28 Co 235/2020-376

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudkyň Mgr. Šárky Hájkové a Mgr. Aleny Zemkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vypořádání společného jmění manželů, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. června 2020, č. j. 8 C 192/2018-142, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 14. dubna 2021, č. j. 8 C 192/2018-161, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, se mění ve výroku III. tak, že se návrh na vypořádání závazku z úvěru poskytnutého na základě smlouvy ze dne [datum], [číslo] uzavřené mezi [právnická osoba] a žalobkyní zamítá, a dále tak, že je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů 131 658 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve výroku I., II., v části výroku VII. týkající se návrhu žalovaného na vypořádání jeho vnosu ve výši 400 000 Kč a ve výroku IV. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani odvolacího řízení.

III. Žalovaný je povinen nahradit České republice náklady řízení státu za řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet České republiky - Okresního soudu Praha-západ.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha-západ (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 8 C 189/2018-142, že se ze zaniklého společného jmění manželů účastníků přikazuje do vlastnictví žalovaného motocykl [anonymizováno], nákladní přívěs [registrační značka], osobní automobil r. z. [anonymizováno] [číslo] (výrok I.), že se do vlastnictví žalobkyně přikazuje osobní automobil Volkswagen Golf, r. z. [anonymizováno] [číslo] (výrok II.), že je žalobkyně povinna doplatit úvěr [číslo] u [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] ve výši 177 195 Kč ke dni [datum] (dále jen„ závazek“, výrok III.), že se nařizuje prodej pozemku st. [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [adresa], pozemku st. [parcelní číslo], jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., a pozemku parc. [číslo] vše v [katastrální uzemí] (dále jen„ nemovitosti“) a že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem (výrok IV.), že je žalovaný povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha-západ na náhradě nákladů řízení státu 2 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 8 C 192/2018-161, soud prvního stupně doplnil rozsudek o výrok VII., kterým zamítl návrh žalovaného na vypořádání jeho vnosů ve výši 571 816 Kč.

2. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se domáhala vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění manželů a požadovala, aby do vypořádání byl zahrnut motocykl [anonymizováno], nákladní přívěs [registrační značka], osobní automobil r. z. [anonymizováno] [číslo] a automobil Volkswagen Golf r. z. [anonymizováno] [číslo] s tím, aby posledně uvedená věc byla přikázána do jejího vlastnictví, ty ostatní žalovanému. Dále zahrnula do vypořádání nemovitosti, přičemž navrhovala jejich prodej a rozdělení výtěžku, rovněž zahrnula k vypořádání závazek a požadovala, aby byl přikázán jí. Žalovaný nejprve souhlasil s prodejem nemovitostí, posléze nikoliv a tvrdil, že byly pořízeny a zrekonstruovány za jeho výlučné prostředky a jeho celkový vnos se rovná jejich ceně. Uplatnil vnos ve výši 171 816 Kč s tím, že kupní cena za nemovitosti v této výši byla zaplacena z jeho výlučných prostředků získaných z prodeje nemovitostí v [katastrální uzemí], které získal na základě vypořádání majetku z jeho předchozího manželství, a ve výši 400 000 Kč, které vynaložil na rekonstrukci nemovitostí poté, co částku 400 000 Kč získal za postoupení nájemního práva bytu v [obec] a prodej jeho vybavení.

3. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Účastníci uzavřeli manželství [datum], rozvedeno bylo rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č. j. 8 C 351/2016-56, který nabyl právní moci [datum]. Hodnota ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství motocyklu [anonymizováno] činí 15 000 Kč, nákladního přívěsu 23 000 Kč, osobního automobilu Nissan 70 000 Kč a osobního automobilu Volkswagen 285 000 Kč. Nesplacená výše závazku k [datum] činila 177 195 Kč. Nemovitosti jsou v katastru nemovitostí vedeny jakožto předmět společného jmění manželů účastníků, jejich cena je 9 800 000 Kč. Nemovitosti byly pořízeny na základě kupní smlouvy sepsané ve formě notářského zápisu notářkou JUDr. [jméno] [příjmení] dne 5. 12. 1990 pod sp. zn. [spisová značka], NZ [číslo], a to mezi účastníky jako kupujícími a [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako prodávajícími za kupní cenu 171 816 Kč zaplacenou v hotovosti před podpisem kupní smlouvy. Oba účastníci také podávali v roce 2003 žádosti o zápis stavby na pozemku st. [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] a zápis vyznačení změny vnějšího obvodu budovy na st. [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] do katastru nemovitostí jako stavebníci a vlastníci. Vůči oběma účastníkům byla také vydávána rozhodnutí správních úřadů ohledně povolení užívání přízemí domu jakožto vinárny. Předchozí manželství žalovaného s [jméno] [příjmení] bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, který nabyl právní moci [datum]. Žalovaný následně převedl kupní smlouvou sepsanou formou notářského zápisu notářem JUDr. [jméno] [příjmení] dne 16. 11. 1990 pod sp. zn. [spisová značka], NZ [číslo], jako prodávající na [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako kupující vlastnické právo k nemovitostem v [katastrální uzemí] za kupní cenu 182 194 Kč zaplacenou v hotovosti před podpisem smlouvy, [jméno] [příjmení] potvrdila, že prodávaná nemovitost je ve výlučném vlastnictví žalovaného. V roce 1987 měla žalobkyně hrubý výdělek 22 996 Kč, v roce 1988 19 019 Kč, v roce 1989 1 116 Kč, v roce 1990 4 558 Kč. Žalobce měl v roce 1987 hrubý výdělek ve výši 58 856 Kč, v roce 1988 ve výši 50 645 Kč, v roce 1989 55 711 Kč a v roce 1990 68 017 Kč. Žalovaný nemá k dispozici finanční prostředky ve výši jedné poloviny hodnoty nemovitostí.

4. Soud prvního stupně naproti tomu neměl za prokázanou existenci žalovaným tvrzeného vnosu ve výši 400 000 Kč, stejně tak neměl za prokázané, že by kupní cena za nemovitosti byla hrazena z výlučných prostředků žalovaného, neboť nebylo vyloučeno smísení prostředků žalovaného s prostředky v tehdy bezpodílovém spoluvlastnictví manželů účastníků.

5. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti věc podle občanského zákoníku č 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“), vypořádání provedl podle pravidel obsažených v § 742 o. z., otázku nabytí vlastnického práva k nemovitostem hodnotil podle § 143 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., (dále jen „obč. zák.“).

6. Soud prvního stupně uzavřel, že předmět zaniklého společného jmění účastníků tvoří movité věci uvedené ve výroku I. a II. jeho rozsudku v obvyklých cenách, na nichž se účastníci shodli, přičemž je (vyjma automobilu Volkswagen) přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, uvedený automobil žalobkyni. Aktiva zaniklého společného jmění dále tvoří nemovitosti, o které žalobkyně neměla zájem, žalovaný pak nebyl solventní k úhradě odpovídající částky na vyrovnání podílů, proto soud prvního stupně nařídil jejich prodej. Za pasivum zaniklého společného jmění manželů účastníků považoval soud prvního stupně dluh ze závazku z úvěrové smlouvy, a to ve výši ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků, která činila 177 195 Kč. Ve výsledku kalkuloval soud prvního stupně podíly účastníků podle hodnot a způsobu jejich rozdělení podle bodu 5. a 8. odůvodnění tohoto rozsudku s tím, že žalobkyně obdrží po odečtu pasiv od aktiv hodnotu 107 805 Kč, žalovaný obdrží movité věci v hodnotě 108 000 Kč, proto není na místě stanovit jakoukoliv částku na vyrovnání podílů. Nákladové výroky odůvodnil soud prvního stupně částečným úspěchem obou účastníků a tím, že stát vynaložil na znalečné ve výši 4 850 Kč částku 2 350 Kč, zbytek byl kryt zálohou složenou žalobkyní.

7. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný. Namítal, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku vlastnického režimu nemovitostí, neboť pominul zásadu surogace, podle níž je-li věc ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů (zde žalovaného) nahrazena jinou věcí, tak tato nová věc se podle tehdy platných právních předpisů nestala součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Nemovitosti jsou proto ve výlučném vlastnictví žalovaného, neboť byly zakoupeny výhradně za jeho finanční prostředky získané prodejem nemovitostí v [katastrální uzemí]. Kupní cenu za ně obdržel v hotovosti, stejně tak byla placena v hotovosti kupní cena za nemovitosti. Mezi transakcemi je odstup pouhých 19 dnů, což je zcela minimální doba. Poukazoval také na to, že z prodeje nemovitostí v [obec] obdržel vyšší částku, než za jakou byly koupeny nemovitosti v [obec], když i tento fakt by měl vést k závěru o tom, že byly pořízeny z jeho výlučných zdrojů. Účastníci jiné finanční prostředky neměli a nemovitosti zakoupili výhradně za ty, které obdržel z prodeje svého majetku žalovaný. Žalovaný považoval požadavek soudu prvního stupně na další prokazování existence jeho tvrzení za již přehnaný s tím, že pro velký odstup času od transakce je vše obtížněji prokazatelné. Ve výsledku měl za to, že nemovitosti je na místě přikázat do jeho vlastnictví bez uložení povinnosti platit žalobkyni cokoliv na vyrovnání podílů. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v souladu s jeho požadavkem změnil. V průběhu odvolacího řízení tvrdil, že do bytu v [obec] se s rodiči přestěhoval v roce 1961, původně šlo o podnikový byt, poté obecní, někdy v roce 1984 bylo nájemní právo převedeno z jeho rodičů na něj, žalovaný v bytě bydlel s žalobkyní. K vozidlu [anonymizováno] žalobkyni řekl, ať si ho pořídí sama, on v něm nikdy neseděl. Žlutý vůz [anonymizováno] byl v březnu 1990 prodán otci žalobkyně za 40 000 Kč, za tuto částku byl v dubnu 1990 pořízen další vůz [anonymizováno] žluté barvy a až [datum] byla zaevidována změna vlastníka.

8. Žalobkyně se vyjádřila k odvolání žalovaného tak, že byla účastnicí kupní smlouvy týkající se pořízení nemovitostí na straně kupující, nejsou tedy splněny podmínky pro uplatnění žalovaným namítané zásady surogace. Žalovaný podle jejího názoru neprokázal tvrzení o koupi nemovitostí za jeho výlučné prostředky, žalobkyně ostatně toto i popírá, když během časového rozestupu 19 dnů je smísení prodejem získaných prostředků s prostředky z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků naprosto reálné. Soud prvního stupně k této otázce žalovaného správně poučil, on přesto takovou možnost nevyvrátil. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V průběhu odvolacího řízení tvrdila, že za prostředky získané prodejem nemovitostí žalovaného v [obec] bylo zakoupeno vozidlo [anonymizováno] žluté barvy. Podle názoru žalobkyně se získaná kupní cena stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Tvrdila dále, že v jejich společné domácnosti se po uzavření manželství nacházela částka 500 000 Kč, která byla v hotovosti uložená v bytě v [obec] v obývací stěně ve velké skříni pod oblečením 9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

10. Soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním (až na jeho negativní závěr o zaplacení kupní ceny za nemovitosti v [obec] z výlučných prostředků žalovaného), na které odvolací soud proto odkazuje. Mezi účastníky je nesporné, že rekonstrukce nemovitostí v [obec] probíhala nejméně v letech 1990 až 2006, byla fakticky kompletní, postupně byly nově provedeny veškeré rozvody, zrekonstruovány koupelny a topný systém, provedena oprava střechy, vystavěna schodišťová přístavba, vybudována garáž a vyměněna okna. Odvolací soud dále vzal za svá skutková zjištění nesporná tvrzení účastníků ohledně obvyklé ceny motocyklu [anonymizováno] 15 000 Kč, nákladního přívěsu 23 000 Kč, osobního automobilu Nissan 70 000 Kč a osobního automobilu Volkswagen 285 000 Kč, a to podle současného stavu těchto movitých věcí a v současné úrovni cen.

11. Bylo prokázáno, že kupní cena za nemovitosti v [obec] ve výši 171 816 Kč byla zaplacena v hotovosti před podpisem kupní smlouvy uzavřené [datum] Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování a dospěl k závěru, že celá kupní cena za nemovitosti v [obec] byla zaplacena z peněz, které žalovaný v hotovosti obdržel za prodej nemovitostí v [obec].

12. Notářským zápisem z 16. 11. 1990, Nz 592/90, N 639/90, bylo v odvolacím řízení prokázáno, že přestože byly v katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitostí v [obec] vedeni žalovaný a [jméno] [příjmení] jako manželé, šlo o výlučný majetek žalovaného, a to na základě dohody o vypořádání rozvodem zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Tuto skutečnost [jméno] [příjmení] při sepisu notářského zápisu prohlásila. Cena získaná za nemovitosti v [obec] byla v plné výši zaplacena v hotovosti, byla o cca 10 000 Kč vyšší, než následně zaplacená cena za nemovitosti v [obec], a mezi transakcemi uběhlo pouze 19 dnů, což je doba naprosto přiměřená na to, aby si člověk takovou hotovost ponechal (tj. nevkládal ji na účet, spoření aj.) a následně ji použil k zamýšlenému účelu. Na úrovni cen roku 1990 by účastníků částka ve výši rozdílu cen jistě postačovala i na úhradu obvyklých nákladů nebo potřeb, neexistoval tedy žádný důvod pro smísení těchto prostředků se společnými prostředky účastníků. To, že získaná hotovost má být použita na zaplacení kupní ceny, potvrzuje i výpověď svědka [jméno] [příjmení], který uvedl, že prodej nemovitostí v [obec] zařizoval, podal inzerát, žalovaný projevil zájem a žádal ho, zda by mohl s prodejem počkat, že on„ potřebuje prodat barák“; tomu bylo vyhověno, kupní cena se hradila najednou.

13. Odvolací soud neuvěřil výpovědi žalobkyně, že byla placena záloha na kupní cenu, neboť tomu výpověď svědka [příjmení] ani obsah kupní smlouvy neodpovídá, sama žalobkyně navíc při své výpovědi připustila, že se cena hradila u notáře celá („ vyplatila se“), a nebyla schopna přesně říct, jaká částka, komu a kdy se opravdu předávala. Za nevěrohodnou považuje odvolací soud i výpověď žalobkyně o tom, že účastníci měli v bytě v [obec] pod oblečením běžně uloženou hotovost ve výši 450 000 Kč až 510 000 Kč, ze které byla kupní cena uhrazena. Svědek [jméno] [příjmení], syn žalobkyně, sice shodně s žalobkyní vypověděl, že v bytě v [obec] měla rodina uloženou v obývacím pokoji větší hotovost, uvedl, že bankovek hodnoty 500 Kč tam bylo několik, nedokázal však upřesnit, kdy takovou hotovost viděl a„ schovávačku“ popisoval odlišně (v barové skříňce). Svědek [příjmení] zdroj kupní ceny nemovitostí neznal. Jak také vyplynulo z výpovědi [jméno] [příjmení], rodina účastníků se do [obec] nestěhovala ihned po koupi nemovitostí, ale až cca za dva roky, tj. i z tohoto důvodu mohla existovat svědkem [jméno] [příjmení] popisovaná„ skrýš“ v bytě v [obec] nikoliv v listopadu či prosinci roku 1990, ale až kdykoliv během následujících dvou let. Úspory v této výši neodpovídají ani zjištěné tehdejší výši příjmu žalobkyně a době trvání manželství (v roce 1988 činil hrubý měsíční výdělek žalobkyně 1 585 Kč, žalovaného 4 220 Kč, v roce 1989 činil příjem žalobkyně celkem pouze 1 116 Kč, žalovaný měl měsíční výdělek 4 642 Kč a v roce 1990 byl příjem žalobkyně za celý rok 4 558 Kč, žalovaný vydělal měsíčně 5 668 Kč), žalobkyně blíže nespecifikovala ani dobu, kdy měla obdržet údajné příspěvky od bývalé tchyně, od rodičů nebo z vypořádání s předchozím manželem. Svědkyně [jméno] [příjmení], jejíž výslech žalobkyně k prokázání platby kupní ceny ze společných prostředků navrhovala, neměla o okolnostech pořízení nemovitostí v roce 1990 žádné informace. Výpověď žalobkyně o tom, že nemovitosti v [obec] kupovali pro rekreaci, se také rozchází s výpovědí svědka [jméno] [příjmení], že nemovitosti byly zakoupeny za účelem podnikání, měl tam být klub; s tím přitom tím korespondují i na to časově navazující rozhodnutí správních úřadů, ohledně nichž učinil skutková zjištění již soud prvního stupně.

14. Nebylo ani prokázáno, že by žalovaný použil část hotovosti získané za nemovitosti v [obec] na koupi osobního automobilu Dacia žluté barvy, jak tvrdí žalobkyně. Barevnou fotografií založenou na č. l. 181 bylo v odvolacím řízení prokázáno, že je na ní mimo jiné zachycen osobní automobil žluté barvy zn. Dacia, tehdejší [registrační značka]. Z karty vozidla [registrační značka] bylo dle zjištěno, že jako jeho vlastník a provozovatel byl od [datum] do [datum] registrován [jméno] [příjmení], potvrzuje tvrzení žalovaného, že vozidla v tomto období prodali otci žalobkyně, o tom shodně vypovídala i žalobkyně. Z výpisu z dat registru silničních vozidel Magistrátu hlavního města Prahy ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný byl v době do [datum] do [datum] registrován jako vlastník osobního automobilu zn. Dacia žluté barvy, [registrační značka], žalobkyně však vypověděla, že další vůz [anonymizováno] koupili účastníci těsně před nebo ihned po převodu prvního vozu [anonymizováno] jejímu otci, a potvrdila tak tvrzení žalovaného, že ke koupi vozidla došlo již v dubnu 1990, přestože změna vlastníka byla zaevidována až v lednu 1991. Hotovost z prodeje nemovitostí v [obec] přitom žalovaný získal až na základě smlouvy uzavřené v listopadu 1990.

15. Žalovaný tvrdil, že automobil Volkswagen Golf užívala výlučně žalovaná, sdělil ji, ať si ho koupí sama. Žalobkyně shodně vypověděla, že k tomu vozidlu jí žalovaný řekl, že pokud něco opotřebuje, ať si to zařídí sama a ať si úvěr splácí; žalovaný tento vůz nepoužíval. Z protokolu o převzetí předmětu financování bylo zjištěno, že vozidlo [anonymizována dvě slova] převzala dne [datum] žalobkyně.

16. Ze zprávy [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] a ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] bylo v odvolacím řízení zjištěno, že byl poskytnut úvěr ve výši 161 719,99 Kč na financování koupě vozidla [anonymizována dvě slova] s pořizovací cenou 491 719,99 Kč včetně daně z přidané hodnoty, 330 000 Kč bylo zaplaceno z vlastních zdrojů zákazníka. Smlouva byla ukončena [datum] doplacením, na úhradu úvěru zaplatila žalobkyně celkem 257 147,49 Kč. Ze splátkového kalendáře a z přehledu přijatých plateb odvolací soud zjistil, že se splácením úvěru bylo započato splátkou ke dni [datum], od ledna do dubna 2016 včetně činila výše splátky 4 293,33 Kč, od května 2016 do prosince 2020 byla měsíčně hrazena splátka 4 471,50 Kč, plátcem byla vždy žalobkyně. Za dobu od ledna 2016 do [datum], tj. za manželství účastníků, byla na úhradu úvěru zaplacena celkem částka 80 487 Kč. Zjištěné skutečnosti plynou přímo z textu uvedených listinných důkazů, k jejichž pravosti a obsahové správnosti neměli účastníci připomínky.

17. Notářským zápisem ze dne 5. 12. 1990, [spisová značka], [spisová značka], bylo v odvolacím řízení prokázáno, že oba účastníci vystupovali při koupi nemovitostí v [obec] na straně kupující, a to jako manželé, v postavení kupujících také oba kupní smlouvu podepsali. Kupní cena 171 816 Kč byla zaplacena před podpisem kupní smlouvy.

18. Odvolací soud již nedoplnil dokazování žalobkyní navrženým přepisem SMS zpráv k prokázání jejího zájmu a péče o nemovitosti. Tato skutečnost je totiž v poměrech projednávané věci bez významu pro rozhodnutí ve věci. Dále nebylo doplněno dokazování žalobkyní i žalovaným navrženými listinami v podáních ze dne [datum], [datum] a [datum], týkajícími se rekonstrukce nemovitostí v [obec]. Vzhledem k charakteru finančních prostředků ve výši 400 000 Kč, které žalovaný označoval jako svůj vnos, není třeba vynaložení této částky na rekonstrukci prokazovat a ze shodných tvrzení účastníků ohledně rozsahu rekonstrukce je také bez dalšího zřejmé, že nemovitost byla za manželství zásadně přestavěna, a proto odpadla úvaha odvolacího soudu o valorizaci vnosu žalovaného na kupní cenu těchto nemovitostí. Dokazování rozsahu a nákladnosti rekonstrukce by proto pro zjištění skutkového stavu podstatného pro rozhodnutí ve věci zcela bez efektu.

19. Vypořádání zaniklého společného jmění účastníků je třeba provést, jak správně uvedl soud prvního stupně, podle pravidel obsažených v § 742 o. z., jelikož manželství účastníků, a tím i jejich společné jmění, zaniklo [datum], tedy již za účinnosti uvedeného právního předpisu (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 63/2019 civ).

20. Režim nabytí nemovitostí je třeba posoudit podle právní úpravy účinné v době jejich pořízení, konkrétně podle § 143 obč. zák. účinného do 31. 3. 1991.

21. Odvolací soud dále uvádí, že vzhledem k tomu, že závazek z úvěru vznikl po [datum], tak se i jeho režim řídí současně účinnou právní úpravou, konkrétně § 710 o. z., v jehož intencích je třeba hodnotit, zda je či není součástí zaniklého společného jmění účastníků.

22. Podle § 742 o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění (odst. 1). Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (odst. 2).

23. Podle § 710 písm. b) o. z. jsou součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

24. Podle § 143 obč. zák., účinného do 31. 3. 1991, je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů.

25. Aktiva společného jmění účastníků tvoří motocykl [anonymizováno] v hodnotě 15 000 Kč, nákladní přívěs v hodnotě 23 000 Kč, osobní automobil Nissan v hodnotě 70 000 Kč a osobní automobil Volkswagen v hodnotě 285 000 Kč. Jde o ceny určené podle současného stavu těchto movitých věcí a v současné úrovni cen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 103/2020 civ.). Tyto movité věci byly rozděleny v souladu se shodným návrhem účastníků – žalovaný obdržel první tři z uvedených věcí, žalobkyně automobil Volkswagen Golf.

26. Odvolací soud má na rozdíl od soudu prvního stupně, za to, že závazek ze smlouvy o úvěru není společným závazkem účastníků, a proto jej nelze vypořádat. Jeho režim se řídí výše citovaným § 710 o. z., když v odvolacím řízení bylo prokázáno (a to i výpovědí žalobkyně), že jí žalovaný jednak nedal souhlas k převzetí takového dluhu, jednak automobil nesloužil potřebám rodiny, ale výhradně žalobkyně. Žalovaná po výzvě a poučení odvolacím soudem souhlas žalovaného s převzetím závazku z úvěru neprokázala, bylo naopak prokázáno, že takový souhlas nebyl dán. Pokud totiž žalovaný žalobkyni sdělil, že jestliže si chce pořídit nový automobil, tak ať si to zařídí a zaplatí si jej, projevil nesouhlas s tím, aby vznikl společný závazek účastníků. Na závazek z úvěru ze dne [datum] tedy dopadá výluka podle ustanovení § 710 písm. b) o. z. Ve výsledku proto nelze do vypořádání zaniklého společného jmění účastníků zahrnout částku 177 195 Kč, jakožto nesplacenou výši dluhu ze závazku ke dni [datum], a to bez ohledu na shodná tvrzení účastníků označující závazek za společný. Shodná tvrzení účastníků totiž mají vliv jen na skutková zjištění, nelze jimi nahradit právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Hodnocení, jakému režimu závazek podléhá, je jednoznačně právním posouzením.

27. Za těchto okolností je závazek výlučným závazkem žalobkyně. Za prostředky z něj získané však byla pořízena věc (osobní automobil Volkswagen Golf), která tvoří součást zaniklého společného jmění účastníků a je vypořádávána (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 428/2017). Tuto skutečnost je proto třeba zohlednit v rámci disparitního vypořádání ve prospěch žalobkyně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 44/2021 civ.), k čemuž odvolací soud přistoupil. Při stanovení rozsahu této disparity vyšel odvolací soud z celkové pořizovací ceny automobilu 491 719,99 Kč, na kterou bylo z vlastních zdrojů účastníků uhrazeno 330 000 Kč, úvěr činil 161 719,99 Kč. Na jeho zaplacení bylo za trvání manželství (a tedy ze společných prostředků účastníků) uhrazeno celkem 80 487 Kč, žalobkyně po rozvodu zaplatila ze svých výlučných prostředků 177 195 Kč Celkem tedy bylo na zaplacení ceny automobilu vynaloženo 587 682 Kč (330 000 + 80 487 + 177 195). Z toho činí výlučné prostředky žalobkyně 30 %. Uvedený procentuální rozsah je pak podle názoru odvolacího soudu třeba promítnout do současné obvyklé ceny automobilu, tj. 30 % z 285 000 Kč = 85 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně své výlučné prostředky vynaložila co do jejich jedné poloviny i ve svůj prospěch (i ona participuje na vypořádání automobilu), tak částka představující disparitu činí z 85 500, tj. 42 750 Kč. S touto sumou odvolací soud kalkuluje při stanovení výši částky na vyrovnání podílů.

28. Odvolací soud se dále zabýval otázkou žalovaným uplatněného vnosu ve výši 400 000 Kč a dospěl k závěru, že tuto částku nelze zohlednit, byť z jiných důvodů, než které uváděl soud prvního stupně. Žalovaný tvrdil, že uvedenou částku získal za postoupení nájemního práva k bytu v [obec] a za přenechání jeho vybavení v podobě kuchyňské linky, sanitární keramiky apod., přičemž už jen na základě jeho tvrzení, že se jednalo o obecní nájemní byt, k němuž mu svědčilo nájemní právo cca od roku 1984, a na základě skutečnosti, že v tomto bytě účastníci po svatbě žili, lze uzavřít, že sňatkem vzniklo účastníkům právo společného nájmu bytu manželi (§ 176 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991). I pokud by tedy za postoupení nájemního práva a případné přenechání vybavení tohoto bytu byla inkasována jakákoliv částka, nemohlo se jednat o výlučné prostředky žalovaného, ale o společné finanční prostředky účastníků. Vynaložení takto získané částky 400 000 Kč na rekonstrukci společných nemovitostí pak představuje vynaložení společných prostředků na společný majetek účastníků, což se ve vypořádání jejich zaniklého společného jmění manželů nemůže nijak projevit.

29. Žalovaným uplatněný vnos ve výši 171 816 Kč, ke kterému došlo vynaložením výlučných prostředků žalovaného na zaplacení kupní ceny za nemovitosti, je podle názoru odvolacího soudu požadavkem důvodným, neboť bylo prokázáno, že celá kupní cena byla zaplacena za prostředky, které žalovaný v hotovosti obdržel za prodej nemovitosti ve svém výlučném vlastnictví. S námitkou žalobkyně, že prostředky z prodeje nemovitostí v [obec] tvořily bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, nelze souhlasit. Rozsah aktiv bezpodílového spoluvlastnictví manželů vymezovala tehdy účinná úprava shora citovaného § 143 obč. zák., součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů se však nestával majetek, který jeden z nich nabyl transformací za majetek náležející do jeho výlučného vlastnictví. Takovou transformací bylo i získání věcí či finančních prostředků z výtěžku věci, jež byla v osobním vlastnictví některého z manželů (srovnej stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 42/1972 civ.)

30. Odvolací soud zároveň zdůrazňuje, že i když byla kupní cena nemovitostí uhrazena z výlučných prostředků žalovaného, tak byly nemovitosti nabyty do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů účastníků, jež se od [datum] transformovalo na společné jmění manželů. Oba účastníci jako manželé totiž vystupovali v kupní smlouvě ze dne [datum] jako kupující, oba ji v tomto postavení podepsali, naprosto jednoznačně tedy projevili vůli nabýt nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví, což je pro jejich majetkový režim určující (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 49/2001 civ).

31. Odvolací soud se zabýval i možností valorizace vnosu žalovaného do kupní ceny nemovitostí, na základě všech okolností případu k ní ale nepřistoupil. Nikoliv však proto, že by to vzhledem k době provedení vnosu právní úprava či rozhodovací praxe zapovídala (čehož se s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 410/2008 žalobkyně dovolávala, uvedené rozhodnutí však bylo překonáno jeho rozsudkem z 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 487/2019). Institut valorizace toho, co některý z bývalých manželů vynaložil ze svého na společný majetek, byl nastolen právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014 a dosud není řešen ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu. Z dosavadních postupů těchto vrcholných soudních instancí je však zjevné, že je nezbytně třeba posoudit existenci příčinné souvislosti mezi provedením vnosu a výslednou současnou obvyklou cenou věci, které se vnos týká. Zároveň je při stanovení valorizace vnosu třeba brát v úvahu všechny ostatní faktory, které mohou mít vliv na nárůst ceny, přičemž se zejména jedná o vliv vývoje trhu (který je za několik posledních let v České republice naprosto nepochybný) a také o vliv zhodnocení věci (zde nemovitostí) případnými stavebními úpravami realizovanými v době po jejich pořízení účastníky. A právě posledně uvedenou skutečnost považuje odvolací soud v nyní projednávané věci za stěžejní. Stav nemovitostí byl totiž v době jejich pořízení velmi špatný a je nesporné, že nemovitosti prošly za trvání manželství účastníků naprosto zásadní (dle účastníků prakticky kompletní) rekonstrukcí financovanou z jejich společných prostředků. [ulice] současné hodnoty nemovitostí se tedy projevily právě společné investice a vliv trhu, nikoliv částka vnesená žalovaným, kterou proto není na místě valorizovat.

32. Hodnota nemovitostí stanovená podle jejich stavu ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství, činila 9 800 000 Kč, současná hodnota nepochybně nižší není. Žalobkyně neměla o nemovitosti zájem, žalovaný v závěru odvolacího řízení sdělil, že by mu mohl být poskytnut úvěr cca ve výši 662 000 Kč, a to bez zajištění. Zajištěný úvěr by sice mohl být o něco vyšší, v žádném případě by však nedosahoval částky kolem 5 000 000 Kč, tedy částky, kterou by v případě přikázání nemovitostí do jeho vlastnictví musel mít k dispozici pro vyplacení částky na vyrovnání podílů žalobkyni. Odvolací soud je proto shodně se soudem prvního stupně názoru, že nezbývá, než nařídit prodej nemovitostí a takto dosažený výtěžek rozdělit mezi účastníky rovným dílem. Jen tímto způsobem totiž může dojít k vypořádání nemovitostí tak, aby každý z nich obdržel ve shodném čase stejnou hodnotu.

33. Vypořádávaná aktiva zaniklého společného jmění účastníků mají celkem hodnotu 393 000 Kč (cena movitých věcí 15 000 + 23 000 + 70 000 + 285 000), z čehož by se každému z účastníků mělo dostat , tj. 196 500 Kč. Z důvodů popsaných v předchozím odstavci odvolací soud v tomto výpočtu nekalkuluje s hodnotou nemovitostí.

