28 Co 204/2021-1027

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z jeho předsedy JUDr. Zdeňka Bureše a soudců JUDr. Evy Gregorové a JUDr. Jiřího Vávry ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným:

1. Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa]

2. Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa]

3. Mgr. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa]

4. Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa]

5. Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [ulice a číslo], [PSČ] [obec] zastoupeni advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 700 660,40 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. září 2021, č. j. 16 C 244/2013-960, takto:

Výrok

I. Rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. září 2021, č. j. 16 C 244/2013-960, se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení v částce 227 902,80 Kč a zaplatit ji zástupkyni žalovaných [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kroměříži jako soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 6. 9. 2021, č. j. 16 C 244/2013-960, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 700 660,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 700 660,40 Kč jdoucí od 25. 7. 2013 do zaplacení (výrokem č. I), dále rozhodl, že žalobkyně je povinna uhradit žalovaným k rukám společným a nerozdílným částku 1 381 863,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právní zástupkyně žalovaných (výrokem č. II) a naposledy rozhodl, že žalobkyně je povinna uhradit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži částku 127 232 Kč představující proplacené znalečné, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrokem č. III).

2. Vzhledem k problematice sporu, žalobním tvrzením a obraně žalovaných, uvádí odvolací soud vyjímečně i podstatnou část odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako některých dalších podání a listin.

3. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně těmi skutečnostmi, že řízení ve věci bylo zahájeno dne 31. 7. 2013. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala rozhodnutí, jímž by byla žalovaným uložena povinnost uhradit jí žalovanou částku s příslušenstvím a uhradit vzniklé náklady řízení na základě žalobních tvrzení, že žalovaný 1. byl od 3. 2. 2006 do 3. 5. 2011 předsedou představenstva [právnická osoba] - [právnická osoba] (do 8. 7. 2011 [právnická osoba]), se sídlem [adresa], [IČO], (dále jen dlužník). Žalovaný 2. byl od 3. 2. 2006 do 3. 5. 2011 místopředsedou představenstva dlužníka; žalovaný 3. byl od 3. 2. 2006 do 27. 7. 2009 členem představenstva dlužníka; žalovaný 4. byl od 3. 2. 2006 do 3. 5. 2011 členem představenstva dlužníka; a žalovaný 5. byl od 28. 7. 2006 do 7. 6. 2011 členem představenstva dlužníka. Žalovaní byli osobami odpovědnými za obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti dlužníka (§ 192 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku).

4. Žalobkyně dodala dlužníku v období od 24. 10. 2008 do 24. 4. 2009 objednané zboží, a to chemické produkty, jehož kupní cenu vyúčtovala dlužníkovi fakturami uvedenými níže. Na základě insolvenčního návrhu, podaného dnem 20. 5. 2009 jedním z věřitelů dlužníka – společností [právnická osoba] – Krajský soud v Brně usnesením č. j. [insolvenční spisová značka] ze dne 22. 6. 2009 (necelé 2 měsíce po uskutečnění poslední z dodávek zboží žalobkyní) mimo jiné rozhodl o zjištění úpadku dlužníka, insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], a vyzval věřitele dlužníka, aby přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení.

5. Žalobkyně do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp.zn. [insolvenční spisová značka] přihlásila pohledávku v celkové výši 700 660,40 Kč, sestávající z neuhrazených kupních cen dodaného zboží v celkové výši 675 499,70 Kč, a z úroků z prodlení s úhradou faktur za dobu ode dne následujícího po jejich splatnosti, které ke dni zjištění úpadku dlužníka, tj. ke dni 22. 6. 2009, činí celkem 25 160,70 Kč sestávající z faktur, přičemž úroky z prodlení jsou vyčísleny ke dni 22. 5. 2009: - [číslo] splatná 22.12.2008 na částku 24 072,70 Kč úroky z prodlení 1 311,90 Kč, - [číslo] splatná 26.12.2008 na částku 27 846,00 Kč úroky z prodlení 1 261,80 Kč, - [číslo] splatná 28.12.2008 na částku 13 923,00 Kč úroky z prodlení 622,70 Kč, - [číslo] splatná 03.01.2009 na částku 105 196,00 Kč úroky z prodlení 4 532,10 Kč, - [číslo] splatná 04.01.2009 na částku 14 030,00 Kč úroky z prodlení 600,90 Kč, - [číslo] splatná 13.01.2009 na částku 25 038,00 Kč úroky z prodlení 1 015,20 Kč, - [číslo] splatná 20.01.2009 na částku 17 993,00 Kč úroky z prodlení 697,70 Kč, - [číslo] splatná 23.01.2009 na částku 117 172,00 Kč úroky z prodlení 4 454,10 Kč, - [číslo] splatná 26.01.2009 na částku 3 618,00 Kč úroky z prodlení 134,80 Kč, - [číslo] splatná 27.01.2009 na částku 33 415,00 Kč úroky z prodlení 1 236,40 Kč, - [číslo] splatná 27.01.2009 na částku 148 212,00 Kč úroky z prodlení 5 483,80 Kč, - [číslo] splatná 07.02.2009 na částku 19 482,00 Kč úroky z prodlení 666,50 Kč, - [číslo] splatná 15.03.2009 na částku 125 264,00 Kč úroky z prodlení 3 142,80 Kč, - [číslo] splatná 26.06.2009 na částku 238,00 Kč.

6. Z upraveného seznamu přihlášených pohledávek, vyhotoveného insolvenčním správcem dle ustanovení § 197 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ), a zveřejněného v insolvenčním rejstříku, vyplývá, že pohledávka žalobkyně byla v celém přihlášeném rozsahu, tj. v částce 700 660,40 Kč, zjištěna.

7. Usnesením č. j. [insolvenční spisová značka] ze dne 21. 8. 2009 Krajský soud v Brně na majetek dlužníka prohlásil konkurs, kdy v I. výrokové částí usnesení Krajského soudu v Brně č. j. [insolvenční spisová značka] [číslo] ze dne 17. 10. 2012, které nabylo právní moci dnem 13. 11. 2012, byl konkurs na majetek dlužníka zrušen s odůvodněním, že majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, vzhledem k čemuž žalobkyně na vrub přihlášené a zjištěné pohledávky ničeho neobdržela. Žalobkyně dále ve své žalobě odkázala na příslušná ustanovení zákona č.328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání ve znění účinném od 1. 5. 2000 do 31. 12. 2007 konkrétně na ust. § 1 odst. 2 cit. zák., § 3 odst. 1 věta prvá cit. zák., § 3 odst. 2 cit. zák. a dále na zákonná ustavení insolvenčního zákona platného do 1. 1. 2008, zejména § 3 odst. 1, § 3 odst.2, § 3 odst. 3, a násl. a uvedla, že s ohledem na závěry zjištěné v průběhu insolvenčního řízení, za užití zmíněných zákonných ustanovení, se dostala [právnická osoba] a.s. do úpadku nejpozději v srpnu 2008, kdy dlužník prokazatelně zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků a nebyl schopen plnit své závazky ani v řádu několika set korun. V žalobě byla podrobně rozebrána majetková a finanční situace [právnická osoba] s odkazem na průběh insolvenčního řízení a zjištění učiněná z insolvenčního spisu a žalobkyně uzavřela, že s ohledem na to, že žalovaní nepodali bez zbytečného odkladu insolvenční návrh dle ust. § 98 IZ, odpovídají za škodu vzniklou žalobkyni tím, že dodávala úpadci zboží bez toho, aby za zboží bylo zaplaceno, kdy žalobkyně nebyla v průběhu insolvenčního řízení vůbec uspokojena.

8. Žalovaní shodně navrhli, aby žaloba byla zamítnuta a navrhli, aby soud určil znalce z oboru ekonomiky, který by se vyjádřil k otázkám data úpadku společnosti a toho, kdy mohli členové představenstva objektivně zjistit tento úpadek. Dále pak vznesli námitku promlčení. Uvedli, že žalovaní si naopak plnili své povinnosti dané OR, o čemž svědčí zápisy ze zasedání představenstva, probíhala jednání, která měla společnost vyvést z finanční krize pomocí dodatečného úvěrování. Představenstvu byly předkládány výsledky hospodaření, ze kterých nebylo možné zjistit úpadek společnosti.

9. Ve věci bylo rozhodnuto vyhovujícím rozsudkem ze dne 2. 6. 2014 č. j. 16 C 244/2013-112 ve spojení s usnesením ze dne 8. 6. 2014 č. j. 16 C 244/2013-122, který byl k odvolání žalovaných usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016 č. j. 28 Co 487/2014-211 zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

10. V dané věci bylo provedeno dokazování listinnými důkazy, jež jsou obsaženy na přílohovém CD žalobkyně a insolvenčním spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. [insolvenční spisová značka] v elektronické podobě. Dále bylo provedeno dokazování vyjádřením insolvenčního správce k námitkám ohledně prodeje části podniku úpadce, inzeráty v denním tisku k prodeji majetku dlužníka, statistikami týkajícími se poklesu HDP, znaleckým posudkem [příjmení] univerzity v [obec], listinnými důkazy pocházejícími z insolvenčního spisu, notářskými zápisy z jednání představenstva.

11. Poté bylo opětovně rozhodnuto vyhovujícím rozsudkem, a to rozsudkem zdejšího soudu ze dne 4. 4. 2018 č. j. 16 C 244/2013-629, který byl k odvolání žalovaných rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2019 č. j. 28 Co 119/2018-728 potvrzen. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku (jeho odstavce 73.) se podává, že se odvolací soud nepřiklonil k argumentaci žalobkyně stran úmyslného způsobení škody žalovanými. K tomu odvolací soud uvedl, že„ … uzavření smlouvy (pozn. smlouvy o rozdělení odštěpením, sloučením ze dne 17. 9. 2008) nebylo výlučnou iniciativou vedení dlužníka (členů jeho představenstva), ale v uvedeném směru plnila společnost rozhodnutí [právnická osoba] in s.r.o jako jediného akcionáře dlužníka, jehož fakticky ovládala“, jak ostatně uvádí v žalobě na určení neplatnosti předmětné smlouvy i insolvenční správce Ing. [příjmení]. Z výpisu z obch. rejstříku dlužníka vyplývá, že jeho jediným akcionářem byla právě zmiňovaná [právnická osoba] in, s.r.o., [IČO]“.

12. Nejvyšší soud ČR k dovolání žalovaných svým rozsudkem ze dne 31. 3. 2021 č. j. 29 Cdo 3473/2019-817 shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Takto dovolací soud učinil s odůvodněním, že dnem vzniku škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh (dnem, kdy taková škoda nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Případná nejistota věřitele o přesné výši škody je nevýznamná pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby.

13. V dalším řízení soud doplnil dokazování o výroční zprávu [anonymizováno], emailovou komunikaci účastníků, výpisem z účtu žalobkyně, úplným výpisem z OR [právnická osoba], s.r.o., obsahem připojeného spisu Krajského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. [spisová značka] (především č. l. 73) a sp. zn. [spisová značka] (především č. l. 20).

14. Po provedeném dokazování se okresní soud, vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu, nejprve zabýval otázkou promlčení práva žalobkyně na náhradu škody, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:

15. Otázku promlčení soud posuzoval podle právních předpisů platných do 31. 12. 2013, a to s ohledem na znění ust. § 3028 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen„ o. z.“).

16. Za citace ust. § 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), dle něhož se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat a ust. § 106 odst. 1 obč. zák., dle něhož právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví, soud uvedl, že insolvenční návrh na [právnická osoba] byl podán dne 20. 5. 2009 a nejpozději tímto dnem žalobkyni vznikla škoda způsobená porušením povinnosti podat insolvenční návrh. Od 20. 5. 2009 proto v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu počala běžet promlčecí doba. Subjektivní promlčecí doba tak žalobkyni marně uplynula dne 20. 5. 2011, objektivní 20. 5. 2012. Pokud bylo právo na náhradu škody žalobkyní uplatněno u soudu až dne 31. 7. 2013, bylo tak učiněno v době, kdy právo bylo promlčeno. Žalovaní v rámci řízení vznesli námitku promlčení. V souladu se shora citovaným zákonným ustanovením § 100 odst. 1 věta poslední obč. zák. nelze žalobkyni promlčené právo přiznat, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobkyně stran úmyslného způsobení škody žalovanými, a tedy s desetiletou promlčecí dobou. K otázce úmyslného zavinění se ostatně již přiléhavě vyjádřil odvolací soud v rámci potvrzujícího rozsudku ze dne 12. 6. 2019 (srov. odstavec 11 shora). Okresní soud se se závěry odvolacího soudu zcela ztotožňuje a z důvodu hospodárnosti na ně odkazuje (není žádoucí závěry odvolacího soudu opisovat). Nad rámec se sluší uvést, že přeměna společnosti sama o sobě nedokládá úmyslné jednání statutárního orgánu zúčastněné korporace k tíži jejich věřitelů. Vedle toho, že přeměnu neschvaluje představenstvo, ale valná hromada (resp. jediný akcionář), je třeba vzít v potaz také skutečnost, že zákon při přeměně poskytuje věřitelům významné prvky ochrany (§ 220x, § 220za odst. 1, § 220zb odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2008 ve spojení s § 386 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev) a žalobkyni nic nebránilo v tom, aby jich využila. Tvrzení žalobkyně stran úmyslného způsobení škody jsou postavena na spekulacích, avšak nutno brát v potaz, že soud nemůže při svém rozhodnutí vycházet toliko ze spekulací, nýbrž výhradně na podkladě prokázaných skutečností. Úmysl žalovaných (byť nepřímý) způsobit žalobkyni škodu včasným nepodáním insolvenčního návrhu v řízení nebyl prokázán.

18. S ohledem na závěry učiněné shora soud nepovažoval za nutné zmiňovat další skutková zjištění, neboť pro rozhodnutí ve věci nemají podstatného významu.

19. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když v řízení úspěšným žalovaným bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 381 863,30 Kč. Soud stanovil výši odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění vždy v době provedení úkonu (dále jen„ AT“) dle podrobného odůvodnění jednotlivých nákladů řízení vzniklých v jednotlivých fázích řízení, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění rozhodnutí.

20. Proti tomuto zamítavému rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalobkyně podáním ze dne 12. 10. 2021, které odůvodňuje ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm.b) o.s.ř. tím, že soud prvního stupně nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem nebo jí označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b o.s.ř., e) o.s.ř. tím, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, g) o.s.ř. tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, s tím, že podrobné odůvodnění tohoto odvolání doplní ve lhůtě dvou týdnů.

21. Odvolání následně doplnila žalobkyně dalším podáním ze dne 25. 10. 2021, v němž uvedla rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, kdy po následném dalším odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.6.2019, ě. j. 28 Co 119/2018-728, potvrdil (druhý) rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze 4.4.2018. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen NS) rozsudkem ze dne 31.3.2021, č. j. 29 Cdo 3473/2019-817, jímž zrušil předchozí rozsudky specifikované pod body 3. a 4. shora a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Toto své rozhodnutí založil dovolací soud výhradně na posouzení vznesené námitky promlčení nároku, k čemuž v odůvodnění rozsudku poukázal na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, v němž na dané téma uzavřel, že„ má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh“ a na následná obdobná stanoviska, obsažená v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu vyhlášených v letech 2016 -2020.

22. Prozatím posledním (třetím v pořadí) rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6.9.2021, ě. j. 16 C 244/2013-960, který je tímto odvoláním napadán, byla žaloba zamítnuta právě s ohledem na shora uvedené závěry Nejvyššího soudu s tím, že nárok žalobce je promlčen, když soud prvního stupně neshledal důvodným tvrzení žalobkyně„ stran úmyslného způsobení škody žalovanými, a tedy s desetiletou promlčecí dobou“, přičemž zejména odkázal na závěry Krajského soudu v Brně uvedené v odůvodnění (potvrzujícího) rozsudku ze dne 12.6.2019. Žalobkyně na závěr této části odvolání shrnuje, že v průběhu dosavadního řízení bylo prokázáno, že dlužník byl v úpadku nejpozději v srpnu 2008, tedy před zahájením dodávek zboží žalobcem, žalovaní nesplnili svoji povinnost podat včas insolvenční návrh, v důsledku protiprávního jednání žalovaných vznikla žalobkyni škoda ve výši uplatněné žalobou ze dne 31.7.2013. Jediným důvodem vedoucím k zamítnutí žaloby se tak stávají závěry Nejvyššího soudu týkající se počátku běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku žalobce, které formuloval specificky pro poměry týkající se náhrady škody v rámci toliko insolvenčního řízení, v rozhodnutích vydaných po podání žaloby v této právní věci (poprvé zřejmě v rozsudku Nejyyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2735/2012 ze dne 30.6.2014, byť na toto svoje rozhodnutí dovolací soud v tomto řízení výslovně neodkázal).

23. K úmyslné formě zavinění žalovaných žalobkyně uvedla, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně je odůvodněn v zásadě toliko tím, že uplatněný nárok je dle prvoinstančního soudu promlčen, neboť nemá za prokázané úmyslné zavinění škody žalovanými. Žalobkyně namítá, že při hodnocení formy zavinění - tedy žalobkyní tvrzenému nepřímému úmyslu žalovaných insolvenční návrh včas nepodat – Okresní soud v Kroměříži nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem nebo k jí označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b o.s.ř., na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, v důsledku čehož rovněž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

24. Žalobkyně v dosavadním průběhu řízení opakovaně poukazovala na skutečnost, že i z již provedených důkazů vyplývá (přinejmenším nepřímý) úmysl žalovaných insolvenční návrh nepodat včas. Žalobkyně dále poukazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 ze dne 25.9.2014 (na který NS odkázal ve svém usnesení č. j. 29 Cdo 1118/2020-445 ve věci skutkově shodné s předmětnou právní věcí a s týmiž účastníky na straně žalované), judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 599/2006, odůvodnění judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]:„ rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. [spisová značka], publikované pod č. 38/1970-1. Sb. rozh. tr.), je použití těchto nepřímých důkazů dostačující k prokázání oné skutečnosti, tedy i subjektivní stránky trestného činu, konkrétně nepřímého úmyslu obviněného.“, odůvodnění judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]: Z tvrzení samotných žalovaných je dle názoru žalobkyně zřejmé, že žalovaní byli obeznámeni se svojí povinností podat insolvenční návrh dle § 98 IZ bez zbytečného odkladu poté, kdy se dozvěděli nebo při náležité pečlivosti měli dozvědět o úpadku dlužníka, přičemž ale povinnost podat insolvenční návrh splnili (formou přistoupení k insolvenčnímu návrhu) až dne 15.6.2009, a to v situaci, kdy Krajský soud v Brně v Brně usnesením č. j. [insolvenční spisová značka] ze dne 26.5.2009 uložil dlužníkovi, aby se ve lhůtě 15 dnů vyjádřil k insolvenčnímu návrhu podaného jedním z jeho věřitelů a předložil seznam svého majetku, závazků a zaměstnanců. V dosavadním průběhu řízení bylo zejména obsahem spisu Krajského soudu v Brně (sp. zn. [insolvenční spisová značka]) jakožto soudu insolvenčního a znaleckým posudkem ze dne 14.11.2017 (dále jen ZP), zpracovaným znaleckým ústavem [ulice] univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, prokázáno, že dlužník byl v úpadku ve formě platební neschopnosti nejpozději již v srpnu 2008, byť provedené důkazy ve skutečnosti potvrzují i mnohem dřívější úpadkovou situaci dlužníka, v řízení bylo doposud dále prokázáno i to, že k datu 31.12.2007 závazky dlužníka z obchodních vztahů dosáhly výše 154,354 mil. Kč, jak vyplývá z výroční zprávy dlužníka za rok 2007 ze dne 12.5.2008 (podepsané žalovanými č. 1 a 5), přičemž souhrnná výše závazků po lhůtě splatnosti nad 180 dnů činila cca. 27 mil. Kč, dle zahajovací rozvahy dlužníka sestavené„ ke dni rozdělení odštěpením sloučením“ závazky dlužníka z obchodních vztahů stále činily 154,354 mil. Kč.

25. Nad rámec hlavní části své argumentace považuje žalobkyně ještě za vhodné podotknout, že úvahy týkající se okolností přeměny společnosti dlužníka (především opakovaný odkaz prvoinstančního soudu na bod 73. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně v Brně ze dne 12.6.2019) mají sice pro účely zjištění subjektivní stránky jednání žalovaných určitou relevanci, nemění však ničeho na skutečnosti, že dlužník i bez uzavření Smlouvy byl v úpadkové situaci, kterou žalovaní zákonem předepsaným způsobem neřešili. Pokud tedy žalovaní plnili vůli akcionáře, aniž by dostáli své povinnosti uložené zákonem, nelze tuto skutečnost hodnotit jinak, než že došlo k úmyslnému upřednostnění parciálních zájmů před kolektivním zájmem všech věřitelů dlužníka.

26. V další části svého odvolání se žalobkyně vyjadřovala k otázce změny rozhodovací praxe a legitimnímu očekávání účastníka s tím, že byla žaloba byla v předmětné právní věci podána dne 31.7.2013 při jejím podání vycházela z tehdy jí známých předpokladů úspěšného uplatnění nároku, žalobkyně se tak v okamžiku podání žaloby opírala„ o ustálenou soudní interpretaci relevantního práva“, přičemž následně došlo„ ke kolizi mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé“, neboť„ se změna právního názoru Nejvyššího soudu v řízení před obecnými soudy promítla jako zúžení možností k uplatnění subjektivního práva (řízení by zahájila v dobré víře v existenci práva daného soudy ustálenou interpretací zákona, což by se v důsledku změny judikatury ukázalo jako překonané)“ (citováno z nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 2234/10 ze dne 9.8.2013). S přihlédnutím k uváděným skutečnostem žalobkyně navrhuje, aby Krajský soud v Brně jakožto soud odvolací změnil odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6.9.2021, č.j. 16 C 244/2013-960, tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 700.660,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 700.660,40 Kč, jdoucím od 25.7.2013 do zaplacení, jakož i nahradit žalobci náklady řízení.

27. K odvolání žalobkyně se vyjádřili žalovaní podáním ze dne 17. 2. 2022, v němž uvedli mimo jiné, že žalobkyně v odvolání, z větší části opakuje skutečnosti, které již uváděla dříve, snaží se dovodit úmysl žalovaných způsobit škodu z podpisu„ smlouvy o rozdělení odštěpením sloučením“, avšak v tomto jednání žalovaných nelze spatřovat žádný úmysl poškodit věřitele nepodáním insolvenčního návrhu. Podpisem návrhu smlouvy o rozdělení odštěpením sloučením a jeho vložením dne 26.6.2008 do Sbírky listin plnili žalovaní svoji povinnost dle právních předpisů (§ 191 zák.č. 513/1991 Sb.) která pro ně vyplynula z rozhodnutí jediného společníka o rozdělení dlužníka odštěpením sloučením. Žalovaní jakožto členové statutárního orgánu nebyli oprávněni o této záležitosti rozhodnout, když ji zák.č. 513/1991 Sb. svěřoval do působnosti valné hromady, resp. rozhodnutí jediného společníka a žalovaní byli povinni vůli tohoto orgánu realizovat. Žalobkyně k svému tvrzení o údajném úmyslném způsobení škody žalovanými nedoložila žádné relevantní důkazy, přičemž její konstrukce úmyslného zavinění je založena jen na spekulacích. K otázce údajného úmyslného zavinění žalovaných se již vyjadřoval Krajský soud v Brně v řízení pod sp. zn. 28 Co 119/2018, jakož i Nejvyšší soud.

28. Své vyjádření k odvolání žalobkyně dále doplnili žalovaní dalším podáním ze dne 22. 8. 2022 v němž uvedli, že žalobkyně se ve svém podání ze dne 25.10.2021, tj. v odůvodnění odvolání, dovolává legitimního očekávání účastníka při změně rozhodovací praxe soudů. V tomto svém podání žalobkyně odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.8.2010, sp.zn. 25 Cdo 2601/2010 a ze dne 11.4.2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, z nichž ovšem cituje pouze text vytržený z kontextu tak, aby se hodil do jí tvořené údajné změny rozhodovací praxe soudů. Přitom z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2016 sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 je zcela zřejmé, že otázka objektivní promlčecí doby nebyla dosud řešena, když je v textu rozhodnutí uvedeno:„ Dovolání ie však přípustné podle $ 237 o. s. ř. pro řešení v dovolání předestřené otázky počátku běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené.“ Nejvyšší soud tedy připustil dovolání z důvodu, že otázka objektivní promlčecí doby nebyla dosud tímto soudem řešena. Jestliže soud tuto otázku neřešil, nemohl mít žalobce ani žádné legitimní očekávání plynoucí z ustálené rozhodovací praxe.

29. K tomu žalovaní dále uvádějí, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2016 sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 byla podána ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem rozhodnutím ze dne 6.12. 2016 sp. II. ÚS 3230/16 odmítnuta. Odmítnuty byly i další ústavní stížnosti, které brojily proti rozhodnutím Nejvyššího soudu založeným na promlčení z důvodu uplynutí objektivní promlčecí doby v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2016 sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6.10.2020, sp. zn. IV. ÚS 2570/20 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.6.2022, sp. zn. III. ÚS 2607/21.

30. Rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 15.6.2022, sp. zn. III. ÚS 2607/21 byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.11.2019, č.j. 74 Co 150/2018-403 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2021, č.j. 29 Cdo 1118/2020-445, které byly vydány ve věci vedené proti týmž žalovaným, kteří vystupují na straně žalované v tomto řízení, a to ze stejného důvodu, tedy jejich údajné odpovědnosti za škodu způsobenou včasným nepodáním insolvenčního návrhu na dlužníka [právnická osoba], a.s. (dříve [právnická osoba]), když Ústavní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že:„ Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že obdobnou argumentací se opakovaně zabýval ve svých dřívějších rozhodnutích, což stěžovatelce muselo být známo, neboť ji zastupuje stejný právní zástupce, který v podstatě identickou argumentaci vznášel ve skutkově velmi podobných případech, které Ústavní soud posuzoval v dřívějších řízeních o ústavních stížnostech. Ústavní soud však setrvale zastává názor, že z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod nemá proti předmětnému názoru důvod zakročit (srov. k tomu usnesení sp. zn. IV. ÚS 2492/21 ze dne 5. 10. 2021, usnesení sp. zn. II. ÚS 573/20 ze dne 6.4. 2021, usnesení sp. zn. III. ÚS 3209/20 ze dne 2. 2.2021, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2570/20 ze dne 6. 10. 2020). Ústavní soud nemá sebemenší důvod se od svých závěrů vyjádřených v těchto rozhodnutích v nynější věci odchýlit, neboť nevykazují žádná skutková specifika, která by odlišný přístup odůvodňovala. Naopak se nyní jedná o typově shodnou věc, v níž stěžovatelka uplatňuje generickou argumentaci, jíž se snaží zvrátit dlouhodobě ustálený právní názor Nejvyššího soudu k otázce počátku běhu promlčecí doby v případě náhrady škody dle § 99 insolvenčního zákona“.

31. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)). Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podle ústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1.2015 (N 6/76 SbNU 99)), interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)), interpretace či aplikace extrémně formalistická (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.), interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu (srov. např. nález sp. zn. xanon -250 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)), či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce (srov. např. nález sp. zn. xanon [číslo] ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31.8. 2010 IN 176/58 SbNU [číslo].

32. Žádnou takovou vadou však předmětný právní názor zatížen není, naopak mu z nastíněných hledisek nelze upřít ratio. Ústavní soud vnímá, že otázka náhrady škody dle § 99 insolvenčního zákona a zejména otázka počátku běhu promlčecí doby práva na tuto náhradu je mimořádně složitá a neexistuje k ní řešení, které by vyhovovalo všem zainteresovaným subjektům. Nejvyšší soud tak při kreaci předmětného právního názoru musel vyvažovat nejrůznější protichůdné zájmy, a tedy stál v situaci, v níž nemohl vybírat to nejlepší z několika dobrých řešení, ale řešení nejméně špatné ze špatných.

33. Kdyby totiž byl připuštěn stěžovatelkou prosazovaný právní názor, že promlčecí doba má začít běžet až právní mocí rozhodnutí schvalujícího závěrečnou zprávu insolvenčního správce či alespoň rozvrhového usnesení, bvlv bv ve značné nejistotě vystaveny zase osoby nesoucí potenciální odpovědnost dle § 99 insolvenčního zákona. Zcela stejné nahodilosti, jaké stěžovatelka naříká ve vztahu ke svému postavení, bv totiž pak bvlv vystaveny ony, neboť délka promlčecí doby práva uplatnitelného proti nim bv se uměle natahovala po dobu insolvenčního řízení, tedy fakticky by vůči nim došlo k účinku stavění promlčecí doby v důsledku uplatnění práva před příslušným orgánem veřejné moci, a to bez splnění zákonných podmínek, neboť by se tak stalo uplatněním jiného práva (na uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení) svědčící vůči jinému subjektu (dlužník v insolvenčním řízení) a vůči tomuto jinému subjektu také uplatněné.“ 34. Ze shora uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud se s argumentací žalobce ohledně údajné změny rozhodovací praxe a legitimního očekávání žalobce, jak se snaží žalobce argumentovat, neztotožňuje. Přitom ve svém odůvodnění nálezu Ústavní soud neopomenul zmínit ani nález Ústavního soudu sp. zn. II..ŮS 635/09 ze dne 31. 8. 2010, kterého se žalobce dovolává v tomto řízení.

35. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.6.2022, sp. zn. III. ÚS 2607/21 se rovněž zabývá otázkou zavinění žalovaných, kteří vystupují na straně žalované i v tomto řízení a ohledně stejného předmětu řízení, jako v tomto řízení. Ústavní soud ve svém rozhodnutí uvádí, že„ stěžovatelka namítá, že se krajský soud ani Nejvyšší soud nezabývaly její argumentací o úmyslu na straně vedlejších účastníků. Stěžovatelka tento svůj závěr zakládá na skutečnosti, že vedlejší účastníci smlouvou o přeměně dlužnice z této vyvedli prakticky všechen bonitní majetek, a to v době, kdy již byla dlužnice fakticky v úpadku. Krajský soud se v tomto ohledu vyjádřil toliko k aspektu, který mu však stěžovatelka nepředložila. Stěžovatelka spatřuje úmysl na straně vedlejších účastníků především v tom, že z dostupných podkladů museli vědět o tom, že ie dlužnice v úpadku, a přesto všichni podepsali návrh smlouvy o rozdělení odštěpením sloučením, jíž mělo dojít k vyvedení majetku z dlužnice. Dle stěžovatelky tak museli být srozuměni s tím, že po uzavření smlouvy již nebude v dlužnici žádný majetek. Stěžovatelka dále podrobně argumentuje pro existenci úmyslu na straně vedlejších účastníků a uvádí, že tento úmysl spatřovala již v původním řízení toliko v tom, že vedlejší účastníci nepodali včas insolvenční návrh, ale namísto toho zatížili dlužnici dalšími závazky, na jejichž uhrazení neměla majetek.“ 36. K argumentaci stěžovatelky ohledně úmyslu žalovaných se Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 15.6.2022, sp. zn. III. ÚS 2607/21 vyjádřil takto;„ Skutkové závěry obecných soudů, které se všechny shodly na zavinění ve formě nedbalosti, jsou založeny na dokazování provedeném především před okresním soudem. S výsledky tohoto dokazování v ústavní stížnosti stěžovatelka ani nepolemizuje, toliko předkládá jejich odlišné právní hodnocení. Ústavní soud přitom považuje za nadmíru důležitý závěr obecných soudů, že důkazní břemeno ohledně úmyslu nesla stěžovatelka, tedy z jakékoliv pochybnosti vedlejší účastníci těžili. Stěžovatelka tak především netvrdí ani neprokazuje, že by své důkazní břemeno unesla, kterýžto nedostatek se zjevně snaží zhojit právní argumentací, která by umožňovala dovodit úmysl vedlejších účastníků i na základě stávajících (zjevně pro obecné soudy nedostatečných) skutkových zjištění i přes chybějící skutková tvrzení a důkazy. Obecným soudům z ústavněprávního hlediska však nelze vytýkat, že takový postup stčžovatelce neumožnily. Stěžovatelka i v samotné ústavní stížnosti předložila jediné bližší tvrzení, z něhož vyvozovala úmysl vedlejších účastníků, týkající se přeměny v období, kdy dle jejího názoru byla dlužnice již v úpadku. Konkrétně k tomuto tvrzení se však obecné soudy vyjádřily. Úvaha krajského soudu i Nejvyššího soudu, že jednání vedlejších účastníků směřující k přeměně dlužnice nemohlo u nich bez dalšího zakládat úmysl, neboť o přeměně rozhodovala valná hromada. nikoliv oni, a že při přeměně jsou práva věřitelů před vyváděním majetku chráněna, není a priori nelogická či nesmyslná.

37. Stěžovatelka dovozuje úmysl toliko z vědomostní složky (ti. napíná své argumentační síly k otázce, co museli vedlejší účastníci vědět, ale zcela opomíjí složku volní, ti. iaký bvl jejich volní vztah k následku, resp. co v jejich představách bránilo jeho realizaci. I kdyby tak vedlejší účastníci věděli, že přeměnou může dojít k vyvedení majetku z dlužnice. ale spoléhali bv na konkrétní překážku, která tomu zabrání, pak i kdyby tato překážka nepředstavovala přiměřeny důvod, přesto bv úmyslné zavinění vylučovala. Tomu odpovídá i závěr okresního soudu, který na straně vedlejších účastníků dovodil právě nedbalost vědomou, charakteristickou spoléháním se na nepřiměřený důvod, pro nějž následek nenastoupí.“ 38. Žalovaní závěrem uvedli, že závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.6.2022 sp. zn. III. ÚS 2607/21 jsou použitelné i pro toto řízení, neboť žalobkyně v tomto řízení tvrdí ohledně stejného předmětu řízení zcela stejné skutečnosti.

39. K projednání odvolání žalobkyně proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně nařídil Krajský soud Brně jako soud odvolací jednání na den 30. 8. 2022 na němž odvolací soud, mimo jiné, sdělil podstatné skutečnosti ze znaleckého posudku vypracovaného MU, Ekonomicko-správní fakultou ve věci sp.zn. 16 C 244/2013 (znalecká doložka datum 14. 11. 2017) na č.l. 477-542, byl čten obsah protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 28. 3. 2018, s důrazem na výslech zpracovatelů znaleckého posudku, z tabulky Rozvaha k 31. 12. 2007 čteny údaje ohledně závazků (č.l. 871 spisu – 2. strana).

40. V průběhu odvolacího řízení předložili žalovaní k věci usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2021 ze dne 30. 6. 2021 sp. zn. 29 Cdo 1118/2020-445, jež se týká obdobné právní věci žalobkyně [právnická osoba], zastoupené stejným právním zástupcem Mgr. [jméno] [příjmení], advokátem, proti stejným žalovaným, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2022 sp. zn. III ÚS 2607/21 týkající se stížnosti stěžovatelky [právnická osoba], zastoupené advokátem Mgr. [jméno] [příjmení].

41. V průběhu odvolacího řízení učinila žalobkyně rovněž dále podání ze dne 12. 9. 2022, v němž shrnula odvolací důvody, když jednak rekapitulovala dosavadní průběh řízení, s tím, že po následném dalším odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.6.2019, ě. j. 28 Co 119/2018-728, potvrdil tento (druhý) rozsudek OS v Kroměříži ze 4.4.2018, uvádí v něm obdobnou argumentaci, jež byla zmiňována v odvolání a v průběhu odvolacího řízení. Žalobkyně v dosavadním průběhu řízení opakovaně poukazovala na skutečnost, že i z již provedených důkazů vyplývá (přinejmenším nepřímý) úmysl žalovaných insolvenční návrh nepodat včas. Jednání žalovaných lze dle názoru žalobkyně v návaznosti na dosud v řízení učiněná skutková zjištění shrnout tak, že ač si byli vědomi dlouhodobě se zhoršující ekonomické situace dlužníka, namísto splnění povinnosti podat insolvenční návrh akceptovali uzavření Smlouvy, která tuto dlužníkovu situaci pouze dále zhoršil. Žalobkyně tak má důvodně za to, že prvoinstanční soud pochybil, pokud žalobě nevyhověl a dále argumentovala změnou rozhodovací praxe a legitimním očekávání účastníka řízení 42. Na dalším odvolacím jednání dne 18. 10. 2022 odvolací soud konstatoval podání žalobkyně ze dne 12.9.2022. K podání žalobkyně ze dne 12. 9. 2022 a jeho ústnímu doplnění ze strany zást. žalobkyně se vyjadřovala zást. žalovaných tak, že s argumentací žalobkyně nesouhlasila. K důkazu byl sdělen podstatný obsah komentáře k zahajovací rozvaze sestavené k 1. 1. 2008 (okamžik sestavení 20.6.2008) [právnická osoba] a.s. (č.l. 917-939), zmíněny podstatné skutečnosti z obsahu znaleckého posudku č. ZU [číslo] znaleckého ústavu [právnická osoba] z 8. 3. 2012 a materiálu z ocenění majetku [právnická osoba] - posudek [číslo] stejného zpracovatele ze dne 1. 12. 2010.

43. Krajský soud v Brně jako soud odvolací na základě včasného odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně stejně jako řízení jeho vydání předcházející a učinil ve věci následující zjištění a právní závěry:

44. Jde-li o dosavadní průběh řízení, rozhodnutí soudu prvého stupně a předcházející rozhodnutí odvolacího soudu, pro stručnost poukazuje odvolací soud na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, v němž jsou tyto skutečnosti v dostatečném rozsahu uvedeny.

45. Krajský soud Brně jako soud odvolací rozhodoval ve věci naposledy k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č.j. 28 Co 119/2018-728. K dovolání žalovaných byl tento rozsudek Krajského soudu v Brně spolu rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 4. 4. 2018, č.j. 16 C 244/2013-629 dovolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ke skutkové rovině věci dovolací soud uvedl (posouzení soudem prvního stupně), že žalobkyně dodala [právnická osoba] a.s. (dříve [právnická osoba]) v období od 24. 10. 2008 do 24. 4. 2009 zboží za sjednanou kupní cenu, kterou tato společnost (dlužník) nezaplatila. Pohledávka z tohoto titulu činila, včetně příslušenství, celkem 700 660,40 Kč. Společnost jako dlužník se dostala do úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku o způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)„ nejpozději“ v srpnu roku 2008. Na základě věřitelského návrhu podaného dne 20. 5. 2009 Krajský soud v Brně jako soud insolvenční usnesením ze dne 22. 6. 2009, č.j. [insolvenční spisová značka] zjistil úpadek dlužníka. Žalobkyně pohledávku přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, kde byla v celé výši zjištěna usnesením ze dne 21. 8. 2009, č.j. [insolvenční spisová značka] prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka, konečnou zprávu insolvenčního správce schválil insolvenční soud usnesením ze dne 16. 11. 2021, č.j. [insolvenční spisová značka] [číslo], který nabylo právní moci dne 27. 1. 2012. Usnesením ze dne 17. 10. 2012, č.j. [insolvenční spisová značka] insolvenční soud podle § 308 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona zrušil konkurs na majetek dlužníka s tím, že majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, pohledávka žalobkyně tak nebyla v rámci insolvenčního řízení uspokojena. V další části odvodnění rozhodnutí poukázal dovolací soud na dosavadní závěry přijaté v předchozím řízení ohledně vznesené námitky promlčení, když skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a ani nemohl být) zpochybněn. Dovolací soud uvedl, že co do posouzení (nejzazšího) okamžiku vzniku škody způsobené porušením povinností podat insolvenční návrh vychází Nejvyšší soud ustáleně ze závěru formulovaného v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, v němž na dané téma uzavřel, že má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnutá v rozsahu odpovídající rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou pohledávkou zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy takováto škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout) je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. V tomto směru poukázal na další rozsudky dovolacího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 339/2018, dále usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2356/2016, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5595/2017, ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 29 Cdo 4503/2016 a ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3321/2018. K tomu současně poukázal na to, že ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 Ústavní soud odmítl (usnesení ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. II ÚS 3230/16 jako zjevně neopodstatněnou. K uvedeným závěrům dále dovolací soud uvedl, že případná nejistota věřitele o přesné výši škody (způsobené tím, že insolvenční návrh nebyl podán dříve) je nevýznamná pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, kdy pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody; k tomu srovnej například již stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 11. 1983 Cpj 10/83 uveřejněné pod číslem 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek dovolacího soudu ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 151/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2018 pod číslem 33. Z dikce § 99 odst. 2 insolvenčního zákona je přitom zjevné, že toto ustanovení (a následně zjištěné) pohledávky věřitele, takže úsudek o přibližné výši škody vyjádřitelné penězích není v době jejího vzniku (ve smyslu závěru plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2012/2016) obtížný (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 339/2018.

46. Ke shora uvedenému Nejvyšší soud současně výslovně zdůraznil, že výše označená judikatura Nejvyššího soudu k otázce vzniku škody způsobené nepodáním insolvenčního návrhu je ustálená, vnitřně konzistentní a nerozporná.

47. Jak vyplývá dále z předloženého spisu soud prvního stupně po uvedeném zrušení předchozího rozsudku Krajského soudu v Brně dovolacím soudem pokračoval v řízení, žalobkyně podáním dne 17. 5. 2021 doplnila žalobní tvrzení, k tomu se vyjádřili žalovaní podáním ze dne 3. 6. 2021, kteří ke své obraně poukazovali mimo jiné i na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, č.j. 74 Co 150/2018-43 vydané ve věci žalobkyně [právnická osoba] rovněž zastoupené advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], proti stejným žalovaným, v němž se jedná prakticky o totožnou problematiku. Z obsahu spisu se podává, že obě sporné strany se k meritu věci, žalobkyně ke svým nárokům, žalovaní ke své obraně, dále písemně vyjadřovali.

48. Z předloženého spisu dále vyplývá, že byla dokládána výroční zpráva [právnická osoba] za rok 2007, včetně přílohy k roční účetní uzávěrce za zmíněný rok, rozvahový den 31. 12. 2007, včetně rozsáhlých připojených tabulek s uvedením obsáhlých ekonomických údajů, a dále, včetně komentáře k zahajovací rozvaze sestavené k prvnímu prvním 2008 (okamžik sestavení 20. 6. 2008). Soud prvního stupně nařizoval ve věci jednání dne 14. 7. 2021 a v závěru jednání dne 6. 9. 2021 vyhlásil ve věci rozsudek, jímž žalobu zamítl.

49. Dle ustanovení § 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2013 právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. (§ 101 až § 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

50. Podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku právo na náhradu školy se promlčí za 2 roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá. Podle odst. 2 téhož ustanovení nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za 3 roky, jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za 10 let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, to neplatí jde-li o škodu na zdraví.

51. Za výchozí a zásadní skutečnost, jež se týká v této věci uplatněných nároků, obrany žalovaných a z jejich strany vznesené námitky promlčení a subjektivní a objektivní promlčecí lhůty, považuje odvolací soud skutečnost, uvedenou již v rozsudku soudu prvního stupně a to, že insolvenční návrh na [právnická osoba] a.s. byl podán dne 20. 5. 2009 a nejpozději tímto dnem (ve smyslu závěru dovolacího soudu) vznikla žalobkyni škoda způsobená porušením povinnosti podat insolvenční návrh. Od 20. 5. 2009 proto v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu počala běžet promlčecí doba, subjektivní promlčecí doba tak žalobkyni marně uplynula dne 20. 5. 2011, objektivní lhůta potom 20. 5. 2012. V daném případě bylo právo na národu škody žalobkyni uplatněno u soudu až dne 31. 7. 2013, tedy v době, kdy právo bylo promlčeno, neboť žalovaní vznesli námitku promlčení.

52. Argumentace žalobkyně uváděná v odvolání se zaměřuje na tvrzení, že žalovaní měli vědomost o úpadkové situaci ve společnosti a insolvenční návrh (připojení se k insolvenčnímu návrhu) měli podat dříve, než jak tak učinili, (to je dne 15.6.2009), a dále se dle žalobních tvrzení se mělo jednat o škodu způsobenou žalovanými úmyslně a argumentace žalobkyně tak ve svých důsledcích směřovala k aplikaci desetileté promlčecí lhůty dle ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku.

53. Žalobkyně v žalobě podrobně vylíčila skutkové okolnosti věci ze svého pohledu věřitele, kde specifikovala závazky dlužníka k 24. 10. 2008 a z těchto údajů mělo mimo jiné vyplývat, že do října 2005 byl dlužník schopen platit své peněžité závazky, v období od listopadu 2005 do března 2008 byl schopen dlužník platit podstatnou část svých peněžitých závazků a v průběhu dubna 2008 měl nastat okamžik, od kterého dlužník dle žalobních tvrzení přestal být schopen platit podstatnou část svých peněžitých závazků, kdy nejpozději v srpnu 2008 dlužník prokazatelně zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků.

54. Součástí spisu je dopis [právnická osoba] a.s. podepsaný Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] ze dne 18. 2. 2009, jímž předkládají bance [právnická osoba] cash flow společnosti a žádost o restrukturalizaci úvěrové angažovanosti společnosti. Doložena byla rovněž e-mailová korespondence společnosti s bankou z února 2009, března a dubna 2009, z jejíhož obsahu vyplývá, že se společnost (představenstvo) snažila s bankou řešit úvěrování pro zajištění chodu společnosti, kdy navrhovala restrukturializaci úvěrové angažovanosti, z korespondence vyplývají i z tohoto důvodu rozjednané 2 prodeje majetku společnosti.

55. Součástí spisu je dále znalecký posudek číslo ZU [číslo] znaleckého ústavu [právnická osoba] ze dne 8. 3. 2012 - odhad obvyklé hodnoty pohledávek postoupený [právnická osoba] a.s. k 23. 5. 2011 (pro účely pro potřeby účetní evidence) řešící obvyklou tržní cenu pohledávek ve vlastnictví [právnická osoba]. Výsledkem posudku je hodnota posuzovaných pohledávek dle ocenění, která činila 3 420 000 Kč. Rovněž je doložen znalecký posudek [číslo] stejného znaleckého ústavu ze dne 1. 12. 2010 - ocenění majetku společnosti [právnická osoba], jehož předmětem bylo vyčíslení obvyklé hodnoty majetku společnosti [právnická osoba] pro potřeby zavedení do účetní evidence společnosti (předmětem ocenění byly položky dlouhodobého nehmotného majetku, včetně ochranné známky, a loga společnosti, registrovaných patentů a majetkových účastí v jiných společnostech, dále dlouhodobý hmotný majetek včetně majetku nemovitého, tvořeného stavbami, jejich příslušenstvím a pozemky nalézajícími se v průmyslových areálech v [obec], ve [obec], a dále nemovitosti označované jako rekreační středisko (RS) Haná a nemovitosti lokalizované v obci [obec]. Dále byl oceněn dlouhodobý movitý majetek, drobný movitý a drobný nehmotný majetek, zásoby, pohledávky a přechodné účty společnosti). Výsledkem posudku je hodnota oceňovaného majetku, jeho součástí, k 1. 6. 2010, kdy celková cena posuzovaného majetku pro potřeby zavedení do účetní evidence společnosti činila 387 433 220 Kč, což koreluje s hodnotou majetku, z něhož vycházel i 1. žalovaný ve svém podání ze dne 31.3.2019 při povědomí (informace vedení společnosti – představenstva) o tom, jakým majetkem společnost disponuje.

56. Dle názoru odvolacího soudu, i když se jedná dle znaleckého posudku o posouzení až z doby následné po zjištění úpadku společnosti, jeho závěry dokládají, na čem spočívalo povědomí představenstva (žalovaných) o celkové ekonomické síle podniku a tyto údaje, v kontextu všech relevantních skutečností souvisejících s tehdejší situací, nenasvědčují tvrzení žalobkyně o úmyslu žalovaných způsobit žalobkyni škodu (včasným) nepodáním insolvenčního návrhu.

57. Ke shora uvedenému poukazuje odvolací soud na to, že například 1. žalovaný tak ke své obraně 31. 3. 2019 uváděl mimo jiné, že jako člen představenstva plnil svoji povinnost v rozsahu stanoveným obchodním zákoníkem a kontroloval, zda je účetnictví řádně vedeno, o čemž svědčí zápisy ze zasedání představenstva, získal účetní data komplexně za celý rok 2008 a v únoru 2009 a po zjištění, že je ohroženo cash flow dlužníka se první žalovaný s ostatními rozhodl bez zbytečného odkladu vyjednávat s bankou GE [příjmení] [příjmení] o restrukturalizací úvěru. Uvedl mimo jiné, že měl za účelem provozního financování uzavřenou smlouvu o revolvingovém úvěru s GE [příjmení] [příjmení] ze dne 4. 6. 2003 [číslo] prostřednictvím něhož a dalších účtů podnik závazky hradil, což uvedla i žalobkyně, že dlužník poskytoval plnění i po lednu 2009, kromě provozního revolvingu měl v rozhodném období dlužník dostatek svého majetku a pohledávek, z nichž získané finanční prostředky mohl k úhradě svých závazků použít, poukázal i na znalecký posudek [číslo] ke dni 31. 12. 2007, kdy ochranné známky a patenty dlužníka byly oceněny na částku zhruba 80 000 000, dle rozvahy k 31. 12. 2007 měl dlužník k dispozici dlouhodobý hmotný majetek v hodnotě zhruba 327 000 000 Kč, zásoby, materiál a jiná oběžná aktiva v hodnotě cca 285 000 000 Kč a krátkodobé pohledávky v hodnotě cca 110 000 000 Kč, majetek dlužníka zahrnutý do majetkové podstaty, který byl zpeněžen v rámci podniku v insolvenčním řízení pak byl oceněn znaleckým posudkem na částku ve výši 387 000 000 Kč.

58. Źalovaní ve vyjádření k žalobě uvedli, mimo jiné, že pokud žalobkyně poukazuje na to, že dlužník uvedl ve svém přistoupení k insolvenčnímu návrhu, že ke zhoršení situace došlo v říjnu 2008, pak měl dlužník na mysli pokles prodejů, na který představenstvo společnosti adekvátně reagovalo přijatými opatřeními, a nikoli stav hrozícího úpadku. Tato situace objektivně nastala až v roce 2009 a představenstvo na ni reagovalo adekvátně přistoupením k insolvenčnímu návrhu. návrhu.

59. Tyto skutečnosti uvádí odvolací soud k povědomí členů představenstva dlužníka o celkové ekonomické situaci společnosti, z níž tehdy, kromě ekonomických údajů, zachycených v zápisech o jednání představenstva, vycházeli, a s ohledem na ni se tehdy snažili ekonomickou situaci podniku řešit, přičemž odvolací soud poukazuje i na další skutečnosti uvedené v tomto podání prvého žalovaného.

60. Ze stanoviska dalších žalovaných z 31. 3. 2014 vyplývá, že vycházeli z toho, že společnost nebyla v době jednání představenstva s úvěrující bankou v úpadku, do úpadku se dostala až poté, co nedošlo k dohodě s bankou o změně podmínek financování a následném zesplatnění úvěru, v důsledku čehož nebyla společnost schopna nadále dostát svým závazkům, k tomu poukaz na přistoupení k insolvenčnímu návrhu ze dne 15. 6. 2009. Poukazovali rovněž na to, že za situace, kdy společnost vykazovala téměř po celý rok 2008 kladný hospodářský výsledek, potom představenstvo nemělo důvodu předpokládat, že by společnost mohla být v úpadku.

