem byly tyto zamítnuty usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 4. 2010. Usnesením z 8. 6. 2010 bylo zahájeno další trestní stíhání mimo jiné i otce žalobce. Přičemž stížnosti obviněných proti tomuto usnesení byly zamítnuty usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 6. 2010. Usnesením z 28. 6. 2010 bylo zahájeno další trestní stíhání pěti osob a o stížnostech těchto osob bylo rozhodnuto usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 8. 2010. Usnesením policejního orgánu z 19. 7. 2010 byla uvedená trestního stíhání spojena, ke stížnosti obviněných do spojení věci byla tato zamítnuta usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 8. 2010. Dne 27. 7. 2010 podal jeden z obviněných žádost o přezkum postupu PČR s námitkou podjatosti. Usnesením policejního orgánu z 13. 9. 2010 bylo rozhodnuto, že policejní orgán, respektive osoba služebně v něm činná není vyloučena. Ke stížnosti obviněného z 16. 9. 2010, odůvodněno 23. 9. 2010, vedoucí druhého oddělení policejního orgánu rozhodl ve shodě s citovaným usnesením o nevyloučení služebně činné osoby. Dne 23. 6. 2009 proběhla domovní prohlídka na adrese [adresa], č. p. 60, tedy u otce žalobce, respektive matky, jíž se zúčastnil otec žalobce a matka žalobce a jako nezúčastněná osoba [jméno FO]. Při prohlídce byly kromě jiného vydány PČR kmenové akcie na majitele, pořadové číslo 1 až 10, každá ve jmenovité hodnotě 1 508 080 Kč společnosti [právnická osoba], příkaz k domovní prohlídce vydal dne 18. 6. 2009 Obvodní soudu pro [adresa], a to k zajištění věcí dle specifikace státní zástupkyně v návrhu ze dne 17. 6. 2009. V návrhu Městského státního zastupitelství v Praze z 17. 6. 2009 bylo uvedeno, že domovní prohlídka je navržena k zajištění věcí vztahujících se k zjištění vyhledávacího oddělení Finančního úřadu k určeným společnostem a dále listin souvisejících s dary pro sportovní oddíly, kde je činný [jméno FO] a poskytnutými výhodami pro jeho osobu a další relevantní listiny, počítače či nosiče informací. Otec žalobce podal dne 21. 7. 2009 žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu při domovní prohlídce, kdy uvedl, že citované akcie byly zabaveny v rozporu s příkazem a nejsou jeho majetkem. Sdělením ze dne 6. 8. 2009 bylo obhájci otce žalobce sděleno, že žádost byla vyhodnocena jako stížnost na postup policistů a byla předána k příslušnému orgánu PČR, které neshledalo žádné pochybení. Dne 9. 11. 2011 podal žalobce žádost o vrácení zajištěných akcií a dne 17. 2. 2012 podal policejní orgán návrh na podání obžaloby k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Dne 24. 10. 2012 Vrchní státní zastupitelství v Praze podalo Krajskému soudu v Praze obžalobu, přičemž následně byli předvoláváni jak obžalovaní, tak svědci, v mezidobí došlo k výměně několika obhájců a následně bylo na den 4. 11. 2014 nařízeno hl. líčení. Dále se konalo hl. líčení ve dnech 5. 11., 6. 11. 7. 11., 11. 11., 12. 11., 13. 11., 18. 11., 19. 11., 20. 11., 21. 11. 2014, dále v prosince 2., 3., 4., 5., 9., 10., 11., 12., téhož roku a dále se hl. líčení konalo 13., 14., 15, 16. 1. 2015, 14. 4. 2015, 15. 6. 2015 byly dále uskutečněny výslechy mimo hl. líčení. Další hl. líčení se konalo 21. 9. 2015, 23. 9. 2015, 24. 9. 2015 a dne 12. 11. 2015 byl vyhlášen rozsudek, kde mimo jiné byl otec žalobce zproštěn obžaloby. V odůvodnění rozsudku byly zmíněny předmětné akcie. Dále usnesením z 12. 11. 2015 Krajský soud v Praze zastavil trestní stíhání ohledně jednoho z obžalovaných z důvodu promlčení a proti tomu Vrchní státní zastupitelství v Praze podalo dne 25. 11. 2015 stížnost. Soudce opakovaně požádal o prodloužení lhůty pro vyhotovení rozsudku a toto mu bylo umožněno s konečným termínem dne 29. 7. 2016, kdy tento den byl rozsudek vypraven. Vrchní státní zastupitelství v Praze 1. 8. 2016 podalo odvolání a odůvodnilo ho podáním ze dne 6. 9. 2016. Následně byla podána odvolání dalších obžalovaných, respektive v tu dobu odsouzených a celá věc byl předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání dne 3. 11. 2016. Dne 28. 11. 2016 bylo zasláno doplnění odvolání z jednoho obžalovaných a předáno Vrchnímu soudu v Praze. Dne 6. 3. 2017 podal otec žalobce vyjádření k odvolání Vrchního státního zastupitelství v Praze. V červnu 2017 došlo k ukončení obhajoby jednoho obžalovaného s tím, že dále dne 11. 10. 2017 došlo k úmrtí jednoho z obhájců, kdy dne 16. 10. 2017 bylo rozhodnuto ČAK o jeho nástupci, a tento nástupce sdělil soudu převzetí obhajoby dne 23. 4. 2018. Dne 10. 10. 2018 došlo k dalšímu doplnění odvolání jednoho z obžalovaných. Dále došlo k oznámení o převzetí obhajoby ve věci, kde došlo k ukončení, a to oznámením ze dne 18. 10. 2018. A následně se o odvoláních konalo veřejné zasedání u Vrchního soudu v [adresa]. 11. 2018 a vyhlášen rozsudek byl 22. 11. 2018, kdy tedy byl ten rozsudek napadený částečně zrušen a změněn a částečně zrušen a vrácen, a to i ohledně otce žalobce. Dne 6. 12. 2018 rozhodl Vrchní soud v Praze o stížnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 11. 2015, tedy do usnesení o zastavení trestního stíhání pro promlčení a spis byl vrácen Krajskému soudu v Praze dne 7. 2. 2019. Poté Krajský soud v Praze rozhodoval o obhajném a výkonu trestu jednotlivých odsouzených. Dále byla podána dovolání, o kterých bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem 19. 2. 2020 a dále Krajským soudem došlo k nařízení hl. líčení na termíny 14. 7. 2020, 15. 7. 2020 a dne 31. 7. 2020 byl vyhlášen rozsudek a k žádosti soudce byla lhůta pro jeho vyhotovení prodloužena několikrát, v konečném termínu do 30. 11. 2020. Dne 25. 4. 2022 došlo k žádosti zástupce žalobce o vrácení akcií a výzvou Krajského soudu v Praze matce žalobce k sdělení ohledně vlastnictví ze dne 18. 7. 2022 a dále ve stejný den byla zaslána tato výzva i žalobci k doložení vlastnictví, a sdělením ze dne 28. 7. 2022 a dále zasláním stanoviska matky dne 22. 8. 2022 bylo výzvě vyhověno a Krajský soud v Praze usnesením z 5. 9. 2022 vrátil předmětné akcie žalobci, a to s právní mocí ke dni 23. 9. 2022.

10. Soud dále provedl dokazování usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, č. j. 4 T 46/2012-10658. Z tohoto usnesení má soud za prokázané, že žalobci bylo vráceno celkem 10 kmenových akcií na majitele – pořadové číslo 1 až 10, jmenovité hodnoty 1 508 080 Kč, resp. 56 000 [právnická osoba] [právnická osoba], IČO [IČO], a to z důvodu, že zajištění uvedených věcí nebylo již v rámci trestního řízení vedeném proti [tituly před jménem] [jméno FO] u Krajského soudu v Praze, č. j. 4 T 46/2012, třeba, neboť tento byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2020 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021 zproštěn obžaloby v části, kterou mu bylo kladeno za vinu spáchání trestního činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 písm. 4), zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) spáchaný formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. K zajištění předmětných akcií došlo při domovní prohlídce provedené dne 23. 6. 2009 na základě příkazu soudce Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 1 Nt 736/2009, v prostorách rodinného domu na LV č. 170, pro obec [adresa], adresa [adresa], část obce [adresa], přičemž vlastníkem nemovitosti, ve které byla tato prohlídka provedena, byla v té době [Jméno žalobce]. Žalobce podáním ze dne 25. 4. 2022 požádal o vrácení uvedených akcií, přičemž současně uvedl, že již v žádosti o vrácení akcií ze dne 29. 3. 2009 sdělil, že tyto akcie byly uschovány pouze v domě jeho matky a o vlastnictví předmětných akcií jeho osobou nemůže být pochyb, neboť tyto nabyl na základě koupi cenných papírů ze dne 3. 3. 2009. Krajský soud v Praze následně dotazem ze dne 18. 7. 2022 zjišťoval, zda i vlastník specifikované nemovitosti, kde byla provedena domovní prohlídka uplatňuje své vlastnické právo k těmto věcem. Současně vyzval žalobce k prokázání svého vlastnického práva, na což žalobce reagoval podáním ze dne 28. 7. 2022, kdy soudu doložil smlouvu o koupi cenných papírů ze dne 9. 2. 2009, předávací protokol ze dne 3. 3. 2009 a předávací protokol ze dne 4. 3. 2009. Současně doložil ještě potvrzení o úhradě kupní ceny za 10 kusů akcií v celkové výši 15 080 800 Kč ze dne 4. 3. 2009 a notářský zápis ze dne 28. 1. 2008 o založení společnosti [právnická osoba]. [Jméno žalobce] přípisem ze dne 22. 8. 2022 soudu k jeho dotazu sdělila, že majitelem předmětných akcií je její syn, tj. žalobce, které získal na základě smluv o koupi cenných papírů ze dne 3. 3. 2009 a ze dne 4. 3. 2009. Na podkladě těchto skutečností Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že byť byly předmětné akcie zajištěny v rámci domovní prohlídky jiných prostor a pozemků v domě, jejímž vlastníkem v době provedení prohlídky byla [Jméno žalobce], nikdo další krom žalobce vlastnické právo k zajištěným věcem neuplatňuje a současně žalobce doložil uvedenými listinami své vlastnické právo. Současně soud poukázal na samotný rozsudek ve věci samé ze dne 31. 7. 2020, v němž se Krajský soud v Praze podrobně zabýval vztahem společnosti [právnická osoba] a obžalovaným [tituly před jménem] [jméno FO] a případným vztahem této společnosti k dalšímu trestnímu řízení.