34. Žalobkyni se dostalo movitých věcí v hodnotě 285 000 Kč, žalovanému v hodnotě 108 000 Kč. Na podíl žalovaného je pak třeba připočíst jeho vnosu, tj. 85 908 Kč, od podílu žalobkyně je třeba stejnou částku odečíst. Ve výsledku by tak měla žalobkyně obdržet hodnotu 110 592 Kč (196 500 – 85 908), tj. dostává se jí o 174 408 Kč více (285 000 – 110 592). Žalovaný by měl obdržet hodnotu 282 408 Kč (196 500 + 85 908), dostává se mu však o 174 408 Kč méně (282 408 – 108 000). Částka na vyrovnání podílů, kterou by měla žalobkyně zaplatit žalovanému, tedy činí právě 174 408 Kč. Ve vypořádání ještě musí projevit disparita ve prospěch žalobkyně, vypočtená ve výši 42 750 Kč O tuto sumu tedy odvolací soud částku na vyrovnání podílů ponížil a uložil žalobkyně povinnost zaplatit žalovanému z tohoto titulu 131 658 Kč.

35. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že zamítl návrh na vypořádání závazku z úvěru a žalobkyni uložil povinnost k zaplacení částky 131 658 Kč na vyrovnání podílů žalovanému. Ve výroku I., II., IV. a v části výroku VII. týkající se zamítnutí návrhu žalovaného na vypořádání vnosu ve výši 400 000 Kč byl rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrzen jako věcně správný.

36. Po změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval odvolací soud § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a podle § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 rovněž o nákladech řízení odvolacího. Vycházel z toho, že řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů je sporným řízením, takže je třeba posuzovat rozsah úspěchu toho kterého z účastníků (srovnej nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. I. ÚS 1441/11). Při stanovení rozsahu tohoto úspěchu vycházel odvolací soud z toho, co a v jaké hodnotě učinil ten který z účastníků předmětem vypořádání, zda a v jakém rozsahu s takovým požadavkem uspěl, a zda a v jakém rozsahu se účastníci na předmětu vypořádání, jeho hodnotě a způsobu rozdělení shodli (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014). Žalobkyně navrhovala k vypořádání movité věci, nemovitosti a závazek, žalovaný navrhoval k vypořádání vnosy ve výši celkem 571 816 Kč. Na hodnotě movitých věcí a způsobu jejich vypořádání se účastníci shodli, a proto odvolací soud v tomto rozsahu hodnotí jejich úspěch a neúspěch jako rovnocenný. Ve zbývající části aktiv zahrnutých k vypořádání byla žalobkyně úspěšná co do vypořádání nemovitostí, nikoliv však s tím, co závěrem navrhovala, tj. aby byly přikázány do vlastnictví žalovaného. Naopak neuspěla s požadavkem na vypořádání závazku. Žalovaný uspěl s vypořádáním svého vnosu ve výši 176 816 Kč (k čemuž byl v řízení veden největší rozsah dokazování, tj. žalovaný uspěl ve fakticky stěžejní otázce), naproti tomu neuspěl s požadavkem na zohlednění dalšího vnosu ve výši 400 000 Kč. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem považuje odvolací soud celkový rozsah úspěchu a neúspěchu obou účastníků za srovnatelný, a proto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá žádný z nich.

37. Odvolací soud neshledal v dané věci žádné okolnosti, pro které by bylo možno za stávajícího výsledku sporu přiznat plnou náhradu nákladů řízení žalobkyni, a to ani z důvodu trestního stíhání žalovaného, na které poukazovala. Jak odvolací soud zjistil ze svých evidenčních pomůcek, proti žalovanému bylo vedeno trestní řízení před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka], žalovaný byl však zproštěn obžaloby, takže je třeba na něj hledět jako na nevinného a nelze samotný fakt vedení trestního řízení jakkoliv promítat do tohoto civilního sporu. Nelze ani vzít k tíži žalovaného, že žalobkyně po události, která byla předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení, v nemovitostech již nechtěla bydlet. A to, že žalovaný snad má mít z nemovitostí v důsledku pronájmu jejich části nějaký majetkový prospěch, žalobkyně uvedla v rovině spekulací, z čeho rovněž nelze vycházet.

38. O náhradě nákladů řízení, které vznikly v řízení před soudem prvního stupně státu, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 a § 148 odst. 1 o. s. ř., a to shodně s nákladovým výrokem V. rozsudku soudu prvního stupně a s přihlédnutím k výši nákladů státu a poměru procesního úspěchu a neúspěchu obou účastníků.

39. Lhůta k plnění ve výroku I. a III. tohoto rozsudku byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod.

40. Všechna výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na [webová adresa], rozhodnutí Ústavního soudu na [webová adresa].

Poučení