28 C 88/2025 - 64

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalované: [jméno FO], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 10 010 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč s úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 10 000 Kč za období od 2. 12. 2024 do 30. 12. 2024, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč za období od 12. 12. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč za období od 31. 12. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 476,38 Kč za období od 1. 9. 2024 do 1. 12. 2024 a dále částku 10 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 1 000 Kč, a to ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1 Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 10 010 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že s žalovanou dne 20. 1. 2024 uzavřela rámcovou smlouvu č. [Anonymizováno], na jejímž základě žalované aktivovala a umožnila užívat běžný bankovní účet č. [č. účtu]. Součástí rámcové smlouvy č. [Anonymizováno] bylo též ujednání, že žalovaná bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše disponibilního zůstatku. Dne 10. 4. 2024 žalovaná se žalobkyní uzavřely [Anonymizováno] k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaná požádala o poskytnutí kontokorentu ve výši 10 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o kontokorentu byly i Obchodní podmínky žalobkyně a [Anonymizováno] žalobkyně. Žalovaná splnila všechny smluvní předpoklady pro poskytnutí kontokorentu, pročež žalobkyně dne 11. 4. 2024 žádost o kontokorent žalované schválila a umožnila jí čerpat kontokorent z účtu č. [č. účtu]. Žalovaná porušila smluvní podmínky, žalobkyně proto žalované blokací kontokorentu znemožnila jeho další čerpání. Dne 2. 12. 2024 žalobkyně pro závažné porušení smluvních povinností kontokorent zesplatnila. Ke dni zesplatnění byla dlužná pohledávka tvořena nesplacenou jistinou kontokorentu ve výši 10 000 Kč a nesplaceným smluvním úrokem z kontokorentu (kapitalizovaným úrokem) do zesplatnění ve výši 476,38 Kč. Zesplatnění kontokorentu žalobkyně oznámila žalované písemně, a to předžalobní výzvou ze dne 2. 12. 2024, e-maily na adresu žalované, zprávami v jejím internetovém bankovnictví a prostřednictvím SMS zpráv. Žalovaná na dluhu neuhradila ničeho. Dále se žalovaná dostala v rozporu s Rámcovou smlouvou č. [hodnota] do nepovoleného debetu (záporného zůstatku) na bankovním účtu, a to ve výši 10 Kč. Žalobkyně se tak domáhá po žalované zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč spolu s příslušenstvím, které je tvořeno: 1) smluvním úrokem ve výši 18,9 % z jistiny od 2. 12. 2024 do 30. 12. 2024, 2) zákonným úrokem ve výši 12,75 % ročně z jistiny od 12. 12. 2024 do zaplacení, 3) smluvním úrokem ve výši 12,75 % ročně z jistiny od 31. 12. 2024 do zaplacení a 4) kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 476,38 Kč, tvořeným souhrnem nesplacených smluvních úroků za období od 1. 9. 2024 naúčtovaných do dne předcházejícímu dni zesplatnění, tedy do 1. 12. 2024. Dále se žalobkyně domáhá částky 10 Kč jako částky odpovídající nepovolenému debetu na běžném účtu žalované. 2 Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 9. 4. 2025, č.j. [spisová značka], aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované, v podání ze dne 14. 4. 2025 uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela z informací poskytnutých žalovanou, které ověřila. Konkrétně žalobkyně vycházela z deklarace žalované o hlavním měsíčním příjmu ve výši 25 646 Kč, který byl prokázán výpisem z běžného účtu žalobkyně č. [č. účtu]. Žalobkyně zároveň uvedla, že nevycházela pouze z informací deklarovaných žalovanou, ale že tyto informace také ověřila na základě pohybů na běžném účtu žalované č. [č. účtu]. Žalobkyně pak z těchto pohybů na účtu seznala, že v době sjednávání kontokorentu nebyly na účtu žádné exekuční příkazy, transakce spojené s