28 C 92/2020-147

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění a náhradu škody takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 66 360,50 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 6.12.2021 do 9.2.2021 z částky 66 360,50 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 5 343 975,50 Kč s příslušenstvím a úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně za období od 6.12.2021 do 9.2.2021 z částky 66 360,50 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 17 335,94 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

V. Žalobci bude vrácen přeplatek na soudním poplatku ve výši 4 000 Kč, po právní moci tohoto rozsudku, z účtu Obvodního soudu pro Prahu 2, k rukám žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky jakožto náhrady škody ve výši 50 336 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 5 360 000 Kč, to vše v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 160/2018. Žalobce uvedl, že proti němu bylo na základě usnesení Policie ČR, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení obecné kriminality ze dne 16.11.2018, čj. KRPB- 2019 TČ- 2018 -060271 zahájeno trestní stíhání pro zločin [anonymizována dvě slova] [ustanovení pr. předpisu]. Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost, která byla státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně dne 27.12.2018 zamítnuta. Následně byla k Městskému soudu v Brně podána obžaloba a dne 6.1.2020 byl žalobce obžaloby zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 31.1.2020. Žalobce si v souvislosti se svým trestním stíháním zvolil právního zástupce, přičemž na svou obhajobu vynaložil celkem částku 50 336 Kč za 16 úkonů právní služby á 2 300 Kč s přináležejícím režijním paušálem á 300 Kč včetně DPH. Specifikaci těchto úkonů žalobce učinil součástí žaloby. Trestní stíhání podle názoru žalobce působilo ledabyle se zjevnou nezákonností v postupu orgánů činných v trestním řízení, především dozorového státního zástupce, který se přezíravým přístupem stavěl k důkazním návrhům žalobce, tyto bagatelizoval. Žalobce v rozhodné době byl a stále je advokátem vykonávající advokátní činnost. S žalobcem bylo dne [datum] zahájeno řízení o pozastavení výkonu advokacie z důvodu vedeného trestního řízení, kdy představenstvo České advokátní komory rozhodlo dne [datum] tak, že výkon advokacie žalobci nepozastavilo. Po dobu vedení trestního řízení došlo ke snížení obratu (výdělku) žalobce a je vcelku nerozhodné, zda se tak stalo v důsledku odchodu klientů z příčiny trestního řízení, či snížení pracovní výkonnosti samotného žalobce ze stejné příčiny. Trestní řízení proti žalobci bylo vedeno rok a půl, přičemž hrubé příjmy žalobce poklesly oproti roku 2016 o jednu třetinu, což za rok a půl představuje nejméně částku 1 950 000 Kč. Žalobce tuto částku nenárokuje jakožto náhradu škody v podobě ušlého výdělku, nýbrž jako nemajetkovou újmu Trestní stíhání rovněž zasáhlo žalobcovu pověst, neboť žalobce vykonával advokátní praxi více než 25 let, přičemž vedeným trestním stíháním bylo zasaženo do jeho profesní pověsti. Poškození dobrého jména žalobce objektivně muselo vzniknout, byl-li nucen mnohé ze svých klientů upozornit na to, že je trestně stíhán v souvislosti s výkonem advokacie s tím, že jejich zastoupení může být předčasně ukončeno. Tento nárok za zásah do dobré pověsti žalobce vyčíslil částkou 100 000 Kč za každý jeden rok výkonu advokacie, tedy celkem v částce 2 500 000 Kč. U žalobce došlo také k zásahu do rodinného života v důsledku vedeného trestního stíhání, když byl vystaven nutnosti obhajovat se před rodinou a přáteli, kteří obvykle přikládají aktům policie a státního zastupitelství punc důvěryhodnosti, předpokládající poctivost a zákonnost jejich postupu. V případě zásahu do žalobcovy osobní a rodinné sféry lze jako vodítko, má-li být takovýto dopad nějak vyjádřen v penězích, brát průměrný čistý příjem advokáta v Česku. Zavedený advokát by měl dosáhnout mzdy (příjmu nejméně kolem 70 000 Kč čistého měsíčně). Tuto částku je pak třeba vynásobit počtem měsíců trvání trestního řízení proti žalobci tj. 13 měsíců a žalobce proto dospěl k částce 910 000 Kč Celkem tak na nemajetkové újmě žalobce nárokuje částku 5 360 000 Kč.