11. Z příkazu k domovní prohlídce ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 1 Nt 736/2009, soud zjistil, že Obvodní soud pro [adresa] nařídil domovní prohlídku rodinného domu zapsaného na LV č. 170, pro k. ú. [adresa], adresa [adresa], část obce [adresa], jehož vlastníkem byla v té době [Jméno žalobce]. Prohlídka byla nařízena za účelem zajištění věcí vztahujících se ke zjištěním vyhledávacího oddělení FÚ ke společnostem [právnická osoba]. a [Anonymizováno]., a to listiny související s dary pro sportovní oddíly, kde je činný [právnická osoba] a poskytnutými výhodami pro jeho osobu, počítače či nosiče informací, které mají vztah k prověřované trestné činnosti.

12. Z žádosti o vydání věci ze dne 29. 3. 2010 soud zjistil, že právní zástupce žalobce požádal policejní orgán o vydání předmětných akcií, přičemž v žádosti uvedl, že jeho klient nabyl uvedené akcie na základě smluv o koupi cenných papírů ze dne 3. 3. 2009 a v domě své matky je měl uschovány a uloženy.

13. Ze sdělení policejního orgánu ze dne 16. 4. 2010 soud zjistil, že policejní orgán v reakci na žádost žalobce sdělil, že předmětné akcie jsou zajištěny jako věc důležitá pro trestní řízení a důvody zajištění dosud nepominuly.

14. Ze žádosti o vrácení akcií ze dne 9. 11. 2011 soud zjistil, že žalobce tímto podáním požádal Vrchní státní zastupitelství v Praze opětovně o vrácení akcií, přičemž v žádosti uvedl, že jeho klient nabyl uvedené akcie na základě smluv o koupi cenných papírů ze dne 3. 3. 2009 a 4. 3. 2009 a v domě své matky je měl uschovány a uloženy. K podání přiložil předmětné nabývací smlouvy.

15. Z odpovědi Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 12. 2011 soud zjistil, že žalobci bylo sděleno, že se stále jedná o věc důležitou pro trestní řízení a pro vrácení nejsou splněny podmínky.

16. Z žádosti o vrácení věci z 25. 4. 2022 soud zjistil, že žalobce požádal Krajský soud v Praze o vrácení předmětných akcií, neboť dne 23. 11. 2021 bylo v trestním řízení vydáno usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo pravomocně skončeno trestní stíhání vůči jeho otci.

17. Ze sdělení na výzvu soudu ze dne 28. 7. 2022 soud zjistil, že žalobce byl vyzván Krajským soudem Praze k doložení vlastnictví předmětných akcií, což žalobce doložil kromě jiného smlouvami o převodu akcií mezi společností [právnická osoba], IČO [IČO], na společnost [právnická osoba], IČO [IČO], předávacím protokolem z 3. 3. 2009 a dále rozhodnutím jediného akcionáře (žalobce) ze dne 4. 3. 2009.