hazardem nebo s jinou rizikovou činností a jiné transakce, ze kterých by žalobkyně mohla dovodit důvodnou pochybnost o schopnosti žalované úvěr splácet. Co se týče výdajů žalované, vycházela žalobkyně při prověření úvěruschopnosti z informací, které o žalované zjistila z bankovního registru klientských informací, který zahrnuje také údaje z nebankovního registru klientských informací a dále z informací získaných od společností patřících do skupiny [Anonymizováno] na základě souhlasu žalované uděleného v rámcové smlouvě. Žalobkyně využila vlastních statistických modelů pro důsledné vyhodnocení schopnosti žalované splácet úvěr a stanovila výdaje žalované na částku 4 470 Kč. Tuto částku žalobkyně vyhodnotila dle expertní analýzy jako částku potřebnou na výdaje žalované na tehdejší zajištění její výživy a ostatních základních potřeb (např. náklady na dopravu, léky, apod.). Žalovaná v žádosti o kontokorent uvedla, že nehradí splátky jiných úvěrů. Tyto informace žalovaná ověřila z úvěrové zprávy ze dne [datum]. Z této zprávy také žalobkyně zjistila, že žalovaná nemá žádné aktivní splátkové ani nesplátkové produkty ani kreditní karty. 3 Žalovaná se k věci nevyjádřila a zůstala nečinná. 4 Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 5 Dne 20. 1. 2024 uzavřela žalobkyně se žalovanou smlouvu č. [hodnota], na jejímž základě žalobkyně žalované zpřístupnila běžný účet č. [č. účtu]. Součástí této smlouvy byly mj. obchodní podmínky, ceník, a podmínky pro používání kontokorentu (Rámcová smlouva číslo [hodnota] ze dne 20. 1. 2024, Obchodní podmínky žalobkyně účinné od [datum], Ceník žalobkyně účinný od [datum], Podmínky pro používání kontokorentu účinné ke dni [datum]). 6 Dne 10. 4. 2024 uzavřela žalobkyně s žalovanou dodatek číslo [hodnota] k Rámcové smlouvě číslo [hodnota], na jehož základě byl žalované poskytnut úvěr s možností přečerpání, takzvaný kontokorent, a to ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splácet společně s úrokem spočítaným dle roční úrokové sazby 18,90 %. Žalovaná se zavázala splatit dlužnou částku do jednoho roku od data prvního čerpání kontokorentu nebo od jakéhokoliv dalšího čerpání, kterým se z kladných částek dostane do minusu (Dodatek číslo [hodnota] k Rámcové smlouvě číslo [hodnota] z 10. 4. 2024). 7 Před uzavřením smlouvy byla zkoumána úvěruschopnost žalované. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela nejen z jejích prohlášení, ale rovněž z výpisů z účtu, kterým bylo ověřeno to, jaké má žalovaná příjmy a výdaje. Bylo provedeno též šetření v [Anonymizováno] registrech ([Anonymizováno], [Anonymizováno], v [Anonymizováno] a v databázi [Anonymizováno]), a to bez negativních záznamů. Příjem žalované ve výši 25 646 Kč byl ověřen výpisem z účtu žalované. Co se týče výdajů žalované, byly kombinovány informace ze sdělení žalované a statistické údaje [právnická osoba]. Výdaje žalované na životní náklady určila žalobkyně na základě expertní analýzy, kterou zpracovává dle informací o spotřebním koši od [právnická osoba] a vyčíslila je na částku 4 470 Kč. Na základě těchto zjištění a podnikatelských úvah vyhodnotila žalobkyně, že je žalovaná schopna úvěr (kontokorent) splácet. (Vyjádření žalobkyně, výpis z účtu číslo [č. účtu] za období od [datum] do [datum]). 8 Z provedeného dokazování, zejména z Rámcové smlouvy č. [hodnota], Obchodních podmínek [Jméno žalobkyně]. a mimořádného výpisu z účtu žalované, vzal soud dále za prokázané, že mezi účastnicemi byla dne [datum] uzavřena rámcová smlouva, na jejímž základě byl žalované zřízen a zpřístupněn běžný účet č. [č. účtu]. Součástí smluvního ujednání bylo, že žalovaná je oprávněna disponovat finančními prostředky pouze do výše disponibilního zůstatku na účtu a žalovaná se zavázala udržovat na účtu dostatek prostředků k pokrytí předpokládaných plateb. V případě, že by došlo k nepovolenému debetu, byla žalovaná povinna vzniklý záporný zůstatek uhradit nejpozději do pěti pracovních dnů od výzvy žalobkyně. Navzdory těmto ujednáním se žalovaná dostala na svém účtu do nepovoleného debetu ve výši 10 Kč, jak je doloženo výpisem z účtu žalované. 9 Dne [datum] zaslala žalobkyně žalované předžalobní výzvu k úhradě částky 10 486,38 Kč. Žalovaná měla dlužnou částku zaplatit nejpozději do [datum]. (Výzva k plnění ze dne [datum]). 10 Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: 11 V tomto případě se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaná je občankou Maďarska. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť žalovaná má pobyt na území České republiky. Mezinárodní příslušnost soud dovozuje i na základě čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť se v tomto případě jedná o pohledávku z titulu kontokorentu, který je pokládán za službu, viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1318/2011. Služba pak byla žalované poskytnuta na území ČR, kde měl být dluh žalované z titulu kontokorentu také splněn. 12 Ohledně bydliště žalované ze zprávy [Anonymizováno] na č. l. 49 spisu vyplývá, že žalovaná od ledna 2024 bydlí na adrese [adresa], kam jí bylo doručováno a kde má také žalovaná dle doručenek založených ve spise označenou poštovní schránku. Soud tedy uvádí, že má za to, že je ve věci příslušný, neboť žalovaná měla na území České republiky v době uzavření smlouvy s největší pravděpodobností bydliště (měla zde vedený bankovní účet, na pobočce v [Anonymizováno] sjednávala smlouvu o vedení účtu) s tím, že v Česku (na adrese [Adresa žalované]) bydlí stále (srov. také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.[Anonymizováno]zn. 33 Cdo 2485/2008). Místní příslušnost zdejšího soudu je tedy dána. 13 Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti“, neboť žalobkyně podniká v ČR a žalovaná měla v době uzavření smlouvy bydliště v ČR (kde má bydliště i aktuálně). 14 Mezi účastnicemi řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (ZSÚ), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve formě kontokorentu k jejímu běžnému účtu. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení. 15 Dle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak od měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 16 Dle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 17 Dle § 1969 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu. 18 Dle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil svoje smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) 19 Dle § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 20 Dle § 87 odst. 1 ZSÚ pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 21 Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka – spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. To, zdali byla úvěruschopnost spotřebitele prověřena, pak soudy zkoumají z úřední povinnosti, nikoliv pouze k námitce spotřebitele (rozhodnutí Soudního dvora EU č. C-449/13 nebo č. C-679/18). 22 V tomto řízení bylo prokázáno, že před uzavřením smlouvy byla i s ohledem na relativně nízkou výši poskytovaného úvěru dostatečně zkoumána a prověřována úvěruschopnost žalované. Příjem žalované ve výši 25 646 Kč byl ověřen výpisem z účtu žalované, výdaje žalované stanovila žalobkyně na základě sdělení žalované, výpisů z jejího účtu a také na základě interního modelu úvěrující společnosti zohledňujícího statistická data o životních nákladech a výdajích obyvatel. Vyživovací povinnost či splátkové zatížení nad rámec poskytnutého úvěru žalovaná před uzavřením úvěrové smlouvy nedeklarovala. Žalobkyně dále uvedla, že prověřovala rizikovost žalované, přičemž zjistila, že žalovaná není vedena v exekučním ani insolvenčním řízení. Nebyla učiněna ani negativní zjištění ohledně splátkové morálky žalované týkající se případných dalších úvěrových produktů: z úvěrové zprávy vyplývá, že žalovaná neměla v době poskytnutí úvěru žádné aktivní splátkové a nesplátkové produkty, ani kreditní karty. Na základě těchto skutečností žalobkyně nevyhodnotila žalovanou jako rizikovou klientku, u které by existovaly důvodné pochybnosti o její schopností poskytnutý kontokorent splácet. 23 Ze zjištěného skutkového stavu tedy vyplývá, že žalobkyně si od žalované vyžádala údaje o její osobní a finanční situaci, zejména o výši příjmů a výdajů žalované, a že tyto údaje následně ověřila. Byl doložen výpis z bankovního účtu žalované, kterým byl prokázán pravidelný měsíční příjem žalované ve výši průměrně 25 646 Kč. Žalobkyně současně nahlédla do [Anonymizováno] i [Anonymizováno] a do [Anonymizováno], přičemž nezjistila, že by žalovaná měla jiné závazky či byla v úpadku. Při hodnocení výdajové stránky pak žalobkyně vycházela jak z údajů poskytnutých žalovanou, tak z expertní statistické analýzy založené na datech [právnická osoba] a údajích srovnatelných klientů, a stanovila tzv. maximální limit splátky, který žalovaná byla schopna hradit z dosažených příjmů. Kromě toho žalobkyně analyzovala pohyby na běžném účtu žalované a nezjistila žádné rizikové transakce (např. hazard, exekuce). 24 Soud tedy dovodil, že žalobkyně postupovala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož je věřitel povinen s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných, relevantních a ověřených informací o jeho příjmech a výdajích. Soud přitom přihlédl i k judikatuře Nejvyššího soudu, která vyžaduje, aby věřitel neomezil své šetření pouze na údaje sdělené spotřebitelem, ale aby tyto informace ověřil z objektivních zdrojů (srov. rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 2014/2020, 33 Cdo 3733/2020). V daném případě žalobkyně nejenže vycházela z tvrzení žalované, ale tyto údaje podpořila i kontrolou výpisů z účtu, zprávou z úvěrových registrů a expertní analýzou nákladů. Takový postup je v souladu i s názorem Ústavního soudu, podle něhož lze využít i statistické modely posuzování úvěruschopnosti, pokud jsou podloženy konkrétními individuálními údaji klienta (srov. nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 4129/18). 25 Na základě výše uvedeného soud shrnuje, že žalobkyně v projednávané věci dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Nebylo zjištěno, že by žalovaná měla jiné závazky či mimořádné výdaje, které by poskytnutí úvěru znemožňovaly. Soud proto uzavírá, že smlouva o úvěru nebyla uzavřena v rozporu se zákonem z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Nelze pominout i tzv. materiální pojetí povinnosti posoudit úvěruschopnost. Judikatura (rozsudek NS ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3733/2020 nebo rozhodnutí NS sp. zn. 33 Cdo 1819/2023) pak také zdůrazňuje, že k neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti lze dospět jen tehdy, je-li již v době uzavření úvěrové smlouvy zřejmé, že spotřebitel objektivně nebude moci úvěr splácet – v tomto případě však nebylo nic takového zjištěno a k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy tedy nelze dospět. 26 Ani sjednané úrokové sazby pak soud neshledal nemravnými (o jejich nemravnosti by bylo dle názoru soudu možno uvažovat například v případě, že by mnohonásobně přesahovaly sazbu zákonného úroku z prodlení, což se v tomto případě nestalo, neboť sjednaná úroková sazba převyšuje sazbu zákonného úroku z prodlení toliko méně než dvojnásobně, což soud shledává souladným se zásadou mravnosti výše sjednané úrokové sazby). Ani z tohoto pohledu tedy nebylo zjištěno ničeho, co by mělo na platnost úvěrové smlouvy vliv. 27 Soud tak má z provedených důkazů za prokázané, že žalovaná čerpala kontokorentní úvěr, avšak nezajistila na běžném účtu dostatečný disponibilní zůstatek k zaplacení splatného úroku z kontokorentu. Proto žalobkyně kontokorent v souladu se smluvním ujednáním zablokovala a celý úvěr ke dni 2. 12. 2024 zesplatnila. 28 Dále soud konstatuje, že podle § 2662 a násl. občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) je smlouva o běžném účtu závazkovým vztahem, v němž je klient povinen uhradit bance plnění, k němuž se zavázal, včetně doplnění prostředků na účtu do sjednané výše. Vznik nepovoleného debetu je porušením smluvní povinnosti klienta a zakládá povinnost jej bez zbytečného odkladu doplatit. 29 Z provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 20. 1. 2024 uzavřena rámcová smlouva, na jejímž základě byl žalované zřízen a zpřístupněn běžný účet č. [č. účtu]. Součástí smluvního ujednání bylo, že žalovaná je oprávněna disponovat finančními prostředky pouze do výše disponibilního zůstatku na účtu. Žalovaná se zavázala udržovat na účtu dostatek prostředků k pokrytí předpokládaných plateb. V případě, že by došlo k nepovolenému debetu, byla žalovaná povinna vzniklý záporný zůstatek uhradit nejpozději do pěti pracovních dnů od výzvy žalobkyně. Navzdory těmto ujednáním se žalovaná dostala na svém účtu do nepovoleného debetu ve výši 10 Kč, jak je doloženo výpisem z účtu žalované. Soud proto uzavřel, že nárok žalobkyně na zaplacení této částky má oporu ve smluvních podmínkách a odpovídá povinnosti žalované hradit nepovolený debet. Tento závěr je v souladu i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž vznikne-li klientovi nepovolený debet, jde o bezdůvodné obohacení na úkor banky, které je klient povinen vydat (§ 2991 občanského zákoníku), přičemž smluvní ujednání banky o povinnosti doplatit záporný zůstatek představuje zvláštní smluvní titul pro jeho úhradu (srov. např. rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 2541/2011, 33 Cdo 2036/2012). Na základě uvedeného soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky 10 Kč jako nepovoleného debetu na běžném účtu žalované. 30 Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat žalobní tvrzení, rozhodl soud s odkazem na výše citovaná zákonná ustanovení a judikaturu tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Jelikož žalovaná svou procesní neaktivitou způsobila, že v řízení nevyšly najevo okolnosti nasvědčující tomu, že by žalovaná na svůj dluh (jehož existenci má soud za prokázanou) čehokoli uhradila, lze konstatovat, že žalovaná neunesla své břemeno tvrzení a důkazní a že rovněž nevyvrátila žalobní tvrzení o neuhrazení dlužné částky. Soud tedy v souzené věci rozhodl v neprospěch žalované. Žalované byla uložena povinnost uhradit částku ve výši 10 000 Kč s úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 10 000 Kč za období od 2. 12. 2024 do 30. 12. 2024, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč za období od 12. 12. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč za období od 31. 12. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 476,38 Kč za období od 1. 9. 2024 do 1. 12. 2024 a dále částku 10 Kč. Žalovaná se dostala i do prodlení s úhradou dluhu a je tedy povinna zaplatit žalobkyni také úroky (viz ust. § 1968 – 1970 o.z.) do doby zesplatnění kontokorentu a dále ode dne zesplatnění kontokorentu do celkového zaplacení dlužné částky. Pro doplnění soud konstatuje, že zaplacení úroku z prodlení v zákonné sazbě 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč žalobkyně požadovala až od 12. 12. 2024 a soud je jejím návrhem v tomto rozsahu vázán. Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 31 Lhůtu k plnění soud žalované stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.). 32 O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 000 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky [Anonymizováno] č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů (předžalobní výzva, žaloba) ve smyslu § 1 odst. 3 uvedené vyhlášky, neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Za doplnění žaloby soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť detaily týkající se prověřování úvěruschopnosti žalované mohly a měly být popsány již v samotné žalobě, za kterou žalobkyni náhrada nákladů řízení přisouzena byla.

Poučení