28Co 49/2022

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudkyň Mgr. Šárky Hájkové a Mgr. Aleny Zemkové ve věci žalobců: a) [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] registrační číslo FL [číslo], [číslo] sídlem [adresa], Lichtenštejnské knížectví b) [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována čtyři slova], narozený dne [datum] bytem [adresa], Lichtenštejnské knížectví oba zastoupení advokátem [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [země] [anonymizováno 8 slov] [IČO] sídlem [adresa] 2. [země] [anonymizována čtyři slova], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o vyklizení nemovitých věci, event. zaplacení 200 000 Kč, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem a o zaplacení 200 000 Kč o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. září 2021, č. j. 5 C 388/2018-404, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 876 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám [anonymizováno] [jméno] [jméno].

Odůvodnění

Shora označeným rozsudkem zamítl soud prvního stupně žalobu, kterou se žalobci po 1. žalovaném domáhali vyklizení těchto pozemků: v [katastrální uzemí] [parcelní číslo] v rozsahu odpovídajícím původnímu pozemku číslo PK [anonymizováno], v [katastrální uzemí] [parcelní číslo] v rozsahu odpovídajícím původnímu pozemku číslo PK [anonymizováno] v původním [katastrální uzemí] / [obec] (výrok I.), in eventum zaplacení 100 000 Kč (výrok III.) a po 2. žalovaném vyklizení těchto pozemků: v [katastrální uzemí] p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původního pozemku číslo PK [číslo], p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původního pozemku číslo PK [číslo], p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původního pozemku číslo PK [číslo], p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původního pozemku číslo PK [číslo], p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím původnímu pozemku číslo PK [číslo], v [katastrální uzemí] p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím původnímu pozemku číslo PK [číslo], p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním [katastrální uzemí] ([obec]), p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním [katastrální uzemí] ([obec]), p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním [katastrální uzemí] ([obec]), p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním [katastrální uzemí] ([obec]), p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním [katastrální uzemí] ([obec]), p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním [katastrální uzemí] ([obec]), [parcelní číslo] v rozsahu odpovídajícím části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním [katastrální uzemí] ([obec]), p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním katastrálním území. [obec] ([obec]), p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním [katastrální uzemí] ([obec]), p. [číslo] v rozsahu odpovídajícím části původního pozemku číslo PK [číslo] v původním [katastrální uzemí] / [obec] (výrok IV.), in eventum zaplacení 100 000 Kč (výrok VI.), zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby jim 1. žalovaný zaplatil 100 000 Kč (výrok II.) a 2. žalovaný 100 000 Kč (výrok V.) a výrokem IV. a výrokem VII. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala určení, že je vlastníkem pozemků uvedených ve výroku I. a IV. Soud prvního stupně dále žalobkyni a) uložil povinnost nahradit do 3 dnů od právní moci rozsudku 1. žalovanému náklady řízení ve výši 1 214,40 Kč (výrok VIII) a 2. žalovanému náklady řízení ve výši 25 966,81 Kč (výrok X.) a žalobci b) uložil povinnost nahradit do 3 dnů od právní moci rozsudku 1. žalovanému náklady řízení ve výši 625,60 Kč (výrok IX) a 2. žalovanému náklady řízení ve výši 13 376,84 Kč (výrok XI.).

1. V odůvodněnísvého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobci se domáhali vyklizení nemovitostí uvedených ve výroku jeho rozsudku (dále také jen pozemky), žalobkyně a) též určení vlastnického práva k těmto nemovitým věcem, pro případ neúspěchu s žalobou na vyklizení požadovali žalobci peněžitou náhradu ve výši 100 000 Kč po každém ze žalovaných, a dále požadovali náhradu za plody a užitky z uvedeného sporného majetku za období od 1. 1. 1951 ve výši 100 000 Kč po každém ze žalovaných. Tvrdili, že původním vlastníkem sporných nemovitých věcí byl [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [příjmení], který je nabyl na základě odevzdací listiny bývalého Krajského soudu civilního v Brně ze dne 13. 5. 1930, č. j. D1/29/27, a ze dne 16. 10. 1930, č. j. D2/29/91, a odevzdací listiny bývalého Krajského soudu civilního v Praze ze dne 7. 6. 1930, č. j. F (4/98) 2394. Všeobecným právním nástupcem [jméno] [jméno] [příjmení] je žalobkyně a). Československý stát se však v roce 1945 chopil držby sporných nemovitých věcí na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, přestože [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [příjmení] nebyl německé, nýbrž lichtenštejnské národnosti, a pravidla o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. se na něj již z tohoto důvodu nevztahovala. Mimoto o konfiskaci jeho majetku rozhodl bývalý [anonymizována čtyři slova] [obec] jako absolutně věcně nepříslušný správní orgán, který tím rovněž zasáhl do exekuční imunity tehdejšího vlastníka sporných nemovitých věcí jako [anonymizováno] podle mezinárodního práva veřejného. Z tohoto důvodu se rozhodnutí správního orgánu o jejich konfiskaci jeví jako nicotné. Okresní národní výbor v Olomouci v červenci 1945 ani neexistoval, i kdyby existoval, rozhodoval mimo hranice svého obvodu. Jádrem sporu je dle žalobců zjištění, zda žalovaní nabyli v roce k pozemkům vlastnické právo, závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05 nelze dle žalobců u žaloby na vyklizení použít, neboť ta nevyžaduje prokázání naléhavého právního zájmu na určení, stanovisko chrání vlastnické právo osob odlišných od státu, není aplikovatelné na případy, ve kterých vlastnické právo před 25. 2. 1948 nezaniklo, a na případy, kdy absentuje konfiskační správní akt. Žalovaní dle žalobců nemají právní důvod k nabytí sporných nemovitých věcí, zatímco vlastnické právo jejich původního vlastníka zůstalo nedotčeno a po jeho úmrtí přešlo na žalobkyni a) jako jeho všeobecnou právní nástupkyni. Žalobci b) k nim pak podle vnitrostátního práva Lichtenštejnského knížectví přísluší požívací právo. Tvrdili také, že žalovaní zasahují do práva žalobce b) na rodinný život, neboť jej proti jeho vůli označují za Němce navzdory jeho lichtenštejnské národní identitě. Pro případ zamítnutí žaloby na vyklizení požadovali zaplacení náhrady za de facto nezákonné odejmutí nemovitostí, neboť mezinárodní právo zapovídá vyvlastnění majetku cizinců bez náhrady. Držba ze strany žalovaných není dle žalobců řádná, poctivá ani pravá, jsou tedy povinni vydat veškerý užitek a nahradit škodu na pozemcích, a to předběžně ve výši 100 000 Kč každý ze žalovaných. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodňovali potřebou zápisu do katastru nemovitostí a potřebě zabránit nabytí vlastnictví ze strany státu mimořádným vydržením 2. Žalovaní namítali, že žalobkyně a) nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že žalobci postrádají také aktivní věcnou legitimaci, neboť pozůstalost po právním předchůdci žalobců nebyla projednána, k takovému projednání by u nemovitých věcí, které se v době úmrtí nacházely na území Československé socialistické republiky, bylo příslušné československé státní notářství. Pokud není žalobkyně a) vlastníkem, nemůže od ní odvozovat své tvrzené požívací právo ani žalobce b). Uvedli dále, že stát se stal vlastníkem sporných nemovitých věcí konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. a odkazovali na rozhodnutí správních orgánů s tím souvisejících včetně rozhodnutí o zamítnutí návrhu právního předchůdce žalobců na povolení výjimky z konfiskace. Stát dle žalovaných konfiskací, která má své specifické historické místo v poválečné době, žádné závazky plynoucí z mezinárodního práva neporušil a povinnost k náhradě mu nevznikla. Konfiskace dopadala na všechny osoby, které se při sčítání lidu přihlásily k německé národnosti, bez zřetele na jejich státní příslušnost. Odkazovali také na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu ve skutkově obdobné věci.