61. Z obsahu podání žalovaných - přistoupení k insolvenčnímu návrhu ze dne 15. 6. 2009 vyplývá podrobnější popis tehdejší situace [právnická osoba] a.s., v němž je uváděno mimo jiné, že během dubna 2008 společnost dosáhla průměrného prodeje na měsíc v objemu 85 000 000 Kč a celkově kumulovaný zisk za období leden až duben 2008 dosahoval 15,5 milionu Kč, ještě v září 2008 dosáhla společnost zisku. Bylo poukazováno na to, že představenstvo již v říjnu 2008 rozhodlo o organizačních změnách a snížení počtu zaměstnanců, k dalším opatřením, přímá opatření proti poklesům výkonu a snížení nákladů, na počátku roku 2009 požádalo o svolání dozorčí rady bylo rozhodnuto o zpracování restrukturalizačního plánu, který měl pomoci k další restrikci nákladových položek a mělo dojít k jednání s věřiteli, objem prodejů se stabilizoval, v objemu okolo 45 000 000 Kč tržeb měsíčně za situace, kdy společnost takto činila opatření, jeden z věřitelů podal na společnost insolvenční návrh, čímž byla znemožněna veškerá další probíhající jednání s dalšími věřiteli. Dále uvedli skutečnosti týkající se přípravy reorganizace společnosti to vzhledem k tomu, že obrat společnosti za poslední účetní období překračoval 100 000 000 Kč.

62. Součástí spisu je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2010 č.j. [číslo jednací] v právní věci žalobci [příjmení] [jméno] [příjmení], insolvenčního správce dlužníka [právnická osoba] proti žalovanému [příjmení] [jméno] [příjmení], insolvenčnímu správci dlužníka [právnická osoba], jímž tento soud rozhodl tak, že tímto rozsudkem bylo určeno, že smlouva o rozdělení odštěpením sloučením uzavřená 17. 9. 2008 mezi žalobcem a žalovaným (dlužníky formou notářského zápisu NZ 517/ 2008, N 581/2008 sepsaného Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], notářským kandidátem, zástupcem JUDr. [jméno] [příjmení], notáře se sídlem v [obec], je vůči žalobci právně neúčinná, obdobně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 29. 1. 2010, č.j. [číslo jednací]. Jeví se, že ani tak tedy reálně ve svých konečných důsledcích nedošlo k naplnění výtek, jež adresovala žalobkyně žalovaným v souvislosti s jejich z její strany tvrzeným podílem na zmenšení majetku dlužníka.

63. Součástí spisu jsou dále zápisy z jednání představenstva [právnická osoba] a.s., z období leden až prosinec 2008 a počátek roku 2009, na nichž bylo projednáváno hospodaření společnosti a představenstvo řešilo úkoly mimo jiné z pohledu ekonomických výsledků, jež mu byly předkládány a jsou součástí každého zápisu. Součástí zápisu jsou jednotlivé ekonomické položky za jednotlivá měsíční období zahrnující - výkony celkem, přidanou hodnotu, osobní náklady, provozní hospodářský výsledek a hospodářský výsledek celkem, kdy představenstvo z takto jemu dokládaných ekonomických výsledků při řešení chodu podniku. Například tak ze zápisu č. 4 (duben 2008) vyplývá mimo jiné, že byly projednány výsledky roku 2007, v podobě konečných výkazů ve státním tvaru, přílohy k roční účetní uzávěrce a zpráva a výrok auditora, jež byly schváleny, výkony k 31.3.2008 249 284 tis. Kč. Ze zápisu č. 5 vyplývají mimo jiné výkony cclkem 339 180 tis. Kč, celkový HV společnost do 04/ 2008 dosáhl 16 501 tis. Kč proti plánovanému HV 9 574 tis. Kč.

64. Ze zápisu číslo 8 jednání představenstva vyplývá mimo jiné informace o obchodním jmění společnosti ve výši 332 485 000 Kč, ze zápisu číslo 9 vyplývá příprava finančního plánu na rok 2009 65. Ze zápisu č. 1 (20.1.2009) vyplývá mimo jiné, že současný stav cash flow je vážný, jednání s bankou nebyla úspěšná, celkové množství závazků mírně klesá, ale narůstají polhůtní. Z obsahu zápisu vyplývá, že představenstvo vědomo si vážnosti krizové situace ve společnosti, která vykazuje prvky hrozícího úpadku, způsobené dopady celosvětové hospodářské krize, navrhuje řešení situace za použití příslušných ustanovení insolvenčního zákona, řešením by mělo být podání dlužnického úpadku na řešení situace reorganizací podniku podle příslušných ustanovení IZ, přípravy na toto řešení vyplývají z dalších zápisů z počátku roku 2009.

66. Již informace o výši obchodního jmění v měsíci srpnu 2008 podle názoru odvolacího soudu nasvědčuje přesvědčení žalovaných, že tato celková ekonomická síla podniku (jeho majetek), spolu s přijímanými úspornými a organizačními změnami a souvisejícími jednáními s bankou, je taková, že společnosti umožní překlenutí stávajícího obchodně nepříznivého období a takto také žalovaní ve prospěch společnosti jednali. Z obsahu zápisů rovněž vyplývá, že předmětnou smlouvu o rozdělení odštěpením sloučením, připravovali žalovaní na pokyn jediného akcionáře [právnická osoba].

67. Již úvodem řízení 1. žalovaný poukazoval na to, že povinnost podat insolvenční návrh nebyla porušena, neboť k přistoupení návrhu na zjištění úpadku došlo bez zbytečného odkladu poté, jakmile ztroskotala jednání s bankou o restrukturializaci úvěru, k čemuž došlo v květnu 2009, obdobně na uvedené skutečnosti poukazovali žalovaní 2.-5.

68. Z obsahu podrobné výroční zprávy [právnická osoba] z rok 2007 vyplývá, mimo jiné, jak je zde uvedeno, že šlo především o rok ekonomicky poměrně úspěšný (celkový prodej vlastních výrobků dosáhl částky 922,4 mil. Kč), tudíž mohlo dojít k posílení vlastního kapitálu společnosti, byla dosažena vyšší míra zisku než rok předtím, součástí je poté řada podrobných tabulek a přehledů, její součástí je i komentář k zahajovací rozvaze sestavené k 1.1.2008 (okamžik sestavení 20.6.2008) obsahující ocenění odštěpované části podniku znalcem.

69. Z obsahu znaleckého posudku, který byl ve věci zpracován - znalecký posudek znaleckého ústavu [ulice] univerzita, ekonomicko-správní fakulta, jenž se týkal posouzení ekonomické situace [právnická osoba] a.s. (dříve [právnická osoba]) za období od 1. 1. 2008 do 20. 5. 2009 vyplývá mimo jiné dílčí závěr o strategickém potencionálu podniku [právnická osoba], dle něhož jde v zásadě o zdravý podnik, u něhož lze předpokládat splnění předpokladu going concern, který se pohybuje v prostředí v zásadě strategický příznivém, disponuje příznivou až velmi příznivou strategickou podnikatelskou perspektivou a který si ve své silné strategické pozice neméně implicitně vědom. Jde-li o orientační ocenění podniku k 19. 5. 2006 byl stanoveno bodovým ohodnocením jako kladné, a to ve výši 348 665 000 Kč. V další části posudku je uvedeno, že ke dni 19. 5. 2006 je tržní hodnota podniku dlužníka stanovena znalcem odhadem v rozpětí 87 982 000 Kč až 421 422 000 Kč, suma všech dlužníkových závazků po lhůtě splatnosti ke stejnému datu je 5 942 727,55 Kč tedy minimálně 1,4 %, maximálně 6,8 procenty tržní hodnoty podniku dlužníka. Navíc podnik disponoval v kritickém roce 2006 i v letech bezprostředně předcházejících nejméně potencionálně k danému účelu využitelnými zdroji financování Tyto skutečnosti uvádí odvolací soud k tvrzení žalovaných o povědomí, jaká byla ekonomická síla podniku, z čehož při jeho vedení (řízení) vycházeli. Na jednání následně znalci doplnili, že částka 87 000 000 Kč je částkou, která je hodnotou podniku po očištění od závazků k 19. 5. 2006, to jsou ovšem takové ekonomické skutečnosti, jež jsou uváděny až následně v soudním řízení, když v rozhodné době měli žalovaní k dispozici ekonomické údaje, jež jsou zachyceny v zápisech o jednání představenstva a jsou zmiňovány výše.

70. Jak uvedl dovolací soud v rozhodnutí ze dne 29. 6. 2016, č.j. 29 Cdo 1212/2016 odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti prodat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědnosti za škodu založenou na presumpci zavinění s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuté v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na neuspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout je den) kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. V poměrech řešené věci dále dovolací soud k tomu uvedl, že je promítnuto do poměru projednávané věci, tzn. že uzavřel-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, že právo dovolatelky na náhradu (tvrzené) škody se promlčelo (žalovanými vznesená námitka promlčení byla důvodná) neboť tříletá objektivní promlčecí doba stanovena v § 106 odst. 2 občanského zákoníku počala běžet dnem podání insolvenčního návrhu vůči společnosti a ke dni podání žaloby již uplynula, je jeho rozhodnutí zcela v souladu z výše uvedenými závěry a judikaturou Nejvyššího soudu.

71. Jak uvedl dovolací soud v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 zavinění ve formě nepřímého úmyslu je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn. Na srozumění jednajícího se způsobením škody lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit škodnímu následku, který si představoval jako možný, nebo jestliže spoléhal na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit.

72. Zavinění ve formě vědomé nedbalosti je pak dáno tehdy, jestliže jednající věděli, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že jí nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o„ přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly.

73. Odvolací soud dal již v předchozím rozsudku ze dne 12. 6. 2019, č.j. 28 Co 119/2018-728 najevo, to o úmyslném způsobení škody ve vztahu ke smlouvě o rozdělení odštěpením, že jde-li o argumentaci žalobkyně, že v daném případě by mělo být uvažováno rovněž o objektivní desetileté promlčecí době, dle ust. § 106 odst. 2 obč. zák., neboť škoda byla dle jejího názoru žalovanými způsobena úmyslně, najevo, že odvolací soud se k této argumentaci nepřiklonil. Je sice skutečností, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, dlužník (zastoupený žalovanými) v rámci smlouvy převedl část svého podniku na společnost [právnická osoba] (smlouva o rozdělení odštěpením, sloučením ze dne 17. 9. 2008), a jeví se, že uvedenou transakcí (v návaznosti nato i uzavřenou nájemní smlouvou) se již tak špatná ekonomická situace dlužníka [právnická osoba] a.s. co do možnosti plnění jejích závazků (po splatnosti) ještě dále zhoršila a prohloubila, v uvedeném směru však odvolací soud vycházel rovněž z toho, že uzavření této smlouvy nebylo výlučnou iniciativou vedení dlužníka (členů jeho představenstva), ale v uvedeném směru plnila společnost rozhodnutí [právnická osoba] in s.r.o jako jediného akcionáře dlužníka, jehož fakticky ovládala, jak ostatně uvádí v žalobě na určení neplatnosti předmětné smlouvy i insolvenční správce Ing. [příjmení]. Z výpisu z obch. rejstříku dlužníka vyplývá, že jeho jediným akcionářem byla právě zmiňovaná [právnická osoba] in, s.r.o., [IČO]. V v uvedeném směru se stále jedná nikoli o rozhodnutí a iniciativu samotných žalovaných, ale o důsledky rozhodnutí jediného akcionáře společnosti. Současně na tomto místě odvolací soud již předtím uvedl, že neposoudil ze strany žalovaných vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy (výkon práva v rozporu s dobrými mravy), jak namítala žalobkyně, tuto námitku posoudil odvolací soud tak, že v této sporné věci je věcí obrany žalovaných, kteří ji v rámci této obrany vůči žalobou uplatněným nárokům vznesli.

74. Odvolací soud tak přes uvedené závěry, které učinil naposledy ve svém potvrzujícím rozsudku, nemá důvodu nesetrvat na tom svém předchozím závěru, že v jednání žalovaných, to i s poukazem i na další skutečnosti uváděné výše, nespatřuje jejich úmysl, a to ani nepřímý, způsobit žalobkyni škodu (nevčasným) podáním insolvenčního návrhu (připojením se k němu) a to nejen z důvodů, jež jsou zmiňovány výše, tedy z důvodu podpisu předmětné smlouvy, když žalovaní pouze plnili vůli jediného akcionáře firmy, ale i z důvodů dalších, jak jsou nyní uváděny výše.

75. Odvolací soud nemá v daném případě za nepřípadnou argumentaci žalovaných, kteří poukazovali na obdobné závěry, jež přijal Krajský soud v Brně jako soud odvolací ve věci obdobné sp. zn. 74 Co 150/2018, týkající se stejných žalovaných. Odvolací soud má v daných souvislostech za to, že obdobně lze vztáhnout na závěry v této odvolacím řešené věci závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2021 č.j. 29 Cdo 1118/2020-445 rovněž tak závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2022 sp.zn. III US 2607/21. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud přisvědčil shora uvedeným názorům a stanoviskům dovolacího soudu, jde-li o možnost věřitele podat žalobu na náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona, v němž se Ústavní soud vypořádal rovněž i s odkazy žalobkyně na starší judikaturu a judikaturu na základě níž soudy naposledy rozhodovaly, kdy Ústavní soud, rovněž přisvědčil závěru o tom, když žalobkyně dovozovala úmysl účastníků týkající se přeměny v období, kdy byla dlužnice v úpadku, kdy jednání žalovaných směřující k přeměně dlužnice nemohlo u nich bez dalšího zakládat úmysl, neboť o přeměně rozhodovala valná hromada a nikoliv oni a při přeměně jsou práva věřitelů před vyváděním majetku ostatně chráněna, způsobem na nějž poukázal již ve svém rozsudku soud prvního stupně, na což odvolací soud rovněž poukazuje.

76. Ústavní soud rovněž uvedl, že stěžovatelka dovozovala úmysl toliko z vědomostní složky, tedy k tomu, co museli vedlejší účastníci vědět, avšak opomíjela složku volní, tedy jaký byl jejich volní vztah k následku, respektive co v jejich představách bránilo jeho realizaci.

77. Ústavní soud k tomu dále uvedl, že i kdyby tak vedlejší účastníci věděli, že přeměnou může dojít k vyvedení majetku z dlužnice, ale spoléhali by na konkrétní překážku, která tomu zabrání, pak i kdyby tato překážka nepřestavovala přiměřený důvod, přesto by úmyslné zavinění vylučovala. Tomu odpovídá i závěr Okresního soudu, který na straně vedlejších účastníků dovodil právě nedbalost vědomou, charakteristickou spoléhám se nepřiměřený důvod, pro nějž následek nenastoupí.

78. Odvolací soud s poukazem na shora uváděné skutečnosti, z obsahu spisu a provedených důkazů nedovodil žalobkyní tvrzený úmysl žalovaných, a to ani nepřímý, způsobit žalobkyni škodu (včasným) nepodáním (připojením se) k insolvenčnímu návrhu, na straně žalovaných se při jejich jednání a aktivitě uváděné shora, mohlo obdobně jednat o jednání nedbalostní, jak uzavřel soud v obdobné věci [anonymizováno].

79. Zdůraznil-li dovolací soud v této věci poukazem na jím uvedenou judikaturu k otázce vzniku škody způsobené nepodáním insolvenčního návrhu, že tato judikatura je ustálená, vnitřně konzistentní a nerozporná, potom má odvolací soud zato, že argumentace žalobkyně legitimním očekáváním, nezvrátila předmětné závěry dovolacího soudu, když ostatně ani tato otázka nevedla ve věci [anonymizováno] ke zpochybnění shora uvedených judikatorních závěrů v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2021 sp.zn. 29 Cdo 1118/2020 a ani Ústavního soudu ze dne 15.6.2022 sp.zn. III. ÚS 2607/21, ostatně ani v této věci (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2021 č.j. 29 Cdo 3473/2019-817).

80. S poukazem na shora uváděné skutečnosti proto z těchto důvodů odvolací soud žalobkyní napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný dle ustanovení § 219 o.s.ř., to včetně jeho výroků č. II a č. III.

81. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř., kdy výsledek odvolacího řízení představuje procesní úspěch žalovaných. Žalovaným, zastoupeným advokátkou, vznikly v odvolacím řízení náklady spojené s úkony právní služby dle § 11 odst. 1, § 8 odst. 1, § 7 bod 6, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve výši odměny 44 560 Kč – vyjádření k odvolání ze dne 17.2.2022, podání ze dne 22.8.2022, účast na 2 jednáních odvolacího soudu, k nimž dále přísluší. 4x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 4 cit. vyhl., zástupkyni žalovaných dále vznikly cestovní náklady na 2 cesty k odvolacím jednání os. [značka automobilu] [anonymizováno], průměrná spotřeba 7l nafty /100 km, vzdálenost Praha Brno a zpět, 1 jízda celkem 432 km, cena PHM 47,10 Kč sazba základní náhrady 4,70 Kč km dle vyhl. č. 511/2021 Sb., náklady 1 jízdy celkem 3 454,70 Kč (z toho náhrada 2030,40 Kč za použití předmětného vozidla, částka 1 424,30 Kč náhrada za spotřebované poh. hmoty, 2 jízdy celkem 6 909,40 Kč, dále přísluší zást. žalovaných náhrada za ztrátu času 20x 100 Kč, což spolu s 21% DPH v částce 39 553,40 Kč činí celkem částku 227 902,80 Kč.

82. Náklady odvolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit zástupkyni žalovaných [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Poučení