28 Co 82/2021-416

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z jeho předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudců JUDr. Zdeňka Bureše a JUDr. Evy Gregorové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [právnická osoba], člen holdingu ČSOB, [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 2 477 224 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. ledna 2021, č.j. 12 C 22/2016-332 takto:

Výrok

I. Rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. ledna 2021, č.j. 12 C 22/2016-332, se v části výroku č. I, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2 455 139 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 737 611 Kč od [datum] do [datum] a z částky 2 455 139 Kč od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, potvrzuje.

II. Rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. ledna 2021, č.j. 12 C 22/2016-332, se výroku č. II mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 294 794,10 Kč, z toho částku 117 648,30 Kč společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem řízení na straně žalované, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta. [ulice] účastník řízení na straně žalované je povinen zaplatit žalobci společně a nerozdílně se žalovanou na náhradě nákladů řízení částku 117 648,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

III. Rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. ledna 2021, č.j. 12 C 22/2016-332, se výroku č. III se mění takto: Žalovaná a vedlejší účastník řízení na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jihlavě na náhradě nákladů řízení částku 3 093,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 68 525,34 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. 12 C 22/2016-332, jehož výrokem č. I uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2 477 224 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 749 944 Kč od [datum] do [datum] z částky 2 477 224 Kč od [datum] do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jehož výrokem č. II rozhodl, že žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a jehož výrokem č. III uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jihlavě zbytek státem zálohovaného znalečného ve výši 3 093,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto rozhodl soud prvního stupně v řízení zahájeném žalobou ze dne [datum], v níž žalobce uvedl, že v roce 2015 provedl u něj Finanční úřad pro kraj [obec], Územní pracoviště v [obec] (dále případně jen správce daně) daňovou kontrolu v rozsahu daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2012 a roku 2013, silniční daně za zdaňovací období roku 2012 (správně a za zdaňovací období roku 2013) a daně z přidané hodnoty (dále případně jen DPH) za zdaňovací období I. až IV. čtvrtletí roku 2012, roku 2013 a roku 2014. Na základě zjištěných nedostatků správce daně doměřil žalobci příslušnou daň, jen na DPH za kontrolované období částku 6 827 619 Kč, a v dodatečných platebních výměrech současně uložil žalobci zaplatit penále. Dalšími platebními výměry uložil žalobci uhradit úroky z prodlení za prodlení s úhradou příslušné daně. Žalobce v rámci možností získání potřebného množství finančních prostředků daňové nedoplatky bez zásadního prodlení doplatil. Na základě jeho žádosti mu byla prominuta část penále vyměřeného na nedoplatcích DPH za rok 2012 ve výši 260 814 Kč. Penále i úroky z prodlení žalobce správci daně uhradil. Pochybení zjištěná správcem daně žalobce s odkazem na příslušnou část jeho zprávy o daňové kontrole přičítá žalované, která mu v té době až do roku 2015 zpracovávala účetnictví a řešila s tím související záležitosti v režimu mandátní smlouvy ve smyslu § 566 a násl. obchodního zákoníku, aniž by byla uzavřena v písemné formě. Dle žalobcova tvrzení žalovaná vystupovala vůči němu vždy suverénně, nemluvila o pochybnostech stran postupu v účtování a žalobce tak zcela důvěřoval jejím odborným znalostem. Poukázal na jednání samotné žalované, která, i pokud by od žalobce obdržela informaci (což však žalobce za popírá), že pořizuje ojeté automobily z jiného členského státu EU ve zvláštním režimu, nebylo v takovém případě možné zároveň uplatňovat DPH při pořízení zboží z jiného členského státu EU, což však bylo žalovanou prováděno. Dle žalobce tak žalovaná postupovala s nedostatkem odborné péče. Svou žalobou, po marné předžalobní výzvě ze dne [datum], žalobce nejprve žádal po žalované zaplacení částky 749 944 Kč vážící se k jím uhrazenému penále a úrokům z prodlení k doměřeným daním za zdaňovací období roku 2012. Poněvadž mezi stranami se dohoda o smírném vyřešení jejich sporu nejevila reálná, a to ani cestou mediace, žalobce v návaznosti na marnou předžalobní výzvu ze dne [datum] podáním ze dne [datum] doručeným soudu prvního stupně dne [datum] rozšířil žalobu o další částku 1 727 280 Kč vážící se k jím uhrazenému penále a úrokům z prodlení k doměřeným daním za zdaňovací období roku 2013 a roku 2014 na celkem po žalované žádanou částku 2 477 224 Kč, to spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 749 944 Kč od [datum] do [datum] a z částky 2 477 224 Kč od [datum] do zaplacení. Změnu žaloby soud prvního stupně připustil usnesením ze dne 4. 5. 2017, č. j. 12 C 22/2016-167.

3. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě potvrdila, že na základě ústní smlouvy uzavřené se žalobcem v rámci své podnikatelské činnosti účetního poradce pro žalobce zpracovávala mimo podnik žalobce účetnictví. Jednotlivé položky zaúčtovávala na základě dokladů, které jí byly předkládány, neměla přístup k žalobcovým účtům, když žalobce jí neudělil v roce 2012 plnou moc pro zastupování před finančním úřadem. Vyjádřila názor, že ústní smlouvu v tomto směru lze nejspíše podřadit pod ustanovení smlouvy o dílo podle § 536 a násl. obch. zák. Žalobou uplatněný nárok neuznala, nerozporovala jej pouze v části týkající se penále a úroků z prodlení vážících se k dani z příjmu fyzických osob a k silniční dani. Zdůraznila, že při zpracování účetnictví vycházela výlučné z podkladů a údajů poskytnutých jí žalobcem. Když později žalobce rozšířil svoji podnikatelskou činnost o dovoz ojetých motorových vozidel ze zahraničí, předával jí k zaúčtování v daňové evidenci doklady o nákupu jednotlivých vozidel v zahraničí (faktury z jiného členského státu v německém jazyce, který neovládala) a doklady o jejich prodeji v České republice. Upozornila žalobce, že dokladům v německém jazyce nerozumí, ten jí sdělil, že vše vyplyne z dokladů o prodeji vozidla, které jí bude předávat následně. Při zavedení těchto nákupů motorových vozidel do daňové evidence, nedošlo k vlivu na výši DPH. Až při prodeji takových motorových vozidel docházelo v daňové evidenci k aplikaci zvláštního režimu ve smyslu § 90 zákona o dani z přidané hodnoty. Při této účetní operaci žalovaná dle svého tvrzení vycházela vždy z pokynu žalobce. Tento pokyn představovala písemná doložka na veškerých dokladech o prodeji motorových vozidel v předmětném období, ze kterých vyplývalo, že se jedná o prodej použitého zboží obchodníkem za použití zvláštního režimu, kdy je základem daně přirážka snížená o daň z přirážky. Tato přirážka se stanoví jako rozdíl mezi prodejní cenou obchodníka a pořizovací cenou tohoto zboží a takto žalovaná postupovala u jednotlivých obchodních případů při vedení daňové evidence, která sloužila jako výstup k čtvrtletním daňovým přiznáním daně z přidané hodnoty. Dle přesvědčení žalované k pochybení zjištěnému správcem daně při kontrole v roce 2015 nedošlo v důsledku její neodborné péče tvrzené žalobcem. 4. [ulice] účastník řízení, [právnická osoba], člen holdingu ČSOB, který vstoupil do řízení na straně žalované dne [datum], navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Neměl za prokázané skutečnosti, ze kterých by bylo zřejmé, že k chybnému účtování došlo výlučně pochybením žalobkyně, za prokázanou neměl ani příčinnou souvislost mezi případným chybným jednáním žalované, vyměřením penále a úroků z prodlení.

5. Po dokazování provedeném předloženými listinnými důkazy, výslechy obou účastníků řízení, znaleckým posudkem znaleckého ústavu [právnická osoba] ze dne [datum], výslechem znalce a listinami z připojeného vyšetřovacího spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství kraje [obec], č.j. KRPJ-58896-288/TČ-2015-160081 soud prvního stupně dospěl k závěru o plné důvodnosti žaloby. Zjistil, že na základě ústí dohody účastníků žalovaná zpracovávala pro žalobce účetnictví od roku 2012 do roku 2015. V návaznosti na nedostatky zjištěné při daňové kontroly provedené u žalobce správcem daně v roce 2015 v rozsahu daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2012 a roku 2013, silniční daně za zdaňovací období roku 2012 a roku 2013 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období I. až IV. čtvrtletí roku 2012, roku 2013 a roku 2014 správce daně dodatečnými platebním výměry doměřil žalobci příslušnou daň a daňové penále a dalšími platebními výměry úroky z prodlení za prodlení s úhradou příslušné daně. Soud prvního stupně učinil v bodu 4. odůvodnění svého rozsudku zjištění z jednotlivých dodatečných platebních výměru a platebních výměrů na úroky z prodlení vystavených správcem daně. Jde-li o nedostatky zjištěné správcem daně ohledně daně z přidané hodnoty, konstatoval, že„ bylo v období od roku 2012 do roku 2014 nesprávně účtováno DPH z aut dovezených žalobcem ze zahraničí, kdy dle sdělení Finančního úřadu byl nesprávně pro účtování DPH z dovezených aut v tomto období použit zvláštní režim dle § 90 zákona č. 235/2004 Sb.“ Správce daně z vyměřeného penále na nedoplatku DPH za rok 2012 prominul žalobci částku 260 814 Kč. Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že žalobce na vyměřeném a uhrazeném penále a úrocích z prodleních zaplatil správci daně celkem částku 2 477 224 Kč.

6. Při právním posouzení věci, vycházeje z přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), soud prvního stupně citoval ustanovení § 567 odst. 1 a 2 a § 262 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (obch. zák.), § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.) a § 90 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty. K citovaným ustanovením § 262 odst. 1 a 2 obch. zák. uvedl:„ Protože v konkrétním případě bylo zjištěno, že strany se nedohodly na tom, že by se náhrada škody řídila obchodním zákoníkem, bylo nutné posoudit náhradu škody, kterou žalobce po žalované požadoval podle příslušných ustanovení dříve platného občanského zákoníku.“ Jako předpoklady úspěšnosti žaloby uvedl prokázání vzniku škody a její výše žalobci, to, zda mezi vznikem škody a jednáním žalované je příčinná souvislost a zda žalovaná za vzniklou škodu odpovídá. Měl za prokázáno, že žalobci vznikla škoda v celkové výši 2 477 224 Kč tím, že musel zaplatit penále z dodatečně vyměřených daní a úroky z prodlení s úhradou těchto daní, což doložil potvrzením správce daně o jejich úhradě. Dospěl k závěru, že škoda vzniklá žalobci byla způsobena jednáním žalované v příčinné souvislosti s jejím jednáním. Konstatoval, že vznik škody žalobci úhradou penále za dodatečně vyměřenou silniční daň a úhradou úroků z prodlení za prodlení s její úhradou a dále úhradou penále za dodatečně vyměřenou daň z příjmu fyzických osob za kontrolované období žalovaná nepopírala, nepopírala ani svou odpovědnost za ni. Jde-li o škodu vzniklou žalobci úhradou penále za dodatečně vyměřenou daň z přidané hodnoty za kontrolované období a úhradou úroků z prodlení za prodlení s úhradou této daně, soud prvního stupně vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci i v této oblasti zpracovávala účetnictví, dospěl k závěru, že„ je zde příčinná souvislost mezi jednáním žalované – nesprávným účtováním DPH a vzniklou škodou.“ V odůvodnění rozsudku uvedl, že se musel se zabývat otázkou, kdo vznik škody zavinil, zda žalobce nebo žalovaná. Připomněl obranu žalované postavenou na tvrzení, že DPH z dovezených aut v období od roku 2012 až do roku 2014 vypočetla podle § 90 zákona č. 235/2004 Sb.,„ kdy použití zvláštního režimu pro účtování dovezených aut po ní požadoval žalobce, který jí v tomto směru dal také pokyn a předával jí faktury v němčině,“ vznik škody proto nezavinila. Podle závěrů znaleckého posudku vypracovaného na základě zadání soudu prvního stupně znaleckým ústavem [právnická osoba] v účtovaném období od roku 2012 do roku 2014 neměl být použit u dovezených aut zvláštní režim pro účtování DPH ve smyslu § 90 zákona č. 235/2004 Sb., když přímo ze zákona vyplývá, ve kterých situacích je možné použít účtování DPH ve zvláštním režimu. Znalec odkázal rovněž na směrnici Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty. Uvedl, že v rámci použitého režimu DPH byl v případě nákupu ojetých vozů v zahraničí uplatněn tzv. systém„ reverse – charge“, tj. přiznání daně ve výši 20 % na vstupu a současně uplatněn nárok na odpočet, při prodeji však byla odvedena daň jen z přirážky. Při již zmíněném postupu„ reverse – charge“ ani není možné použít zvláštní režim, a to s odkazem na § 90 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. Znalec tedy dospěl ke stejnému závěru jako správce daně. Ze znaleckého posudku dále vyplynulo, že pro určení postupu účtování nebylo stěžejní, zda žalovaná ovládá či neovládá německý jazyk, když, pokud fakturám nerozuměla, mohla si obstarat překlad faktur anebo alespoň klíčových odkazů na fakturách, případně si mohla některé výrazy ověřit i na internetu prostřednictvím některých volně přístupných překladačů. Dle zjištění znalce byl nesprávný postup zjištěn i na faktuře přijaté č. r [číslo] z roku 2012, která byla vystavena i s českým překladem, a bylo na ní výslovně uvedeno:„ Dodání zboží do jiného členského státu, osvobozené od DPH.“ Přesto žalovaná i v tomto případě vypočetla daň pouze z přirážky. Podle výpovědi znalce žalovaná měla upozornit žalobce, že jeho případný požadavek účtovat podle § 90 zákona č. 235/2004 Sb. je protiprávní. Soud prvního stupně dovodil, že pokud tak žalovaná neučinila a jako odborník na účetnictví účtovala DPH z dovezených aut v příslušných čtvrtletích roku 2012, roku 2013 a roku 2014 podle § 90 zákona č. 235/2004 Sb. ve zvláštním režimu, způsobila žalobci škodu vzniklou mu zaplacením penále podle dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty za toto období a zaplacením úroků z prodlení podle dalších platebních výměrů vydaných správcem daně (jak je soud prvního stupně specifikoval v bodu 4. odůvodnění svého rozsudku).

7. Podané žalobě na zaplacení celkem žalované částky 2 477 224 Kč vyhověl včetně žádaného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 949 944 Kč od [datum], již měla žalovaná podle výzvy žalobce zaplatit do [datum], a od [datum] i z další částky 1 727 280 Kč, již měla žalovaná podle výzvy žalobce zaplatit do [datum], a to až do zaplacení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 150 o.s.ř., podle něhož nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že„ přihlédl k tomu, že žalobce žalované předával faktury týkající se ojetých aut za účelem účtování DPH v němčině a tím jí vlastně znesnadňoval vedení účetnictví. Dalším důvodem je to, že pokud chtěl, aby účtování DPH u ojetých aut probíhalo řádně, měl si vzít účetnickou firmu, která má zkušenosti k účtování DPH u ojetých aut.“ K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu vzniklých mu zaplacením znalečného znaleckému ústavu [právnická osoba] za vypracovaný znalecký posudek ve výši celkem 33 093,50 Kč aplikoval ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. [příjmení] 30 000 Kč byla vyplacena ze složených záloh účastníků a zbytek státem hrazeného znalečného ve výši 3 093,50 Kč uložil zaplatit neúspěšné žalované.

8. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci řízení.

9. Žalobce podal své odvolání ze dne [datum] proti výroku č. II o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Soudu prvního stupně s odkazem na komentářovou literaturu a judikaturu k ustanovení § 150 o. s. ř. vytkl, že z tohoto pohledu své rozhodnutí nikterak neodůvodnil. Zdůraznil, že soudní ochrany svého práva se domáhal až poté, co žalovaná nereagovala na opakované návrhy na řešení, neposkytla potřebnou součinnost ani pojišťovně, u které je pojištěna pro danou odpovědnost, ač tato byla ochotna plnit, pokud by k tomu žalovaná dala souhlas. Odůvodnění rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci je v rozporu se skutkovými zjištěními a právními závěry, na jejichž základě soud prvního stupně přiznal žalobci uplatněný nárok. Odvolacímu soudu navrhl změnu napadeného výroku tak, aby mu byla přiznána náhrada vyúčtovaných nákladů řízení. Žádal rovněž přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

10. Žalovaná podala své odvolání ze dne [datum] výslovně proti jeho výrokům č. I a č. III s odkazem na odvolací důvody uvedené v ustanoveních § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Své výtky v něm vznesla k závěrům soudu prvního stupně stran žalobcova nároku na náhradu škody vážícího se k úhradě daňového penále a úroků z prodlení na základě platebních výměrů správce daně vzhledem k jeho zjištění, že žalobce jako daňový subjekt neoprávněně používal u prodeje ojetých automobilů zvláštní režim dle § 90 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, což vedlo k doměření neodvedené daně z přidané hodnoty na výstupu za jednotlivá kalendářní čtvrtletí roku 2012, roku 2013 a roku 2014. Poukázala na to, že z obsahu znaleckého posudku vyplývá, že žalovaná pro žalobce nezpracovávala účetnictví, nýbrž vedla pro něj daňovou evidenci podle § 7b zákona č. 586/1992 Sb. Žalovaná dle znaleckého posudku DPH neúčtovala, jí vedená daňová evidence obsahovala pouze údaje o příjmech a výdajích v členění potřebném pro zjištění základu daně a dále údaje o majetku a závazcích, přičemž v peněžním deníku byly ve věcné a časové souvislosti s uvedením hodnoty nakoupeného vozidla dle údajů na kupních smlouvách či fakturách vedeny správně. Ze znaleckého posudku a zejména z výpovědi znalce však vyplývá, že žalovanou měla být také řádně vedena i evidence pohledávek a závazků podle § 100 zákona č. 235/2004 Sb., k čemuž nedošlo nesprávným výpočtem DPH u nakoupených vozidel ze zahraničí a z toho vyplývajících evidovaných pohledávek a závazků. Jak dále uvedla žalovaná, z provedených důkazů je dáno, že k nesprávnému výpočtu DPH došlo tím, že žalovaná výši DPH vypočítávala v souladu s ustanovením § 90 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. na základě kupních smluv o prodeji automobilů, které jí předkládal žalobce s jednoznačným písemným prohlášením, že vozidlo bylo zakoupeno v zahraničí ve zvláštním režimu. Soud prvního stupně k těmto skutečnostem vůbec nepřihlédl, neboť dle žalované je jednoznačné, že právě popsané jednání žalobce určující daňový režim, bylo protiprávní, a tak i prvotní příčinou vzniku škody na jeho straně. Soud prvního stupně se nezabýval otázkou, zda„ při zjištění, že škoda byla způsobena zaviněním ze strany žalobce (poškozeným), byla způsobena též žalovanou případným porušením jejích smluvních či zákonných povinností a neaplikoval na takto zjištěný skutkový stav ustanovení § 441 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., eventuálně ustanovení § 382 obchodního zákoníku“ V tomto směru soud prvního stupně učinil nesprávné skutkové a z toho vyplývající právní závěry ohledně rozsahu povinností žalované a jejich případného porušení. Smlouva mezi žalobcem a žalovanou týkající se vedení daňové evidence byla uzavřena ústně. Žalobce nijak neprokázal, že tato smlouva zahrnovala povinnost žalované ověřovat správnost žalobcem předkládaných dokladů a zejména určovat daňový režim. Úkolem znaleckého posudku bylo náležitě posoudit, zda žalovaná při vedení daňové evidence postupovala v souladu se zákonem č. 586/1992 Sb. ve znění platném do [datum], případně při vedení evidence pro účely daně z přidané hodnoty v souladu se zákonem č. 235/2004 Sb. ve znění platném do [datum], to vše s ohledem na nařízení vlády č. 278/2008 Sb. o obsahových náplních jednotlivých činností. K pochybení došlo podle znalce použitím nesprávně označených podkladů, konkrétně„ podkladů o prodeji automobilů s uvedením, že byly pořízeny ve zvláštním režimu.“ Posoudit, zda žalovaná měla povinnost ověřit správnost takto označených podkladů je otázkou právní, nikoliv skutkovou. Žalovaná takto označené podklady zaevidovala podle jejich označení a je přesvědčena o tom, že povinnost provádět kontrolu věcné správnosti takto označených podkladů nevyplývala ze zákona a nelze ji ani dovodit z pojmu„ odborná péče“, neboť by byl takový výklad nepřípustně široký, když tato povinnost nevyplývala ani z ústní smlouvy uzavřené se žalobcem (k tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.01.2013, sp.zn. 23 Cdo 283/2011). Žalovaná poukázala rovněž na skutečnosti, které uvedla ona i žalobce ve svých účastnických výpovědích podaných před soudem prvního stupně. Rozpornost v jejich tvrzeních zůstala soudem prvního stupně nepovšimnuta, ignorujíc listinný důkaz - podání vysvětlení Ing. [jméno] [příjmení] (č.l. 353 – 355 spisu Policie ČR č.j. KRPJ-58896-288/TČ-2015-160081), ze kterého je nepochybné, že žalobci na jeho žádost tlumočila jednání s klienty v Německu a že mu i předkládala faktury z Německa, ovšem žalobce žádnou přeloženou fakturu žalované nikdy nepředložil a ani to netvrdil. Dle žalované to byl to žalobce, který měl přinejmenším touto cestou možnost zjistit obsah faktur týkajících se nákupu těchto aut v tom směru, zda jsou splněny podmínky pro užití zvláštního režimu, tak jak jej uváděl v kupních smlouvách o jejich prodeji v tuzemsku. Nebyla to žalovaná, která stanovovala prodejní ceny automobilů, byl to žalobce, který je s kupujícími dojednával, a je logické, že jejich výši stanovoval s ohledem na to, jak vysokou DPH bude odvádět, tedy zda z prodejní ceny, nebo z tzv. své přirážky. Na žalobce tak dle žalované nelze hledět jako na osobu zcela neznalou v otázce možného použití zvláštního režimu při stanovení výše DPH, tato otázka pro něj byla zásadní pro stanovení smluvních cen při prodeji automobilů. Těmito úvahami se soud prvního stupně vůbec nezabýval, ačkoliv k tomu měl dostatečné podklady, pokud by vycházel ze spisového materiálu Policie České republiky, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina SKPV [obec] č.j. KRPJ-58896-288/TČ-2015, který byl soudem na návrh žalované opatřen a tvoří přílohu spisu. Odvolacímu soudu navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu v rozsahu dotčeném jejím odvolání zamítnutím žaloby v tomto rozsahu a přiznáním jí náhrady nákladů řízení.

11. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil podáním ze dne [datum], jímž pro jeho nedůvodnost navrhl potvrzení rozsudku v jeho žalovanou napadeném výroku [číslo]. Odvolací námitky žalované dle žalobce nezohledňuji zjištěný skutkový stav, který vyplynul z provedeného dokazování. Soud prvního stupně se dle jeho přesvědčení správně zabýval důkazy a zjištěným skutkovým stavem tak, aby bylo možno jednoznačně dovodit splnění zákonných podmínek pro přiznání jím uplatněného nároku na náhradu škody vůči žalované. Tvrzení žalované, že žalobce ji informoval o pořízení ojetých automobilů z jiného členského státu EU ve zvláštním režimu, nebylo v řízení prokázáno, nadto pro posouzení odpovědnosti žalované to není dle žalobce ani podstatné. I kdyby postupovala dle informací žalobce o dovozu vozidel ve zvláštním režimu, pak v takovém případě musela jako v daném vztahu vystupující odborně způsobilá osoba vědět, že nemůže v daňovém přiznání k DPH zahrnovat pořízení ojetých automobilů a uplatňovat DPH (byť ve stejném přiznáni zároveň plní povinnost odvodu DPH z daného plnění), a v neposlední řadě měla žalobce o této skutečnosti informovat. Pokud žalobce neinformovala a pořízení ojetých automobilů uplatňovala v rámci DPH, porušila svou zákonnou povinnost postupovat s odbornou péčí a povinnost oznamovat mandantovi všechny okolnosti, které zjistila při záležitosti, jež mohou mít vliv na změnu pokynu mandanta.

12. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně nevyjádřila. 13. [ulice] účastník na straně žalované ve svém vyjádření k odvolání žalované souhlasil s argumentacemi v něm uvedenými. Dle vedlejšího účastníka nemůže obstát právní názor soudu prvního stupně, že škoda vznikla pouze zaviněním žalované, když z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce sám instruoval žalovanou, aby pro účtování DPH osobních automobilů užívala zvláštní režim ve smyslu § 90 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění. Nadto podklady pro vedení daňové evidence předával v jazyku, který žalovaná neovládá, ač žalobce měl k dispozici překladatele (k tomu podání vysvětlení Ing. [jméno] [příjmení], které je součástí spisu Policie ČR) a mohl podklady předávat v mateřském jazyce žalované. Nicméně i kdyby skutečně docházelo k předávání podkladů v mateřském jazyce žalované, pak lze mít za to, že vedení daňové evidence by vykazovalo stejné vady, neboť chyba se vyskytuje už přímo v podkladech žalobcem předávaných (a žalobcem sepsaných). [ulice] účastník je toho názoru, že žalovaná jednala řádně a v souladu s pokyny žalobce, a proto za škodu neodpovídá, resp. neodpovídá bez spoluúčasti žalobce. Neboť i dle vyjádření znalce došlo k chybnému vedení daňové evidence z důvodu použití nesprávně označených podkladů (předaných žalobcem žalované), ve kterých je uvedeno, že byly pořízeny (tedy mají být vedeny) ve zvláštním režimu. [ulice] účastník navrhl zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení, případně jeho změnu zamítnutím žaloby s povinností žalobce k náhradě nákladů řízení. Odvolání žalobce a argumenty v něm uvedené měl vedlejší účastník na straně žalované ve svém písemném vyjádření za neopodstatněné.

14. Žalovaná v návaznosti na svůj procesní projev k rozsahu svého odvolání úvodem jednání odvolacího soudu konaného dne [datum] (dříve, než bylo přistoupeno k projednání tohoto odvolání) podáním ze dne [datum] upřesnila, že její odvolání nesměřuje proti části výroku č. I napadeného rozsudku týkající se částky 22 085 Kč a proti úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně vážícímu se k částce 12 333 Kč za období od [datum] do [datum] a proti úroku z prodlení ve výši 8,05 % vážícímu se k částce 22 085 Kč za období od [datum]. Konkretizovala, že uznává nárok žalobce na zaplacení částky 60 Kč představující penále nezaplacené silniční daně a 515 Kč představující úrok z prodlení v důsledku doměření daně za rok 2012 z důvodů nesprávného zařazení přívěsu a dále penále ve výši 11 758 Kč v důsledku doměření daně z příjmů za rok 2012 z důvodů nesprávného zařazení některých výdajů žalobce, jak byl tento nárok uplatněn v žalobě ze dne [datum], spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum]. Dále uznává nárok žalobce na zaplacení částky 60 Kč představující penále nezaplacené silniční daně a 641 Kč představující úrok z prodlení v důsledku doměření daně za rok 2013 z důvodů nesprávného zařazení přívěsu a dále penále ve výši 9 051 Kč v důsledku doměření daně z příjmů za rok 2013 z důvodů nesprávného zařazení některých výdajů žalobce, jak byl tento nárok uplatněn ve změně žaloby ze dne [datum], spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum].

15. Odvolací vzhledem k uvedenému konstatoval, že odvolání žalované od samého počátku směřovalo proti části výroku č. I napadeného rozsudku týkající se částky 2 455 139 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 737 611 Kč od [datum] do [datum] a z částky 2 455 139 Kč od [datum] do zaplacení. Tímto odvoláním žalované byl dotčeny rovněž závislé výroky č. II a č. III o náhradě nákladů řízení, přičemž proti výroku č. II o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rovněž podal odvolání žalobce.

16. Odvolací soud na základě včasných (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), přípustných (§ 201 o.s.ř., § 202 odst. 2 o.s.ř. – a contrario) a řádných (§ 205 odst. 1 o.s.ř.) odvolání obou účastníků řízení přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v jimi napadeném rozsahu, postup soudu prvního stupně jeho vydání předcházející, zopakoval dokazování některými listinnými důkazy provedenými již v řízení před soudem prvního stupně (čtením části zprávy o daňové kontrole provedené Finančním úřadem pro Kraj [obec], Územní pracoviště v [obec] týkající se kontrolního zjištění na dani z přidané hodnoty, části protokolu sepsaného dne [datum] se zástupcem daňového subjektu [jméno] [příjmení] a části znaleckého posudku znaleckého ústavu [právnická osoba] [číslo] ze dne [datum]), četl část výpovědi znalce dle protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne [datum] a z připojeného vyšetřovacího spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství kraje [obec], č.j. KRPJ-58896-288/TČ-2015-160081 sdělil v rámci opakovaného dokazování obsah výroku usnesení ze dne [datum], četl úřední záznamy o podaném vysvětlení sepsané dne [datum] s [jméno] [příjmení], dne [datum] s [jméno] [příjmení] a dne [datum] s Ing. [jméno] [příjmení]. Sdělil rovněž údaje ze živnostenských rejstříků žalobce a žalované pořízených pro účel odvolacího řízení.

17. Odvolací soud učinil v rámci své přezkumné činnosti následující zjištění a závěry, když usoudil, že skutková situace v řízení daná zjištěními soudu prvního stupně z provedených důkazů, na něž v podrobnostech odkazuje, po jejich doplnění o vlastní zjištění, mu umožňovala o podaných odvoláních účastníků věcně rozhodnout, a to i za užití jiného právního předpisu při posuzování vlastního žalovaného nároku než užitého soudem prvního stupně.

18. Závěry správce daně v jeho zprávě o výsledku daňové kontroly zahájené dne [datum] a se žalovanou jako zástupcem daňového subjektu (žalobce) projednané dne [datum] žalobce ani žalovaná nezpochybňovali. Žalobce respektoval platební výměry správce daně a po částečném vyhovění jeho žádosti o prominutí daňového penále uhradil jak vyměřené daňové nedoplatky, tak penále a úroky z prodlení. Za řízení před soudem prvního stupně žalobce podal přehled o jednotlivých povinnostech uložených mu správcem v kontrolovaném období doložený příslušnými platebními výměry. Podal rovněž přehled o jejich splnění provedenými úhradami doložený potvrzením správce daně. V podrobnostech k tomu odvolací soud odkazuje na zjištění soudu prvního stupně.

19. Je třeba zdůraznit, že věcné závěry správce daně o výsledku daňové kontroly provedené u žalobce promítnuté do jím vystavených dodatečných platebních výměrů zahrnujících rovněž předpis daňového penále a do platebních výměrů na úroky z prodlení nepříslušelo nalézacímu soudu v tomto soudním řízení jakkoliv posuzovat a přezkoumávat.

20. Výtky žalované v jejím odvolání směřovaly výlučně proti závěrům soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu škody vážícímu se k úhradě daňového penále a úroků z prodlení žalobcem na základě platebních výměrů vydaných správcem daně vzhledem k nedostatkům zjištěným jeho kontrolou v rozsahu daně z přidané hodnoty za kontrolované zdaňovací období I. až IV. čtvrtletí roku 2012, roku 2013 a roku 2014.

21. V příloze [číslo] ke zprávě o daňové kontrole - výsledek kontroly daně z přidané hodnoty – správce daně konstatoval, že daňový subjekt vedl evidenci pro daňové účely v souladu s ustanovením § 100 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro rok 2012, 2013 a 2014, konstatoval rovněž jednotlivé kontrolované doklady. V rámci svých kontrolních zjištění uvedl, že daňový subjekt neoprávněně používal u prodeje ojetých automobilů zvláštní režim dle § 90 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Konstatoval (pro všechna kalendářní čtvrtletí kontrolovaných období), že při pořízení„ výše uvedených ojetých automobilů“ podmínky současně citovaného ustanovení § 90 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. nebyly splněny. Dle předložených přijatých daňových dokladů, na jejichž základě byly automobily pořízeny, se jedná o pořízení zboží od osob registrovaných k dani v jiném členském státě (Německo) v běžném režimu a dodavatelé tato plnění rovněž vykázali jako dodání zboží, což bylo ověřeno v systému správce daně. Daňový subjekt takto nakoupené automobily vykázal ve svém daňovém přiznání jako pořízení zboží z jiného členského státu, z čehož vyplývá, že se jednalo o pořízení zboží v běžném režimu. V případě pořízení zboží z jiného členského státu ve zvláštním režimu se totiž dle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb. nejedná o předmět daně. Daňový subjekt tedy v případě prodeje ojetých automobilů dle výše uvedených daňových dokladů neoprávněně použil zvláštní režim a odvedl daň pouze z přirážky. Správně měla být daň odvedena z celé prodejní ceny automobilu. neboť dle § 36 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. je základem daně vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění, včetně částky na úhradu spotřební daně od osoby, pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby, bez daně za toto zdanitelné plnění Vzhledem k tomu, že prodejní cena je stanovena jako cena konečná (tj. včetně DPH), provedl správce daně výpočet daně dle § 37 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. K doměření daně z přidané hodnoty na výstupu v základní sazbě za jednotlivá kalendářní čtvrtletí kontrolovaných období konstatoval porušení § 90 odst. 2 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb.

22. Žalovaná se jako zástupce daňového subjektu v protokolu o ústním jednání ze dne [datum] sepsaným správcem daně k tomu, z jakého důvodu byl u prodeje použit režim dle § 90 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, vyjádřila tak, že tato skutečnost nastala z důvodu, že pan [příjmení] jí sdělil, že všechny automobily vozí ve zvláštním režimu. Rovněž za soudního řízení žalovaná ke své obraně proti žalobě opakovaně tvrdila, že vycházela ze sdělení p. [příjmení], že auta jsou dovezena ve zvláštním režimu. Při jednání odvolacího soudu dne [datum] uvedla, že při určení výše daně postupovala tak, že z faktury německého obchodního partnera určila nákupní cenu převodem z kurzu EUR (denní kurz) na Kč. Poté, kdy měla k dispozici fakturu, z níž bylo možné zjistit prodejní cenu automobilu, stanovila rozdíl mezi nákupní cenou a prodejní cenou a z něj příslušnou sazbou DPH vypočítala částku k přiznání a odvodu DPH. Takto postupovala ve všech kalendářních čtvrtletích roku 2012 až roku 2014.

23. Odvolací soud ze soudem prvního stupně připojeného vyšetřovacího spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství kraje [obec], č.j. KRPJ-58896-288/TČ-2015-160081, zjistil, že věc byla usnesením ze dne [datum] podle § 159a odst. 3 trestního řádu odložena. V této věci podali vysvětlení dne [datum] [jméno] [příjmení], dne [datum] [jméno] [příjmení] a dne [datum] Ing. [jméno] [příjmení], na něž poukazovala žalovaná ve svém odvolání. Z vysvětlení podaného Ing. [jméno] [příjmení] však nic zásadního pro posouzení problematiky sporu účastníků neplyne. Ing. [ulice] uvedla, že pana [příjmení] zná a vzhledem k tomu, že on neumí německy a z Německa vozí auta, tak ji několikrát požádal o to, zda by mu nemohla tlumočit hovory s klientem v Německu, neboť ona německy umí dobře. Někdy mu překládala faktury z Německa,„ ale jen čistě prostý text této faktury“. Neřešila s ním obsah faktury a už vůbec způsob zdanění. Je sice účetní, problematiku DPH ve zvláštním režimu neřeší a ani ji nezná a panu [příjmení] neradila žádné věci v této souvislosti. Pouze pro něj tlumočila a případně překládala doklady. Z vysvětlení podaného žalobcem Policii České republiky vyplývá, že v době, kdy pro něj vykonával činnost dřívější účetní poradce p. [příjmení], žalobce ještě automobily nedovážel, takže otázky s tím spojené s ním neřešil. Uvedl, že paní [příjmení] nikdy neříkal, že se jedná o zvláštní režim, říkal jí jen, že uvedené kupní ceny jsou bez DPH, což vyplynulo z netto ceny na faktuře. Žalobce nezjišťoval znění paragrafů uvedených ve fakturách, věděl, že je to text při koupi vozidla bez DPH. Věděl, že nakupuje vozidla bez daně v Německu. Bližší skutečnosti si nezjišťoval, stačilo mu, že mu to řekla paní [příjmení]. Uvedl, že paní [příjmení] mu řekla, aby na fakturách vydaných uváděl„ cena je vypočtena podle § 90 zákona o DPH a cena je vypočtena včetně DPH (20 nebo 21 %)“. [příjmení] [příjmení] mu sdělila, že to má odsouhlasené na FÚ v [obec] a FÚ v [obec]. Uvedl i to, že„ na začátku spolupráce s paní [příjmení], při předložení faktur o nákupu aut, jí ukázal faktury z Německa nebo kupní smlouvy z Německa v případě nákupu od soukromých osob, ať do účetnictví zařadí tak, jak se to dělá. [příjmení] [příjmení] mu sdělila, že si to zkonzultuje s FÚ a sdělila mu, že bude (žalobce) zdaňovat rozdílovou daň (jedná se o rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou). Toto po paní [příjmení] požadoval z důvodu, aby si dokázal spočítat svůj zisk na prodaném autě.“ 24. Z tvrzení samotné žalované vyplývá, že při své činnosti pro žalobce nevycházela z obsahu dodavatelských faktur německých obchodních partnerů žalobce, ale z její strany tvrzeného sdělení žalobce, že auta jsou dovezena ve zvláštním režimu (toto její tvrzení žalobce popíral). Znalecký ústav [právnická osoba] ve svém znaleckém posudku ze dne [datum] uvedl, že na všech prověřovaných dokladech o nákupu zboží (kromě jediného) je uveden odkaz na § 6a UstG (případně § 4 v kombinaci s § 6a UstG), který upravuje v německém zákoně o DPH osvobození při dodání zboží do jiného členského státu, tj. běžný režim intrakomunitárního obchodování se zbožím, při němž dodavatel uplatní osvobození od daně a pořizovatel má povinnost přiznat daň z pořízení zboží. Žalovaná, jak za řízení před soudem prvního stupně, tak při podání vysvětlení Policii České republiky uvedla, že německy vůbec neumí. Znalecký ústav ovšem zjistil, že nesprávný postup, kdy byla zdaněna jen přirážka prodávajícího, byl zjištěn i na„ faktuře přijaté č.r [číslo] z r. [číslo] s českým překladem s výslovným uvedením:„ Dodání zboží do jiného členského státu, osvobozené od DPH.“ 25. Již v rámci podání vysvětlení Policii České republiky žalobce uvedl, že na základě výsledku daňové kontroly musel řešit financování nedoplatku na DPH vůči správci daně. [příjmení] si půjčit od [právnická osoba] 1,5 mil. Kč, nějaké prostředky měl vlastní a 1,7 mil. Kč si půjčil od svých známých a rodinných příslušníků, prodal dvě služební auta, sklad pneumatik a náhradních dílů. To, že si na úhradu nedoplatku na DPH musel půjčit, tvrdil žalovaný i za soudního řízení, a to již v podané žalobě. Za odvolacího řízení připojil ke svému podání ze dne [datum] dvé smlouvy o úvěru uzavřené s [právnická osoba], a to dne [datum] (úvěr 1 500 000 Kč) a dne [datum] (úvěr 3 000 000 Kč tento jednak na doplacení sankcí správci daně a jednak na vrácení půjček svým přátelům a známým). V příloze k tomuto podání uvedl, že jen na úrocích za tyto úvěry zaplatil asi 423 000 Kč.

26. Za řízení před soudem prvního stupně žalobce jako účastník řízení vypovídal dne [datum] a žalovaná až dne [datum]. Stejně jako při podání vysvětlení Policii České republiky uváděli rozporná tvrzení k okolnostem vedoucím k tomu, že u prodeje ojetých automobilů žalobcem byl používán zvláštní režim dle § 90 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Při jejich rozporných tvrzeních nelze v tomto směru dovodit jejich dohodu.

27. Při právním posouzení věci, vycházeje z přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákonu (o. z.), soud prvního stupně vzhledem k době vzniku právního vztahu účastníků, z něhož spor vznikl, správně odkázal na užití dosavadních právních předpisů, tj. v prvé řadě zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do [datum] (obch. zák.). Z jeho strany však nebyla namístě aplikace ustanovení § 262 odst. 1 a 2 obch. zák., neboť spor účastníků vzešel z právního vztahu mezi nimi jako podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (k tomu § 261 odst. 1 obch. zák.), a to, že jde o spor o náhradu škody není v těchto souvislostech rozhodné.

28. V posuzovaném případě žalobce tvrdil vznik škody uhrazením daňového penále a úroků z prodlení správci daně v důsledku porušení povinnosti žalované z mezi nimi uzavřené mandátní smlouvy postupovat při zařizování záležitosti s odbornou péčí. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o uzavření smluvního vztahu účastníků jako podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti posouzeného za vztah z mandátní smlouvy podle § 566 a násl. obch. zák. (s dodatkem, že ani jeho případné posouzení za vztah z nepojmenované smlouvy podle § 269 odst. 2 obch. zák. obsahující prvky smlouvy mandátní a prvky smlouvy o dílo by bylo bez zásadního vlivu na níže přijaté závěry). Žalobce jako podnikající fyzická osoba s [IČO] má též živnostenské oprávnění v předmětu podnikání„ výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenské zákona“, a to v oboru činnosti„ maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím“. Žalovaná jako podnikající fyzická osoba s [IČO] má (od [datum]) dle zápisů v živnostenském rejstříku též živnostenské oprávnění v předmětu podnikání„ činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“ (od [datum] do [datum]„ vedení účetnictví“, od [datum] do [datum]„ činnost účetních poradců, vedení účetnictví“).

29. Podle § 566 odst. 1 obch. zák. mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Podle § 567 odst. 1 obch. zák. mandatář je povinen postupovat při zařizování záležitosti s odbornou péčí. Podle § 567 odst. 2 obch. zák. činnost, k níž se mandatář zavázal, je povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát. Mandatář je povinen oznámit mandantovi všechny okolnosti, které zjistil při zařizování záležitosti a jež mohou mít vliv na změnu pokynů mandanta.

30. Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 382/2019, uvedl, že obchodní zákoník ukládá mandatáři plnit jeho závazek s vynaložením odborné péče, a ztotožnil se s názorem vyjádřeným v odborné literatuře, podle něhož v obchodních vztazích pojem odborná péče vyjadřuje zvýšenou míru odpovědnosti povinného subjektu za kvalitu poskytovaného plnění. Zákon vychází z předpokladu, že mandatářem je profesionální podnikatel a plnění poskytované na základě mandátní smlouvy spadá do rámce jeho podnikatelské činnosti. Jako odborně zdatný profesionál je tedy mandatář povinen nést i vyšší míru odpovědnosti vůči svému mandantovi. Pokud se mandatář po uzavření mandátní smlouvy dozví o okolnostech, které jsou podstatné z hlediska zájmů mandanta a mohly by mít potencionálně vliv na změnu pokynů, je povinen na ně mandanta upozornit. Jedná se o zvláštní informační povinnost mandatáře, přičemž i v případě porušení této zvláštní informační povinnosti odpovídá mandatář mandantovi za způsobenou škodu. Nepostupuje-li mandatář s odbornou péčí, porušuje svou povinnost vyplývající z § 576 odst. 1 obch. zák., což může mít za následek jeho odpovědnost za škodu, která takovým jednáním mandantovi vznikla.

31. V jiném svém rozhodnutí, v usnesení ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3093/2009, Nejvyšší soud na poměry jím posuzované věci uvedl, že„ nelze přistoupit na argumentaci žalované, že její povinnosti podle této smlouvy se omezovaly na pouhé mechanické zaúčtování žalobcem předložených účetních dokladů. Již ze samotného jejího postavení v závazkovém vztahu jako toho z účastníků, který poskytuje druhému za úplatu plnění odborné povahy, vyplývá požadavek, aby při zaúčtování prvotních účetních dokladů zkoumala, zda nejsou zjevně chybné, a v případě zjištění formálních nebo věcných nedostatků či jiných pochybení podnikla kroky k nápravě.“ 32. V souvislosti s uvedeným odvolací soud připomíná, že dřívější žalobcův účetní poradce dle vysvětlení podaného žalobcem Policii České republiky vykonával pro žalobce činnost v době, kdy žalobce ojeté automobily ze zahraničí ještě nedovážel a problematikou s tím spojenou se tudíž nezabýval. [příjmení] evidenci podle § 100 zákona o dani z přidané hodnoty vedla pro žalobce až žalovaná. Neuplatní se proto závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 283/2011, na něž žalovaná odkazovala ve svém odvolání, neboť ty vycházejí z jiné skutkové situace, v prvé řadě spočívající v tom, že„ nesprávné odpisování nemovitosti na ulici F. za rok 1998 bylo způsobeno použitím vstupů z období, v němž žalovaná neměla s žalobkyní uzavřenu předmětnou smlouvu o vedení účetnictví, která neobsahovala výslovný požadavek na provedení kontroly účetnictví za předchozí období“, přičemž„ povinnost žalované ke kontrole účetnictví vedeného v minulém období jiným subjektem nevyplývá ani z žádného právního předpisu.“ 33. Živnost„ činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“ byla v příloze 2 nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, účinného od 14. 8. 2008 (a to až do [datum]), v rámci vázaných živností vymezena tak, že jde o„ poskytování rad v otázkách vedení účetnictví a daňové evidence v rámci právních předpisů, zejména v otázkách používání účetních metod, vyhotovování účetních dokladů, sestavování účtového rozvrhu, účtování o účetních případech v účetních knihách, sestavování účetní uzávěrky a konsolidované účetní uzávěrky, výroční zprávy a konsolidované výroční zprávy, provádění analýz finanční situace účetních jednotek, jakož i zpracování podkladů (návodu) pro systém vedení účetnictví. Provádění účetních operací dle zvláštního právního předpisu. Vedení daňové evidence.“ 34. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4092/2014, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo] (dále případně jen R 88/2016) přijal a odůvodnil závěr, podle něhož zpracování daňového přiznání pro jiné subjekty podnikatelským způsobem nespadá pod živnost„ činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“. Uvedl, že zpracování daňového přiznání již není součástí činností, z nichž sestává vedení daňové evidence (ta je dle znění přílohy [číslo] nařízení vlády č. 278/2008 Sb. výslovně obsahem výše citované živnosti). Při vedení daňové evidence je tedy vždy třeba vždy řešit daňový režim příjmů a výdajů, bez tohoto posouzení není řádné provedení služby spočívající ve vedení (popř. v jednorázovém sestavení) daňové evidence uskutečnitelné. Účetní a daňové otázky tu proto nelze stavět do protikladu – v rozsahu potřebném pro řádné vedení daňové evidence je i řešení daňové problematiky nezbytnou součástí činnosti účetního poradce a činnosti daňového a účetního poradenství se v tomto rozsahu při řešení daňových otázek překrývají. I pochybení při řešení právě těchto daňových souvislostí proto může být pochybením, k němuž došlo v rámci výkonu živnosti účetního poradenství. Vymezení rozsahu účetního poradenství poskytovaného v souvislosti s daňovou evidencí tedy závisí na posouzení, které činnosti jsou a které již nejsou nezbytné pro řádné vedení daňové evidence. V témže rozsudku (R 88/2016) Nejvyšší soud dále na poměry jím posuzované věci mimo jiné uvedl, že nesprávnost obsažená v daňovém přiznání může věcně spočívat v pochybení, k němuž došlo již při vedení daňové evidence a do daňového přiznání byla tato nesprávnost pouze přenesena; účetní poradce se při vedení daňové evidence dopustil chyby při členění příjmů a výdajů z hlediska jejich daňového režimu, v důsledku čehož byl nesprávně zjištěn základ daně (resp. nesprávně stanoven základ daně a daň). Na faktu, že k pochybení došlo nesprávným posouzením daňového režimu příjmu či výdaje v rámci vedení daňové evidence, se přenosem nesprávnosti do daňového přiznání ničeho nemění; samotný přenos, i pokud by byl proveden účetním poradcem, není skutečností, která by měla za důsledek přetržení příčinné souvislosti mezi takovým pochybením a výslednou škodou. Chyba daňové evidence se při přenesení údajů do daňového přiznání projeví jak v případě, že tento přenos provede daňový subjekt sám, tak i v případě, že tento úkon učiní přímo účetní poradce, který daňovou evidenci sestavil. Příčinou škody proto bude v takovém případě pochybení v postupu, který spadá pod oblast živnosti„ činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence.“ 35. Na aplikovatelnost závěrů R 88/2016 odkázal Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3902/2018, a v rozsudku ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 679/2020, k čemuž v tomto rozsudku na poměry jím posuzované věci mimo jiné uvedl, že„ není podstatné ani to, že v ní jde o posouzení daňových otázek týkající se DPH (nikoliv o daň z příjmů), neboť závěry o potřebě posouzení daňových souvislostí pro řádné vedení (jednorázové sestavení) daňové evidence zjevně platí též pro vedení daňové evidence k DPH podle § 100 zákona o dani z přidané hodnoty.“ 36. Odvolací soud dospěl ze skutečností v zásadním zjištěných již soudem prvního stupně k závěru, že vzhledem k rozsahu činností, které žalovaná pro žalobce na základě s ním uzavřeného smluvního vztahu prováděla (činnosti spojené s vedením účetnictví a s vedením daňové evidence, včetně zpracování podkladů pro přiznání k dani z přidaného hodnoty v daném období), pochybení zjištěné správcem daně v rámci kontroly daně z přidané hodnoty v kontrolovaném období má svůj původ v nesprávném posouzení daňového režimu na vstupu a výstupu v rámci vedení daňové evidence podle § 100 zákona o dani z přidané hodnoty, důsledku čehož byl nesprávně zjištěn základ daně (resp. nesprávně stanoven základ daně a daň). Nesprávnost v důsledku tohoto jejího pochybení, k němuž došlo již při vedení daňové evidence, byla do daňových přiznání žalobce v kontrolovaném období pouze přenesena. S odkazem na uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu je tak odvolací soud toho názoru, že v posuzovaném případě jde o pochybení žalované v postupu, který spadá pod oblast jejího živnostenského oprávnění v živnosti„ činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence.“ 37. Odvolací soud přijal závěr, že žalovaná jako mandatář při své činnosti pro žalobce jako mandanta podle mezi nimi uzavřené mandátní smlouvy nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí stanovené v § 567 odst. 1 obch. zák. Při rozporných tvrzeních účastníků ohledně toho, co vedlo u prodeje ojetých automobilů žalobcem k použití zvláštního režimu dle § 90 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, akcentoval postavení žalované jako odborníka ve smluvním vztahu se žalobcem a s tím spojenou zvýšenou míru její odpovědnosti za kvalitu plnění poskytovaného žalobci. Lze souhlasit se žalobcem v tom, že bylo na žalované jako na odborníkovi, aby v rámci plnění své informační povinnosti podle § 567 odst. 2 obch. zák. upozornila žalobce na případnou nevhodnost jeho pokynů, to v souvislosti s jejím tvrzením, že to, že ojeté automobily z Německa jsou dováženy ve zvláštním režimu. Porušení této zvláštní informační povinnosti mandatáře vede k jeho odpovědnosti mandantovi za způsobenou škodu.

38. Právní úprava náhrady škody, která byla způsobena porušením povinností z obchodních závazkových vztahů, je obsažena v ustanoveních § 373 a násl. obch. zák. Tato ustanovení platí obdobně i pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem (§ 757 obch. zák.). Právní posouzení žalobou uplatněného nároku soudem prvního stupně podle § 420 obč. zák. tak dle názoru odvolacího soudu není správné.

39. Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Podle § 374 odst. 1 obch. zák. za okolnosti vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala. Podle § 376 obch. zák. poškozená strana nemá nárok na náhradu škody, pokud nesplnění povinností povinné strany bylo způsobeno jednáním poškozené strany nebo nedostatkem součinnosti, ke které byla poškozená strana povinna. Podle § 377 odst. 1 obch. zák. strana, která porušuje svou povinnost nebo která s přihlédnutím ke všem okolnostem má vědět, že poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinna oznámit druhé straně povahu překážky, která jí brání nebo bude bránit v plnění povinnosti, a o jejích důsledcích. Zpráva musí být podána bez zbytečného odkladu poté, kdy se povinná strana o překážce dověděla nebo při náležité péči mohla dovědět. Podle § 377 odst. 2 obch. zák. jestliže povinná strana tuto povinnost nesplní nebo oprávněné straně není zpráva včas doručena, má poškozená strana nárok na náhradu škody, která jí tím vznikla. Podle § 382 obch. zák. poškozená strana nemá nárok na náhradu té části škody, jež byla způsobena nesplněním její povinnosti stanovené právními předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího rozsahu. Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Podle 384 odst. 1 obch. zák. osoba, které hrozí škoda, je povinna s přihlédnutím k okolnostem případu učinit opatření potřebné k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění. Povinná osoba není povinna nahradit škodu, která vznikla tím, že poškozený tuto povinnost nesplnil.

40. K předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu podle § 373 a násl. obch. zák. se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4140/2011, vyložil, že k základním předpokladům jejího vzniku patří 1) porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus). Právní povinnost může vyplývat ze smlouvy nebo z právního předpisu. Porušením právní povinnosti se rozumí objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2382/2010). O vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a škodou jde tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu. Příčinná souvislost je dána, vznikla-li konkrétní škoda v důsledku určitého protiprávního úkonu škůdce. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, ale může se jednat jen o jednu z příčin, které se podstatně podílí na vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3168/2013).

41. V posuzovaném případě odvolací soud shledal za naplněny všechny uvedené základní předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. K porušení její právní povinnosti mandatáře odkazuje na své již výše uvedené závěry (bod 37.). Vznik škody žalobci v žalované výši úhradou daňového penále dle dodatečných platebních výměrů správce daně a úhradou úroků z prodlení dle platebních výměrů správce daně byl prokázán již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, shledal za naplněný rovněž předpoklad příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovanou a škodou vzniklou žalobci jak úhradou daňového penále, tak úhradou úroků z prodlení správci daně. Dle názoru odvolacího soudu šlo o příčinu zásadní.

42. Úprava obsažená v § 373 a násl. obchodního zákoníku je založena na principu objektivní odpovědnosti, tedy i s případnou existencí důvodů vyloučení odpovědnosti podle § 374 obch. zák., s případným vyloučením náhrady škody podle § 376 obch. zák.) a s případným vyloučením nároku na náhradu škody (její části) podle § 382 obch. zák.) způsobené nesplněním povinnosti poškozeného stanovené právními předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího rozsahu.

43. Přijetí závěru o existenci okolností vylučujících odpovědnost musí současně naplňovat všechny čtyři předpoklady stanovené ustanovením § 374 odst. 1 obch. zák., dle něhož musí jít o překážku, která nastala nezávisle na vůli povinné strany, brání (tedy nikoliv jen ztěžuje, nýbrž znemožňuje) povinné straně ve splnění její povinnosti, nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala a je nepředvídatelná (nepřekonatelná) v době vzniku závazku. Odvolací soud, aniž by se jimi musel detailně zabývat, a případně dávat žalované procesní poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., již jen s ohledem na charakter tvrzení žalované v rámci její obrany proti žalobě, a se zdůrazněním jejího postavení odborníka ve smluvním vztahu se žalobcem, v posuzovaném případě jejich současné naplnění neshledal.

44. V posuzovaném případě odvolací soud neshledal ani důvody pro vyloučení odpovědnosti žalované za vznik předmětné škody žalobci z pohledu citovaného ustanovení § 376 obch. zák. a ani pro závěr o spoluodpovědnosti žalobce z pohledu citovaného ustanovení § 382 obch. zák. Neshledal ani dostatek důvodů pro dovození závěru o případném porušení obecné prevenční povinnosti stanovené v § 415 obč. zák. a už vůbec ne o porušení povinnosti hrozící škodu odvracet ve smyslu § 384 odst. 1 obch. zák.

45. V rozsudku ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 29 Cdo 515/2000, Nejvyšší soud vyložil, že kogentní ustanovení § 382 obch. zák. má v prvé řadě na mysli veřejnoprávní předpisy (např. živnostenský zákon, hygienické a protiepidemické předpisy apod.), avšak prevenčními předpisy ve smyslu citovaného ustanovení mohou být i předpisy soukromoprávní, a to i obecná prevenční ustanovení občanského zákoníku (§ 415 obč. zák.). Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že míra podílu poškozeného ve smyslu § 382 obch. zák. by byla způsobilá zcela vyloučit jeho nárok na náhradu škody pouze za velmi výjimečných okolností; zpravidla však bude tato„ spoluodpovědnost“, resp. přesněji participace poškozeného, představovat určitý větší či menší podíl na vzniklé celkové škodě v poměru k podílu, který představuje odpovědnost škůdce za vzniklou škodu. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí nepřisvědčil dovolateli, pokud se dovolával aplikace § 441 obč. zák. o zavinění poškozeného a jeho poměrném snášení škody. Vysvětlil, že i tehdy, je-li použito obecné prevenční ustanovení § 415 obč. zák., na daný případ dopadá ucelený právní režim náhrady škody podle § 373 a násl. obch. zák., který je v poměru speciality k úpravě náhrady škody v občanském zákoníku (kromě toho úprava v § 373 a násl. obch. zák. je založena na principu objektivní odpovědnosti, na rozdíl od principu zavinění v úpravě podle § 420 a násl. obč. zák.).

46. Odvolací vyšel z toho, že žalobce, jenž nemá odborné vzdělání v ekonomické oblasti, tedy ani v oblasti účetní a daňové (ke svému vzdělání se vyjadřoval v rámci vysvětlení podaného Policii ČR), právě proto v souvislosti s plněním povinností v této oblasti v rámci provozování své podnikatelské činnosti využíval služeb odborníka, od roku 2000 služeb žalované, a to i poté, kdy začal dovážet ojeté automobily. Byl to tedy žalobce, kdo se mohl v této oblasti spoléhat na vyjádření, rady, pokyny či postupy žalované jako odborníka v této oblasti, a nikoliv žalovaná, která by v této oblasti mohla dát či spoléhat se na žalobce. Žalobce před soudem prvního stupně také vypověděl, že se u finančního úřadu ani nikde jinde nezajímal o to, zda je takto možné účtovat DPH z dovezeného automobilu, důvěřoval žalované, že si to ověřila. Dle názoru odvolacího soudu by bylo přesahem očekávané a případně vyžadované běžné péče podnikatele závazným způsobem se vyjadřovat v tak odborné oblasti, jakou je problematika spojená s účetní agendou a s daňovou evidencí. Naopak je věcí odborníka v této oblasti, není-li si při své činnosti pro jiného v odborných věcech zcela jist, aby vyvinul aktivitu k vyjasnění problémových otázek i cestou případné konzultace s jinými odborníky, a to i institucemi. V odborných záležitostech vyžadujících odborné znalosti lze stěží očekávat součinnost od neodborníka. Jeví se, že v daném případě žalovaná žádné velké pochybnosti ve svých postupech neměla, když uvedla, že od počátku spolupráce se žalobcem byla účtována daň z přidané hodnoty stejným způsobem. V rámci podaného vysvětlení Policii České republiky zmínila, že s o hledem na to, že pan [příjmení] ji opakovaně utvrzoval, že se jedná o dovozy ve zvláštním režimu, doklady ohledně dovozů nezkoumala a zaúčtovávala je rutinně.

47. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posoudil obranu žalované proti žalobě za nedůvodnou a dospěl k závěru o plné důvodnosti podané žaloby, byť zčásti při odlišném právním posouzení věci než soud prvního stupně v napadeném rozsudku.

48. Žalobci náležející úrok z prodlení za prodlení žalované s placením žádané náhrady škody vychází z ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. a jeho sazba z § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v návaznosti na § 517 odst. 2 obč. zák. Žádaný úrok z prodlení, jde-li o období prodlení, žalobce vázal na lhůtu stanovenou ve svých předžalobních výzvách určených žalované ze dnů [datum] a [datum].

49. Nesprávný je přístup soudu prvního stupně k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, jenž s odkazem na ustanovení § 150 o.s.ř. žalobci náhradu nákladů řízení vůči žalované nepřiznal. Odůvodnění tohoto rozhodnutí je značně kusé, nesprávné a v zásadě i nepřezkoumatelné. Při svém rozhodování se nedržel soudní judikatury k výjimečnému užití tohoto ustanovení a důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci v zásadě ztotožnil se skutečnostmi, které neshledal v rámci obrany žalované proti žalobě pro dovození její plné odpovědnosti za vznik škody za právně významné. V odůvodnění tohoto svého rozhodnutí soud prvního stupně nic konkrétního k tomu, jaké náklady řízení žalobce účelně k uplatnění svého práva vůči žalované vynaložil, a v jaké jejich výši, neuvedl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí tedy vůbec nelze usuzovat, vzhledem k jakým žalobcovým nákladům řízení jejich náhradu poměřoval z hledisek uvedených v ustanovení § 150 o. s. ř.

50. Soud prvního stupně při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i o náhradě nákladů řízení státu soud zcela pominul vedlejšího účastníka řízení na straně neúspěšné žalované 51. Zmíněným rozsudkem soud prvního stupně zcela vyhověl podané žalobě, s čímž ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 142a odst. 1 o.s.ř. spojuje právo úspěšného žalobce na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení k uplatnění jeho práva vůči neúspěšné žalované. O náhradě nákladů řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti (§ 151 odst. 1 o. s. ř.), nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem procesním založeným až soudním rozhodnutím. Rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí občanského soudního řízení, v němž by ochrana práv a oprávněných zájmů jeho účastníků měla být především spravedlivá, jak to plyne z ustanovení § 1 o. s. ř. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci. Úspěšnému účastníku lze přiznat jen takové náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.

52. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

53. Problematikou užití ustanovení § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení se v četných svých rozhodnutích zabýval jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4596/2016, mimo jiné uvedl, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.

54. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že je možné kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení (viz nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 401/06, a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3819/13).

55. Ústavní soud pak opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (např. nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1056/07). Opakovaně zdůraznil i to, že ustanovení § 150 občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Úvaha soudu o tom, zda jsou splněny podmínky jeho aplikace, tedy zda se jedná o výjimečný případ, a závěr, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Své rozhodnutí přitom musí řádně a přesvědčivě odůvodnit. Pouhý formální odkaz, na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dostačující (např. nález ze dne [datum] sp. zn. IV. ÚS 2014/12).

56. V posuzovaném případě vznikly žalobci za řízení před soudem prvního stupně náklady zaplacením soudního poplatku za podání žaloby a za její rozšíření ve výši 37 498 Kč a ve výši 86 364 Kč (celkem 123 862 Kč), za její zastoupení advokátem a zaplacením zálohy na znalečné za vypracování znaleckého posudku ve výši 15 000 Kč Náklady žalobce spojené s jeho zastoupením advokátem má odvolací soud za účelně vynaložené k uplatnění žalobcova práva vůči žalované, když k podání žaloby a jejího následného rozšíření vedly jeho marné výzvy vůči žalované, jakož i marný pokus o smírné vyřešení jejich sporu. Podle obsahu spisu, s přihlédnutím k žalobcovu vyúčtování požadované náhrady nákladů řízení, jsou náklady žalobcova zastoupení spojeny s 13 účelnými úkony právní služby jeho advokáta. Odměna advokáta za 4 z nich (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva ze dne [datum], sepsání žaloby, vyjádření ve věci samé podáním ze dne [datum] - § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu) činí po 11 300 Kč (§ 7 bod 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu - z tarifní hodnoty 749 744 Kč), odměna za další 2 úkony právní služby (předžalobní výzva ze dne [datum], rozšíření žaloby podáním ze dne [datum] - § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu) činí 15 220 Kč (§ 7 bod 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu - z tarifní hodnoty 1 727 280 Kč) a odměna za zbývajících 7 úkonů právní služby (podání ve věci samé ze dne [datum], účast u jednání soudu prvního stupně ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] podle § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ advokátního tarifu) činí 18 220 Kč (§ 7 bod 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu - z tarifní hodnoty 2 477 224 Kč). Za každý z uvedených 13 úkonů právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (podle 13 odst. 3 advokátního tarifu za úkony učiněné do [datum] a podle 13 odst. 4 advokátního tarifu za úkony učiněné od [datum]). Součástí nákladů žalobce je i náhrada za daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem advokát žalobce je, ve výši 44 116,80 Kč (z odměny a náhrady hotových výdajů, kromě soudního poplatku a zálohy na znalečné, ve výši 210 080 Kč) odpovídající sazbě 21 %. Celková výše uvedených nákladů řízení žalobce činí 393 058,80 Kč.

57. Žádaná odměna za účast advokáta žalobce při jednání u s mediátora dne [datum] žalobci dle názoru odvolacího soudu nenáleží, byť první setkání s mediátorem nařídil účastníkům soud, aniž by došlo k dohodě o mediaci. K tomu poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV.ÚS 3658/17. V něm Ústavní soud, s konstatováním, že na řízení o mediaci se ani subsidiárně nevztahuje občanský soudní řád, na poměry jím posuzované věci uvedl, že stěžovatelkou uplatněný nárok na odměnu za její zastoupení advokátem v souvislosti s jeho účastí na setkání u zapsaného mediátora není nákladem placeným v bezprostřední souvislosti s řízením před soudem prvního stupně. Při uvedeném závěru nemůže dle názoru odvolacího soudu žalobci náležet ani žádaná náhrada cestovních výdajů jeho advokáta spojených s cestou k jednání u mediátora dne [datum], včetně náhrady za ztrátu času. Za situace, že při jednání soudu prvního stupně dne [datum] (dle protokolu o něm) zástupce žalobce přednesl svůj písemně zpracovaný závěrečný návrh ze dne [datum], náleží žalobci odměna za úkon účasti jeho advokáta u tohoto jednání, nikoli však již za písemně zpracovaný závěrečný návrh. Dle názoru odvolacího soudu nejde o účelný náklad, k jehož náhradě by měla být žalovaná povinna.

58. Odvolací soud dospěl k závěru, že uložení povinnosti žalované k plné náhradě nákladů řízení úspěšnému žalobci by pro ni znamenalo nepřiměřenu tvrdost a že okolnosti posuzované věci opodstatňují, aby žalobci náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nebyla za výjimečného užití ustanovení § 150 o.s.ř. z části přiznána, a to z 25 %, jinak tedy, aby mu byla přiznána ze 75 %, čemuž odpovídá z celkových 393 058,80 Kč částka 294 794,10 Kč. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje odvolací soud v aktuální tvrzené (při jednání odvolacího soudu dne [datum]) obtížné osobní situaci žalované, která je osobou v důchodovém věku, spojené se závažným onemocněním jejího manžela a s péčí o něj. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že sám žalobce za odvolacího řízení v rámci svého návrhu žalované na smírné vyřešení sporu navrhoval úhradu 50 % jeho nákladů řízení. Jeví se, že částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení se stávající majetkové sféry žalobce zásadním způsobem nemůže dotknout.

59. Povinností neúspěšné žalované je podle § 148 odst. 1 o.s.ř. plně nahradit náklady řízení vzniklé státu zaplacením znalečného znaleckému ústavu ve výši celkem 33 093,50 Kč, z něhož, nepokrytého zálohami účastníků ve výši 30 000 Kč, každého z nich po 15 000 Kč, zůstala k náhradě částka 3 093,50 Kč. 60. [ulice] účastník řízení na straně žalované je po svém vstupu do řízení jako podporovatel neúspěšné žalované zatížen společně a nerozdílné s ní povinností k náhradě nákladů řízení úspěšnému žalobci v řízení před soudy obou stupňů, v řízení před soudem prvního stupně jde o náklady žalobce počínající účastí u soudního jednání dne [datum] a o všechny následující (odměna za celkem 7 úkonů právní služby po 18 220 Kč, tj. 127 540 Kč, s paušální náhradou hotových po 300 Kč za každý z nich, tj. 2 100 Kč, a k tomu vážící se náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 27 224,40 Kč odpovídající v sazbě 21 %, což činí celkem 156 864,40 Kč. Poněvadž dle úsudku odvolacího soudu není namístě, aby vedlejší účastník byl zatížen vyšší náhradovou povinností než sama žalovaná, částka nákladů řízení před soudem prvního stupně k náhradě společně a nerozdílně se žalovanou činí 117 648,30 Kč (75 % ze 156 864,40 Kč). Stejně tak je vedlejší účastník řízení na straně žalované zatížen povinností k náhradě nákladů řízení státu zůstavších v řízení před soudem prvního stupně k úhradě žalovanou.

61. Odvolání žalované není důvodné.

62. Odvolání žalobce je z převážné části důvodně, a to ze 75 %.

63. Odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku č. I v rozsahu dotčeném odvoláním žalované, tj. v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2 455 139 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 737 611 Kč od [datum] do [datum] a z částky 2 455 139 Kč od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Ve výrocích č. II a č. III o náhradě nákladů řízení jej změnil (když neshledal důvod pro jejich potvrzení podle § 219 o.s.ř. a jejich zrušení podle § 219a o. s. ř. za dané situace v úvahu nepřicházelo) tak, jak je uvedeno ve výrocích č. II a č. III tohoto rozsudku odvolacího soudu 64. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. zakládajícího žalobci vůči žalované jako neúspěšné odvolatelce právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci vznikly v odvolacím řízení náklady za jeho zastoupení advokátem spojené se 3 úkony právní služby advokáta (vyjádření k odvolání podáním ze dne [datum], účast u jednání odvolacího soudu ve dnech [datum] a [datum] podle § 11 odst. 1 písm. k / a g/ advokátního tarifu) po 18 140 Kč za každý z nich (§ 7 bod 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu - z tarifní hodnoty 2 455 139 Kč) s paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč za každý z nich (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Za účast advokáta žalobce při jednání dne [datum], které bylo odročeno bez projednání věci, náleží podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu náhrada za ztrátu času ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, tedy částka 9 070 Kč. Žalobcovými náklady jsou dále cestovní výdaje jeho advokáta k uvedeným třem jednáním odvolacího soudu z [obec] do [obec] a zpět za užití osobního automobilu tov. zn. [jméno] [příjmení], typ R1EC, [registrační značka], o průměrné spotřebě 7 litru [číslo] km jízdy, při ujeté vzdálenosti k jednomu jednání 180 km, při sazbě základní náhrady 4,70 Kč km jízdy (§1 písm. b/ vyhlášky č. 511/2021 Sb.) a při ceně pohonné hmoty – benzín 95 oktanů 44,50 Kč litr (§ 4 písm. a/ vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve znění od [datum]), což činí k jednomu jednání 1 406,7 Kč (846 Kč + 560,70 Kč), ke třem jednáním pak 4 220,10 Kč, z náhrady za ztrátu času spojené s cestou k jednomu jednání za 6 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), tj. 600 Kč, ke třem jednáním pak 1 800 Kč. Poněvadž žalobce byl úspěšný se svým odvoláním proti výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky ze 75 %, má podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. vůči žalované úspěšné z 25 % právo na náhradu nákladů odvolacího řízení s jeho odvoláním spojených z 50 % Tyto náklady představuje odměna za úkon odvolání ze dne [datum] určená částkou 9 900 Kč (z tarifní hodnoty dané celkovou výší účelných nákladů žalobce 393 058,80 Kč) s paušální náhradou hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), což činí celkem 10 200 Kč, z toho náležející náhrada z 50 % pak 5 100 Kč. Součástí veškerých žalobcových nákladů odvolacího řízení je náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 15 857,12 Kč (z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši celkem 75 510 Kč) odpovídající sazbě 21 %. Celková výše uvedených nákladů řízení žalobce činí 91 367,12 Kč.

65. Ze stejných důvodů jako v případě náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud za užití ustanovení § 150 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal z jejich 25 %. Jejich náhradu tedy žalobci přiznal ze 75 %, čemuž odpovídá částka 68 525,34 Kč.

66. Povinnost zaplatit žalobci přisouzenu náhradu nákladů řízení jej zastupujícímu advokátovi vychází z ustanovení § 149 odst. 1 o. s.ř., v případě nákladů k odvolacího řízení ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. Zákonná lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., první část věty před středníkem.

67. Na soudu prvního stupně, jenž vyměřil žalované za její odvolání soudní poplatek z částky 2 477 224 Kč, je, aby vzhledem k upřesněnému obsahu jejího odvolání směřujícímu jen proti částce 2 455 139 Kč s příslušenstvím, rozhodl o vrácení odpovídající částky přeplatku na soudním poplatku žalované podle § 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Poučení