28 C 90/2023 - 107

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/1] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. sídlem [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o náhradu škody a nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 7 500 Kč s příslušenstvím zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 316 919,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16.3.2023 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši od 16.3.2023 do 13.6.2023 z částky 646 401,94 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 1 694 161,28 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 20 113,40 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno], [tituly za jménem], [tituly za jménem], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované těchto nároků: 1. přiměřeného zadostiučinění ve výši 598 500 Kč za nezákonné vazební stíhání žalobce (dále také jen „nárok 1“), 2. přiměřeného zadostiučinění ve výši 443 000 Kč za omezení žalobce na svobodě v podobě povinnosti zdržovat se v obydlí (dále také jen „nárok 2“), 3. přiměřeného zadostiučinění ve výši 95 700 Kč za omezení žalobce na svobodě v podobě povinnosti zákazu vycestování z České republiky (dále také jen „nárok 3“), 4. přiměřeného zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč z důvodu nezákonného trestního stíhání (dále také jen „nárok 4“), 5. náhrady škody za vynaložené náklady na obhajobu ve výši 289 364,02 Kč (dále také jen „nárok 5“) a 6. náhrady škody ve výši 238 419 Kč představující ušlou mzdu za dobu, kdy byl žalobce ve výkonu vazby a dále za dobu, kdy měl povinnost se zdržovat ve svém obydlí (dále také jen „nárok 6“), to vše v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním proti jeho osobě před [Anonymizováno] [adresa] – [Anonymizováno], sp. zn. [spisová značka]. Žalobce uvedl, že usnesením Policie ČR ze dne 5.6.2019, čj. [Anonymizováno] bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce proti uvedenému usnesení podal stížnost, která byla usnesením [Anonymizováno] [adresa] - pobočka [Anonymizováno] ze dne 23.7.2019 zamítnuta. Po podání obžaloby ke Krajskému soudu [adresa] – [Anonymizováno] byl žalobce rozsudkem tohoto soudu ze dne 14.1.2022, čj. [spisová značka] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26.4.2022, sp. zn. [spisová značka] zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Žalobce byl v době trestního stíhání omezen na svobodě vazbou v období od 5.6.2019 do 25.3.2020, tedy celkem po dobu 294 dní. Z této doby byl žalobce od 18.7.2019 do 10.10.2019 tj. po dobu 84 dní ve vazbě koluzní a od 9.8.2019 do 31.10.2019 v izolaci na oddělení TBC ve vazební věznici [adresa], neboť u žalobce bylo zjištěno podezření na nakažení tuberkulózou. Ve zvláštním režimu vazby proto žalobce strávil celkem [hodnota] dní. Do vazby byl žalobce vzat na základě usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 9.6.2019, čj. [spisová značka]. Vazba pak byla na základě usnesení Krajského soudu v [adresa] -[Anonymizováno] ze dne 2.3.2020, čj. [spisová značka] nahrazena povinností zdržovat se v obydlí, kdy tato povinnost byla elektronicky kontrolována a žalobce byl proto propuštěn z vazby. Žalobce tak byl omezen na své osobní svobodě povinností zdržovat se ve svém obydlí v období od 25.3.2020 do 11.6.2021, tedy celkem [hodnota] dní. V tomto období pak byla povinnost žalobce zdržovat se ve svém obydlí zmírněna usnesením Krajského soudu v [adresa] – [Anonymizováno] ze dne 12.10.2020, čj. [spisová značka]. Dále byl žalobci uložen i zákaz vycestování z České republiky.

2. Žalobce si v průběhu svého trestního stíhání zvolil právní zastoupení, přičemž [tituly před jménem] [jméno FO] uhradil na nákladech na obhajobu částku ve výši 45 350 Kč, [tituly před jménem] [jméno FO] částku ve výši 101 778 Kč a [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], [tituly za jménem] částku ve výši 142 236,02 Kč. Jednotlivé úkony právní služby učinil žalobce přílohou své žaloby, a to v jednotlivých tabulkách (pro toho kterého právního zástupce) s uvedením jednotlivých nárokovaných (vykonaných) úkonů. Dále žalobce žádal po žalované náhradu ušlé mzdy za dobu výkonu vazby, tj. za 294 dní ve výši 144 060 Kč, přičemž žalobce vycházel ze mzdy, kterou dostával po ukončení všech jeho omezení na svobodě, která negativně ovlivňovala pracovní postavení žalobce. Po ukončení výše uvedených omezení žalobce dosáhl mzdy ve výši 16 800 Kč hrubého, tj. 14 952 Kč čistého, tedy se jednalo o průměrný denní výdělek ve výši 490 Kč. Z pracovní smlouvy, kterou žalobce uzavřel v době svého omezení spočívajícím v povinnosti zdržovat se v obydlí je zřejmé, že žalobce byl pracovně omezen i touto povinností. V době, kdy byl omezen povinností zdržovat se ve svém obydlí, činila mzda žalobce 9 500 Kč hrubého. Žalobce tak dosahoval čisté mzdy ve výši 8 454 Kč a jeho denní výdělek byl ve výši 277 Kč, tedy o 213 Kč nižší než v době po ukončení omezení žalobce vazbou a domácím vězením. Žalobci tak omezením spočívajícím v povinnosti zdržovat se ve svém obydlí vznikla škoda ve výši 94 359 Kč. (443 dní x 213 Kč). K nároku na nemajetkovou újmu z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání, žalobce uvedl, že před trestním stíháním měl fungující rodinu, jejíž součástí byl i malý syn. Po dobu vazebního stíhání se žalobce nemohl podílet na výchově svého syna, což jej citelně zasáhlo. Žalobce ve vazbě trpěl stresem, který byl způsoben jeho obavami o zaopatření rodiny, neboť jeho manželka měla v té době omezené pracovní možnosti. Tato tíživá rodinná situace na žalobce silně doléhala a působila mu nadměrnou stresovou zátěž. Stresová zátěž způsobená trestním stíháním na žalobce doléhala i po propuštění z vazby. Po propuštění z vazby se žalobce sice mohl zapojovat do rodinného života, nicméně kvůli trestnímu stíhání byl i nadále velmi omezen, neboť se nemohl zúčastnit různých rodinných akcí (například rodinných dovolených, oslav nebo návštěv u příbuzných, výletů a podobně). Svoji neúčast musel žalobce synovi opakovaně vysvětlovat a svého syna tak opakovaně odmítat. I toto působilo žalobci nadměrný stres. Také na žalobce velmi silně doléhala skutečnost, že nemohl navštívit svou vlastní rodinu, která žije v zahraničí ([Anonymizováno]). Žalobce byl rovněž v důsledku trestního stíhání vystaven odsouzení od svého okolí.

3. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně dne 15. 9. 2022 uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 2 664 983,02 Kč, která mu měla být způsobena v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Krajského soudu v [adresa] – [Anonymizováno], pod sp. zn. [spisová značka]. Rovněž žalovaná nesporovala průběh trestního řízení vedeném u Krajského soudu v [adresa]- [Anonymizováno], pod sp. zn. [spisová značka], jak jej popsal ve své žalobě žalobce (včetně omezení na osobní svobodě vazbou, domácím vězením a zákazem vycestování). Obdobně pak žalovaná nesporovala, že si žalobce v rámci svého trestního stíhání zvolil tři obhájce, a to [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno]. Po projednání dané žádosti dospěla žalovaná k závěru, že ve věci je dán odpovědnostní titul v podobě vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci celkem na náhradě škody a nemajetkové újmy přiznala částku výši 646 401,94 Kč sestávající z náhrady nákladů obhajoby ve výši 237 151,94 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 409 250 Kč. Na nákladech obhajoby vykonané [tituly před jménem] [jméno FO] přiznala žalobci celkem 32 350 Kč sestávající z odměny advokáta ve výši 28 750 Kč a režijních paušálů ve výši 3 600 Kč za 12 úkonů právní služby (náhrada cestovních výdajů ani navýšení o DPH nebylo požadováno). Jako neuznané úkony právní služby žalovaná uvedla tyto úkony: další porada s klientem přesahující jednu hodinu ze dne 19. 8. 2019, ze dne 31. 8. 2019, ze dne 5. 9. 2019, ze dne 19. 9. 2019, ze dne 17. 10. 2019 a ze dne 24. 10. 2019 (porada od 14:03 do 15:07), neboť tyto porady žalovaná neshledala jako účelnými. Na nákladech obhajoby vykonané [tituly před jménem] [jméno FO] byla žalobci přiznána celkem částka 95 112,94 Kč sestávající z částky 51 750 Kč za mimosmluvní odměnu advokáta a režijních paušálů ve výši 8 400 Kč za celkem [hodnota] úkonů právní služby, cestovného a náhrady za promeškaný čas ve výši 18 464 Kč, kdy tyto částky byly navýšeny ještě o 21 % DPH. Jako neuznané úkony právní služby žalovaná uvedla: účast na hlavním líčení u Krajského soudu v [adresa] dne 2. 3. 2020, kdy žalobci hradila náhradu toliko za 3 úkony právní služby, nikoliv za 4 úkony, jak žalobce požadoval, sepis žádosti o odročení hlavního líčení ze dne 1. 12. 2021 a účast na hlavním líčení u Krajského soudu v [adresa] dne 14. 1. 2022. Zde žalovaná hradila 1,5 úkonu právní služby namísto žalobcem nárokovaných dvou úkonů. Na obhajobě vykonaném [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno] žalovaná celkem hradila částku 109 679 Kč sestávající z odměny advokáta ve výši 62 100 Kč a režijních paušálů ve výši 9 600 Kč za celkem [hodnota] úkonů právní služby, dále z náhrady cestovného a náhrady za promeškaný čas výši 32 229 Kč (22 429 Kč - cestovné a 9 800 Kč - promeškaný čas). Zde však žalovaná, jak podotkla, učinila částečnou korekci, neboť počítala s trasou z [adresa] v délce 186 km, namísto žalobcem použitých 220 km. Celkovou částku žalovaná navýšila o DPH ve výši 21 %. Žalovaná zde neuznala: úkon právní služby ze dne 1. 1. 2020 – další porada s klientem přesahující 1 hodinu, úkon ze dne 2. 1. 2020 – nahlížení do trestního spisu, úkon ze dne 31. 1. 2020 – další porada s klientem, úkon ze dne 28. 2. 2020 - nahlížení do trestního spisu, úkon ze dne 28. 2. 2020 – další porada s klientem, úkon ze dne 2. 3. 2020 – účast na hlavním líčení u Krajského soudu v [adresa] (kdy namísto žalobcem požadovaných 4 úkonů právní služby žalovaná hradila toliko 3 úkony právní služby), úkon ze dne 24. 5. 2020 – vyjádření k odposlechům, úkon ze dne 24. 5. 2020 – návrh na opravu protokolu, úkon ze dne 11. 6. 2020 – nahlížení do trestního spisu, úkon ze dne 11. 6. 2020 – nahlížení do trestního spisu a úkon ze dne 14. 1. 2020 – účast na hlavním líčení u Krajského soudu v [adresa] (zde žalovaná hradila 1,5 úkonu právní služby namísto žalobcem nárokovaných 2 úkonů). Na náhradě ušlého zisku za výkon vazby a domácího vězení žalovaná žalobci ničeho neuhradila, neboť nárok žalobce byl podle žalované nejasně specifikován. Žalobce sice doložil pracovní smlouvu, ve které je ujednána hrubá mzda, avšak tento požaduje i nárok na náhradu ušlého zisku za celé období strávené výkonem vazby, kdy nebral v úvahu dny pracovního klidu, tj. víkendy či státní svátky. Pokud se jednalo o nárok na náhradu ušlého zisku za období domácího vězení, je pravdou, že podle porovnání obou poskytnutých pracovních smluv žalobce během výkonu povinnosti zdržovat se v obydlí pobíral menší mzdu, než jaká mu náležela před vzetím do vazby, avšak nelze odhlédnout od skutečnosti, že nic nebránilo žalobci v plnohodnotném výkonu zaměstnání, neboť z usnesení soudu o nahrazení vazby domácím vězením vyplývá, že žalobci bylo povoleno bydliště opustit na dobu 3 hodin, avšak ze stanoviska Probační a mediační služby se podává, že žalobce měl pracovat převážně z domova, a to jako administrativní pracovník. Není tedy zřejmé, v jakém rozsahu byl žalobce skutečně omezen ve výkonu zaměstnání povinností zdržovat se v obydlí. [právnická osoba] nároku na náhradu nemajetkové újmy za výkon vazby žalovaná uvedla, že neshledala existenci žádných okolností, které by opodstatňovaly přiznání částky 3 000 Kč denně za specifickou formu vazby, tedy vazbu koluzní či izolaci na oddělení TBC, neboť podle platné legislativy jakákoliv osoba, u níž je shledáno podezření na nakažení tuberkulózou, je povinna strpět izolaci. Tudíž nemajetková újma vzniklá izolací na oddělení TBC není v příčinné souvislosti s jeho vazebním trestním stíháním a jako adekvátní žalovaná shledala částku 1 000 Kč za den vykonané vazby, tedy celkem za 294 dní částku 294 000 Kč. Za omezení na svobodě v podobě povinnosti zdržovat se v obydlí žalovaná shledala jako přiměřenou částku 100 Kč za jeden den dodržování této povinnosti, tedy celkem za 443 dní částku 44 300 Kč, neboť takovéto omezení je ze své podstaty mnohem méně závažným zákonným institutem zajištění omezení než v případech výkonu vazby. Za omezení na svobodě v podobě povinnosti zákazu vycestování z České republiky žalovaná uvedla, že uznává potřebu udržování pravidelného sociálního kontaktu žalobce s rodinou žijící v zahraničí. Z žaloby však není zřejmé, s jakou frekvencí tyto návštěvy probíhaly, přičemž s ohledem na značnou vzdálenost mezi bydlištěm žalobce v [Anonymizováno] lze dovodit, že se jedná nanejvýš o několik návštěv v roce. Žalovaná má tedy za to, že omezení žalobce zákazem cestování z České republiky nezpůsobilo žalobci natolik závažnou nemajetkovou újmu, která by odůvodňovala přiznání částky 300 Kč za jeden den trvání zákazu a shledala jako adekvátní částku 50 Kč za den trvání omezení, tedy celkem za 319 dní částku 15 950 Kč. Naposledy pak žalovaná poskytla žalobci na nemajetkové újmě za nezákonně vedené trestní stíhání částku ve výši 55 000 Kč, kdy žalovaná vyšla z odškodnění v obdobných věcech, například s porovnáním věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] nebo Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná zohlednila povahu trestné činnosti s horní hranicí trestní sazby 8 let, tedy středně závažnou trestnou činnost, dále délku trestního řízení 2 roky a necelých 11 měsíců, což se jeví jako doba přiměřená, a skutečnost, že z důvodu vazebního stíhání byla manželka žalobce prakticky sama odkázána na výchovu syna a žalobce měl omezené možnosti se podílet na jeho výchově, což se určitým způsobem projevilo na psychice žalobce.

5. Podáním ze dne 29. 6. 2023 vzal žalobce svoji žalobu co do částky 646 401,94 Kč zpět (náklady na obhajobu [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 95 122, 94 Kč, na obhajobu [tituly před jménem] [jméno FO] 32 350, Kč a na obhajobu [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno] ve výši 109 679 Kč, zadostiučinění za vazební stíhání ve výši 294 000 Kč, zadostiučinění za domácí vězení ve výši 44 300 Kč, zadostiučinění za zákaz vycestování ve výši 15 950 Kč a zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání ve výši 55 000 Kč). Soud proto usnesením ze dne 3. 7. 2023, č. j. [spisová značka] řízení stran této částky zastavil.

6. Při ústním jednání konaném dne 6. 9. 2023 vzal žalobce svou žalobu zpět co do částky 7 500 Kč s příslušenstvím představujícím nárok na náhradu škody na obhajném ve vztahu k právnímu zástupci [tituly před jménem] [jméno FO] (vzato zpět co do půl úkonu právní služby ze dne 14. 1. 2022 a co do úkonu právní služby ze dne 2. 3. 2022) a ve vztahu k [tituly před jménem] [jméno FO] (vzato zpět co do půl úkonu právní služby ze dne 14. 1. 2022 a co do úkonu právní služby ze dne 2. 3. 2022), neboť se žalobce ztotožnil s právní argumentací žalované. Soud proto řízení stran této částky podle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. výrokem I. rozsudku zastavil.

7. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce se předběžně se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 2 664 983,02 Kč, která mu měla být způsobena v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Krajského soudu v [adresa] – [Anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka] obrátil na žalovanou dne 15.9.2022. Po projednání této žádosti žalovaná dospěla k závěru, že ve věci je dán odpovědnostní titul v podobě vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci poskytla celkem částku ve výši 646 401,94 Kč sestávající z náhrady nákladů obhajoby ve výši 237 151,94 Kč (náklady obhajoby – [tituly před jménem] 32 350 Kč, náhrada obhajoby - [tituly před jménem] Matoušek ve výši 95 122,94 Kč a náhrada obhajoby - [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 109 679 Kč) a náhradu nemajetkové újmy ve výši 409 250 Kč, a to za nezákonný výkon vazby ve výši 294 000 Kč, za omezení na svobodě v podobě povinnosti zdržovat se v obydlí ve výši 44 300 Kč, za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonně vedeným trestním stíháním ve výši 55 000 Kč a za omezení na svobodě v podobě povinnosti zákazu vycestovat z České republiky ve výši 15 950 Kč. Dále mezi účastníky řízení byla nesporná skutečnost, že usnesením Policie ČR ze dne 5.6.2019 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v [adresa] – [Anonymizováno] ze dne 14.1.2022, čj. [spisová značka] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26.4.2022, sp. zn. [spisová značka] obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu. Také není mezi účastníky řízení sporné, že žalobce byl omezen na svobodě v období od 5.6.2019 do 25.3.2020 (celkem [hodnota] dní) vazbou, dále žalobce byl omezen na svobodě povinností zdržovat se ve svém obydlí, jejíž výkon byl kontrolován elektronicky v období od 25.3.2020 do 11.6.2021 (celkem [hodnota] dní) a následně byl žalobce omezen zákazem vycestovat z České republiky v období od 11.6.2021 do 26.4.2022 (celkem [hodnota] dní). Žalobce si v souvislosti s trestním stíháním zvolil právního zástupce, a to [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno]. Tito vykonali úkony právní služby, které ve svém rozsahu a výší trestní sazby nebyly sporné, vyjma úkonu právní služby, které žalovaná uvedla ve svém vyjádření ze dne 8.6.2023. Mezi účastníky řízení rovněž nebyl sporný úkon právní služby v podobě porady ze dne 1. 1. 2020, který žalovaná při ústním jednání konaném dne 29. 11. 2023 uznala jako důvodný v celkové výši 4 594,80 Kč, tj. mimosoudní odměna advokáta včetně režijního paušálu v celkové výši 2 600 Kč, cestovné ve výši 1 394,80 Kč a náhrada za promeškaný čas ve výši 600 Kč.

