29 A 10/2017 - 41

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Petra Pospíšila ve věci žalobce: CHEMPAL spol. s r.o., IČO: 26283956 sídlem č. p. 141, 798 41 Hluchov proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2016, č. j. JMK 165030/2016, sp. zn. S- JMK 143085/2016 OSPŽ/MSv, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Židlochovice, odbor obecní živnostenský úřad (dále jen „živnostenský úřad“) rozhodnutím ze dne 23. 8. 2016, č. j. OŽÚ/19766/2015-SIS (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ či „rozhodnutí živnostenského úřadu“), uložil podle § 16 odst. 2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) – dále jen „kontrolní řád“ – žalobci pokutu ve výši 3 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 16 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu. Toho se měl žalobce dopustit tím, že jako kontrolovaná osoba v rámci živnostenské kontroly vedené u živnostenského úřadu pod sp. zn. OŽÚ/13638/2015-SIS tím, že přes výzvu obsaženou v přípise živnostenského úřadu ze dne 4. 8. 2015 a následnou výzvu obsaženou v přípise ze dne 11. 9. 2015 nepředložil kontrolnímu orgánu požadované doklady uvedené ve zmíněných výzvách; tím v rozporu s § 10 odst. 2 kontrolního řádu nevytvořil podmínky pro výkon předmětné živnostenské kontroly, neumožnil kontrolujícím výkon jejich oprávnění stanovených kontrolním řádem a neposkytnul k tomu potřebnou součinnost, ačkoli uvedené byli kontrolující zejména dle § 8 písm. c) kontrolního řádu oprávněni po kontrolované osobě (žalobci) požadovat, přičemž tento stav trval do 23. 11. 2015, kdy žalobce jakožto kontrolovaná osoba nakonec projevil vůli poskytnout součinnost potřebnou k řádnému provedení živnostenské kontroly.

2. Výše označeným rozhodnutím žalovaný k odvolání žalobce změnil rozhodnutí živnostenského úřadu tak, že ve výroku text „že přes výzvu obsaženou v přípise ze dne 04.08.2015 a následnou výzvu obsaženou v přípise živnostenského úřadu ze dne 11.09.2015 nepředložil kontrolnímu orgánu (kontrolujícím) požadované doklady“ nahradil textem „že přes výzvu obsaženou v přípise živnostenského úřadu čj. OŽÚ/13638/2015-SIS ze dne 11.09.2015 nepředložil kontrolnímu orgánu (kontrolujícím) ve lhůtě do 15.10.2015 požadované doklady“. Ve zbývajících částech žalovaný rozhodnut živnostenského úřadu dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) potvrdil.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

3. Ve včas podané žalobě žalobce navrhl soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil a aby žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

4. Žalobce nesouhlasí s tím, že by se dopustil vytýkaného správního deliktu. Odkázal přitom na skutečnost, že ve vztahu k uloženým povinnostem vždy řádně podal omluvu, kterou odůvodnil „kolizí práva“, neboť prakticky stejný případ jako ten jeho byl v danou době řešen před Ústavním soudem. V tomto ohledu sdělil správnímu orgánu, že jakmile tato „kolize“ pomine, uloženou povinnost splní. Živnostenský úřad toho však nedbal a ve věci zahájil řízení o uložení pokuty. Jakmile v odkazované věci Ústavní soud rozhodl, žalobce konal v souladu s výzvami živnostenského úřadu.

5. Žalobce se domnívá, že vyžadované podmínky pro provedení kontroly nemohl splnit, neboť kontrola se konala u živnostenského úřadu, nikoliv u žalobce. Potřebná součinnost byla řádně poskytnuta, a to výše uvedenými omluvami, pročež nelze tvrdit, že by žalobce naplnil skutkovou podstatu předmětného správního deliktu. Delikt dle žalobce nebyl dokonán, jelikož součinnost byla poskytnuta; potřebné podmínky měl vytvořit živnostenský úřad, který tak však neučinil.