18. Ze sdělení k výzvě soudu ze dne 22. 8. 2022 soud zjistil, že zástupce společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], k žádosti soudu o sdělení k vlastnictví předmětných akcií předložil soudu stanovisko [Jméno žalobce] (matky žalobce) o tom, že není vlastníkem předmětných akcií.

19. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2020, č. j. 4 T 46/2012-9975, soud zjistil, že otec žalobce byl mimo jiné obžalován z toho, že ve funkci zástupce ředitele finančního ředitelství v období od blíže neurčené doby do června 2009 přijímal od [jméno FO] výhody či sliby výhod spočívající i v obdržení akcií společnosti [Anonymizováno] v nominální hodnotě 15 080 800 Kč. Z odůvodnění tohoto rozsudku pak vyplývá, že soud uzavřel, že ani přes doplněné dokazování nenalezl žádnou prokázanou spojitost mezi jednáním a pracovními povinnostmi [tituly před jménem] [jméno FO] (či povinnostmi dalších úředníků z finančního úřadu a tvrzeným porušováním jejich povinností) a před soudem provedené dokazování neumožnilo kategoricky formulovat závěr, že založení této společnosti jakkoliv souviselo s náplní práce obžalovaného na finančním ředitelství či s prací některého z obžalovaných zaměstnaných na finančním úřadu.

20. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel. Soud blíže nehodnotil důkazy týkající se nesporných skutečností a důkazy provedené k nárokům, které již nejsou předmětem řízení.

21. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: při domovní prohlídce konané na základě příkazu soudce Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 1 Nt 736/2009, v prostorách rodinného domu [adresa], část obce [adresa], jejímž vlastníkem byla v době provedené prohlídky matka žalobce [Jméno žalobce], a to v souvislosti s trestním stíháním otce žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 46/2012, bylo z trezoru obchodní společnosti [právnická osoba]. zabaveno celkem 10 kusů kmenových akcií na majitele společnosti [právnická osoba], jejichž vlastníkem byl žalobce. Otec žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] byl na základě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2020, č. j. 4 T 46/2012-9975, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 3 To 15/2021-10387 zproštěn obžaloby v části, kterou mu bylo za vinu kladeno spáchání trestného činu podle § 160 odst. 1, 4 písm. b), § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákona spáchaného formou účastenství, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu. Žalobce v průběhu tohoto řízení podáním ze dne 29. 3. 2010 žádal o vrácení akcií, přičemž policejní orgán jeho žádosti nevyhověl z důvodu, že zajištěné akcie byly věcí důležitou pro trestní řízení. Následně v souvislosti s ukončením trestního stíhání jeho otce požádal žalobce dne 25. 4. 2022 o vrácení 10 kusů kmenových akcií na majitele společnosti [právnická osoba], když následně na výzvu soudu doložil, že mu svědčí vlastnické právo k těmto akciím a současně matka žalobce sdělila, že vlastníkem těchto akcií je žalobce. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, č. j. 4 T 46/2012-10658, byly žalobci předmětné akcie vráceny z důvodu, že zajištění těchto akcií již nadále v rámci uvedeného řízení nebylo třeba, neboť Krajský soud došel k závěru, že nebylo v řízení prokázáno, že by vlastníkem akcií byl otec žalobce a že by pocházely z trestné činnosti a současně bylo doloženo, že vlastníkem těchto akcií je žalobce a že osoba (matka žalobce), u které byly akcie zajištěny, jejich vydání nežádá. Žalobce se předběžně se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 2 189 477,60 Kč v souvislosti se zabráním předmětných akcií obrátil na žalovanou dne 8. 3. 2023, která po projednání dané žádosti dospěla k závěru, že ve věci není dán odpovědnostní titul, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne 13. 6. 2023.

22. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

23. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

24. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

25. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

26. Podle § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

27. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem.

28. Podle §79f odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. ř.“) zajištění věci se zruší nebo omezí, není-li jej již třeba nebo jej není třeba ve stanoveném rozsahu. Bylo-li zrušeno zajištění věci, jež byla ponechána na místě, kde se nachází, odvolá se též příkaz k zdržení se nakládání s věcí. Podle odst. 2 osoba, jíž byla věc zajištěna, má právo kdykoliv po právní moci usnesení o zajištění žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti je třeba neodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji tato osoba, neuvede-li nové důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Podle odst. 3 o zrušení nebo omezení zajištění rozhoduje předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo s jeho předchozím souhlasem policejní orgán. Podle odst. 4 proti rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Podle odst. 5 pravomocné zkrácené rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění bez odůvodnění se doručí orgánům a osobám, kterým bylo doručeno rozhodnutí o zajištění. Orgány a osoby, které byly o rozhodnutí o zajištění vyrozuměny, je třeba vyrozumět i o rozhodnutí uvedeném ve větě první; o omezení zajištění se vyrozumí jen ty z nich, kterých se omezení týká.

29. Podle § 80 odst. 1 tr. ř. není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Byla-li věc v mezidobí prodána, s částkou za ni strženou se naloží obdobně podle věty první až třetí. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu; věc bezcenná se zničí. Podle odst. 3 rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 činí předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Proti rozhodnutí o vrácení a vydání věci, jakož i o uložení do úschovy je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

30. V souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními soud dodává, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem/nezákonným rozhodnutím je podmíněna naplněním těchto tří základních podmínek: 1. existence nesprávného úředního postupu/nezákonného rozhodnutí, 2. vznik škody, 3. příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem/nezákonným rozhodnutím. Tyto podmínky musí být naplněny současně. Nesprávným úředním postupem se pak ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Naopak nesprávnost úředního postupu či vady úkonu při úředním postupu, které směřují k vydání rozhodnutí, jež nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být posuzovány toliko z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 OdpŠk, samy o sobě však odpovědnostní titul představovat nemohou.

31. Orgán, který vykonává domovní prohlídku, musí k prohlídce prokázat své oprávnění, kterým je písemný příkaz k prohlídce. O prováděných úkonech je nutno sepsat protokol. V případě, že při prohlídce došlo k vydání nebo odnětí věci, musí protokol také obsahovat její přesný popis, umožňující její identifikaci. Je třeba, aby protokol obsahoval i přesný popis místa a způsobu nálezu věci, a přiložit i případnou obrazovou dokumentaci s údaji o jejím provedení. Osobě, u které nebo na které byla prohlídka vykonána, se vydá buď písemné potvrzení, nebo opis protokolu o úkonu, bez zřetele na to, zda osoba o to žádá, či nikoliv. Povinnost předložit či vydat věc důležitou pro trestní řízení má ten, kdo má takovou věc u sebe, tj. tato osoba musí mít takovou věc ve své moci, ve své dispozici tak, aby jí přímo mohla předložit nebo vydat orgánům činným v trestním řízení. Výzva může být učiněna jako samostatný úkon trestního řízení nebo v rámci domovní prohlídky, osobní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor a pozemků. Výzva nemusí mít písemnou formu, může být i ústní, kdy se poznamená do protokolu o úkonu. V protokolu je však třeba věc nezaměnitelně popsat. Výzva má formu opatření, nikoliv rozhodnutí. Proto proti ní není přípustný opravný prostředek (viz § 78 a § 85 tr. ř. ve znění účinném do 31. 5. 2015). V tomto směru tak byl podle stávající právní úpravy dán určitý deficit ve vztahu k právnímu režimu zajištění movitých hmotných věcí, které byly zajištěny jako nástroje nebo výnosy z trestné činnosti, oproti právnímu režimu zajištění jiných typů věcí (nemovitosti, nehmotné věci, zaknihované cenné papíry) ze stejného důvodu, kdy o zajištění orgány činné v trestním řízení rozhodují usnesením se stížností, o které rozhoduje podle § 146a tr. ř. následně soud. Uvedeného deficitu si povšiml i Ústavní soud, který odmítl ústavní stížnost podanou stěžovatelem, jemuž byla při domovní prohlídce odňata věc jako věc důležitá pro trestní řízení a jeho žádosti o vrácení věci nebylo vyhověno, jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání opravných prostředků. Ústavní soud v tomto směru naznačil, že stěžovatel měl využít možnost požádat o zrušení zajištění analogicky podle § 79a odst. 4 tr. ř. a následně podat proti rozhodnutí státního zástupce o zamítnutí takové žádosti stížnost k soudu a teprve po vyčerpání těchto prostředků bylo přípustné podat ústavní stížnost (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 892/2015).

32. Na základě uvedeného, jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu, zvažuje-li orgán státu naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí a za tím účelem shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případně nesprávnost či vady při zjišťování podkladů a při její posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou bát zvažovány jedině podle ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod č. 5, nebo rozsudek ze dne 26.11.2008, sp. zn. 25 Cdo 269/2006). Nezbytnou podmínkou vzniku této formy odpovědnosti je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno či změněno; soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení.

33. Pokud pak žalobce namítal vady, tedy nesprávnost policejního orgánu v tom, že při domovní prohlídce zabavil 10 kusů akcií, jež byly v jeho vlastnictví, nemohlo případné pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení představovat nesprávný úřední postup, nýbrž mohlo zakládat jen „nesprávnost (nezákonnost) vydaného rozhodnutí o zajištění akcií“ - příkazu k domovní prohlídce. Tento příkaz k domovní prohlídce, jak již soud uvedl shora byl vydán Obvodním soudem pro [adresa] dne 18. 6. 2009 a jednalo se o formu opatření. Součástí tohoto příkazu byla i povinnost vydat věci, které budou při domovní prohlídce nalezeny a jež budou důležité pro trestní řízení, k čemuž v popsaném případě došlo. Za situace, kdy o vrácení předmětných akcií nebylo rozhodnuto, resp. žádosti vyhověno z důvodu, že neměly být zajištěny, nýbrž z důvodů, že pominuly důvody pro jejich zajištění ve smyslu § 80 tr. ř., není dán předpoklad pro vznik odpovědnosti státu podle § 7 OdpŠk pro neexistenci nezákonného rozhodnutí. Jinými slovy řečeno bylo-li rozhodnutí zrušeno nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2009, sp. zn. 25 Cdo 4462/2007).

34. Jak soud naznačil výše, soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. usnesení NS ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005), přičemž v této souvislosti soud znovu opakuje, že byť se nejednalo o rozhodnutí, nýbrž opatření, proti kterému nebyla přípustná stížnost, mohl poškozený, resp. žalobce dosáhnout jeho „zrušení“ jiným způsobem. Pakliže nedošlo k jeho „zrušení“, nýbrž došlo k vrácení akcií z důvodu, že již pro trestní řízení nebylo nutné jejich zajištění, je třeba vycházet z toho, že uvedené opatření, kterým došlo k zajištění kmenových akcií ve vlastnictví žalobce, bylo učiněno v souladu s právními předpisy, tudíž nebylo nezákonné.

35. Soud také připomíná, že věcí důležitou pro trestní řízení ve smyslu § 78 tr. ř. se rozumí především věcné a listinné důkazy a dále věci, o nichž nasvědčují zjištěné skutečnosti tomu, že jsou nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti a tímto způsobem jsou typicky odebírány z dispozice osoby věci movité jako například v tomto případě akcie. Zdroje informací, které jsou zejména na počátku trestního řízení podkladem pro rozhodnutí o zajištění takovýchto movitých věcí, nelze vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou kladeny jinak na důkazy v trestním řízení opatřené v procesní podobě, kdy se hodnověrnost takových důkazů vždy prověřuje (bez náležitého prověření důkazů nelze o hodnověrnosti uvažovat). Tomu také odpovídá i uvedená formulace v § 78 odst. 1 tr. ř. vyjádřená slovy „nasvědčují-li zjištěné skutečnosti“, která klade důraz na potřebný vyšší stupeň pravděpodobnosti, který musí být takovými zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn, nikoliv na hodnověrnost a spolehlivost zdrojů, jež by jinak musela být prověřována, což by bylo proti smyslu tohoto ustanovení, kdy zajištění musí být provedeno zpravidla bez zbytečného prodlení, které by jinak při takovém ověřování důvěryhodnosti a spolehlivosti zdrojů informací nemohlo být provedeno. Nicméně nelze pominout ani to, že o zajištění, resp. k vydání předmětných akcií došlo v rámci trestního řízení, které bylo vedeno proti otci žalobce a které bylo ukončeno částečným zproštěním obžaloby jeho osoby. Na uvedené ovšem nelze nahlížet optikou vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 17.6.2008, sp. zn. II. ÚS 590/2008 s tím, že za nezákonné by bylo možno označit i opatření týkající se vydání předmětných akcií, pakliže bylo vydáno v trestním řízení, v rámci kterého došlo k částečnému zproštění, v tomto případě, otce žalobce a jedná se tak o jedno z dílčích rozhodnutí vydané v rámci celého řízení (pokud by snad žalobce chtěl tímto nálezem v případě odvolacího řízení argumentovat). Uvedené zevšeobecňující právní názory Ústavního soudu vyjádřené v daném rozhodnutí zejména, že „je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny“, případně, že „ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr o nedůvodnosti pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly“ by mohly svádět k závěru, že v případě nedůvodnosti trestního stíhání, je nutno i další rozhodnutí v rámci tohoto trestního stíhání učiněné považovat za nezákonné, s čímž se však i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nelze ztotožnit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013). Jak sám konstatoval Ústavní soud ve svém plenárním nálezu ze dne 6.9.2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/2010, „Při hodnocení, resp. výkladu nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 je totiž nutno na prvním místě připomenout výjimečnost (specifičnost) skutkového stavu, s níž byl Ústavní soud při řešení ústavní stížnosti konfrontován“. V předmětném případě šlo o odškodnění za vazbu stěžovatele, který byl stíhán pro trestný čin útoku na státní orgán, přičemž tento byl následně rozsudkem Nejvyššího soudu obžaloby zproštěn, neboť se uvedených skutků nedopustil. V průběhu trestního stíhání však byl tento stěžovatel vzat do vazby na základě vazebního důvodu § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu za účelem pozorování a vyšetření duševního stavu pro potřeby zpracování znaleckého posudku, neboť bez něj nebylo možné vyloučit, že stěžovatel není vůbec trestně odpovědný. Ze skutečnosti, že se stěžovatel odmítal vyšetření svého duševního stavu podrobit, shledaly soudy v řízení o odškodnění za vazbu okolnost, pro kterou si podle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk stěžovatel vazbu zavinil sám, což vylučuje odpovědnost státu. V daném případě proto podle názoru Ústavního soudu došlo k flagrantnímu pochybení orgánů činných v trestním řízení, neboť tyto použily trestně právní institut (vazbu) k ověření duševního zdraví stěžovatele, neboť již při zahájení trestního stíhání zvažovaly, zda není nutné na stěžovatele pohlížet jako na trestně neodpovědného z důvodu jeho nepříčetnosti. Již tím ovšem zbavily jakékoliv legitimity nejen nařízenou vazbu, ale i celé trestní řízení stěžovatele. Za takovýchto okolností pak ovšem nelze, jak konstatoval Ústavní soud v předmětném nálezu sp. zn. II. ÚS 590/2008 pro účely odškodnění naprosto formalisticky a izolovaně posuzovat vazbu a trestní stíhání jako takové. Z uvedeného proto vyplývá, že důvody tohoto nálezu Ústavního soudu, byť obecně formulované, nelze automaticky vztahovat na jiné případy, než je posouzení zavinění jako okolnost vylučující odpovědnost státu ve smyslu § 12 OdpŠk, kde je jinak naplněn odpovědnostní titul (rozhodnutí o vazbě) a formálně i předpoklady uvedené v § 12 OdpŠk, avšak Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném trestním řízení byl institut trestního práva (vazba) použit zcela neadekvátním, až absurdním způsobem.

36. V této souvislosti je proto nutno připomenout, že v podkladovém řízení došlo k zajištění movitých věcí – akcií žalobce, který ovšem nebyl v trestním řízení osobou obviněnou a následně obžalovanou, a i z tohoto důvodu nelze z výsledku trestního stíhání dovozovat nezákonnost rozhodnutí, byť samozřejmě výsledek trestního stíhání má vliv na další nakládání se zajištěnými movitými věcmi (srov. § 80 a 81 tr. ř.). Jinak řečeno, ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, skutečnost, že trestní stíhání neskončilo odsouzením, zakládá nezákonnost trestního stíhání (a tím naplnění podmínek odpovědnosti státu) jen ve vztahu k obviněnému (obžalovanému), nikoli ve vztahu k dalším osobám. Nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízené ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání tak, že by zakládaly odpovědnost státu za újmu způsobenou jiným osobám.

37. Soud se dále ovšem zabýval i samotnými námitkami žalobce ohledně nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení dle pokynů odvolacího soudu, který odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cd 1019/2012, podle kterého nelze zásadně vyloučit, že jednotlivými úkony provedenými v trestním řízení budou postiženy osoby, proti kterým trestní stíhání přímo nesměřovalo, jako například osoby blízké, s tím, že závěry tohoto rozhodnutí je nutné limitovat s ohledem na tvrzený nezákonný úřední postup. Soud tedy ve smyslu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, kterým se mj. rozumí porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, posoudil celou věc z hlediska nesprávného úředního postupu a na základě provedeného dokazování ohledně samotného postupu žalobce i orgánů činných v trestním řízení dospěl k závěru, že v projednávané věci nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu.

38. Při domovní prohlídce nebylo ze strany přítomných osob namítáno, že by akcie nebyly majetkem otce žalobce. I ve stížnosti otce žalobce na postup policejního orgánu je sice uvedeno, že majitelem akcií není otec žalobce, nicméně skutečného majitele neuvádí a závěrem navíc otec žalobce žádá, aby mu akcie byly vráceny, ač tvrdí, že majitelem není. S ohledem na podanou obžalobu a její odůvodnění je pak zřejmé, že orgány činné v trestním řízení se domnívaly, že předmětné akcie byly součástí trestné činnosti, přičemž neměly indicie ke zjištění skutečného majitele. Ačkoliv pak domovní prohlídka a zajištění akcií proběhlo dne 18. 6. 2009, teprve dne 29. 3. 2010 právní zástupce žalobce požádal policejní orgán o vydání předmětných akcií, bez doložení tohoto vlastnictví. Na tuto žádost pak policejní orgán reagoval dne 16. 4. 2010, což soud považuje za zcela přiměřené. K další žádosti žalobce poté došlo až dne 9. 11. 2011 a i na tuto žádost bylo reagováno dne 5. 12. 2011, soud tedy v tomto postupu žádný nesprávný úřední postup nespatřuje.

39. Další žádost o vrácení akcií žalobce podal až dne 25. 4. 2022, přičemž s ohledem na pochybnosti o vlastnictví akcií vyzval ke sdělení stran vlastnictví akcií soud žalobce i jeho matku [Jméno žalobce] vyzval ke sdělení, kdo je vlastníkem akcií, na což žalobce a [Jméno žalobce] reagovali podáním ze dne 28. 7. 2022 a ze dne 22. 8. 2022. Následně, v podstatě ihned poté, dne 5. 9. 2022 soud rozhodl o vrácení akcií žalobci. Pokud pak žalobce namítal, že předmětné akcie byly žalobci vráceny téměř jeden rok poté, co skončilo nezákonné trestní stíhání jeho otce a že orgány činné v trestním řízení měly samy ihned po pravomocném zproštění jeho otce zjišťovat vlastnictví předmětných akcií, soud v této souvislosti podotýká, že rozhodnutí o vrácení zajištěných věcí musí mít nepochybně svou časovou dimenzi a nemůže trvat libovolně dlouho. Soud se proto zaměřil na zjištění skutečnosti, zda žalobcem tvrzená doba nevrácení akcií po dobu jednoho roku po skončení uvedeného trestního stíhání je dobou přiměřenou či nikoliv. V popsaném případě bylo proto nutné zjistit, komu předmětné akcie mají být jako vlastníku vydány. Dle shora citovaných ustanovení se věc vrací tomu, kdo jí vydal, nebo komu byla odňata, pakliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož vlastnickém právu není pochyb. Krajský soud v Praze proto musel posoudit a zjistit, zda akcie, o jejichž vydání žalobce požádal, mu mohou být vydány, tedy zda je jejich vlastníkem, když byly zabaveny při domovní prohlídce v nemovitosti (trezoru) jeho matky. Za tímto účelem vyzval soud žalobce k doložení nabývacího titulu a současně vyzval ke sdělení stran vlastnictví akcií i jeho matku [Jméno žalobce]. Následně, v podstatě ihned poté soud rozhodl o vrácení akcií žalobci, když žalobce dostatečně osvědčil svůj nabývací titul, což potvrdila i [Jméno žalobce], která si na vrácení akcií nečinila nárok. Soud proto dospěl k závěru, že v posuzovaném období nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky úseku řízení týkající se žádosti žalobce o vydání akcií.

40. Soud proto na základě shora uvedeného a s odkazem na samotná žalobní tvrzení, dospěl k závěru, že žaloba nemůže být opodstatněná z důvodu neexistence odpovědnostního předpokladu – odpovědnostního titulu a pro toto zjištění pak i přes další provedené dokazování k případnému rozsahu škody či příčinné souvislosti další skutečnosti nehodnotil.

41. Soud proto shrnuje, že pro neexistenci odpovědnostního titulu v podobě vydání nezákonného rozhodnutí či v podobě nesprávného úředního postupu přistoupil k zamítnutí žaloby i ve zbylém rozsahu žalobního nároku ve výši 1 245 097,65 Kč výrokem I rozsudku.

42. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1, 3 písm. a), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (15 úkonů po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, příprava a účast na jednání dne 15. 1. 2024, příprava a účast na jednání odvolacího soudu dne 12. 6. 2024, příprava a účast na jednání dne 19. 8. 2024, příprava a účast na jednání dne 18. 9. 2024, příprava a účast na jednání dne 11. 11. 2024, příprava a účast na jednání dne 19. 3. 2025 a příprava a účast na jednání dne 14. 5. 2025).

Poučení