28 Co 189/2024 - 120

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO 2724617 sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 95 755,31 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. září 2024, č. j. 37 C 57/2024-60, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 146,39 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, pod ztrátou výhodu splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 16 146,39 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 14 646 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta [tituly před jménem] [jméno FO], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 3 743,60 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta [tituly před jménem] [Anonymizováno], [tituly za jménem] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 95 755,31 Kč, úrok z prodlení ve výši 1 054,82 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 95 755,31 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení, úrok ve výši 17 % ročně z částky 86 858,64 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení a úrok ve výši 17 % ročně z částky 500 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení (I. výrok). Rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 19 021 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok) a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice, na účet Městského soudu v Brně, doplatek soudního poplatku ve výši 537 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části I. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 16 146,39 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 11. 3. 2023 do zaplacení a do souvisejícího II. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Uvedla, že odvoláním nenapadá právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Nesouhlasila však se soudem prvního stupně, který žalobu zamítl s odkazem na vznesenou námitku promlčení nároku na vrácení bezdůvodného obohacení (dosud nesplacené jistiny úvěru) vzniklého z neplatné smlouvy o úvěru. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí lhůty, když aplikoval obecnou úpravu bezdůvodného obohacení podle § 621 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“), ačkoliv v případě neplatnosti spotřebitelského úvěru se jedná o zvláštní režim vypořádání podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který je ve vztahu k občanskému zákoníku lex specialis. Z označeného ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že splatnost povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu nastává až „v době přiměřené jeho možnostem“, a tudíž nemohla nastat dříve, než byl žalovaný k úhradě vyzván, což se stalo až dopisem ze dne 10. 3. 2023, jímž byl dluh zesplatněn. Promlčecí doba pro vrácení poskytnuté jistiny proto v době před doručením této výzvy nemohla začít běžet, neboť bez splatnosti dluhu není možné uvažovat o prodlení spotřebitele ani o počátku promlčení. Aplikace obecné úpravy promlčení práva k vydání bezdůvodného obohacení by vedla k protiústavnímu a absurdnímu výsledku, kdy by dlužník měl splatnost dluhu určovanou svými možnostmi, zatímco věřiteli by běžela promlčecí lhůta již od čerpání úvěru. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že její nárok na doplatek jistiny ve výši 16 146,39 Kč, představující rozdíl mezi čerpanou částkou 125 854 Kč a úhradami žalovaného ve výši 109 707,61 Kč, není promlčen a mělo by mu být ze strany soudu vyhověno. Navrhla proto, aby odvolací soud část II. výroku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 146,39 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 11. 3. 2023 do zaplacení.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání setrval na svém názoru, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen. Uplatnění tohoto nároku podléhá obecné tříleté promlčecí době, přičemž žalobkyně mohla podat žalobu v této věci již v roce 2021. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 31. 1. 2024, domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 95 755,31 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. 2679830 uzavřené dne 19. 9. 2019 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 138 337 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 10. 3. 2023 úvěr zesplatnila. Pohledávky za žalovaným byly smlouvou ze dne 25. 4. 2023 postoupeny žalobkyni. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná. Zároveň vznesl námitku promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupovala nedostatečně, když se spokojila pouze s formálním porovnáním příjmů a tvrzených výdajů, aniž by skutečně prověřila výdajovou stránku a hodnotila všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu. Nezkoumala, zda žalovaný dlouhodobě dosahuje přebytku na účtu, disponuje úsporami či je schopen hradit splátky a mimořádné výdaje. Uzavřená úvěrová smlouva byla proto shledána absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž tato neplatnost se vztahuje na veškerá smluvní ujednání včetně poplatků a úroků. V důsledku neplatnosti smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému plnění bez právního důvodu, což zakládá vznik bezdůvodného obohacení. S ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalovaného soud uzavřel, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné smlouvy o úvěru je promlčen. Promlčecí doba podle § 629 odst. 1 o. z. činí tři roky a počátek běhu lhůty se podle § 621 o. z. odvíjí od okamžiku, kdy věřitel věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je povinen je vydat. Skutečnost, že nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, znala právní předchůdkyně žalobkyně od samého počátku, stejně jako od poskytnutí finančních prostředků věděla, že se na její úkor obohatil právě žalovaný. Otázka, jak tyto skutečnosti předchůdkyně žalobkyně právně hodnotila či zda měla za to, že úvěrová smlouva je platná, v tomto ohledu nehraje řádnou roli. Právní předchůdkyně žalobkyně proto mohla podle § 1958 odst. 2 o. z. předmět bezdůvodného obohacení po žalovaném požadovat ihned, tedy už dne 26. 9. 2018, a pokud tak neučinila, nemůže její nečinnost vést k jejímu prospěchu v podobě prodlužování promlčecí doby; termín „bez zbytečného odkladu“ nelze vykládat jako dobu trvající přes dva a čtvrt roku. Žaloba v projednávané věci byla podána dne 31. 1. 2024, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, proto soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve sporu zcela úspěšnému žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 19 021 Kč, vzniklých zastoupením advokátem. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, uložil soud prvního stupně žalobkyni povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 537 Kč podle § 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

7. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listiny označené jako Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzva k uhrazení dluhu ze dne 10. 3. 2023 s poštovním podacím archem z téhož dne, z níž vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 10. 3. 2023 prohlásila již vyčerpané částky předmětného úvěru za okamžitě splatné a zároveň vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dluhu, který vyčíslila částkou 96 810,13 Kč, na jí označený účet. Dále soud doplnil dokazování sdělením obsahu listin: mzdového listu žalovaného za období od ledna do září 2025, dokladů o platbách výživného za měsíce srpen až říjen 2025, smlouvy o podnájmu prostor k bydlení ze dne 12. 7. 2024, dokladů o úhradě nájemného ve výši 11 500 Kč měsíčně za měsíce červenec až září 2025 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2024, č. j. 127 P 62/2022-123. Z těchto listin vyplynulo, že žalovaný v období od dubna do září roku 2025 pobíral z pracovního poměru čistý příjem v průměrné výši 19 275 Kč, bydlí v podnájmu, za nějž hradí podnájemné 8 300 Kč měsíčně spolu se zálohami na služby spojenými s bydlením ve výši 3000 Kč měsíčně. Žalovaný má vyživovací povinnost k nezletilému synovi, stanovenou shora označeným rozsudkem ve výši 5 000 Kč měsíčně. Dílčími výpisy z účtu žalovaný doložil úhradu výživného 5 000 Kč měsíčně za období od srpna do října 2025 a úhradu podnájemného spolu se službami ve výši 11 500 Kč měsíčně za měsíce srpen až říjen 2025. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

8. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Podle § 609 o. z., nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

11. Podle § 611 o. z., promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.

12. Podle § 621 o. z., okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

13. Podle § 629 odst. 1 o. z., promlčecí lhůta trvá tři roky.

14. Podle § 638 odst. 1 o. z., právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

15. Nejprve se odvolací soud zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení, přičemž shodně se soudem prvního stupně vyšel z dílčího závěru, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je na místě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně vznesl pouze obecnou, blíže neodůvodněnou námitku promlčení, odvolací soud jej v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3087/2018, vyzval k doplnění odůvodnění jeho námitky ve vztahu k počátku běhu objektivní i subjektivní promlčecí doby. Žalovaný v doplnění uvedl, že počátek běhu objektivní i subjektivní promlčecí doby váže k okamžiku, kdy bylo žalovanému poskytnuto peněžité plnění, tj. k datu 26. 9. 2018. Objektivní tříletá promlčecí doba tedy uplynula nejpozději v roce 2021. Subjektivní promlčecí doba je stejná; právní předchůdkyně žalobkyně, zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů, byla odborně natolik zdatná, že již v době poskytnutí úvěru žalovanému musela vědět, že je smlouva o úvěru neplatná z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. K datu podání žaloby v dané věci byl nárok žalobkyně již promlčen.

16. Jde-li o otázku promlčení práva, je třeba připomenout, že u práva na vydání bezdůvodného obohacení je stejně jako u práva na náhradu škody stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší – tříletá (§ 621 a § 629 odst. 1 o. z.) a objektivní promlčecí doba je buď desetiletá (§ 638 o. z.), nebo patnáctiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.

17. V případě plnění na absolutně neplatnou smlouvu (v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2024 jde o skutkovou podstatu plnění bez právního důvodu) vzniká bezdůvodné obohacení (a začíná běžet objektivní promlčecí doba) již okamžikem plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, nebo ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1006/2018, a v něm odkazovaná rozhodnutí). V projednávané věci desetiletá objektivní lhůta k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 638 odst. 1 o. z. žalobkyni doposud neuplynula, neboť k bezdůvodnému obohacení došlo poskytnutím plnění z neplatné smlouvy o úvěru dne 19. 9. 2018 a žaloba byla v této věci podána dne 31. 1. 2024. Pro úplnost odvolací soud dodává, že bezdůvodné obohacení v projednávané věci představuje majetková hodnota, která byla žalovanému na základě neplatné smlouvy poskytnuta na úhradu jeho dluhů z dřívějších dvou smluv o spotřebitelském úvěru a v majetku žalovaného se projevila v podobě snížení jeho pasiv.

18. Jde-li o subjektivní promlčecí dobu podle § 629 odst. 1 o. z., odvolací soud odkazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3859/2023, z jehož závěrů mimo jiné plyne, že „… podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu § 629 odst. 1 o. z.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji podle závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21, odvozovat od okamžiku, kdy mohl věřitel (v nyní souzené věci žalobkyně, případně její předchůdkyně) reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, zdůraznil, že je-li pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, nemůže to znamenat znalost objektivních okolností, od nichž se bezdůvodné obohacení odvíjí. Pro úsudek o skutečné subjektivní vědomosti o bezdůvodném obohacení tedy nesvědčí toliko uzavření smlouvy a případné uskutečnění následné platby; to jsou totiž samy o sobě objektivní okolnosti, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají.“ V duchu citovaných závěrů a v situaci, kdy žalovaný neoznačil žádný důkaz k prokázání subjektivní vědomosti žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, o bezdůvodném obohacení k okamžiku vyplacení peněžních prostředků z neplatné úvěrové smlouvy (a žalovaným předkládané argumenty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti právní předchůdkyně žalobkyně o bezdůvodném obohacení nevypovídají), má odvolací soud za to, že povědomí žalobkyně o tom, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná a že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, mohla žalobkyně fakticky nabýt až na základě napadeného rozsudku soudu prvního stupně vydaného po provedeném dokazování v této věci. Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné úvěrové smlouvy tak k datu podání žaloby neuplynula a nárok žalobkyně promlčen není.

19. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru skutečně poskytnuto a co žalovaný vrátil, přičemž žalobkyni nemohou náležet žádné smluvní úroky ani sjednané poplatky. V tomto směru je třeba rovněž zdůraznit, že výše citované ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za ustanovení speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravené v § 2991 a násl. o. z. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že bezdůvodné obohacení žalovaného v dané věci představuje částku 16 146,39 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobkyni vrátit v době přiměřené jeho možnostem, jak stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 o spotřebitelském úvěru o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není. Na pojem „spor“ je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci žalovaný tento spor o přiměřenou dobu plnění v rámci své obrany proti žalobě nastolil, neobstojí proto nárok žalobkyně na úrok z prodlení z dlužné jistiny úvěru ve výši 16 146,39 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení, jak ve svém odvolacím návrhu požadovala. Žalovaný odvolacímu soudu doložil své aktuální majetkové a výdělkové poměry, konkrétně, že od dubna do září roku 2025 pobíral z pracovního poměru čistý příjem v průměrné výši 19 275 Kč, bydlí v podnájmu, za nějž hradí podnájemné 8 300 Kč měsíčně spolu se zálohami na služby spojenými s bydlením ve výši 3000 Kč měsíčně a rovněž, že hradí výživné na nezletilé dítě ve výši 5 000 Kč měsíčně. Tato zjištění vedou odvolací soud k závěru, že stanovená měsíční splátka 1 000 Kč odpovídá aktuálním finančním možnostem žalovaného a zcela tak splňuje kritéria stanovená v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 146,39 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, pod ztrátou výhodu splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku. Zbývající odvoláním napadenou část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 16 146,39 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení, pak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (19. 9. 2024) a dospěl k závěru, že žalobkyně byla ve sporu úspěšná z 11,4 % a neúspěšná z 88,6 %. Vzájemným poměřením procesního úspěchu a neúspěchu je to žalovaný, která má po zaokrouhlení nárok na náhradu 77 % svých nákladů řízení. Náklady řízení žalovaného před soudem prvního stupně v celkové výši 19 021,20 Kč představují náklady vzniklé právním zastoupením, tj. mimosmluvní odměna advokáta za tři úkony právní služby po 4 940 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu) podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty 95 755,31 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč z každý z těchto úkonů podle § 13 odst. 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024 a náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3 301,20 Kč. Z takto určených celkových nákladů řízení přísluší žalobkyni 77 %, tj. částka 14 646 Kč.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Opět přihlédl k hodnotě žalované pohledávky, jež byla předmětem odvolacího řízení, včetně kapitalizovaného úroku z prodlení k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (4. 11. 2025). Žalobkyni byla přiznána částka 16 146,39 Kč, což odpovídá 71 % celkového odvoláním požadovaného nároku. Vzájemným poměřením procesního úspěchu a neúspěchu (29 %) tak žalobkyni přísluší náhrada 42 % jejích nákladů řízení. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 1 000 Kč a zastoupením advokátem, tj. mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby po 1 780 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty 16 146,39 Kč (podání odvolání a účast na dvou jednáních odvolacího soudu), náhrada hotových výdajů za jeden z těchto úkonů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč za zbylé dva úkony podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 373,40 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně představují částku 8 913,40 Kč, z níž žalobkyni přísluší náhrada v poměru 42 %, tj. částka 3 743,60 Kč.

Poučení