3. Soud prvního stupně dovodil svou mezinárodní příslušnost a jako rozhodné právo zvolil právo české.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k následujícím skutkovým zjištěním. První žalovaný je v katastru nemovitostí uveden jako vlastník pozemků uvedených ve výroku I. rozsudku, druhý žalovaný je v katastru nemovitostí uveden jako vlastník pozemků uvedených ve výroku IV. rozsudku, vyjma pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], u kterého je v katastru nemovitostí zapsán neznámý vlastník. U předmětných pozemků byla v příslušné knihovní vložce poznamenána národní správa dle výměru [stát. instituce] z 26. 6. 1945, č. j. 20037/V - 1/ 1945, kterým byla zavedena správa do všech podniků /závodů/ i jiných majetkových podstat [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [příjmení]. Za osobu německé národnosti podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. označil [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [příjmení] bývalý [anonymizována čtyři slova] [obec] ve vyhláškách ze dne 31. 7. 1945, č. j. 470/pres, bývalý [příjmení] [anonymizována tři slova] [obec] stížnost [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [příjmení] proti uvedeným vyhláškám z 31. 7. 1945 rozhodnutím z 16. 1. 1946, č. j. 86/ VIII/26-1946, zamítl a uložil bývalému [anonymizována čtyři slova] [obec], aby rozhodl o návrhu na připuštění výjimky z konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., zabýval se i námitkou vynětí z pravomoci čsl. orgánu pro extrateritorialitu a rozporu s mezinárodním právem, obě shledal nedůvodné. Rozhodnutím z 21. 3. 1946, č. j. 220/3 pres., bývalý [anonymizována čtyři slova] [obec] zamítl návrh [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [příjmení] na připuštění výjimky z konfiskace zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., [příjmení] [anonymizována tři slova] [obec] výměrem z 21. 1. 1947, č. j. 31 .714 VII/44-46, toto rozhodnutí bývalého [anonymizována čtyři slova] [obec] zrušil pro nezákonné poučení o přípustnosti opravného prostředku. Výměrem ze 7. 2. 1947 č. j. 160/8/pres. 47, zamítl bývalý Okresní národní výbor [obec] návrh [jméno] [jméno] [příjmení] z [příjmení] na připuštění výjimky z konfiskace zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [příjmení] proti rozhodnutí bývalého [příjmení] [anonymizována tři slova] [obec] ze dne 16. 1. 1946, č. j. 86/ VIII/26-1946, byla nálezem Správního soudu z 21. 1. 1951, č. j. 138/46-5, zamítnuta. Pozemkový majetek [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [příjmení] v bývalých politických okresech [obec], [obec] a [anonymizována dvě slova] [příjmení], převzalo dle protokolů ze dne 23. 7. 1945 až 27. 7. 1945 a 2. 8. 1945 až 3. 8. 1945 do správy [stát. instituce] [anonymizováno] [ulice] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno].

5. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle § 80 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), § [číslo], § 1039 a § 1040 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a § 1 a § 4 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jak i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, odkázal dále na § 1 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody a na čl. 11 Listiny základních práv a svobod a dospěl k závěru, že 1. žalovaný není ve vztahu k pozemku [parcelní číslo] v katastrálním území Chrást u Poříčan pasivně věcně legitimován, neboť u zemědělského pozemku, jehož vlastník není znám, se pro účely zákona o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby má za to, že vlastníkem je stát a správcem pozemkový fond, jehož nástupcem je 2. žalovaný, žaloba však byla podána vůči 1. žalovanému.

6. K naléhavému právnímu zájmu žalobkyně a) na určení vlastnického práva soud prvního stupně obsáhle citoval ze stanoviska pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS - st. 21/05, uveřejněného pod č. 477/ 2005 Sb. (dále jen Stanovisko) a připomněl, že na závěry Stanoviska odkazuje Ústavní soud i ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 2130/17, zdůraznil, že pro zachování právní jistoty je nezbytné, aby pravomocná rozhodnutí soudu či správního orgánu byla nezpochybnitelnou právní skutečností mající účinky do budoucna a že katastrální vlastníci by v opačném případě byly u podobných žalob na určení vlastnického práva jednostranně znevýhodněni, neboť ve většině případů by požadavku na prokázání skutečností nastalých před více než půl stoletím nemohli vyhovět a navíc by je zatěžovalo břemeno důkazní, a to i přesto, že v případě aktů revize konfiskace bylo důkazní břemeno na straně vlastníka konfiskovaného majetku, který se konfiskaci bránil. Uvedl, že žalobci zpochybňují správnost rozhodnutí správních orgánů i soudu vydaných v souvislosti s konfiskací zemědělského majetku jejich právního předchůdce, od jejichž vydání uplynulo více než 70 let, naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobkyně a) proto není v souladu s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu dán.

7. Soud prvního stupně uvedl, že ze stejného důvodu, pro který není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, se nelze účinně domáhat vlastnického práva podle obecných předpisů ani žalobou na vyklizení. Žalobci nikdy nebyli oprávněnou osobou dle restitučních předpisů, žalobu o restituční předpisy ani neopírají a žalobou brojí proti zásahu státu do vlastnického práva svého právního předchůdce, ke kterému došlo před 25. 2. 1948. Případné majetkové křivdy, ke kterým došlo před uvedeným datem, se neodčiňují. Je proto nadbytečné provádět důkazy k prokázání (ne) existence podmínek pro konfiskaci. Soud není ani oprávněn věcnou správnost konfiskačních vyhlášek a provedené konfiskace vůbec přezkoumávat, neboť konfiskace dle dekretů č. 12/ 1945 Sb. a 1085 1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních rozhodnutí deklaratorní povahy. V případě správních rozhodnutí platí presumpce jejich věcné správnosti a soudů nepřísluší je mimo meze správního soudnictví přezkoumávat. Ke konfiskaci dle dekretu č. 12/ 1945 Sb. docházelo přímo ze zákona, a to i bez nutnosti navazujícího správního řízení. Vlastnictví majetku konfiskovaného tímto dekretem přecházelo na stát dnem účinnosti dekretu (23. 6. 1945), rozhodnutí příslušných správních orgánů mělo deklaratorní povahu. Dodal, že Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby byl majetek odňatý v minulosti v rozporu s principy právního státu vydán nebo aby za něj byla poskytnuta náhrada, nejde-li o majetkovou křivdu, která se odčiňuje podle restitučních předpisů. Samo zakotvení restitučních předpisů bylo přitom beneficiem státu, a to včetně vymezení věcného a časového hlediska.

8. Soud prvního stupně uzavřel, že důvodem pro přechod vlastnického práva právního předchůdce žalobců zůstal dekret prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., nedotčena zůstala i navazující rozhodnutí správních orgánů týkající se právního předchůdce žalobců. K obnovení vlastnického práva žalobců nemohlo dojít ani na základě restitučních předpisů ani děděním přejít na žalobkyni a). Podotkl také, že ohledně pozemků by dědictví muselo být projednáno ve státě, kde se nemovitosti nacházejí.

9. Soud prvního stupně shrnul, že vzhledem k výše uvedenému právnímu názoru se zabýval jen tím, že právním důvodem chopení se předmětných pozemků státem byla konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., bez ohledu na to, zda k ní došlo oprávněně či nikoli, a že právní předchůdce žalobců využil veškeré tehdy dostupné opravné prostředky proti provedené konfiskaci. Nezabýval se proto tím, zda byly splněny podmínky pro konfiskaci, zejména zda právní předchůdce žalobců byl německé národnosti a zda konfiskační vyhlášky byly bezvadné. Odkázal rovněž na dobovou judikaturu, podle které nemohly soudu posoudit otázku konfiskace majetku ani jako otázku předběžnou. Pokud žalobkyně a) není vlastníkem pozemků, nelze dle názoru soudu prvního stupně žalobcům přiznat ani právo na náhradu ušlých plodů a užitků. Žalobkyni a) vlastnické právo nesvědčí, žalobce b) svá tvrzená práva od vlastnictví žalobkyně a) odvozuje. Pozemky nejsou ve vlastnictví Lichtenštejnského knížectví, jejich vlastníkem nebyl ze shora uvedených důvodů ani [jméno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [příjmení] v době, kdy ještě za svého života převedl na žalobkyni a) veškerý svůj majetek věnovací listinou z 3. 1. 1970. Odvozuje-li žalobce b) svá práva od vlastnického práva žalobkyně a), případně od vlastnictví samotného knížectví, je nerozhodné, jakým právem se požívací právo žalobce b) řídí. K vyvlastnění v dané věci nedošlo, neboť stanovením podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd včetně časového rámce, došlo jen k zániku možnosti uplatnit ochranu vlastnictví u soudu (obdobně jako u vydržení), jako nedůvodný posoudil proto soud prvního stupně i požadavek žalobců na peněžitou náhradu za konfiskované pozemky. Soud prvního stupně neshledal ani porušení norem mezinárodního práva veřejného a připomněl, že žalobci vystupující v řízení jako soukromá nadace a soukromá osoba a předmětem žaloby je ochrana soukromého majetku, také pozemky byly konfiskovány jako soukromý majetek, nikoli majetek [anonymizováno].

