28 Co 87/2025 - 239

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudkyň JUDr. Ivany Hesové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 185 724,65 Kč k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. listopadu 2024, č. j. 5C 322/2022-204, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ohledně částky 44 528,10 Kč potvrzuje, ohledně částky 141 196,55 Kč a ve výroku II. se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 185 724,65 Kč (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 138 869,95 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).

2. Soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení žalované částky s tvrzením, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo] a na něm stojící stavby č. p. [číslo] v [adresa]. Část nemovitosti byla pronajata jako prostory sloužící k podnikání žalované. Žalovaná dne 31. 10. 2021 uznala svůj dluh u žalobce v celkové výši 170 378,51 Kč, což představovalo dluh na nájemném a zálohách na služby a zavázala se jej uhradit do 30. 6. 2022. Žalovaná tak neučinila a žalobce proto uplatnil nárok na úroky z prodlení z jednotlivých dlužných částek od prodlení s jejich úhradou do doby, kdy měly být na základě uznání dluhu zaplaceny. Úroky z prodlení představují částku 15 793,50 Kč a spolu s uznaným dluhem ve výši 170 378,51 Kč tedy je žalovaná částka 185 724,65 Kč. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že uznání dluhu je v rozporu s hmotným právem. Žalobce byl povinen provádět vyúčtování služeb spojených s užíváním předmětu nájmu podle skutečné spotřeby, což za roky 2019, 2020 a 2021 neučinil. Lhůta k vyúčtování veškerých záloh uplatněných žalobou již uplynula a žalobce se jejich zaplacení již nemůže nadále domáhat. Žalovaná v řízení uplatnila zároveň kompenzační námitku představující smluvní pokutu podle zákona č. 67/2013 Sb. ve výši 50 Kč za každý den prodlení žalobce s předloženým vyúčtováním za roky 2019, 2020 a 2021.

3. Soud prvního stupně již v minulosti rozhodl rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. [spisová značka], a žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že uplatněný nárok představuje uznaný dluh, jehož neexistenci žalovaná v řízení neprokázala a nepřisvědčil uplatněné kompenzační námitce, neboť ta nemá oporu v nájemní smlouvě ani v právní úpravě a zákon č. 67/2013 Sb. nelze použít, protože nedopadá na užívání nebytových prostor. K odvolání žalované Městský soud v [adresa] usnesením ze dne 28. 2. 2024, č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uzavřel, že na posuzovanou věc zákon č. 67/2013 Sb. dopadá s tím, že v uznávacím prohlášení jsou uvedeny částky představující zálohy na služby, které již měly být podle § 7 zákona č. 67/2013 Sb. žalobcem vyúčtovány. Na tuto povinnost pak navazuje § 13 zákona č. 67/2013 Sb., který její nesplnění svazuje s nárokem nájemce na pokutu ve sjednané výši, jinak ve výši 50 Kč za každý započatý den prodlení. Soud prvního stupně uvedl, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu a v dalším řízení se tedy zabýval vyúčtováním služeb za roky 2019, 2020 a 2021 a opět se zabýval kompenzační námitkou žalované, a to vše za použití zákona č. 67/2013 Sb.

4. Žalobce k tomu doplnil, že žalovaná v rozporu s nájemní smlouvou neplatila v letech 2019-2021 zálohy na služby, a proto žalobce nemohl provádět po uplynutí roku z daňových důvodů jejich řádná vyúčtování a domluvil se s otcem jednatele žalované [jméno FO], že předmětem uznávacího prohlášení budou právě dlužné zálohy na služby s tím, že jejich vyúčtování žalobce provede, až bude dluh vyrovnán, a to souhrnně za celé 3 roky.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které rekapituloval v odstavci 6. až 11. odůvodnění napadeného rozsudku, učinil závěr o skutkovém stavu věci. Uzavřel, že žalovaná dne 30. 11. 2021 písemně uznala svůj dluh vůči žalobci co do důvodu i výše 170 378,51 Kč, včetně zákonných úroků z prodlení. Uznaný dluh vycházel co do částky 125 847,50 Kč z dlužného nájemného a co do částky 44 528,10 Kč z dlužných záloh na služby v období prosince 2020 až října 2021. K měsíčnímu placení nájemného ve výši 12 000 Kč (14 520 Kč s DPH) a záloh na služby ve výši 3 680 Kč (4 452,80 Kč s DPH) oproti fakturám se žalovaná zavázala nájemní smlouvou uzavřenou s žalobcem dne 30. 11. 2019. Žalovaná na vystavené faktury neplnila řádně a včas, dluh z nich plynoucí v plném rozsahu uznala a zavázala se jej žalobci uhradit do 30. 6. 2022. Neučinila tak ani po písemném upozornění žalobce ze dne 22. 6. 2022 a vyúčtování služeb za dobu trvání nájmu v letech 2019, 2020 a 2021 žalobce žalované nikdy nedoručil.

6. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na §§ 2053, 2302 odst. 1, 2303 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, dále jen „o. z.“ Zároveň soud postupoval podle § 7 odst. 1, § 2 odst. 1 písm. c), § 13, § 98 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytu a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen zákon č. 67/2013 Sb.).

7. Soud prvního stupně uzavřel, že z uznávacího prohlášení je zřejmé, že se týká dlužného nájemného a dlužných záloh na služby v období od prosince 2020 do října 2021. Uznání dluhu je institutem zajišťovacím, který představuje vyvratitelnou právní domněnku trvání uznaného dluhu v době jeho uznání. Soud prvního stupně shledal opodstatněným nárok žalobce na dlužné nájemné, které bylo předmětem uznávacího prohlášení žalované, tedy na částku 125 847,50 Kč včetně k ní náležejících zákonných úroků z prodlení, které žalobce rovněž uplatnil.

8. Ohledně uznaných dlužných záloh na služby ve výši 44 528,10 Kč soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. [spisová značka], z něhož citoval v odstavci 25. odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uzavřel, že to, že žalovaná neplatila zálohy řádně a včas a za rozhodné období na nich nic nezaplatila, nezprostilo žalobce povinnosti tyto zálohy vyúčtovat a vyúčtování žalované doručit. Jestliže žalobce v této souvislosti odkazoval na daňové předpisy, pak to není rozhodné, neboť předmětem sporu jsou práva a povinnosti vycházející z práva soukromého, které není podřízeno právu veřejnému, což vyplývá z § 1 odst. 1 o. z. Žalobci se ani nepodařilo prokázat dohodu o souhrnném vyúčtování služeb za roky 2019-2021, která by však byla v rozporu se zákonem a soud by k ní nemohl přihlížet. Podle § 7 zákona č. 67/2013 Sb. žalobce byl povinen provést vyúčtování služeb, a to ve lhůtě do konce dubna každého roku. Žalobci nelze na dlužných zálohách již nic přiznat, byť byly součástí uznání dluhu a to proto, že již měly být vyúčtovány a dosud se tak nestalo. Žalobce dosud nedoručil řádně žalované vyúčtování služeb za rok 2019, 2020 a 2021 a proto je důvodná kompenzační námitka žalované uplatněná podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Účastníci si výši pokuty za prodlení žalobce s předloženým vyúčtování služeb neujednali, a proto její výše podle § 13 odst. 2 věta poslední zákona č. 67/2013 Sb. činí 50 Kč za každý započatý den prodlení. Ke dni rozhodnutí soudu nárok žalované na smluvní pokutu ve vztahu k vyúčtování služeb za rok 2019 představuje částku 82 450 Kč (1 649 dní x 50 Kč, počítáno od 1. 5. 2020 do 5. 11. 2024), ve vztahu k vyúčtování služeb za rok 2020 částku 64 200 Kč (1284 dní x 50 Kč, počítáno od 1. 5. 2021 do 5. 11. 2024) a ve vztahu k vyúčtování služeb za rok 2021 částku 45 950 Kč (990 dní x 50 Kč, počítáno od 1. 5. 2022 do 5. 11. 2024). Celkem jde o částku 192 600 Kč, kterou žalovaná uplatnila prostřednictvím kompenzační námitky vůči žalobci. Tato částka převyšuje žalobní žádání, a proto soudu nezbylo, než zamítnou celou žalobu.

9. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované přiznal náklady řízení za zastoupení advokátem.

10. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Soud prvního stupně nepřipustil účastnickou výpověď [Jméno žalobce] s tím, že jde o podpůrný důkaz, který by ve spojení s jiným důkazem nemohl mít žádnou důkazní sílu. Žalobce nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně. Sama žalovaná navrhovala výslech jednatele [jméno FO] a žádala, aby byl k účastnickému výslechu zvlášť předvolán. Soud prvního stupně se nezabýval tím, proč žalobce nemohl řádně žalované doručit vyúčtování služeb za rok 2019, 2020 a 2021, když žalovaná na tyto služby nezaplatila řádnou zálohu a svůj dluh zcela a plně uznala. Soud prvního stupně bez dalšího vychází z § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ovšem pokutu nelze uplatňovat, když by splnění povinnosti ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo ke nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany, jak je tomu v tomto případě. Odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu není případný, neboť nyní projednávaná věc je zcela odlišná. Zde došlo k uznání dluhu, z něhož vyplývá, že dluh v době uznání trval, důkazní břemeno je tedy na dlužníkovi, který musí prokázat, že dluh vůbec nevznikl, že byl splněn nebo že zanikl z jiného důvodu. Z odůvodnění vyplývá, že soud shledal opodstatněným nárok žalobce na dlužné nájemné, které bylo předmětem uznávacího prohlášení ve výši 125 847,50 Kč včetně náležejících úroků z prodlení, které žalobce také uplatnil a není jasné, jak dospěl soud prvního stupně ke kompenzační námitce žalované vůči žalobci ve výši 192 600 Kč. Výrok o nákladech řízení není správný, jestliže nárok žalobce na 125 847,50 Kč včetně zákonných úroků z prodlení dle soudu byl dán. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného, neboť žalobce neuvádí žádné nové argumenty. Vytýká soudu prvního stupně neprovedení účastnických výslechů žalobce a jednatele žalované, ale přehlíží povahu tohoto důkazu a nedostatečnost svých tvrzení, které břemenu důkaznímu předchází. Žalobce nikdy neuvedl, k prokázání jakých relevantních tvrzení by měly být účastnické výslechy provedeny. Tvrzení o nemožnosti doručení vyúčtování služeb žalované je nepřípadné, neboť žalovaná je právnickou osobou, která má sídlo evidované v obchodním rejstříku a má zřízenou datovou schránku. Žalovaná nezavinila to, že jí nebylo doručeno vyúčtování služeb ze strany žalobce. Žalovaná nesporuje, že došlo k uznání dluhu, který v době uznání trval. Žalobce však pomíjí, že uznaný závazek v rozsahu záloh na služby po uznání zanikl právě povinností služby vyúčtovat. Kompenzační námitka byla učiněna v rozsahu odpovídající výši dlužného nájemného s příslušenstvím, respektive z opatrnosti ve výši odpovídající celé žalované částce a její posouzení soudem prvního stupně je správné. Kompenzační námitka byla uplatněna již před prvním jednáním soudu ve věci samé a žalobce na ni nijak nereagoval, proto žalované náleží náklady řízení před soudy obou stupňů v plné výši.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející v odvolacím jednání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné částečně.

13. Soud prvního stupně postupoval podle závazného právního názoru odvolacího soudu, který byl vyjádřen ve zrušovacím usnesení ze dne 28. 2. 2024, č. j. [spisová značka]. Uznání dluhu není právním titulem vzniku dalšího závazku vedle závazku původního. Existující dluh se jím utvrzuje, nezpůsobuje však jeho zánik. Uznáním se nemění právní důvod dluhu. Z uznání musí být zřejmé, kdo je činí a vůči komu směřuje (označení dlužníka a věřitele), jaký peněžitý či nepeněžitý dluh dlužník uznává, jaká je jeho výše a důvod. Pro uznání dluhu je stanovena písemná forma a tento projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Důsledkem uznání dluhu písemným prohlášením dlužníka je vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval. Důkazní břemeno se přesouvá na dlužníka, který musí prokázat, že dluh vůbec nevznikl, nebo že byl splněn či zanikl z jiného důvodu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33Odo 1028/2004; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz).

14. Mezi účastníky bylo nesporné, že v uznávacím prohlášení byla uznána částka 44 528,10 Kč jako zálohy na služby a dlužné nájemné v celkové výši 125 847,50 Kč. Žalobce si dále vypočetl nárok na zákonné úroky z prodlení v částce 15 793,50 Kč jako součet úroků z prodlení z každé jednotlivé vyúčtované částky, a to vždy ode dne následujícího po splatnosti příslušné vystavené faktury do 30. 6. 2022, tedy do dne, kdy měl být celý dluh uhrazen.

15. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně ohledně zamítavého výroku co do částky 44 528,10 Kč, což jsou zálohy na služby za rok 2019, 2020 a 2021. Jedná se o zálohy na služby, které měly být vyúčtovány ke dni podání žaloby, což se nestalo a nestalo se tak ani ke dni rozhodnutí odvolacího soudu. Soud správně v odstavci 25. odůvodnění napadeného rozsudku upozornil na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž poskytovateli nelze přiznat nárok na úhradu záloh, jestliže je již k dispozici vyúčtování za dané vyúčtovací období. Tuto povinnost má žalobce dle § 7 zákona č. 67/2013 Sb. a musí vyúčtování provést nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období. Na tuto povinnost pak navazuje § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., podle něhož jestliže poskytovatel služeb nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost stanovenou tímto zákonem, zejména nesplní-li příjemce služeb povinnost oznámit změnu počtu osob, nebo nedoručí-li poskytovatel služeb včas vyúčtování nebo nesplní-li povinnosti spojené s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů k vyúčtování a povinnosti spojené s vypořádáním námitek, je povinen zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by splnění povinnosti ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany. Podle odst. 2 věta třetí tohoto zákonného ustanovení nedojde-li k ujednání s nájemci nebo k rozhodnutí družstva nebo společenství, činí výše pokuty 50 Kč za každý započatý den prodlení. Odvolací soud se proto ztotožňuje se soudem prvního stupně, že žalobci nelze přiznat nárok na úhradu záloh, jestliže již má být k dispozici vyúčtování za dané vyúčtovací období a zároveň vyúčtování se stává splatným jen tehdy, jestliže je vyúčtováním řádným, tedy je správně vypočteno a obsahuje stanovené náležitosti. V režimu nyní projednávané věci za období roku 2019, 2020 a 2021 nebylo vyúčtování provedeno.

16. V předchozím zrušovacím usnesení odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby se zabýval kompenzační námitkou žalované. Soud prvního stupně v odstavci 27. odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že ke dni rozhodnutí soudu, tedy k 5. 11. 2024 představuje nárok žalované na smluvní pokutu ve vztahu k vyúčtování služeb za rok 2019 částku 82 450 Kč (1 649 dní x 50 Kč, počítáno od 1. 5. 2020 do 5. 11. 2024), ve vztahu k vyúčtování služeb za rok 2020 částku 64 200 Kč (1 284 dní x 50 Kč, počítáno od 1. 5. 2021 do 5. 11. 2024) a ve vztahu k vyúčtování služeb za rok 2021 částku 45 950 Kč (919 dní x 50 Kč, počítáno od 1. 5. 2022 do 5. 11. 2024). Celkem se tak jedná o částku 192 600 Kč, kterou žalovaná uplatnila prostřednictvím kompenzační námitky vůči žalobci. Dle soudu prvního stupně se jedná o nárok žalované převyšující žalobní žádání, resp. jeho uznatelnou část ve výši 125 847,50 Kč včetně zákonných úroků z prodlení, který byl uplatněn podle § 98 věta poslední o. s. ř. a proto byla žaloba zamítnuta i ohledně této částky, která by jinak byla opodstatněna.

17. Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že ve vyjádření ze dne 21. 10. 2022 na č. l. 32 spisu žalovaná namítala, že po podstatnou část období, za které žalobce požaduje dlužné nájemné, byla budova „[nazev]“, v níž se nachází žalovanou pronajaté nebytové prostory, uzavřena z důvodu vládních opatření v souvislosti s pandemií Covid-19, jakožto i dlouhodobými karanténními opatřeními. Žalovaná sporné prostory nemohla po tato období vůbec užívat a musela svou podnikatelskou činnost provádět jinde, což s sebou neslo další náklady a požadovaný nárok na nájemné je v rozporu s dobrými mravy či zjevným zneužitím práva. K tomu navrhla výslech svého jednatele s výhradou důkazů dalších. Zároveň uplatnila kompenzační námitku, vyúčtovala pokutu za nedodané vyúčtování za služby za rok 2019 a počítala prodlení od 1. 5. 2020 do 21. 10. 2022 ve výši 45 200 Kč, za vyúčtování za rok 2020 pak od 1. 5. 2021 do 21. 10. 2022 ve výši 26 950 Kč a za vyúčtování za rok 2021 od 1. 5. 2022 do 21. 10. 2022 ve výši 8 700 Kč, tedy celkem 80 850 Kč. V podání ze dne 1. 3. 2023 na č. l. 44 spisu pak žalovaná ohledně požadavku na zaplacení záloh na služby argumentovala tím, že se jich žalobce již nemůže domáhat a dále uvedla, že rozšiřuje již uplatněnou kompenzační námitku odpovídající pokutě za nepředložené vyúčtování služeb za roky 2019-2021 ke dni 1. 3. 2023 na částku 51 750 Kč, 33 500 Kč a 15 250 Kč, tedy celkem 100 500 Kč, což uplatňuje do výše žalobního nároku a nikoliv, a to ani částečně, jako vzájemný návrh. Při odvolacím jednání dne 21. 2. 2024 v závěrečném návrhu žalovaná rozšířila kompenzační námitku o částku 53 400 Kč jako pokutu do 21. 2. 2024 na celkovou částku 153 900 Kč. Při ústním jednání před soudem prvního stupně dne 13. 6. 2024 na č. l. 176 spisu žalovaná uplatnila kompenzační námitku za dobu od 22. 2. 2024 do 12. 6. 2024 a celkově jí uplatnila ve výši 170 850 Kč.

18. Soud prvního stupně tato zjištění v napadeném rozsudku vůbec neuvedl, nehodnotil je a nevyvodil z nich odpovídající závěry. Sám soud prvního stupně pak v odstavci 27. odůvodnění napadeného rozsudku kalkuloval s kompenzační námitkou v celkové výši 192 000 Kč, která ani nebyla žalovanou uplatněna a podle § 98 o. s. ř. je námitka započtení, která přesahuje žalobcem uplatněnou pohledávku, vzájemným návrhem. Zároveň se soud prvního stupně nezabýval tím, zda započtení provedené ze strany žalované má zákonem požadované náležitosti ve smyslu § 1082 a násl. o. z. Započtení je právní jednání, na které je kladen požadavek určitosti a srozumitelnosti učiněného projevu vůle. Vzájemně započítávané pohledávky musejí být dostatečně určitě vymezeny, musí být zřejmé jaké pohledávky a v jaké výši jsou započítávány a musí být zřejmý projev vůle způsobit jejich zánik započtením. Projev k započtení může být učiněn v průběhu soudního řízení jako obrana, nejedná se o hmotně právní projev započtení, ale o procesní úkon a ani zde nelze započíst pohledávky nejisté či neurčité. Pokud je projev započtení učiněn na začátku řízení a posouzení není moc složité, pak k němu lze přihlížet.

19. Pokud jde o pokutu upravenou v § 13 zákona č. 67/2013 Sb., která se v poměrech nyní projednávané věci uplatní, povinnost k její úhradě nevzniká v případě, že splnění povinnosti ve stanovené lhůtě by nebylo spravedlivé požadovat, což musí být doloženo, nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany a dle § 6 o. z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Pokutu lze na návrh dlužníka moderovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26Cdo 4074/2019 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22Cdo 5159/2014, uveřejněný pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na http://ww.nsoud.cz), pokud by byla nepřiměřeně vysoká s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Zároveň v závažných případech po zhodnocení poměrů obou účastníků lze pokutu s ohledem na dobré mravy nepřiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. 26Cdo 743/2021).

20. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 20Cdo 3966/2019, započtení je způsob současného zániku alespoň dvou vzájemných pohledávek zúčtováním (odpočtem) při němž dochází k oboustrannému uspokojení účastníků závazkového vztahu. Ve vztahu k pohledávce, proti které je započtení uplatněno (pasivně započítávaná pohledávka), jde o náhradní způsob uspokojení věřitele, který se obejde bez reálného poskytnutí předmětu plnění; na místo něj je poskytnuta hodnota spočívající ve zproštění vzájemného dluhu. Ve vztahu k pohledávce, která je k započtení použita (aktivně započítávaná pohledávka), představuje započtení faktické vymožení této pohledávky, a to bez souhlasu protistrany, případně i proti její vůli. Na rozdíl od pasivně započítávané pohledávky, která v době mezi okamžikem, k němuž má nastat účinek započtení a okamžikem, kdy je započtení realizováno, musí být splnitelná, je jedním z předpokladů započtení na straně aktivně započítávané pohledávky, jejíž věřitel provádí kompenzační úkon (prohlášení započtení), její vymahatelnost (§ 1987 odst. 1 o. z.). Součástí vykonatelnosti je splatnost pohledávky. Účinky započtení je třeba vyvolat právním jednáním, tj. prohlášením o započtení vůči druhé straně (§ 1982 odst. 1 o. z.). V okamžiku, kdy věřitel aktivně započítávané pohledávky učiní prohlášení o započtení (kompenzační úkon), musí předcházet rozhodný okamžik způsobilosti pohledávek k započtení (aktivně započítávaná pohledávka musí být splatná před kompenzačním úkonem).

21. Soud prvního stupně se dosud vůbec nezabýval námitkou žalované, která byla uplatněna od počátku řízení, že nájemné žalobkyně nemůže požadovat v žalované výši, neboť ve sporném období žalovaná nemohla nebytové prostory užívat, protože celá nemovitost byla kvůli vládním opatřením v době pandemie Covid-19 uzavřena. Nebylo dosud zjištěno, zda a kdy tato námitka byla žalovanou u žalobce uplatněna ve smyslu § 2208 o. z. a zda byla včas požadována přiměřená sleva z nájemného. Není postaveno najisto, zda tedy nárok žalobce na nájemné, coby pasivní pohledávka, za sporné období existoval a v jaké výši.

22. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ohledně částky 44 528,10 Kč jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a ohledně částky 141 196,55 Kč a ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek zrušen [§ 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení [§ 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

23. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby v naznačených směrech dokazování doplnil a poté rozhodl i o nároku žalobce na dlužné nájemné a požadované kapitalizované příslušenství, s přihlédnutím ke kompenzačním námitkám, v průběhu řízení uplatněným. Je potřeba rovněž zvážit, zda a jak se tyto postupně uplatňované kompenzační námitky projeví při rozhodování o nákladech řízení.

24. V novém rozhodnutí soud rozhodne rovněž o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení