28 C 80/2025 - 92

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 165 999,60 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení 165 999,60 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 1 350 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1 Žalobce se žalobou domáhal částky ve výši 165 999,60 Kč s příslušenstvím jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v souvislosti s nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 181/2017 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce uvádí, že svůj nárok u žalované uplatnil, žalovaná jej projednala a stanoviskem ze dne 28. 4. 2025 konstatovala porušení práva žalobce bez poskytnutí finančního zadostiučinění s odůvodněním, že samotné konstatování je dostačující. Žalobce s uvedeným nesouhlasí. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 28. 6. 2017 a dosud neskončilo, ke dni podání žaloby tak trvalo celkem 7 let a 11 měsíců. Základní částka odškodnění by tak měla být stanovena ve výši 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení a dále by částka měla být navýšena o 20 %, neboť v řízení šlo o nárok žalobce v souvislosti s poškozením jeho zdraví, čímž byl zvýšen význam řízení pro žalobce. 2 Žalovaná ve vyjádření k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne 5. 12. 2024 nárok uplatnil. Žalovaná dne 28. 4. 2025 nároku žalobce částečně vyhověla, přičemž konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu s odůvodněním, že samotné konstatování porušení práva je dostačujícím zadostiučiněním. Žalovaná zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a uvedla, že řízení trvá prozatím celkem 7 let a 10 měsíců. Žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení nedošlo k průtahům, nicméně celkovou dobu je nutné hodnotit jako nepřiměřenou. Řízení je doposud vedeno před třemi stupni soudů, ve věci rozhodoval soud I. stupně čtyřikrát, soud II. stupně rovněž čtyřikrát a Nejvyšší soud bude rozhodovat poprvé. Řízení bylo po skutkové i právní stránce složité, byly provedeny listinné důkazy a byli vyslechnuti svědci. Význam řízení byl shledán nízký, a to s ohledem na provedené dokazování, výsledek samotného řízení a osobu žadatele. Délka řízení byla dána skutkovou složitostí věci a procesním hlediskem, kdy žadatel, ač byl zastoupen advokátem, musel být mnohokrát vyzýván k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, dále navrhl svědky, po kterých soud musel pátrat a byli nekontaktní a soud navíc shledal, že se ze strany žalobce jedná o bezúspěšné uplatňování práva. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Žalovaná tedy navrhla zamítnutí žaloby, poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva považuje za dostatečné. 3 Z uplatnění nároku ze dne 5. 12. 2024 (č. l. 16 spisu) a stanoviska žalované ze dne 28. 4. 2025 (č. l. 6 spisu) soud zjistil, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnil dne 5. 12. 2024 ve výši 150 000 Kč a že žalovaná na základě vydaného stanoviska ze dne 28. 4. 2025 konstatovala porušení práva žalobce. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 18 C 181/2017 soud zjistil následující. Dne 28. 6. 2017 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručena žaloba na náhradu nemajetkové újmy na zdraví způsobené úrazem ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici [adresa], společně se žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta podaná žalobcem, na žalovanou Českou republiku – Vězeňskou službu ČR. Soud žalobci dne 13. 7. 2017 zaslal formulář prohlášení o osobních, majetkových a výdělkový poměrech k vyplnění se lhůtou jednoho měsíce, který žalobce odeslal vyplněný dne 26. 7. 2017. Soud na to vydal dne 28. 8. 2017 usnesení o přiznání částečného osvobození od soudních poplatků ve výši 75 %, žalobci ustanovil advokáta a zároveň vydal usnesení s výzvou žalované, aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřila k žalobě. Žalovaná se vyjádřila podáním doručeným dne 29. 9. 2017, ustanovený zástupce podal dne 11. 10. 2017 doplnění žaloby. Dne 19. 10. 2017 vydal soud usnesení o místní nepříslušnosti a spis postoupil dne 14. 12. 2017 Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Obvodní soud pro Prahu 2 s postoupením věci nesouhlasil a dne 15. 3. 2018 spis předložil Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o nesouhlasu. Městský soud vydal dne 3. 4. 2018 usnesení, ve kterém vyslovil, že nesouhlas s postoupením je důvodný a spis byl dne 5. 6. 2018 vrácen zpět. Obvodní soud pro Prahu 4 tak dne 6. 6. 2018 předvolal účastníky k jednání na den 18. 9. 2018. Dne 10. 7. 2018 bylo soudu doručeno vyjádření žalované k doplnění žaloby, dne 20. 7. 2018 podala žalovaná žádost o odročení nařízeného jednání, z důvodu kolize s jinou událostí, dne 20. 8. 2018 podal žalobce repliku k vyjádření žalované, jednání bylo odročeno na 25. 10. 2018. Dne 24. 8. 2018 podal žalobce návrh na úplné osvobození od soudních poplatků z důvodu změny poměrů, na to byl žalobci znovu zaslán formulář o poměrech k vyplnění. Žalobce jej dne 7. 9. 2018 zaslal vyplněný zpět, rovněž požádal o eskortu k nařízenému jednání. Soud usnesením ze dne 25. 9. 2018 řízení o žádosti zastavil a zároveň neshledal nutnost k nařízení eskorty. Dne 16. 10. 2018 podal žalobce proti vydanému usnesení odvolání, dne 18. 10. 2018 reakci na vyjádření žalovaného. Dne 25. 10. 2018 se konalo jednání, kde proběhlo dokazování čtením listin a účastníci vyzváni k doplnění dokazování, jednání za tímto účelem odročeno na 21. 2. 2019. Dne 8. 11. 2018 byl spis společně s podaným odvoláním předložen Městskému soudu v Praze, o kterém bylo rozhodnuto usnesením ze dne 28. 11. 2018, kterým bylo napadené usnesení potvrzeno. Dne 18. 12. 2018 žalobce podal doplnění tvrzení a důkazů, dne 20. 12. 2018 se žalovaná vyjádřila ke koncentraci řízení. Soudem byl dne 9. 1. 2019 požádán Český hydrometeorologický úřad o podání zprávy ohledně přehledu počasí v den žalobcova předmětného úrazu, dne 14. 1. 2019 zaslána odpověď. Dne 4. 2. 2019 požádal žalobce o eskortu k nařízenému jednání, dne 6. 2. 2019 podána reakce na vyjádření žalované, soud neshledal nutnost k nařízení eskorty. Dne 21. 2. 2019 se konalo jednání, kde byl zrekapitulován průběh řízení a vyslechnut svědek, jednání odročeno na den 30. 5. 2019 za účelem zvážení dalších návrhů na dokazování, dne 26. 2. 2019 soud vydal usnesení o provedení výslechů žalobce a svědků prostřednictvím Okresního soudu v Jičíně. Dne 6. 3. 2019 byl soud požádán Ústavním soudem o zapůjčení spisu za účelem vyřízení ústavní stížnosti podané žalobcem, soud spis na to odeslal. Dne 13. 3. 2019 podal žalobce vyjádření. Ústavní soud ústavní stížnost dne 19. 3. 2019 odmítl a spis vrátil prvostupňovému soudu. Dne 9. 5. 2019 podal žalobce vyjádření, dne 22. 5. 2019 žalovaná, dne 29. 5. 2019 žalobce. Dne 30. 5. 2019 byl žalovanou předložen závěrečný návrh a konalo se jednání, na kterém proběhl výslech svědka, shrnut průběh řízení, usnesením zamítnuty další důkazní návrhy a vyhlášen rozsudek č.j. 18 C 181/2017-231 o zamítnutí žaloby, rozeslaný dne 28. 6. 2019. Žalobce dne 15. 7. 2019 podal odvolání, k tomu podala dne 29. 7. 2019 vyjádření žalovaná. Spis odeslán na odvolací Městský soud v Praze dne 27. 8. 2019, který usnesením č.j. 13 Co 283/2019-261 ze dne 18. 2. 2020 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Prvostupňový soud vydal dne 31. 3. 2020 usnesení s výzvou žalobci, aby doplnil svůj žalobní návrh ve lhůtě 30 dnů, ten dne 5. 5. 2020 podal žádost o prodloužení lhůty (z důvodu omezení v souvislosti s COVID pandemií), soud ji prodloužil usnesením ze stejného dne do 15. 6. 2020. Žalobce doplnil žalobu dne 4. 6. 2020, soud usnesením ze dne 22. 6. 2020, č. j. 18 C 181/2017-280 žalobu částečně odmítl, žalobce proti němu podal dne 21. 7. 2020 odvolání, dne 29. 7. 2020 se k podanému odvolání vyjádřila žalovaná, spis byl dne 24. 9. 2020 odeslán na odvolací Městský soud v Praze. Odvolací soud vydal dne 26. 10. 2020 usnesení č. j. 13 Co 319/2020-296, ve kterém rozhodl, že žaloba se neodmítá. Prvostupňový soud předvolal účastníky k jednání na den 11. 2. 2021, na to žalobce podal žádost o neúčast na jednání z důvodu zhoršujícího se zdravotního stavu. Dne 11. 2. 2021 se konalo jednání, na kterém soud usnesením vyzval žalobce, aby ve lhůtě 30 dnů doplnil stále neurčitou žalobu a jednání odročil na 8. 6. 2021, žalobce žalobu doplnil dne 4. 3. 2021, žalovaná doplnila tvrzení a důkazní návrhy dne 14. 4. 2021, soud požádal žalovanou o sdělení k zajištění svědků dne 27. 4. 2021, žalovaná stejného dne odpověděla, žalobce se dne 31. 5. 2021 vyjádřil k podání žalované. Dne 8. 6. 2021 se konalo jednání, na kterém byli vyslýchání svědci a jednání bylo odročeno na 17. 