28 C 89/2025 - 32

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno]., IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [adresa] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [datum] bytem [adresa] pro zaplacení 57 508,22 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 737 Kč s úrokem z prodlení z částky 40 737 Kč za období od [datum] do zaplacení ve výši 12,75 % ročně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 16 771,22 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 935,68 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 8 290,73 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 57 508,22 Kč za období od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 54 123,22 Kč za období od [datum] do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 6 587,35 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou na žalovaném zaplacení částky 57 508,22 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. (dříve také známá pod názvem „[právnická osoba]“), IČO: [IČO] (dále též jako „[Anonymizováno]“) uzavřel dne [datum] smlouvou o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – [Anonymizováno] (dále též jako „smlouva o úvěru“). Součástí smlouvy o úvěru byly také všeobecné obchodní podmínky, produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru a sazebník (čl. I. smlouvy o úvěru). Na základě smlouvy o úvěru poskytla banka žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč, a to na úvěrový účet č. [č. účtu]. Úvěr byl poskytnut neúčelově, převodem na běžný účet sjednané ve smlouvě o úvěru (čl. III. smlouvy o úvěru). Žalovaný se zavázal bance hradit úroky z poskytnutého úvěru ve výši 14,75 % ročně (čl. II smlouvy o úvěru). Žalovaný se také zavázal platit bance poplatky za poskytnuté bankovní služby a také další poplatky, např. za upomínky, a to ve výši dle smlouvy o úvěru a sazebníku (čl. II. a III. smlouvy o úvěru ve spojení s čl. 22 produktových podmínek). Žalovaný si banky sjednal také pojištění schopnosti splácet úvěr, za které se bance zavázal hradit poplatek (čl. II smlouvy o úvěru). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a sjednané úroky bance uhradit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 512,26 Kč (měsíční anuitní splátka úvěru ve výši 1 375,26 Kč + úhrada pojištění ve výši 137 Kč), počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy, případně sjednané měsíční poplatky, a to se splatností k 15. dni každého kalendářního měsíce (čl. II. smlouvy o úvěru). Splátky se žalovaný zavázal realizovat prostřednictvím odpočtů z jeho běžného účtu. Žalovaný se opakovaně dostal do prodlení s úhradou splátek úvěru, úroku a poplatků. Banka proto využila svého práva a úvěr dopisem k [datum] zesplatnila (čl. I. smlouvy o úvěru ve spojení s čl. 14 písm. a) produktových podmínek). Banka vůči žalovanému uplatnila také smluvní pokutu ve výši 20 % z celkové částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný (čl. III. smlouvy o úvěru ve spojení se sazebníkem). Žalovaný byl vyčíslený dluh ve výši 65 968,05 Kč povinen okamžitě uhradit. Ode dne následujícího po zesplatnění má žalobkyně také nárok na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny a dlužných poplatků a smluvní pokuty. Žalovaný na vyčíslený dluh ničeho neuhradil. Pohledávka za žalovaným, která vyplývala ze smlouvy o úvěru, byla ze strany banky s účinností k [datum] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. Ke dni postoupení činila výše pohledávky celkem 70 734,63 Kč. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá zaplacení: 1) dlužné jistiny úvěru ve výši 54 123,22 Kč, 2) poplatků a smluvních pokut v celkové výši 3 385 Kč a dále příslušenství ve formě 1) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 935,68 Kč, 2) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 8 290,73 Kč, 3) smluvního úroku ve výši 14,75 % ročně z částky dlužné jistiny úvěru ve výši 54 123,22 Kč od [datum], tj. ode dne následujícího po zesplatnění úvěru, do zaplacení, 4) zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 57 508 Kč (dlužná jistina úvěru ve výši 54 123,22 Kč + dlužné poplatky a smluvní pokuta v celkové výši 3 385 Kč) za období od [datum] do zaplacení. Žalovaný na žalobou uplatněném dluhu ničeho neuhradil ani po předžalobní výzvě odeslané žalobkyní dne [datum].

2. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: oba přitom konkludentně, když nesdělili svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

3. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 9. 4. 2025, č. j. [spisová značka], aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne [datum] uvedla, že banka při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti ze dne [datum], kdy žalovaný žádal banku o úvěr ve výši 45 000 Kč. Žalobkyně s odkazem na § 84 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, uvedla, že banka ve věci kontrolovala externí i interní dluhy, negativní záznamy, neplatné doklady, informace z externích úvěrových registrů ([Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno], apod.). Žalovaný bance předložil potvrzení o výši příjmu ze dne [datum]. Banka z potvrzení zjistila, že žalovaný je od [datum] zaměstnán na dobu neurčitou jako [Anonymizováno] ve společnosti [právnická osoba], IČO: [IČO] a že výše jeho průměrného měsíčního příjmu za poslední tři měsíce činila 27 904 Kč. Zjištěná výše hrubého příjmu žalovaného za posledních 12 měsíců pak činila 322 184 Kč, čistého 269 494 Kč. Z potvrzení o příjmu nebylo zjištěno, že by ze mzdy žalovaného byly prováděny srážky, že by byl žalovaný ve zkušební době nebo že by bylo vedeno jednání o skončení pracovního poměru. Žalovaný dále v žádosti o úvěr uvedl, že nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám a že celkový čistý příjem domácnosti činí 50 000 Kč. Banka při posouzení úvěruschopnosti žalovaného porovnávala jeho příjem a výdaje, které banka odhadla na základě historických dat z [Anonymizováno]. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Do výdajů žalovaného byly započteny výdaje žalovaného doložené v žádosti o úvěr, dále částka životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částka normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., výdaje na bydlení dle [Anonymizováno] a výše měsíčních splátek dosavadních závazků, které banka zjistila z externích databází. Banka od příjmů žalovaného odečetla jeho splátkové a nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje – tak banka dospěla k disponibilní částce, kterou u žalovaného zhodnotila jako dostatečnou pro poskytnutí úvěru. Žalobkyně v tomto kontextu odkázala na ustanovení občanského zákoníku týkající se poctivosti právního jednání. Žalovaný stvrdil úplnost, pravdivost a přesnost údajů uvedených na zákaznické kartě svým podpisem. Žalobkyně nedisponuje kopií dokladů, které byly žalovaným před uzavřením smlouvy k posouzení jeho úvěruschopnosti předloženy. Žalobkyně k doplnění předložila důkazy, konkrétně žádost o úvěr ze dne [datum], potvrzení o výši příjmů ze dne [datum], náhled do registru, vyjádření banky k procesu posouzení úvěruschopnosti, formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, výpisy z úvěrového účtu a platební historii. K okolnostem ověřování předložených listin a důkazů při uzavření smlouvy o úvěru žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97. Žalobkyně závěrem odkázala i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle něhož to, že žalovaný neuvedl měsíční platby domácnosti…nelze klást k tíži druhé smluvní strany. Právní předchůdkyně žalobkyně proto zcela správně přikročila k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. (…). Z tohoto rozsudku žalobkyně vyvodila, že městský soud potvrdil, že povinností žadatele je uvést úplné a pravdivé údaje. Žalovaný na předmětný úvěr uhradil celkem 19 263 Kč, a to splátkami realizovanými vždy 15. dne v měsíci v předepsané výši 1 512,26 Kč v období od dubna 2022 do února 2023. Žalovaný dále uhradil částky v jednotlivé výši 137 Kč, a to dne [datum], [datum] a [datum]. Dne [datum] žalovaný uhradil pouze 7,30 Kč. Dne [datum] žalovaný uhradil částku 129,70 Kč, dne [datum] částku 137 Kč, dne [datum] částku 137 Kč a dne [datum] částku 1 512,26 Kč. Dne [datum] žalovaný uhradil poslední splátku ve výši 293,88 Kč.

4. Soud z žalobkyní předložených listin zjistil následující skutkový stav:

5. Banka jako právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dne [datum] uzavřeli smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka, na jejímž základě se banka zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 60 000 Kč (čl. II. odst. 1 smlouvy), a to k [datum] (čl. II odst. 2 písm. a). Úvěr byl sjednán jako bezúčelový (čl. II. odst. 3 smlouvy). Žalovaný se bance zavázal úvěr uhradil formou 72 pravidelných měsíčních anuitních splátek tvořených jistinou úvěru a sjednanými úroky (čl. II. odst. 4 písm. a) smlouvy o úvěru). Výše měsíční splátky byla sjednána na částku 1 375,26 Kč, výše úhrady sjednaného pojištění na částku 137 Kč. Žalovaný se tak zavázal hradit měsíční splátek v celkové výši 1 512,26 Kč. Poslední měsíční anuitní splátka a úhrada pojištění měla při řádném splácení činit 629,01 Kč (čl. IV odst. 4 písm. c) smlouvy o úvěru). Měsíční anuitní splátky a úhrady pojištění byly splatné k 15. dni v měsíci, počínaje [datum] (čl. II. odst. 4 písm. d) smlouvy o úvěru). Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 18,20 % ročně (čl. II odst. 5 smlouvy o úvěru), výše RPSN činila 20,83 % (čl. II. odst. 6 smlouvy o úvěru). Žalovaný tak měl bance uhradil celkovou částku ve výši 99 430,47 Kč (čl. II. odst. 7 smlouvy o úvěru). Žalovaný se současně zavázal bance hradit poplatky; konkrétně částku 1 295 Kč za jednorázové poskytnutí úvěru při čerpání úvěru, 50 Kč jednorázově za každé vyhotovení výpisu z úvěrového účtu, 100 Kč za každou změnu data měsíční splátky, 200 Kč měsíčně za vedení pohledávky banky v případě ukončení smlouvy o vedení běžného účtu určeného ke splácení dluhů žalovaného, 600 Kč jednorázově za zaslání každé písemné upomínky a 300 Kč jednorázově za prohlášení úvěru za ihned splatný (čl. III odst. 4 smlouvy). (prokázáno smlouvou o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – [Anonymizováno] ze dne [datum], formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], vysvětlením některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro [Anonymizováno]).

6. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, kterou žalovaný elektronicky podepsal na tabletu. Žalovaný v žádosti uvedl, že je ženatý, nemá zúžené SJM a že žije v pronajaté nemovitosti od [datum]. Žalovaný měl sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou, a to od [datum]. Výši svého průměrného příjmu za poslední 3 měsíce žalovaný uvedl ve výši 27 904 Kč. Za celkový čistý měsíční příjem domácnosti označil žalovaný částku 50 000 Kč. Žalovaný uvedl nulový počet vyživovaných osob, nulové srážky ze mzdy i nulové měsíční splátky a ostatní nezbytné měsíční náklady. Žalovaný měl doložit svůj hlavní příjem předloženým potvrzením o příjmu 27 904 Kč měsíčně, vystaveným společností [právnická osoba], IČO: [IČO], kde žalovaný pracoval na pozici [Anonymizováno]. Žalovaný žádal o úvěr ve výši 45 000 Kč, který by splácel po 72 měsíčních splátkách splatných k 15. dni v měsíci (prokázáno žádostí o úvěr ze dne [datum]).

7. Žalovaný předložil potvrzení o příjmu ze dne [datum], podepsané paní [jméno FO] a opatřené razítkem společnosti [právnická osoba]., s poznámkou „dodavatel vedené mzdy“, z něhož se podává, že žalovaný byl od [datum] zaměstnán u společnosti [právnická osoba], IČO: [IČO], s průměrnou výši čistého měsíčního příjmu za poslední tři měsíce ve výši 27 904 Kč. Výše hrubého celkového příjmu žalovaného za posledních 12 měsíců činila 322 184 Kč, čistého pak 269 494 Kč. Ze mzdy žalovaného byly prováděny srážky ve výši 1 500 Kč na penzijní připojištění (prokázáno potvrzením o výši příjmu ze dne [datum]).

8. Banka k procesu prověření úvěruschopnosti žalovaného sdělila, že žalovaný vyplnil žádost o úvěr ze dne [datum], v níž měl žalovaný uvést veškeré údaje k příjmům a výdajům, které mu při vyplnění žádosti byly známy. Banka pak veškeré tyto údaje hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi věřitele. Banka jako věřitel v souladu s principem obezřetného úvěrování provedla aktivní přezkum příjmů a výdajů klienta. Banka měla před posouzením příjmů a výdajů žalovaného nejprve provést kontrolu veřejných databází, konkrétně kontrolu insolvenčního rejstříku, kontrolu bankovního a nebankovního registru klientských informací a kontrolu databází [Anonymizováno]. Banka měla příjem ověřit z doložených dokumentů žalovaného a subsidiárně také z běžného účtu žalovaného, který by byl veden žalovaným u banky za období delší než tři měsíce předcházející měsíci, kdy klient žádostí požádal o poskytnutí úvěru. Banka provedla výpočet tzv. maximální měsíční splátky žalovaného: příjem (27 904 Kč) – interní splátky (0 Kč) – externí splátky hrazené na spotřebitelské závazky (0 Kč) – životní náklady (11 025,44 Kč) = 16 878,56 Kč. DSTI žalobkyně u žalovaného stanovila ve výši 4,93 % a DTI ve výši 0,18 %. Žalobkyně současně předložila soudu tabulku, opatřenou podpisem manažerky [tituly před jménem] [jméno FO], z níž soud zjistil, že žalovaný měl deklarovat výše uvedený příjem ve výši 27 904 Kč, který byl ověřen z doloženého dokladu o příjmu, jehož zdrojem byl pracovní poměr na dobu neurčitou, že čistý příjem domácnosti žalovaného činí 50 000 Kč, že je žalovaný ženatý, že bydlí v pronajaté nemovitosti a že podíl klientových nákladů na bydlení činí 55,81 Kč. U žalovaného nebyl zjištěn žádný počet vyživovaných osob a žádné dosavadní interní či externí splátky žalovaného. Žalovaný požadoval úvěr ve výši 45 000 Kč, banka mu schválila úvěr ve výši 60 000 Kč. Banka stanovila výslednou měsíční splátku na částku 1 375,26 Kč (prokázáno vyjádřením k procesu posouzení úvěruschopnosti, přehledem informací o žalovaném s podpisem zaměstnankyně banky [tituly před jménem] [jméno FO]).

9. Dne [datum] žalovaný načerpal úvěr v celé výši 60 000 Kč. Žalovaný uhradil ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] jednotlivé splátky úvěru po 1 512, 26 Kč. Žalovaný dále uhradil dne [datum], [datum], [datum] částky po 137 Kč. Dne [datum] žalovaný uhradil částku 7,30 Kč, dne [datum] částku 129,70 Kč, ve dnech [datum] a [datum] částky 137 Kč, dne [datum] částku 1 512,26 Kč a dne [datum] částku 293,88 Kč. Žalovaný tedy celkem na úvěru uhradil 19 263 Kč (prokázáno platební historií žalovaného k [datum], výpisy z úvěrového účtu žalovaného ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], 30 .12. 2022, [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]).

10. Dne [datum] prohlásila banka úvěr za splatný vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 65 968,05 Kč, sestávající z nesplacené jistiny ve výši 54 123,22 Kč, smluvního úroku ke dni prohlášení okamžité splatnosti ve výši 8 290,73 Kč, úroků z prodlení ke dni prohlášení ve výši 169,10 Kč, dlužných měsíčních poplatků za vedení úvěrového účtu + dlužných nákladů upomínání v celkové výši 3 085 Kč a nákladů na upomínání ve výši 300 Kč. Žalovaný byl k úhradě vyzván do [datum] (prokázáno oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne [datum]).

11. Banka postoupila pohledávku za žalovaným s účinností k [datum] (viz příloha č. [hodnota] smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], položka 260) (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], dohodou ze dne [datum], přílohou č. [hodnota] – seznamem postupovaných pohledávek, potvrzením o úplatě ze dne [datum]).

12. Postoupení oznámila žalobkyně žalovanému písemně dne [datum] a následně dne [datum]. Žalobkyně žalovaného dopisem ze dne [datum] současně vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 70 734,63 Kč, a to ve lhůtě do [datum] (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum], oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], podacím lístkem z [datum] a podacím lístkem ze dne [datum]).

13. Soud hodnotil předložené listinné důkazy jako pravdivé, neměl důvodu tyto jakkoli zpochybňovat a účastníci vůči nim žádné námitky nevznesli. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 občanského soudního řádu tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud nehodnotil (konkrétně nedatovanou listinu s tabulkou obsahující typ produktu – běžný účet [jméno FO]), neboť dospěl k závěru, že z výše uvedených a popsaných důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout.

14. S ohledem na výše uvedená skutková zjištění dospěl soud k následujícím závěrům o skutkovém stavu:

15. Dne [datum] požádal žalovaný banku o poskytnutí úvěru ve výši 45 000 Kč. Žalovaný před poskytnutím úvěru bance předložil potvrzení o výši svých příjmů, který za poslední tři měsíce činil průměrně 27 904 Kč čistého. Žalovaný uvedl, že je ženatý, bez vyživovací povinnosti, a že bydlí v pronajatém domě či bytě. Příjmy domácnosti žalovaného měly činit 50 000 Kč. Žalovaný uvedl nulové výdaje a žádné jiné měsíční splátky či jiné srážky ze mzdy. Banka dne [datum] žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč schválila a poskytla mu jej za následujících sjednaných podmínek: Žalovaný se bance zavázal úvěr uhradit formou 72 pravidelných měsíčních anuitních splátek po 1 512,26 Kč (s poslední splátkou ve výši 629,01 Kč) tvořených jistinou úvěru a sjednanými úroky ve výši 18,20 % ročně a pojištěním schopnosti úvěr splácet ve výši 137 Kč. Žalovaný se tak zavázal hradit měsíční splátku v celkové výši 1 512,26 Kč. Měsíční anuitní splátky a úhrady pojištění byly splatné k 15. dni v měsíci, počínaje [datum]. Výše RPSN činila 20,83 %. Žalovaný tak měl bance uhradil celkovou částku ve výši 99 430,47 Kč. Žalovaný se současně zavázal bance hradit poplatky; konkrétně částku 1 295 Kč za jednorázové poskytnutí úvěru při čerpání úvěru, 50 Kč jednorázově za každé vyhotovení výpisu z úvěrového účtu, 100 Kč za každou změnu data měsíční splátky, 200 Kč měsíčně za vedení pohledávky banky v případě ukončení smlouvy o vedení běžného účtu určeného ke splácení dluhů žalovaného, 600 Kč jednorázově za zaslání každé písemné upomínky a 300 Kč jednorázově za prohlášení úvěru za ihned splatný. Žalovaný nehradil sjednané splátky a pojištění řádně a včas, celkem na úvěru a pojištění uhradil částku 19 263 Kč. Banka proto s ohledem na porušení platební kázně úvěr k [datum] zesplatnila a žalovaného písemně dne [datum] vyzvala, aby do [datum] uhradil dlužnou částku v celkové výši 65 968,05 Kč (nesplacená jistina v 54 123,22 Kč + smluvní úrok ke dni prohlášení okamžité splatnosti 8 290,73 Kč + úroky z prodlení ke dni prohlášení ve výši 169,10 Kč + dlužné měsíční poplatky za vedení úvěrového účtu + dlužné náklady upomínání v celkové výši 3 085 Kč + náklady na upomínání ve výši 300 Kč). Žalovaný ničeho neuhradil. S účinností k [datum] banka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně žalovanému postoupení oznámila písemností dne [datum] a dále také výzvou k úhradě dluhu – předžalobní výzvou ze dne [datum]. Žalovaný na dluh i přes opakované výzvy dále ničeho neuhradil.

16. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

17. V tomto případě se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je občanem Slovenska. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalovaného, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť žalovaný má pobyt na území České republiky.

18. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalobkyně i její právní předchůdkyně podnikají v ČR a žalovaný má bydliště v ČR.

19. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení. V tomto kontextu soud zohlednil i chování stran, které následovalo po dni [datum], kdy ke sjednání úvěrové smlouvy došlo – žalovaný následně úvěr splácel. Úvěrová smlouva je nicméně absolutně neplatná, a to z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného.

20. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

23. Podle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

24. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, [právnická osoba]., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

25. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

26. Poskytovatel úvěru tak má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí adekvátně prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

27. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze [právnická osoba] a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, [Anonymizováno], kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

28. Soud má za to, že jsou to zejména výdaje žalovaného, které banka, právní předchůdkyně žalobkyně, v tomto případě neprověřila a nehodnotila dostatečně (reálné výdaje žalovaného žalobkyně dle názoru soudu nezjišťovala a neprověřila prakticky vůbec). Žalobkyně si od žalovaného nevyžádala žádnou konkrétní specifikaci jeho výdajů, zejména co se týká výdajů žalovaného na bydlení, ačkoliv žalovaný deklaroval, že bydlí v pronajaté nemovitosti – zjištění jeho souvisejících výdajů tak ani nebylo nijak složité a stačila např. vyžádat alespoň nájemní smlouvu nebo potvrzení o výši nájemného. Žádné takové podklady si však banka nevyžádala a nepokusila se reálné výdaje žalované na bydlení ani zjistit. Posouzení výdajů je pak nutné provést vždy. Této povinnosti se není dle názoru soudu možné vyhnout ani při výrazně nadprůměrných příjmech spotřebitele, neboť ze samé podstaty by takový spotřebitel nepotřeboval uzavřít úvěrovou smlouvu, kdyby neměl kromě vysokých příjmů také vysoké výdaje. Žalovaný pak ani nijak nadstandardních příjmů nedosahoval – zjištěná průměrná výše čisté mzdy žalovaného ke dni poskytování úvěru, tj. k [datum], dosahovala částky 27 904. V národním hospodářství byl ale průměr v 1. čtvrtletí roku 2022 ve výši 37 929 Kč a medián 31 923 Kč (srovnej [Anonymizováno]).

29. V tomto kontextu soud poukazuje na rozhodnutí Soudního dvora EU č. C-449/13, v jehož odůvodnění je mj. uvedeno, že „[p]ouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K tomuto závěru se v rozhodovací praxi často hlásí mj. i zdejší finanční arbitr (viz např. nález finančního arbitra ze dne 8. 8. 2019, č. j. FA/SR/SU/829/2018-46) – pokud žalovaný žádné své výdaje nedeklaroval, měla banka zbystřit, mj. s ohledem na to, že žalovaný uvedl, že žije v nájemním bydlení, na jehož nákladech se podílí nadpoloviční mírou – konkrétně 55,81 %. Žalobkyně ani nedoložila ničeho k tvrzení banky o tom, že byl žalovaný lustrován a že nebyly zjištěny žádné závazky žalovaného. Rozpor soud spatřuje i ve skutečnosti, že žalovaný uvedl, že je ženatý, nebylo však uvedeno, že má vůči manželce vyživovací povinnost. Pokud banka uvedla, že při stanovení výdajů žalovaného vycházela z údajů [právnická osoba], tyto skutečnosti dále nikterak nerozvedla, pouze zahrnula blíže nespecifikovanou výdajovou částku 11 025,44 Kč do výpočtu maximální měsíční disponibilní rezervy žalovaného. Soudu však z předložených listinných důkazů není patrno, jak ke stanovené částce banka vůbec dospěla.

30. Od žalovaného mělo být vyžádáno potvrzení o formě jeho nájemního bydlení a o výši nájemného, případně měly být vyžádány konkrétní informace o nákladech žalovaného na bydlení a na služby spojené s bydlením (elektrická energie, plyn, voda; např. údaje o SIPO platbách dokládající výdaje za energie apod. pak může zcela běžně předkládat jakýkoliv spotřebitel – viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 75 Co 207/2021), dále údaje o nákladech na služby elektronických komunikací, a také alespoň rámcové informace o ostatních výdajích žalovaného na zajištění základních osobních potřeb žalovaného (např. o nákladech na ošacení, záliby, jízdné). Lze též doplnit, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 občanského zákoníku (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.).

31. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně zcela rezignovala na zjištění údajů o reálných výdajích žalovaného (příjmy žalovaného pak žalobkyně prověřila dostatečně na základě předloženého potvrzení zaměstnavatele) a spolehla se na údaje uvedené žalovaným a tyto modifikovala toliko o blíže nespecifikovanou částku 11 025,44 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně faktické výdaje žalovaného vůbec nezjišťovala, nemohla je ani dostatečně prověřit a zohlednit při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Povinnost adekvátně prověřit schopnost žalovaného splatit úvěr tedy banka nesplnila. Soud má také za to, že pokud úvěrovaný deklaruje, že jeho životní náklady jsou (vyjma nákladů na bydlení) nulové, měl by úvěrující subjekt zbystřit a provést v tomto směru podrobnou kontrolu a prověření reálných výdajů úvěrovaného, nikoliv automaticky stanovit jeho další výdaje s odkazem na prakticky nahodilou částku (zde na částku 11 025,44 Kč).

32. Soud v této souvislosti akcentuje, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak judikoval i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ Žalobkyně však v tomto případě bez dalšího přistoupila ke stanovení výdajů žalovaného odhadem, a to bez pokusu o zjištění a zohlednění faktických výdajů žalovaného (zejména co se týče bydlení) nebo relevantních statistických údajů týkajících se normativních nákladů na bydlení apod.

33. Zdejší soud také připomíná rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22 ze dne 11. 1. 2024, dle něhož mj. „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ I pokud by tedy byl úvěr dlouhodobě splácen či úplně splacen, nelze v případě neprověření úvěruschopnosti úvěrovaného dle názoru zdejšího soudu vycházejícího z odkazovaného rozhodnutí Soudního dvora EU dojít k závěru, že úvěrová smlouva není v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele absolutně neplatná: „Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, nebrání zásada proporcionality tomu, aby se členský stát rozhodl sankcionovat porušení vnitrostátních ustanovení provádějících článek 8 směrnice 2008/48 neplatností úvěrové smlouvy a zánikem nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků, i když spotřebitel v důsledku tohoto porušení neutrpěl škodlivé následky.“ 34. Soud má tedy s ohledem na výše uvedené za to, že žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, když zcela rezignovala zejména na prověření reálných výdajů žalovaného. Pokud žalobkyně pracovala s interním modelem, do něhož zanesla blíže neurčenou částku která nemůže odpovídat reálným výdajům žalovaného na bydlení a obživu, nedostála žalobkyně dle názoru soudu své zákonné povinnosti adekvátně ověřit schopnost žalovaného úvěr splatit (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 17 Co 340/2023-54).

35. Dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, k-do získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

36. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

37. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

38. Soud má za prokázané, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka ve výši 60 000 Kč. Sjednaný úrok činil 18,20 % ročně (nikoli 14,75 % ročně, jak v žalobě tvrdila žalobkyně). Žalovaný z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradil žalobkyni toliko částku ve výši 19 263 Kč. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného z hlediska jeho výdajů i příjmů. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne [datum] a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy ze dne [datum]. S ohledem na absolutní neplatnost dané úvěrové smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 60 000 Kč, žalovaný pak žalobkyni uhradil celkem 19 263 Kč. Co do částky 40 737 Kč se tak žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydal. Bezdůvodné obohacení je pak vždy splatné na výzvu věřitele (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 577/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 903/2021 nebo sp. zn. 33 Odo 871/2005) a za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V dopisu ze dne [datum] žalobkyně žalovaného vyzvala, aby uhradil dluh do [datum]; ode dne následujícího, tj. od [datum], je tedy žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (viz ust. § 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení s příslušenstvím žalobkyni vrátil. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

39. Soud dodává, že po písemné výzvě obsažené v usnesení č. j. 28 C 89/2025-16 je z podkladů doložených žalobkyní naprosto evidentní, že povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného nebyla v tomto případě adekvátně splněna. Nebylo tedy potřebné ve věci nařizovat ústní jednání a znovu žalobkyni vyzývat k prokázání dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu ust. § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Již na základě dosavadního obsahu spisu totiž bylo možno ve věci objektivně rozhodnout a nebylo tedy potřebné ani hospodárné nařizovat ve věci jednání a zapříčinit tak vznik dalších soudních výloh. Soud navíc připomíná, že účastníci řízení s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání konkludentně souhlasili, když nesdělili soudu nesouhlas s tímto postupem k výzvě obsahující doložku ve smyslu ust. § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

40. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 587,35 Kč, přičemž tato částka představuje 41,68 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 70,84 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 29,16 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 301 Kč nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a § 15 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 57 508,22 Kč sestávající z částky 3 420 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 11 610 Kč ve výši 2 343,60 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za její vyjádření ze dne 16. 4. 2025, neboť tímto podáním žalobkyně soudu sdělila skutečnosti, které měly a mohly být již součástí podané žaloby.

42. O povinnosti žalovaného k úhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně rozhodnul soud v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení