28 CO 261/2022 - 294

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudkyň JUDr. Ivany Hesové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení [částka] k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. února 2022, č. j. 31C 9/2019-251, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (výrok II.) co do částky [částka] potvrzuje, ve zbývajícím rozsahu tohoto výroku a ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) a ve výroku o nákladech řízení (výrok III.), se rozsudek zrušuje a v tomto rozsahu se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 2, dále soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 31C 9/2019-251, žalované uložil, aby žalobci zaplatila [částka] (výrok I.), co do částky [částka] žalobu zamítl (výrok II.) a žalobci uložil, aby žalované zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok III.).

2. Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne [datum] vůči žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také„ OdpŠk“, domáhá náhrady majetkové a nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v souvislosti s trestním stíháním, které bylo proti němu vedeno pro jednání souvisejícím s nákupem ochranných oděvů MultiCam a MultiCam H2O pro Vojenský útvar [číslo] [obec], a které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum], jež bylo usnesením Městského státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum] zrušeno a věc byla vrácena k projednání a rozhodnutí. Následujícím usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum] bylo trestní stíhání znovu zahájeno a toto usnesení bylo rovněž zrušeno a věc byla vrácena k projednání a rozhodnutí usnesením Městského státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum]. Dále Obvodní státní zastupitelství pro [část Prahy] ze dne [datum] trestní věc žalobce odložilo, ale toto rozhodnutí nenabylo právní moci, protože Městské státní zastupitelství v [obec] usnesením ze dne [datum] trestní stíhání žalobce opět zahájilo, nicméně toto rozhodnutí Vrchní státní zastupitelství zrušilo usnesením ze dne [datum] a uložilo státnímu zástupci v trestní věci znovu jednat a rozhodnout. Městské státní zastupitelství v [obec] pak usnesením ze dne [datum] trestní stíhání opět zahájilo a dne [datum] podalo na žalobce obžalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6, který rozsudkem ze dne [datum] žalobce obžaloby zprostil, přičemž odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku bylo odvolacím soudem zamítnuto a zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Žalobcovo trestní stíhání zahájené dne [datum] a skončené až dne [datum] bylo zahajováno a vedeno pro shodný skutek, když v průběhu trestního řízení se lišila jen právní kvalifikace tohoto skutku. Jednalo se o jedno jediné trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu a žalovaná v souvislosti s žalobcovým nezákonným trestním stíháním a nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení, nese odpovědnost za jeho majetkovou a nemajetkovou újmu. Žalobce dopisem ze dne [datum] u žalované předběžně uplatnil nároky na náhradu nákladů obhajoby ve výši [částka], ztráty na výdělku ve výši [částka], cestovného ve výši [částka] a náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka].

3. Žalovaná na svoji obranu tvrdila, že v projednávané věci nešlo o jedno trestní stíhání, ale trestní stíhání čtyři, a vznesla námitku promlčení uplatněných nároků z prvního trestního stíhání zahájeného usnesením ze dne [datum], druhého trestního stíhání zahájeného usnesením ze dne [datum] a třetího trestního stíhání zahájeného usnesením ze dne [datum]. Ve věci čtvrtého trestního stíhání připustila, že uplatněné nároky jsou částečně důvodné a žalobci zaplatila jako náhradu nákladů obhajoby [částka], náhradu cestovného ve výši [částka], náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši [částka] a žalobci se omluvila. K žalobnímu tvrzení, že u žalobce mělo docházet k velké míře stresu a psychickým obtížím, odkázala na posudek vypracovaný v trestním řízení a tam uvedené tvrzení žalobce, že se cítí dobře, resp. normálně, nemá psychické nebo somatické problémy, nemá spánkové problémy, chuť k jídlu je normální a má rovněž normální nálady bez úzkostných stavů a depresí, medikaci neužívá, a i přes současnou situaci kolem své osoby se cítí zcela v pořádku a neshledává žádné problémy ve vztazích s manželkou, dětmi a další rodinou. Ve věci nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení žalovaná uvedla, že k nesprávnému úřednímu postupu vůbec nedošlo, protože délka řízení byla s přihlédnutím k okolnostem případu přiměřená. K dalším uplatněným nárokům uvedla, že čerpal-li žalobce na jednání u trestního soudu dovolenou, náležela mu náhrada mzdy a uplatněný nárok není důvodný, že žalobce se účastnil jen osmnácti hlavních líčení a jednoho veřejného zasedání a náhrada cestovného mu byla již zaplacena. Navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

