28 C 79/2023 - 30

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 14 559 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 840 Kč ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 11 719 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 10 927 Kč v zákonné výši 10 % ročně za období od [datum] do [datum] kapitalizovaným částkou 121,41 Kč, s úrokem z prodlení z částky 10 057 Kč v zákonné výši 10 % ročně za období od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 83,71 % ročně z částky 8 508,56 Kč za období od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 25 056 Kč.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 14 559 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalobkyně s žalovanou dne [datum] uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalované na její bankovní účet dne [datum] částku 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala uhradit prostřednictvím 24 měsíčních splátek ve výši 870 Kč, počínaje říjnem 2018. Schopnost žalované úvěr hradit byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, po prodlení s úhradou části splátky v délce 65 dnů došlo dne [datum] k automatickému zesplatnění celého úvěru. Kromě tzv.„ nové jistiny úvěru“ v celkové výši 9 159 Kč se žalobkyně domáhá i smluvní pokuty v celkové výši 498 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 400 Kč, smluvní pokuty z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné„ nové jistiny úvěru“ ve výši 4 502 Kč a úroku 83,71 % p.a. za poskytnutí úvěru z částky 8 508,56 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 25 056 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala nečinná. Soud ve věci rozhodoval v souladu s ust. § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně, žalovaná konkludentně, když nesdělila svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. V tomto kontextu soud dodává, že usnesením č. j. 28 C 79/2023-12 ze dne 27. 3. 2023 žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, zdali byla před uzavřením úvěrové smlouvy úvěrujícím subjektem v případě žalované adekvátně a dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalované a zda a jak byly posouzeny údaje poskytnuté před uzavřením smlouvy žalovanou. Žalobkyně na základě této výzvy v podání ze dne [datum] písemně sdělila, že úvěruschopnost žalované posuzovala na základě informací získaných od žalované (příjmy byly ověřeny doložením potvrzení [obec] správy sociálního zabezpečení o výši důchodu a rozhodnutími Úřadu práce o výši příspěvku na bydlení a doplatku na bydlení), přičemž ohledně výdajů žalované vycházela žalobkyně výhradně z toho, že žalovaná uvedla, že její náklady na bydlení činí částku 2 600 Kč, což žalovaná ničím nedokládala. Žalovaná k těmto tvrzeným nákladům na bydlení přičetla výši životního minima 3 410 Kč a rezervu 500 Kč a výslednou částku považovala za celkové měsíční výdaje žalované. Žalobkyně dále uvedla, že žalovanou zkontrolovala v databázích NRKI a SOLUS. Tato tvrzení žalobkyně podpořila důkazy: výpis z NRKI, výpis ze SOLUS, potvrzením ČSSZ, rozhodnutí Úřadu práce. Na základě těchto (na základě výzvy) předložených důkazů soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěruschopnost žalované v tomto případě dostatečně zkoumána nebyla, a to zejména proto, že úvěrující subjekt rezignoval na dostatečné ověření údajů poskytnutých žalovanou a na zkoumání a ověření reálných výdajů žalované (tento závěr je rozveden níže). Vzhledem k tomu rozhodl soud v této věci dle ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, při kterém by žalovanou opakovaně poučil, a to ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. – toto opakované poučení soud pokládá za obsoletní, neboť z žalobkyní k výzvě doplněných důkazů dostatečné prověření úvěruschopnosti žalované před sjednáním úvěrové smlouvy nevyplývá.

3. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

4. Žalobkyně je nebankovním poskytovatelem spotřebitelského úvěru (prokázáno výpisem z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru).

5. Žalobkyně a žalovaná spolu dne [datum] uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Žalobkyně se smlouvou zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr uhradit prostřednictvím 24 měsíčních splátek ve výši 870 Kč (celkem mělo být zaplaceno 20 880 Kč). Výpůjční úroková sazba tak činila 124,6 % p.a. [příjmení] 10 000 Kč byla převedena na bankovní účet žalované dne [datum] (prokázáno předsmluvním formulářem vztahujícím se ke Smlouvě o úvěru [číslo] smlouvou o úvěru [číslo] prohlášením klientů / informacemi pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru, oznámením o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] dokladem o vyplacení úvěru, rámcovou službou [číslo] se [právnická osoba] bank a.).

6. Před uzavřením smlouvy byla totožnost žalované ověřena z předloženého občanského průkazu (prokázáno oboustrannou kopií občanského průkazu žalované).

7. Před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřovala schopnost žalované úvěr splácet. Vycházela při tom z údajů a podkladů dodaných žalovanou. Žalovaná uvedla, že je důchodkyně, že její pravidelný měsíční příjem činí částku 6 350 Kč, že její ostatní příjmy (soc. dávky) činí částku 8 857 Kč měsíčně a že její celkový čistý měsíční příjem tak činí částku 15 207 Kč. Tato tvrzení žalovaná doložila jednak poštovními poukázkami, jednak potvrzením [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne [datum], ve které ČSSZ potvrzuje, že starobní důchod žalované činí částku 6 353 Kč měsíčně, a jednak také rozhodnutím Úřadu práce ze dne [datum] o snížení doplatku na bydlení na částku 3 210 Kč měsíčně od [datum] a dále také oznámením Úřadu práce o přiznání příspěvku na bydlení ve výši 5 647 Kč měsíčně od [datum]. Při hodnocení výdajové stránky žalované žalobkyně vycházela výhradně z jejího tvrzení, že její měsíční náklady na bydlení činí částku 2 600 Kč. Žalovaná toto tvrzení o výši nájemného ničím nepodložila a žádné jiné výdaje neuvedla. Při hodnocení úvěruschopnosti žalované tak žalobkyně vycházela z toho, že její měsíční příjmy činí 15 207 Kč a její výdaje 6 010 Kč, přičemž k této částce dospěla tak, že k údajným nákladům na bydlení ve výši 2 600 Kč přičetla částku životního minima 3 410 Kč a rezervu ve výši 500 Kč (prokázáno hodnocením klienta, oznámením o přiznání dávky státní sociální podpory ze dne [datum], rozhodnutím o snížení doplatku na bydlení ze dne [datum], poštovními poukázkami).

8. Dále žalobkyně žalovanou lustrovala v registru SOLUS a NRKI. V registru SOLUS u žalované nebyl veden žádný dluh po splatnosti. Databáze NRKI vytvořila hodnocení žalované s příznakem 16 – klientova smlouva (smlouvy) je hodnocena jako špatná – negativní příznak (prokázáno výpisem záznamů z registru [příjmení] ze dne [datum], výpisem z databáze NRKI ze dne [datum]).

9. Žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 7 160 Kč (prokázáno kartou klienta).

10. Dne [datum] žalobkyně zaslala žalované dopis označený jako výzva k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru. Žalovaná byla upozorněna, že neuhradila splátku [číslo] splatnou dne [datum] a splátku [číslo] splatnou dne [datum] a byla vyzvána k jejich okamžité úhradě včetně smluvní pokuty a náhrady účelně vynaložených nákladů žalobkyně. Dále byla žalovaná upozorněna, že pokud se dostane do prodlení s úhradou splátky nebo části splátky v délce 65 dnů, tak automaticky dojde k zesplatnění celého úvěru (prokázáno dopisem žalobkyně adresovaným žalované ze dne [datum]).

11. Dne [datum] žalobkyně zaslala žalované dopis označený jako výzva k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru. Žalovaná byla upozorněna, že je v prodlení s úhradou splátky [číslo] splatné dne [datum], [číslo] splatné dne [datum] a [číslo] splatné dne [datum]. Žalovaná byla vyzvána k okamžité úhradě dluhu a to včetně (oproti předchozí výzvě) navýšené smluvní pokuty a navýšené náhrady účelně vynaložených nákladů žalobkyně. Žalovaná byla opětovně upozorněna na automatické zesplatnění dluhu v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části v délce 65 dnů (prokázáno dopisem žalobkyně adresovaným žalované ze dne [datum]).

12. Dne [datum] zaslala žalobkyně žalované dopis označený jako oznámení. Jeho obsahem bylo sdělení, že vzhledem k prodlení žalované došlo k automatickému zesplatnění celého dluhu. Žalovaná byla vyzvána k neprodlené úhradě vyčíslené dlužné částky (prokázáno oznámením ze dne [datum]).

13. Dne [datum] žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu k úhradě dluhu (prokázáno předžalobní výzvou ze dne [datum]).

14. Z důkazu Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek soud nezjistil žádnou proto řízení relevantní skutečnost.

15. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně:

16. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky. Žalovaná čerpala uvedený úvěr a zavázala se jej uhradit společně s úrokem a poplatky prostřednictvím 24 měsíčních splátek.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ účinného v rozhodné době, kdy byla uzavřena úvěrová smlouva, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (Podle § 87 odst. 1 aktuálně účinného ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.)

19. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit.

20. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C -679/18, ze dne 5. 3. 2020, rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 21. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

22. Z výše uvedeného se podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá též z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, nikoliv podle ZSÚ (účinného v době uzavření úvěrové smlouvy; aktuálně účinný ZSÚ již také počítá s absolutní neplatností smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti). Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

23. Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

24. Soud je tedy s odkazem na výše uvedené povinen zkoumat ex officio, zda žalobkyně dostála své povinnosti dostatečně posoudit úvěruschopnost žalované. Dále je nutno zkoumat, zdali úvěrující subjekt ověřil údaje poskytnuté spotřebitelem (žalovanou) a zdali z hlediska úvěruschopnosti hodnotil jeho faktickou finanční situaci a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Z žalobkyní předložených důkazů však nevyplývá, že by tato povinnost byla v tomto případě adekvátně splněna. Naopak má soud za jednoznačně prokázané, že žalobkyně tuto zákonnou povinnost splnila pouze formálně. Žalovaná žalobkyni řádně doložila její příjmy tvořené starobním důchodem, příspěvkem na bydlení a doplatkem na bydlení. Ohledně výdajů žalované se žalobkyně toliko bezvýhradně spokojila s tvrzením žalované, že její náklady na bydlení činí částku 2 600 Kč, a na tato tvrzení žalované se bezvýhradně spolehnula. Součet příspěvku a doplatku na bydlení, který žalovaná pobírala, pak činil částku 8 857 Kč – vzhledem k podmínkám pro poskytnutí příspěvku na bydlení a doplatku na bydlení je dle názoru soudu zcela vyloučeno, aby žalovaná měla náklady na bydlení v jí tvrzené výši 2 600 Kč a aby současně na bydlení pobírala státní dávky sociální podpory ve výši 8 857 Kč – tento výdajový údaj uvedený žalovanou tedy očividně neodpovídal a nemohl odpovídat jejím skutečným nákladům na bydlení. Žalovaná pak očividně na zjišťování a ověřování skutečných výdajů žalované zcela rezignovala, když pouze slepě akceptovala tvrzení žalované o jejích výdajích (a navíc měla od žalované k dispozici podklady, které pravdivost tohoto tvrzení samy vyvrací). Ani skutečnost, že žalobkyně k částce žalovanou tvrzených výdajů přičetla životní minimum a rezervu 500 Kč nic nemění na tom, že žalobkyně nemohla na základě žalovanou předložených údajů posoudit její reálnou finanční situaci. Údaje sdělené žalovanou pak nekorespondovaly s jí předloženými podklady ČSSZ a Úřadu práce – žalobkyně tedy měla být dle názoru soudu obezřetná a ověřit si výdajová tvrzení žalované, což neučinila. Takovýto postup v rámci zkoumání úvěruschopnosti pokládá zdejší soud i s odkazem na výše citovanou judikaturu za nedostatečný, neboť žalobkyně nemohla mít na základě tvrzení žalované dostatečný a ucelený přehled o její reálné bonitě a schopnosti předmětný úvěr splácet.

25. Žalovaná byla navíc v databázi NRKI před poskytnutím úvěru vyhodnocena s negativním příznakem. Lze tedy zopakovat, že žalobkyně sice ověřila příjmy žalované, avšak na zjišťování či ověřování jejích reálných výdajů zcela rezignovala, přičemž žalobkyně navíc z negativního výsledku lustrace žalované v databázi NRKI nevyvodila ve vztahu k úvěruschopnosti žalované žádný závěr. Z těchto skutečností má soud za prokázané, že proces ověřování schopnosti žalované úvěr splácet byl procesem výhradně formálním, a že žalobkyně úvěr žalované poskytla s tím, že vzhledem k negativnímu vyhodnocení žalované v databázi NRKI musela minimálně presumovat, že žalovaná nebude velmi pravděpodobně schopna svému závazku z úvěrové smlouvy v budoucnu dostát.

26. Dle ust. § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

27. Dle ust. § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

28. Dle ust. § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

29. Dle ust. § 1813 odst. 1 o. z. (tzv. zneužívající klauzule) jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle odst. 2 Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

30. Dle ust. § 2991 o. z. platí že, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

31. Soud má tedy za prokázané, že žalovaná uzavřela s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované vyplacena částka ve výši 10 000 Kč. Tuto částku žalovaná dosud v plné výši nevrátila (zaplatila pouze 7 160 Kč). V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované, respektive že by žalobkyně z provedeného prověřování úvěruschopnosti žalované vyvodila nějaké faktické důsledky a nejednalo se tak o proces ryze formální. Ve světle výše uvedeného tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se tak na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatila a je proto v souladu s ust. § 87 odst. 1 ZSÚ za použití ust. § 2991 o. z. povinna žalobkyni vrátit dosud nesplacenou část jistiny ve výši 2 840 Kč.

32. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované, nebyl zde prostor k jakékoliv moderaci (evidentně nemravného a lichevního) smluvního úroku z úvěru, který dosáhl sazby 83,71 % ročně. Vzhledem k takto nastavené úrokové sazbě soud pokládá úvěrovou smlouvu za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou i pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020).

33. Ve světle citovaných § 1813 a § 577 o.z., a s ohledem na způsob podnikání žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, pak dle názoru zdejšího soudu také nelze očekávat, že bez takovéhoto ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany žalobkyně vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy. V rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, č. j. 35 Co 345/2022-56, je ohledně případné moderace neplatného ustanovení uvedeno:„ Nepřípustnost moderace podporuje též četná judikatura Soudního dvora Evropské unie, podle které pokud soud konstatuje neplatnost zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě, čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS brání právní úpravě členského státu, jež soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule, ledaže by byl soud na základě neplatnosti zneužívající klauzule nucen rušit smlouvu v plném rozsahu, čímž by spotřebitele vystavil důsledkům, které by ho penalizovaly (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 6. 2012, C -618/10 Banco Espanol de Crédito; a další navazující rozsudky tohoto soudu, např. C -488/11 Asbeek Brusse a de Man Garabito; C -377/14 Radlinger a Radlingerová, C -349/18 Kanyeba; C -482/13 Unicaja Banco a Caixabank; C -125/18 Gómez del Moral Guasch nebo C -779/18 Mikrokasa).

34. Sjednanou výši úroků, jež je výrazně (téměř 7x) vyšší, než byla obvyklá úroková sazba uplatňovaná bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů nebo půjček, soud shledává za zjevně rozpornou s dobrými mravy (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004„ (v ) rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého„ nepřiměřená a tedy odporující dobrým mravům je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Teprve stav, kdy tomu tak je, odůvodňuje závěr, že jde o ujednání, které je neplatné pro rozpor s dobrými mravy“.). Jak bylo uvedeno, sjednaná míra smluvních úroků ve výši 83,71 % ročně výrazně přesahuje výši úrokových sazeb poskytovaných bankami, jež dosahovaly v roce 2018, tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, nejvýše úrovně 12,18 % ročně (pro kontokorenty a revolvingové úvěry, viz Měnová statistika ČNB za rok 2018, dostupná na [webová adresa] [číslo]). Takto sjednaný úrok tedy odporuje dobrým mravům a je tak ujednáním předvídaným § 1813 o. z. a způsobujícím neplatnost celé úvěrové smlouvy, a to zejména z toho důvodu, že ujednání o úroku není od dané smlouvy o úvěru oddělitelné, neboť žalobkyně by k uzavření úvěrové smlouvy s vysokou pravděpodobností nepřistoupila bez ujednání o vysokém úročení. Jak již bylo výše zmíněno, žalobkyně navíc rezignovala na jakékoliv ověření žalovanou deklarovaných údajů o výdajích a nijak nezohlednila, že žalovaná byla před uzavřením úvěrové smlouvy s negativním výsledkem lustrována v databázi NRKI. Již na základě této negativní lustrace mohla žalobkyně presumovat, že by mohl být s bonitou žalované do budoucna problém, přesto jí však předmětný úvěr poskytnula.

35. Ze všech výše popsaných důvodů soud zamítl žalobu v rozsahu uvedeném ve výroku II. tohoto rozsudku z důvodu absolutní neplatnosti celé úvěrové smlouvy. Ve zbylé části (týkající se dosud nesplacené jistiny) soud žalobě vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

36. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož:„ Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

37. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jejím možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalované stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti). V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení (viz výrok II. tohoto rozsudku) a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši odvíjející se od její předžalobní výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum] (přiznána tedy byla pouze dosud nesplacená část jistiny). Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a zároveň jako okamžik splatnosti dosud nesplacené části jistiny ve výši 2 840 Kč.

38. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., které stanovuje, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Převážně úspěšná byla v tomto sporu žalovaná, které však náklady tohoto řízení vzhledem k její pasivitě nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.

Poučení