10. Nákladové výroky odůvodnil soud prvního stupně procesním úspěchem žalovaných, kteří vynaložili náklady v paušální výši dle vyhlášky č. 254/2012 Sb. (1. žalovaný), na právní zastoupení advokátem (2. žalovaný) a na cestovné (oba žalovaní), a to v poměru dle tarifních hodnot, které uplatněným nárokům odpovídají.

11. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání. Namítali, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval otázkami mezinárodního práva veřejného, věc odůvodnil převáženě závěry Stanoviska, aniž by se vypořádal se všemi argumenty žalobců k nemožnosti aplikace závěru Stanoviska a nehodnotil individuální okolnosti posuzovaného případu. Opomněl tak zásady vyjádřené v jiných nálezech Ústavního soudu (např. IV. ÚS 42/09) a věc odmítl plně projednat. Tím dle žalobců nedostál své povinnosti posoudit případ v rámci spravedlivého procesu, neboť své rozhodnutí založil na závěru, že nemá pravomoc posoudit v plné jurisdikci stěžejní otázky tohoto případu. Uvedli, že užívání nemovitostí státem je protiprávní bez ohledu na to, zda se rozhodnutí o konfiskaci považuje za přijaté, zda lze takové rozhodnutí přezkoumat, zda vlastnické právo přešlo na žalované a zda mají soudy pravomoc projednat žaloby k majetku, u nichž údajně došlo k přechodu na stát před 25. 2. 1948, neboť požadavek na vyklizení je založen také na imunitě [anonymizována dvě slova] a imunitě státu. Na [anonymizováno] [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [příjmení] se totiž vztahovala jurisdikční i exekuční imunita [anonymizována dvě slova], jakékoli rozhodnutí o konfiskaci proto nemohlo být ani pravomocně vydáno ani exekučně vykonáno. Soud prvního stupně se přitom nezabýval tím, jak stát pozemky zabral, zda je v dobré víře v oprávněnou držbu a pozemků a zda je užívá po právu, přestože z příslušného listu vlastnictví žádný právní důvod k nabytí či užívání nevyplývá. Připomněli, že v mezinárodním obyčejovém právu výjimka pro absolutní pojetí imunity [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] neexistuje, je proto nerozhodné, zda jde o majetek soukromý nebo veřejný. Soudu prvního stupně vytýkaly, že se imunitou [anonymizována dvě slova] nezabýval, přestože šlo o jeden ze samostatných nosných důvodů žaloby a přestože tato imunita vede k nicotnosti listiny označované soudem prvního stupně jako konfiskační vyhlášky, a že neprovedl ani důkazy k prokázání dalších důvodů nicotnosti vyhlášky, zejména k neexistenci [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec]. Poukázali také na to, že text předmětných vyhlášek není členěn na výrok, odůvodněnía poučení a že označení právního předchůdce žalobců za osobu německé národnosti není výrokem rozhodnutí ve formálním smyslu, otázka národnosti byla pouze otázkou předběžnou. K aplikaci Stanoviska žalobci uvedli, že se vztahuje jen na žaloby na určení vlastnictví, a to na spory, kdy k zániku vlastnického práva došlo před 25. 2. 1948, soud se však zánikem vlastnického práva předchůdce žalobců v plné pravomoci nezabýval. Cílem Stanoviska je ochrana zájmů osob odlišných od státu, v dané věci je však žaloba směřována proti státu, který se zabrání pozemků sám přímo účastnil a je si tak plně vědom okolností, za kterých k němu došlo i odporu žalobců a jejich právních předchůdců, do práv osob soukromého práva však žaloba nezasahuje. Stanovisko se dle názoru žalobců vztahuje jen na spory o majetek zabraný na základě rozhodnutí o konfiskaci, neboť dekret sám o sobě není schopen konfiskovat majetek, žalobci však tvrdili a hodlali prokazovat, že ve vztahu k pozemkům žádné takové rozhodnutí neexistuje. Text vyhlášek je nicotný, byl předložen v prosté kopii a jeho text se týká jiného politického okresu než okresu [obec], navíc je vydán za překročení pravomoci udělené dekretem a soud prvního stupně text listiny mechanicky převzal a nepřipustil důkaz opaku k tvrzením obsaženým v textu. Stanovisko také limituje užití žalob u osob oprávněných dle restitučních předpisů s cílem chránit osoby nalézající se v pravomoci České republiky, takovými osobami žalobci nejsou. K přijetí Stanoviska došlo v roce 2005, tedy 12 let po vstupu restitučních předpisů v platnost, a náhle změnilo samotnou podstatu restitučních předpisů. Výklad Stanoviska soudem prvního stupně vede dle názoru žalobců k tomu, že od roku 2005 je soudům nově odnímána pravomoc rozhodovat o žalobách osob, jejichž majetek stát v době přijetí restitučních předpisů bez nabývacího titulu užíval, a že je žalobcům, kteří se domáhají ochrany vlastnického práva, odpírán přístup k soudům s plnou pravomocí věc projednat. Z tohoto důvodu považují žalobci aplikaci Stanoviska také za diskriminační. Tím, že soud dovozuje, že nedochází k zániku vlastnických práv, ale„ toliko“ k zániku práva na jejich ochranu, dochází dle žalobců k procesnímu omezení ochrany jejich vlastnických práv, a tím se aplikace stanoviska dostává do rozporu s mezinárodním právem, zejména právem dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). I kdyby existoval cíl ve veřejném zájmu, nebylo by zabavení majetku přiměřené, neboť by nebylo dosaženo rovnováhy mezi veřejným zájmem a porušením práva. Pokud restituční předpisy na žalobce nedopadají, není žalobcům zřejmé, jakou zákonnou normu soud prvního stupně použil. Soud prvního stupně přitom dovodil, že restituční předpisy omezují žalobce v jejich procesních právech, aniž by aplikaci těchto předpisů individuálně posoudil. Žalobci neměli ani možnost stát se osobami oprávněnými dle restitučních předpisů. Není přitom žádný důvod, který by odůvodnil rozhodnutí zákonodárce rozlišovat mezi oběťmi konfiskování z titulu občanství, osobní aplikace zákona je založena na principu rovnosti před zákonem a tento princip může být omezen pouze na základě individuálně posouzených rozumných a objektivních znaků. Soud prvního stupně přitom neaplikoval žádné rozumné a objektivní rozlišovací znaky oproti nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/96 či Stanoviska a ani se o to nepokusil. Soud prvního stupně dle názoru žalobců také pochybil, když neuvedl veřejné hodnoty, které by odůvodnily nemožnost žalobců se bránit trvajícímu neoprávněnému užívání pozemků státem, beztak legalizovaného restitučními předpisy. Stát má sice volnost ohledně navrácení majetku, k němuž nabyl vlastnictví, v rámci restitučních předpisů, dle názoru žalobců musí být ale posuzováno, zda a na základě čeho stát vlastnictví nabyl, zejména u osob, na které restituční předpisy nedopadají. Jinak soud vytváří zjednodušující argumentační kruh, ze kterého pro žalobce není východisko, a vytváří tak křivdu novou. Kromě toho je třeba se zabývat tím, kdy k soudům uváděné křivdě došlo, což má zásadní význam s ohledem na závazky vyplývající z Úmluvy a judikaturu ESLP. Za protiprávnost postupu soudu vystihující považují disentní stanovisko k nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/96. Zdůraznili, že nárok na vydání nemovitostí je nepromlčitelný, nelze se proto odvolávat na plynutí času, zejména když není uvedeno, jak by plynutí času mohlo přivodit zánik vlastnických práv žalobců nebo jejich právního předchůdce. Soudy v občanskoprávním řízení mají dle názoru žalobců pravomoc přezkoumávat správní akty, včetně aktů o konfiskaci, a to nejen ve vztahu k jejich nicotnosti, ale i zákonnosti či vadám včetně procesních; odkazovali na rozsudek znění § 135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), podle kterého soud z rozhodnutí správního orgánu o předběžné otázce pouze„ vychází“, ale není jím„ vázán“. Uvedli také, že soud prvního stupně svým postupem v podstatě opětovně posoudil národnost právního předchůdce žalobců a určil jeho německou národnost pouze na základě dekretu a textu vyhlášky, kterou přes jeho zjevnou nicotnost považoval za správní akt, přestože správně měl dle vnitrostátního i mezinárodní práva zcela zabránit v klasifikaci osobních záležitostí lichtenštejnského [anonymizováno] - cizí [anonymizována dvě slova], navíc proti jeho výslovné vůli. Tím ještě v roce 2021 propůjčil účinky právním závěrům poválečných orgánů rozhodujících v řízeních zjevně postrádající základní záruky spravedlivého procesu a vlastní přezkum nahradil úsudkem soudu v 50. letech 20. století, tedy v době politických monstrprocesů, justičních vražd a podřízení justice potřebám totalitního režimu, a to přesto, že žalobci byli a jsou připraveni prokazovat, že Nejvyšší správní soud v roce 1951 pod vlivem totalitního komunistického režimu skutečně ve věci právního předchůdce žalobců rozhodl. Odůvodněnírozsudku v části týkající se zamítnutí žaloby na vyklizení označili žalobci za nepřezkoumatelné a připomněli, že nárok na vyklizení, u kterého není třeba prokázání naléhavého právního zájmu na určení, byl uplatněn jako primární. Žalobci dle svého názoru tvrdili a prokazovali, že vlastnické právo k pozemkům nikdy nepozbyli, neměl jim proto být odepřen nárok na náhradu za ušlé plody a užitky a na náhradu za odejmutý majetek. Zákaz zcizování majetku cizinců bez náhrady byl totiž v mezinárodním právu zakotven již před rokem 1945. Dodali, že náklady na právní zastoupení 2. žalovaného nepovažují za účelně vynaložené náklady a navrhovali, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení, nebo aby změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

12. První žalovaný k odvolání uvedl, že v totožné věci již soudy rozhodovaly, zamítavý rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem a dovolání žalobců bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021 odmítnuto. Odkázal na argumentaci uplatněnou před soudem prvního stupně a navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

13. Druhý žalovaný k odvolání žalobců uvedl, že závěry soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení považuje za správné, v souladu se Stanoviskem. Dodal, že základem žalobní argumentace je zpochybnění konfiskace majetku právního předchůdce žalobců, který byl konfiskován k 23. 6. 1945. Na žalobce žádný restituční předpis přijatý demokratickým zákonodárcem k odčinění historicky způsobených majetkových křivd nedopadá, z toho však nelze dovozovat, že by mohli účinky konfiskace zpochybňovat prostřednictvím obecné určovací žaloby. Připomněl, že konfiskační vyhlášky měly jen deklaratorní charakter a působili ex tunc. Odkazoval na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 458/2018 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 89/94 a uvedl, že pravomoc a působnost [anonymizována čtyři slova] [obec] byla podrobena přezkumu ze strany [příjmení] [anonymizována tři slova] [obec] a Správního soudu v Bratislavě. Žalobci se dle názoru 2. žalovaného domáhají ve své podstatě opětovného přezkoumání naplnění podmínek pro konfiskaci, a to mimo rámec k tomu určené správní linie a po více než 70 letech, tedy po uplynutí veškerých lhůt, a to v rozporu se Stanoviskem. Tvrzení o vadách konfiskačního procesu nejsou s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva je dekret samotný. Okresní národní výbor byl věcně příslušným orgánem, nevznikly ani pochybnosti ve smyslu § 131 nařízení č. 8/1928 Sb. Odkázal dále na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 a dodali, že i kdyby konfiskací majetku dle dekretu č. 12/ 1945 Sb. byla způsobena křivda, šlo by o křivdu vzniklou před 25. 2. 1948, která se v souladu s vůlí demokratického zákonodárce neodčiňuje. Tento závěr se uplatní na všechny osoby bez ohledu na státní příslušnost. Námitky žalobců, že soud prvního stupně odmítl věc projednat v plném rozsahu a pravomoci, označil za nedůvodné. Uvedl také, že pokud žalobkyně a) není vlastníkem sporného majetku, nejsou důvodné ani od vlastnického práva odvozené nároky na vyklizení a zaplacení peněžité částky, navíc žalobcům nesvědčí ani aktivní věcná legitimace, kterou odvozují od neexistujícího práva jejich právního předchůdce. K mezinárodněprávnímu rámci poznamenal, že na konfiskaci nemovitého majetku je třeba nahlížet optikou práva platného v době, kdy ke konfiskaci došlo, což bylo ještě před podpisem a platností Charty OSN a před sjednáním Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž před sjednáním Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace. Odkazoval na závěry Mezinárodního soudního dvora v Haagu, na kterých bylo založeno rozhodnutí o žalobě Lichtenštejnského knížectví proti Německu. Připomněl také, že judikatura Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti, na kterou žalobci odkazují, se týkala plnění smluvních závazků dle Ženevské dohody a dle Versailleské smlouvy, zatímco mezi Lichtenštejnskem a Československem žádná taková mezinárodní smlouva neplatila, a dále otázkami spojenými s cesí části státního území, zatímco ke konfiskaci sporného majetku došlo bez souvislosti s cesí státního území. Poukázal dále na obecně uznávanou možnost státu podniknout za výjimečných okolností podniknout opatření k obnovení a zachování své suverenity, zejména v poválečné době, a s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/94 uvedl, že dekret č. 12/ 1945 Sb. takové výjimečné poválečné opatření přispívající k obnovení a zachování suverenity Československa nad vlastním státním územím představoval. Majetek zůstavitele byl i dle nálezu Správního soudu z 21. 11. 1951, č. 138/46-5, konfiskován jako soukromé vlastnictví. K povaze majetku zůstavitele odkázal také na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. R II 28/1928. Imunitou je dle 2. žalovaného chráněn jen státní majetek, který se nachází na území jiného státu a je používán nebo určen k užívání při výkonu funkcí diplomatických misí a konzulárních úřadů nebo určený k užívání při výkonu vojenských funkcí. Poukázal také na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2130/17, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 815/2021 a na to, že obdobné žaloby stejných žalobců byly již pravomocně zamítnuty rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 14 C 267/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Co 57/2021, a nepravomocně zamítnuta rozsudky Okresního soudu v Hodoníně, Okresního soudu ve Svitavách, Okresního soudu v Blansku, Okresního soudu v Kutné Hoře, Obvodního soudu pro Prahu 10, Okresního soudu Praha-východ, Okresního soudu v Břeclavi a Okresního soudu v Prostějově. K nákladům na zastoupení advokátem uvedl, že žalovaná čelí v současné době enormnímu počtu žalobu restituentů a předmět tohoto řízení je navíc velmi komplikovaný. Navrhoval, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalobcům uložil povinnost nahradit mu náklady odvolacího řízení.

14. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

15. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

16. Podle § 1040 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

17. Podle § 1000 o. z. nepoctivý držitel vydá veškerý užitek, kterého držbou nabyl, a nahradí ten, který by získala zkrácená osoba, jakož i všechnu škodu, která vzešla z jeho držby.

18. Podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost.

19. Podle § 1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje.

20. Podle § 1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o tom, lze-li připustiti výjimku podle § 1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministrem vnitra.

21. Podle § 2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti.

22. Podle § 2 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. výjimky z ustanovení § 2 odst. 1 tohoto dekretu budou určeny zvláštním dekretem.

23. Podle § 4 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. zemědělským majetkem (§ 1 odst. 1 tohoto dekretu) jest rozuměti zemědělskou a lesní půdu, k ní patřící budovy a zařízení, závody zemědělského průmyslu, sloužící vlastnímu zemědělskému a lesnímu hospodářství, jakož i movité příslušenství (živý a mrtvý inventář) a všechna práva, která jsou spojena s držbou zkonfiskovaného majetku anebo jeho části.

24. Podle § 1 zákona č. 480/1991 Sb. v letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony.

25. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je podle čl. 11 odst. 4 Listiny možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

26. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém z pravomoci českých soudů jsou vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí, včetně jejich majetku, který je k takovému výkonu používán nebo určen. Vynětí z pravomoci českých soudů se nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, a to v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů jiného státu (§ 7 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém).

27. Soud prvního stupně správně dovodil, že je dána pravomoc českých soudů věc projednat. Mezinárodní příslušnost českých soudů plyne z čl. 24 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). Jde o spor, který vyplývá z poměrů soukromého práva a žalobci vystupují ve sporu jako soukromé osoby (shodně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. Ncp 77/2019-78). Podáním žaloby u českého soudu sami žalobci projevili vůli se pravomoci českého soudu podrobit, a to i žalobce b) jako [anonymizována tři slova]. Projednáním a rozhodnutím této věci české soudy do suverenity Lichtenštejnského knížectví nepřípustně nezasahují.

28. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním. Skutková zjištění soudu prvního stupně byla učiněna ke všem rozhodným skutečnostem a soud prvního stupně také v odůvodněnísvého rozsudku uvedl, jaké důkazy a z jakých důvodů neprovedl. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, když provedl důkaz kopií vyhlášek [anonymizována čtyři slova] [obec] a originál listiny sám nevyžadoval. Za důkaz mohou dle § 125 o. s. ř. sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, důkaz listinou byl proveden při ústním jednání v souladu s ust. § 129 odst. 1 o. s. ř. Pravost listiny (kopie) žádný z účastníků nezpochybnil, přestože soud prvního stupně jim poskytl možnost se k provedeným důkazům vyjádřit, a pokud soud prvního stupně sám pochybnosti o pravosti kopie neměl (zejména, když na listinu obsahově navazovala další rozhodnutí zemského národního výboru a Správního soudu), neměl důvod trvat na předložení originálu listiny. Je třeba dodat, že se nejedná ani o nabývací titul (viz odst. 38). Odvolací soud proto na skutková zjištění soudu prvního stupně v plném rozsahu odkazuje.

29. Soud prvního stupně dospěl také ke správnému právnímu závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně a) na požadovaném určení. Žalobci se domáhají určení, že žalobkyně a) je vlastníkem sporných nemovitých věcí a tvrdí, že Československý stát tyto nemovitosti na jaře 1945 bez souhlasu vlastníka, jejich právního předchůdce a [anonymizováno], fakticky ovládl, a to bez náhrady a aniž by měl k nabytí vlastnictví právní titul. Tvrdí také, že sporné nemovitosti nemohly být konfiskovány vzhledem k jurisdikční a exekuční imunitě [anonymizováno], která měla absolutní povahu, a že konfiskační akty jsou nicotné. Soud prvního stupně zjistil, že Československý stát se sporných nemovitostí chopil v roce 1945 na základě úsudku, že [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [příjmení] spadá jako osoba německé národnosti do osobní působnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. Závěry stanoviska pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS - st. 21/05, uveřejněného pod č. 477/ 2005 Sb., na kterých soud prvního stupně své rozhodnutí založil, se uplatní i v této věci. Nejde o překonaný názor Ústavního soudu, Ústavní soud se k němu opakovaně hlásí i v současných rozhodnutích (aktuálně např. v nálezech z 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18-2, nebo z 22. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 4121/18), k aktuálnosti a přiléhavosti Stanoviska se ve věci týkající se žalobkyně a) a pozemků, kterých se stát v roce 1945 fakticky chopil na základě konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. kladně vyjádřil také Nejvyšší soud v usnesení z 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, a v usnesení z 13 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021. K námitkám žalobců je třeba dodat, že stanovisko nevedlo k diskriminační změně právní ochrany vlastnického práva, k jehož faktickému pozbytí došlo před únorem 1948. K vydání stanoviska sice vedl„ částečně odchylný právní názor“ druhého senátu Ústavního soudu na závěry dřívější judikatury o tom, že restituční předpisy nemají pro osoby, které oprávněnými osobami nejsou, povahu speciálního zákona (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 539/98 a IV. ÚS 403/98, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 560/99), uvedená dřívější judikatura však řešila vždy případy odnětí státem v rozhodné době (mezi 25. 2. 1948 a 31. 12. 1989) a Stanovisko mělo zaujmout názor k tomu, zda se takové závěry mohou uplatnit i v případech převzetí majetku před rozhodným obdobím. Ústavní soud došel k negativnímu závěru. Pokud své rozhodnutí založil na závěrech, které by se daly považovat za změnu pohledu na samotnou povahu restitučních zákonů, když uvedl, že restituční zákony legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, mohlo tím dojít ke změně pohledu jen u případů pozbytí vlastnického práva v době po 25. 2. 1948.

30. Ve Stanovisku Ústavní soud vyslovil a odůvodnil závěr, že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání, a že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Stanovisko přitom bylo vydáno v souvislosti se stížností stěžovatele, který se (shodně jako žalobci) domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem, které dle jeho tvrzení nepřešly na stát konfiskací, neboť konfiskační řízení řádně neproběhlo, a nepřestal tak být jejich vlastníkem. Ústavní soud ve Stanovisku také vysvětlil, že účelem restitučních předpisů bylo napravit nebo zmírnit alespoň některé majetkové křivdy způsobené v době po 25. únoru 1948, a to při nutnosti limitovat změnu ve vlastnických vztazích dle faktického stavu na počátku 90. let tak, aby zůstala přiměřená sledovanému účelu, což zákonodárce nejlépe vyjádřil v preambuli zákona č. 89/1971 Sb., ve které výslovně vyloučil z restitucí majetek, který přešel na stát před rozhodným obdobím. Zákonodárce jasně vyjádřil úmysl omezit odčinění křivd především časovou hranicí 25. února 1948, tedy datem převzetí státní moci komunistickým režimem, datem, od nějž se odvíjí právní i společenské změny směřující k nastolení nedemokratického režimu. Ústavní soud dovodil, že při takto jasně vyjádřené vůli lze zákonodárci přiznat právo úsudku, že tak zásadní zásah do vlastnických vztahů nastalých před tímto datem by nebyl společensky žádoucí a z hlediska vyjádřených cílů restitučního zákonodárství jej není třeba, a pokud tato potřeba v dalším z hlediska palčivosti řešené problematiky vyvstala (např. ohledně židovského majetku), tak již cestou zákona v jím vymezených případech průlom za danou časovou hranici učinil.

31. K naléhavému právnímu zájmu na určení vlastnického práva Ústavní soud ve Stanovisku dále uvedl, že pokud osoba, která pozbyla majetek v důsledku jeho odnětí státem, se nedomáhala ochrany u soudu (a přinejmenším v letech 1945 - 1948 tu taková možnost byla) nebo nebyla úspěšná, nemůže po uplynutí mnoha desetiletí legitimně očekávat, že by mohlo dojít k obnovení jejího vlastnického práva. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zanikla, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci.

32. Ústavní soud odůvodnil závěry Stanoviska i tím, že je třeba chránit právní jistotu a dobrou víru osob, že právo nabyli od státu v souladu se zákonem. Šlo však jen o jeden z argumentů na podporu závěru o tom, že majetkové křivdy způsobené před 25. 2. 1948 se neodčiňují, a nelze tedy dovozovat, že se závěry Stanoviska uplatní jen v případě, že majetek již není v dispozici státu. Je proto nerozhodné, že žalobci směřují žalobu jen proti státu nebo státním organizacím. Žalobkyně a) ostatně v nedávné minulosti neuspěla v řízení, ve kterém se státní podnik domáhal určení vlastnického práva k majetku, který stát konfiskací dle dekretu 12/ 1945 Sb. nabyl a na soukromé osoby nepřevedl, a to i přesto, že takové pozemky byly projednány v dědickém řízení po právním předchůdci žalobců a žalobkyně a) byla jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí. Tím spíše nemohli žalobci legitimně očekávat, že uspějí s žalobou na určení založené na stejné skutkové a právní argumentaci, se kterou žalobkyně a) neuspěla ani s dovoláním a ústavní stížností, u nemovitých věcí, u kterých žádný z žalobců jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán není a které nebyly jako dědictví po jejich právním předchůdci v České republice ani projednány (viz usnesení Nejvyššího soudu z 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, a usnesení Ústavního soudu z 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, kterým byla ústavní stížnost žalobkyně a) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná). Odkaz žalobců na nález Ústavního soudu z 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09 není případný, neboť ten se vztahuje na situaci, kdy žalobci byli ve lhůtě pro podání restitučních návrhů zapsáni jako vlastníci sporných pozemků v katastru nemovitostí, a neměli proto důvod uplatňovat restituční nárok, a poté jim bylo odepřeno právo na náhradu za užívání pozemků s odůvodněním, že svá práva v restituci neuplatnili; žalobci se však ochrany dobré víry ve správnost aktů veřejné moci nedovolávají a zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně není ani založeno na úvaze o neuplatnění práv žalobců.

33. Za správný nepovažuje odvolací soud ani názor žalobců, že Stanovisko nelze v dané věci aplikovat, neboť se vztahuje na žaloby osob oprávněných dle restitučních předpisů. Tento závěr je jednak v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu citovanými v předchozím odstavci, jednak neodpovídá smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Restitučními předpisy byly stanoveny podmínky pro zmírnění některých majetkových křivd, a to vymezením věcného, osobního a časového rámce. Uplatnění názoru žalobců, že pokud nejsou osobami, na které se restituční předpisy vztahují, mohou se domáhat nápravy majetkových křivd ze strany státu mimo časový rámec restitučních předpisů, by vedlo k tomu, že by možnost nápravy minulých majetkových křivd u osob, na které se restituční předpisy vztahují a kterým tedy zákonodárce hodlal možnost nápravy majetkových křivd poskytnout, byla omezenější, než u osob, pro které takovou možnost nápravy nestanovil.

34. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení vlastnického práva žalobkyně a) je tedy správný. Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k majetku, který byl v poválečném období dotčen konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. nebo č. 108/ 1945 Sb., shledal Ústavní soud ústavně konformním rovněž v usnesení z 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 294/09-3, nebo ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1160/18, tento závěr odpovídá také ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (usnesení z 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3874/2007, ze 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, z 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016 nebo z 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021).

35. Otázkou tvrzeného vlastnického práva žalobkyně a) se přesto bylo třeba zabývat, a to jako předběžnou otázkou při posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku na vyklizení sporných nemovitých věcí. Soud prvního stupně nepochybil, pokud při svém závěru o tom, že žalobkyni a) vlastnické právo nesvědčí a že žádný z žalobců není oprávněn se domáhat vyklizení sporných nemovitostí, vyšel pouze ze zjištění, že Československý stát se v roce 1945 chopil sporných nemovitostí na základě úsudku, že [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [příjmení] spadá do osobní působnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., že proběhl s tím spojený konfiskační proces a že se uvedený právní předchůdce žalobců konfiskaci tehdy dostupnými právními prostředky neúspěšně bránil, a nezabýval se věcnou správností konfiskačních aktů, tedy ani nezkoumal, jaká byla národnost právního předchůdce žalobců, zda byly splněny další zákonné podmínky konfiskace a zda se konfiskace mohla vztahovat na [anonymizováno].

36. Ze stejných důvodů, jako není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobkyně a), se totiž nelze účinně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů ani žalobou na vyklizení, která u nemovitých věcí obvykle plní funkci žaloby revindikační dle § 1040 o. z. Žalobci nikdy nebyli oprávněnou osobou podle restitučních předpisů, žalobou uplatněná práva o restituční předpisy ani neopírají, žalobou však brojí proti zásahu státu do vlastnického práva jejich právního předchůdce, ke kterému došlo před 25. 2. 1948. I kdyby bylo možné uznat, že faktickým zásahem či konfiskačními akty byla právnímu předchůdci žalobců způsobena křivda, šlo by o křivdu, která se neodčiňuje, neboť k ní došlo před rozhodným obdobím. K tomuto závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud, a to ve svém usnesení z 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zároveň uvedl, že soud prvního stupně správně neprovedl žalovaným navržené důkazy, zejména ohledně existence podmínek pro konfiskaci; není totiž oprávněn přezkoumávat věcnou správnost konfiskačních vyhlášek a provedené konfiskace vůbec, takže tyto důkazy nemohly mít vliv na rozhodnutí ve věci. Žalobkyně a) přitom shodně jako v tomto řízení namítala, že její právní předchůdce nebyl německé národnosti, dekret se na něj jako na [anonymizováno] nemohl vztahovat a konfiskační vyhlášky byly nicotné 37. K nemožnosti přezkoumat splnění zákonných podmínek pro konfiskaci dle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. lze odkázat na závěr Stanoviska, že konfiskace podle dekretů č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/ 1945 Sb. mohlo dojít, a zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2003 sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret sám. Vlastnictví majetku konfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. přešlo na stát dnem účinnosti tohoto dekretu (tj. dnem 23. června 1945); rozhodnutí příslušných správních orgánů podle § 3 odst. 2, resp. podle § 1 odst. 3 dekretu měla pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ex tunc, tj. ke dni účinnosti dekretu (usnesení Nejvyššího soudu z 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016).

38. Odkazují-li žalobci na nález Ústavního soudu z 29. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 524/98, pak pomíjejí, že jde o nález vydaný před přijetí Stanoviska. Závaznost vykonatelných nálezů (a tím spíše pak stanoviska pléna Ústavního soudu) ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro všechny orgány i osoby zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého. Z toho důvodu je nutno stěžovatelem citovaný nález, přijatý před účinností Stanoviska, vykládat v souladu s tímto Stanoviskem, byť se vůči němu přímo nevymezuje (shodně např. usnesení Ústavního soudu z 2. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2306/20).

39. Dokazování prováděl soud prvního stupně ke zjištění skutečnosti, že stát se chopil sporných pozemků na základě dekretu č. 12/ 1945 Sb. (bez ohledu na to, zda oprávněně, nebo nikoli), že došlo k vydání konfiskačního aktu a právní předchůdce žalobců se konfiskaci tehdy dostupnými právními prostředky neúspěšně bránil. Oproti přesvědčení žalobců soud prvního stupně z provedených důkazů nedovozoval, že byly splněny podmínky pro konfiskaci majetku, tedy zejména že právní předchůdce žalobců byl německé národnosti, ani že následné konfiskační akty byly bezvadné.

40. Soud prvního stupně tedy nedospěl k závěru, že právní předchůdce žalobců byl Němec, ani jej za osobu německé národnosti neoznačil, jak se žalobci domnívají. Nadto považuje odvolací soud za vhodné poznamenat, že pojem národnost dekret č. 12/ 1945 Sb. sám vymezil v § 2 odst.

2. Národnost ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. nebyla tedy chápána tak, jak je tomu v současném pojetí, kterému odpovídá čl. 3 odst. 2, věty první Listiny, podle kterého každý má právo svobodně rozhodovat o národnosti.

41. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí přímo neaplikoval dekret č. 12/ 1945 Sb., který žalobci označují za diskriminační, a uvedl, proč již nemůže splnění či nesplnění podmínek pro konfiskaci majetku na základě uvedeného dekretu (včetně národnosti) zkoumat. Pokud žalobci soudu prvního stupně vytýkají, že v roce 2021 aplikuje konfiskační opatření, je třeba připomenout, že to byli právě žalobci, kteří se přímé aplikace dekretu domáhali, když požadovali, aby se soud prvního stupně zabýval národností jejich právního předchůdce, splněním dalších podmínek konfiskace a zákonností konfiskačního procesu, a konfiskační akty tak věcně přezkoumal. Bez takového přezkumu se podle názoru žalobců soud odmítá zabývat sporem v plném rozsahu, a tím zasahuje do jejich práva na spravedlivý proces, neboť jim odepírá spravedlnost a přístup k soudu. Taktomu však není, soud prvního stupně se sporem zabýval v plném rozsahu, neboť se zabýval všemi skutečnostmi, které jsou právně významné. Z odůvodněníjeho rozsudku také plyne, z jakého důvodu ostatní tvrzené skutečnosti právně významné nejsou. Rozhodnutí soudu, který žalobu věcně projedná a na základě posouzení všech právně významných skutečností zamítne, nelze považovat ani za rozhodnutí učiněné na závěru o nedostatku pravomoci nebo vydané na základě krácení procesních práv žalobců. Nelze totiž zaměňovat závěr soudu o tom, že některé tvrzené skutečnosti jsou právně nevýznamné nebo že dřívějším rozhodnutím správního orgánu je soud vázán, s nedostatkem pravomoci věc projednat a závěr soudu o tom, že možnost domáhat se žalobu uplatněného nároku žalobcům nesvědčí, s odepřením práva takový nárok u soudu uplatnit. Soud je přitom povinen sám věc právně posoudit, z takového posouzení také jeho úvaha o tom, které skutečnosti jsou právně významné, vychází. Ani odlišný názor žalobců na okruh právně významných skutečností nezakládá povinnost soudu prokazovat a právně posuzovat skutečnosti, které sám za právně významné nepokládá. Soud prvního stupně nezatížil řízení ani jinou vadou.

42. Soud prvního stupně také správně uvedl, že mimo rámec správního soudnictví není soud ani oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. K vázanosti soudu rozhodnutím správního orgánu učinil tento závěr Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jazykový výklad ust. § 135 odst. 2 o. s. ř., který zastávají žalobci a podle kterého není soud rozhodnutím správního orgánu o předběžné otázce„ vázán“, ale pouze z něho„ vychází“, a je tedy oprávněn přezkoumat jeho věcnou správnost (a tedy z něj vycházet, jen když je věcně správný, případně prostý závažných procesních vad), se míjí s jasným účelem tohoto zákonného ustanovení, neboť při takovém výkladu by byl soud vždy povinen vydané rozhodnutí o předběžné otázce věcně přezkoumat, a úprava povinnosti z vydaného rozhodnutí vycházet by tak postrádala smyslu. Pokud soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu, nepřezkoumává ani otázky, které správní orgán řešil jako předběžné, pokud se jejich řešení může promítnout jen do závěru o věcné správnosti rozhodnutí správního orgánu. Není tedy rozhodné, jestli závěr o národnosti právního předchůdce žalobců formuloval okresní národní výbor jako výrok svého rozhodnutí nebo jako vyřešení předběžné otázky, jak tvrdí žalobci.

43. Ve vztahu ke konfiskacím k tomu Ústavní soud ve Stanovisku uvedl, že soudobé procesní předpisy záměrně stanoví lhůtu, ve které je možné právní akt či jeho účinky právní cestou napadnout, jinak platí, že je-li tato lhůta promeškána, je rozhodnutí orgánů veřejné moci pravomocné (ve vztahu ke správním rozhodnutím platí zásada správnosti správního rozhodnutí), včetně účinků, které na jeho základě nastaly. Pokud by byla tato lhůta zpochybněna, stejně jako účinky aktu samého, nebylo by žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům, domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti - například na základě obnoveného zřízení zemského (1627) nebo kroků první pozemkové reformy (zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového), s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu. Samotné plynutí času je dle názoru Ústavní soud skutečností tak závažnou, že i tehdy, kdy s ním nelze ve všech případech zánik vztahu k věci ve smyslu právním, nebo naopak jeho vznik, spojovat, je třeba přiznat mu účinky faktické.

44. Ústavní soud ve Stanovisku dále uvedl, že je-li určovací žalobou napadána konfiskace (její proces, účinky, zákonnost) dle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu č. 108/ 1945 Sb., případně akty revize první pozemkové reformy, je nutno zdůraznit, že břemeno důkazní zde zatěžovalo vlastníka konfiskovaného majetku, který se proti konfiskaci bránil v tom smyslu, že bylo na něm, aby prokázal, že u něj nejsou zákonné podmínky pro konfiskaci majetku dány, a to v okamžiku konfiskace. Prostřednictvím požadavku určení vlastnického práva se však týž nebo jeho potomci (případně jiné osoby, které tvrdí svůj právní zájem) tohoto zákonného břemene zbavují a přenášejí je na druhou, již tak znevýhodněnou stranu sporu. Pokud by byl v zásadě mimo vymezený rámec časový i věcný připuštěn přezkum veřejnoprávního postupu, jenž byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to přiznat obecným soudům oprávnění, které v době vydání takového aktu neměly. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR Rc 187/47 ze dne 5. února 1947, podle kterého nepříslušelo soudům zabývat se otázkou konfiskace (z hlediska splnění zákonných podmínek) ani předběžně (shodně Vážný 625); a ve vztahu k dekretu č. 12/ 1945 Sb. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003 sp. zn. 22 Cdo 683/2002. Uvedl také, že k ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný.

45. K namítanému rozporu s Listinou a Úmluvou, resp. Protokolem k ní, je třeba odkázat na to, co ve Stanovisku zdůraznil Ústavní soud, tedy že bylo svobodnou vůlí (nikoli povinností) státu, zda umožní bývalým vlastníkům usilovat o vrácení dotčeného majetku, a že ve svobodě při stanovení působnosti restitučních norem z hlediska časového a věcného a při výběru podmínek, za kterých k navrácení majetku přistoupí, není stát nijak omezen. V usnesení ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, k tomu Ústavní soud dodal, že je zapotřebí akcentovat, že Evropský soud pro lidská práva dal jasně najevo, že státy mají volnost ve stanovení podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd a že k posuzované věci přiléhavá část judikatury Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech byla sjednocena plénem Ústavního soudu, ze kterého citoval: "Takovýto postup by nemohl obstát nejen z hlediska práv chráněných čl. 11 odst. 1 a rovněž čl. 11 odst. 3 větou druhou Listiny, ale především s ohledem na čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soud pro lidská práva dal prostřednictvím svých rozhodnutí při výkladu tohoto článku opakovaně najevo, a to i ve vztahu k České republice, že Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující (existing possesions, biens actuels), nikoliv očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat' (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech X. Y. a Z. proti Německu, 1997, Malhous proti České republice, 2000, Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, 2002, a další) ." Námitku, že je na v minulosti proběhlou konfiskaci nutno pohlížet prismatem dnes platných úmluv, označil v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud za nepřípadnou.

46. Konfiskace majetku na základě dekretu č. 12/1945 Sb. byla i na základě ust. § 1 odst. 1 písm. a) dekretu provedena bez náhrady, absence náhrady je inherentním znakem konfiskace, pro niž z podstaty věci nemusí být splněny dnešní podmínky vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny (shodně např. usnesení Ústavního soudu z 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17), a to bez ohledu na to, zda konfiskací postižená osoba byla cizím státním příslušníkem. Nelze se tedy dovolávat nepřípustnosti či neúčinnosti uchopení se majetku ze strany státu pro neposkytnutí náhrady. Náhrada je sice (zejména v současnosti) nezbytnou podmínkou vyvlastnění, o vyvlastnění však v dané věci nešlo.

47. Z výše popsaného smyslu a účelu restitučního zákonodárství a jím vytvořeného časového rámce je zřejmé, že ani neexistence či nulita správního aktu vztahujícího se ke konfiskaci dle dekretu č. 12/ 1945 Sb. a pocházejícího z doby před rozhodným obdobím by nemohla v tomto případě vést k úspěšnosti žaloby na vyklizení (ani jiné ochraně vlastnického práva), neboť nejde o posouzení v rámci restitučních předpisů (srovnej usnesení Ústavního soudu z 28. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 107/04) a nebylo ani zjištěno, že by došlo ke zneužití dekretů v rozhodném období, tedy po únoru 1948 (srovnej nález Ústavního soudu z 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97). Vzhledem k tomu, že do vlastnického práva právního předchůdce žalobců mělo být zasaženo před rozhodným obdobím (v roce 1945), je nadbytečné zabývat se žalobci nastíněnou otázkou legitimity omezení restitučních předpisů na osoby dle státní příslušnosti.

48. Závěr soudu prvního stupně, že ani skutečnost, že právní předchůdce žalobců byl [anonymizováno], nemůže vést k přezkumu a ochraně jeho vlastnického práva k majetku, který stát fakticky ovládl na základě dekretu č. 12/ 1945 Sb. před únorem 1948 a jeho faktické panství trvá více než 70 let, je správný a je v souladu i se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17. V této souvislosti lze však odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 3. 2. 1928, sp. zn. R II 28/28, publikované v Soudních rozhledech č. 9/2020, 306 s., který ke svému závěru, že„ majetek liechtensteinský není vyjmut ze záboru“, uvedl,„ že zřízením československého státu práva stěžovatelova ([jméno] [anonymizováno 5 slov]) z listiny z 1. 8. 1842 na území československém mu dříve příslušící pominula a nepřísluší mu nic více než prosté soukromé vlastnictví pozemkové, jež je podrobeno obecnému zákonodárství. Proto také podléhá záboru. Na tom nic nemění, že vlastník jest suverénem, osobou mezinárodního postavení…Podle § 20 OZ měl i pozemkový majetek tuzemského vladaře povahu majetku soukromoprávního a podléhal obecnému zákonodárství, to platí i o pozemkovém majetku státním, a nemůže nic jiného platiti ani o pozemkovém majetku cizích států a vladařů, neníť pro něj nikde v zákoně stanovena žádná výsada…Uvážíme-li však všecek obsah zákona záborového, nemůže býti nejmenší pochybnosti, že zákonodárce chtěl všecka privilegia pozemkové reformě odporující, obzvláště pak toto liechtensteinské zrušiti.“ 49. Odvolací soud vydané konfiskační akty nadto za nicotné ani nepovažuje. K namítanému nedostatku pravomoci okresního národního výboru vydat konfiskační správní akt odkázal již Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 1947, sp. zn. 116/46, ze dne 31. 12. 1946, č. j. 337/45, a poznamenal, že shodnou námitkou, jakou uplatnil dovolatel (a jakou uplatňují žalobci v této věci, když odkazují na čl. 9 zákona č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy) se zabýval Správní soud v Bratislavě, který konfiskační akty přezkoumával a který v souladu se starší judikaturou odkázal na § 7 vládního nařízení č. 8/1928, správního řádu, a dospěl tak k závěru, že vydávání deklaratorních rozhodnutí o tom, jsou-li splněny zákonné předpoklady konfiskace podle dekretu č. 12/ 1945 Sb., náleží do působnosti národních výborů - okresního, resp. zemského - jakožto orgánů veřejné správy politické Nejvyšší soud označil uvedený výklad za nikoli zjevně nepřiměřený a poukázal na to, že zemský národní výbor přezkoumával prvostupňové rozhodnutí již v roce 1947 a uvedenou námitku neshledal důvodnou a že toto rozhodnutí odpovídá citované judikatuře z doby před rokem 1947 Odvolací soud se s těmito závěry ztotožňuje.

50. Konfiskace se vztahovala na veškerý zemědělský majetek osob, které spadaly do osobní působnosti dekretu č. 12/ 1945 Sb. (§ 1 dekretu), je proto nerozhodné, pokud je ve vyhláškách zmíněn majetek právního předchůdce žalobců jako„ ležící v okresech v historických zemích Moravy a Slezska“, jak žalobci namítají. Ze stejného důvodu není ani třeba blíže zkoumat, zda a jaké ze sporných pozemků přešly na Československý stát již dříve, zejména v rámci první pozemkové reformy.

51. Žalobkyně a), které vlastnické právo ke spornému majetku nesvědčí, se tedy nemůže s úspěchem domáhat jeho vyklizení (vydání). Stejné závěry se uplatní i ve vztahu k žalobci b). Žalobci tvrdí, že žalobce b) drží svým jménem práva na všechny výnosy, plody a užitky z veškerého knížecího majetku, a tedy i z majetku ve vlastnictví žalobkyně a), s tím spojené nároky je oprávněn vlastním jménem vymáhat a je držitelem zvláštního majetkového práva k majetku žalobkyně a), která je univerzálním dědicem [jméno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [příjmení], na základě zvláštního zákona. Žalobce b) tedy tvrzená práva odvozuje od vlastnictví žalobkyně a), která však vlastníkem sporného majetku není. Sporný majetek není ani ve vlastnictví Lichtenštejnského knížectví, vlastníkem sporného majetku nebyl vzhledem ke shora uvedeným závěrům ani [jméno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [příjmení] v době, když ještě za svého života převedl na žalobkyni a) veškerý svůj majetek věnovací listinou ze dne 3. 1. 1970. Je přitom nerozhodné, jakým právním řádem se požívací právo žalobce b) řídí, neboť již ze samotných tvrzení žalobců lze uzavřít, že je odvozeno od vlastnictví žalobkyně a), případně od vlastnictví samotného knížectví.

52. Vzhledem k tomu, že žalobkyně a) (a ani její právní předchůdce) nebyla v době od 23. 6. 1945 vlastníkem sporného majetku a žalobce b) neměl k tomuto majetku požívací právo, nevzniká žalobcům ani nárok na náhradu za ušlé plody a užitky, případě snížení hodnoty pozemků způsobené nesprávným hospodařením v době od 1. 1. 1951, neboť v tomto období jim ze sporného majetku nemohly plody ani užitky ujít, a pokud ke snížení hodnoty pozemků došlo, nezasáhlo to nijak do majetkových poměrů žalobců.

53. Žalobci nemají nárok ani na náhradu za nevydané sporné nemovité věci, která by měla původ v soukromém právu. Této náhrady se domáhali pro případ, že jim nebude v části týkající se vyklizení sporného majetku vyhověno, a tvrdili, že zbavením možnosti právní ochrany před soudem byli de facto vlastnictví ke spornému majetku (a možnosti jeho užívání) zbaveni, tímto nepřímým (skrytým) vyvlastněním majetku jim proto vznikl nárok na náhradu majetkové i nemajetkové újmy.

54. Stanovením podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd, včetně časového vymezení, však došlo nikoli k vyvlastnění, jak se žalobci domnívají, ale jen k zániku možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby (obdobně jako u vydržení). Je zapotřebí znovu akcentovat, že Evropský soud pro lidská práva dal jasně najevo, že státy mají volnost ve stanovení podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd (viz odst. 32). Náhrady se proto v těchto případech nelze dovolávat odkazem na Listinu či Úmluvu a její Protokol a tam zakotvená práva pro případ vyvlastnění. K uvedenému závěru dospěl Ústavní soud již ve Stanovisku, shodné závěry učinil také Ústavního soud v usnesení z 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17).

55. Soud prvního stupně také správně uzavřel, že případné plnění vyplývající z tvrzeného porušení norem mezinárodního práva veřejného se z předmětu řízení v projednávané věci vymyká. Žalobci sice už v žalobě popsali okolnosti, kterými je dle jejich názoru porušováno mezinárodní právo upravující jednání a řešení sporů mezi státy, zejména zásada pokojného ujednání mezinárodních sporů, zásada povinné spolupráce mezi státy a zásada svrchované rovnosti států, v řízení však vystupují jako soukromá osoba a soukromá nadace a předmětem žaloby je ochrana soukromého majetku (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. Ncp 77/2019-78), což zcela odpovídá skutkovému vymezení uplatněných nároků na peněžité plnění. Pro rozhodnutí dané věci je proto také nerozhodné, že v době po druhé světové válce byla uzavřena řada mezinárodních smluv se státy, kterých se konfiskace bez náhrady dotkla, vyjma Lichtenštejnského knížectví, jak žalobci v odvolání namítají.

56. Soud prvního stupně pochybil, když své zamítavé rozhodnutí založil i na závěru, že 1. žalovaný jako nepříslušná organizační složka státu není ve vztahu k pozemku [parcelní číslo] v katastrálním území [katastrální území] pasivně věcně legitimován, a to přesto, že sám v odst. 5 odůvodněnírozsudku uváděl, že na straně žalované je pouze jeden subjekt - Česká republika. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu vystupovat před soudem, není totiž otázkou věcné legitimace a soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat za stát a s ní jednat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005). Na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně to však nemělo vliv, neboť shora popsané důvody, pro které nemůže být žaloba úspěšná, se plně uplatní i ve vztahu k tomuto pozemku. Ze stejného důvodu bylo nadbytečné zabývat se i potřebou projednání sporných pozemků v dědickém řízení po právním předchůdci žalobců, odvolací soud však považuje za vhodné poznamenat, že názor 2. žalovaného, že k takovému projednání byla dána výlučná příslušnost orgánů státu, na jehož území se pozemky nacházejí, považuje za správný (§ 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním ve znění účinném ke dni úmrtí právního předchůdce žalobců).

57. Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že soud prvního stupně rozhodl správně, když zamítl žalobu v části týkající se určení vlastnického práva, vyklizení a zaplacení celkem 200 000 Kč, i v části, kterou žalobci pro případ zamítnutí žaloby na vyklizení požadovali na každém ze žalovaných 100 000 Kč. Pochybení neshledal odvolací soud ani v nákladových výrocích. Shodně se soudem prvního stupně považuje náklady na právní zastoupení advokátem u 2. žalovaného za náklady účelně vynaložené na jeho obranu, a to už s ohledem na povahu věci a rozsáhlost a šíři právní argumentace žalobců, která se týká i oblastí, které nejsou v rámci plnění úkolů 2. žalovaného běžně řešeny.

58. K odvolací námitce žalobců týkající se odůvodněnírozsudku soudu prvního stupně odvolací soud pro úplnost dodává, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodněnírozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v odvolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uplatnit odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodněnínebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobci byli schopni řádně a úplně formulovat odvolací důvody podaného odvolání, odvolacímu soudu pak odůvodněnírozsudku soudu prvního stupně neznemožnilo řádný přezkum napadeného rozhodnutí, včetně přezkumu skutkového a právního závěru, ze kterého soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel.

59. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný.

60. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobci nebyli v odvolacím řízení úspěšní (jejich odvolání nebylo vyhověno), odvolací soud jim proto uložil, aby žalovaným nahradili náklady, které vynaložili v odvolacím řízení. 1. žalovaný nebyl v řízení právně zastoupen, náleží mu paušální náhrada dle § 1 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za 3 úkony dle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) citované vyhlášky ve výši celkem 900 Kč (vyjádření k odvolání, příprava na jednání, účast na jednání před odvolacím soudem), 2. žalovaný vynaložil v odvolacím řízení náklady na právní zastoupení advokátem (odměna advokáta za 2 úkony právní služby po 7 500 Kč dle § 6, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b), § 7 bod 5. a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu - vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem, 2 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrada ve výši 3 276 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce 2. žalovaného, podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu), celkem 18 876 Kč.

61. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod. Místo plnění náhrady nákladů řízení u 2. žalovaného bylo určeno dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

62. Výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.nalus.usoud.cz.