4. Žalobce podáním ze dne [datum] vzal žalobu zpět co do částky [částka] (náklady obhajoby), co do částky [částka] (cestovné) a řízení bylo v rozsahu zpětvzetí částečně zastaveno.

5. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, tedy že je zde nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 5, § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 OdpŠk. Spornou zůstala otázka, zda se jednalo o jedno trestní stíhání (zahájené usnesením ze dne [datum] a skončené zprošťujícím rozsudkem), nebo o čtyři samostatná trestní stíhání. Soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci se jednalo o čtyři trestní stíhání a čtyři nezákonná rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, tj. usnesení Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum], usnesení Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum], usnesení Městského státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum] a usnesení Městského státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum]. S odkazem na § 32 odst. 1 OdpŠk shledal důvodnou námitku promlčení ve vztahu ke všem nárokům uplatněným z prvního, druhého a třetího trestního stíhání, neboť k ukončení první části trestního řízení došlo zrušovacím rozhodnutím ze dne [datum], k ukončení druhé části trestního řízení došlo zrušovacím rozhodnutím ze dne [datum] a k ukončení třetí části trestního řízení došlo zrušovacím rozhodnutím ze dne [datum], přičemž žalobce byl v průběhu těchto řízení zastoupen a uvedená rozhodnutí byla vždy bezprostředně doručena jeho obhájci. Vzhledem k tomu, že k předběžnému uplatnění nároku žalobce u žalované došlo až dne [datum] a žaloba byla u soudu podána dne [datum], došlo k promlčení uplatněných nároků odvozených z označených prvních tří odpovědnostních titulů (nezákonných rozhodnutí o zahájení trestního stíhání). Rozhodnutí byla zrušena ve dnech [datum], [datum], [datum], přičemž ve všech těchto případech uplynula před podáním žádosti o předběžné projednání nároku a před podáním žaloby, subjektivní promlčecí lhůta, a to jak tříletá pro škodní nároky, tak šestiměsíční pro nároky z nemajetkové újmy. Soud prvního stupně dodal, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy a poukázal-li žalobce na stanovisko Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum], pak tato skutečnost sama o sobě nedostatek dobrých mravů nezaložila. Soud prvního stupně také porovnal projednávaný případ s případem řešeným v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3391/15, a neshledal, že by v projednávaném případě byly výjimečné skutečnosti, pro něž by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Podotkl, že žalobce ukončil činnost pro Armádu České republiky ještě před sdělením prvního obvinění, a že zjištěné zásahy trestního stíhání v jeho osobnostní sféře žalobce nedosáhly výjimečné intenzity.

6. Soud prvního stupně nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným a v pořadí čtvrtým trestním stíháním posoudil jako nárok vyplývající z vydaného nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí sp. zn. 30Cdo 2813/2011, sp. zn. 30Cdo 1747/2014, vzal v úvahu délku trestního stíhání, povahu trestní věci, dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo, a dospěl k následujícím závěrům.

7. Trestní stíhání žalobce trvalo od [datum] do [datum], kdy nabyl zprošťující rozsudek právní moci, tj. celkem 2 roky a 10 měsíců. Žalobce byl stíhán pro trestný čin zneužití pravomoci veřejné činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. c) trestního zákona, zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. c) trestního zákona, spáchaného formou účastenství, tj. pomoci podle § 10 písm. c) trestního zákona, přičemž byl ohrožen trestní sazbou 3 až 10 let, případně povinností nahradit škodu. Obvinění z těchto činů s sebou nenese zásadně zvýšenou míru společenského odsouzení, jako je tomu například u trestných činů proti životu a zdraví. Žalovanou poskytnutou omluvu a peněžité plnění [částka] shledal odškodněním dostatečným, neboť v řízení byly prokázány jen mírně zvýšené dopady do osobní sféry a rodinného života žalobce. Soud prvního stupně vzal v potaz i skutečnost, že odvolací trestní soud označil vedené trestní stíhání žalobce za velmi politováníhodné a naprosto neadekvátní, byť připustil, že v řízeních došlo k určitým formálním pochybením, která ovšem nevyžadovala použití prostředků trestního práva. K nároku na náhradu újmy vyplývající z toho, že žalobce po dobu trvání jednotlivých trestních stíhání nemohl vykonávat profesi u [ulice] České republiky, soud prvního stupně uvedl, že příčinou nebylo trestní stíhání, ale organizační změna v Armádě České republiky.

8. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že z hlediska nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního stíhání, činila celková délka posuzovaného trestního řízení 3 roky a 6 měsíců, protože do celkové délky bylo třeba započítat i doby původně zahájených trestních stíhání, tj. první až třetí trestní stíhání, neboť tato stíhání navazovala na čtvrté trestní stíhání ve všech podstatných okolnostech. Dále uvedl, že celková délka trestního řízení byla nepřiměřená, a že je třeba žalobci poskytnout finanční zadostiučinění, neboť jiná forma by nebyla dostatečná. Vzal v úvahu, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, soud prvního stupně rozhodoval ve věci jednou, odvolací soud také jednou, trestní řízení vykazovalo vyšší stupeň složitosti (bylo třeba vypracovat znalecký posudek a bylo prováděno rozsáhlé dokazování), žalobce se na délce řízení nepodílel, postup orgánů činných v trestním řízení byl plynulý, řízení mělo pro žalobce vyšší význam. Základní částku [částka] s ohledem na složitost věci a stupně soudní soustavy snížil o 30 % (20 % + 10 %), zvýšil o 20 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce a dospěl ke konečné částce [částka], kterou žalobci přisoudil.

9. Soud prvního stupně provedl srovnání s případem osoby obviněné spolu se žalobcem pro stejný trestný čin a vzal v úvahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 10C 142/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, sp. zn. 53Co 12/2021, a v projednávané věci rozhodl obdobně.

10. Ve věci nároku na náhradu cestovného (nákladů žalobce na cesty motorovým vozidlem k trestnímu soudu) žalobce žádal zaplacení částky [částka], žalovaná mu zaplatila [částka] a žalobce setrval na tom, že žádá [částka]. Soud prvního stupně tento nárok zamítl, neboť žalobce uplatnil cestovné za 22 cest k soudu a zpět, ale byl přítomen pouze na osmnácti hlavních líčení a jednom veřejném zasedání, dále chybně do výpočtu cestovného zahrnul sazbu základní náhrady za 1 km, která se do náhrady zahrnuje jen v případě pracovní cesty, ale o takové cesty nešlo. Soud prvního stupně vyčíslil cestovné na [částka], což je částka převyšující plnění poskytnuté žalovanou, a proto návrh zamítl.

11. Soud prvního stupně tedy přisoudil žalobci [částka] jako zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního stíhání a ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky [částka], žalobu zamítl. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., přihlédl k tomu, co žalovaná žalobci po zahájení řízení plnila, co mu bylo přisouzeno a úspěšnější žalované přiznal náhradu v rozsahu 38 % z částky [částka], tj. paušální náhrady podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, tj. částku [částka] Lhůtu plnění stanovil žalobci i žalované v délce 15 dnů.

12. Žalobce včasným a přípustným odvoláním napadl zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé a související rozhodnutí o nákladech řízení. V úvodu odvolání poukázal na názor vyjádřený v jeho trestní věci, a to v usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]:„ Odvolací soud musí v této trestní věci označit ve vztahu k oběma obžalovaným za velmi politováníhodné a naprosto neadekvátní vedení celého tohoto trestního řízení, byť lze připustit, že v řízeních došlo k určitým formálním pochybením, která však v žádném případě neodpovídají použití prostředků trestního práva. Zcela neodpovídající je potom délka trestního řízení, když prověřování trestné činnosti započalo v říjnu [rok], trestní stíhání proti oběma obžalovaným bylo úspěšně zahájeno v březnu [rok] a obžaloba byla podána v únoru [rok], do pravomocného rozhodnutí tak uplynulo více než 8 let a po tuto dobu byly Ing. [příjmení] a Ing. [příjmení] popotahováni orgány činnými v trestním řízení, což nepochybně muselo významně zasáhnout i do jejich osobního života a přispělo k jejich odchodu z armády, kde oba spatřovali profesní budoucnost, k čemuž napínali vysoké pracovní nasazení a úsilí a neustálé zvyšování kvalifikace dalším vzděláváním“. V této souvislosti uvedl, že po takovém přesném a přísném odsudku postupu orgánů činných v trestním řízení měl za to, že bude mít soud prvního stupně v této právní věci poměrně jednoduché rozhodování, žel, nestalo se tak a soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí převážné většiny uplatněných nároků žalobce. Namítl dále, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno dne [datum], pravomocně skončeno bylo až dne [datum] a není správný názor soudu prvního stupně, že se jednalo o čtyři samostatná trestní stíhání. Celková doba jeho trestního stíhání byla nepřiměřeně dlouhá, přičemž soud prvního stupně měl vyjít z celkové délky řízení a odškodnění ve formě peněžitého plnění odvodit od částky [částka] za rok řízení s tím, že není důvod odškodnění snižovat pro složitost věci. V trestní věci nešlo o skutkovou či procesní složitost, ale o neschopnost orgánů státního zastupitelství věc správně posoudit a vést trestní řízení zákonným způsobem. Jeho skutečná nemajetková újma způsobená nezákonným trestním stíháním byla prokázána výpovědí svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] ml., [jméno] [příjmení], přičemž bylo prokázáno, jaký vliv na jeho rodinu a okolí mělo probíhající nezákonné trestní stíhání. Podotkl, že nelze pominout ani skutečnost, že byl fakticky donucen z armády odejít, když o ukončení služebního poměru sice požádal, ale nestalo se tak zcela z jeho vůle, protože mu bylo služebním funkcionářem sděleno, že jím řízený útvar se ruší, a že v armádě pro něj nemají odpovídající služební zařazení. Akcentoval dále to, že samozřejmě mohl počkat, až bude propuštěn, ale vojenská čest mu velela, aby za popsaných okolností z armády odešel na vlastní žádost, než aby byl potupně propuštěn. Podle jeho názoru, bylo lze důvodně předpokládat, že pokud by za standardních okolností v armádě zůstal, vzhledem k jeho velitelským zkušenostem doma i v zahraničí a odborným znalostem, by v současné době byl v nejvyšším velení [ulice] České republiky a v některé z generálských hodností. Podle žalobce námitka promlčení je nedůvodná a je v rozporu s dobrými mravy. K tomu odkázal na jeho žádost ze dne [datum], jíž žádal žalovanou o náhradu nákladů zastoupení za dobu trestního stíhání ode dne [datum] do doby podání žádosti, a také na odpověď žalované ze dne [datum], ve které mu žalovaná sdělila, že základní obecnou podmínkou nároku na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí je existence pravomocného rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a že dle judikatury usnesení o zahájení trestního stíhání samo o sobě nepředstavuje rozhodnutí o jeho oprávněních a povinnostech, ale pouze zahajuje určitou fázi trestního řízení, za kterou lze požadovat odškodnění až v případě, že neskončilo pravomocným odsouzením. V této souvislosti dodal, že posléze v předmětném kompenzačním řízení žalovaná na svoji obranu uvedla pravý opak s tím, že nebyl-li spokojen s tehdejší odpovědí, pak mu nic nebránilo podat žalobu. Popsaný postoj žalované je podle něj prezentací arogance moci a žalovaná postrádá jakoukoliv pokoru za nezákonné jednání orgánů veřejné moci řízených Ministerstvem spravedlnosti. Má za to, že flagrantnější jednání v rozporu s dobrými mravy si snad ani nelze představit. Navrhl tedy, aby odvolací soud rozsudek v odvoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Žalovaná včasným a přípustným odvoláním napadla rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a souvisejícím výroku o nákladech řízení. Předně uvedla, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku délky posuzovaného trestního řízení a dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že délka řízení byla nepřiměřená. Uvedla, že počátek trestního stíhání se odvíjí od okamžiku sdělení obvinění, popř. doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, konec téhož trestního stíhání se pak určuje dle právní moci rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení, kterým se toto trestní stíhání ukončuje. Podle žalované v případech prvního, druhého a třetího trestního stíhání bylo vždy vydáno rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání ukončeno. Délka prvního trestního stíhání byla přibližně 2,5 měsíce, druhé trestní stíhání trvalo necelé 2 měsíce a třetí trestní stíhání trvalo přibližně 3,5 měsíce. Čtvrté trestní stíhání trvalo 2 roky a 8 měsíců. Každé trestní stíhání vedené v rámci jednoho trestního řízení je třeba posuzovat izolovaně z hlediska posouzení přiměřenosti jeho délky. Soudem prvního stupně stanovené pravidlo, podle něhož se délka jednotlivých trestních stíhání v rámci jednoho trestního řízení pro účely posouzení přiměřenosti délky trestního stíhání sčítá, podle názoru žalované nevyplývá z žádného zákonného ustanovení, ani z judikatury. Nadto závěr soudu prvního stupně o tom, že posuzované řízení trvající 3 roky a 6 měsíců bylo nepřiměřeně dlouhé, je nesprávný. Namítla rovněž, že z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, co soud prvního stupně považoval za rozhodné okolnosti a proč shledal délku posuzovaného řízení nepřiměřenou. Žalovaná má za to, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení, je zcela nedůvodný. Navrhla, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba i v dovoláním dotřeném rozsahu zamítá.

14. Odvolací soud přezkoumal postupem podle § 212, § 212a, § 213 odst. 2 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení předcházející řízení, a dospěl k následujícím závěrům.

15. Vady řízení, k nimž u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), odvolací soud neshledal.

16. Pro založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem státní moci (§ 1 odst. 1 OdpŠk) je zapotřebí kumulativní splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí (§ 5 písm. a) a § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk), případně nesprávného úředního postupu (§ 5 písm. b) a § 13 odst. 1 OdpŠk), vznik újmy, a to majetkové (škody) nebo nemajetkové, a existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem na straně jedné a újmou na straně druhé.

17. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Vzhledem k tomu, že zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25Cdo 1487/2001, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na [webová adresa]).

18. V projednávané věci byl žalobce od roku 2011 trestně stíhán pro jednání, které souviselo s nákupem ochranných oděvů MultiCam a MultiCam H2O pro Vojenský útvar [číslo] [obec]. Poprvé bylo trestní stíhání žalobce zahájeno usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 0 SV 38/2011, které bylo zrušeno usnesením Městského státního zastupitelství ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a věc byla vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí. Podruhé bylo trestní stíhání zahájeno usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], jež bylo opět zrušeno usnesením Městského státního zastupitelství ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a věc byla vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí. Potřetí bylo žalobcovo trestní stíhání zahájeno usnesením Městského státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které bylo zrušeno usnesením Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Počtvrté bylo trestní stíhání žalobce zahájeno usnesením Městského státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], stížnost žalobce byla zamítnuta a dne [datum] byla Vrchním státním zastupitelstvím v [obec] podána obžaloba pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona. V této souvislosti je dle názoru odvolacího soudu nutno zdůraznit, že ve všech případech byl žalobce stíhán pro shodný skutek, přičemž Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, č. j. 1T 8/2016-1190, žalobce zprostil obžaloby, odvolání státního zástupce bylo usnesením Městského soudu v Praze zamítnuto a zprošťující rozsudek nabyl dne [datum] právní moci. V poměrech projednávané věci vzal odvolací soud v úvahu, že podle trestního řádu se jednalo o jedno trestní stíhání skončené zprošťujícím rozsudkem (§ 12 odst. 10 trestního řádu spojuje konec trestního stíhání s meritorním rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení) a dospěl k závěru, že i z hlediska odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci se jednalo o jedno trestní stíhání, nikoli o stíhání čtyři, jak konstatoval soud prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 1291/2017).

19. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31Cdo 1954/2019, vysvětlil, že podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je splněna tehdy, bylo-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, a to bez ohledu na další průběh řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno.

21. Zrušovacím rozhodnutím je třeba rozumět každé rozhodnutí, které zrušuje nebo mění účinky vykonatelného, resp. pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost, jež je příčinou vzniku škody. Nejde tedy typicky o zrušení rozhodnutí prvostupňového orgánu (není-li předběžně vykonatelné), ale až orgánu druhostupňového. Odvolací soud vzal za relevantní, že v projednávané věci byla sice první tři usnesení o zahájení trestního stíhání zrušena a věc byla vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí, ale v těchto případech se nejednalo o zrušení pravomocných nebo předběžně vykonatelných rozhodnutí, tudíž nebyla naplněna podmínka pro to, aby se žalobce (obviněný) mohl domáhat náhrady újmy, která mu dosud neskončeným trestním řízením byla způsobena, bez ohledu na další průběh a výsledek trestního řízení. Dále vzal odvolací soud v úvahu, že trestní stíhání se zahajuje usnesením o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu a končí právní moci rozsudku nebo jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé (např. rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu podle § 171 trestního řádu, o odložení věci podle 159a trestního řádu, o zastavení trestního stíhání podle § 172 trestního řádu, o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 trestního řádu). Jinak řečeno končí právní mocí rozhodnutí, které zakládá pro řízení překážku věci rozsouzené. Shora popsaná usnesení druhostupňového orgánu, jímž byla zrušena usnesení prvostupňového orgánu o zahájení trestního stíhání a věc byla tomuto orgánu vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí, nebyla rozhodnutím konečným a trestní řízení tím neskončilo. Dále odvolací soud přihlédl k tomu, že při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3193/10, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na [webová adresa]). V projednávané věci bylo prokázáno, že skutek, z něhož byl žalobce obviněn a posléze obžalován, nebyl trestným činem. Pro žalobce od doby, kdy trestní stíhání bylo poprvé zahájeno ([datum]), až do právní moci zprošťujícího rozsudku ([datum]), bylo trestní řízení nepochybně významným zásahem do jeho života a celou tuto dobu byl ve stavu nejistoty o výsledku tohoto řízení, umocněné ještě postupem orgánů veřejné moci, když na průběh řízení nepochybně mělo nepříznivý vliv, že věc byla opakované vrácena k projednání a rozhodnutí.

22. Odvolací soud z popsaných důvodů posoudil předmětné trestní stíhání žalobce pro totožný skutek jako trestní stíhání jediné, nikoli jako čtyři samostatná stíhání.

23. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk platí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Věta druhá tohoto ustanovení se na projednávanou věc neuplatní, neboť se vztahuje na situace, kdy nebylo vydáno rozhodnutí či nebyl učiněn úkon ve stanovené či přiměřené lhůtě.

24. V případě trestního stíhání, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, popřípadě postoupením věci jinému orgánu se má za zrušující rozhodnutí právě pravomocné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby, popřípadě postoupení věci jinému orgánu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 1687/2013). To platí i pro případy náhrady nemajetkové újmy, u kterých věta druhá ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk modifikuje počátek běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 OdpŠk. Byť nemajetková újma vzniká trestně stíhanému již v průběhu trestního stíhání, nárok na její náhradu může uplatnit teprve tehdy, když jeho trestní stíhání skončí zastavením nebo zproštěním obžaloby. Promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovu újmu tak počíná běžet ode dne následujícího po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci. V případě, kdy stát odpovídá za újmu způsobenou samotným trestním stíháním, není výsledné zadostiučinění součtem samostatně určených odškodnění, ale poskytuje se náhrada újmy za trestní stíhání jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 962/2012).

25. V projednávané věci se dne [datum] u Městského soudu v Praze konalo veřejné zasedání a bylo vyhlášeno rozhodnutí, že odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v [obec] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 1T 8/2016, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby, se zamítá. Žalobce a jeho obhájce byli veřejnému zasedání přítomni. Zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Jestliže žalobce předmětné nároky na náhradu majetkové a nemajetkové újmy předběžně uplatnil dne [datum] u žalované a dne [datum] zahájil řízení u soudu, uplatnil je včas. Z popsaných důvodů odvolací soud posoudil námitku promlčení, kterou na svoji obranu vznesla žalovaná, jako námitku nedůvodnou.

26. Přestože odvolací soud ze shora uvedených důvodů uzavřel, že námitka promlčení není důvodná, s ohledem na žalobcovy odvolací námitky se zabýval také rozporem námitky promlčení s dobrými mravy.

27. Soud prvního stupně správně poukázal na ustálený výklad, že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25Cdo 1839/2000, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21Cdo 486/2002; ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33Cdo 1864/2000; ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25Cdo 484/99; ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21Cdo 992/99). Podle názoru odvolacího soud ale soud prvního stupně při řešení předestřené otázky nevzal dostatečně v úvahu všechny tvrzené relevantní skutečnosti.

28. Odvolací soud ze zopakovaných listinných důkazů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) zjistil, že žalobce již dne [datum] požádal žalovanou o náhradu újmy, která mu měla být způsobena trestním stíháním vedeným u Obvodního státního zastupitelství pod sp. zn. 0 Sv 38/2011. Žalovaná mu dopisem ze dne [datum] odpověděla, že jeho žádosti nemůže vyhovět, protože Městské státní zastupitelství v [obec] usnesením ze dne [datum] jeho trestní stíhání opětovně zahájilo, když předcházející usnesení Obvodního státního zastupitelství byla zrušena a věc vrácena k projednání, tudíž zde není konečné rozhodnutí a pro odpovědnost státu za škodu je základní podmínkou existence nezákonného pravomocného rozhodnutí. Usnesení o zahájení trestního stíhání samo o sobě nepředstavuje rozhodnutí o oprávněních a povinnostech žalobce, ale pouze zahajuje určitou fázi trestního řízení, za kterou lze požadovat odškodnění v případě, že řízení neskončilo pravomocným odsouzení. Podle odvolacího soudu, pokud žalovaná dala žalobci najevo, že uplatněný nárok považuje za předčasně uplatněný, a posléze v průběhu řízení tvrdila opak a vznesla námitku promlčení části uplatněného nároku, její jednání lze hodnotit jako nekorektní a tím důvodně navozující u žalobce jako poškozeného dojem, že jeho žádosti buď nebyla věnována dostatečná pozornost, nebo že žalovaná jedná účelově, načež jeden i druhý postup by byl nepřijatelný. Dále odvolací soud poukazuje na to, že bylo-li třikrát za sebou zrušeno rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a věc byla třikrát vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí, pak to svědčí o výjimečně vadném postupu orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Městský soud v Praze v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], str. 18, jímž zamítl odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku, podrobil postup orgánů činných v trestním řízení závažné kritice, když uvedl:„ Na závěr musí i odvolací soud celé toto trestní řízení označit ve vztahu k oběma obžalovaným za velmi politováníhodné a naprosto neadekvátní, byť lze připustit, že v poptávkových řízeních shora specifikovaných došlo k určitým formálním pochybením, která však v žádném případě neodpovídají použití prostředků trestního práva. Zcela neodpovídající je potom délka trestního řízení, když prověřování trestné činnosti započalo již v říjnu [rok], trestní stíhání proti oběma obžalovaným bylo úspěšně zahájeno až v březnu [rok] a obžaloba byla podána v únoru [rok]. Do pravomocného rozhodnutí tak uplynulo více než 8 let a po tuto dobu byly Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] popotahováni orgány činnými v trestním řízení, což nepochybně muselo velmi významně zasáhnout i jejich osobní život a přispělo to k jejich odchodu z armády, kde oba spatřovali profesní budoucnost, k čemuž napínali své vysoké pracovní nasazení a úsilí a neustálé zvyšování kvalifikace dalším vzděláváním a byli připraveni přinést i oběť nejvyšší, tedy vlastní život při nasazení v misích nejnebezpečnějších oblastech, jakou bezpochyby Afganistán je. Takového nasazení a oběti je málokdo schopen a připraven přinést, a proto by si společnost těchto svých členů měla vážit a náležitě je ocenit, rozhodně nikoli trestním stíháním, byť by v některých svých krocích formálně pochybili.“ Zmíněné okolnosti jsou jistě závažné a pro posouzení předestřené otázky významné, nicméně soud prvního stupně jim patřičnou pozornost nevěnoval a posoudil je formalisticky. Odvolací soud tedy uzavřel, že v tomto konkrétním případě žalovaná vznesla námitku promlčení žalobcova nároku v rozporu s dobrými mravy.

29. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3). Soudní praxe konstantně vykládá účel náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením tak, že jde o kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 4336/2010).

30. V případě trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 tr. ř.), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.). Konec rozhodné doby je typicky ohraničen právní mocí posledního rozhodnutí, které bylo v řízení vydáno.

31. V projednávaném případě opakovaně došlo ke zrušení rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce a věc byla vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí, ale těmito usneseními trestní stíhání nebylo skončeno, nebyl znám jeho konečný výsledek a z logiky věci u konce nebyly ani obavy žalobce o výsledek jeho trestního stíhání, když trestní věc (shodný skutek) měla být podle pokynu Městského státního zastupitelství v [obec], ve třetím případě pokynu Vrchního státního zastupitelství v [obec], dále projednána a rozhodnuta. Za konec rozhodné doby ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, s nímž se pojí konec obav žalobce o výsledek jeho trestního stíhání, je dle odvolacího soudu v tomto případě třeba považovat až právní moc usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku, tj. dne [datum].

32. Ve věci nároku na zaplacení částky [částka] jako náhrady cestovného soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl přítomen pouze na 18 hlavních líčení a jednom veřejném zasedání a žalobce toto zjištění nezpochybnil. Cestovné soud prvního stupně vyčíslil na [částka] Odvolací soud považuje v této části postup soudu prvního stupně za správný, přičemž ani žalobce proti tomuto vyčíslení nevznesl konkrétní námitky. V popsaném rozsahu je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok II.) co do částky [částka] potvrdil, ve zbývajícím rozsahu tohoto výroku, ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) a souvisejícím výroku o nákladech řízení (výrok III.), rozsudek podle § 219a odst. 1 písm. b) zrušil, neboť rozhodnutí není pro nedostatek důvodů přezkoumatelné, a podle § 221 odst. 1 a) o. s. ř. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na soudu prvního stupně v dalším řízení bude, aby uplatněné nároky, které zamítl z důvodu promlčení, jakož i nárok odvozený od nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, znovu projednal a o nich rozhodl.