28 C 94/2024 - 43

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 52 840 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 52 840 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu Liberec pod sp. zn. 14 C 211/2014. Žalobkyně uvedla, že předmětné řízení bylo zahájeno dne 1. 7. 2014 a předmětem tohoto řízení byla žaloba na zaplacení částky ve výši cca 3,5 mil. Kč z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž žalobkyně v řízení byla v postavení žalované. Řízení bylo ukončeno dne 1. 11. 2023 a trvalo tak 9 let a 4 měsíce. Řízení nebylo nikterak složité. Řízení také bylo po několika letech přerušeno z podnětu žalobce, neboť tento byl v důkazní nouzi a žalobkyně se k tomuto návrhu připojila, protože uplatněné nároky byly zjevně nedůvodné. Žalobkyni také po dobu vedení řízení vznikla majetková újma spočívající v nákladech právního zastoupení cca přes 350 000 Kč proti v podstatě šikanózní žalobě, které však následně z důvodu zastavení řízení pro uplynutí zákonné roční lhůty, nemohla proti žalobci v podkladovém řízení uplatnit. Žalobkyně se předběžně obrátila dne 27.12.2023 se svým nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 139 850 Kč na žalovanou a tato jí následně zaplatila částku 52 840 Kč. S touto částkou však žalobkyně nesouhlasí a rovněž se ohradila i proti výpočtu provedeného žalovanou, zejména procentuálního krácení o 20% z důvodu složitosti řízení (10%) a z důvodu podílu žalobkyně na délce řízení (10%), neboť pro to nebyly dány žádné důvody. Touto žalobou proto požaduje doplatek jí vyčíslené částky, tj. 52 840 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobkyně dne 27. 12. 2023 uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 139 850 Kč z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu[Anonymizováno]Liberec pod sp. zn. 14 C 211/2014. Žalovaná po projednání této žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a žalobkyni poskytla přiměřené zadostiučinění ve výši 87 00 Kč. Žalovaná k věci samé uvedla, že řízení bylo ve vztahu k žalobkyni, která v řízení vystupovala v procesním postavení žalované dne 23.7.2014, neboť tohoto dne se o vedeném řízení dozvěděla. Řízení bylo pravomocně ukončeno dne 1. 11.2023 a trvalo celkem 9 let a 3 měsíce. V řízení se vyskytnul průtah v délce 7 měsíců a celkově postup soudu I. stupně byl nekoncentrovaný. Řízení bylo vedeno před dvěma stupni soudní soustavy, dvakrát ve věci rozhodoval soud I. stupně a dvakrát odvolací soud. Řízení bylo skutkově obtížnější, byli vyslechnuti svědci a provedeny listinné důkazy. I po právní stránce věc vykazovala složitost. Obě strany se pak na délce řízení významně podílely, kdy opakovaně žádaly o odročení jednání, či prodloužení lhůty k vyjádření nebo opakovaně byly vyzývány k odůvodnění odvolání. Význam předmětu řízení pro žalobkyni hodnotila žalovaná jako standardní. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vyšla žalovaná ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, tedy ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky z částky v poloviční výši. Žalovaná pak základní částku ponížila o 10 % z důvodu složitosti řízení a o 10 % z důvodu podílu účastníků na řízení.

3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně předběžně dne 27.12.2023 uplatnila u žalované nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 139 840 Kč z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 211/2014. Žalovaná po projednání této žádosti dospěla k závěru, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy poskytla částku 87 000 Kč, což jí sdělila stanoviskem ze dne 8.3.2024.

4. Soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 14 C 211/2014. Z tohoto spisu se podává, že žalobkyně v předmětném řízení vystupovala v procesním postavení žalované a předmětem řízení byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 842 127 Kč. Žaloba byla žalované doručena prostřednictvím jejího právního zástupce dne 10.9.2015. Žalovaná se ve věci vyjádřila podáním ze dne 7.10.2015. Pokynem soudce ze dne 25.11.2015 bylo nařízeno ústní jednání na den 18.1.2016. Při tomto jednání si účastníci řízení sdělovali svá procesní stanoviska a byli ze strany soudu vyzváni k doplnění rozhodných skutečností. Za tímto účelem bylo jednání odročeno na neurčito. Žalobce doplnil skutková tvrzení podáním ze dne 16.2.2016, žalovaná pak podáním ze dne 17.2.2016. Pokynem soudce ze dne 2.6.2016 bylo nařízeno ústní jednání na den 30.6.2016. Podáním ze dne 17.6.2016 žádala žalovaná o odročení jednání z důvodu kolize jednání jejího právního zástupce. Podáním ze dne 23.6.2016 žádal žalobce o odročení jednání z rodinných důvodů. Toto jednání bylo odročeno na den 25.8.2016. Podáním ze dne 10.8.2016 žádal žalobce o odročení jednání z důvodu plánované dovolené jeho právního zástupce. Jednání bylo odročeno na den 29.9.2016. Dne 29.9.2016 se konalo ústní jednání, při kterém bylo provedeno dokazování listinami a účastníci řízení byli vyzváni k doplnění skutečností a důkazů. Toto jednání bylo odročeno na neurčito. Dne 21.10.2016 reagovala [právnická osoba] banka na požadavek soudu stran sdělení rozhodných skutečností. Žalovaná doplnila svá tvrzení a důkazní návrhy podáním ze dne 27.10.2016. Žalobce podáním ze dne 27.10.2016 se současným návrhem na rozšíření žaloby. Usnesením ze dne 18.11.2016 byl návrh žalobce na vyřazení zprávy [Anonymizováno] z elektronické databáze okresního soudu zamítnut. Usnesením ze dne 18.11.2016 byl žalobce vyzván k doplacení soudního poplatku za návrh. Proti usnesení ze dne 18.11.2016 podal žalobce odvolání. Věc byla předložena Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacímu dne 15.12.2016. Tento usnesením ze dne 21.12.2016 odvolání žalobce odmítnul. Pokynem soudce ze dne 27.2.2017 bylo nařízeno ústní jednání na den 6.4.2017. Podáním ze dne 28.3.2017 žádala žalovaná o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 64/2014. Následně soud vyzval žalobce, aby se k tomuto návrhu vyjádřil. Žalobce se vyjádřil podáním ze dne 3.4.2017. Usnesením ze dne 4.4.2017 byl návrh žalobkyně na přerušení řízení zamítnut. Dne 6.4.2017 se konalo ústní jednání, při kterém byl vyslechnut žalobce a žalovaná, dále svědci a soud žalobce poučil podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. Jednání bylo odročeno na neurčito. Na toto poučení žalobce reagoval podáním ze dne 5.5.2017. Usnesením ze dne 26.5.2017 byla žalovaná vyzvána k doplnění svých tvrzení k žalobě. Žalovaná podáním ze dne 15.6.2017 žádala o prodloužení lhůty. Žalovaná se následně vyjádřila podáním ze dne 7.7.2017, kdy tato lhůta jí byla prodloužena usnesením ze dne 10.7.2017. Pokynem soudce ze dne 19.10.2017 bylo nařízeno ústní jednání na den 23.11.2017. Podáním ze dne 10.10.2017 vznesl žalobce námitku podjatosti soudce. Věc byla s touto námitkou předložena Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 25.10.2017. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2.11.2017 rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci. Podáním ze dne 15.11.2017 žádal žalobce o odročení jednání z důvodu jeho zdravotní indispozice. Toto jednání bylo odročeno na den 14.12.2017. Následně žalobce žádal odročit i toto jednání z důvodu přetrvávajících zdravotních obtíží. Jednání proto bylo odročeno na den 25.1.2018. Žalovaná požádala o odročení jednání podáním ze dne 23.11.2017 z pracovních důvodů. Obdobně pak požádal o odročení jednání i její právní zástupce z důvodu čerpání dovolené. Jednání bylo odročeno na den 1.3.2018. Podáním ze dne 20.2.2018 žádala žalovaná o odročení jednání z důvodu úrazu – zlomeniny. Jednání bylo odročeno na den 19.4.2018. Žalobce podáním ze dne 16.4.2018 žádal o odročení jednání z důvodu zahraniční pracovní cesty. Jednání bylo odročeno na den 24.5.2018. Dne 24.5.2018 se konalo ústní jednání, při kterém byli vyslechnuti svědci a jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování výslechem dalších svědků na 6.9.2018. Podáním ze dne 7.6.2018 žádal žalobce o spojení věcí s věcí vedenou pod sp. zn. 15 C 61/2017. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením ze dne 19.6.2018. Podáním ze dne 22.6.2018 žádal žalobce o odročení jednání. Na to konto bylo soudem sděleno, že jednání je nařízeno na den 6.9.2018 nikoliv na den 17.8.2018. Soud následně dotazoval znalce přípisem ze dne 19.6.2018, zda je možné zhodnotit nemovitosti a zda jsou schopni znalecký posudek zhotovit a jaká bude jejich cena. Na to reagovali znalci podáním ze dne 31.7.2018. Žalovaná přípisem ze dne 5.9.2018 žádala o odročení jednání z rodinných důvodů. Toto jednání bylo odročeno na den 1.11.2018. Následně byl spis zaslán s žádostí o dožádání k Okresnímu soudu Praha - východ za účelem výslechu svědka. Věc byla s vyhověním dožádání vrácena Okresnímu soudu v Liberci dne 24.10.2018. Dne 1.11.2018 se konalo ústní jednání, při kterém byl vyslechnut svědek, bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo za účelem závěrečných návrhů odročeno na den 28.12.2018. Při jednání konaném dne 28.12.2018 byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání ze dne 10.4.2019. Tento byl usnesením ze dne 25.4.2019 vyzván k odstraněn vad odvolání. Na to žalobce reagoval podáním ze dne 10.5.2019. Usnesením ze dne 28.5.2019 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Věc byla předložena Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 26.6.2019. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 27.1.2020 bylo nařízeno ústní jednání na den 19.3.2020. Z důvodu na straně soudu bylo jednání odročeno, jak se podává z úředního záznamu ze dne 16.3.2020. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 7.4.2020 bylo nařízeno jednání na den 23.4.2020. Při tomto ústním jednání byli účastníci řízení vedeni ke smíru, následně byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu I. stupně stran částky 178 500 Kč potvrzen a stran částky 3 663 627 Kč byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 30.6.2020 byla žalovaná vyzvána, aby se vyjádřila k podání ze dne 12.5.2015, zda souhlasí se změnou žaloby či nikoliv a z jakých důvodů. Na to žalovaná reagovala podáním ze dne 9.7.2020. Usnesením ze dne 29.9.2020 rozhodl soud o nepřipuštění změny žaloby. Usnesením ze dne 29.9.2020 byl žalobce i žalovaná vyzváni k doplnění tvrzení a označení důkazů podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. Podáním ze dne 23.10.2020 žádala žalovaná o prodloužení lhůty k doplnění tvrzení a důkazů. Žalobce doplnil svá tvrzení podáním ze dne 29.10.2020. Žalované byla usnesením ze dne 20.11.2020 prodloužena lhůta do 1.12.2020. Žalovaná se vyjádřila podáním ze dne 30.11.2020. Následně byla žalovaná vyzvána, aby se vyjádřila k doplnění tvrzení žalobce, na to žalovaná reagovala podáním ze dne 25.1.2021, že tak již učinila podáním ze dne 30.11.2020. Pokynem soudce ze dne 13.4.2021 bylo nařízeno ústní jednání na den 3.6.2021. Jednání nařízené na den 3.6.2021 bylo z důvodu žádosti žalobce o odročení pro kolizi jednání jeho právního zástupce odročeno na den 1.7.2021. Opětovně podáním ze dne 10.6.2021 žádal žalobce o odročení jednání z důvodu jeho kolize, resp. kolize jednání jeho právního zástupce. Jednání bylo odročeno na den 9.9.2021. Podáním ze dne 17.6.2021 žádal žalobce opětovně o odročení jednání z důvodu kolize jednání jeho právního zástupce. Jednání proto bylo přeodročeno na den 26.8.2021. Podáním ze dne 2.7.2021 žádala žalovaná o odročení jednání z důvodu plánované dovolené navržené svědkyně Novotné. Jednání proto bylo odročeno na den 4.11.2021. Žalovaná podáním ze dne 26.8.2021 požádala o odročení jednání z důvodu kolize jednání jejího právního zástupce. Na to bylo soudem reagováno, že jednání odročeno nebude, nechť si právní zástupce zajistí substituci. Podáním ze dne 26.8.2021 žádal žalobce o přerušení jednání z důvodu mimosoudního jednání s protistranou. Následně soud dne 1.9.2021 žádal žalovanou o sdělení, zda s tímto souhlasí. Tato podáním ze dne 3.9.2021 vyjádřila nesouhlas. Podáním ze dne 8.10.2021 žalovaná soudu zaslala změnu stanoviska s tím, že souhlasí s přerušením řízení. Usnesením ze dne 19.10.2021 bylo řízení přerušeno podle § 110 o.s.ř. Usnesením ze dne 7.12.2022 bylo řízení zastaveno. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky. Výrok usnesení I. o zastavení řízení nabyl právní moci dne 28.12.2022. Proti výroku o nákladech řízení podala žalovaná odvolání ze dne 21.12.2022. Dne 23.12.2022 podal odvolání žalobce. Žalovaná odůvodnila své odvolání podáním ze dne 23.1.2023. Usnesením ze dne 2.2.2023 byl žalobce vyzván k doplnění svého odvolání, resp. odstranění vad odvolání. Podáním ze dne 2.2.2023 žádal žalobce o prodloužení lhůty k doplnění odvolání. Tento návrh žalobce byl usnesením ze dne 2.3.2023 zamítnut. Věc byla předložena Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacímu dne 26.4.2023. Žalobce doplnil své odvolání podáním ze dne 18.4.2023. Z úředního záznamu ze dne 21.8.2023 se podává, že s ohledem na postup právního zástupce žalobce bude předsedkyní senátu odvolacího soudu podán podnět ke kárnému řízení České advokátní komoře. Lhůta pro vyhotovení rozhodnutí byla prodloužena do 31.10.2023. Usnesením ze dne 29.8.2023 bylo napadené usnesení ze dne 7.12.2022 potvrzeno. Toto usnesení nabylo právní moci dne 1.11.2023.

5. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

6. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

7. Soud stanovil délku podkladového řízení pro žalobkyně od data, kdy jí byla prostřednictvím jejího právního zástupce doručena žaloba, tj. od 10.9.2015 do doby 1.11.2023, kdy nabyl právní moci nákladový výrok v usnesení, kterým bylo řízení zastaveno (výrok o zastavení řízení nabyl právní moci již dne 28.12.2022). Soud proto dospěl k závěru, oproti účastníkům řízení, že celková délka podkladového řízení činila 8 let a 2 měsíce. Následně se soud zaměřil na zhodnocení, zda celková délka podkladového řízení byla přiměřená či nikoliv, a v případě, že tuto dobu řízení shledá jako nepřiměřenou, zda žalovanou poskytnuté zadostiučinění v peněžité formě ve výši 87 000 Kč je dostatečné. K jednotlivým kritériím, ke kterým soud podle § 31a odst. 3 zákona přihlíží, uvádí následující: Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení po provedeném dokazování soud v řízení zjistil průtah od 26.6. 2019 do 27.1. 2020, kdy se věc nacházela u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Také lze konstatovat určitou nekoncentrovanost v postupu soudu I. stupně, kdy tento opakovaně jak žalobce, tak žalovanou vyzýval k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, ač tak mohl učinit v jedné či ve dvou výzvách. Nicméně ani tento postup soudu, ani zjištěný průtah, který byl navíc ojedinělý, se výrazným způsobem nepodílel na celkové délce řízení. V této souvislosti je také třeba vnímat, že samotná délka průtahu se jednak odráží ve zjištění stran nepřiměřené délky řízení a zároveň má z podstaty věci pro poškozeného (pozitivní) vliv na výši odškodnění již ve vztahu k výpočtu základu přiměřeného zadostiučinění. Toto kritérium proto soud ponechal bez procentuálního ohodnocení. Počet stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela z obsahu podkladového řízení vyšlo najevo, že věc se třikrát s odvoláním nacházela u odvolacího soudu (odvolání do rozsudku, odvolání do nákladového výroku usnesení o zastavení řízení a odvolání do usnesení o zamítnutí návrhu na vyřazení důkazů z databáze soudu). Dále se věc nacházela u nadřízeného soudu se vznesenou námitkou podjatosti. Věc tedy byla řešena na dvou stupních soudní soustavy – před nalézacím a odvolacím soudem, a to opakovaně. Ve vztahu k počtu stupňů soudní soustavy Nejvyšší soud již ve svém stanovisku uvedl, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému orgánu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledku přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně, či nikoliv (srov. např. stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a ze dne 7.11.2017 sp. zn. 30 Cdo 679/2017 nebo usnesení nejvyššího soudu ze dne 22.2.2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž byla podaná ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14.3.2022, sp. zn. IV. ÚS 736/2022). Jiný případ je samozřejmě za situace, kdy rozhodnutí orgánu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010), toto však v posuzovaném případě nenastalo. Při zhodnocení kritéria počtu stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela, ponížil soud základní částku o 10%. Kritérium podílu poškozené na délce řízení v řízení bylo prokázáno a v tomto směru je třeba dát za pravdu žalované, že účastníci podkladového řízení, tedy i žalobkyně se na délce řízení rovněž podíleli. Sama žalobkyni v řízení žádala 6x o odročení jednání (pro úplnost soud dodává, že žalobce žádal o odročení jednání 8x), což se zákonitě muselo podepsat i na jeho délce. Také žalobkyně opakovaně žádala soud o prodloužení lhůty k vyjádření a k označení důkazů a byla vyzývána k odstranění vad odvolání s další dodatečně poskytnutou lhůtou. Soud proto základní částku na tomto kritériu navýšil o 5 %. Kritérium složitosti věci při zhodnocení tohoto kritéria soud došel k přesvědčení, že věc byla částečně obtížná po skutkové stránce, kdy ve věci byli vyslechnuti svědci a provedeno rozsáhlé dokazování listinami. Také soud spatřuje částečnou obtížnosti i po procesní stránce, když soud rozhodoval o návrhu na vyřazení důkazů z databáze soudu, o návrhu na přerušení řízení o návrhu na spojení věci, o návrhu na změnu žaloby a věc se také z důvodu výslechu svědka nacházela u dožádaného soudu. Z tohoto důvodu pro částečnou skutkovou i procesní náročnost ponížil soud na tomto kritériu základní částku o 10 %. Význam předmětu řízení pro poškozeného obecně ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva a judikatury Nejvyššího soudu není s tímto typem řízení – žaloba na peněžité plnění, spojen vyšší význam předmětu řízení pro jeho účastníky, oproti řízení typu opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu se pak může význam předmětu řízení pro účastníka během trvání řízení měnit. To je podle názoru soudu i tento případ, neboť žalobkyně již dne 8.10.2021 souhlasila s návrhem žalobce na přerušení řízení tzv. klid řízení, přičemž usnesením ze dne 19.10.2021 bylo toto řízení přerušeno na dobu jednoho roku a následně usnesením ze dne 15.12.2022 zastaveno, kdy tento výrok nabyl právní moci již dne 28.12.2022. Od tohoto okamžiku byly v řízení řešeny již jen náklady podkladového řízení. Tedy na podkladě uvedeného, lze uzavřít, že dva roky před ukončením řízení, byla nejistota žalobkyně, jakým způsobem spor dopadne, již minimální, tedy došlo ke snížení významu předmětu řízení pro žalobkyni. V této souvislosti soud doplňuje, že účelem odškodnění je reparovat nejistotu poškozeného způsobenou vedením řízení, tedy zejména to, jakým způsobem pro něj řízení dopadne, tj. zda bude v rámci sporu procesně úspěšný či nikoliv. Tato základní otázka působí největší nejistotu. Skutečnost, že řízení bylo po dobu jednoho roku přerušeno a následně zastaveno proto soud reflektoval v tom, že základní částku ponížil o 5%. Zde se nelze ztotožnit s argumentací žalobkyně, která sdělila, že souhlasila s přerušením řízení, neboť se tím bránila žalobě podané žalobcem v řádech miliónů a také z důvodu, že její právní zástupce byl termínově vytížen, neboť nejde o relevantní důvody, proč žalobkyně na tzv. klid řízení přistoupila a ke kterým by tento soud snad měl přihlédnout. Pokud souhlasila s přerušením řízení k návrhu žalobce, je třeba vyjít z toho, že se jednalo o její svobodnou vůli, neboť nic jí nebránilo v tom, v řízení pokračovat (navíc pokud věděla, že ze strany žalobce jde o krok z důvodu důkazní nouze). Pro posouzení věci není relevantní ani to, jak žalobkyně tvrdí, že se jednalo ze strany žalobce o šikanózní žalobu a také, že musela v souvislosti s předmětným řízením vynaložit nemalé náklady, které nemohla v rámci řízení uplatnit, neboť jednak to byl žalobce, jako pán sporu, který podal a disponoval žalobním návrhem, a jednak náklady řízení mohla žalobkyně v podkladovém řízení uplatnit a požadovat. To, že bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů podkladového řízení, je pak věc jiná. Nicméně se nejedná o skutečnost, ke které by snad soud mohl při stanovení výše odškodnění, v rámci posouzení jednotlivých kritérií, přihlédnout.

8. Celkově shrnuto s odkazem na shora popsaný průběh podkladového řízení dospěl soud k závěru, v souladu s účastníky řízení, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, neboť délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušením práva na přiměřeně dlouhé řízení, je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Appicella proti Itálii, § 93), a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne. V rozsudku ze dne 4.11.2020 sp. zn. 30 Cdo 763/2009 Nejvyšší soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobena poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve stanovisku (část V.) Nejvyšší soud konstatoval, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích“ V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (například tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný“. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutím opakovaně přihlásil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.6.2015 sp. zn. 30 Cdo 722/2015).

9. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výši odškodnění je v odůvodnění rozsudku nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V posuzované věci výpočet soudu vypadá následovně: základní částka za 8 let a 2 měsíce trvání řízení činí 15 000 Kč za rok, za první dva roky trvání řízení částka v poloviční výši. Soud zvolil základní částku 15 000 Kč za rok trvání řízení, neboť uvedené řízení netrvalo přes deset let, kdy doba deseti let je určitým mezníkem pro navýšení základní částky nad částku 15 000 Kč za rok trvání řízení. Základní částka proto činí celkem 107 500 Kč. Od této částky soud odečetl celkem 20 %, což činí částku 21 500 Kč (tj. význam předmětu řízení pro žalobkyni - 5 %, obtížnost věci – 10 % a počet stupňů soudní soustavy – 10 % a podíl žalobkyně na délce řízení + 5 %). Žalobkyni by proto na přiměřeném zadostiučinění měla náležet celkem částka ve výši 86 000 Kč (107 500 Kč – 21 500 Kč). Jelikož žalovaná mimosoudně žalobkyni uhradila částku ve výši 87 000 Kč, zamítnul soud žalobu jako neopodstatněnou výrokem I. rozsudku.

10. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1, 3 odst. 1 písm. a), b), c) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (3 úkony právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, příprava na jednání a účast na jednání).

Poučení