8. 2021, žalobce se dne 6. 8. 2021 vyjádřil k provedeným důkazům na jednání. Dne 17. 8. 2021 se konalo jednání, na kterém soud zrekapituloval průběh řízení, vydalo usnesení o zamítnutí dalších důkazních návrhů a vyhlásil rozsudek č. j. 18 C 181/2017-352 o zamítnutí žaloby, účastníkům rozeslán dne 13. 9. 2021. Žalobce podal proti rozsudku odvolání dne 22. 9. 2021, které 30. 9. 2021 doplnil, žalovaná se k odvolání vyjádřila dne 6. 10. 2021, spis byl odeslán na odvolací Městský soud v Praze dne 30. 11. 2021, který dne 4. 3. 2022 a 29. 3. 2022 požádal Okresní soud v Jičíně dožádáním o výslech svědků, kteří měl vykonávat trest odnětí svobody v jeho obvodu, dále soud činil úkony ve věci dožádání. Žalobce dne 26. 4. 2022 podal žádost o zajištění přítomnosti na jednání, dále založen protokol o provedení výslechů svědků před dožádaným soudem v jednací síni Věznice [adresa] ze dne 6. 5. 2022, na to podání vyjádření žalobce k provedeným výslechům dne 1. 7. 2022 a dne 7. 7. 2022 sdělení, dne 2. 8. 2022 požádáno soudem Věznici [adresa] o součinnost ohledně vězňů, den na to odeslána odpověď. Odvolací soud nařídil jednání na den 23. 9. 2022 a na něm vyhlásil usnesení č. j. 13 Co 380/2021-454, kterým napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, které bylo účastníkům odesláno dne 26. 10. 2022. Prvostupňový soud na to provedl lustraci osob a nařídil jednání na den 12. 1. 2023, dne 5. 1. 2023 vydal usnesení s výzvou žalované o poskytnutí součinnosti ve věci svědků a jednání poté z důvodu nekontaktnosti svědků odročil na 14. 3. 2023, poté opět provedl lustrace a žádosti o součinnost příbuzných svědků a svědky předvolal. Dne 20. 2. 2023 podala žalovaná doplnění tvrzení a důkazní návrhy, dne 9. 3. 2023 podal žalobce vyjádření k podání žalované. Dne 14. 3. 2023 se konalo jednání s výslechem svědka a bylo odročeno za účelem výslechu dalších svědků na den 2. 5. 2023, soud dále lustroval svědky a žádal o součinnost Úřad práce, ČSSZ, finanční úřad a další instituce, poté jednání odročil na 20. 6. 2023 a opětovně na 1. 8. 2023 kvůli vyřizování součinnosti. Na to žalobce podal žádost o odročení z důvodu kolize právního zástupce s jiným nařízeným jednáním, jednání tak byl odročeno na 8. 8. 2023, z důvodu žádosti svědka odročeno na 3. 10. 2023 a soud požádal o jeho eskortu z výkonu trestu. Dne 3. 10. 2023 se konalo jednání, na kterém proběhl výslech svědka a jednání odročeno na 30. 11. 2023 za účelem výslechu dalšího svědka, soud opět rozeslal žádosti o součinnost za účelem zjištění adresy svědka. Dne 30. 11. 2023 se konalo jednání, na které se nepodařilo svědka k výslechu předvolat a byl vyhlášen rozsudek č. j. 18 C 181/2017-699 o zamítnutí žaloby, účastníkům rozeslán dne 27. 12. 2023. Žalobce podal proti rozsudku odvolání dne 16. 1. 2024, žalovaná se k odvolání nevyjádřila, spis byl odeslán na odvolací Městský soud v Praze dne 12. 3. 2024. Odvolací soud nařídil jednání na den 3. 7. 2024 a na něm vyhlásil rozsudek č. j. 13 Co 88/2024-746, kterým napadený rozsudek potvrdil, účastníkům byl rozeslán dne 5. 9. 2024. Ustanovený zástupce následně podal k prvostupňovému soudu vyčíslení odměny za zastupování, soud rozhodl usnesením ze dne 6. 11. 2024. Dne 13. 11. 2024 podal žalobce k odvolacímu soudu blanketní dovolání proti vydanému odvolacímu rozsudku společně se žádostí o ustanovení zástupce a osvobození od soudního poplatku pro dovolací řízení, toto bylo přeposláno soudu prvostupňovému dne 19. 11. 2024. Dne 28. 11. 2024 podal ustanovený zástupce odvolání proti usnesení o přiznané odměně a 11. 12. 2024 se vyjádřil soudu, že ve věci dovolání již žalobce nezastupuje. Žalobci byl zaslán formulář prohlášení o poměrech, který vyplněný zaslal zpět a soud o žádosti rozhodl usnesením ze dne 17. 1. 2025 tak, že žalobci osvobození od placení soudních poplatků pro dovolací řízení nepřiznal a zástupce pro dovolaní neustanovil. Soud spis dne 11. 2. 2025 předložil odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání ustanoveného zástupce proti usnesení o přiznání odměny, dne 11. 2. 2025 mu bylo doručeno odvolání žalobce proti usnesení ze dne 17. 1. 2025. Na to byl odvolací soud dne 15. 4. 2025 požádán Ministerstvem spravedlnosti ČR o zapůjčení spisu ve věci žádosti podané žalobcem, které bylo vyhověno. Dne 21. 5. 2025 odvolací soud vrátil věc bez věcného vyřízení z důvodu nesprávného rozeslání rozhodnutí, dne 2. 6. 2025 požádal ustanovený zástupce o přiznání zálohy na odměnu, toto soud nepřiznal usnesením ze dne 12. 6. 2025 a usnesením ze dne 16. 6. 2025 vyzval žalobce k doplnění odvolání. Dne 22. 7. 2025 byl spis odeslán na odvolací soud k vyřízení odvolání žalobce i ustanoveného zástupce. Odvolací Městský soud rozhodl tak, že o odvolání žalobce ze dne 11. 2. 2025 rozhodl usnesením č.j. 13 Co 231/2025-821 ze dne 13. 8. 2025 tak, že žalobcem napadené usnesení změnil a žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro dovolací řízení. O odvolání ustanoveného zástupce ze dne 28. 11. 2024 rozhodl usnesením č.j. 13 Co 67/2025-824 ze dne 13. 8. 2025 tak, že změnil výši odměny za zastupování. Dne 18. 9. 2025 soud proplatil přiznanou odměnu ustanovenému zástupci a usnesením ze dne 23. 9. 2025 vyzval žalobce, aby doplnil své dovolání. Dne 3. 10. 2025 se ustanovený zástupce vyjádřil, že po poradě s klientem došli k závěru, že podmínky pro podání dovolání nejsou dány a dovolání tak nedoplňuje. Soud ustanovenému zástupci přípisem sdělil, že dovolací řízení tak bude zastaveno a na žádost Obvodního soudu pro Prahu 2 o zapůjčení byl spis odeslán dne 18. 11. 2025. 4 Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2023, č. j. 18 C 181/2017-699, (čl. 38 spisu) a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2024, č. j. 13 Co 88/2024-746, (čl. 19 spisu) soud zjistil, že na základě provedeného dokazování soud I. stupně dospěl k závěru, že žaloba byla zamítnuta z důvodu, že žalovaná se nedopustila porušení své povinnosti, přičemž i pokud by se takového porušení dopustila žalobce by se svou žalobou na nemajetkovou újmu nemohl být úspěšný. Odvolací soud pak prvostupňový rozsudek potvrdil. 5 Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž předložené důkazy považoval za zcela hodnověrné, a po přihlédnutí ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu, korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše s tím, že posuzované řízení bylo ve vztahu k žalobci podáním žaloby dne 28. 6. 2017, a k dnešnímu dni nebylo skončeno. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak ke dni tohoto rozhodnutí činí celých 8 let, 7 měsíců a 12 dní. Bylo dále prokázáno, že žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování porušení práva. 6 Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. 7 Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: 8 Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. 9 Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. 10 Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. 11 Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 12 Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. 13 Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. 14 Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. 15 V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk). 16 Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody. 17 Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, neboť pro rozhodnutí v této věci není stanovena zákonem žádná lhůta ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Pro toto řízení není obecně stanovena ani žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. 18 Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). 19 Možnost odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Byl tak naplněn závazek vyplývající z č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle čl. 41 Úmluvy, jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva na vnitrostátní úroveň. Toto je obsaženo i v důvodové zprávě k čl. II zákona č. 160/2006 Sb. Z uvedených důvodů, má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva zakotveného již Úmluvou, jeho rozhodování vychází z kritérií ustavených judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, a to tak, aby výklad pojmu přiměřenosti lhůty k projednání a rozhodnutí věci odpovídal výkladu podávanému ESLP. 20 Soud se tak zabýval délkou řízení ve smyslu judikatury ESLP s tím, že tato je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud posuzoval řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (rozsudek Soudu ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005, § 36). I v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (viz rozsudek ESLP ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005, z nějž plyne, že celkovou délku doby řízení nelze zdůvodňovat mj. opakovaným meritorním rozhodováním soudů, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána). 21 Pokud jde o jednotlivá kritéria rozhodná pro posuzování přiměřenosti délky řízení, má soud na základě učiněných zjištění za to, že předmětné řízení bylo skutkově, právně a zejména procesně složité, jednalo se o spor o náhradu nemajetkové újmy, přičemž žalobce musel být opakovaně vyzýván k doplnění skutkových tvrzení, ve věci muselo být doplňováno dokazování navrženými svědky, přičemž žalobce nebyl schopen svědky blíže identifikovat, ze strany soudu tak po svědcích muselo být pátráno. Věc byla řešena opakovaně odvolacím soudem, přičemž však k rušení rozsudků nedošlo, jak sám odvolací soud konstatoval, pro nepřezkoumatelnost, ale pouze pro nedostatečné dokazování tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto beze všech pochybností. Žalobce navíc ve věci podal i neúspěšnou ústavní stížnost a dále i blanketní dovolání, které následně vzal sám zpět s odůvodněním, že nebyly pro podání dovolání splněny podmínky. 22 Jde-li o kritérium jednání žalobce, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení svým postupem částečně podílel, neboť přesto, že byl zastoupen advokátem, musel být opakovaně vyzýván k odstranění vad žaloby, dále nedokázal dostatečně identifikovat navrhované svědky. 23 Pokud se jedná o postup soudu, nutno konstatovat, že soud prvního stupně postupoval ve věci zcela plynule a koncentrovaně, kdy řádně a včas reagoval na podání účastníků, stejně tak i odvolací soud postupoval zcela bez průtahů a konečně řízení před soudem dovolacím i Ústavním soudem trvalo velmi krátkou dobu. Soud tedy dospěl k závěru, že délka řízení nebyla zapříčiněna průtahy či postupem soudu. 24 Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobce, žalobce tvrdil zvýšený význam z důvodu, že se jednalo o nárok spojený s poškozením zdraví žalobce. Žalovaná naopak tvrdila v řízení nízký význam v řízení, a to zejména s odůvodněním, že se ze strany jednalo o zřejmé bezúspěšné uplatňování práva. Soud k tomu uvádí, že dle Stanoviska je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestních (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále u řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení lze typově zařadit mezi ta, která mají standardní význam pro účastníky. Z provedeného dokazování pak soud naopak přisvědčil tvrzení žalované, že bylo prokázáno, že se jedná o řízení s velmi nízkým významem pro žalobce, neboť se ve věci jednalo o zřejmé bezúspěšné uplatňování práva. 25 Na základě všech popsaných hledisek dospěl soud k závěru, že celkovou dobu posuzovaného řízení nelze přes uvedený marginální význam předmětu řízení pro žalobce považovat za dobu přiměřenou s ohledem na skutečnost, že řízení dosud trvá déle než 8 let. Uvedený nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu, kdy vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, se předpokládá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3007/2010). 26 Na rozdíl od žalobce však má soud za to, že s ohledem na uvedený marginální význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce je v daném případě zcela dostatečným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu morální satisfakce (konstatování porušení práva) a že pro poskytnutí peněžitého zadostiučinění není důvodu. Za situace, kdy žalovaná před podáním žaloby již takovou satisfakci žalobci poskytla, však již není důvod, aby toto konstatování porušení práva žalobce opakoval soud. Soud proto podanou žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl (výrok I). 27 O nákladech řízení (výrok II) soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla procesně zcela úspěšná žalovaná, proto soud žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši tří režijních paušálů po 450 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání, podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud výši režijního paušálu určil nikoliv ve výši 300 Kč, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2638/2025-615, který uvedl, že: „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229).“ 28 Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.

Poučení