28 CO 159/2022 - 88

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudkyň JUDr. Věry Sýkorové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o náhradu nemajetkové újmy k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24C 139/2021-51, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o věci samé (výrok I. a II.) potvrzuje a ve výroku o nákladech řízení (výrok III.) se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku a k rukám advokáta Mgr. [jméno] [jméno].

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 1, dále soud prvního stupně, rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24C 139/2021-51, žalované uložil, aby žalobci zaplatila [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] žalobní návrh zamítl (výrok II.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal peněžitého plnění [částka] s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci v řízení před finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo], které žalobce návrhem zahájil dne [datum]. Předmětem řízení bylo určení neplatnosti smluv životního pojištění uzavřených s [právnická osoba], nyní [právnická osoba], a vydání bezdůvodného obohacení včetně úroku z prodlení. Řízení trvalo od [datum] do [datum], tedy více jak 31 měsíců, což byla doba nepřiměřeně dlouhá. Žalobce nárok předběžně uplatnil u žalované dopisem ze dne [datum], leč žalovaná se do zahájení předmětného soudního řízení k žádosti nevyjádřila.

3. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, protože finančnímu arbitrovi počíná běžet lhůta pro vydání nálezu od zajištění podkladů pro rozhodnutí od obou stran sporu i třetích stran a posouzení, že pro rozhodnutí finančního arbitra není zapotřebí dalšího shromažďování, což vyplývá ze skutečnosti, že řízení před finančním arbitrem je ovládáno zásadou vyšetřovací. Lhůta pro vydání rozhodnutí finančnímu arbitrovi nemohla proto začít běžet den po podání návrhu na zahájení řízení žalobcem, ale začala běžet nejdříve [datum], kdy měl shromážděny poslední relevantní informace, nicméně ještě [datum] žadatel (žalobce) předložil další argumentaci, na kterou instituce (pojišťovna) reagovala podáním ze dne [datum]. Odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 62Co 213/2020, a zdůraznila, že jmenovaný soud konstatoval, že délka řízení dlouhá 24 měsíců je ještě délkou akceptovatelnou a přiměřenou. Dále uvedla, že řízení u finančního arbitra nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a řízení tedy nemůže být posuzováno z hlediska nepřiměřené délky řízení. Žalobcem tvrzený stav existenční nejistoty nemohl vůbec nastat, neboť sám uzavřel smlouvu na 40 let, sám se neplatnosti smlouvy začal dovolávat po několika letech jejího trvání. Uplatněná výše zadostiučinění ve formě peněžitého plnění je nedůvodná a nadto špatně vyčíslená, neboť počátek lhůty odvozuje od data [datum]. Dodala, že žádost o předběžné projednání nároku jí byla doručena dne [datum], dopisem ze dne [datum] se žalobci omluvila a takové vyřízení žádosti považovala a považuje za dostatečné.

4. Soud na podkladě dokazování zjistil průběh namítaného správního řízení a skutková zjištění podrobně popsal v odůvodnění rozsudku (bod 3.). Průběh namítaného řízení není mezi účastníky sporný a odvolací soud proto na odůvodnění rozsudku odkazuje a na tomto místě skutková zjištění jen stručně shrnuje.

5. Žalobce zahájil dne [datum] podle § 1 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, řízení proti [právnická osoba], jako instituci. Uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] s příslušenstvím, jež měla instituce získat na jeho úkor plněním podle neplatné pojistné smlouvy o investičním životním pojištění. Dne [datum] finanční arbitr vyzval účastníky řízení, aby se seznámili s podklady pro rozhodnutí a vyjádřili se k nim. Dne [datum] je informoval o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí do [datum] a [datum] účastníky vyzval k součinnosti, žalobce sdělil, že nemůže vyhovět, neboť nemá žádané informace. Dne [datum] žalobce uplatnil opatření proti nečinnosti. Dne [datum] finanční arbitr vydal nález, jímž určil, že pojistná smlouva uzavřená mezi žadatelem (žalobcem) a institucí je neplatná, instituci uložil, aby žadateli (žalobci) zaplatila [částka] a ve zbývající části návrh zamítl. Žalobce i instituce podali proti nálezu námitky. Dne [datum] žalobce uplatnil znovu provedení opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Současně Finančního arbitra informoval o aktuální judikatuře. Finanční arbitr vydal rozhodnutí o námitkách dne [datum] a rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

6. Zjištěné skutečnosti soud prvního stupně právně posoudil podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, věta třetí, odst. 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, dále také„ OdpŠk“. Uzavřel, že na namítané správní řízení před finančním arbitrem dopadá článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 206/2009 Sb. Řízení před Finančním arbitrem, jehož celkovou délku zákon nestanoví, tedy musí být skončeno v přiměřené lhůtě, resp. účastníci řízení mají právo na rozhodnutí o záležitosti v namítaném řízení v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud prvního stupně proto při úvaze o existenci tvrzeného odpovědnostního vztahu vycházel ze zásad vyjádřených ohledně základních otázek souvisejících s takovým typem odpovědnosti státu ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010. Dospěl k závěru, že celková délka řízení 31 měsíců (od [datum] do [datum]) byla nepřiměřená, nicméně zdůraznil, že namítané řízení je vedeno zásadou vyšetřovací (§ 12 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi) a s ohledem na smysl a účel vyšetřovací zásady konstatoval, že okamžik, kdy má finanční arbitr všechny podklady pro vydání rozhodnutí, závisí na jeho subjektivním posouzení, neboť je to on, kdo vydává nález a jen on je schopen posoudit, zda věc dospěla do stadia, kdy je možné o věci rozhodnout. Pokud však od [datum] (kdy instituce zaslala finančnímu arbitrovi jím vyžadované podklady ohledně zaplaceného pojistného) nebyl (jak je zjevné z obsahu spisu) spis doplněn o nic nového, pak právě dne [datum] měl finanční arbitr shromážděny podklady pro rozhodnutí. Finanční arbitr proto překročil nejzazší 180 denní lhůtu (§ 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi) pro vydání nálezu o 94 dnů (nález byl vydán [datum]). Odkázal na právní závěry vyjádřené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 62Co 213/2020.

7. Soud prvního stupně shrnul, že v namítaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, že žalobci v důsledku toho vznikla presumovaná nemajetková újma, kterou je třeba odškodnit peněžitým plněním, protože v posuzovaném případě nejde o případ, že by význam řízení pro žalobce byl zcela nepatrný a ve světle judikatury by postačovalo zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

8. S odkazem na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, soud prvního stupně základní částku odvodil od částky [částka] za první dva roky a každý další rok trvání posuzovaného řízení a vyčíslil ji na [částka]. Dále se zabýval otázkou, zda a jak základní částku ovlivní kritéria vyjmenovaná v § 31a odst. 3 OdpŠk. Uvedl, že základní částku zvýšil o 10 %, protože žalobce opakovaně využil institut obrany proti nečinnosti, na druhou stranu základní částku snížil o 10 %, protože žalobce přispěl k délce řízení, neboť neposkytl bezezbytku finančnímu arbitrovi žádanou součinnost. Neshledal důvod pro navýšení základní částky pro postup orgánu veřejné moci a neshledal v postupu arbitra nedůvodné průtahy, pro které by měla být základní částka ještě navýšena. V této souvislosti znovu zdůraznil vyšetřovací zásadu ovládající namítané řízení a závěry vyjádřené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 62Co 213/2020. Neshledal důvodným ani návrh žalobce na navýšení základní částky o 10 % z důvodu, že finanční arbitr nevyužil možnosti prodloužení lhůty pro vydání nálezu a o 10 % z důvodu, že finanční arbitr nevyužil možnosti prodloužení lhůty pro rozhodnutí o námitkách, protože taková tvrzení o nečinnosti arbitra nejsou pravdivá a v řízení vyšel najevo opak. Dodal, že prodlužování lhůt by nemohlo přispět k rychlejšímu vyřízení věci. Soud prvního stupně uzavřel, že peněžité plnění ve výši [částka] je přiměřené okolnostem daného případu, uvedenou částku spolu s úrokem z prodlení žalobci přisoudil a ve zbývajícím rozsahu žalobní návrh zamítl. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože poměr jejich úspěchu a neúspěchu je obdobný.

9. Žalobce včasným a přípustným odvoláním napadl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a souvisejícím výroku o nákladech řízení. Namítl, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí výlučně o rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 62Co 213/2020, ačkoliv žalobce v průběhu řízení upozornil na skutečnost, že závěry tohoto rozhodnutí byly zpochybněny jiným senátem Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29Co 417/2020. S uvedenou argumentací se soud prvního stupně žádným způsobem nevypořádal, což činí rozsudek nepřezkoumatelný a tímto způsobem bylo také porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dále namítl, že tvrzení o absenci lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách (bod 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) je zcela svévolným závěrem, který nemá oporu ani v příslušné právní úpravě, ani v odborné literatuře a je v přímém rozporu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 9As 36/2018, na které žalobce v průběhu řízení upozorňoval. Na zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu odkázal i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29Co 417/2020. Nejvyšší správní soud vyložil, že okamžik shromáždění všech podkladů je objektivně určitelnou skutečností, kterou je možné přezkoumat nezávisle na vůli finančního arbitra. Získá-li arbitr k dispozici veškeré dokumenty, z nichž lze zjistit právně významné skutečnosti, počíná běh devadesátidenní lhůty k vydání nálezu. Žalobce také nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že měl přispět k délce řízení, a že z tohoto důvodu je třeba základní částku snížit o 10 %. Podle žalobce finanční arbitr je vůbec nemusel obesílat ohledně doplnění dalších plateb na běžící pojistnou smlouvu, když ho žádný z účastníků neinformoval o tom, že pojistná smlouva zanikla, že by došlo k jakékoliv jiné změně skutkového stavu. Jednalo se čistě o formální úkon, aby finanční arbitr mohl vykázat činnost, která však nebyla nijak relevantní pro posouzení případu. Soud prvního stupně také nesprávně rozhodl o nákladech řízení, neboť žalobce měl co do základu plný úspěch. Rozhodnutí nepřiznat celou náhradu nákladů řízení žalobci spočívá na mechanickém výkladu úspěchu ve sporu ve smyslu § 142 o. s. ř. Žalobce navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadeného rozhodnutí změnil a přisoudil žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a plnou náhradu nákladů řízení.

10. Žalovaná včasným a přípustným odvoláním napadla rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a souvisejícím výroku o nákladech řízení. Předně zdůraznila, že dopisem ze dne [datum] se žalobci omluvila za nepřiměřeně dlouhou dobu namítaného řízení, konstatovala porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení a zároveň se omluvila za to, že finanční arbitr neinformoval účastníky řízení o prodloužení lhůt pro vydání rozhodnutí. Podle názoru žalované s přihlédnutím k okolnostem projednávaného případu je popsaná forma zadostiučinění přiměřená a soud prvního stupně neměl žalobci přiznat peněžité odškodnění. Dále uvedla, že soud prvního stupně nesprávně posoudil kritéria podle § 31a OdpŠk. Žalobce v průběhu namítaného řízení sice několikrát uplatnil institut opatření proti nečinnosti, ale sám finančnímu arbitrovi potřebnou součinnost řádně a včas neposkytoval. Jeho návrh na zahájení řízení měl nedostatky, které na výzvu finančního arbitra bylo třeba odstranit, žádal finančního arbitra o prodloužení lhůty k vyjádření, posléze žádal o poskytnutí podstatné části spisového materiálu, obsáhlým návrhem ze dne [datum] (dvanácti stránkové vyjádření) pozměnil petit (žádal také o vyslovení neplatnosti pojistné smlouvy), nereagoval na výzvu finančního arbitra ze dne [datum]. Podle žalované je zřejmé, že žalobce popsaným způsobem přispěl k průtahům v řízení. Dále soudu prvního stupně vytkla, že nevěnoval dostatečnou pozornost složitosti namítaného řízení, byť poukazovala na mimořádnou složitost řízení a hodnocení této složitosti Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62Co 213/2020. Soud prvního stupně měl z popsaného důvodu snížit základní částku o 10 %. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud žalobní návrh zamítl v plném rozsahu a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

11. Odvolací soud přezkoumal postupem podle § 212, § 212a, § 214 odst. 1 o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a v zájmu předvídatelnosti rozhodnutí účastníkům předestřel, že při rozhodování vezme v úvahu rozhodnutí Městského soudu v Praze vydaná v obdobných právních případech, např. v řízeních vedených pod spisovými značkami 68Co 98/2020, 29Co 417/2020, 72Co 148/2021, 29Co 316/2021, 15Co 59/2022, 20Co 154/2021.

12. Vady řízení, k nimž se v odvolacím řízení přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud v postupu soudu prvního stupně neshledal.

13. Soud prvního stupně správně uzavřel, že na řízení před finančním arbitrem dopadá ochrana článku 6 odst. 1 Úmluvy, a že ve věci namítaného řízení jsou splněna kritéria významná pro podřazení správního řízení věcné působnosti zmíněného článku. O nepřiměřené délce správního řízení lze uvažovat, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 344/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na [webová adresa]). Právo uplatněné žalobcem v namítaném řízení, tj. právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného institucí na úkor žalobce plněním podle neplatné pojistné smlouvy, má původ ve vnitrostátním hmotném právu a je soukromoprávní povahy. Použitelnost článku 6 odst. 1 Úmluvy nelze u správních řízení omezovat podmínkou, že na rozhodné správní řízení navazoval soudní přezkum výsledku řízení před správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31Cdo 2402/2020).

14. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v namítaném správním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení.

15. Otázku, kdy dochází k shromáždění podkladů pro účely aplikace § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, tj. otázku, kdy počíná běh devadesátidenní lhůty pro vydání nálezu, vyjasnila judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Nejvyšší správní soud jednoznačně vyložil, že okamžik shromáždění všech podkladů je objektivně určitelnou skutečností, kterou je možné přezkoumat nezávisle na vůli finančního arbitra. Nejvyšší správní soud se rovněž jednoznačně vyjádřil k otázce, jaké dokumenty zahrnuje pojem podklady v § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi. Je jím ve smyslu článku 8 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 213/11, o alternativním řešení spotřebitelských sporů, úplný spis stížnosti, tj. veškeré dokumenty, z nichž lze zjistit právně významné skutečnosti, nikoliv vyjádření stran sporu. Z uvedeného plyne, že počátek shromáždění podkladů nemůže finanční arbitr na základě své úvahy posunout na dobu, kdy obdrží další vyjádření účastníků obsahující jen právní argumentaci (byť arbitr taková vyjádření sám pokládá za důležitá). Získá-li arbitr k dispozici veškeré dokumenty, z nichž lze zjistit právně významné skutečnosti, počíná běh devadesátidenní lhůty k vydání nálezu. Finanční arbitr nedodržel zákonnou lhůtu podle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, pro vydání nálezu. V posuzovaném případě měl Finanční arbitr nezbytné podklady pro rozhodnutí již ke dni [datum], neboť od instituce obdržel veškerou dokumentaci rozhodnou pro právní posouzení, a nikoliv až ke dni [datum]. K vydání rozhodnutí o námitkách došlo až poté, co žalobce uplatnil opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu.

16. Soud prvního stupně odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 62Co 213/2020, který vzal při rozhodování v úvahu, nicméně tento rozsudek nerespektoval Nejvyšším správním soudem dovozené pravidlo, že finanční arbitr je povinen ukončit řízení o návrhu do 90 dnů od okamžiku, kdy shromáždil podklady v takovém rozsahu, které mu umožní učinit právní závěr o výsledku sporu, přičemž okamžik shromáždění všech podkladů je objektivně určitelnou skutečností, kterou je možné přezkoumat nezávisle na vůli finančního arbitra. S uvedenými závěry je v rozporu zejména bod 22. odůvodnění rozsudku, v němž je uvedeno:„ S ohledem na smysl a účel vyšetřovací zásady má pak soud za to, že okamžik, kdy má finanční arbitr všechny podklady pro vydání rozhodnutí, závisí na jeho subjektivním posouzení, neboť je to on, kdo vydává nález a jen on je schopen posoudit, zda věc dospěla do stadia, kdy je možné o věci rozhodnout. Pokud však od [datum] (kdy instituce zaslala finančnímu arbitrovi jím vyžadované podklady ohledně zaplaceného pojistného) nebyl (jak je zjevné z obsahu spisu) spis doplněn o nic nového, je třeba dospět k závěru, že právě [datum] měl finanční arbitr shromážděny podklady pro rozhodnutí. Finanční arbitr proto překročil nejzazší 180 denní lhůtu (§ 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi) pro vydání nálezu o 94 dnů (když nález byl vydán [datum]). Tato skutečnost měla vliv na celkovou délku řízení, a proto ji soud vzal v potaz už v rámci závěru o celkové nepřiměřené délce řízení.“ Odvolací soud proto neposuzoval předmětné řízení před finančním arbitrem tak, jak to učinil Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 62Co 213/2020, tj. v podstatě bez zohlednění nedodržení zákonné lhůty pro vydání nálezu (a rozhodnutí o námitkách), a přiklonil se ke způsobu, jakým přiměřenost délky řízení před finančním arbitrem hodnotil Městský soud v Praze v rozsudcích ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 68Co 98/2020; ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29Co 417/2020; ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 16Co 402/2020; ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 20Co 154/2021; ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 72Co 148/2021; ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 15Co 59/2022; a dalších.

17. Právní závěr soudu prvního stupně, že žalobce má podle § 31a OdpŠk nárok na přiměřené zadostiučinění presumované nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení, a to ve formě peněžitého plnění, je správný (srov. bod V. Stanoviska - nepřiměřená délka řízení znamená pro účastníka morální újmu, žádné důkazy se v tomto směru zásadně nevyžadují).

18. První krok při stanovení zadostiučinění ve formě peněžitého plnění spočívá v určení tzv. základní částky, která vychází z celkové délky nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 4761/2009, či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 4923/2009). Soud prvního stupně vyšel z částky [částka] za první dva roky a za každý další rok trvání řízení. Odvolací soud má tento dílčí závěr za správný a neshledal důvody pro odlišné rozhodnutí; základní částka činí [částka].

19. Je-li vyčíslena základní částka, pak tuto částku je možné snížit či zvýšit v závislosti na zjištěných okolnostech případu vztahujících se ke skutečnostem uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 2301/2009).

20. Odvolací soud pokládá za racionální snížení základní částky o 10 % z důvodu složitosti namítaného řízení, jak odpovídá převážné rozhodovací praxi Městského soudu v Praze v obdobných věcech vedených po sp. zn. 72Co 148/2021, sp. zn. 29Co 417/2020 a sp. zn. 68Co 98/2020, neboť ve věci samé bylo třeba shromáždit větší množství podkladů, po právní stránce šlo o věc složitější a v průběhu řízení došlo k ustálení judikatury, kterou bylo třeba vzít v úvahu.

21. Odvolací soud neshledal, že by žalobce přispěl k průtahům v řízení a na podkladě zjištěného průběhu namítaného řízení lze důvodně přisvědčit jeho námitce, že další výzva finančního arbitra k předložení dokladů a sumarizaci plateb, byla formalistická a nelze brát k tíži žalobce, že neodpověděl včas. Žalobce naopak účinně využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy a důvodné je proto zvýšení základní částky o 10 %.

22. Odvolací soud neshledal důvod pro snížení nebo zvýšení základní částky pro postup finančního arbitra jako orgánu veřejné moci, neboť jeho postup byl příčinou posouzení celkové délky namítaného řízení jako nepřiměřené. Vzhledem k tomu, že finanční arbitr v řízení v zásadě postupoval plynule a celkově řízení netrvalo zvláště dlouho, není zde důvod k tomu, aby výše uvedená překročení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí byla ve finančním zadostiučinění zohledňována dvakrát.

23. Význam předmětu řízení pro žalobce odvolací soud hodnotí jako standardní, v průběhu řízení nevyšly najevo okolnosti, pro které by bylo možné význam posoudit jako zvýšený nebo snížený.

24. Odvolací soud připomíná, že smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřené dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoli sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 30Cdo 1313/2010). Náhrada nemajetkové újmy nemá sloužit ani k sankcionování státu, ani k obohacení poškozených stěžovatelů, ale ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jedním z požadavků, které jsou na kompenzační prostředek nápravy kladeny, je ten, aby výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla spravedlivá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 3269/2009).

25. Výpočet peněžitého plnění podle výše vysvětleného vypadá následovně: základní částka [částka] byla snížena 10 % (složitost řízení), zvýšena o 10 % (využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy) a přiměřené zadostiučinění tedy činí [částka].

26. O úrocích z prodlení bylo rozhodnuto v souladu s § 15 odst. 1 OdpŠk a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení.

27. Rozhodnutí soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok III.) není správné. Žalobce co do základu s žalobním návrhem uspěl a co do výše plnění dosáhl částečného úspěchu, nicméně rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 3378/2013), proto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení účelně vynaložených na uplatnění práva. Odvolací soud náhradu nákladů řízení vyčíslil takto: [částka] soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení, odměna advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); 4 x [částka] za úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení, písemný návrh ve věci samé ze dne [datum], účasti na jednání před soudem dne [datum] a dne [datum]) podle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu; 4x [částka] paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu; daň z přidané hodnoty 21 % ze součtu odměny a náhrady výdajů, tj. [částka]; celkem [částka]. Další provedené úkony právní služby odvolací soud nevzal za úkony účelně vynaložené a do náhrady nákladů řízení je nezahrnul. Ústavní soud v usnesení ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3104/11 uvedl, že„ ne všechny úkony právní služby (§ 16 odst. 2 zákona o advokacii) jsou zároveň úkony, za něž je poskytována mimosmluvní odměna podle § 11 advokátního tarifu. Přitom na tento princip již judikatura Ústavního soudu opakovaně odkazovala a to např. v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1099/09, v usnesení ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 435/06, v usnesení ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 791/07, v usnesení ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1855/07 Lhůtu a místo plnění odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

28. V odvolacím řízení ve věci samé neuspěl žalobce ani žalovaná, proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř.).