6. Jak vyplývá z již uvedeného, žalobce nesouhlasí s argumentaci žalovaného, že odmítl předložení dokladů. Žalobce ve své omluvě nikdy neodmítal neposkytnout součinnost, ale pouze argumentoval „kolizí práva“ ve stejné věci před soudem.

7. Žalobce dále namítal, že ve věci došlo k překročení zákonných lhůt, nečinnosti a chybné interpretaci zákona což mělo vliv na nicotnost napadeného rozhodnutí.

8. K tomu žalobce rozvedl, že v průběhu řízení byla porušena jeho zákonná práva, a to tím že živnostenský úřad nezákonným způsobem překročil „zákonem zaručenou prekluzivní lhůtu“. Po uplynutí zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí dle § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu, se dle žalobce „rozhodnutí stalo nečinné“. Usnesením nadřízeného orgánu – žalovaného – č. j. JMK 119186/2016 došlo k nezákonnému obnovení lhůt, a to po uplynutí zákonné lhůty prodloužené. Dle žalobce je také obnovení lhůty v rozporu se zásadou rovnosti stran. Celý postup živnostenského úřadu tak žalobce považuje za protiprávný; s odkazem na konkrétní okolnosti věci nebylo možné lhůtu „obnovit“ dle § 80 správního řádu.

9. V návaznosti na shora uvedenou argumentaci může podle žalobce nadřízený orgán lhůtu prodloužit, pokud lhůta běží, nikoli však po skončení lhůty. Po skončení lhůty může podat podnět pouze účastník, nikoli nadřízený orgán dle § 80 odst. 4 písm. d) správního řádu. Lhůtu pro vydání rozhodnutí nelze prodloužit, pokud lhůta dle § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu již „byla řádně vyčerpána“. Tímto jednáním správní orgány dle žalobce porušily jeho práva, neboť „prodloužení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí není pro účastníka výhodnější a navíc jsou překročeny zákonné lhůty uvedené v § 71 odst. 3 uvedeného zákona“. Tímto nezákonným postupem došlo k překročení lhůt o 32 dní nad rámec stanovený správním řádem. To má zároveň za následek nicotnost napadeného rozhodnutí.

10. Důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí shrnul žalobce následujícím způsobem:

11. Napadené rozhodnutí je v rozporu § 16 odst. 2 kontrolního řád, neboť nedošlo k naplnění skutkové podstaty deliktu neposkytnutí součinnosti. Žalobce ve lhůtách stanovených živnostenským úřadem řádně poskytl součinnost, tím že řádně a dostatečně reagoval omluvou, v níž uvedl „dostatečný důvod možné kolize“ a sám navrhl živnostenskému úřadu, že jakmile „pomine důvod kolize a pominou možné rozpory z předcházejícího řízení, poskytne danou součinnost obratem, což i následně dobrovolně provedl, aniž by to byl opakovaně ze strany žalovaného nucen“.

12. Napadené rozhodnutí trpí vadou, která má za následek jeho „nečinnost a nicotnost“, jelikož ve věci žalovaný nezákonným způsobem „obnovil lhůtu“, která již vypršela. Konkrétně tak žalovaný učinil usnesením ze dne 3. 8. 2016, č. j. JMK 119186/16.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

13. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou a že s žalobními námitkami žalobce se vypořádal již ve svém rozhodnutí.

14. Žalovaný dále odkázal na právní úpravu obsaženou v § 8, § 10 a § 16 kontrolního řádu, z níž plyne důvodnost sankčního postihu žalobce. Přitom je dle žalovaného podstatné, že kontrola žalobce byla zahájena dne 14. 8. 2015 doručením písemnosti „Oznámení o zahájení kontroly“ č. j. OŽÚ/13638/2015-SIS ze dne 4. 8. 2015, kterou byl žalobce vyzván k předložení konkrétních dokladů týkajících se jeho provozovny. Na tuto skutečnost reagoval žalobce požadavkem na přerušení kontroly, jelikož dle jeho názoru požadované doklady nemohly být přeloženy z důvodu projednávání ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 83/2015-27 (všechna v tomto rozsudku uvedená rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). Živnostenský úřad však žalobci písemností ve věci „Oznámení o pokračování kontroly, výzva k poskytnutí potřebné součinnosti“ č. j. OŽÚ/13638/2015-SIS ze dne 11. 9. 2015 jasně a podrobně sdělil, že důvody pro přerušení kontroly ve věci neshledal, a že na žalobcem uvedených skutečnostech nemůže být omluva z kontrolního šetření založena, a proto nebudou ani do budoucna omluvy akceptovány. Současně živnostenský úřad vyzval žalobce, aby požadované doklady přeložil do 15. 10. 2015. To však žalobce neučinil, potažmo odmítl učinit, a dostal se tak do střetu s odkazovanými ustanoveními kontrolního řádu.

15. Dle žalovaného je z uvedeného zřejmé, že žalobce skutečně neumožnil kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanoveného v § 8 písm. c) kontrolního řádu tím, že ve lhůtě do 15. 10. 2015 svévolně nepředložil živnostenskému úřadu požadované dokumenty vztahující se k předmětu kontroly a naplnil tak skutkovou podstatu deliktu definovanou v § 16 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu. Podle žalovaného se tak živnostenský úřad při kontrole „střetl s takovou zatvrzelostí žalobce“, s jakou se již obdobně setkal v době předchozí kontroly zahájené v roce 2012, což konstatoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 83/2015-27, jímž byla zamítnuta kasační stížnost jediného jednatele žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2015, č. j. 31 A 11/2013-70, v důsledku čehož v soudním přezkumu obstála tehdejší rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, kterými byla zmíněnému jedinému jednateli žalobce uložena pořádková pokuta dle § 19 odst. 1 v té době účinného zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (dále jen „zákon o státní kontrole“). Živnostenský úřad byl proto plně oprávněn zahájit řízení o dotčeném správním deliktu a po posouzení všech relevantních okolností ve věci rozhodnout a uložit pokutu.

16. K druhému žalobnímu bodu, spočívajícímu v tvrzeném překročení prekluzivních lhůt pro vydání rozhodnutí, uvedl žalovaný, že ani ten nepovažuje za důvodný. Již ve svém rozhodnutí totiž přiblížil základní východisko, které spočívá v tom, že lhůty pro vydání rozhodnutí dle § 71 odst. 3 správního řádu jsou pořádkové a jejich uplynutí neznamená, že v zahájeném řízení nelze pokračovat a vydat rozhodnutí. V projednávané věci navíc k takové eventualitě ani nedošlo, neboť žalovaný usnesením ze dne 3. 8. 2016, č. j. JMK 119186/2016, formou opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 4 písm. d) správního řádu živnostenskému úřadu zákonnou lhůtu prodloužil do 31. 8. 2016 a tento postup byla na podkladě odvolání žalobce rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 20. 12. 2016, č. j. MPO 51288/2016, které nabylo právní moci dne 27. 12. 2016, potvrzen.

IV. Ústní jednání

17. Při ústním jednání dne 30. 4. 2019 žalobce doplnil svou žalobní argumentaci tak, že uvedl, že dne 13. 3. 2012 u něj správní orgán prvního stupně zahájil kontrolu a do dnešního dne žalobci nedoručil protokol o kontrole, čímž porušil § 12, 18 a 19 kontrolního řádu, jakož i další ustanovení tohoto zákona. Tím byla žalobci upřena možnost domáhat se svých práv a bránit se případným kontrolním zjištěním; proto považuje žalobce předmětnou kontrolu za „otevřenou“. Proto byla kontrola zahájená následně – dne 4. 8. 2015 – protiprávní, neboť nelze zahájit dvě kontroly u stejného subjektu a na stejné téma. Stejnou kontrolu není možné provádět stejným orgánem dvakrát. Správní řízení navazující na druhou kontrolu je taktéž nezákonné, neboť sankcionuje žalobce za neposkytnutí součinnosti, která již poskytnuta byla; nemohlo tak dojít k žádnému spáchání deliktu. Ani v případě první, ani v případě druhé kontroly však nebyla žádná relevantní činnost kontrolujícího orgánu. Nyní jsou tak otevřeny dvě kontroly, v jejichž rámci je kontrolující orgán nečinný. Žalobce tak nemá informace, jak kontrola probíhala, co bylo dobře a co špatně; neexistence protokolu znemožňuje žalobci seznámit se s tím, co se vlastně stalo. V případě obou kontrol žalobce nemůže v důsledku neexistence kontrolního protokolu podat námitky. Z důvodu uvedených pochybení zatížily správní orgány obou stupňů svá řízení a rozhodnutí nezákonností. Žalobce se považuje za dotčeného na svých právech i v důsledku nevyhotovení kontrolního protokolu a neseznámení s výsledky kontroly. Činnost správních orgánů je zaměřeně pouze na „získání sankce“, nikoli na provedení reálné kontroly; po zahájení kontroly vždy následovalo zahájení sankčního řízení, ne však pokračování v kontrole samotné. V tomto směru žalobce po soudu žádá, aby vyslovil, zda kontrola zahájená dne 13. 3. 2012 „ je platná“, a následná kontrola mohla být zahájena, aniž by byla ukončena kontrola prvotní.

18. Žalobce také dodal, že správní orgány obou stupňů nedodržely zákonné lhůty pro svá rozhodnutí, pročež jsou jejich rozhodnutí nicotná. Navíc se kontrolní orgány domáhaly získání údajů, které však spadají do kompetence daňových orgánů a jiných specializovaných úřadů., ne však živnostenského úřadu. Žalobce také zmínil, že ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, dle kterého byl postižen, bylo mezitím zrušeno.

19. Žalovaný v rámci jednání odkázal na své písemné vyjádření k žalobě.

V. Posouzení věci soudem

20. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná 21. Jádrem sporu v dané věci je: 1) zda bylo možné uložit žalobci pokutu za předmětný správní delikt za situace, kdy vázal svoji spolupráci se živnostenským úřadem na průběh řízení u Ústavního soudu; 2) zda své rozhodnutí vydal živnostenský úřad po zákonné lhůtě a zatížil je tak nezákonností či dokonce nicotností.

22. Po skutkové stránce tak soud na základě obsahu správního spisu ověřil, že živnostenský úřad zahájil s žalobcem dne 14. 8. 2015 živnostenskou kontrolu, a to doručením písemnosti ze dne 4. 8. 2015 č. j. OŽÚ/13638/2015-SIS (dále jen „oznámení o zahájení kontroly“). Touto písemností živnostenský úřad vyzval žalobce, aby dne 24. 8. 2015 předložil originály specifikovaných dokladů, které se týkaly příslušné provozovny. Žalobce na tuto výzvu reagoval přípisem ze dne 17. 8. 2015 ve věci „Zahájení kontroly – kolize v právní otázce – stížnost u Ústavního soudu – omluva“, v němž mj. uvedl, že požadované dokumenty nelze poskytnout do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2138/15 (jednalo se o řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 83/2015-27). Živnostenský úřad si předmětnou ústavní stížnost obstaral a dne 15. 9. 2015 žalobci doručil písemnost ze dne 11. 9. 2015, č. j. OŽÚ/13638/2015-SIS (dále jen „oznámení o pokračování kontroly“). Tou živnostenský úřad žalobci sdělil (a odůvodnil), že neshledal důvody pro přerušení kontroly a opakovaně vyzval žalobce k poskytnutí potřebné součinnosti k výkonu kontroly, tj. k předložení konkrétních dokladů, a to ve lhůtě do 15. 10. 2015. Žalobce však setrval na svém stanovisku a písemností ze dne 30. 9. 2015 ve věci „Odpověď na pokračování kontroly zn. OŽÚ/13638/2015-SIS - kolize, omluva do vyřešení sporu před Ústavním soudem za stejnou věc“ fakticky odmítl požadované doklady předložit.

23. Živnostenský úřad proto zahájil dne 23. 11. 2015 předmětné správní řízení o správním deliktu. Učinil tak doručením písemnosti ze dne 12. 11. 2015 č. j. OŽÚ/19766/2015-SIS (dále jen „oznámení o zahájení řízení“). Na tu žalobce reagoval písemným návrhem na provedení kontroly dne 2. 12. 2015 (písemnost ze dne 23. 11. 2015 ve věci „Zahájení kontroly – sankční řízení“), s nímž živnostenský úřad souhlasil. Daného dne 2. 12. 2015 v sídle živnostenského úřadu proběhlo kontrolní šetření dokumentované písemností z téhož dne č. j. OŽÚ/13638/2015-SIS, přičemž žalobce předložil některé z požadovaných dokladů; zbytek poskytnout odmítl.

24. S ohledem na skutečnost, že žalobce začal v rámci živnostenské kontroly poskytovat určitou součinnost, jejíž rozsah bylo dle živnostenského úřadu z hlediska případně uložené sankce za správní delikt nutné vyhodnotit, žalovaný na podkladě podnětu živnostenského úřadu učinil opatření proti nečinnosti a prodloužil do 22. 3. 2016 lhůtu pro vydání rozhodnutí podle § 80 odst. 4 písm. d) správního řádu, a to usnesením ze dne 27. 1. 2016, č. j. JMK 13105/2016, které nabylo právní moci dne 16. 2. 2016.

25. Živnostenský úřad následně vydal rozhodnutí ze dne 15. 3.2016, č. j. OŽÚ/19766/2015-SIS, kterým žalobci dle § 16 odst. 2 kontrolního řádu uložil pokutu ve výši 3 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 16 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu. Toto rozhodnutí však bylo v odvolacím řízení zrušeno, a to rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 5.2016, č. j. JMK 72416/2016, které nabylo právní moci dne 23. 5. 2016; věc byla vrácena živnostenskému úřadu k dalšímu šetření, přičemž důvody tohoto postupu byly procesního charakteru, jelikož živnostenský úřad nedal v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu žalobci řízení možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním.

26. V rámci nového projednání živnostenský úřad nejprve písemností ze dne 1. 6. 2016, č. j. OŽÚ/19766/2015-SIS, které bylo žalobci doručeno dne 12. 6. 2016, vyrozuměl žalobce o pokračování správního řízení a umožnil mu vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům. Následně se jednatel společnosti, Mgr. R. P., dostavil k živnostenskému úřadu dne 25. 7. 2016 a využil svého práva nahlédnout do spisu a poskytl ve věci vyjádření, což je dokumentováno protokolem ze dne 25. 7. 2016, č. j. OŽÚ/19766/2015-SIS, který Mgr. P. bez dalšího podepsal.

27. Jelikož ústní vyjádření žalobce uplatnil až dne 25. 7. 2016 a prodloužená zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí ve věci měla ve smyslu § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu uplynout dne 29. 7. 2016, prodloužil odvolací správní orgán formou opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 4 písm. d) správního řádu tuto lhůtu do 31. 8. 2016, a to usnesením ze dne 3. 8. 2016, č. j. JMK 119186/2016. Proti tomuto usnesení sice žalobce podal dne 29. 8. 2016 odvolání, o němž ještě Ministerstvo průmyslu a obchodu nerozhodlo, avšak dle § 76 odst. 5 věty druhé správního řádu nemá odvolání proti usnesení odkladný účinek.

28. Jak již vyplývá z výše uvedeného, vydal živnostenský úřad své rozhodnutí č. j. OŽÚ/19766/2015-SIS dne 23. 8. 2016.

29. Na základě takto konstatovaného skutkového stavu soud ve vztahu k příslušné právní úpravě uvádí následující:

30. Dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu platí, že „[k]ontrolovaná osoba je povinna vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených tímto zákonem a poskytovat k tomu potřebnou součinnost a podat ve lhůtě určené kontrolujícím písemnou zprávu o odstranění nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou, pokud o to kontrolující požádá.“ Dle § 8 písm. c) kontrolního řádu je kontrolující v souvislosti s výkonem kontroly „oprávněn požadovat poskytnutí údajů, dokumentů a věcí vztahujících se k předmětu kontroly nebo k činnosti kontrolované osoby […]; v odůvodněných případech může kontrolující zajišťovat originální podklady“. Dle § 8 písm. f) kontrolního řádu je kontrolující oprávněn „vyžadovat od kontrolované osoby a povinné osoby další součinnost potřebnou k výkonu kontroly“. Konečně podle § 16 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu se právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že „jako kontrolovaná osoba nesplní některou z povinností podle § 10 odst. 2“. Možnost uložit za správní delikt dle § 16 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu pokutu do 500 000 Kč zakotvuje § 16 odst. 2 kontrolního řádu.

31. Krajský soud v této souvislosti konstatuje, že žalobce v rámci žalobních bodů v podstatě ani nepopírá shora uvedená oprávnění živnostenského úřadu, tedy to, že živnostenský úřad mohl vyžadovat příslušné podklady. V tomto ohledu činí žalobce předmětem sporu to, zda na věc mělo vliv probíhající soudní řízení, konkrétně řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2138/15 (jak již bylo nadneseno, tato ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 83/2015-27, jímž byla zamítnuta kasační stížnost jediného jednatele žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2015, č. j. 31 A 11/2013-70, přičemž podstata sporu v dané věci spočívala v tom, zda měl živnostenský úřad oprávnění požadovat pod jednateli žalobce obdobné podklady jako nyní).

32. Na takto nastolenou otázku může Krajský soud v Brně v podstatě lakonicky odpovědět tak, že probíhající řízení před Ústavním soudem na nynější věc žádný vliv nemělo. Sice se jednalo o řízení, které souviselo s kontrolními oprávnění živnostenského úřadu i v nyní přezkoumávané věci (týkalo se ovšem jednatele žalobce, nikoli žalobce samotného), nemělo však bez dalšího za následek např. přerušení kontrolního řízení nebo jinou „suspendaci“ kontrolních oprávnění živnostenského úřadu. Neexistovala tak žádná „kolize“ mezi řízením před Ústavním soudem a řízením před živnostenským úřadem, alespoň ne v tom smyslu, jak jej dovozuje žalobce; k tomu srov. § 64 správního řádu upravující možnosti fakultativního přerušení řízení, přičemž v žalobcově případě přicházelo teoreticky v úvahu pouze fakultativní přerušení řízení. Živnostenský úřad však dal žalobci jasně najevo, že na svých kontrolních oprávněních trvá a stejně tak trvá na předložení vyžadovaných podkladů, jakož že nespatřuje ani důvod pro přerušení kontroly. Žalobce však v tomto směru i nadále prosazoval svůj nesprávný právní názor (právě takto je třeba hodnotit žalobcovy „omluvy“ týkající se nepředložení vyžadovaných podkladů), od kterého alespoň částečně odstoupil poté, co byla ústavní stížnost ve věci sp. zn. IV. ÚS 213/15 odmítnuta (což nemá vliv na otázku naplnění skutkové podstaty správního deliktu, nýbrž na otázku výše pokuty). Přesto se však soud domnívá, že podmínky pro uložení sankce stále byly splněny.

33. V tomto směru považuje soud za nadbytečné se dále zabývat žalobcovým požadavkem na prokázání toho, že neodmítal součinnost; tato skutečnost vyplývá ze shora popsaného skutkového stavu, zejména ze zmíněných žalobcových „omluv“. Soud tak uzavírá, že za dané situace nezbylo, než aby žalobce předmětným výzvám živnostenského úřadu vyhověl, přičemž jejich případnou nezákonnost mohl namítat v opravných prostředcích (i u soudu) proti rozhodnutí přijatém v kontrolním řízení, popř. v pozdějším sankčním řízení, ale to až na základě výsledku řízení o předmětné ústavní stížnosti (jinou hypotetickou cestu mohl žalobce zvážit v rámci obrany proti nezákonnému zásahu živnostenského úřadu ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s.). V tomto smyslu je rozhodnutí živnostenského úřadu i žalovaného zákonné. V podrobnostech odkazuje soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které považuje za správné, a které, vzhledem k částečnému opakování odvolacích námitek v žalobě, považuje za akceptovatelné vypořádání se s nastolenou problematikou.

34. Pokud jde o druhý stěžejní žalobní bod, konstatuje soud, že žalobcova argumentace v tomto směru vykazuje znaky zásadního nepochopení (či neakceptování) povahy lhůt pro vydání rozhodnutí dle § 71 odst. 3 správního řádu. Tam obsažené lhůty nemají povahu lhůt prekluzivních, ale toliko pořádkových. S jejich uplynutím tedy žádné právo nezaniká a nezaniká ani možnost vydat rozhodnutí. Jak správně uvedl sám žalovaný, uplynutí takové lhůty neznamená, že v zahájeném řízení nelze pokračovat a nelze vydat rozhodnutí.

35. V souvislosti s jednáním žalobce by bylo možné o prekluzivní lhůtě hovořit pouze ve spojitosti s § 17 odst. 3 kontrolního řádu, dle kterého „[o]dpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm správní orgán nezahájil řízení do 6 měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy byl spáchán“. V návaznosti na popsaný skutkový stav nelze hovořit o tom, že by daná lhůta uplynula.

36. Nad rámec odůvodnění, které ve svém rozhodnutí uvedl žalovaný, a na které soud opětovně plně odkazuje (strana 6 a 7 napadeného rozhodnutí), lze zmínit i doktrinální závěry, dle kterých „[l]hůta pro vydání rozhodnutí je svou povahou lhůtou tzv. pořádkovou (srov. rozsudek MS v Praze ze dne 22. 7. 2011, č. j. 9 A 128/2010-33, podle něhož samotné nedodržení této lhůty nemůže být důvodem pro zrušení správního rozhodnutí). Nemá charakter lhůty promlčecí či prekluzivní, po jejímž uplynutí by již správní orgán nemohl ve věci vydat rozhodnutí. Proto v případě, pokud správní orgán vydá rozhodnutí po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí, může se (slovo může je v daném případě nutno zdůraznit) jednat o nezákonnost ze strany správního orgánu. Rozhodně to však nebude důvod ke zrušení a vrácení věci zpět správnímu orgánu, neboť by se tím dospělo ke zcela absurdní situaci. Porušení lhůty pro vydání rozhodnutí samo o sobě není důvodem ke zrušení takového rozhodnutí. Může však být titulem pro náhradu škody nebo nemajetkové újmy podle OdpŠk [pozn.: zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], případně může vést k vyvolání jiných řízení (tzv. nečinností nebo zásahová žaloba podle SŘS) nebo kontrolních postupů (kupř. šetření Veřejného ochránce práv)“ (viz Potěšil, L. § 71. In: Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D. Správní řád. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 346.)

37. Jak vyplývá z citované odborné literatury, k věci se již vyslovily i správní soudy. Zdejší soud odkazuje na zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011, č. j. 9 A 128/2010- 33: „Soud se však zcela ztotožňuje s názorem žalovaného, že nedodržení zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí ze strany správního orgánu I. stupně nemůže být důvodem pro zrušení takového rozhodnutí. Uvedená lhůta je zcela jednoznačně lhůtou toliko pořádkovou a zákon s jejím zmeškáním spojuje pouze jediný důsledek, a tím je povinnost či možnost nadřízeného správního orgánu učinit opatření proti nečinnosti (§ 80 odst. 1, 3 správního řádu).“ 38. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobcův požadavek na zrušení rozhodnutí žalovaného (potažmo živnostenského úřadu) nelze považovat za důvodný. V tomto kontextu jsou, i ze shora uvedených důvodů, irelevantní žalobcovy úvahy týkající se uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 4 správního řádu žalovaným. Znovu lze konstatovat, že žalobní námitky v daném směru opakují námitky odvolací; soud s vypořádáním těchto námitek žalovaným souhlasí a v daném ohledu považuje za nedůvodné i následné žalobní námitky.

39. O to méně pak lze hovořit o nicotnosti rozhodnutí. Jak stanoví správní řád v § 77 odst. 1, „[n]icotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.“ Zdejší soud považuje i s ohledem na shora popsané za zcela zjevné, že dotčená rozhodnutí správních orgánů, žalovaného a živnostenského úřadu, nelze v žádném případě považovat za nicotná. K tomu se ostatně vyjádřil i žalovaný ve svém rozhodnutí a na příslušnou pasáž odůvodnění lze opět odkázat.

40. K argumentům, které zazněly při ústním jednání před soudem, v jejichž rámci žalobce poukazoval zejména na to, že oznámení o zahájení kontroly ze dne 4. 8. 2015 č. j. OŽÚ/13638/2015-SIS, bylo vydáno na situace, kdy nebyla ukončena předešlá kontrola, což mělo vést k nezákonnosti nyní napadeného rozhodnutí, uvádí soud následující. Předně se soud domnívá, že takto uplatněné námitky (včetně námitek týkajících se překročení kompetence živnostenského úřadu), resp. žalobní body jsou nepřípustné, neboť je žalobce ve smyslu § 72 odst. 2 s. ř. s. vznesl opožděně („Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.“). I kdyby tomu tak nebylo, nemohl by soud těmto námitkám přiznat důvodnost, neboť kontrola zahájená předmětným oznámením o zahájení kontroly se týkala období do roku 2015, tedy mířila zpětně zejména na roky 2014 a 2015 (viz oznámení o zahájení kontroly, v němž živnostenský úřad po žalobci požaduje například doklady o nabytí zboží za rok 2014 a 2015). Podobně i předchozí kontrola (zahájená v roce 2012) se musela týkat období, které předcházelo jejímu zahájení (nemohla tedy směřovat do budoucna). Nelze proto tvrdit, že předmět kontroly byl totožný – rozdíl byl dán přinejmenším z časového hlediska.

41. V případě oprávnění živnostenského úřadu v rámci živnostenské kontroly odkazuje soud na § 60a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon); dle něj živnostenskou kontrolu provádějí v rámci své působnosti živnostenské úřady, které sledují, zda a jak jsou plněny povinnosti stanovené nejen živnostenským zákonem, ale i ustanoveními zvláštních právních předpisů vztahujícími se na živnostenské podnikání. Ani z tohoto hlediska soud nepřisvědčil důvodnosti žalobcových námitek.

42. Pokud se žalobce domníval, že je živnostenský úřad v případě jednotlivých kontrol nečinný (např. s vyhotovením kontrolních protokolů), nabízela se mu možnost podat prostředky na ochranu proti nečinnosti. Z žaloby ani z okolností věci není zřejmé, že by této možnosti využil. I v případě této námitky se jedná o námitku opožděnou, nicméně soud by ji ani v případě její přípustnosti nepovažoval z výše uvedených za důvodnou; nadto je třeba rozlišovat mezi samotnou kontrolou a řízením o pokutě za nedodržení povinností v rámci takové kontroly.

43. Konečně k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí nemohlo vést ani pozdější zrušení § 16 kontrolního řádu. Nejednalo se o případ, kdy by se uplatnilo pravidlo dle § 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod („Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“). V dané věci došlo pouze k tomu, že zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích danou materii toliko „přesunul“ do § 15 kontrolního řádu, kdy v rámci rekodifikace správního práva trestního byly dosavadní „správní delikty“ vřazeny do jednotné kategorie přestupků.

VI. Závěr a náklady řízení

44. Na základě výše uvedeného soud žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.

45. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení