28 C 98/2025 - 41

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 158 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 158 000 Kč s příslušenstvím a omluvit se žalobci, a to doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem, kdy omluva má znít: „[Anonymizováno] se omlouvá panu [jméno FO], nar. [Datum narození žalobce], za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, které bylo vedeno Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. 65 C 308/2020 a před Ústavním soudem pod sp. zn.

I. ÚS 2552/24. V důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva pana [jméno FO] na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“, a dále omluvit se žalobci, a to na stránkách žalované www.justice.cz po dobu minimálně 2 měsíců zveřejněním omluvy následujícího znění: „[Anonymizováno] se omlouvá panu [jméno FO], za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, které bylo vedeno Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. 65 C 308/2020 a před Ústavním soudem pod sp. zn.

I. ÚS 2552/24. V důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva pana [jméno FO] na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 10. 6. 2025 domáhal na žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „OdpŠk“), a to ve formě peněžitého plnění ve výši 158 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za období od 20. 12. 2024 do zaplacení a současně ve formě omluvy, jejíž konkrétní znění a způsob provedení jsou uvedeny ve výroku tohoto rozsudku.

2. Žalobce uvedl, že byl účastníkem řízení vedeného před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. 65 C 308/2020, jehož předmětem byla kompenzace nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku nepřiměřené délky řízení (dále jen „kompenzační řízení“, nebo „posuzované řízení“). Kompenzační řízení zahájil uplatněním nároku u žalované dne 13. 9. 2024. Žalobce dne 18. 12. 2024 obdržel stanovisko žalované, kterým mu sdělila přiznání náhrady ve výši 42 000 Kč, kterou mu vyplatila dne 19. 12. 2024, a zaslal žalobci písemnou omluvu. Ohledně veřejné omluvy se žalovaná vyjádřila tak, že tento nárok je nedůvodný. Písemná omluva však nedostatečně reflektuje ve svém textu existenci řízení před Ústavním soudem. Dále žalovaná ignoruje § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, neboť dovolací část tohoto řízení trvala od 22. 2. 2023 do 1. 8. 2024, tedy 1,5 roku. Výsledkem bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2024, č. j. 30 Cdo 1454/2023-188, kterým bylo dovolání odmítnuto. Zcela běžná praxe dovolacího soudu v případě meritorního rozhodování o dovolání je vydání rozhodnutí v řádu do 3 měsíců a v případě odmítnutí dovolání pak ještě kratší doba. Dovolací řízení je tak nutné posuzovat jako neodůvodněný průtah., který tvoří cca 1/3 celkové délky kompenzačního řízení. K tomu žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2687/2022-148, 30 Cdo 3113/2022-153 a 30 Cdo 2126/2023. Dále žalobce namítal, že zvolená výše základní částky odškodnění 15 000 Kč za rok neodpovídá životní úrovni v České republice. Ohledně celkové délky řízení pak uvedl, že i z podání žalované vyplývá, že žalobce nebyl kompenzován za celou délku řízení.

3. Žalovaná nárok žalobce neuznala. Zrekapitulovala průběh kompenzačního řízení a zopakovala své stanovisko, které poskytla již ve fázi předběžného uplatnění nároku, že celková jeho délka 4 roky a 6 měsíců byla nepřiměřená a představovala tak nesprávný úřední postup. V kompenzačním řízení sice žalovaná shledala průtahy při nařízení prvního jednání, které bylo v srpnu 2021 nařízeno až na únor 2022, a také při rozhodování o dovolání. Žalovaná při stanovení odškodnění vycházela z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu s tím, že z důvodu víceinstančnosti snížila celkovou částku o 15 % a z důvodu podílu žalobce na délce řízení, kdy si odmítl při jednání nasadit respirátor, soud mu uložil pořádkovou pokutu a z důvodu podaného dovolání muselo být jednání odročováno, základní částku snížila o dalších 5 %. Význam řízení hodnotila jako standardní. Žalovaná tedy poskytla žalobci finanční zadostiučinění ve výši 42 000 Kč a písemně se mu již omluvila. Tuto formu kompenzace považuje žalovaná za dostačující. Požadavek žalobce na konkrétní znění a formu zveřejnění omluvy považuje žalovaná za zbytečný.

4. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, vzal za svá skutková zjištění i nesporná tvrzení účastníků a takto zjistil a vzal za prokázané níže uvedené skutečnosti:

5. Žalobce uplatnil u žalované dne 13. 9. 2024 svůj nárok na peněžité zadostiučinění ve výši 200 000 Kč a dále na zadostiučinění formou omluvy, a to písemně i zveřejněním na internetových stránkách (nesporná tvrzení účastníků, podání ze dne 13. 9. 2024 vč. dodejky, potvrzení o příjmu podání žalovanou z 16. 9. 2024). Dne 18. 12. 2024 vyhotovila žalovaná ve věci stanovisko, v němž s odkazem na rekapitulaci posuzovaného řízení a relevantní tuzemskou i zahraniční judikaturu konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a tím k porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě. Dále pak žalovaná uvedla, že poskytnutí finančního zadostiučinění ve výši 42 000 Kč s omluvou poskytnutou na samostatné listině představuje odpovídající formu odškodnění. Ve zbytku byl proto uplatněný nárok žalobce shledán nedůvodným (stanovisko žalované ze dne 18. 12. 2024). Žalovaná se omluvila žalobci písemně dne 18. 12. 2024, a to za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, které výslovně označila sp. zn. 65 C 308/2020 vedenou před Obvodním soudem pro [adresa]. V omluvě dále uvedla, že v důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (omluva žalované ze dne 18. 12. 2024).

6. Soud vzal za svá shodná tvrzení účastníků o tom, že stanovisko žalované spolu s omluvou bylo žalobci doručeno dne 18. 12. 2024 a peněžní zadostiučinění ve výši 42 000 Kč bylo vyplaceno žalobci dne 19. 12. 2024 a že řízení o ústavní stížnosti žalobce probíhalo nejpozději od 16. 9. 2024.

7. Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. 65 C 308/2020 soud zjistil následující:

8. Dne 14. 12. 2020 žalobce podal u Obvodního soudu pro [adresa] žalobu, kterou se domáhal zadostiučinění ve výši 150 000 Kč za nepřiměřenou délku správního řízení vedeného u Magistrátu hl. města Prahy, jehož součástí byla i fáze soudního přezkumu správního rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků. Usnesením ze dne 9. 1. 2021, doručeném žalobci 11. 1. 2021, byl žalobce vyzván k úhradě SOP. Ten byl uhrazen 12. 1. 2021. Usnesením z 22. 1. 2021, doručeným 25. 1. 2021, byla žalovaná ČR – Ministerstvo dopravy vyzvána k vyjádření k žalobě. Vyjádření žalované bylo soudu doručeno 16. 2. 2021 a zasláno k vyjádření žalobci dne 4. 3. 2021. Dne 9. 3. 2021 zaslal žalobce repliku k vyjádření žalované, která byla žalované zaslána k vyjádření dne 13. 5. 2021. Dne 4. 6. 2021 se žalovaná k replice žalobce vyjádřila, což bylo žalobci zasláno na vědomí dne 1. 7. 2025. Dne 30. 8. 2021 bylo nařízeno jednání na den 22. 2. 2022. Dne 11. 2. 2022 žalovaná zaslala soudu doplnění vyjádření a důkazních návrhů, což bylo žalobci zasláno dne 14. 2. 2022. Dne 20. 2. 2022 zaslal žalobce soudu doplnění žaloby. Dne 22. 2. 2022 se konalo nařízené ústní jednání, při kterém byla na základě výzvy soudu, aby si PZ žalobce nasadil respirátor a nevyhovění této výzvě, udělena pořádková pokuta PZ žalobce, proti které si PZ žalobce podal odvolání a jednání bylo z toho důvodu odročeno na den 16. 8. 2022. Dne 23. 2. 2022 bylo písemné vyhotovení usnesení o pořádkové pokutě ve znění opravného a doplňujícího usnesení zasláno žalobci. Dne 22. 2. 2022 podal žalobce písemné odvolání proti usnesení o uložení pořádkové pokuty. Dne 1. 3. 2022 byl spis předložen odvolacímu soudu. Usnesením ze dne 3. 3. 2022 odvolací soud usnesení o uložení pořádkové pokuty potvrdil, spis byl soudu I. stupně vrácen 8. 3. 2022. Dne 16. 8. 2022 se konalo další jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo uloženo žalované zaplatit žalobci částku 18 181 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozsudek byl účastníkům vypraven 15. 9. 2022. Dne 16. 8. 2022 žalobce podal proti rozsudku blanketní odvolání, které doplnil dne 16. 9. 2022. Dne 23. 9. 2022 podala odvolání žalovaná. Dne 11. 10. 2022 byla odvolání zaslána účastníkům k vyjádření. Téhož dne se žalobce vyjádřil k odvolání žalované. Dne 8. 12. 2022 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 4. 1. 2023 žalovaná doplnila odvolání. Dne 25. 1. 2023 se konalo jednání odvolacího soudu, které bylo za účelem doplnění tvrzení žalobce odročeno na den 22. 2. 2023, kdy odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že zamítl žalobu i co do částky 18 181 Kč s příslušenstvím, konstatoval porušení práva žalobce a rozhodl o nákladech řízení. Spis byl soudu I. stupně vrácen 14. 3. 2023, odvolací rozsudek byl vypraven dne 16. 3. 2025. Dne 22. 2. 2023 žalobce podal blanketní dovolání, které odůvodnil dne 22. 3. 2023. Usnesením z 28. 3. 2023 byl žalobce vyzván k uhrazení SOP za dovolání. SOP byl zaplacen 29. 3. 2023. Dne 21. 4. 2023 bylo dovolání zasláno žalované k vyjádření. Dne 3. 5. 2023 podala dovolání žalovaná. Spis byl předložen Nejvyššímu soudu dne 9. 5. 2023. Usnesením z 9. 7. 2024 Nejvyšší soud obě dovolání odmítl. Spis byl soudu I. stupně vrácen 25. 7. 2024, usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno účastníkům dne 1. 8. 2024, kdy tak nabylo právní moci. Ústavní soud nálezem ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. I. ÚS 2552/24, odmítl ústavní stížnost žalobce.

9. Co se týče závěru o skutkovém stavu lze odkázat na shora vyložená zjištění, která soud učinil.

10. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

11. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

12. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

13. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (k tomu srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/201). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií demonstrativně stanovených v § 31a odst. 3 zákona.

17. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci. Na druhou stranu stát neodpovídá za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

18. Po zjištěném skutkovém stavu věci vyšel soud z toho, že řízení trvalo od podání žaloby dne 14. 12. 2020 do 8. 4. 2025, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobce. Řízení tedy trvalo 4 roky a 4 měsíce. Soud nezahrnul do celkové délky nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení rovněž dobu, po kterou byl nárok předběžně projednáván Ministerstvem spravedlnosti podle § 14 zákona OdpŠk, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu je žalobce pánem sporu (tzv. dominus litis), přičemž v poměrech projednávané věci žalobce v podané žalobě jednoznačně skutkově ukotvil svůj nárok odkazem toliko na délku řízení před Obvodním soudem pro [adresa] a následné řízení. V žalobě výslovně uvedl, že „žalobce je účastníkem řízení, které je vedeno před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. 65 C 308/2020 a požaduje odškodnit celou délku řízení“, přičemž v dalším vyjádření odkazoval pouze na délku řízení před Nejvyšším soudem, v průběhu celého řízení však nijak nevymezil a neuvedl, že by do délky řízení započítával i dobu předběžného projednávání nároku u žalované, přičemž v celém průběhu řízení ani neuváděl, jak došel k výpočtu požadované částky 200 000 Kč, tj. za jakou dobu je tato částka požadována, když pouze zpochybnil výpočet zakládající se na částce 15 000 Kč za rok trvání řízení. Z uvedeného je zcela zřejmé, že dobu, po kterou probíhalo předběžné projednávání nároku, žalobce v podané žalobě nezohlednil a takto jím jednoznačně vymezený předmět řízení v jeho průběhu kvalifikovaně nezměnil. Soud tak nebyl oprávněn rozhodovat nad rámec jeho požadavku (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4315/2019).

19. Soud tedy hodnotil, zda délka 4 roky a 4 měsíce je nepřiměřená, přičemž dospěl k závěru, že tato délka, již však významně prodloužilo rozhodování o dovolání a ústavní stížnosti žalobce, už přesáhla rámec přiměřené doby trvání řízení. To ostatně žalovaná konstatovala ve svém stanovisku v rámci předběžného projednání nároku žalobce.

20. Nebylo sporu o tom, že nepřiměřené délka kompenzačního řízení v souladu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vytvořila na straně žalobce stav objektivní nejistoty. Udržování tohoto stavu po dobu nepřiměřeně dlouhého řízení je přitom obecně chápáno jako nežádoucí. Z konstantní judikatury pak dále vyplývá, že takto vzniklá morální újma na straně účastníka nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení se presumuje (srov. např. rozsudek ve věci Apicella proti Itálii). Žalovaná újmu na straně žalobce vyvolanou trváním stavu nejistoty po dobu nepřiměřeně dlouhého posuzovaného řízení nesporovala, nepřednesla ani žádná tvrzení, jimiž by újmu žalobce relevantně zpochybnila a soud k tomu proto neprováděl žádné dokazování.