8. Při ústním jednání konaném dne 6. 9. 2023 a 23. 10. 2023 dal soud žalobci poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnil skutková tvrzení, od kdy, do kdy byl žalobce omezen povinností zdržovat se ve svém obydlí vyjma rozsahu 3 hodin, a následně od kdy, do kdy byl povinen zdržovat se ve svém obydlí vyjma rozsahu 8 hodin denně, dále z jakého důvodu žalobce nemohl v době, kdy měl povinnost zdržovat se ve svém obydlí, vykonávat pracovní činnost, respektive jakou práci v rozhodném období vykonával a zda tuto práci byl povinen vykonávat v místě výkonu práce či zda mohla být vykonávána i v místě bydliště žalobce, a proč žalobce uvedenou práci nemohl vykonávat v době, kdy se již doma nemusel zdržovat 8 hodin denně. Dále, aby žalobce doplnil tvrzení stran nároku na ušlou mzdu za dobu výkonu vazby a za dobu omezení domácím vězením, zda byl žalobce před vzetím do vazby a s navazujícím omezením domácím vězením zaměstnán a jakou mzdu pobíral, tj. jaké mzdy by žalobce dosahoval, nebýt vazebního omezení a nebýt omezení domácím vězením. Současně byl žalobce poučen o následcích nesplnění této výzvy v podobě neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Na dané poučení žalobce reagoval podáním ze dne 27. 9. 2023, ve kterém specifikoval dobu omezení domácím vězením vyjma 3 hodin denně a vyjma 8 hodin a rovněž doplnil tvrzení týkající se práce, kterou v době výkonu tohoto omezení vykonával. Stran výkonu zaměstnání před vzetím do vazby (a s tím navazující omezení domácím vězením) žalobce soudu skutková tvrzení nedoplnil a neoznačil žádné důkazní návrhy (viz protokol z ústního jednání dne 29. 11. 2023).

9. K nároku na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu vykonané [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [Anonymizováno] (kdy ohledně sporných porad ze dne 19. 8. 2019, ze dne 31. 8. 2019, ze dne 5. 9. 2019, ze dne 19. 9. 2019, ze dne 17. 10. 2019 a ze dne 24. 10. 2019, které učinil [tituly před jménem] [jméno FO], nebyly tyto porady stran jejich uskutečnění mezi účastníky řízení sporné; sporným u nich zůstala otázka právního posouzení), soud provedl dokazování protokolem o vazebním zasedání ze dne 25. 9. 2019, stížností ze dne 2. 10. 2019 proti usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 25. 9. 2019, úřední záznam o nahlížení do spisu ze dne 2. 1. 2020, ze dne 28. 2. 2020, ze dne 11. 6. 2020 a ze dne 5. 8. 2020, vyjádřením k provedenému důkazu – odposlechy telefonické komunikace ze dne 24. 5. 2020, návrhem na opravu protokolu ze dne 24. 5. 2020, žádostí o odročení hlavního líčení ze dne 1. 12. 2021, protokolem o hlavním líčení ze dne 6. 5. 2020. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že při vazebním zasedání konaném dne 25. 9. 2019 u Okresního soudu v [adresa], rozhodl tento soud, za účasti právního zástupce žalobce [tituly před jménem] [Anonymizováno], o ponechání žalobce ve vazbě. Proti tomuto usnesení byla žalobcem prostřednictvím jeho právního zástupce [tituly před jménem] [Anonymizováno] podána stížnost dne 2. 10. 2019. Dne 2. 1. 2020, dne 28. 2. 2020, dne 11. 6. 2020 a dne 5. 8. 2020 nahlížel právní zástupce žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] do trestního spisu. Tento pak dne 1. 12. 2021 podal k soudu žádost o odročení hlavního líčení a podáním ze dne 24. 5. 2020 navrhl opravu protokolu o hlavním líčení. Při hlavním líčení konaném dne 6. 5. 2020 byl právní zástupce žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] soudem vyzván, aby sestavil konkrétní přehled záznamu odposlechu telefonické komunikace, které bude navrhovat k důkazu. Na to právní zástupce žalobce reagoval podáním ze dne 24. 5. 2020.

10. K nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku za dobu vazebního stíhání a za dobu domácího vězení soud provedl dokazování pracovní smlouvou ze dne 1. 7. 2021, pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2020 a dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 30. 6. 2020. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že žalobce uzavřel se zaměstnavatelem [jméno FO] dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 6. 2021, založeného smlouvou ze dne 1. 4. 2020. Podle uzavřené pracovní smlouvy, žalobce u společnosti [jméno FO]. vykonával činnost administrativního pracovníka, s místem výkonu práce [adresa] a dnem nástupu do zaměstnání 1. 4. 2020. Pracovní poměr byl uzavřený na dobu neurčitou se sjednanou [Anonymizováno] a rovnoměrně rozvrženou pracovní dobou v rozsahu 3 hodin denně a nástupním platem ve výši 9 500 měsíčně. Dne 1. 7. 2021 uzavřel žalobce jakožto zaměstnanec se společností [Anonymizováno] jakožto zaměstnavatelem pracovní smlouvu s nástupem do práce od 1. 7. 2021 na pozici administrativní pracovník, s místem výkonu práce [adresa]. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou se stanovenou týdenní pracovní dobou 40 hodin, rozvrženou do 5 pracovních dní a sjednanou mzdou ve výši 16 800 Kč hrubého měsíčně.

11. Z usnesení Krajského soudu v [adresa] – [Anonymizováno] ze dne 12.10.2020 č. j. [spisová značka] soud zjistil, že žalobci byla uložena povinnost zdržovat se ve svém obydlí od 25.3.2020 do 11.6.2021 s výjimkou nejvýše 3 hodin denně za účelem realizování zde vyjmenované činnosti (návštěva lékaře, nákup potravin, účast na bohoslužbách, výkon zaměstnání, odvedení syna do školy či ze školy nebo na kroužky). Uvedeným usnesením pak tato povinnost byla zmírněna od 1.11.2020, kdy žalobce se nemusel zdržovat ve svém obydlí od 7.30 hod do 18 hod. v pracovním týdnu a o víkendu a státních svátcích v rozsahu maximálně 4 hodin denně, opět za účelem realizace činnosti zde vyjmenované (návštěva lékaře, nákup potravin, účast na bohoslužbách, výkon zaměstnání, odvedení syna do školy či ze školy nebo na kroužky).

12. Z výslechu žalobce má soud za osvědčené, že tento byl v souvislosti s koluzní vazbou umístěn ve vazební věznici na samotku a poté, co důvody koluzní vazby pominuly, byl přemístěn do Vazební věznice nemocnice [adresa], do izolace, v souvislosti s podezřením na onemocnění tuberkulózou. Po celou dobu tak byl bez jakéhokoliv kontaktu s okolím (z toho 86 dní trvala koluzní vazba). Po uvedenou dobu kolizní vazby neměl žalobce žádné návštěvy, telefonáty ani dopisy, rovněž nemohl být v kontaktu se spoluvězni. V podstatě za ním jedenkrát za týden přijížděl akorát právník. Po ukončení kolizní vazby a ukončení karantény byl převezen zpět do vazební věznice a návštěvy již mohl přijímat. Chodila za ním každé dva týdny manželka, také i jeho matka a jedna z jeho dcer. V důsledku vedeného trestního stíhání s ním přestali komunikovat ostatní příbuzní, zejména jedna z dcer ([Anonymizováno]) a syn. Vzhledem k tomu, že jeho rodina je věřící, nedokázal jim vysvětlit, že trestný čin nespáchal, že byl obžaloby zproštěn. Tito se naopak domnívali, že v období, kdy byl ve vazbě a v domácím vězení, si v trest „odseděl“, tedy, že trestný čin spáchal. Před započetím trestního stíhání si s dcerou [Anonymizováno] často telefonoval, jejich komunikace, vzhledem k tomu, že tato dcera nežije v České republice, probíhala téměř denně. Od začátku trestního stíhání už komunikace mezi nimi nebyla již tak častá, neboť si volali již jen jedenkrát za dva měsíce a ani tak vřelá jako před zahájením trestního stíhání. Stejně tak s jeho synem. Oba s žalobcem omezili kontakt, neboť jsou přesvědčeni, že žalobce byl odsouzen a trest si odseděl a nevěří mu, že byl obžaloby zproštěn. Žalobce se také začali stranit sousedé v panelovém domě v [Anonymizováno], kde žije. Tito se s ním před zahájením trestního stíhání bavili, zdravili jej a obraceli se na něj v případě, že bylo potřeba v domě něco udělat či opravit. Když se dozvěděli, že je trestně stíhán, přerušili s ním veškerý kontakt, vyhýbají se mu, mají z něj obavy. Domnívají se, že je kriminálník, a že patří k ruské mafii. Nikdo s ním nekomunikuje, tudíž ani neměl šanci jim vysvětlit, že byl obžaloby zproštěn. O jeho trestním stíhání se dozvěděli tak, že byl Policií České republiky zadržen přímo v bytě, přičemž zadržení byli přítomni někteří sousedé a tito si jeho zadržení nahrávali na mobilní telefon a následně jej zveřejnili na Facebooku. Jeho matka žije na [Anonymizováno], před trestním stíháním za ní jezdil většinou jedenkrát za měsíc či jedenkrát za dva měsíce a také v období svátků či rodinných událostí a oslav. Za matkou jezdil i v případě, kdy to potřebovala, protože je již stará a zdravotně na tom není nejlépe (má pouze jedno oko a na druhé vidí jenom na 20-30 %). Vždy na [Anonymizováno] jezdil autem, neboť ona bydlí hned u [Anonymizováno] hranic. Toto po dobu, kdy mu byl uložen zákaz vycestování, učinit nemohl, což špatně snášel zejména s ohledem na stáří a zdravotní stav jeho matky, o kterou měl obavy. Posléze nemohl na [Anonymizováno] vycestovat ani v souvislosti s válkou na [Anonymizováno], resp. mohl by na [Anonymizováno] odjet, avšak nemohl by již vycestovat zpět. Žalobce také trápilo, že v době, kdy byl ve vazbě, se nemohl podílet na výchově svého nezletilého syna. Poté, co byl propuštěn do domácího vězení, s ním sice mohl být, avšak nemohl se s ním účastnit například běžných výletů či rodinných oslav nebo dovolené, musel si proto vymýšlet, že je nemocný, že nemůže ven apod. Z důvodu vazby a nezákonně vedeného trestního stíhání se pak u něj velmi výrazně zhoršila kvalita spánku; od té doby nemůže spát, a pokud usne, tak se v noci budí.

13. Výpověď žalobce potvrdila jeho manželka, svědkyně [jméno FO], z jejíž výpovědi soud zjistil, že první návštěvu ve vazbě měl žalobce asi po dvou až třech měsících. Nejprve byl ve vazbě koluzní a následně na izolaci kvůli podezření na TBC. Když za ním přišla na první návštěvu, byl zhroucený, nešťastný, velmi se trápil tím, že zůstala na všechno (na péči o nezletilé dítě a domácnost) sama. Stěžoval si na to, že za celou dobu si neměl s kým popovídat a také si stěžoval na špatné spaní. Špatně spal, i když byl z vazby propuštěn domů; v noci křičel ze spaní. Svědkyně potvrdila, že vztahy mezi žalobcem a jeho dospělými dětmi v důsledku vedeného trestního stíhání ochladly, předtím otce navštěvovaly či mu telefonovaly, poté, co se dozvěděly o jeho trestním stíhání, byly už vztahy chladnější a také mu tak často netelefonovaly. I nyní, nejsou hovory mezi nimi příliš vřelé, mají za to, že jejich otec „byl za mřížemi“, tedy že je trestanec. O přerušení kontaktů dalších příbuzných s žalobcem svědkyně neměla povědomí. Dále svědkyně potvrdila, že sousedé v domě, kde žijí, s žalobcem a také s ní přestali komunikovat, ač předtím byly vztahy mezi nimi na dobré sousedské úrovni, tj. zdravili se a bavili se spolu. Po zadržení žalobce vztahy se sousedy ochladly. Sousedé si zadržení žalobce točili na telefon a pak to dávali na Facebook. Po zásahu Policie České republiky v jejich bytě ji například zastavila sousedka a dotazovala se, „zda se má bát s nimi bydlet v jednom vchodě, zda jsou nějací zločinci“ atd. Za maminkou na [Anonymizováno] žalobce s celou rodinou jezdil minimálně dvakrát do roka, sám pak vícekrát, když měl volno a když maminka volala, že jej potřebuje. Na [Anonymizováno] tak jezdil jedenkrát za tři měsíce. Svědkyně potvrdila, že žalobce byl ze stresu i kvůli tomu, že nemohl vycestovat na [Anonymizováno], neboť jeho maminka je již stará a není na tom zdravotně dobře, měl proto obavy, aby neumřela, popř. aby se jí něco nestalo. Naposledy pak svědkyně potvrdila, že v době vazebního omezení a omezení domácím vězením se žalobce jednak nemohl podílet na výchově syna nebo jen omezeně, neboť s ním nemohl chodit ven, jak bylo potřeba, a musel se vymlouvat. Také se nemohl účastnit rodinných oslav, což špatně snášel, neboť se těchto akcí chtěl účastnit.

14. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na nesporná tvrzení účastníků, která soud vzal ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. za svá skutková zjištění, činí tento závěr o skutkovém stavu : žalobce byl na základě usnesení Policie České republiky ze dne 5. 6. 2019, č. j. [Anonymizováno], stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písmeno a), odst. 3 písmeno a) tr. zákoníku, ve stadiu přípravy. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] – [Anonymizováno] ze dne 14. 1. 2022, č. j. [spisová značka] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. [spisová značka], byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písmeno b) tr. ř. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 4. 2022. Žalobce byl v průběhu trestního stíhání vazebně stíhán, a to v období od 5. 6. 2019 do 25. 3. 2020, kdy od 18. 7. 2019 do 10. 10. 2019 byl ve vazbě koluzní a od 9. 8. 2019 do 31. 10. 2019 v izolaci na oddělení TBC ve vazební věznici [adresa]. Po propuštění z vazby byl žalobce omezen povinností zdržovat se ve svém obydlí, a to v období od 25. 3. 2020 do 11. 6. 2021, z toho od 25. 3. 2020 do 30. 10. 2020 v režimu přísnějšího omezení (tj. mohl opustit dům na 3 hodiny denně) a v době od 1. 11. 2020 do 11. 6. 2021 ve volnějším režimu (tj. mohl opustit dům od 7:30 hod. do 18:00 hod.). Také v průběhu trestního řízení měl žalobce uloženu povinnost zákazu vycestování v období od 11. 6. 2021 do 26. 4. 2022. Žalobce si v souvislosti s trestním stíháním zvolil tři obhájce, a to [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno], kterým uhradil náklady na svoji obhajobu. Žalobce poté, co byl propuštěn z vazby do domácího vězení, byl v období od 1. 4. 2020 do 30. 6. 2021 zaměstnán u společnosti [jméno FO], s. r. o. na částečný úvazek v rozsahu 3 hodin denně a od 1. 7. 2021 u společnosti [právnická osoba] 8 hodin práce denně, na dobu neurčitou. V obou případech se jednalo o druh práce – administrativní pracovník. V důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání žalobce trpěl stresem, nespavostí. Pro jeho trestní stíhání pak částečně ochladly jeho rodinné vztahy, a to s jednou ze dvou dcer a se synem. Také v důsledku trestního stíhání se žalobci začali vyhýbat lidé v panelákovém domě, kde žije, a přestali jej zdravit. Žalobce v době trestního stíhání měl obavy i o svou nemocnou matku, která žije na [Anonymizováno], protože v souvislosti se zákazem vycestování ji nemohl navštívit, ač předtím za ní pravidelně jezdil a rovněž i v období církevních svátků a rodinných oslav. Žalobce se předběžně se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy obrátil na žalovanou dne 15. 9. 2022, která po projednání této žádosti dospěla k závěru, že ve věci je dán odpovědnostní titul v podobě vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci celkem na náhradě škody a nemajetkové újmy zaplatila částku ve výši 646 401,94 Kč, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne 7. 6. 2023.

15. Podle ust. § 1 zák. č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu. Podle ust. § 31 odst. 1, 2 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („o.z.“). Podle § 30 zákona se náhrada ušlého zisku poskytuje v prokázané výši; není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy, zabezpečovací detence nebo ochranného léčení náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že soudní judikaturou navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.1990, sp. zn. 1 Cz 6/90 byl pomocí extenzivního výkladu zákona konstituován v souvislosti se zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, nejen nárok na náhradu škody (majetkové újmy), ale i odškodnění újem nemajetkové povahy vztahující se jak k tzv. nezákonnému trestnímu stíhání, tak i k omezení osobních svobod v jeho rámci. Stejně tak není mezi účastníky sporu o tom, že rozsudek zprošťující obžaloby podle ust. § 226 písm. b) tr.ř. je právě jedním z těchto rozhodnutí, jež ruší účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jimiž bylo trestní stíhání zahájeno ve smyslu odškodňovacího zákona a pouze pro jeho účely „nezákonnými“, čímž zakládá nejen nárok na náhradu škody, ale jakž již bylo zmíněno i odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 1, 2 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si zahájení trestního stíhání či vazbu zavinil sám, ten kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován. Existence jakýchkoliv shora uvedených skutečností vylučujících odpovědnostní titul, nebyla dána, a žalovaný ji ani ve své obraně nepoužil. Odpovědnostní titul představovaný nezákonným (nedůvodným) trestním stíháním je tedy v posuzované věci nepochybně dán.

17. K nároku na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu soud uvádí, že tento vyplývá z ustanovení § 7 odst. 1 a ustanovení § 8 odst. 1 zákona, podle něhož má poškozený nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, představující vynaložené náklady na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31a odst. 1 zákona. Podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona náklady právního zastoupení jako součást nákladů řízení zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, jejíž výše se určí podle ustanovení advokátního tarifu upravujícímu mimosmluvní odměnu, tj. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále také jen „vyhláška“ nebo „advokátní tarif“). Ostatně tento skutkový stav a právní posouzení věci nebylo mezi účastníky rovněž sporné, když žalovaná v rámci mimosoudního projednání žalobci na nákladech řízení v souvislosti s jeho trestním stíháním uhradila částku ve výši 204 801,94 Kč.

18. K poradám ze dne ze dne 19. 8. 2019, ze dne 31. 8. 2019, ze dne 5. 9. 2019, ze dne 19. 9. 2019, ze dne 17. 10. 2019 a ze dne 24. 10. 2019 soud sděluje, že po jejich vykonání nebyl právním zástupcem žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] učiněn žádný navazující úkon právní služby. Konkrétně pak u porady konané dne 19.9.2019 soud zjistil, že tato předcházela vazebnímu zasedání konaném dne 25.9.2019, avšak při tomto vazebním zasedání byl přítomen právní zástupce žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], který s žalobcem vykonal poradu předcházející tomuto úkonu právní služby dne 2.9.2019, kterou žalovaná mimosoudně hradila. Lze tedy uzavřít, že i když [tituly před jménem] [jméno FO] učinil poradu předcházející vazebnímu zasedání, tohoto vazebního zasedání se neúčastnil, tedy neprovedl navazující úkon právní služby. Obdobně pak soud hodnotil poradu ze dne 17.10.2019, která rovněž nepředcházela žádnému úkonu právní služby, naopak byla vykonána až po podání stížnosti ze dne 2.10.2019, přičemž i v tomto případě stížnost proti rozhodnutí o vazbě podával za žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] (nikoli [tituly před jménem] [jméno FO]). Tedy veškeré tyto nárokované úkony právní služby v podobě porad s klientem, které vykonal [tituly před jménem] [jméno FO], nebyly účelně vykonané a pokud je žalovaná nehradila, postupovala správně. V této souvislosti soud připomíná ústavně – konformní výklad Ústavního soudu ČR (srov. rozhodnutí I. ÚS 3208/2008, II. ÚS 3211/2008, II. ÚS 782/2007, I. ÚS 826/2009), podle kterého u tzv. dalších porad přesahující jednu hodinu je třeba poměřovat celkový počet, frekvenci a časovou posloupnost jednotlivých porad s rozsahem a složitostí projednávané věci a počtem a charakterem úkonů, které byly prováděny, jakož i obsahem, složitostí, rozsahem a kvalitou úkonu obhájce, které bezprostředně s těmito poradami souvisely. Jinak řečeno, porady musí být vždy východiskem nějakého následujícího úkonu obhájce.

19. Další sporné úkony právní služby vykonané [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno], posoudil soud následovně: úkon právní služby - nahlížení do spisu dne 2.1.2020, dne 28.2.2020, dne 11.6.2020 a 5.8.2020; k tomu soud sděluje, že nahlížení do spisu je bráno a přiřazeno k úkonu právní služby v podobě přípravy a převzetí zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., pakliže je za účelem přípravy obhajoby advokátem nahlédnuto do spisu. Dále je nahlížení do spisu kvitováno jako úkon právní služby v případě prostudování spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ani o jeden z uvedených případu se při vyjmenovaných nahlédnutí do spisu právním zástupcem žalobce, nejednalo. Za jiných podmínek vykonání takovéhoto procesního úkonu nelze považovat jako úkon právní služby v souladu s citovanou vyhláškou, tedy úkon podřaditelný pod § 11 citované vyhlášky. V této souvislosti soud připomíná, že i v rámci advokátní praxe se vyskytuje řada činností, které účtovatelnými úkony nejsou. Takové činnosti vykonává advokát zdarma, resp. v rámci svých „režijních nákladů“ a účtuje-li odměnu mimosmluvní, nemůže za ně účtovat ani požadovat žádné částky (srov. Kolářová, D.A. Kol. advokátní tarif. Odměna advokáta, komentář Wolters, Cluwer, [adresa], § 11); úkon právní služby - porada s klientem ze dne 28.2.2020, ani tento úkon právní služby nebyl účelně vynaložený, i když se sice dne 2.3.2020 konalo hlavní líčení, při kterém byl [tituly před jménem] [jméno FO] přítomen, avšak bezprostředně tomuto hlavnímu líčení předcházela ještě dřívější porada s žalobcem dne 1.3.2020, kterou žalovaná hradila. Tedy za poradu s klientem na kterou následně navazoval úkon právní služby ze strany právního zástupce žalobce, v podobě účastni na hlavním líčení, lze považovat pouze jednu poradu s klientem, kterou byla právě žalovanou sanovaná porada ze dne 1.3.2020; úkon právní služby - návrh na opravu protokolu ze dne 24.5.2020, opět jde o úkon, který není účtovatelným úkonem podle § 11 odst. 1, 2 citované vyhlášky, neboť šlo v podstatě „o jednoduchý přípis“ určený soudu, jehož předmětem bylo pouze sdělení, v jaké části je protokol o hlavním líčení vadný a jakým způsobem má být změna provedena. Nejedná se ani o úkon podle § 11 odst. 3 vyhlášky, tj. svou povahou a účelem blízký úkonům vyjmenovaným v § 11 odst. 1 a 2 cit. vyhlášky. Žádost o opravu protokolu není zcela jistě obdobná některému z úkonů ve věci samé ani opravnému prostředku. Návrhy a stížnosti v těchto věcech jsou co do požadavku na náležitosti, kvalitativní obsah a zapojení erudice mnohem více náročnější činností, než je sepis žádosti o opravu protokolu z hlavního líčení. Pakliže by měla být odměna za tento úkon přiznána, jednalo by se o výklad natolik rozšiřující, že by popíral smysl taxativního výčtu úkonů právní služby v § 11 vyhlášky; úkon právní služby ze dne 24.5.2020 – vyjádření k odposlechům; v tomto případě bylo v řízení prokázáno, že právní zástupce žalobce tento úkon právní služby činil na základě výzvy soudu učiněné při hlavním líčení dne 6.5.2020. Tento úkon právní služby proto soud shledává jako opodstatněný a uskutečněný za účelem získání změny či zrušení nezákonného rozhodnutí, resp. na pokyn soudu. Jedná se o úkon, který není uveden ve výčtu § 11 odst. 1, 2 advokátního tarifu a proto za něj advokátovi podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu náleží odměna jako za úkon svou povahou a účelem nejbližší. Soud má za to, že odměnu za vyjádření k odposlechům a návrh na provedení důkazů lze připodobnit nejblíže k úkonům § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu, tedy za něj přináleží odměna o poloviční sazbě ve výši 1 150 Kč podle § 10 odst. 3 písm. c) a § 7 bod 5 cit. vyhl. a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 cit. vyhl., tedy celkem 1 450 Kč. úkon právní služby ze dne 1.1.2020 – porada s klientem, vzhledem k tomu, že žalovaná tento úkon právní služby včetně náhrady za promeškaný čas a cestovného uznala jako opodstatněný při ústním jednání konaném dne 29.11.2023, náleží za něj žalobci náhrada ve výši 4 594,80 Kč (tj. mimosmluvní odměna 2 300 Kč, náhrada hotových výdajů 300 Kč, cestovné 1 394,80 Kč a náhrada za promeškaný čas 600 Kč); úkon právní služby ze dne 1.12.2021 vykonaný [tituly před jménem] [jméno FO] – sepis žádosti o odročení hlavního líčení, neshledal soud jako opodstatněný s odkazem na výše uvedené, tedy nejedná se o úkon účtovatelný ve smyslu § 11 odst.1, 2 citované vyhlášky. V obecné rovině lze odkázat i na komentářovou literaturu, která uvádí, že zpracování žádostí není úkonem právní služby (srov. PAPEŽ, Vladimír. § 11 [Úkony právní služby]. In: SVEJKOVSKÝ, [adresa], VYCHOPEŇ, Martin, KRYM, Ladislav, PEJCHAL, Aleš a kol. Zákon o advokacii. 1. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2012).

20. V případě odškodnění za nezákonný výkon vazby se újma na straně poškozeného, ve smyslu již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, presumuje, tzn. není třeba ji prokazovat. Při stanovení formy a výše odškodnění je třeba vyjít z judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména rozhodnutí ze dne 11.1.2012, sp. zn. [spisová značka], či ze dne 31.5.2017, sp. zn. [spisová značka]), jež formuje zásadní závěr, že „při úvaze o formě a výši odškodnění v případě nezákonného omezení osobní svobody je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou : 1) povaha trestní věci, 2) celková délka omezení osobní svobody a 3) následky v osobní sféře poškozené osoby. Samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či práva na soukromí a v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby, z čehož pak vychází fakt, že tato újma je presumována. Adekvátním odškodněním je pak podle judikatury Nejvyššího soudu ČR částka v rozmezí 500 až 1 500 Kč za den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne zde uvedené a i případně neuvedené okolnosti svého posuzovaní. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje“, zdůrazňuje tedy zásadu finančního odškodnění této nemajetkové újmy, neboť bez dalšího dochází k zásahu do vůbec nejzákladnějších práv jedince, počínaje negací svobody, pohybu a práva na soukromí; konstatování porušení práva se již proto bez dalšího jeví jako nedostatečná forma odškodnění, při současném zohlednění všech individuálních okolností dané věci. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] vyplývá, že „při hodnocení následku neoprávněného držení ve vazbě v osobní sféře poškozené osoby, je nutno vycházet z toho, že samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či práva na soukromí a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Dále působí stres, nejistotu, úzkost apod. Navíc je třeba přihlédnout i k dalším individuálním okolnostem jednotlivého případu, jakými mohou být životní podmínky ve vazební věznici, možnost kontaktu poškozené osoby s rodinnými příslušníky a okolím, s tím související porušení práva na rodinný život atd. Popřípadě je třeba zabývat se též dopadem uvalení vazby do profesního života jedince, do jeho společenské pověsti a cti; v tomto ohledu může být popřípadě relevantní i skutečnost, že informace o zatčení a vzetí do vazby byla šířena a za jakých okolností“. „Ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je zjevným případem normy s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností“(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

21. Soud proto při stanovení satisfakce u nároku na nemajetkovou újmu z titulu nezákonně vykonané vazby vyšel ze shora uvedené zásady finančního odškodnění a z toho, že při nezákonném výkonu vazby se oproti nezákonnému trestnímu stíhání (kde musí být nemajetková újma prokázána) se nemajetková újma presumuje, neboť bez dalšího dochází k zásahu do vůbec nejzákladnějších práv, čemuž proto musí odpovídat odškodnění v relutární formě. Soud přihlédl k nastíněným kritériím a dospěl k závěru, že žalobce byl v trestní věci ohrožen vyšším trestem odnětí svobody (až 10 let), což navyšuje míru stresu, nejistoty a úzkosti, kterou v souvislosti s výkonem vazby zažíval. Dále soud vyšel z toho, že žalobce strávil ve vazbě celkem [hodnota] dní, což je období delšího charakteru a také k tomu, jak bylo prokázáno výslechem žalobce a svědkyně [jméno FO], že žalobce pobyl v rámci vazby od 18.7.2019 do 10.10.2019 tedy celkem [hodnota] dní v koluzní vazbě (což ostatně ani nebylo mezi účastníky sporné), tedy ve vazbě s nejpřísnějším režimem, neboť nemohl mít žádné návštěvy, žádnou korespondenci ani telefony. Také byl v tomto období umístěn na cele sám a neměl kontakt ani s ostatními spoluvězni. Stejně tak soud zohlednil to, že od 9.8.2019 do 31.10.2020 byl žalobce ve vazební nemocnici, v izolaci, kvůli podezření na onemocnění tuberkulózou a ani po tuto dobu nemohl mít s okolím žádný kontakt z důvodu možného rizika nákazy. Soud souhlasí s argumentací žalované, že skutečnost, že u žalobce vzniklo podezření na onemocnění touto nemocí, není v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, avšak je třeba nadále mít na paměti, že v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí bylo vazební omezení žalobce na svobodě a jednalo se tak o další okolnost, která přistoupila navíc k omezení svobody žalobce vazbou. Žalobce byl osobou bezúhonnou, tudíž lze předpokládat, že výkon vazby, nad to po dobu 105 dnů bez kontaktu s dalšími osobami, se kterými by mohl třeba částečně sdílet negativa vazebního omezení, byl pro žalobce traumatizující prožitek (prohlouben „samotkou“). Pokud žalovaná vyšla při náhradě nemajetkové újmy za nezákonný výkon vazby z částky 1 000 Kč za den, aniž by zohlednila tyto podstatné okolnosti mající vliv na prožívání vazby žalobcem, postupovala podle názoru soudu nesprávně. Rovněž je soud přesvědčení, že žalovanou stanovená částka 1 000 Kč za jeden den vykonané vazby vzhledem k celkové době vazebního stíhání, trestní sazbě, která žalobci hrozila a skutečnosti, že byl osobou bezúhonnou, je nedostatečná, neboť plně nereflektuje tyto skutečnosti. Soud proto přistoupil k navýšení částky za den trvání vazby a jako odpovídající částku v rámci „běžného výkonu vazby“ (tzv. bez výkonu koluzní vazby a bez výkonu vazby ve zdravotní izolaci) stanovil částku 1 300 Kč. Za dobu výkonu koluzní vazby soud tuto částku navýšil z důvodu, že žalobce nemohl mít návštěvy, osobní korespondenci, telefonáty ani běžnou denní komunikaci s nikým (tedy jednalo se o přísnější výkon vazby než v případě standardního vazebního stíhání) na částku 1 500 Kč za den. Za výkon vazby ve vazební nemocnici soud základní částku ještě navýšil pro absolutní izolaci žalobce od okolí, pro podezření na vážné infekční onemocnění, což podle názoru soudu ještě navyšovalo jeho psychické nepohodlí a působilo mu větší stres, opět bez možnosti sdílet svou obavu a pocity. Za toto období soud stanovil částku 2 000 Kč za den trvání vazby. Celkem proto soud považoval za důvodné odškodnění nemajetkové újmy za nezákonný výkon vazby částkou 126 000 Kč za výkon 84 dnů koluzní vazby (84 x 1 500 Kč/den), částkou 42 000 Kč za výkon vazby ve vazební nemocnici (21 dní x 2 000 Kč/den) a za výkon „běžné vazby“ ve výši 245 700 Kč (89 dní x 1 300 Kč/den), tj. celkem částkou 413 700 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná mimosoudně hradila žalobci částku 294 000 Kč, je opodstatněná ještě částka ve výši 119 700 Kč.

22. Obdobně pak soud smýšlí i o náhradě za výkonu domácího vězení, tedy povinnosti zdržovat se v obydlí a o povinnosti zákazu vycestování z České republiky, neboť v obou případech se jedná o omezení osobní svobody poškozeného jako takové, které lze podstatnými znaky připodobnit k výkonu vazby. Podle názoru soudu proto lze podpůrně vycházet z kritérií nastíněných v případě odškodnění za vazební stíhání. V případě omezení na osobní svobodě povinností zdržovat se v obydlí se soud řídil trestní sazbou, která žalobci hrozila, dobou, po kterou byl takto omezen a následky v osobní sféře života žalobce tímto omezením způsobeným a rovněž vyšel z toho, že se tato újma, stejně jako u nezákonného vazebního stíhání, presumuje. Žalobce byl v tomto případě omezen povinností zdržovat se v obydlí, v období od 25.3.2020 do 11.6.2021, přičemž v období od 25.3.2020 do 30.10.2020 šlo o omezení přísnější, neboť vyjma tří hodin denně, se musel zdržovat doma a v následujícím období, tj. od 31. 10. 2020 do 11. 6. 2023 šlo již o omezení mírnější, neboť se musel zdržovat doma vyjma osmi hodin denně. Soud v rámci výkonu tohoto omezení přihlédl k tomu, že žalobce již nebyl omezen v kontaktu s nejbližšími a okolím a toto omezení vykonával v domácím prostředí, nicméně je třeba zohlednit, že stále se jednalo o omezení v běžném, každodenním životě. Žalobce tak byl omezen, jak ostatně sám uvedl, např. v možnosti návštěv svých blízkých, v možnosti konání výletů se svým synem, v zaměstnání, při nákupech, návštěvě lékařů, úřadů atd., tedy ve společenském, kulturním, rodinném a osobním životě, stejně tak i v životě pracovním. Toto vše soud reflektoval ve stanovení výše odškodnění za den výkonu uvedeného omezení. V prvním období omezení domácím vězením, tedy v období přísnějšího omezení, vyšel soud z částky, která byla ve výši jedné poloviny částky, kterou soud žalobci přiznal za den trvání vazby (1 300 Kč), tj. ve výši 650 Kč za den a pro druhé, již volnější období, stanovil výši odškodnění ve výši z částky, kterou určil za denní výkon vazby, tj. 325 Kč za den. Celkem proto za první období (přísnější) výkonu domácího vězení soud shledal jako opodstatněnou částku ve výši 143 000 Kč (220 dní x 650 Kč) a za druhé období (volnější) částku ve výši 72 475 Kč (223 dní x 325 Kč), tj. celkem 215 475 Kč. Jelikož žalovaná na tomto nároku hradila mimosoudně částku 44 300 Kč, náleží žalobci ještě částka ve výši 171 175 Kč.

23. Jak soud vyložil shora, postupoval stejně i v případě nároku na nemajetkovou újmu z titulu nemožnosti žalobce vycestovat z České republiky, konkrétně v období od 11.6.2021 do 26.4.2022. Soud v tomto případě vyšel z výslechu žalobce a svědkyně [jméno FO], kdy žalobce konkrétně uvedl, že na [Anonymizováno] za rodinou, zejména za matkou jezdil před započetím trestního stíhání jedenkrát až dvakrát do měsíce a dále na různé církevní svátky a oslavy. Svědkyně pak vypověděla, že žalobce jezdil na [Anonymizováno] jedenkrát za tři měsíce a také na svátky a poté ještě s ní a jejich nezletilým synem cestoval na [Anonymizováno] dvakrát do roka. Vzhledem k tomu, že se v rozsahu návštěv [Anonymizováno] žalobcem před jeho trestním stíháním jejich výpovědi lišily, tedy šlo o podstatnější rozpor (konkr. podle žalobce jezdil na [Anonymizováno] jednou až dvakrát za měsíc a podle svědkyně jedenkrát za tři měsíce), vyšel soud z určitého průměru návštěv dané tímto zjištěním, tedy, že žalobce na [Anonymizováno] vyjížděl dvakrát měsíčně, přičemž do tohoto průměru soud zahrnul i výjezdy v období církevních svátků a rodinných oslav. Zde soud dále zohlednil fakt, že žalobce nebyl tímto omezením omezen v každodenním pohybu jako u domácího vězení, avšak k omezení na osobní svobodě tímto zákazem došlo, navíc v době, kdy jeho matka, která žije na [Anonymizováno], byla nemocná, což žalobci působilo větší stres. Zároveň soud přihlédl i k tomu, že dne 24.2.2022 začala válka na [Anonymizováno] a v tomto období žalobce na [Anonymizováno] již vycestovat nemohl (i kdyby mu zákaz vycestování nebyl uložen), resp. vycestovat by mohl, avšak nemohl by se vrátit zpět za rodinou do České republiky, což pro žalobce, jak uvedl při svém účastnickém výslechu, nebylo myslitelné. Proto soud období dvou měsíců, kdy měl žalobce uložen zákaz vycestování, tj. od 24.2.2022 do 26.4.2022, neshledal jako období ve kterém by žalobce byl omezen zákazem vycestování z České republiky v příčinné souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním, protože i kdyby k omezení na osobní svobodě v tomto období v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání nedošlo, žalobce by cesty na [Anonymizováno] stejně nerealizoval. Proto mu za tyto dva měsíce náhrada nemajetkové újmy nenáleží. Soud při stanovení výše odškodnění vyšel z částky 500 Kč za nemožnost jednoho vycestování, neboť toto omezení se neprojevilo tak zásadně v rámci každodenního života žalobce, při běžných činnostech. Tedy za celkem [hodnota] měsíců se jednalo o nemožnost žalobce 20 x vycestovat na [Anonymizováno] (tj. 2 x měsíčně), což celkem činí částku 10 000 Kč (2 x 500 Kč x 10 měsíců). Protože žalovaná na tomto nároku žalobci uhradila částku 15 950 Kč, hradila více, než by žalobce odškodnil soud, proto je tento nárok žalobce již vypořádán.

24. K nároku na nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání soud uvádí, že u existence tohoto odpovědnostního předpokladu, je situace složitější, neboť újma na straně poškozeného se nepresumuje (na rozdíl od nepřiměřené délky řízení a vazby), ale musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2012, sp. zn. [spisová značka], ze dne 3.7.2012, sp. zn. [spisová značka]). V souzené věci proto soud vycházel z toho, že vznik imateriální újmy (jakkoliv je trestní stíhání spojeno s jistým individuálním „diskomfortem“ trestně stíhaných osob, viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 428/2005), není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžní odškodnění. Při stanovení formy a výše odškodnění vycházel soud z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména rozh. sp. zn. [spisová značka] ze dne 11.1.2012, či sp. zn. [spisová značka] ze dne 31.5.2012), jež formuluje zásadní závěr, že „při úvaze o formě a výši odškodnění za nezákonně vedené trestní stíhání je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou povaha trestní věci, celková délka trestního řízení a následky v osobní sféře poškozené osoby“.

25. Soud proto postupoval podle výše nastíněných kritérií Nejvyššího soudu, tedy vyšel z toho, že žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu přípravy podle § 20 trestního zákoníku, za což mu v případě odsouzení hrozil trest odnětí svobody až na 10 let, tedy trest spíše vyššího charakteru. Na druhou stranu však trestný čin, pro který byl žalobce stíhán, zpravidla ve společnosti nepůsobí přílišné společenské odsouzení, oproti trestným činům proti životu a zdraví nebo trestným činům týkajících se nezletilých dětí. Touto skutečností je proto míra intenzity vzniku nemajetkové újmy u žalobce do určité míry snížena. Také v případě délky trestního řízení lze uzavřít, že toto trvalo necelé tři roky, konkrétně od 5.6.2019 do 26.4.2020, tedy ještě dobu přiměřenou, tudíž žalobce nebyl vystaven působení negativních důsledků nezákonně vedeného trestního stíhání po nepřiměřeně dlouhou dobu. Naposledy se soud zabýval vlivem nezákonně vedeného trestního stíhání do osobního života žalobce. Zde soud pro úplnost připomíná, že již nepřihlédl ke skutečnosti (a k zásahu do osobnostních sfér v důsledku uvedeného), že žalobce byl vazebně stíhán, že se podrobil povinnosti zdržovat se ve svém obydlí a že se podrobil povinnosti zákazu vycestování z České republiky, neboť v těchto případech byl žalobce samostatně odškodněn. Pokud by soud k uvedenému přihlédl, tedy by tyto zásahy zahrnul do celkového odškodnění nezákonně vedeného trestního stíhání žalobce, byl by žalobce v takovém případě odškodněn stran toho kterého vyjmenovaného nároku dvakrát.

26. V řízení bylo prokázáno, že žalobce v důsledku trestního stíhání trpěl nespavostí a v případě, že usnul, ze spánku se budil. Také bylo výslechem žalobce a svědkyně [jméno FO] osvědčeno, že vedeným trestným stíháním utrpěly rodinné vztahy žalobce, protože poté, co začalo trestní jeho stíhání, ochladly vztahy mezi ním, jednou z jeho dcer a jeho synem. Vzhledem k tomu, že rodina žalobce je silně věřící, tito měli za to, že žalobce předmětný trestný čin spáchal a žalobce jim to nedokázal vyvrátit. Proto s ním výrazně omezili komunikaci po telefonu (syn i jedna z dcer nežijí v České republice). Pokud s ním po telefonu komunikovali, jejich hovor byl chladný, odměřený a okruh témat byl omezen, oproti hovorům před započetím trestního stíhání žalobce. Další zásah do osobního života žalobce soud shledal v narušení sousedských vztahů, tedy do sociálního života. Poté, co sousedé zjistili, že je žalobce trestně stíhán, přičemž někteří sousedé byli přítomni jeho zadržení, které si i natáčeli na mobilní telefony a následně nahrávky umisťovali na Facebook (tito žijí s žalobcem v panelákovém domě), se kontaktu s žalobcem a jeho manželkou vyhýbali, přestali je zdravit, a měli na ně dehonestující poznámky. Před započetím trestního stíhání vztahy mezi žalobcem a jeho sousedy byly na dobré, standardní společenské úrovni - zdravili se a vždy spolu prohodili pár slov. Žalobce také sousedům vypomáhal, pakliže bylo v domě potřeba něco manuálně udělat či opravit. Sousedé jej rovněž před zahájením trestního stíhání navrhovali do výboru SVJ. Stran žalobcem tvrzeného zásah do rodinného života - rozkolu s jeho bratrancem, tuto skutečnost neměl soud z výpovědi žalobce za prokázanou, neboť svědkyně [jméno FO] žádný rozkol mezi žalobcem a jeho bratrancem, popřípadě mezi dalšími příbuznými, nepotvrdila.

27. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 14.6.2015, sp. zn. [spisová značka], jež navazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2013, sp. zn. [spisová značka] je zřejmé, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tímto účelem si soud opatří odpovídající zjištění. Žalobce by primárně měl zvolit přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Žalobce soudu nenabídl ke komparaci žádný obdobný případ. Žalovaná pak při odškodnění této nemajetkové újmy v rámci předběžného projednání nároku žalobce vycházela z rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]. V této věci byl poškozený stíhán za obdobnou trestnou činnost jako žalobce (§ 241 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku) a v jeho případě byly prokázány zásahy do osobního a rodinného života poškozeného, dále do oblasti zdraví a profesní sféry. V tomto případě byla poškozenému přiznána celkem částka 70 000 Kč za tři roky trestního stíhání. Dále žalovaná zvolila komparaci s rozhodnutím Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. V této věci byl poškozený stíhán pro stejný trestný čin jako žalobce (§ 148 odst. 1, 2 odst. 3 písm. a) a c) trestního zákoníku) a i v tomto případě byly prokázány zásahy do osobního a rodinného života poškozeného, do jeho profesní sféry a do oblasti zdraví. V tomto případě za 10 let trvání trestního řízení poškozený obdržel na náhradě nemajetkové újmy částku 200 000 Kč. Soud při ústním jednání konaném dne 29.11.2023 seznámil účastníky s obdobnými případy vedenými u zdejšího soudu a to pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka], přičemž zvolil komparaci s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], kdy na základě rozsudku zdejšího soudu ze dne 23.4.2019, čj. [spisová značka] ve spojení s mimosoudním plněním žalované byla poškozenému na nemajetkové újmě přiznána částka ve výši 75 000 Kč. Tento poškozený byl stíhán pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, za což mu v případě odsouzení hrozil trest odnětí svobody až na 10 let, tedy shodně jako žalobci. Délka trestního stíhání tohoto poškozeného byla 1 rok a 7 měsíců. Zásahy do osobního života byly shledány v oblasti rodinné, neboť se s tímto poškozeným v dané době rozešla matka jeho dětí, tj. partnerka, i když ne výhradně jen v souvislosti s trestním stíháním, dále do oblasti pracovní, protože poškozený v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání omezil svoji podnikatelskou činnost, neboť jeho sportovní svěřenci o trestním stíhání věděli a naposledy pak do oblasti zdravotní - poškozený trpěl stresem, psychickými obavami a poruchami spánku.

28. Dále soud zvolil srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 22. 9. 2017, č.j. [spisová značka] byla poškozenému na nemajetkové újmě za nezákonně vedené trestní stíhání přiznána částka 60 000 Kč. V této věci byl poškozený stíhán pro trestný čin podle § 206 odst. 1, 5 písm. a), za což mu hrozil trest odnětí svobody v trvání deset let. Doba trestního stíhání činila dva roky. V důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání bylo zasaženo do jeho profesního života a také do života rodinného, neboť byl rozvrácen jeho rodinný život. Také tento poškozený trpěl nespavostí a v důsledku tohoto trestního stíhání u něj došlo i ke ztrátě blízkých přátel.

29. Naposledy pak soud zvolil srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. V této věci bylo poškozenému rozsudkem zdejšího soudu ze dne 11. 7. 2019, č.j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2019, č. j. [spisová značka] přiznáno odškodnění ve výši 150 000 Kč za nezákonně vedené trestní stíhání pro trestný čin podle § 206 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kde sazba trestu odnětí svobody se pohybovala v rozmezí od pěti do deseti let. Délka tohoto trestního stíhání byla více jak 8 let, což byla doba podstatně delší než v případě žalobce. Tento poškozený pak v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání musel omezit práci, neboť se nemohl soustředit. Trestní stíhání také narušilo jeho rodinný život, protože se poškozený neustále obával, že bude muset nahradit škodu, která byla velkého rozsahu (19 675 440 Kč) a docházelo tak mezi ním a partnerkou k hádkám. Dále se od poškozeného odvrátili kamarádi a tento ztratil zájem o koníčky. V době trestního stíhání byl navíc hospitalizován na plicním oddělení. Navíc je třeba zmínit, že tento poškozený byl nejprve pravomocně odsouzen k uvedené náhradě škody ve výši 19 675 440 Kč.

30. Na základě uvedeného je proto očividné, že odškodnění v obdobných věcech se pohybuje od částky 60 000 Kč do částky 150 000 Kč, tedy i odškodnění žalobce by se mělo pohybovat v tomto finančním rozmezí. Soud má za to, že nejvhodnější je komparace s věcí vedenou pod sp. zn. [spisová značka], kdy sice v tomto případě došlo i k zásahům do profesního života poškozeného, avšak v případě žalobce zase došlo k zásahům do sociálního života. Trestní sazba byla stejná u obou poškozených a v případě žalobce trvalo trestní stíhání o něco déle než v případě tohoto poškozeného, což je však nahrazeno tím, že v případě poškozeného ve věci [spisová značka] došlo k o něco výraznějším zásahům do osobního života tohoto poškozeného. Také je soud závěru, že částka k odškodnění ve výši 75 000 Kč, kterou soud shledává jako vhodnou a odpovídající, je polovinou částky, kterou se dostalo poškozenému ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] (150 000 Kč), přičemž v dané věci byla délka trestního stíhání tohoto poškozeného dvakrát delší než u žalobce a také došlo k razantnějším zásahům do osobního života poškozeného, dáno zejména tím, že poškozený byl po určitou dobu pravomocně odsouzen. Soud je proto přesvědčen, že žalobci by se mělo dostat finančního zadostiučinění ve výši 75 000 Kč na tomto nároku, a protože žalovaná mimosoudně hradila žalobci částku ve výši 55 000 Kč, přináleží žalobci ještě částka ve výši 20 000 Kč.

31. Naposledy se pak soud zabýval náhradou škody v podobě ušlého výdělku žalobce jednak za dobu trvání vazby a jednak za dobu domácího vězení. K tomuto nároku soud obecně uvádí, že škodou se rozumí skutečná škoda a ušlý zisk. Škodu chápeme jako majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích a je proto penězi nahraditelná. Jedná se o újmu, jež vznikla ve sféře poškozeného. Takovouto újmou se rozumí především majetková újma spočívající jednak v konkrétním zmenšení již existujícího majetku poškozeného, jakož i to, o to se sice majetek poškozeného nezmenšil, ale na druhé straně se ani nerozmnožil, ač by to bylo jinak logické a očekávatelné (ušlý zisk). Z § 30 zákona se pak podává, že poškozený má nárok na náhradu škody za předpokladu, že vazba na něm byla nezákonně vykonána a v příčinné souvislosti s výkonem vazby, mu byla způsobena škoda, ať již v podobě skutečné škody či ušlého zisku. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku se vychází ze stavu, jaký tu byl před poškozením, tedy před vzetím do vazy, či před nástupem výkonu trestu (srov. rozhodnutí NS ČSR sp. zn. 3 CZ 22/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, roč. 1971). Je proto na poškozeném, aby prokázal, že škoda v podobě ušlého zisku byla způsobena nezákonným rozhodnutím, v důsledku kterého byla omezena jeho osobní svoboda typicky vazbou, popřípadě výkonem trestu odnětí svobody, ochrannou výchovou, zabezpečovací detencí či ochranným léčením a v příčinné souvislosti s omezením svobody ušel poškozenému zisk. Náhrada ušlého zisku se pak poskytuje v prokázané výši. Pokud to není možné, přistoupí se k použití paušální náhrady ve smyslu § 30 zákona. Podmínkou pro využití této paušální náhrady je však prokázání základu nároku. S odkazem na sdělené byl proto žalobce soudem poučen podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. aby tvrdil a prokázal, v jakém pracovním poměru byl žalobce před započetím výkonu vazby, potažmo domácího vězení a jakého výdělku dosahoval. Současně byl žalobce poučen i o následcích nesplnění této výzvy v podobě neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že měl před vzetím do vazby uzavřenou pracovní smlouvu či jinou dohodu, na jejímž základě dosahoval určitého příjmu (popřípadě měl do takovéhoto zaměstnání, tedy do nového pracovního poměru nebo obdobného poměru nastoupit a akorát vazba mu v tom zabránila, popřípadě vzetí do vazby mu znemožnilo pracovní smlouvu uzavřít) a ani toto netvrdil, soud musel uzavřít, že žalobce neprokázal základ jím požadovaného nároku, tedy, že by mu v důsledku nezákonného výkonu vazby, potažmo nezákonného výkonu domácího vězení, které na vazbu bezprostředně nasedalo, vznikla škoda. Za daného stavu (kdy nebyl prokázán základ nároku), nelze použít § 30 zákona ke stanovení výše ušlého zisku v podobě paušální náhrady, jak se žalobce nesprávně domnívá. Obdobně pak nelze vycházet ani z výdělku, kterého žalobce dosahoval následně, tedy poté, co byl z vazby propuštěn a byl v domácím vězení, kdy v této době uzavřel pracovní smlouvy a práci vykonával nejprve v rozsahu tří hodin, posléze v rozsahu osmi hodin denně, neboť tento výdělek nelze poměřit s výdělkem dosahovaným před vzetím do vazby, tudíž opět nelze zjistit, zda žalobci i v době výkonu domácího vězení vznikla škoda a v jaké výši, daná případně rozdílem mezi výdělkem, kterého žalobce dosahoval před vzetím do vazby a výdělkem, kterého dosahoval v době výkonu domácího vězení. Soudu proto nezbylo, než uzavřít, že tento nárok z důvodu neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního není opodstatněný.

32. Soud závěrem shrnuje, že žalobci výrokem II. přiznal na náhradě škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu částku 6 044,80 Kč, přiměřené zadostiučinění za nezákonný výkon vazby ve výši 119 700 Kč, přiměřené zadostiučinění za nezákonný výkon domácího vězení ve výši 171 175 Kč a přiměřené zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání ve výši 20 000 Kč, celkem tedy částku 316 919,80 Kč.

33. Soud také žalobci přiznal zákonný úrok z prodlení ve smyslu § 15 odst. 1, 2 zákona, neboť se žalovaná v souvislosti s plněním mimosoudně přiznané částky ve smyslu § 15 odst. 1 zákona dostala do prodlení, když tuto měla vyplatit žalobci do šesti měsíců od uplatnění jeho nároku. Jelikož žalobce předběžně svůj nárok uplatnil u žalované dne 15.9.2022 a žalovaná částku 646 401,96 Kč žalobci uhradila dne 13.6.2023, dostala se za dobu od 16.3.2023 do 13.6.2023 do prodlení. Žalobci rovněž náleží úrok z prodlení i z částky přiznané soudem ve výši 316 919,80 Kč a to ve smyslu § 15 odst. 2 zákona, neboť žalovaná se uplynutím šestiměsíční lhůty ode dne uplatnění nároku žalobcem dostala do prodlení 34. Výrok o nákladech řízení O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 146 odst. 2 o. s. ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, když žalobce požadoval zaplacení částky ve výši 2 664 983,02 Kč (za obhajné 289 364,02 Kč, ztrátu na výdělku 238 419 Kč, nemajetkovou újmu za vazební stíhání 598 500 Kč, nemajetkovou újmu za povinnost zdržovat se v obydlí 443 000 Kč, nemajetkovou újmu za zákaz vycestování 95 700 Kč a nemajetkovou újmu za nezákonně vedené trestní stíhání 1 000 000 Kč). Předmětem řízení tak bylo 6 nároků - u nároku na náhradu škody byl žalobce částečně úspěšný a u nároku na náhradu nemajetkové újmy byl žalobce plně úspěšný v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. [spisová značka], podle něhož i částečné vyhovění žaloby v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Za tarifní hodnotu soud podle ust. § 12 odst. 3 ve spojení s ust. § 7, ust. § 8 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) považoval součet tarifních hodnot spojených věcí (tj. u náhrady škody 527 783 + u nemajetkové újmy 200 000 Kč (4x 50 000 Kč) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu [spisová značka]). Žalobce byl úspěšný v rozsahu 443 197 Kč (majetková škoda, tj. 237 152 + 6 045 a nemajetková újma 200 000 Kč, tj. 4 x 50 000). V částce 292 086 Kč byl žalobce naopak neúspěšný (majetková škoda, tj. 238 419 Kč + 7 500 + 46 167). Žalobce proto byl v řízení převážně úspěšný, přičemž žalovaná by mu měla nahradit 21% jeho účelně vynaložených nákladů řízení /(200 000 + 243 197 ) – 292 086) : 727 783 x 100/ - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu [spisová značka]. Náklady řízení se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 13 532 Kč (21%) za 3 úkony právní služby po 11 220 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 727 783) – převzetí věci, sepsání žaloby a částečné zpětvzetí žaloby ze dne 29.6.2023 a současně ze dne 6. 9. 2023 – při ústním jednání a za 3 úkony právní služby po 10 260 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 483 131 Kč) za účast u jednání dne 6. 9. 2023, dne 23.10.2023 a dne 29.11.2023, z náhrady hotových výdajů ve výši 378 Kč (21%) podle ust. § 13 odst. 1, 4 vyhlášky (6 úkonů právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a částečné zpětvzetí žaloby a 3x účast na jednání), zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 520 Kč (22%) z náhrady za promeškaný čas ve výši 630 Kč (21%) podle ust. § 14 odst. 1 písm. a) cit. vyhl. (10 započatých půlhodin á 100 Kč (x3) v souvislosti s cestami k jednání konaném dne 6. 9. 2023, dne 23.10.2023 a dne 29.11.2023, na trase [adresa] a zpět) a daně z přidané hodnoty ve výši 3 053,40 Kč (21%), jíž je právní zástupce žalobce plátcem. Náhradu za cestovné soud žalobci nepřiznal, neboť nedoložil osvědčení o registraci vozidla v případě vykonaných cest automobilem k jednání jeho právním zástupcem, popř. jízdenku v případě použití hromadného dopravního prostředku.