2. K výzvě soudu učiněné usnesením ze dne 17.2.2021 žalobce doplnil svou žalobu podáním ze dne 31.3.2021 a uvedl, že do soukromé sféry života žalobce trestní stíhání zasáhlo především ztrátou žalobcovy důvěry v trestní řízení. Žalobce získal pocit, že lze v podstatě kohokoliv stíhat na základě různě smýšlených tvrzení bez náležité kontroly zákonnosti, přičemž v danou dobu měl i obavy, že se jedná o trestní stíhání tzv. na objednávku, tj. že jej kdosi v pozadí chce donutit ke změně způsobu zastoupení některého z jeho klientů, či se jedná o výhrůžku či trest za již proběhlé zastoupení. V průběhu trestního stíhán došlo i k narušení jeho rodinného života, když se mu krátce po skončení trestního řízení rozpadl i dlouholetý partnerský vztah. Partnerské neshody bylo možné do značné míry přičíst jeho rozpoložení v průběhu trestního stíhání. Pokud jde o pracovní oblast, je zřejmé, že trestním stíháním není tolik postižen v profesní sféře advokát, který vykonává advokacii v tzv. substituci, bez vlastních klientů, oproti advokátovi, který vlastní klienty má. Advokát, o němž se proslýchá, že byl trestně stíhán, navíc pro skutek spočívající ve [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizována čtyři slova], v podstatě ztrácí na vážnosti, ať již bylo obvinění pravdivé či nikoli. Žalobci je také známo, že interně byli informováni i zaměstnanci Městského soudu v Brně, když jistě trestní stíhání zavedeného advokáta je do značné míry vděčným tématem k hovorům.

3. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobce předběžně dne 5.6.2020 uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 5 410 336 Kč spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení a nemajetkové újmy, to vše v souvislosti s nezákonným trestním stíháním proti jeho osobě v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 139/2019. K projednání žádosti žalobce došlo dne 3.2.2021, přičemž žalovaný konstatoval, že v řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání a žalovaný žalobci poskytl částku ve výši 66 360,50 Kč, a to jako nemajetkovou újmu částku ve výši 30 000 Kč a za vynaložené náklady na obhajobu částku ve výši 36 360,50 Kč. Žalovaný také nesporoval, že proti žalobci bylo usnesením Policie ČR ze dne 16.11.2018 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin [anonymizována dvě slova] [ustanovení pr. předpisu], kdy proti uvedenému usnesení žalobce podal stížnost, která byla státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně zamítnuta. Dne 27.8.2019 byla k Městskému soudu v Brně podána obžaloba a po proběhnuvších hlavních líčeních bylo dne 6.1.2020 vyhlášen soudem I. stupně rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226a trestního řádu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 31.1.2020. U nákladů trestního řízení žalovaný uvedl, že účtované úkony jsou co do druhu, délky a použité sazby v souladu s obsahem trestního spisu, přičemž jako sporné označil tyto úkony právní služby: - stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy byla přiznána odměna ve výši jedné poloviny, neboť se nejedná o podání ve věci samé, nýbrž o úkon podle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 advokátního tarifu. - úkon právní služby v podobě důkazního návrhu, úkon právní služby v podobě doplnění důkazního návrhu – nejde o úkony právní služby, pokud obsahují pouze návrhy na doplnění dokazování - úkon právní služby v podobě sepisu otázek pro znalce - nejedná se o úkon podle § 11 advokátního tarifu. Žalovaný tedy učinil nespornou náhradu nákladů právního zastoupení žalobce ve výši 36 360,50 Kč spočívající v 11 úkonech právní služby á 2 300 Kč, jeden půlúkon právní služby á 1 150 Kč, 12 režijních paušálů á 300 Kč a DPH. K nároku na nemajetkovou újmu žalovaný uvedl, že intenzitu nemajetkové újmy je třeba tvrdit a prokázat. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu je pak třeba brát za základní vodítka pro zhodnocení intenzity vzniklé nemajetkové újmy povahu trestní věci, délku trestního stíhání a následky způsobené trestním stíháním v osobní sféře stíhané osoby. Proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu [anonymizována dvě slova] [ustanovení pr. předpisu], za který mu hrozil trest odnětí svobody od dvou let do osmi let. Délka trestního stíhání byla jeden rok a dva měsíce, což je doba přiměřená. Žalovaný se za vydání nezákonného rozhodnutí žalobci omluvil a shledal důvody k přiznání v peněžité výši, jelikož se jednalo o trestní stíhání v souvislosti s výkonem povolání žalobce, kdy adekvátní podle názoru žalovaného je částka 30 000 Kč. Žalovaný doplnil, že tvrzená nemajetková újma musí být žalobcem tvrzena s konkrétními následky a dostatečně prokázána, což v uvedeném případě žalovaný neshledal, neboť žalobce se pouze obecně vyjadřoval ve smyslu vzniklé nemajetkové újmy a zásahu do jeho osobního a pracovního života, neboť mělo dojít k narušení pověsti a jeho dobrého jména. Kromě toho, že se jednalo o trestní stíhání v souvislosti s výkonem povolání, kdy žalobce působí jako advokát, jiné konkrétní zásahy žalobce neuváděl a ani nedokládal žádnými důkazy.

4. Při jednání konaném dne 3.5.2021 vzal žalobce svou žalobu co do částky ve výši 66 360,50 Kč zpět, neboť tuto částku mu žalovaný uhradil po podání žaloby. Soud proto postupoval podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení stran této částky výrokem I. rozsudku zastavil.

5. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce se předběžně se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 5 410 336 Kč předběžně obrátil na žalovaného dne 5.6.2020. Žalovaný po projednání této žádosti dospěl k závěru, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 139/2019 bylo vydání nezákonné rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce a žalobci pak poskytl odškodnění ve výši 66 360,50 Kč, a to na nemajetkovou újmu částku 30 000 Kč a na náhradě škody částku ve výši 36 360,50 Kč. Také není mezi účastníky řízení sporná skutečnost, že proti žalobci bylo usnesením Policie ČR ze dne 16.11.2018 zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu [anonymizována dvě slova] [ustanovení pr. předpisu] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce stížnost, která byla zamítnuta. Následně byla dne 27.8.2019 u Městského soudu v Brně podána obžaloba a posléze byl žalobce rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6.1.2020 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 31.1.2020. Dále není sporné, že právní zástupce žalobce vykonal v rámci trestního řízení žalobcem specifikované úkony právní služby, které rovněž požadovanou sazbou nebyly v rozepři.

6. K nároku na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu soud provedl dokazování spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 139/2019 konkrétně návrhem na dokazování ze dne 14.2.2019 a návrhem na doplnění dokazování ze dne 20.3.2019 a seznamem otázek znalci ze dne 11.4.2019. Z těchto listinných důkazů se podává, že dne 14.2.2019 a 20.3.2019 podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce písemně návrhy na doplnění dokazování, tj. seznam důkazů, které mají být v rámci řízení ještě provedeny a dále dne 11.4.2019 pak písemně seznam otázek, které mají být položeny znalci.

7. K nároku na nemajetkovou újmu provedl soud výslech žalobce, ze kterého vzal za prokázané, že v důsledku vedeného trestního stíhání neměl pozastavenou činnost advokáta, nicméně nenabíral nové klienty z důvodu, že nevěděl, jak trestní stíhání skončí. U stávajících klientů sděloval, že je již nebude nadále zastupovat. Jinak po dobu trestního stíhání do zaměstnání docházel. Svoji práci nevykonával v rozsahu jako před trestním stíháním, a to i z důvodu, že zůstal se svojí nezletilou dcerou sám, aby o ni mohl pečovat. Jeho pracovní vytíženost tak spadla na 40 %, přičemž si zvolil prioritu, tj. péči o nezletilou dceru. V jeho rodině nastaly problémy, partnerka, s níž má nezletilou dceru, na jaře 2020 odešla ze společné domácnosti. Z jeho účastnické výpovědi však neměl soud za prokázané, co konkrétně bylo důvodem a příčinou odchodu jeho partnerky, resp. zda tímto důvodem bylo vedené trestní stíhání proti jeho osobě, či zde byl důvod jiný, neboť žalobce k tomuto nechtěl blíže vypovídat. Žalobce v rozhodné době svým klientům nesděloval, že je proti němu vedeno trestní stíhání, toto věděl pouze jediný klient. V té době se také rozhodl nekandidovat do [anonymizováno] orgánů, a to z důvodů vedeného trestního stíhání. Toto však bylo jeho rozhodnutí, svému okolí skutečnost, že je trestně stíhán rovněž nesděloval. Ani spoluobčané, kteří žijí ve stejné vesnici jako žalobce, o jeho trestním stíhání nevěděli.

8. Z výpovědi svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] má soud za prokázané, že žalobce zná po profesní stránce asi 30 let. Spolupracuje s ním, je-li potřeba určitého [anonymizováno] úkonu, neboť pracuje jako [anonymizováno]. Žalobce za svědkyní docházel cca jedenkrát za měsíc. V roce 2017 si začali sdělovat i osobní záležitosti. Svědkyně o trestním stíhání žalobce věděla, neboť jí to řekl. Žalobce byl charismatický, sebevědomý, působil přátelsky a odlehčeně. Poté, co začalo jeho trestní stíhání, byl zkroušený, hodně s ní danou záležitost probíral, protože se snažil svou rodinu resp. partnerku o trestním stíhání příliš neinformovat. Žalobce měl pocit vykonstruovanosti jeho kauzy, také se obával toho, co by bylo s jeho nezletilou dcerou, kdyby byl odsouzen. Žalobce rovněž nechtěl nabírat nové klienty, neboť nevěděl, jak jeho trestní věc dopadne a zda nebude muset advokátní praxi ukončit. Svědkyně také potvrdila, že došlo k rozchodu žalobce s jeho přítelkyní, kdy tato od něj odešla, bližší okolnosti nevěděla. Jinak nezaznamenala žádné negativní reakce na osobu žalobce, lidé o jeho trestním stíhání nevěděli.

9. Z výslechu svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] má soud za prokázané, že tento zná žalobce asi 30 let, jsou kolegové. On také působí jako advokát a má advokátní praxi. O trestním stíhání žalobce věděl, tento mu to v roce 2019 sdělil. Žalobce v té době měl obavy, že bude odsouzen. Jinak nezaznamenal, že by se o trestním stíhání žalobce vědělo v právnických kruzích v [obec] a okolí. Nedokázal posoudit, zda během trestního stíhání se osobnost žalobce změnila. Svědek potvrdil, že žalobce byl hodně pracovně vytížen, v této souvislosti byl také soudy ustanovován jako advokát ex offo.

10. Z výslechu svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] má soud za osvědčené, že zná žalobce asi 20 nebo 30 let. Pracuje jako lékař – psychiatr, avšak nebyl ošetřujícím lékařem žalobce. Žalobce v rozhodné době potkal, zaznamenal změnu v jeho chování a měl obavy o to, aby se nerozhodl ukončit život. Žalobce byl vždy komunikativní, společenský, asertivní, avšak když jej potkal kolem Vánoc 2018 či začátkem roku 2019 působil sklíčeným až depresivním dojmem. O jeho trestním stíhání nevěděl, toto si dal dohromady až zpětně, když se o jeho trestním stíhání dozvěděl.

11. Z výpisu věcí pro osobu žalobce – Krajský soud [obec], výpisem věcí pro osobu žalobce – Okresní soud ve [obec], výpisem věcí pro osobu žalobce – [název soudu], výpisem věcí pro osobu žalobce – [název soudu], výpisem věcí pro osobu žalobce - [název soudu], výpisem věcí pro osobu žalobce – [název soudu], výpisem věcí pro osobu žalobce – [název soudu], výpisem věci pro osobu žalobce – [název soudu], výpisem věci pro osobu žalobce – [anonymizováno] soud ve [obec], výpisem věcí pro osobu žalobce – Okresní soud [obec] – venkov má soud za prokázané, že žalobce vystupoval jako právní zástupce účastníků řízení, obžalovaných v mnoha věcech (počítáno v desítkách až stovce případů), vedených u [název soudu], Okresního sodu ve [obec], [název soudu], [název soudu], [název soudu], [název soudu], [název soudu], [název soudu], Okresního soudu ve [obec] a Okresního soudu [obec] – venkov. Z tohoto soud vyvodil, že žalobce byl jako advokát velmi pracovně vytížen.

12. Naposledy provedl soud dokazování spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 139/2019, konkrétně protokolem o výslechu znalce, znaleckým posudkem ze dne 11.7.2019, protokolem o hlavním líčení ze dne 9.10.2019, protokolem o ohledání místa činu ze dne 7.9.2018, včetně čtyř fotografií, souborem fotografií ze spisu 7 T 160/2018, protokolem o ohledání místa činu ze dne 16.8.2018 (spis Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 160/2018), úředním záznamem ze dne 17.8.2018 – [jméno] [příjmení], protokolem o ohledání místa činu ze dne 16.8.2018, usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 17.8.2013 – [jméno] [příjmení], protokolem o výslechu svědka ze dne 22.8.2018 – [jméno] [příjmení], obžalobou ze dne 19.11.2018, čj. 6ZT 117/2018-32 [jméno] [příjmení]. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že svědek [jméno] [příjmení] v rámci přípravného řízení změnil výpověď, když nejprve se o osobě žalobce vůbec nezmínil, posléze začal tvrdit, že žalobce jej navštívil a v souvislosti s kauzou„ znásilnění“, kde zastupoval jako obhájce ex offo obviněného [jméno] [příjmení], jej měl vydírat a přesvědčovat, aby v uvedené věci změnil výpověď. Také znalkyně se ve svém znaleckém posudku k osobě svědka, v rámci přípravného řízení, vyjádřila tak, že tento trpí organickým poškozením kognitivních funkcí i osobnosti na bázi zneužívání alkoholu. Toto mělo za následek i výrazné paranoidní vnímání, takže se svědek mohl cítit ohrožen, i když k tomu neměl objektivní důvod. Znalkyně dále vyjádřila názor, že věrohodnost jeho svědecké výpovědi je nízká. Protokol o ohledání místa činu ze dne 7.9.2018 sepsaný v trestní věci žalobce je pak zcela shodný s protokolem o ohledání místa činu ze dne 16.8.2018, sepsaný v trestní věcí„ znásilnění“, kde žalobce byl ustanoven jako advokát obviněnému [příjmení]. Dokonce do protokolu ze dne 7.9.2018 je převzato i datum 16.8.2018, což nabízí možnost, že protokol byl zkopírován.

13. Podle ust. § 1 zák. č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 31 odst. 1, 2 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („ o.z.“). Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že soudní judikaturou navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.1990, sp. zn. 1 Cz 6/90 byl pomocí extenzivního výkladu zákona konstituován v souvislosti se zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, nejen nárok na náhradu škody (majetkové újmy), ale i odškodnění újem nemajetkové povahy vztahující se jak k tzv. nezákonnému trestnímu stíhání, tak i k omezení osobních svobod v jeho rámci. Stejně tak není mezi účastníky sporu o tom, že rozsudek zprošťující obžaloby podle ust. § 226 písm. a) tr.ř. je právě jedním z těchto rozhodnutí, jež ruší účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jimiž bylo trestní stíhání zahájeno ve smyslu odškodňovacího zákona a pouze pro jeho účely„ nezákonnými“, čímž zakládá nejen nárok na náhradu škody, ale jakž již bylo zmíněno i odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 1, 2 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si zahájení trestního stíhání či vazbu zavinil sám, ten kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován. Existence jakýchkoliv shora uvedených skutečností vylučujících odpovědnostní titul, nebyla dána, a žalovaný ji ani ve své obraně nepoužil. Odpovědnostní titul představovaný nezákonným (nedůvodným) trestním stíháním je tedy v posuzované věci nepochybně dán.

15. Nárok na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu vyplývá z ustanovení § 7 odst. 1 a ustanovení § 8 odst. 1 zákona, podle něhož má poškozený nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, představující vynaložené náklady na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31a odst. 1 zákona. Podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona, náklady právního zastoupení jako součást nákladů řízení zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, jejíž výše se určí podle ustanovení advokátního tarifu upravující mimosmluvní odměnu. Ostatně tento skutkový stav a právní posouzení věci nebylo mezi účastníky řízení sporné, když žalovaný v rámci mimosoudního projednání žalobci na nákladech řízení v souvislosti s jeho trestním stíháním uhradil částku ve výši 36 360,50 Kč. Jednotlivé žalobcem specifikované úkony právní služby pak byly co do jejich provedeného základu a sazby za jeden úkon právní služby nesporné. Ke sporným úkonům právní služby soud uvádí: - stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, zde soud odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi, neboť v ustanovení § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) jsou taxativně vypočteny opravné prostředky, u nichž obhájci náleží mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby. V tomto ustanovení pak není uvedena stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, proto za tento úkon právní služby náleží odměna jen ve výši jedné poloviny. Se zřetelem na ustanovení § 11 odst. 3 advokátního tarifu se tedy jedná o úkon svou povahou a účelem nejbližší úkonu právní služby uvedeném v § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 161/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Na tomto úkonu proto žalovaný hradil zcela správně - důkazní návrh ze dne 14.2.2019 a návrh na doplnění dokazování ze dne 20.3.2019, soud zde posuzoval jejich účelnost a uvádí, že se nejedná o úkon právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu. Aby se jednalo o úkon právní služby podřaditelný pod některý z úkonů právní služby uvedené v ustanovení § 11 odst. 1, 2 citované vyhlášky, musel by být spojen ještě s dalším úkonem právní služby (např. rozborem ve věci apod., srov. rozhodnutí Vrchního soudu sp. zn. 8 To 62/2007). U těchto úkonů tomu tak nebylo a proto soud dospěl k závěru, že se nejedná o odškodnitelné úkony právní služby ve smyslu citované vyhlášky. - seznam otázek znalci ze dne 11.4.2019, ani v tomto případě se nejedná o úkon právní služby podle § 11 advokátního tarifu (viz předchozí odstavec).

16. Na požadovaných nákladech vynaložených na obhajobu, které nebyly ze strany žalovaného mimosoudně sanovány, proto soud žalobci již ničeho nepřiznal, neboť žalovaný hradil zcela správně.

17. U dalšího nároku - nemajetková újma z titulu nezákonně vedeného trestního, soud uvádí, jak již bylo vyloženo v odstavci 14, že odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí je ve věci dán, když žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně trestně stíhán. U existence odpovědnostního předpokladu představované vznikem nemajetkové, morální újmy, je situace složitější, neboť újma na straně poškozeného se nepresumuje (na rozdíl od nepřiměřené délky řízení, což platí i v případě vazby), ale musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2012, sp. zn. 30 Cdo 255/2009, ze dne 3.7.2012, sp. zn. 30 Cdo 428/2011). V souzené věci soud vycházel z toho, že vznik imateriální újmy (jakkoliv je trestní stíhání spojeno s jistým individuálním„ diskomfortem“ trestně stíhaných osob, viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 428/2005), není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžní odškodnění. Při stanovení formy a výše odškodnění vycházel soud z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména rozh. sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11.1.2012, či sp. zn. 30 Cdo 914/2011 ze dne 31.5.2012), jež formuluje zásadní závěr, že„ při úvaze o formě a výši odškodnění za nezákonně vedené trestní stíhání je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou povaha trestní věci, celková délka trestního řízení a následky v osobní sféře poškozené osoby“.

18. Soud předesílá, že jednotlivé žalobcem vymezené nemajetkové újmy, jak popsal ve své žalobě a to újmu stran zásahu do pracovního života žalobce z důvodu snížení pracovní výkonnosti, stran zásahu pověsti žalobce v pracovní oblasti a zásahu do soukromého života žalobce, posuzoval jako jeden nárok, a to nárok na nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání - do jednotlivých sfér jeho života.

19. Žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu [anonymizována dvě slova] [ustanovení pr. předpisu], za který bylo možné v případě vydání odsuzujícího rozsudku uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let nepodmíněně. Nicméně u žalobce jako bezúhonné osoby, nebylo reálné, aby byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Touto skutečností je proto intenzita případné nemajetkové újmy snížena. Trestní stíhání pak trvalo standardní, přiměřenou dobu - jeden rok a dva a půl měsíce, tedy žalobce nebyl vystaven negativům vedeného trestního stíhání po nijak dlouhou dobu. Soud v rámci provedeného dokazování měl za prokázané zásah do zdraví žalobce v podobě duševní újmy, když v tomto směru vycházel z výpovědi svědků, kteří potvrdili, že žalobce v rozhodné době byl sklíčený, nekomunikoval, ač předtím byl osobou veselou, otevřenou, přátelskou a komunikativní. Dokonce svědek [příjmení], který je svou odborností psychiatr, se obával, aby žalobce nespáchal sebevraždu, vzhledem k tomu, jak žalobce působil na okolí. Pokud jde o žalobcem tvrzený zásah do rodinného života, zde soud, jak výše předeslal, z jeho účastnické výpovědi neměl za prokázané, že jeho přítelkyně, se kterou v té době žil a s níž vychovával nezletilou dceru, odešla ze společné domácnosti právě z důvodu vedeného trestního stíhání. Tedy jinak řečeno, že zde nebyl ještě důvod jiný. Žalobce v této souvislosti nebyl nijak konkrétní tj. bližší a konkrétní okolnosti odchodu jeho přítelkyně odmítl sdělit a soud proto nemohl mít tento žalobcem tvrzený zásah do rodinného života za osvědčený.

20. Obdobně pak soud hodnotil i žalobcem tvrzený zásah do pracovní oblasti, neboť ani v tomto případě neměl soud z účastnické výpovědi žalobce ani ze svědeckých výpovědí za prokázané, že by v důsledku trestního stíhání, žalobce nemohl vykonávat svou profesi advokáta. Naopak řízení o pozastavení činnosti vedené před Advokátní komorou, dopadlo pro žalobce pozitivně - jeho činnost nebyla pro vedené trestní stíhání pozastavena. Sám žalobce se dále vyjádřil, že jeho klienti o trestním stíháním nevěděli a tato skutečnost nevešla ani ve známost v právnických kruzích, kde se žalobce pohyboval, což potvrdila jak svědkyně [příjmení], tak svědek [příjmení]. Pokud žalobce obecně tvrdil, že vedené trestní řízení proti advokátovi zcela jistě musí poškodit jeho pověst, je toto tvrzení zcela nepodstatné, neboť, jak soud naznal shora veškeré zásahy do osobního života musí být tvrzeny a prokázány a nestačí jen zevšeobecňující úvahy. Jestliže klienti žalobce a ani jeho profesní kolegové o jeho trestním stíhání nevěděli, nemohl být v jejich očích nijak poškozen či dehonestován, nemohlo to mít vliv na jeho pracovní činnost a nemohlo být proto trestním stíháním zasaženo do sféry pracovního života.. Pokud se žalobce rozhodl nové klienty nenabírat, či se stávajícími klienty ukončit právní zastoupení, jak se žalobce vyjádřil, bylo to pouze z jeho osobního rozhodnutí, nikoliv proto, že by mu v tom bránily nějaké objektivní důvody založené právě vedeným trestním stíháním, typicky pozastavení advokátní činnosti, popř. že by klienti vypověděly služby žalobce právě pro vedené trestně stíhání nebo, že by měl problémy nabírat nové klienty opět z důvodu vedeného trestního stíhání. Žádná takováto skutečnost v případě žalobce nenastala. Žalobce se také v této souvislosti vyjádřil, že omezil svou pracovní činnost i z důvodu péče o svou nezletilou dceru, když nemohl využít pomoci prarodičů. Volil proto menší pracovní nasazení a je proto zřejmé, že svoje pracovní nasazení zmenšil i pro tento důvod, nikoli pouze pro vedené trestní stíhání. K dalším zásahům do osobního života žalobce nedošlo, když jeho okolí o trestním stíhání nevědělo, rovněž nebylo prokázáno, že žalobce musel svým přátelům, jak tvrdil, vysvětlovat své trestní stíhání, když tito o trestním stíhání nevěděli. Jako jediný zásah v důsledku vedeného trestního stíhání žalobce proto soud shledal určité psychické problémy. Jak soud naznačil již výše, žalobce ve svých žalobních tvrzeních uváděl v podstatě pouze obecné informace a formulace stran zásahů do osobního života, tj. co je obecně dáno a předpokládá se, pokud je stíhán advokát v souvislosti se svojí činností, nicméně, soud znovu opakuje, že nemajetková újma způsobená nezákonně vedeným trestním stíháním, musí být bezpečně a jistě prokázána.

21. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí ze dne 14.6.2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, jež navazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2013, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, je zřejmé, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši2 přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tímto účelem si pak soud opatří odpovídající zjištění. Žalobce by měl primárně zvolit přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Z uvedeného je zřejmé, že v případě odškodnění nemajetkové újmy nelze použít výpočty, které ve své žalobě nastínil žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce žádná srovnatelná rozhodnutí soudu nenabídl, zvolil soud srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp.zn. 29 C 239/2016, v němž sice rozsudkem ze dne 11.10.2018, č.j. 29 C 239/2016 – 227 nebylo poškozenému přiznáno žádné zadostiučinění, avšak žalovaný mu mimosoudně hradil částku ve výši 46 000 Kč. V daném případě byl poškozený trestně stíhán pro trestný čin [anonymizována dvě slova] [ustanovení pr. předpisu], za což mu hrozil trest odnětí svobody v rozmezí dva roky až deset let nepodmíněně. Trestní stíhání trvalo 1 rok a 11 měsíců a v důsledku vedeného trestního stíhání trpěl poškozený stresem a ztratil důvěru v orgány činné v trestním řízení. Také je třeba zmínit, že v uvedeném případě byl poškozený policejními orgány zadržen na dobu dvou dnů. Dále soud zvolil komparaci s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 92/2016. Zde byl poškozený trestně stíhán pro trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což mu hrozil trest odnětí svobody v rozmezí dvou až osmi let. Poškozený byl vazebně stíhán a jako zásahy do osobnostních sfér jeho života byl soudem zjištěn zásah do profesního života a do života rodinného. Poškozenému pak byla přiznána omluva a konstatování porušení práva a to rozsudkem zdejšího soudu ze dne 26.6.2017 čj. 12 C 92/2016 - 101, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2018, č.j. 55 Co 469/2017. Odškodnění v relutární formě mu přiznáno nebylo. Další obdobný případ byl veden také u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 377/2013, kdy byl poškozený trestně stíhán pro trestný čin podle § 175 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu hrozil trest odnětí svobody v trvání dvou až osm let nepodmíněně. Trestní stíhání trvalo necelé dva roky a u poškozeného došlo k zásahům do pracovní oblasti, neboť byla znevěrohodněna jeho pověst jako drobného živnostníka a také byl dehonestován v obci, kde žil. I v tomto případě byl poškozený zadržen na dobu 32 hodin. Tomuto poškozenému se dostalo odškodnění ve výši 18 903 Kč na základě rozsudku ze dne 31.7.2014, č.j. 14 C 377/2013 – 87 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2.12.2014, č.j. 35 Co 436/2014 - 108. Z komparovaných případů je viditelné, že tyto se v podstatných znacích shodují s věcí žalobce - ve všech případech hrozil poškozeným trest odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let (příp. 10 let), jako žalobci. I délka trestního stíhání byla obdobná jako u žalobce. Obdobné byly i zásahy do osobnostních sfér života poškozených. V posuzovaných dvou případech navíc došlo k omezení osobní svobody, dané buď zadržením poškozeného, nebo vazbou. V uvedených případech pak bylo odškodnění přiznáno částkou 18 903 Kč, částkou 46 000 Kč a morálním odškodnění v podobě omluvy a konstatování, tedy z uvedeného jednoznačně vyplývá, že odškodnění za obdobné případy se pohybuje v tomto finančním rozmezí. Ke komparaci soud dále dodává, že u žalobce byly zjištěny obdobné zásahy do osobních sfér života (psychická újma a nedůvěra ve státní orgány) jako v případě poškozeného ve věci 29 C 239/2016, avšak tomuto poškozenému hrozil vyšší trest odnětí svobody než žalobci a rovněž jeho trestní stíhání trvalo déle a poškozený byl navíc zadržen na dobu dvou dnů. Tedy celkově došlo k výraznějším zásahům do osobního života poškozeného. Soud je proto závěru, že odškodnění žalobce by nemělo dosahovat částky 46 000 Kč. Jestliže žalovaný mimosoudně poskytl žalobci ve výši 30 000 Kč, je toto odškodnění dostatečné, když v obdobném případě 14 C 377/2013 se poškozenému dostalo odškodnění„ toliko“ ve výši 18 903 Kč. Soud však oproti tomuto případu zohlednil, stejně jako žalovaný, že vedené trestní stíhání bylo v souvislosti údajnou trestnou činností žalobce, které se měl dopustit při výkonu svého povolání. Soud proto uzavírá, že žalovaným poskytnuté odškodnění je zcela dostatečné a plně nahrazující nemajetkovou újmu, která žalobci nezákonně vedeným trestním stíháním vznikla. Pro úplnost soud dodává, že žalobcem nárokované částky jsou nepřiměřeně vysoké, neodrážející životní realitu v České republice a nejsou ani odrazem toho, že poškozenému by se mělo dostat přiměřené zadostiučinění odrážející obecně sdílenou představu spravedlnosti.

22. Pokud pak žalobce naznačoval, že trestní stíhání bylo vedené na něčí objednávku, za účelem, aby bylo poškozeno jeho dobré jméno, popř., že trestní stíhání bylo nesprávně orgány činnými v trestním řízení vedeno, soud sděluje, že takováto skutečnost v rámci řízení nebyla prokázána. Je pravdou, že trestní stíhání žalobce bylo založeno toliko na výpovědi jediného svědka, který se následně ukázal jako nedůvěryhodný jednak z důvodu, že měnil svoji svědeckou výpověď a jednak z důvodu, že jeho osoba byla znaleckým posudkem shledána jako nevěrohodná, zejména s ohledem na jeho alkoholismus, nicméně orgány činné v trestním řízení v daném případě nepostupovaly nijak nestandardně. Bylo zřejmé, že svědectví uvedené osoby, chtěli řádně prověřit, což jim ostatně ukládá trestní řád. V rámci tohoto řízení nebylo zjištěno, že by snad úmyslným způsobem postupovaly tak, aby poškodily osobu žalobce, tj., že by úmyslně vykonstruovaly trestní stíhání proti němu. Pokud pak státní zástupce dospěl k závěru, že je na místě podat ve věci obžalobu, těžko může tento soud jeho postup v trestním řízení (a obecně postup orgánů činných v trestním řízení) posuzovat, neboť k tomuto není nadán. Soud nemůže přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení, je toliko vázán rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno. Ostatně právě žalobcem vytýkaný nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení se odrazil právě v tom, že žalobce byl obžaloby zproštěn, tj. uvedeným rozhodnutím bylo deklarováno, že trestní stíhání žalobce bylo nezákonné.

23. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal v souladu s ustanovením § 15 odst. 1 zákona, podle kterého přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba je nahradit do šesti měsíců od uplatnění nároku. Vzhledem k tomu, že žalobce na výzvu soudu nesdělil, kdy mu uvedená částka ve výši 66 360,50 Kč byla žalovaným uhrazena, vycházel soud ze stanoviska žalovaného ze dne 3.2.2021, kterým byl daného data projednán předběžně nárok žalobce, a kterým žalovaný mimosoudně uznal jako důvodnou částku ve výši 66 360,50 Kč. K tomuto datu pak soud připočetl sedmidenní lhůtu pro plnění žalovaným, neboť je soudu z jeho úřední činnosti známo, že žalovaný obvykle v této lhůtě plní nároky, které mimosoudně uzná. Dospěl proto k závěru, že uvedená částka byla žalobci uhrazena dne 9.2.2021 a žalobci tak náleží příslušenství od 6.12.2021 do 9.2.2021, kdy byl žalovaný v prodlení.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 146 odst. 2 o. s. ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, když žalobce požadoval zaplacení částky ve výši 5 410 336 Kč (obhajné 50 336 Kč a nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání 5 360 000 Kč). Předmětem řízení tak byly dva nároky - u nároku na náhradu škody byl žalobce převážně úspěšný a u nároku na náhradu nemajetkové újmy byl žalobce plně úspěšný (když žalovaný plnil po podání žaloby), v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné přiznaní částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Za tarifní hodnotu soud podle ust. § 12 odst.3 ve spojení s ust. § 7, ust. § 8 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) považoval součet tarifních hodnot spojených věcí (tj. u náhrady škody 50 336 Kč + u nemajetkové újmy 50 000 Kč) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30Cdo 1435/2015). Žalobce byl úspěšný v rozsahu 36 360,50 Kč (majetková škoda) a 50 000 Kč (nemajetková újma). V částce 13 639,50 Kč byl žalobce naopak neúspěšný (majetková škoda). Žalobce proto byl v řízení převážně úspěšný, přičemž žalovaný by mu měl nahradit 73% jeho účelně vynaložených nákladů řízení / ( (50 000 + 36 360,50) – 13 639,50): 100 336 x 100/ - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1435/2015 Náklady řízení se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 11 257 (73%) (3 úkony právní služby po 5 140 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a částečné zpětvzetí žaloby ze dne ze dne 3.5.2021) náhrady hotových výdajů ve výši 657 Kč (73%) podle ust. § 13 odst. 1,3 vyhlášky (3 úkony právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a částečné zpětvzetí žaloby), zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 920 Kč (73%) a daně z přidané hodnoty ve výši 2 501,94 Kč (21%), jíž je právní zástupce žalobce plátcem. V další části řízení (tj. po učiněném zpětvzetí), již byl žalobce neúspěšný, tedy za tuto část řízení mu soud náklady řízení nenáleží.

25. Výrok V. je odůvodněn ust. § 10 odst. 1 věta druhá zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích podle kterého bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Jelikož soud posuzoval žalobcem specifikované nároky na nemajetkovou újmu, jako nárok jediný, za který přináleží soudní poplatek ve výši 2 000 Kč podle § 8a zák. o soudních poplatcích a obdobně je pak zpoplatněn i nárok na náhradu škody, zaplatil tak více než měl. Protože žalobce na soudním poplatku uhradil celkem částku ve výši 8 000 Kč, vrátil mu soud přeplatek čítající 4 000 Kč.

Poučení