21. V zásadě šlo tedy pouze o posouzení toho, zda újma vzniklá na straně žalobce vyžadovala jinou formu zadostiučinění, než jakého se mu dostalo v rámci předběžného uplatnění jeho nároku. Jinými slovy, zda zadostiučinění ve výši 42 000 Kč a písemná omluva, jež je výslovně formulována jako omluva za délku řízení před Obvodním soudem pro [adresa] sp. zn. 65 C 308/2020, byla v dané věci adekvátní.

22. Soud v této otázce aplikoval na zjištěné skutkové závěry o posuzovaném řízení kritéria podle § 31a odst. 3 zákona za využití závěrů podle Stanoviska (celková délka řízení, složitost, jednání poškozeného, postup orgánů a význam řízení pro poškozeného). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.

23. Co se celkové délky řízení a jeho složitosti týče, posuzované kompenzační řízení nebylo nadměrně složité, nebylo však možné věc rozhodnout bez jednání. Soud I. stupně ve věci rozhodl relativně obratem, ačkoliv lze shledat krátký průtah v řízení při prvním nařízení jednání v srpnu 2021 na únor 2022, jak uznala sama žalovaná. Následné odročení však zapříčinil svým jednáním sám žalobce, resp. jeho právní zástupce svým chování, za které mu byla uložena pořádková pokuta a následně odvoláním proti tomuto usnesení. Rozsudek ve věci byl vydán cca po 1 roce a 8 měsících od nápadu a žalobě bylo částečně vyhověno. Rozsudek odvolacího soudu byl následně vydán v podstatě obratem, tj. po 4 měsících od vydání prvostupňového rozsudku. Odvolacím rozsudkem navíc byl změněn rozsudek soudu I. stupně co se týče peněžní satisfakce na konstatování porušení práva. Rozhodování dovolacího soudu pak trvalo cca 1 rok a 2 měsíce, avšak s podaným dovoláním nebyl žalobce úspěšný. Následně využil práva podat ústavní stížnost, kde však byl žalobce taktéž neúspěšný. Šlo tedy o časový úsek zahrnující cca 14 měsíců u dovolacího soudu a dále dobu řízení před Ústavním soudem, který se již vymykal z přiměřené délky řízení, jež by nebýt opravných prostředků žalobce jinak již skončilo. Soud k tomu dodává, že byť se z hlediska přiměřenosti hodnotí celková délka řízení, v posuzované věci nelze odhlédnout od toho, že právě jen tato dílčí část významně přispěla k jejímu celkovému prodloužení. A jak bude uvedeno dále, tato vytčená část řízení s sebou nese i změnu co se kritéria významu pro poškozeného žalobce týče, neboť ode dne vydání rozsudku odvolacího soudu žalobce již nemohl být v právní nejistotě ohledně výsledku řízení v tom smyslu, že by mohlo dojít ke zhoršení jeho postavení.

24. Dále soud hodnotil kritérium chování poškozeného žalobce, a to, jak výše uvedeno, s ohledem na obstrukční chování, kdy řízení bylo minimálně o 6 měsíců prodlouženo z důvodu na straně žalobce. Co se týče opravných prostředků ve věci samé, toto nelze klást k tíži žalobce, neboť využil svého práva.

25. Další kritérium postupu příslušných orgánů soud hodnotí tak, že soud, a to jak soud I. stupně, tak odvolací soud, ale i ostatní rozhodující soudy, postupovaly správně, konzistentně a včas, pouze s drobným průtahem, dle již výše uvedeného před nařízením prvního jednání ve věci. Hodnocení tohoto kritéria opět vyznívá částečně ve prospěch žalobce, byť jej opět nelze hodnotit stejně, jako kdyby rozhodující soudy pochybily zásadně např. v meritorní otázce.

26. Za nejpodstatnější z hlediska projednávané věci soud považuje kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného. To se totiž zásadně promítlo i do hodnocení adekvátnosti žalovanou zvolené formy zadostiučinění. V posuzovaném řízení shledal soud význam pro poškozeného jako běžný, či spíše nízký. Jde o kompenzační řízení, u nějž se nepresumuje zvýšený význam pro poškozeného (jako je tomu v řízení trestním, o osobním stavu, v sociální oblasti apod.). Žalobce pak v řízení netvrdil ani žádné jiné okolnosti na jeho straně, které by pro jeho individuální poměry význam zvyšovaly (například vysoký věk, nepříznivý zdravotní či psychický stav). Lze tedy uzavřít, a judikatura tuto tezi v zásadě potvrzuje, byť to neplatí absolutně ve všech případech, že kompenzační řízení obecně mívá zpravidla pro poškozeného nižší význam (srov. rozhodnutí 30 Cdo 1987/2014). K tomu je třeba zdůraznit, že o meritorním výsledku řízení, tedy že žalobce má nárok na peněžitou satisfakci za nepřiměřenou délku řízení, bylo rozhodnuto již soudem I. stupně a odvolací soud toto změnil na konstatování porušení práva, pozice žalobce se tedy dále již nemohla zhoršit. Ačkoliv tedy celková délka řízení zahrnující řízení i před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem nebyla přiměřená, je třeba přihlédnout především k této okolnosti, tedy že pravomocné meritorní rozhodnutí o základu nároku významně nejistotu žalobce vyvolanou nepřiměřenou délkou řízení snižovalo. Následné opravné prostředky žalobce byly odmítnuty. Řečeno jinak, ta část kompenzačního řízení, v níž žalobce objektivně mohl nejistotu pociťovat výrazněji (věc sama), proběhla ve lhůtě přiměřené. Následná část řízení, která se týkala dovolacího řízení a řízení o ústavní stížnosti, již pro žalobce měla význam menší.

27. Soud shora popsaná kritéria aplikoval z hlediska úvahy o formě přiměřeného zadostiučinění a dospěl k závěru, že peněžitá satisfakce není na místě a vyslovené konstatování porušení práva žalobce a omluva je dostačující, a to zejména pro popsaný snížený význam řízení pro žalobce a dále s ohledem na to, že celková délka řízení a postup soudů vykazovaly nedostatky jen v dílčí fázi, což se projevilo i z hlediska újmy utrpěné žalobcem a prodloužení řízení zavinil i sám žalobce. Byť je tedy odškodnění formou peněžité satisfakce zásadně chápáno jako primární, soud nemá povinnost tuto formu satisfakce poskytnout vždy. Zadostiučinění se poskytne v penězích jen jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující (srov. rozhodnutí 30 Cdo 1209/2009). To se však v projednávané věci nestalo.

28. Co se konkrétního znění omluvy, již žalobce požadoval, týče, uvádí soud následující. Žalobce se domáhal toho, aby omluva výslovně zahrnovala řízení vedené u Ústavního soudu o jeho ústavní stížnosti. V projednávané věci lze žalobci dát za pravdu, že Ústavní soud vskutku není součástí obecné soustavy soudů (jak ostatně sám ve svých rozhodnutích často zdůrazňuje). Není však třeba uzavřít, že by kvalitu již vyslovené omluvy žalované snižovalo to, že v ní výslovně není uvedena fáze před Ústavním soudem a spisová značka I. ÚS 2552/24. Řízení o ústavní stížnosti se v posuzovaném řízení stalo jeho integrální součástí a ústavní stížnost žalobce byla odmítnuta. Řízení o ústavní stížnosti navíc sám žalobce inicioval, věděl o něm, měl kontrolu nad jeho průběhem. Ani pro satisfakci žalobce by výslovné zmínění, že nepřiměřená délka zahrnuje i rozhodování Ústavním soudem nemělo žádný zvláštní význam, resp. žalobce jej v řízení nijak netvrdil a nedokládal.

29. Co se formy omluvy týče, neshledal soud důvod, proč by bylo potřeba ji zveřejňovat na internetových stránkách ministerstva. Samo kompenzační řízení probíhalo bez účasti médií, žalobce neuvedl, že by na něj v souvislosti s řízením byla upřena pozornost veřejnosti, že by v souvislosti s ním či bez ohledu na něj požíval nějakou známost, což jsou obvykle důvody, proč je třeba omluvu zveřejnit. Ani sám žalobce neuvedl důvody, proč na zveřejnění trvá a jak by tím mohla být jeho újma (lépe) odčiněna. Uvedl k tomu pouze tolik, že žalovaná v některých případech ke zveřejnění sama přistupuje. To však samo o sobě o odůvodněnosti tohoto postupu v případu žalobce nesvědčí.

30. Soud proto s ohledem na výše uvedené shrnuje, že za dostatečné v projednávané věci považuje konstatování porušení práva žalobce, nicméně lze pouze připomenout, že opětovné konstatování porušení práva soudem už by nebylo na místě, stejně tak uložení (další) omluvy žalované, neboť nelze uzavřít, že by přiznání této satisfakce soudem, je-li shledán postup žalované jako adekvátní, mělo větší váhu (srov. rozhodnutí 30 Cdo 3850/2014). Žalobu proto zcela zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý z úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (1. sepis vyjádření k žalobě, 2. příprava na jednání a 3. účast na jednání).

32. Uloženou povinnost k náhradě nákladů řízení je žalobce povinen splnit ve lhůtě, které byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení