28 C 96/2018-301

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupen advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] b) [celé jméno žalobce] ml., [datum narození] bytem [adresa žalobce, žalobce a původní účastnice] c) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce], [PSČ] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa ], zastoupené [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění a náhradu škody s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci a), b), c) částku ve výši 42 643, 878 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 12.11.2017 do 10.5.2018 z částky 153 598 Kč, se zamítá.

II. Žalobci a), b), c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 2 700 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali po žalovaném zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu a nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 81/2005. Žalobci uvedli, že řízení zahájil žalobce a) s původní žalobkyní b) dne 2.11.2005 u daného soudu a předmětem žaloby byl nárok na ochranu osobnosti. Předmětné řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, na což upozorňovali žalobci i v rámci vedeného řízení. První rozhodnutí ve věci samé bylo činěno až po více než pěti letech od zahájení sporu. Následně Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek zrušil a vrátil soudu k dalšímu řízení, kdy v tomto rozhodnutí soudu I. stupně vytýkal procesní vady. Druhé rozhodnutí ve věci samé učinil soud I. stupně až téměř po dvou letech od vrácení spisu. Vrchní soud v Olomouci opětovně usnesením ze dne 24.4.2014 napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s tím, že nařídil, aby věc projednal jiný samosoudce. I v tomto rozhodnutí vytýkal pochybení soudu I. stupně. Věc byla pravomocně skončena dne 28.8.2017 na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28.6.2017, kterým bylo řízení zastaveno. Řízení tak trvalo celkem 12 let. Žalobci proto z tohoto titulu nárokují za první dva roky vedení řízení částku 10 000 Kč, za další roky tj. od 6.11.2007 do 6.11.2016 částku 20 000 Kč za rok, tj. částku 180 000 Kč a dále za listopad 2016 až srpen 2017 částku 16 670 Kč (tj. 10 měsíců á 1 667 Kč), tedy celkem částku 216 670 Kč pro žalobce a) a stejnou částku pro žalobkyni b) resp. pro žalobce a), b), c) (pozn. soudu). Žalobci v žalobě dále zmínili tato pochybení soudu I. stupně v rámci posuzovaného řízení: neprovedl řádně přípravu jednání a nesplnil svou poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ve vztahu k žalobcům, vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě až téměř po dvou letech od zahájení řízení, nařídil přípravné jednání po více než třech a půl letech od zahájení řízení, zadal vypracování písmoznaleckého posudku po téměř pěti letech od zahájení řízení, nezajistil znalci srovnávací materiál, nevyvodil procesní důsledky z toho, že žalovaný se odmítl podrobit znaleckému zkoumání, vytýkal žalobcům obstrukční postup v řízení, jehož se však žalobci nedopustili, dopustil se porušení zásady rovnosti účastníků, když na žádost žalovaného opakovaně odročil jednání a na žádost žalobců nikoliv a jednal bez přítomnosti žalobců či jejich právního zástupce, při jednání konaném dne 9.12.2010 soudkyně žalovaného přemlouvala k výpovědi a poučovala ho o tom, že touto může vyvrátit tvrzení uvedená v žalobě, soud I. stupně svévolně neprovedl účastníky navržené důkazy k prokázání jejich tvrzení, zejména účastnické výpovědi žalobců, nevyslechl svědka [jméno] [příjmení], učinil závěr o nevěrohodnosti tohoto svědka, nevyslechl znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] k odstranění rozporu namítaných účastníky v znaleckém posudku, nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, neučinil ve vztahu k provedeným důkazům (pohlednicím) žádná skutková zjištění, zamítl žalobu ve věci samé, ač autorství žalovaného ke dvěma pohlednicím, které byly zaslány žalobcům bylo prokázáno. Dále žalobce a) nárokoval na další nemajetkové újmě částku ve výši 20 000 000 Kč a původní žalobkyně b) rovněž částku ve výši 20 000 000 Kč z důvodu, že došlo k zásahu do osobnostních práv žalobců v důsledku vadného postupu soudu I. stupně s tím, že tento se ve vztahu k žalobcům měl dopustit zjevně procesní šikany a výroků, které žalobci vnímali jako urážlivé a učiněné za hranicí rozhodovací pravomoci soudu. Zejména se jednalo o výrok obsažený v pořadí druhém rozsudku soudu I. stupně o mimomanželských stycích žalobkyně, které soud zhodnotil tak, že„ výrok žalovaného obsažený na pohlednicích s ohledem na prokazatelně velmi špatné vztahy účastníků, již nemohl situace zhoršit a nebyla tak prokázána příčinná souvislost mezi tím, že o obsahu písemnosti vědělo více osob a jednáním žalovaného“. Tento výrok soudu de facto znevažuje čest zejména původní žalobkyně b) nepřípustným způsobem a také skutečnost, že tento je obsažen v soudním rozhodnutí, dostává na větší váze a u každého, kdo mohl rozsudek číst, mohl vzbudit dojem, že původní žalobkyně b) patrně tyto styky skutečně udržovala. Soud rovněž tímto výrokem, kdy postavil žalobce a) na roveň žalovaného v původním řízení, který obviňuje druhé bezdůvodně z nevěry a označuje za příslušníky STB, urazil žalobce a), minimálně stejně jako postup žalovaného. Soud se tedy k nim choval, jako by byli„ lidská špína“, což umožnilo, aby se tak k nim chovaly i jiné osoby z jejich okolí. Toto mělo u žalobců následky ve sféře osobní a pracovní. Podle žalobců soud nedal včasným a objektivním rozhodnutím najevo žalovanému, ale i celé společnosti signál o tom, že jednání žalovaného bylo protiprávní, škodlivé a zasahující do sféry osobnostních práv žalobců. Původní žalobkyně b) musela skončit práci v kamenné prodejně v obchodní společnosti žalobců, jelikož nemohla čelit posměškům lidí, kteří tam chodili nakupovat a nemohla se nechat zaměstnat jinde, pro stejné důvody.

2. Dále žalobci nárokovali majetkovou škodu ve výši 500 000 Kč pro každého z žalobců, neboť tuto částku měli obdržet v původním řízení a neobdrželi z důvodu, že řízení bylo zastaveno, aniž by ve věci bylo řádně rozhodnuto. V rámci druhého rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci projevil závazný právní názor, když konstatoval, že„ autorství žalovaného ke dvěma pohlednicím bylo prokázáno a žalobci mají nárok na přiměřenou satisfakci“. Z daného je zřejmé, že žalobci měli obdržet od žalovaného finanční satisfakci v celkové výši 1 000 000 Kč, k čemuž následně nedošlo z důvodu vadného a pomalého postupu soudu I. stupně a řízení tak bylo zastaveno pro úmrtí žalovaného. Dále žalobci nárokují náhradu nákladů řízení v původním řízení, když žalobci resp. žalobce a) a původní žalobkyně b) účelně vynaložili v souvislosti s vedeným řízením každý částku ve výši 123 420 Kč částku ve výši 12 142 Kč představující zaplacené soudní poplatky a částku 12 142 Kč představující náklady na vypracovaný znalecký posudek a znalečné. Žalobci a), b), c) jako procesní nástupci žalobkyně b) nárokují ještě částku ve výši 1 056 544 Kč jakožto ušlý zisk, představující minimální čistou mzdu žalobkyně b) za období trvání soudního řízení. Původní žalobkyně b) po dobu vedení řízení nemohla pracovat a to z důvodu, že psychicky velmi těžce nesla urážky a pomluvy žalovaného (v posuzovaném řízení) a reakce okolí, kdy zaměstnanci ve [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] byli obeznámeni s texty pohlednic, které žalovaný psal, a žalobkyni za jejími zády pomlouvali. Žalobkyně také nemohla docházet do zaměstnání, jelikož měla v jakémkoliv kolektivu pocit, že všichni mají povědomí o pomluvách a lžích, které o ní roznášel žalovaný (zejména o mimomanželských stycích s větším množstvím osob). Toto prohlubovalo její pocit, že se na ni všichni dívají jako„ na špínu“. Žalobci tedy shrnuli, že vyčíslená škoda a nemajetková újma žalobcům jednoznačně vznikla v příčině s postupem nalézacího soudu, neboť kdyby Krajský soud v Brně se nedopustil nesprávného úředního postupu spočívající v průtazích v řízení a vad ve způsobu vedení řízení (a to způsobem shora popsaným), byla by věc již dávno meritorně rozhodnuta a žalobci by se s ohledem na poslední závěry odvolacího soudu domohli odškodnění po žalovaném, což v daném případně již nebude možné, z důvodu úmrtí žalovaného.

3. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval, že u něj žalobci (resp. žalobce a) a původní žalobkyně b), pozn. soudu) předběžně uplatnili nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 216 670 Kč pro každého z žalobců, další nemajetkové újmy ve výši 20 000 000 Kč pro každého z žalobců a náhrady škody ve výši 653 491 Kč pro žalobce a) a náhrady škody ve výši 1 790 045 Kč pro původní žalobkyni b), to vše v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeným u Krajského sudu v Brně pod sp. zn. 24 C 81/2005. Žalovaný po projednání jejich žádosti dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívající v nepřiměřené délce řízení a žalobcům poskytl zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalovaný zkonstatoval průběh namítaného řízení a dospěl k závěru, že uvedené řízení probíhalo po dobu 12 let a 3 měsíců, věcně bylo řešeno na dvou stupních soudní soustavy, procesně na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Na počátku řízení došlo k mírným prodlevám, jinak bylo postupováno plynule, jednotlivé úkony byly činěny v přiměřených lhůtách. Negativní vliv na délku řízení mělo chování žalovaného v posuzovaném řízení, který v počátku řízení namítal podjatost vyřizující soudkyně a odmítl se podrobit znaleckému zkoumání svého písma. Žalovaný má za to, že odškodnění ve formě morálního zadostiučinění je v daném případě dostačující, byť se ve věci jednalo o žalobu na ochranu osobnosti, nicméně předmětem řízení bylo zaslání několika pohlednic žalobcům, které měly mít vulgární a dehonestující obsah. Vzhledem k množství dalších soudních řízení, různých trestních oznámení a správních řízení zejména o přestupcích, které žalobci vedou, má žalovaný za to, že toto konkrétní soudní řízení nemohlo žalobcům způsobovat takovou újmu, že by bylo nutné její odškodnění v penězích. Navíc na délce řízení měli žalobci sami velmi výrazný podíl - opakovaně podávali námitku podjatosti vyřizujících soudců, nedůvodně žádali o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta. Žalobci i žalovaný také prodloužili řízení opakovanými žádostmi o odročení nařízených jednání. Průběh řízení, který byl po druhém zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Olomouci z dubna 2014, pak lze přičítat k tíži pouze žalobcům a jejich procesnímu postupu. Ohledně nároku na další nemajetkovou újmu ve výši 20 000 000 Kč pro každého z žalobců, má žalovaný za to, že tento je zcela nedůvodný. Taková nemajetková újma se nepresumuje a její vznik a výši je třeba spolehlivě prokázat, to však žalobci neučinili. Žalobci odůvodnili vznik této újmy chováním žalovaného, za toto však nemůže být odpovědný stát, ale pouze osoba, jejíž chování označují žalobci za škodlivé. Žalobci také tuto újmu odůvodňují tak, že jim byla způsobena zamítanými rozhodnutími Krajského soudu v Brně, zde však je nutno uvést, že rozhodovací činnost soudu nelze považovat za nesprávný úřední postup, jak chybně dovozují žalobci. Ani nárok na náhradu majetkové újmy ve výši 500 000 Kč pro každého z žalobců nelze považovat za důvodný, neboť nelze vůbec shledat vznik škody na straně žalobců. Žalobcům nebyla žádná takováto pohledávka nikdy pravomocně přiznána a v tomto směru nelze vycházet ze zcela hypotetického předpokladu, že by žalobcům nějaké zadostiučinění, v rámci řízení u Krajského sodu v Brně sp. zn. 24 C 81/2005, mohlo být přiznáno. Ani nárok na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na právní zastoupení, náklady na znalecký posudek a soudní poplatky nelze uznat jako důvodné. O těchto nákladech nelze uvažovat v kategorii škody, bylo-li v řízení o nákladech pravomocně rozhodnuto. Náhrady nákladů řízení se může domáhat poškozený jen v případě, jestliže tak nemohl učinit v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. K vypořádání nákladů řízení účastníků tedy slouží zásadně samo řízení, v němž tyto náklady vznikly a pouhý neúspěch účastníka v otázce nákladů řízení, nemůže založit takovému neúspěšnému účastníků právo požadovat náklady řízení na státu z titulu škody. Žalobci také uplatňují odměnu za právní zastoupení u úkonů, které prokazatelně učinili oni sami a není proto zřejmé, jak mohou požadovat odměnu advokáta za takový úkon. Pokud jde o náklady na znalečné, pak tyto jsou součástí nákladů řízení, nicméně ze spisového materiálu nevyplývá, že by žalobci uhradili na účet soudu takovouto částku, jakou uvádějí. Ani nárok na náhradu majetkové újmy ve výši 1 114 614 Kč, která měla vzniknout původní žalobkyni b) nemůže představovat škodu, neboť tato nijak vznik škody v tvrzené výši nedoložila, rovněž nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi délkou posuzovaného řízení a vznikem tvrzené škody na straně původní žalobkyně b). Pokud žalobkyně uvádí, že nemohla pracovat, neboť těžce nesla urážky a pomluvy žalovaného a reakce okolí, pak tímto svým tvrzením sama vyvrací jakoukoliv souvislost s průběhem posuzovaného řízení.

4. Nalézací soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 21.10.2020, č.j. 28 C 96/2018 – 245 tak, že přiznal žalobci a) částku ve výši 76 799 Kč s příslušenstvím od 11.5.2018 do zaplacení (výrok I.), žalobci a), b), c) přiznal společně a nerozdílně částku ve výši 76 799 Kč s příslušenstvím od 11.5.2018 do zaplacení (výrok II.), žalobu stran částky 42 654 873 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.) a současně rozhodl o povinnosti žalobců společně a nerozdílně uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 2 700 Kč (výrok IV). Na základě podaného odvolání žalobců a žalovaného, Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne č.j. 21 Co 40/2021 – 281 řízení o odvolání žalovaného proti výrokům I. a II. zastavil (výrok I.) a rozsudek soudu I. stupně ve výrocích III. a IV. zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud uzavřel, že nalézací soud procesně pochybil, když k jednání nařízeném na den 5.10.2020 a 19.10.2020 nepředvolal žalobce a), b), když vycházel nesprávně ze skutečnosti, že tito jsou zastoupeni rovněž Mgr. [jméno] [příjmení], která v řízení zastupovala žalobce a) (když částečně toto bylo zaviněno i postupem Mgr. [příjmení], která na tuto skutečnost soud neupozornila a současně se ve svých podáních označovala nejen jako právní zástupce žalobce a), ale i jako žalobce b) a c), viz např. podání z 21.7.2020). Tímto postupem soudu proto byla žalobcům b) a c) odňata možnost jednat před nalézacím soudem. Rovněž ani rozsudek soudu I. stupně nebyl těmto žalobcům doručen (pouze právní zástupkyni žalobce a) Mgr. [jméno] [příjmení]). Odvolací soud proto nalézacímu soudu uložil, aby v dalším řízení předvolal nejen žalobce a) a jeho právní zástupkyni, ale i žalobce b) a c) a rovněž i zástupce žalovaného a po zjištění procesních stanovisek stran, věc znovu projednal a rozhodl.

5. Soud veden závazným právním názorem nadřízeného soudu z obsahu spisu zjistil, že k ústnímu jednání nařízenému na den 25.5.2020 byli žalobce b) i žalobce c) obesláni (žalobce b) dne 24.4.2020, žalobce c) dne 20.4.2020), avšak k tomuto se nedostavili, proto soud jednal v jejich nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 o.s.ř. K ústnímu jednání nařízenému na den 2.9.2020 žalobci b) a c) sdělili, že se k jednání nemohou dostavit z pracovních důvodů a souhlasili s jednáním v jejich nepřítomnosti. Jednání, která proběhla v jejich nepřítomnosti a byla tak zatížena vadou, byla jednání dne 5.10.2020 a 19.10.2020 (potažmo vyhlášení rozsudku dne 21.10.2020), při kterých soud provedl dokazování obsahem spisu Krajského soudu Brno, sp.zn. 24 C 81/2005 a lustrací věcí vedených pro osobu žalobců u Krajského soudu v Brně, Okresního soudu v Jihlavě a Okresního soudu ve Zlíně (k nároku na nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky tohoto řízení). Soud nařídil jednání na den 26.4.2021, ke kterému předvolal právní zástupkyni žalobce a), žalobce b), žalobce c) a zástupce žalovaného. Právní zástupkyně žalobce a) se z jednání omluvila. K jednání se dostavil zástupce žalovaného, žalobce b) a c) se k jednání nedostavili a vzhledem k tomu, že soud neměl k dispozici průkaz o doručení zásilky obsahující předvolání k tomuto jednání, nemohl jednat v jejich nepřítomnosti. Jednání proto odročil za účelem opětovného obeslání popř. postupu podle § 115a o.s.ř. Poté byli účastníci řízení (žalobce a) ,b) ,c) a žalovaný) soudem vyzváni ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Vzhledem k tomu, že žalovaný vyslovil s tímto postupem výslovně souhlas a žalobce a) ,b) a c) rovněž způsobem předvídaným v ust. § 101 odst. 4 o.s.ř., když se na tuto výzvu ve stanovené lhůtě nevyjádřili, jednal soud podle ust. § 115a o.s.ř.

6. Vzhledem k tomu, že výrok I. a II. rozsudku nalézacího soudu, týkající se přiznané částky ve výši 79 799 Kč žalobci a) a téže částky žalobci a) ,b) ,c) jakožto náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Krajského soudu v Brně, sp.zn. 24 C 81/2005, samostatně nabyl právní moci, když odvolání žalovaného do těchto výroků bylo žalovaným vzato zpět a odvolacím soudem bylo odvolací řízení zastaveno, zůstala předmětem řízení částka ve výši 136 871 Kč představující nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky shora uvedeného řízení, částka ve výši 20 000 000 Kč představující další nemajetkovou újmu, částka ve výši 653 491 Kč představující náhradu škody (pro žalobce a)), částka ve výši 136 871 Kč představující nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky shora uvedeného řízení, částka ve výši 20 000 000 Kč představující další nemajetkovou újmu, částka ve výši 1 056 554 Kč představující ušlý zisk a částka ve výši 653 491 Kč představující náhradu škody (pro žalobce a) ,b) a c)).

7. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobci se předběžně se svým nárokem na nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu, nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení a náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu, kdy všechny tyto nároky jsou spojeny s řízením vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 81/2005, obrátili dne 10.11.2017 na žalovaného. Žalovaný po projednání jejich nároků dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému, úřednímu postupu spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení a žalobcům poskytl konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ostatní nároky žalovaný neshledal jako opodstatněné.

8. Soud provedl dokazování spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 C 81/2005. Z tohoto spisu se podává, že žalobce a) a původní žalobkyně b) v řízení vystupovali v procesním postavení žalobců a předmětem řízení byla žaloba o ochranu osobnosti. Přípisem ze dne 10.7.2006 soud vyzval žalobce k osvědčení jejich osobních a majetkových poměrů vzhledem k jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků. Na to žalobci reagovali podáním došlým soudu dne 21.7.2006. Žalobci žalobu doplnili dne 30.8.2007 a současně žalobu částečně vzali zpět. Přípisem soudu ze dne 4.9.2007, tento žádal žalobce o řádné vyplnění potvrzení o majetkových, osobních a výdělkových poměrech. Současně usnesením ze dne 4.9.2007 byli žalovaní vyzváni, aby se vyjádřili k žalobě. Žalobci zaslali soudu potvrzení o osobních a majetkových poměrech dne 24.9.2007. Žalovaný 1) se k žalobě vyjádřil podáním došlým soudu dne 29.10.2007. Usnesením ze dne 8.11. 2007 nebylo žalobcům přiznáno osvobození od soudních poplatků a řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) bylo zastaveno a řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) bylo částečně zastaveno. Usnesením ze dne 8.11.2007 soud vyzval žalobce k úhradě soudního poplatku za návrh na zahájení řízení. Žalobci dne 21.11.2007 podali odvolání proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Soudní poplatek žalobci uhradili dne 22.11.2007. Proti předmětnému usnesení podal odvolání i žalovaný 1) dne 26.11.2007. Podáním došlým soudu dne 6.12.2007 vzali žalobci své odvolání částečně zpět. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 12.12.2007. Podáním došlým soudu dne 7.1.2008 žalobci rozšířili svou žalobu. Dne 14.4.2008 byla věc vrácena soudu I. stupně zpět bez věcného vyřízení, neboť nebylo rozhodnuto o nákladech řízení. Usnesením ze dne 16.4.2008 rozhodl soud I. stupně o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným 2). Dále usnesením ze dne 17.4.2008 byl žalovaný 1) vyzván k odstranění vad odvolání. Na to žalovaný 1) reagoval podáním došlým soudu dne 2.5.2008. Usnesením ze dne 5.5.2008 byl žalovaný 1) vyzván, aby odstranil vady stran námitky podjatosti. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 21.5.2008 Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30.10.2008 částečně odvolací řízení zastavil, dále potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku III. a odvolání žalovaného 1) odmítl. Pokynem soudcem ze dne 16.3.2009 bylo nařízeno ústní jednání na den 20.3.2009. Podáním došlým soudu dne 2.3.2009 požádali žalobci o odročení jednání. Podáním došlým soudu dne 4.3.2009 vznesl žalovaný námitku podjatosti. Věc byla s touto námitkou předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 6.3.2009. Žalobci se vyjádřili k vyjádření žalovaného dne 13.3.2009. Dne 20.3.2009 se konalo ústní jednání, kdy jednání bylo odročeno za účelem výzvy žalovaného k doplnění námitek podjatosti ve vztahu k soudcům Vrchního soudu v Olomouci. Usnesením ze dne 31.3.2009 byli žalobci vyzváni k doplacení soudního poplatku za žalobu. Usnesením ze dne 31.3.2009 byla připuštěna změna žaloby. Usnesením ze dne 31.3.2009 byl žalovaný vyzván, aby odstranil vady námitky podjatosti. Proti usnesení o úhradě doplatku soudního poplatku podali žalobci námitky dne 6.4.2009. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 11.5.2009. Věc byla předložena Nejvyššímu soudu dne 9.6.2009 s námitkou podjatosti soudců Vrchního soudu v Olomouci. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2009 bylo rozhodnuto, že soudci Vrchního soudu v Olomouci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci. Pokynem soudce ze dne 27.10.2009 bylo nařízeno ústní jednání na den 11.12.2009. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami s tím, že jednání bylo odročeno za účelem ustanovení znalce z oboru písmoznalectví. Usnesením ze dne 28.1.2010 byl ve věci ustanoven znalec z oboru písmoznalectví. Následně dne 18.2.2010 žalobci uhradili zálohu na provedení důkazu znaleckým posudkem. Spis byl znalcem vrácen na výzvu soudu dne 13.5.2010. Podáním došlým soudu dne 24.2.2010 požádal znalec o zajištění srovnávacích materiálů pro vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Následně soud zajišťoval srovnávací materiály pro vypracování znaleckého posudku u Městského úřadu Vyškov. Dne 16.3.2010 požádal žalovaný o odročení jednání nařízené na den 18.3.2010 z důvodu zhoršeného zdravotního stavu. K výzvě soudu toto doložil dne 17.3.2010. K zajištění srovnávacích materiálů od žalovaného byl žalovaný předvolán na den 25.3.2010, a to pokynem justiční čekatelky ze dne 18.3.2010. Podáním ze dne 24.3.2010 vznesl žalovaný námitku podjatosti. Následně bylo soudem řešeno, aby žalovaný se dostavil k předání srovnávacích materiálů. Další srovnávací materiály byly soudu od Města Vyškov zaslány dne 29.3.2010. Přípisem ze dne 15.4.2010 žádal soud o zaslání znaleckého posudku. Na to znalec reagoval podáním došlým soudu dne 19.4.2010 s tím, že nelze žádosti vyhovět, neboť soud znalci nedodal srovnávací materiály. Následně usnesením ze dne 21.4.2010 byla žalovanému uložena povinnost dostavit se k soudnímu znalci v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku. Posléze dne 4.5.2010 byl soudem vyžadován spis od znalce. Věc pak byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 27.5.2010 k rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29.6.2010 rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování věci. Poté byl spis dne 4.8.2010 opětovně zaslán znalci. Podáním došlým soudu dne 18.8.2010 znalec zasílal soudu na vědomí, že vyzýval žalovaného k dodání srovnávacích materiálů, tedy potřebných listin s jeho písmem. Přípisem ze dne 15.9.2010 sděloval znalec soudu, že nemůže vypracovat znalecký posudek, neboť mu nebyla předložena žádná ukázka písma žalovaného a žalovaný se odmítá zkoušce písma podrobit. Na to konto soud přípisem ze dne 18.10.2010 znalci sděloval, nechť vyhotoví znalecký posudek s použitím srovnávacího materiálu, který má k dispozici. Dne 3.11.2010 podali žalobci stížnost na průtahy v řízení. Znalecký posudek byl soudu zaslán dne 11.11.2010. Pokynem soudce ze dne 24.11.2010 bylo nařízeno ústní jednání na den 9.12.2010. Přípisem ze dne 30.11.2010 požádali žalobci o odročení jednání z důvodu kolize jednání jejich právního zástupce. Z úředního záznamu ze dne 1.12.2010 vyplývá, že kolizní jednání ve věci 6 To 532/2010 u Krajského soudu v Brně bude ukončeno do 11.30 hodin s tím, že tato skutečnost byla sdělena telefonicky právnímu zástupci žalobců. Termín ústního jednání nařízeného na 9.12.2010 tak byl soudem odložen na pozdější hodinu. Dále přípisem ze dne 1.12.2010 právní zástupce žalobců soudu sděloval, že není schopen zajistit účast [jméno] [příjmení], svědka, k žádosti soudu s tím, že i jednání odročené na pozdější hodinu pravděpodobně nestihne. Požádal tedy o odročení jednání. Podáním došlým soudu dne 1.12.2010 se žalobci vyjádřili ke znaleckému posudku. Žalovaný se pak vyjádřil dne 5.12.2010. Usnesením ze dne 8.12.2010 bylo znalci přiznáno znalečné. Dne 9.12.2010 se konalo ústní jednání. Dále se z protokolu o jednání podává, že žalovaný soudu sdělil, že osoba ve veřejnosti je novinář a že pořizuje záznam z jednání. Soudkyní bylo sděleno, že je známo, že po minulém jednání byl ve věci záznam zneužit v podobě umístění na internet a z tohoto důvodu nedává souhlas se šířením záznamu v jeho neautorizované podobě. Při tomto jednání byl vyslechnut žalovaný a byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým byl návrh žalobců zamítnut. Podáním došlým soudu dne 9.12.2010 vznesli žalobci námitku podjatosti soudkyně. Dále podáním došlým soudu dne 29.12.2010 podali žalobci blanketní odvolání do rozsudku. Usnesením ze dne 19.1.2011 byli žalobci vyzváni, aby odstranili vady odvolání. Žalovaný se odvolal do výroku III. rozsudku podáním ze dne 19.1.2011. Žalobci doplnili své odvolání dne 27.1.2011. Usnesením ze dne 18.2.2011 byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Podáním došlým soudu dne 24.2.2011 požádali žalobci o osvobození od soudních poplatků za odvolání. Usnesením ze dne 24.2.2011 byla námitka žalobců proti znění protokolu o jednání ze dne 9.12.2010 zamítnuta, současně bylo rozhodnuto, že žalobkyni b) se nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Podáním ze dne 25.2.2011 požádal žalobce a) o osvobození od soudních poplatků za odvolání. Originál formuláře o majetkových a výdělkových poměrech byl soudu doložen dne 1.3.2011. Usnesením ze dne 1.3.2011 nebylo žalobci a) přiznáno osvobození od soudních poplatků. Proti usnesení ze dne 24.2.2011 podali žalobci odvolání dne 8.3.2011. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 18.3.2011. Z dopisu ze dne 4.4.2011 Městského státní zastupitelství v Brně se podává, že bylo ohledně jednání soudkyně podáno žalobci trestní oznámení. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.4.2011 bylo změněno usnesení stran přiznání odměny znalci. Usnesením ze dne 28.4.2011 bylo usnesení soudu stran nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro žalobce a) a b) potvrzeno. Dne 20.7.2011 byl spis vrácen soudu I. stupně bez věcného vyřízení s tím, že je nutné od žalobců vybrat soudní poplatek za odvolání. Usnesením ze dne 21.7.2011 byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Podáním došlým soudu dne 4.7.2012 navrhli žalobci přerušení řízení a vznesli novou námitku podjatosti rozhodující soudkyně. Z pokynu soudce ze dne 9.7.2012 se podává, že jednání nařízené na den 12.7.2012 bylo odročeno z důvodu předložení věci Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o námitce podjatosti. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 23.7. 2012. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.7.2012 bylo rozhodnuto, že rozhodující soudkyně není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci. Pokynem soudce ze dne 16.8.2012 bylo nařízeno ústní jednání na den 13.9.2012. Přípisem ze dne 17.8.2012 požádal žalovaný o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti, resp. z důvodu zahraniční dovolené právního zástupce. Jednání bylo odročeno na den 6.9.2012. Dne 27.8.2012 vznesli žalobci námitku podjatosti rozhodující soudkyně. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 22.8.2011 Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10.11.2011 zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že rozsudek soudu I. stupně byl zrušen z důvodu, že soud při provádění důkazů postupoval v rozporu s § 120 odst. 1, § 127 a § 131 o.s.ř. a nezjistil správně skutkový stav. Současně odvolací soud uvedl, že nebyl dán důvod pro postup podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tedy projednání věci v nepřítomnosti právního zástupce žalobců. Pokynem soudce ze dne 23.1.2012 bylo nařízeno ústní jednání na den 16.2.2012. Podáním došlým soudu dne 29.1.2012 sděloval právní zástupce žalobců, že vypověděl žalobcům plnou moc a žádá o odročení jednání z důvodu, že žalobce a) je nemocen a chce se jednání zúčastnit. Žalobce byl přípisem soudu ze dne 10.2.2012 s ohledem na údaje uvedené na neschopence vyzván, aby předložil doklad o trvání pracovní neschopnosti. Na to žalobce reagoval dopisem ze dne 6.2.2012. Pokynem soudce ze dne 7.2.2012 bylo jednání odročeno na den 1.3.2012. Následně žalobci požádali o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti a zahraniční dovolené. Jednání bylo odročeno na neurčito. Usnesením ze dne 13.3.2012 byli žalobci vyzváni k doložení plné moci pro právního zástupce. Na to žalobci reagovali podáním došlým soudu dne 20.3.2012 s tím, že nemají právního zástupce a žalobkyně je stále v pracovní neschopnosti. Dne 30.3.2012 soud vyzýval žalobkyni ke sdělení, jak dlouho bude její pracovní neschopnost trvat s žádostí o její doložení. Na to žalobkyně reagovala podáním došlým soudu dne 28.3.2012. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci s námitkou podjatosti dne 11.4.2012 Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 25.4.2012 tak, že rozhodující soudkyně není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci. Pokynem soudkyně ze dne 11.6.2012 bylo nařízeno ústní jednání na den 12.7.2012. Podáním ze dne 14.6.2012 požádal žalovaný o odročení jednání z důvodu kolize jednání jeho právního zástupce. Dále se ze spisu podává, že soud zvažoval z důvodu zdravotního stavu žalobkyně ustanovení opatrovníka pro řízení. Z důvodu žalobci vznesené námitky podjatosti bylo jednání odročeno. Věc byla s námitkou podjatosti předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 23.7: 2012. Tento usnesením ze dne 31.7.2012 rozhodl, že zákonná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. Z tohoto usnesení se dále podává, že odvolací soud se o postupu žalobců v rámci řízení vyjádřil jako o obstrukčním s opakovanými nepřípustnými námitkami podjatosti. Pokynem soudce ze dne 13.9.2012 bylo nařízeno ústní jednání na den 13.9.2012. Podáním ze dne 17.8.2012 žádal žalovaný o odročení jednání z důvodu zahraniční dovolené jeho právního zástupce. Jednání bylo odročeno na den. 6. 9. 2012. Žalobci podáním ze dne 3.9.2012 žádali o odročení ústního jednání nařízeného na den 6.9.2012 a to z důvodu pracovní neschopnosti jejich právního zástupce, kterého si zvolili. Jednání bylo z tohoto důvodu odročeno na den 4.10.2012. Následně podáním ze dne 5.8.2012 žádala žalobkyně o přerušení řízení do doby, než si najde nového právního zástupce. Přípisem ze dne 3.10.2012 sděloval právní zástupce žalobce a), že z důvodu nemoci není schopen se jednání účastnit a žádal o odročení jednání. Jednání konané dne 4.10.2012 bylo odročeno na den 25.10.2012 za účelem opětovného předvolání žalobců a svědka, který se k ústnímu jednání dne 4.10.2012 nedostavil. Dne 19.10.2012 vznesli žalobci novou námitku podjatosti proti rozhodující soudkyni. Dne 25.10.2012 se konalo ústní jednání, při kterém se žalovaný vyjadřoval k věci samé, dále byla uložena svědkovi [příjmení] pořádková pokuta a jednání bylo odročeno za účelem předložení spisu nadřízenému soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti a k zadání vypracování dodatku ke znaleckému posudku na neurčito. Přípisem ze dne 24.10.2012 sděloval právní zástupce žalobce a), že žalobkyně b) mu dosud neudělila plnou moc k zastupování. Posléze podáním ze dne 25.10.2012 navrhl změnu v obsazení soudu. Věc byla předložena k rozhodnutí o námitce podjatosti Vrchními soudu v Olomouci dne 1.11.2012. Tento usnesením ze dne 29.11.2012 rozhodl, že rozhodující soudkyně není vyloučena z projednání věci. Usnesením ze dne 8.3.2013 byl žalobce a) vyzván k doložení listin pro vypracování dodatku znaleckého posudku a rovněž tak žalobkyně b). Dne 19.3.2013 podala žalobkyně b) odvolání. Dne 10.6.2013 byl znalci zaslán spis k vypracování doplnění znaleckého posudku. Dne 13.6.2013 byl tento spis vrácen bez vypracování znaleckého posudku z důvodu, že znalec nemá co doplňovat. Pokynem soudce ze dne 19.6.2013 bylo nařízeno ústní jednání na den 15.8.2013. Přípisem ze dne 21.6.2013 požádal žalovaný o odročení jednání z důvodu zahraniční dovolené jeho právního zástupce. Jednání bylo odročeno na den 5.9.2013. Přípisem ze dne 21.8.2013 žalobci sdělovali, že se k jednání nemůžou dostavit, neboť žalobkyně b) nemá dosud právního zástupce. Přípise ze dne 26.8.2013 požádal právní zástupce žalobce a) o odročení jednání z důvodu zahraniční dovolené. Usnesením ze dne 29.8.2013 byl tento vyzván k doložení důvodu pro odročení jednání. Na to právní zástupce reagoval podáním ze dne 2.9.2013. Dne 5.9.2013 se konalo ústní jednání s tím, že byl vyslechnut svědek [jméno] [příjmení] a znalec [jméno] [příjmení] a jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 6.9.2013. Při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým byla žaloba žalobců zamítnuta. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Usnesením ze dne 3.10.2013 bylo znalci přiznáno znalečné. Proti tomuto usnesení podali žalobci odvolání dne 18.10.2013. Dne 22.10.2013 podal odvolání proti rozsudku žalobce a). Tento byl usnesením ze dne 29.10.2013 vyzván k odstranění vad odvolání. Žalobci podali odvolání do rozsudku dne 24.10.2013. Žalobkyně b) byla usnesením ze dne 1.11.2013 vyzvána k doplnění odvolání. Žalobce a) doplnil své odvolání proti rozsudku podáním ze dne 11.11.2013. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci s odvoláním dne 19.12.2013. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 4.3.2014 bylo nařízeno ústní jednání na den 2.4.2014. Přípisem ze dne 12.3.2014 žádali žalobci, aby neproběhlo nařízené jednání na den 2.4.2014 z důvodu nesouladu mezi nimi a právním zástupcem [anonymizována dvě slova]. Dále žalobci podáním ze dne 1.4.2014 upozorňovali na to, že by v případě zastupování [anonymizována dvě slova] docházelo k porušování jejich práv. Dne 2.4.2014 se konalo odvolací jednání, kdy žalobce a) navrhl delegaci vhodnou ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci. Současně žalobkyni b) bylo dáno poučení k odstranění vad návrhu na delegaci vhodnou ze dne 19.10.2012. Rovněž byli žalobci vyzváni, aby zkonkretizovali námitku podjatosti vůči soudkyni JUDr. [příjmení]. Z těchto důvodů bylo jednání odročeno na neurčito. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2.4.2014 bylo změněno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.10.2013 ohledně přiznané odměny znalci. Žalovaný se dále vyjádřil ve věci podáním ze dne 2.4.2014. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.4.2014 byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6.9.2013 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Současně bylo odvolacím soudem nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Dne 14.5.2014 bylo Nejvyšším soudem vráceno zpět Okresnímu soudu ve Vyškově podání žalobců, poukazujících na podjatost senátu Vrchního soudu v Olomouci s tím, že toto podání bylo Nejvyššímu soudu zasláno bez bližších údajů. Bylo tedy na Okresním soudě ve Vyškově, aby dané podání postoupil příslušnému soudu. Žalobci v kontextu s tímto podali námitku podjatosti proti senátu Vrchního sodu v Olomouci ze dne 9.4.2014. Členové senátu odvolacího soudu, resp. Vrchního soudu v Olomouci se k námitce podjatosti vyjádřili dne 20.5.2014. Opatřením místopředsedy Krajského soudu v Brně byla věc na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.4.2014 přidělena JUDr. [jméno] [příjmení]. Následně byla věc předložena Vrchnímu soudu v Olomouci s tím, že tento by měl nadřízenému soudu předložit věc za účelem rozhodnutí o námitce podjatosti jejich senátu. Na to reagoval Vrchní soud v Olomouci dne 25.6.2014 tak, že věc vrátil Krajskému soudu v Brně zpět s tím, že není důvodu pro předložení spisu Nejvyššímu soudu, neboť žalobkyně b) vznesla námitku podjatosti poté, co bylo odvolacím soudem rozhodnuto. Dne 3.7.2014 bylo Okresnímu soudu ve Vyškově zasláno podání žalobců, poukazující na podjatost senátu Vrchního soudu v Olomouci. Následně žalobci své podání opět adresovali Nejvyššímu soudu dne 25.6.2014. Dne 21.7.2014 podali žalobci další podání, a to opětovně k Nejvyššímu soudu. Tento pak dané podání zaslal Krajskému soudu v Brně k dalšímu opatření. Z úředního záznamu se podává, že podání žalobců došlé soudu dne 31.7.2014 bylo zapsáno jako žaloba pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.4.2014. Další podání bylo žalobci podáno ke Krajskému soudu v Brně dne 31.7.2014. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10.9.2014 byli žalobci vyzváni k odstranění vad žaloby označené jako žaloba správní ze dne 30.7.2014 a ze dne 29.7.2014, označené jako zcela důvodná žaloba správní. Na to žalobci reagovali podáním došlým soudu dne 30.9.2014. Usnesením ze dne 16.10.2014 bylo rozhodnuto tak, že tato podání se odmítají. Proti tomuto usnesení podali žalobci dne 30.10.2014 odvolání. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 12.11.2014 Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13.1.2015 vyzval žalobce, aby odstranili vady námitky podjatosti vznesené v podání dne 14.4.2014 a rovněž v odvolání ze dne 30.9.2014 proti členům senátu Vrchního soudu v Olomouci. Na to žalobci reagovali podáním došlým soudu dne 20.1.2015. Členové odvolacího senátu se vyjádřili k námitce podjatosti dne 21.1.2015 a dne 26.1.2015. Věc byla předložena k rozhodnutí o námitce podjatosti Nejvyššímu soudu dne 29.1.2015 Nejvyšší soud usnesením ze dne 1.4.2015 rozhodl, že soudci Vrchního soudu v Olomouci JUDr. [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení] nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12.5.2015 bylo rozhodnuto tak, že odvolání žalobců do výroku I. usnesení Krajského soudu v [obec] ze dne 16.10.2014 se odmítá a ve zbývající části výroku II., III. bylo usnesení potvrzeno. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1.7.2015 byli žalobci vyzváni, aby si pro podání dovolání zvolili zástupce. Podáním došlým soudu dne 21.7.2015 vznesli žalobci námitku podjatosti proti rozhodujícímu soudci a rovněž námitku podjatosti proti odvolacímu senátu a to konkrétně JUDr. [příjmení]. Rozhodující soudce se vyjádřil k námitce podjatosti dne 29.7.2015. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci s námitkou podjatosti dne 6.8.2015. Tento usnesením ze dne 11.8.2015 rozhodl, že rozhodující soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci. Přípisem ze dne 4.9.2015 byli žalobci vyzváni k doložení svých majetkových poměrů s ohledem na jejich návrh na osvobození od soudních poplatků v podání ze dne 16.7.2015. Usnesením ze dne 5.10.2015 nebylo žalobcům přiznáno osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a současně byla zamítnuta jejich žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Přípisem Krajského soudu v Brně ze dne 23.10.2015 byl dotazován Okresní soud ve Vyškově, zda podání žalobců dodané na podatelnu dne 16.9.2015 bylo skutečně na podatelnu dodáno a jakým způsobem s ním bylo naloženo, kdy toto se týkalo prokázání jejich osobních poměrů. Na to reagoval Okresní soud ve Vyškově s tím, že toto podání bylo žalobcům vráceno, s písemným sdělením, že podání musí být podáno u příslušného soudu ať již osobně, či prostřednictvím pošty. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o odvolání dne 12.11.2015. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.11.2015 bylo usnesení Krajského soudu ze dne 5.10.2015 potvrzeno. Proti tomuto usnesením podali žalobci dne 19.2.2019 dovolání. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25.2.2016 byli žalobci vyzváni, aby si pro podání dovolání zvolili zástupce. Podáním došlým soudu dne 9.3.2013 podali žalobci dovolání proti usnesení ze dne 25.2.2016 Nejvyšším soudem bylo Krajskému soudu v Brně dne 11.3.2016 zasláno podání žalobců ze dne 26.2.201, týkající se podaného dovolání. Věc byla předložena Nejvyššímu soudu dne 24.3.2016. Tento usnesením ze dne 11.5.2016 dovolací řízení o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.11.2015 zastavil. Usnesením ze dne 30.5.2016 byli žalobci vyzváni, aby zaplatili soudní poplatek za dovolání. Na toto reagovali žalobci přípisem došlým soudu dne 6.6.2016. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8.6.2016 bylo dovolací řízení zastaveno. Proti tomuto usnesení podali žalobci dne 24.6.2016 odvolání. Věc byla předložena odvolacímu soudu dne 11.7.2016. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19.7.2016 bylo usnesení Krajského soudu potvrzeno. Proti tomuto usnesení podali žalobci dovolání dne 24.10.2016. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4.11.2016 byli žalobci vyzváni, aby si pro podání dovolání zvolili právního zástupce. Na to žalobci reagovali žádostí o osvobození od soudních poplatků za dovolání v podání došlým soudu dne 23.11.2016. Výzvou ze dne 25.11.2016 byli žalobci vyzváni k doložení svých majetkových poměrů. Následně pak soudu zaslali prohlášení o majetkových poměrech ze dne 7.12.2016. Posléze soud činil šetření k majetkovým poměrům žalobců u Městského úřadu Vyškov. Usnesením ze dne 5.1.2017 nebylo žalobcům přiznáno osvobození od soudních poplatků za dovolání. Proti tomuto usnesení podali žalobci odvolání dne 23.1.2017. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 9.2.2017. V mezidobí dne 23.1.2017 bylo soudu sděleno, že žalovaný zemřel. Věc byla vrácena odvolacím soudem bez věcného vyřízení, soudu nalézacímu, s tím, že povaha věci z důvodu úmrtí žalovaného neumožňuje pokračovat v řízení. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28.6.2017 bylo řízení zastaveno. Odvolání proti usnesení o zastavení řízení bylo žalobci podáno dne 10.7.2017. Následně doplněno dne 13.7.2017. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 20.7.2017. Vrchní soud v Olomouci pak usnesením ze dne 8.8.2017 napadené rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí Vrchního soudu podali žalobci dne 20.10.2017 dovolání. Současně požádali o osvobození od soudních poplatků. Přípisem ze dne 23.10.2017 byli soudem vyzváni k doložení osobních a majetkových poměrů. Na to žalobci reagovali prohlášením zaslaným soudu dne 7.11.2017. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7.11.2017 nebylo žalobcům přiznáno osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Proti tomuto usnesení podali žalobci dne 22.11.2017 odvolání. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 1.12.2017. Tento usnesením ze dne 24.1.2018 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7.11.2017 potvrdil.

9. Z výpovědi žalobce a) vzal soud za prokázané, že s žalovaným v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 81/2005, panem [příjmení] se znal od roku 1987. Tento byl bývalý přítel sestry jeho manželky (původní žalobkyně b)). Tito se rozešli někdy v roce 1991 a pan [příjmení] zřejmě byl zhrzený a chtěl se pomstít, proto zaslal žalobcům předmětné korespondenční lístky a pohledy. Tato korespondence byla zaslána do jejich firmy, kde poštu přebírají její zaměstnanci. Tito si zřejmě obsah korespondenčních lístků (ohledně údajné nevěry původní žalobkyně b)) nenechali pro sebe, takže o věci věděl celý [obec], kde žijí. Také pan [příjmení] veřejně tuto informaci prezentoval a tím poškozoval jednak jeho bývalou manželku a jednak i jeho. Tato záležitost narušila i jejích rodinný život, částečně se jim rozvrátilo manželství, ač spolu i nadále žili, měli oddělené ložnice. Každý žil v podstatě svým životem. Tím, že ve věci nebylo rozhodnuto meritorně, neboť žalovaný zemřel, se cítí být poškozen. Soud dále z jeho výslechu zjistil, že soudkyně Mgr. [příjmení] při jednom z jednání měla uvést, že„ vztahy mezi účastníky řízení již byly tak špatné, že pověsti žalobců nemohlo již nic uškodit“. Při tomto jednání nebyl osobně přítomen. Při jednání byla přítomna původní žalobkyně b), žalovaný pan [příjmení] a nějaký novinář. Protokol z jednání pan [příjmení] zveřejnil, rozmnožoval jej a veřejně jej rozšiřoval. Také jej zveřejnil na Facebooku.

10. Dále soud provedl dokazování lustrací věcí pro žalobce u Krajského soudu v Brně, Okresního soudu v Jihlavě a Okresního soudu ve Zlíně a lustrací věcí pro žalobce a [právnická osoba] [anonymizováno] – [právnická osoba] u Okresního soudu ve [obec]. Z tohoto spisu se podává, že žalobce a) a původní žalobkyně b) vedli u těchto soudů velké množství sporů a rovněž i velké množství sporů vedla jejich [právnická osoba] [anonymizováno] - [právnická osoba]

11. Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2011 a rozsudku ze dne 24.4.2014 se nepodává, že by se soud hanlivě vyjádřil k osobám žalobců tak, že„ situace mezi účastníky řízení byla již tak špatná, že pohlednice, které žalovaný měl žalobcům odeslat, již situaci nemohly zhoršit“, jak žalobci tvrdili. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10.11.2011, č.j. 1 Co 81/2011 - 503 se podává, že rozsudek soudu I. stupně ze dne 9.12.2010 byl zrušen z důvodu procesního pochybení, zejm. že soud I. stupně jednal v nepřítomnosti právního zástupce žalobců, ač k tomu nebyl důvod a dále, že hodnotil věrohodnost žalobci navrženého svědka, aniž by jeho výslech provedl. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.4.2014, č.j. 1 Co 533/2013 - 808 soud zjistil, že rozsudek soudu I. stupně ze dne 6.9.2013 byl opětovně zrušen z důvodu procesních pochybení, zejm. že soud I. stupně provedl nedostatečnou přípravu jednání a nesplnil svou poučovací povinnost vůči žalobcům, aby tvrdili rozhodné skutečnosti pro řízení (stran mimořádných okolností protiprávního jednání žalovaného pro které by se jevilo přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy, jako nedostatečné).

12. Z obsahu spisu se nepodává, že by se rozhodující soudkyně při ústních jednáních k žalobcům chovala hanlivě, konkrétně, že by pronesla větu:„ situace mezi účastníky řízení byla již tak špatná, že pohlednice, které žalovaný měl žalobcům odeslat, již situaci nemohly zhoršit“. Při jednání konaném dne 9.12.2010, jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání z téhož data, byla v jednací síni přítomna veřejnost – 4 osoby (z toho 1 novinář), kdy soudkyní nebyl povolen zvukový záznam, neboť dle jejích zjištění, byl záznam z minulého ústního jednání (dne 11.12.2009) ve zneužité podobě umístěn na internet. Při jednání konaném dne 11.12.2009 byli přítomni žalobci, jejich právní zástupce, žalovaný a veřejnost (2 osoby).

13. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

15. Soud vyšel z toho, že posuzované řízení ve vztahu k žalobcům trvalo od 2.11.2005, kdy byla ve věci podána žaloba do 28.6.2017, kdy bylo Krajským soudem v Brně rozhodnuto o zastavení řízení, tedy 11 let a 8 měsíců. Soud vytýčil konec řízení k uvedenému datu, byť řízení nadále běží (žalobci bylo podáno dovolání), avšak vzhledem k úmrtí žalovaného, je řízení pro žalobce již bezpředmětné (toliko formální), což bylo již ke dni rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení řízení. Žalobce a) s původní žalobkyní b) v řízení vystupovali jako žalobci a předmětem řízení byla žaloba na ochranu osobnosti. Pokud jde o posouzení jednotlivých kritérií ve smyslu ustanovení § 31a odst. 3 zákona je nutné uzavřít, že posuzované řízení bylo složitější zejména stran stránky skutkové, neboť v řízení bylo provedeno dokazování listinami, byli vyslechnuti účastníci řízení a byl vypracován znalecký posudek. V této souvislosti byly v řízení zjištěny i procesní obtíže, neboť žalovaný se nechtěl dostavit ke znalci za účelem zpracování znaleckého posudku (z oboru písmoznalectví). Také bylo nutné zajistit příslušný srovnávací materiál pro vypracování znaleckého posudku. Věc se pak nacházela s rozhodnutím ve věci samé dvakrát u soudu I. stupně a dvakrát ve věci rozhodoval odvolací soud. V řízení bylo nesčetněkrát rozhodováno o procesních návrzích účastníků, a to včetně podaných odvolání. V této souvislosti byly v řízení zejména žalobci, ale i žalovaným vznášeny opakovaně námitky podjatosti rozhodujícího soudce. Dále žalobci vznášeli návrhy na delegaci vhodnou, podali žalobu pro zmatečnost, několikrát bylo rozhodováno o žádosti žalobců na ustanovení zástupce, o osvobození od soudních poplatků. Žalobci také podávali opakovaně do rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání, dovolání. Soud proto v této souvislosti zaznamenal vysokou procesní aktivitu žalobců spočívající jak v podání velkého množství odvolání, tak dovolání. V této souvislosti soud uvádí, že samozřejmě účastníkům řízení nelze upírat procesní práva, které jim občanský soudní řád pro hájení jejich zájmů poskytuje, avšak je zřejmé, že rozhodování o takovýchto návrzích, včetně podání řádných i mimořádných opravných prostředků navýší celkovou délku sporu, někdy až podstatným způsobem (jako v tomto případě), neboť se orgány státu s nimi musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout. Věc tedy vykazovala vysokou procesní náročnost. Nadměrná procesní činnost účastníků (zejména žalobců) se proto podstatným způsobem podílela na samotné délce řízení, což však nelze klást k tíži žalovaného. K samotné činnosti orgánů státu soud uvádí, že v řízení se nevyskytly průtahy či bezdůvodná nečinnost, procesní úkony na sebe navazovaly v přiměřených lhůtách a postup soudu směřoval k rozhodnutí ve věci samé. Nicméně je třeba zdůraznit, že rozsudek soudu I. stupně byl dvakrát zrušen pro procesní pochybení tohoto soudu, navíc z tohoto důvodu ve druhém zrušujícím rozhodnutí, odvolací soud věc odebral rozhodující soudkyni a stanovil, že věc má být přidělena jinému soudci, kdy tento postup svědčí o výraznějším pochybení v činnosti nalézacího soudu.

16. Žalobci se svým chováním výrazně podíleli na celkové době řízení, když mnohokrát žádali soud o odročení jednání, byli soudem opakovaně vyzýváni k doplnění procesních podání (odvolání), opakovaně (bezdůvodně), v krátkých časových úsecích za sebou, vznášeli námitky podjatosti rozhodující soudkyně a rovněž i odvolacího senátu, ač o těchto námitkách bylo rozhodnuto tak, že jsou nedůvodné. Pokud tedy např. bylo o námitce podjatosti rozhodující soudkyně odvolacím soudem rozhodnuto tak, že tato není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci a žalobci vzápětí podali novou námitku podjatosti, je zřejmé, že tato námitka nemohla být úspěšná a žalobci tak byla podána zcela bezdůvodně (a navíc prodloužila délku namítaného řízení). Ostatně sám odvolací soud v posuzovaném řízení toto jednání žalobců vyhodnotil jako obstrukční, což uvedl ve svém usnesení ze dne 31.7.2012. Dále žalobci žádali soud o ustanovení zástupce pro řízení a následně s tímto zástupcem nebyli nespokojeni a nechtěli již, aby je zastupoval. Je také třeba zmínit, že žalobci podávali v podstatě do jakéhokoli rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Jak již soud uvedl shora, samozřejmě nelze bránit účastníkům v jejich procesní aktivitě, avšak je nutné posoudit, zda tato aktivita má sloužit ke skutečné ochraně jejich práv nebo zda již jde o zneužití procesních prostředků, jako v tomto případě. Bylo proto na žalobcích, aby zvážili nutnost využití mimořádného opravného prostředku (a jeho reálnou šanci na úspěch tj. přípustnost dovolání), jakým dovolání je a ne, aby zcela bezmyšlenkově dovolání podávali (navíc bez povinného zastoupení advokátem), ač bylo zcela zjevné, že jejich dovolání nemůže být úspěšné. O popsaném jednání žalobců svědčí např. to, že poté, co bylo řízení pravomocně zastaveno z důvodu úmrtí žalovaného a je tedy zřejmé, že v řízení nelze pokračovat, když ten, po kom se domáhali finančního odškodnění z titulu osobnostních nároku, zemřel, přesto opětovně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.1.2018 (kterým potvrdil odvoláním napadené usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení), podali dovolání. Soud proto musí uzavřít, že jejich procesní chování vykazovalo znaky obstrukčního jednání.

17. Význam předmětu řízení pro žalobce soud posoudil jako vyšší, neboť obecně s tímto typem sporu je Evropským soudem pro lidská práva spojován vyšší význam řízení pro jeho účastníky, neboť tento druh sporu (žaloba na ochranu osobnosti) v obecné rovině více negativně ovlivňuje a zatěžuje osobní život poškozeného a má tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná.

18. Celkově shrnuto s odkazem na shora popsané soud dospěl k závěru ve shodě s účastníky řízení, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona a uvedenou délku řízení je třeba označit za nepřiměřenou. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá), kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93), a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty rezultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne. Na rozdíl od žalovaného však soud dospěl k názoru, že morální odškodnění v daném případě je nedostatečné, neboť sice délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jednáním žalobců, avšak nelze uzavřít, že by nesprávný úřední postup nemohl nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobců, jakožto poškozených, neboť předmětné řízení pro ně mělo zvýšený význam (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1112/2011 či sp.zn. 30 Cdo 40/2009). Soud také přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy v relutární formě z důvodu pochybení orgánů státu, jak bylo popsáno v odstavci 12. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění je v odůvodnění rozsudku nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci proto výpočet soudu vypadá následovně: základní částka za jeden rok trvání řízení činí 16 000 Kč, neboť posuzované řízení trvalo nad 10 let, což značí poskytnutí vyššího odškodnění za rok trvání řízení nad částku 15 000 Kč. Za první dva roky pak soud ve smyslu shora uvedeného stanoviska počítal s částkou v poloviční výši. Za 11 let a 8 měsíců trvání řízení proto dospěl k základní částce 170 664 Kč. Od této částky odečetl 40 % z důvodu nadměrné procesní obtížnost (viz. odst. 12), dále o 25 % z důvodu podílu žalobců na délce řízení (viz. odst. 13), dále částku navýšil o 20 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce (viz. odst. 14). a o 10 % z důvodu podílu orgánů státu na délce posuzovaného řízení (viz. odst. 12). Naposledy pak od základní částky odečetl 20 % z důvodu sdílené újmy na straně žalobců. Institut sdílené nemajetkové újmy lze použít všude tam, kde nabízí jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedeného sporu, oproti např. standardnímu kontradiktornímu řízení dvou stran s četnějším účastenstvím na jedné či obou stranách, kdy každý ze společníků může pociťovat vedení sporu, jako by jej vedl sám. Větší počet účastníků, jenž vystupuje v řízení ve společném zájmu je pak okolností, která zmírňuje utrpěnou újmu a tím pádem i snižuje výši zadostiučinění pro každého jednotlivce (viz rozh. Nejvyššího soudu sp zn. 30 Cdo 3694/2001 a stanovisko Nejvyššího soudu ČR). V tomto případě bylo společenství dáno jednak společným zájmem žalobce a) a původní žalobkyně b) na výsledku řízení a jednak i rodinným vztahem, neboť se jednalo o manžele a tito se tak v průběhu sporu mohl vzájemně podporovat. Celkem tedy soud základní částku ponížil o 55 %, což je částka ve výši 93 865 Kč a žalobcům, tedy žalobci a) by se na přiměřeném zadostiučinění měla dostat částka ve výši 76 799 Kč a žalobcům a), b) c) (jakožto procesním nástupcům po původní žalobkyni b) částka ve výši 76 799 Kč. Jelikož soud toto odškodnění žalobcům již přiznal výrokem I. a II. rozsudku ze dne 21.10.2020, č.j. 28 C 96/2018 – 245, zamítl zbytek nárokované částky z tohoto titulu jako nedůvodný.

19. Pro úplnost soud uvádí, že je pravdou, že v řízení bylo prokázáno, že žalobci vedli a vedou větší množství soudních sporů, a to jako fyzické osoby, či prostřednictvím [právnická osoba] – [právnická osoba], v níž jsou jednatelé, avšak předmětem naříkaného řízení byla žaloba na ochranu osobnosti, což vždy naznačuje zvýšený význam řízení pro jeho účastníky a nelze pak s ohledem na skutečnost, že žalobci vedou větší množství soudních sporů, dojít k závěru, že by toto řízení pro ně nemělo žádný význam. Pokud jde o žalobci specifikovaná pochybení nalézacího soudu (uvedeno v odstavci 1), je třeba uzavřít, že jestliže žalobci dávali orgánům státu za vinu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, tato újma byla odškodněna poskytnutým zadostiučiněním z titulu nepřiměřené délky uvedeného řízení. Ohledně dalších uváděných procesních pochybení soudu I. stupně, soud uvádí, že tato pochybení (procesní postup) se odrazil v rozhodnutí soudu ve věci samé. Ostatně o tomto závěru svědčí fakt, že pro procesní pochybení soudu I. stupně byl jeho rozsudek dvakrát odvolacím soudem zrušen. Tedy jinak řečeno tento nesprávný úřední postup se odrazil v rozhodnutí ve věci samé a daná pochybení by bylo možno posuzovat jedině z hlediska odpovědnostního titulu v podobě vydání nezákonného rozhodnutí, protože nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Naopak nesprávnost úředního postupu či vady úkonů při úředním postupu, které směřující k vydání rozhodnutí, jež nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být posuzovány toliko z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Samy o sobě však odpovědnostní titul představovat nemohou. Jelikož však rozhodnutí nebyla pro nezákonnost zrušena ve smyslu ust. § 8 zákona, tj. nejednalo se o rozhodnutí pravomocná, není tento odpovědnostní titul ve věci dán.

20. K nároku žalobců na„ další nemajetkovou újmu“ soud uvádí, že již ze samotných skutkových tvrzení je zřejmé, že tato nemůže být důvodná s ohledem na nenaplnění zákonných předpokladů odpovědnosti státu za tuto újmu. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu/nemajetkovou újmu je splnění těchto tří podmínek: 1. existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, 2. vznik škody/nemajetkové újmy a 3. příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem škody/nemajetkové újmy. Tyto podmínky musí být splněny zároveň. O odškodnitelnou (ne) majetkovou újmu se přitom jedná, jestliže nesprávný úřední postup měl dopad do sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt jeho, nedošlo by k újmě. Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a vznikem škody (újmy), tedy je-li nesprávný úřední postup se vznikem škody (újmy) ve vztahu příčiny a následku. Příčinná souvislost je přitom obecně dána tehdy, jestliže je škoda (újma) podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda (újma) by nebyla nastala bez této příčiny (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 2596/2012). Jedním z nezbytných atributů vzniku odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá a mezi vznikem škody (újmy), tedy je-li nesprávný úřední postup se vznikem újmy ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu škodu (újmu) nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla újma a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem újmy a nesprávným úředním postupem. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nesprávného úředního postupu či pouhé připuštění možnosti vzniku újmy v důsledku protiprávního aktu, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda (újma) ve vzájemném poměru příčiny a následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 4906/2009). Příčinou škody (újmy) může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody (újmy) natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 1635/2012). Při rozboru otázky příčinné souvislosti jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu (újmu). Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody (újmy) nedošlo. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody (újmy) v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012). Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 840/2014).

21. Žalobci dávají vznik této„ další nemajetkové újmy“ do souvislosti s postupem soudu, který byl podle nich vadný, a z tohoto důvodu se žalobci nemohli v posuzovaném řízení dočkat po žalovaném, který zemřel, odškodnění. Z popsaného je zřejmé, že opětovně žalobci viní soud z nepřiměřené délky uvedeného řízení, za což však jim soud odškodnění poskytl (viz. odst. 15). Pokud pak žalobci tvrdili, že se k nim soud choval jako by byli„ lidská špína“, což umožnilo, aby se tak k nim chovaly i jiné osoby z jejich okolí, což mělo za následek, že žalobkyně musela skončit v prodejně jejich společnosti, neboť nemohla čelit posměškům lidí, soud uvádí, že žádná takováto skutečnost nebyla v řízení prokázána. Pokud se jednalo o žalobci tvrzený výrok soudu, že„ situace mezi účastníky řízení byla již tak špatná, že pohlednice, které žalovaný měl žalobcům odeslat, již situaci nemohly zhoršit“, sám žalobce a) při svém účastnickém výslechu dal popsaný následek do souvislosti s jednáním žalovaného (v posuzované věci) a novináře, neboť při jednání (kdy toto soud měl pronést), byli tito přítomni a novinář měl následně tuto informaci veřejně prezentovat a žalovaný měl protokol z jednání zveřejnit. Je tedy zřejmé, že pokud došlo k nějaké dehonestaci žalobců, bylo to v souvislosti s jednání žalovaného (popř. zmíněného novináře), nikoliv v souvislosti s jednáním soudu. Nebyl to tedy soud, který by žalobce nějakým způsobem veřejně dehonestoval, nýbrž opětovně žalovaný v posuzované věci. Není proto naplněna podmínka příčinné souvislosti a stát tedy za popsané jednání třetích osob nemůže nést odpovědnost. Nad to, soud dodává, že nebyla prokázána ani existence nesprávného úředního postupu, neboť žalobci ve své žalobě tvrdili, že takto se měl soud vyjádřit ve svém rozhodnutí a poté žalobce a) při účastnickém výslechu uvedl, že se tak mělo stát při ústním jednání. Ani sami žalobci tedy nevědí, kdy tak soud I. stupně měl učinit, což činí dané tvrzení do jisté míry nevěrohodným. Rovněž, jak z provedeného dokazování vyšlo najevo, novinář, který byl jako veřejnost přítomen jednání, mohl veřejně prezentovat jedině skutečnosti projednávané v rámci jednání konaném dne 11.12.2009 (jak se ostatně zmínil soud I. stupně při jednání konaném dne 9.12.2020), při tomto jednání byli přítomni oba žalobci, avšak žalobce a) při své účastnické výpovědi sdělil, že při tomto jednání přítomen nebyl (pouze původní žalobkyně b)), což jeho účastnickou výpověď v této části činí nedůvěryhodnou. Soud pak zdůrazňuje, že v rámci tohoto řízení nebylo prokázáno, že by shora citovanou větu soud I. stupně prostřednictvím rozhodující soudkyně skutečně pronesl či napsal.

22. Soud uzavírá, že případný vznik nemajetkové újmy u žalobců v podobě dehonestace u veřejnosti, jak již soud naznačil, je třeba případně dávat do souvislosti s jednáním žalovaného - panem [příjmení], neboť jak také žalobci v samotné žalobě uvedli a rovněž žalobce a) v rámci účastnické výpovědi, i předmětné korespondenční lístky s hanlivým obsahem, které měl napsat pan [příjmení] (a jehož jednání bylo předmětem žaloby posuzovaného řízení), byly doručeny do jejich firmy, kde se s nimi seznámili další zaměstnanci. Také žalobce a) uvedl, že to byl právě žalovaný – pan [příjmení], který o nich ve [obec] šířil dezinformace (ohledně údajné nevěry žalobkyně b)), což částečně vedlo i k rozpadu jejich rodinného života. Případnou dehonestaci žalobců na veřejnosti je nutné jednoznačně dávat do souvislosti s jednáním pana [příjmení], nikoli soudu. Závěrem soud dodává, že žalobci nebyl prokázán ani vznik nemajetkové újmy jakožto dalšího z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, neboť nemajetková újma způsobená jinou skutečností (než nepřiměřenou délkou soudního řízení) se nepresumuje, nýbrž musí být prokázána. Důkazní břemeno pak tíží poškozeného, tedy žalobce. Z účastnické výpovědi žalobce a) nevyplynulo (nebylo prokázáno), jak se konkrétně vznik nemajetkové újmy v podobě dehonestace od okolí, měl projevovat (tj. jakým konkrétním způsobem byli žalobci od veřejnosti dehonestováni), když nestačí toliko obecná tvrzení o dehonestaci. Soud proto tento nárok neshledal důvodným pro nenaplnění všech odpovědnostních předpokladů zmíněných v odstavci 20.

23. Obdobné pak platí u nároku na majetkovou škodu spočívající jednak ve vynaložených nákladech daného řízení a jednak v částce, která by podle žalobců, jim v posuzovaném řízení byla přisouzena (jakožto zadostiučinění), nebýt toho, že žalovaný zemřel. I zde soud opětovně odkazuje na nutnost splnění všech zákonných podmínek odpovědnosti státu za škodu. Ohledně částky 500 000 Kč, která by žalobcům dle jejich tvrzení, byla v původním řízení přisouzena, nebýt smrti žalovaného, soud uvádí, že se jedná o hypotetickou tezi. Je třeba zdůraznit, že žalobními tvrzeními se prolíná slovíčko„ kdyby“, tj.„ pokud by soud konal správně a bez chyb, tak by se dočkali v rámci uvedeného řízení odškodnění po žalovaném“, avšak nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem není o situaci kdyby, nýbrž o relevantních faktech a prokázaných skutečnostech, tj. o existenci nezákonného rozhodnutí, či nesprávného úředního postupu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nimi. Naplnění těchto tří atributů však soud nezjistil. Je pravdou, že druhý rozsudek odvolací soud zrušil s tím, aby se soud I. stupně opětovně zabýval požadavkem na odškodnění (formou), avšak z rozsudku odvolacího soudu, se v žádném případně nepodává, že by soud I. stupně měl žalobcům přiznat finanční zadostiučinění, jak dovozují žalobci. Odvolací soud hovořil pouze o základu jejich nároku tj. že žalobci mají nárok na přiměřenou satisfakci. Ve svém rozhodnutí nezmínil formu odškodnění (tedy žalobcům by mohla být poskytnuta např.„ jen“ morální satisfakce). Odhlédnuto od uvedeného, faktem zůstává, že žádná finanční částka v rámci posuzovaného řízení žalobcům pravomocně přiznána nebyla, tedy žalobcům nemohla vzniknout škoda. Definice škody, se v souladu s ust. § 26 zákona, řídí obecnými ustanoveními občanského zákoníku, ze kterých vyplývá, že škodou může být buď skutečná škoda či ušlý zisk. V případě žalobců se proto nemůže jednat o skutečnou škodu, neboť o jimi uváděnou částku se jejich majetek nesnížil a jedná se tak pouze o škodu hypotetickou.

24. U další požadované náhrady škody v podobě žalobci vynaložených nákladů řízení, soud odkazuje na ustanovení § 31 odst. 1, 2 zákona, kdy podmínkou přiznání náhrady škody v podobě vynaložených nákladů je nemožnost poškozeného náhradu nákladů řízení uplatnit v původním řízení na základě procesních předpisů. Tedy jinak řečeno možnost přiznat náhradu škody lze jen u těch nákladů řízení, které procesní předpis nahradit neumožňuje. Pokud jejich náhradu procesní předpis umožňuje, je náhrada škody vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení přiznány nebyly. Z uvedeného je zřejmé, že o nákladech řízení v rámci posuzovaného řízení bylo rozhodnuto (ať již nepříznivým způsobem pro žalobce tj. že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu) a nelze je proto vypořádat v rámci kompenzačního řízení.

25. K poslednímu nároku představující ušlý výdělek původní žalobkyně b) v podobě minimální čisté mzdy za období trvání soudního řízení a u které žalobci také tvrdí, že pokud by se soud nedopustil nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení a popsaných procesní vad, tato by nevznikla, soud uvádí, že není zřejmé, jakým způsobem má žalobci tvrzený nesprávný úřední postup (tj. pokud by žalobci dle jejich tvrzení obdrželi rozhodnutí v přiměřené lhůtě, dosáhli by své morální a finanční satisfakce na žalovaném), souviset s ušlým ziskem původní žalobkyně b). Jestliže žalobci zmiňují, že původní žalobkyně b) nemohla s ohledem na vedené řízení pracovat z důvodu, že psychicky velmi těžce nesla urážky a pomluvy žalovaného (v původním řízení) a reakce z okolí (kdy zaměstnanci ve [právnická osoba] [anonymizováno] – [právnická osoba], kde pracovala, byli obeznámeni s texty pohlednic), soud sděluje, že opětovně není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu v podobě nepřiměřené délky uvedeného řízení a případným vznikem škody v podobě ušlého výdělku, protože opětovně z tvrzení žalobců vyplývá, že původní žalobkyně b) nemohla pracovat z důvodu jednání žalovaného (v původním řízení) tj. zaslaných pohlednic s dehonestujícím obsahem. Také jak je vidno, původní žalobkyně b) tuto škodu vyčíslovala od listopadu 2005, tedy od počátku zahájení posuzovaného řízení, z čehož je zřejmé, že uvedené řízení (resp. že nesprávný úřední postup soudu) se žádným způsobem nemohl podílet na tom, že žalobkyně již v té době nedocházela do zaměstnání.

26. Z popsaného je zjevné, že žalobci vyjma nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky uvedeného řízení, dávají vznik další nemajetkové újmy a ušlého zisku původní žalobkyně b) do souvislosti s dehonestujícím jednáním žalovaného pana [příjmení], avšak jak již soud naznal, za jednání žalovaného v posuzovaném řízení nemůže nést odpovědnost stát. Soud tedy shrnuje, že jako odůvodněný shledal nárok žalobců na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky soudního řízení, zbylé nároky zamítl jako nedůvodné.

27. Úrok z prodlení žalobcům náleží v souladu s ust. § 15 odst. 2 zákona, podle něhož má žalovaný zákonnou šestiměsíční lhůtu pro projednání předběžně uplatněného nároku. Teprve až uplynutím této lhůty, se žalovaný může dostat do prodlení. Jelikož žalobci uplatnili svůj nárok předběžně u žalovaného dne 10. 11. 2017, mohl se žalovaný do prodlení dostat až uplynutím šestiměsíční lhůty, tedy ode dne 11. 5. 2018. Úrok z přiznané částky 76 799 Kč (2x) na základě shora citovaného rozsudku soudu I. stupně, byl žalobcům již přiznán výrokem I. a II. rozsudku ze dne 21. 10.2020. Zbylé nárokované příslušenství z této částky soud proto zamítl jako nedůvodné.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř. podle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Žalobci požadovali zaplacení částky ve výši 42 796 876 Kč (náhrada škody 1 960 473, ušlý zisk 1 056 554, nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení 433 340 a nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup ve výši 40 000 000 Kč) Předmětem řízení tak byly 4 nároky – žalobci byli úspěšní jen u nároku na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žaloby v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Za tarifní hodnotu soud podle ust. § 12 odst. 3 ve spojení s ust. § 7, ust. § 8 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) považoval součet tarifních hodnot spojených věcí (tj. u náhrady škody 3 017 027 + u nemajetkové újmy 200 000 Kč (4x 50 000 Kč) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30Cdo 1435/2015). Žalobci byli úspěšný v rozsahu 100 000 Kč (nemajetková újma). V částce 3 117 027 Kč byli žalobci naopak neúspěšní (majetková škoda a nemajetková újma za nesprávný úřední postup). Žalovaný tak byl neúspěšný jen v poměrně nepatrné části nároku a soud mu proto přiznal náklady tohoto řízení. Náklady řízení se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 2 700 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1, 3 písm. a), b), c) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (9 úkonů po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, 4x příprava na jednání a 4x účast na jednání). Za odvolací řízení pak soud žalovanému již náklady řízení nepřiznal, neboť tento vzal své odvolání zpět. Obdobně pak ani za jednání před soudem I. stupně po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem, protože se sice žalovaný k jednání dostavil, avšak toto bylo odročeno bez projednání věci.

Poučení