29 A 106/2016 - 38

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Kateřiny Mrázové ve věci žalobce: LKMK s.r.o., IČO 27891682 sídlem 28. pluku 1055/18, 101 00 Praha zastoupený advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2016, č. j. JMK 77649/2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Výše označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, odboru dopravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 4. 2016, č. j. OSDD/70683/2015-7, kterým správní orgán prvního stupně uložil žalobci dle § 125f odst. 3 ve spojení s § 125c odst. 4 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) pokutu ve výši 1 500 Kč. Správní orgán prvního stupně rozhodl, že se žalobce dopustil správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel vozidla RZ X v rozporu s § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci stanovená tímto zákonem. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že: 1) Automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bez obsluhy bylo zjištěno, že dne 4. 11. 2015 v 16:15 hod. v Židlochovicích, na ul. Nádražní 733 neustanovený řidič vozidla RZ X překročil nejvyšší dovolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km/h, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 60 km/h, resp. 57 km/h dle toleranční odchylky. 2) Automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bez obsluhy bylo zjištěno, že dne 24. 11. 2015 v 15:05 hod. v Židlochovicích, na ul. Nádražní 733 neustanovený řidič vozidla RZ X překročil nejvyšší dovolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km/h, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 62 km/h, resp. 59 km/h dle toleranční odchylky. Tím došlo k porušení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a ke spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.

2. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že vydání napadeného rozhodnutí předcházely dvě žalobci adresované výzvy k úhradě částky 500 Kč. Těmito výzvami byl žalobce současně poučen ve smyslu ust. § 125h odst. 5 a 7 zákona o silničním provozu. Žalobce správnímu orgánu sdělil, že v prvním případě měl předmětné vozidlo v užívání pan L. H. N., nar. X, zaměstnanec společnosti ODVOZ VOZU, s.r.o. a ve druhém případě pan D. P., nar. X, bytem X. Správní orgán na základě uvedených údajů předvolal tyto osoby k podání vysvětlení, ani jedna z osob si však poštu na uvedených adresách nepřevzala. Vzhledem k tomu, že se osobám údajného řidiče nepodařilo spáchání přestupku jednoznačně prokázat, správní orgán věc odložil. Správní orgán uvedl praxi zmocněnce žalobce, který opakovaně vystupuje v obdobných případech a na výzvu opakovaně sděluje, že vozidla různých provozovatelů řídil právě pan D. P. nebo pan L. H. N.. Na základě tohoto opakovaného a účelového postupu správní orgán prvního stupně dovodil zneužití práva na sdělení osoby, která v době přestupkového jednání řídila vozidlo, s tímto závěrem se ztotožnil i žalovaný. Žalovaný nesouhlasí s námitkou, že žalobce byl krácen na svých právech, když ve věci nebylo nařízeno ústní jednání. Zdůraznil, že v řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání a rovněž dokazování není obligatorní provádět výlučně v rámci ústního jednání. Po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí a řízení předcházejícího jeho vydání odvolací orgán neshledal rozpor s právními předpisy. Dle žalovaného byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o spáchání správního deliktu dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, přičemž správní orgán prvního stupně dostatečně prokázal, že se žalobce tohoto správního deliktu dopustil.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

3. Ve včas podané žalobě žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

4. Předně žalobce namítal, že v případě přestupku ze dne 4. 11. 2015 bylo řízení o správním deliktu zahájeno v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, když správní orgán zahájil řízení s provozovatelem vozidla, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Správní orgán se ani nepokusil oznámenému řidiči doručit výzvu k podání vysvětlení a na základě jeho výpovědi ověřit, zda se mohl přestupku dopustit. Správní orgán mohl k podání vysvětlení předvolat také žalobce jako provozovatele vozidla, neboť tento byl ochoten kdykoliv poskytnout další informace k osobě řidiče. Žalobce se o tom, že správní orgán jeho vyjádření o identitě řidiče neakceptoval, dozvěděl až při zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, kdy již nebylo možné předložit další důkazy, např. nájemní smlouvu uzavřenou mezi ním a panem N. Pokud správní orgán neznámost žalobcem oznámeného řidiče dovodil „z úřední činnosti“, bylo povinen konkrétně uvést, z jaké činnosti mu jsou tyto skutečnosti známy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009-129, publikovaný pod č. 2038/2010 Sb. NSS; všechna zde uváděná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), v opačném případě byl žalobce krácen ve svém právu na obhajobu. Za dostatečné podle žalobce nelze mít sdělení pouhé spisové značky, neboť žalobce není oprávněn nahlížet do spisové dokumentace cizích přestupců.

5. Žalobce zdůraznil, že pan N. je zaměstnancem společnosti ODVOZ VOZU s.r.o., která se specializuje na odvoz vozů jednotlivých řidičů, pokud tito nejsou schopni vozidlo odvézt na určité místo sami. Ačkoli zaměstnancům je zakázáno dopouštět se dopravních přestupků, není vyloučeno, že pan N. v několika případech překročil nejvyšší povolenou rychlost. Je nicméně logické, že pan N. spáchal přestupky s automobily různých provozovatelů. Na podporu svého tvrzení žalobce přiložil k žalobě některé dokumenty související s prací pana N.

6. Dále žalobce namítal, že i v případě přestupku ze dne 24. 11. 2015 postupoval správní orgán při zjišťování osoby řidiče nedostatečně. Pokud se oznámený řidič bránil a tvrdil, že vozidlo neřídil, byl správní orgán povinen předvolat žalobce jako provozovatele vozidla k podání vysvětlení a vyzvat ho k předložení důkazů na podporu svého tvrzení.

7. Žalobce brojil proti nezákonnosti napadeného rozhodnutí rovněž z důvodu, že není za porušení povinností řidiče odpovědný, jelikož porušení pravidel nebylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy ve smyslu ust. § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. V posuzovaném případě bylo měřeno zařízením Ramer AD9T, u kterého správní orgány neprokázaly, že by bylo používáno bez lidské obsluhy. Dle žalobce předmětné zařízení není užíváno bez lidské obsluhy, o čemž svědčí ověřovací list rychloměru, záznam o přestupku a rovněž návod k obsluze. Zatímco u stacionárního radaru je vyloučena jeho chybovost v důsledku pochybení obsluhy, v případě použitého rychloměru Ramer AD9T, jenž je nastaven obsluhou, ta jej ustavuje do správné polohy, vybírá měřící stanoviště apod., je riziko pochybení velké a v žádném případě nejde o zařízení bez lidské obsluhy.

8. Další pochybení spatřuje žalobce v tom, že vydání rozhodnutí nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za jeho osobní účasti. Žalobce trvá na tom, že má právo na to, aby jeho věc byla projednána, a to za přítomnosti jeho a jeho obhájce a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Na podporu svých tvrzení poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015-35, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 56/2014-35, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30. I pokud by správní orgán seznal, že není nezbytné nařizovat ústní jednání, měl provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení. Správní orgány jednoznačně porušily zásadu bezprostřednosti, když prováděly dokazování v nepřítomnosti žalobce. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014-34. Správní orgán sice vyrozuměl žalobce o konání dokazování mimo ústní jednání a možnosti seznámení se podklady rozhodnutí, nijak však nepoučil žalobce, že by měl právo se dokazování účastnit.

9. Žalobce dále namítal, že řidič vozidla se žádného přestupku nedopustil, neboť v místě, kde bylo vozidlo změřeno, je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 60 km/h.

10. Závěrem žalobce namítal, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu obsahuje pravidlo vyžadující nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče. Fakticky absolutní odpovědností provozovatele vozidla za dodržení povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu dochází podle žalobce k porušení několika základních práv provozovatele vozidla. Předmětné ustanovení je podle názoru žalobce v rozporu s jednou ze základních zásad soudního trestání a per analogiam i správního trestání, presumpcí neviny, neboť provozovatel vozidla je automaticky shledáván vinným.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

11. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že v případě přestupku ze dne 4. 11. 2015 správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Pokud uvedl, že osoba řidiče byla oznámena účelově, k čemuž uvedl spisové značky řízení, ve kterých byla stejným zmocněncem uvedena stejná osoba řidiče, považuje to žalovaný za dostačující. I odvolacímu orgánu je navíc z úřední činnosti známa praxe zmocněnce žalobce, který na výzvu účelově sdělí, že osobou řidiče byl pan L. H. N.. Na základě tohoto postupu žalovaný dovodil zneužití práva. V případě přestupku ze dne 24. 11. 2015 správní orgán disponoval pouze tvrzením žalobce, přičemž sdělený řidič D. P. správnímu orgánu sdělil, že toto vozidlo neřídil. Za takové situace neexistovaly skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě a správní orgán postupoval správně, pokud věc odložil. Žalovanému je z úřední činnosti známa praxe zmocněnce žalobce, který na výzvu účelově sděluje, že osobou řidiče je pan D. P., přičemž i v tomto případě na základě tohoto opakovaného a účelového postupu stejného zmocněnce dovodil zneužití práva. Žalovaný se neztotožnil ani s tvrzením, že nebylo prokázáno, že by překročení nejvyšší dovolené rychlosti bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez lidské obsluhy, neboť ze samotných záznamů o přestupcích vyplývá, že toto zařízení pracovalo v automatizovaném režimu měření. K námitce týkající se nenařízení ústního jednání žalovaný zdůraznil, že v řízení o správních deliktech správní orgány nejsou povinny nařídit ústní jednání, správní orgán prvního stupně tedy nijak nepochybil. Pokud žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30, tak i v tomto rozsudku je uvedeno, že správní řád předpokládá možnost rozhodovat bez nařízení ústního jednání, stejně jako možnost provést důkaz listinou mimo ústní jednání, přičemž k takovému postupu stanovuje určité podmínky. Správní orgán ve vyrozumění poučil žalobce, že má možnost se dokazování účastnit. K námitce, že v místě měření byla nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 60 km/h, žalovaný uvedl, že ze spisu jasně vyplývá, že v místě, kde bylo vozidlo změřeno, je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014-43, navíc žalovaný uvedl, že žalobci nic nebránilo skutková zjištění rozporovat nejpozději v odvolacím řízení. Povinnost stanovená v ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu není podle žalovaného v rozporu s Ústavou, přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2015, č. j. 6 As 128/2015-32.

12. S ohledem na shora uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

13. Soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez nařízení jednání přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.

14. Předně soud nemůže přisvědčit námitce žalobce o protiústavnosti § 10 odst. 3, resp. § 125f zákona o silničním provozu. Dle § 125f tohoto zákona se provozovatel vozidla dopustí správního deliktu tím, že v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

15. Totožnou námitkou se již zdejší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 11. 12. 2017, č. j. 31 A 242/2017-27 (srov. také rozsudky ze dne 23. 2. 2017, č. j. 30 A 87/2016-29, ze dne 8. 6. 2017, č. j. 30 A 110/2016-30, nebo ze dne 7. 3. 2018, č. j. 31 A 99/2016-103), kde uvedl, že z povinnosti žalobce (provozovatele vozidla obecně) zajistit řádné dodržování předpisů při užívání vozidla (§ 10 odst. 3 silničního zákona) nelze dovozovat, že by automaticky docházelo k uplatňování presumpce viny; takto uvedenou zásadu pojímat nelze. Předmětná povinnost a z ní vyplývající odpovědnost provozovatele vozidla primárně nesměřuje k sankcionování všech provozovatelů vozidel, ale vyjadřuje povinnost těchto provozovatelů pozitivně působit ve prospěch řádného dodržování všech příslušných právních předpisů. Zvolená úprava tak sleduje legitimní cíl spočívající ve veřejném zájmu společnosti na řádném fungování silničního provozu a na dodržování s tím souvisejících pravidel.

16. V nynější věci nemá soud důvod se od těchto závěrů odchylovat, přičemž opakuje, že pokud žalobce namítá, že tato povinnost je nesplnitelná, je potřeba říci, že je to právě provozovatel vozidla – zpravidla jeho vlastník, jenž ovlivňuje, jakým způsobem je vozidlo užíváno a zda jsou při jeho užívání dodržovány všechny příslušné předpisy. Vlastnictví, a tedy i vlastnictví vozidla, s sebou nenese toliko neomezené panství nad věcí, ale podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vlastnictví rovněž zavazuje; v tomto kontextu lze hovořit o odpovědnosti vlastníka vůči společnosti, jež se jistě může projevovat i v povinnosti zajistit dodržování příslušných právních předpisů třetí osobou, která věc (vozidlo) užívá. Zdejší soud v tomto kontextu blíže citoval i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014-21, na nějž v podrobnostech odkazuje. Zdůrazňuje také, že uplatňování objektivní odpovědnosti, resp. odpovědnosti za výsledek je běžnou součástí systému (nejen) správně-právní odpovědnosti a rozhodně není v rozporu s ústavním pořádkem (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40, zejména bod 23).

17. Otázkou ústavnosti ust. § 10 odst. 3, resp. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se rovněž zabýval Ústavní soud, který v nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, dostupném na http://nalus.usoud.cz, rozpor napadených zákonných ustanovení s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), neshledal a rozhodl o zamítnutí návrhu na zrušení ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a na vyslovení protiústavnosti ust. § 125f odst. 1 téhož zákona.

18. Námitka protiústavnosti ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu proto není důvodná.

19. Dále se soud zabýval žalobní námitkou, že řízení o správním deliktu nemělo být zahájeno, neboť správní orgán prvního stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Ani tato námitka nebyla shledána důvodnou.

20. Podle § 125f odst. 4 písm. a) tohoto zákona obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

21. Z citovaného ustanovení vyplývá subsidiární odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt vůči odpovědnosti řidiče za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Ke zjištění pachatele přestupku je správní orgán povinen učinit nezbytné kroky, které spočívají zpravidla v zaslání výzvy provozovateli vozidla, aby označil skutečného řidiče vozidla v době spáchání přestupkového jednání.

22. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, ve kterém šlo o skutkově i právně obdobnou věc jako v nyní projednávaném případě, uvedl, že by šlo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, čj. 30 A 92/2013 – 27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ 23. Aplikací uvedených východisek na nyní posuzovanou věc soud zjistil, že správní orgán prvního stupně v případě obou přestupků nezbytné kroky ke zjištění osoby pachatele přestupku učinil, a mohl tak zahájit řízení o správním deliktu provozovatele vozidla.

24. Ze správního spisu vyplývá, že v případě obou přestupků správní orgán zaslal žalobci výzvu k zaplacení určené částky ve výši 500 Kč ve smyslu ust. § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Ve výzvách byl žalobce jako provozovatel vozidla RZ X poučen, že v době splatnosti určené částky (ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy) má právo namísto zaplacení částky písemně sdělit správnímu orgánu údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

25. V případě přestupku ze dne 4. 11. 2015 žalobce za řidiče vozidla označil pana L. H. N., nar. X, zaměstnance společnosti ODVOZ VOZU s.r.o., který si má přebírat poštu na adrese sídla společnosti Americká 11, Praha. Správní orgán prvního stupně se sdělením žalobce zabýval. Vyšel především z toho, že v minulosti se této osobě na uvedenou adresu nedařilo doručovat, na důkaz čehož do správního spisu založil kopie zásilek ve věci sp. zn. OSDD/67294/2015 a ve věci sp. zn. OSDD/68443/2015, z nichž vyplývá, že pan N. si na uvedené adrese poštu nepřebírá. Správní orgán prvního stupně vycházel rovněž ze sdělení Policie ČR ze dne 27. 11. 2015, z něhož zjistil, že osoba L. H. N., nar. X neprochází evidencí cizinecké policie.

26. Uváží-li soud, že správní orgán prvního stupně měl na základě své předchozí činnosti povědomí o nedoručitelnosti zásilek panu N. (což doložil nejen odkazem na spisové značky, jak tvrdí žalobce, ale rovněž kopiemi konkrétních zásilek), a že tato osoba se ani nevyskytuje v evidenci cizinecké policie, nelze správnímu orgánu vytýkat, pokud v nyní projednávané věci již předvolání k podání vysvětlení této osobě pro nadbytečnost nezasílal.

27. Žalobce správnímu orgánu prvního stupně zjevně neposkytl dostatečně přesné informace k tomu, aby mohl učinit další kroky k bližšímu zjištění pachatele přestupku. Je přitom pouze a jedině na žalobci, aby si zajistil dostatečně přesné a konkrétní údaje o osobě, které motorové vozidlo zapůjčil. Provozovatel vozidla se své odpovědnosti nemůže zprostit sdělením identifikačních údajů osoby, jež měla vozidlo v době spáchání přestupku řídit, aniž by tyto údaje správnímu orgánu umožňovaly tuto osobu reálně ztotožnit a kontaktovat a následně s ní vést přestupkové řízení.

28. Nad rámec uvedeného krajský soud doplňuje, že postup žalobce, resp. jeho zmocněnce ve správním řízení - společnosti ODVOZ VOZU s.r.o. v této věci v zásadě odpovídal účelovým procesním strategiím a obstrukcím, které činnost této společnosti stejně jako společnosti FLEET Control s.r.o. a Mgr. Topola (v řízení před soudem) při zastupování jednotlivých pachatelů ať přestupků, nebo správních deliktů, pravidelně provázejí. Osoba L. H. N. je jako řidič uváděna opakovaně, a to napříč Českou republikou (srov. např. řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 30 A 93/2016, sp. zn. 29 A 88/2016 nebo řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 A 6/2017). Soudní řízení v uvedených věcech se vždy týkala objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, přičemž provozovatel vozidla, resp. jeho zmocněnec vždy uváděli osobu L. H. N. (cizince, jenž je zcela nekontaktní) jako osobu řidiče, zástupcem v řízeních před soudem byl v těchto věcech vždy Mgr. Topol. Tím spíše nelze vyčítat správním orgánům, že neprováděly rozsáhlé pátrání po panu N. a rovnou přistoupily k zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla.

29. Pokud žalobce namítal, že postupem správního orgánu mu bylo znemožněno předložit další důkazy, například nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a panem N., soud konstatuje, že ani dodatečně předložená smlouva uzavřená mezi žalobcem a údajným řidičem vozidla by nemohla na věci nic měnit, neboť provozovatel vozidla se nemůže odpovědnosti za správní delikt zprostit soukromoprávním ujednáním; z jiného úhlu pohledu pak lze konstatovat, že ani tato smlouva (kterou žalobci nic nebránilo předložit) by nic nezměnila na nekontaktnosti pana N., a to při vzetí v potaz výše uvedených skutečností.

30. V případě přestupku ze dne 24. 11. 2015 žalobce, resp. jeho zmocněnec označil za řidiče vozidla D. P. Předvolání k podání vysvětlení ze dne 16. 12. 2015 zaslané na adresu místa pobytu D. P. se nepodařilo doručit. Opakovanou výzvu k podání vysvětlení ze dne 27. 1. 2016, zaslanou na adresu zjištěnou z centrálního registru dopravců (X) pan D. P. převzal, z kopie e-mailu ze dne 31. 1. 2016, která je založena ve správním spisu, nicméně vyplývá, že D. P. popřel, že by vozidlo žalobce řídil („…ve všech mě doručených výzvách o podání vysvětlení, jsou tvrzení nepravdivá, zmíněná vozidla jsem neřídil a ani, jsem je neměl zapůjčena…“). Z vyjádření D. P. je patrné, že za řidiče vozidla v souvislosti s podezřením ze spáchání přestupku či správního deliktu byl označen opakovaně. Správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí (na str. 3) uvedl, z jakých správních řízení je mu osoba D. P. známa, z čehož dovodil účelovost postupu žalobce, resp. jeho zmocněnce. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí se závěrem správního orgánu prvního stupně zcela ztotožnil a doplnil odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011-81, publikovaný pod č. 2452/2012 Sb. NSS, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval výkladem pojmu zneužití práva.

31. Ve vztahu k osobě údajného řidiče, pana D. P., přitom i krajský soud na tomto místě konstatuje, že i jemu je z jeho vlastní úřední činnosti tato osoba (opakovaně uváděná jako řidič rovněž v jiných soudních řízeních s obdobnou procesní taktikou) známa. Tato osoba vystupovala jako označený řidič v obdobných soudních řízeních vedených krajskými soudy napříč Českou republikou (příkladmo např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 1. 11. 2017, č. j. 59 A 53/2017-35, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2017, č. j. 30 A 78/2016-26, potvrzený rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 1 As 187/2017-33, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2017, č. j. 30 A 140/2016-80, ze dne 27. 6. 2017, č. j. 30 A 92/2016-33, ze dne 26. 7. 2017, č. j. 30 A 102/2016-29, a ze dne 20. 12. 2016, č. j. 30 A 75/2016-28). Uvedená řízení se stejně jako projednávaná věc týkaly objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, přičemž provozovatel vozidla prostřednictvím zplnomocněného zmocněnce vždy identifikoval jako osobu řidiče pana D. P.. Zmocněncem provozovatelů vozidel byla stejně jako v projednávané věci společnost ODVOZ VOZU s.r.o. a jako advokát v řízeních před soudem vystupoval vždy Mgr. Jaroslav Topol.

32. Vzhledem k tomu, že se v případě D. P. jednalo o osobu opakovaně označovanou za řidiče vozidel různých provozovatelů v obdobných případech, přičemž tato osoba odmítla, že by předmětné vozidlo (stejně jako vozidla jiných provozovatelů, kde byla označena za řidiče vozidla) řídila, má krajský soud v souladu s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu za to, že i v tomto případě byla splněna podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu příslušného ustanovení zákona o silničním provozu a správní orgán mohl přistoupit k projednání správního deliktu provozovatele vozidla. Obranu označeného řidiče, který tvrdil, že vozidlo provozované žalobcem neřídil, ani ho neměl vypůjčené, soud nepovažuje za nevěrohodnou, za účelový lze naopak považovat postup žalobce, resp. jeho zmocněnce.

33. Po správním orgánu nelze s ohledem na výše uvedené, ve spojitosti se zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie, spravedlivě požadovat, aby po učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku věc neodložil a aby namísto projednání správního deliktu opětovně předvolával provozovatele vozidla k podání vysvětlení, když tento již dříve osobu řidiče vozidla označil. Takový postup se dle krajského soudu jeví jako nadbytečný, a to především s ohledem na znění ustanovení § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu. Dle tohoto ustanovení totiž platí, že by se případné sdělení totožnosti řidiče v reakci na výzvu ze dne 13. 11. 2015, č. j. 71075/2015-1, považovalo za podání vysvětlení. Chtěl-li proto žalobce později sám správnímu orgánu sdělit nějaké skutečnosti k osobě řidiče, případně předložit na podporu svých tvrzení důkazy, mohl tak učinit kdykoli, minimálně prostřednictvím podaného odvolání, nic takového však neučinil.

34. Soud neshledal důvodnou ani námitku, že správní orgány neprokázaly, že by překročení nejvyšší povolené rychlosti bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez lidské obsluhy.

35. Podle ust. § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu odpovídá právnická nebo fyzická osoba za správní delikt, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání. Z uvedeného plyne, že k tomu, aby mohl být provozovatel vozidla sankcionován za rychlost, musí dojít ke změření rychlosti vozidla automatizovaným technickým prostředkem, k jehož provozu není třeba obsluhy.

36. Krajský soud předně konstatuje, že totožnou žalobní námitkou, že totožnou námitkou se již dříve soud v obdobných skutkových situacích (přestupek blíže nezjištěného řidiče v obci Židlochovice na ulici Žerotínovo nábřeží) zabýval, a to např. v rozsudcích ze dne 8. 7. 2016, č. j. 62 A 7/2015- 36, ze dne 29. 9. 2016, č. j. 31 A 3/2015-37, a ze dne 26. 1. 2017, č. j. 30 A 12/2015-33. Názor zdejšího soudu na předmětnou otázku pak následně potvrdil Nejvyšší správní soud, a to v rozsudcích ze dne 28. 3. 2017, č. j. 8 As 172/2016-36, a ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016- 38. Krajský soud proto ani v nyní řešené věci neshledal důvod pro odchýlení se od těchto závěrů.

37. Žádný právní předpis nedefinuje to, co se rozumí automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Dle krajského soudu se přitom v souladu s jeho dřívější judikaturou bude jednat především o technické prostředky trvale nainstalované a zpravidla pevně zabudované na určitém místě, které nevyžadují přítomnost obsluhujícího personálu. Takové měřidlo je obsluhou toliko umístěno, nainstalováno, případně spuštěno, avšak samotné měření již probíhá automaticky bez toho, aby obsluha takové zařízení ovládala. Charakter automatizovaného technického prostředku je tak dán automatizovaným měřením, které probíhá bez vlivu obsluhy.

38. V nyní posuzované věci není mezi účastníky řízení sporné, že měření bylo provedeno silničním radarovým rychloměrem značky Ramer AD9T. Pro posouzení toho, zda se jedná o automatizovaný technický prostředek, je přitom zcela nerozhodné to, že se jedná o rychloměr, který lze používat pouze v souladu s návodem k obsluze (u každého přístroje je nutno při nastavení, resp. uvedení do provozu, dbát na dodržení podmínek výrobcem uvedených v návodu k obsluze), i to, že dle záznamu o měření byl předmětný rychloměr nastaven konkrétní osobou, jejíž jméno je v záznamu uvedeno (neboť každý silniční radar musí někdo nastavit bez ohledu na to, zda je umístěn na mýtné bráně, pevném, stálém stanovišti u silnice, nebo je umisťován ad hoc). Podstatné je toliko, zda je rychloměr schopen fungovat samostatně, tedy automaticky zaznamenávat a vyhodnocovat rychlost všech projíždějících vozidel, nebo zda je k výběru a měření rychlosti konkrétního vozidla nutná součinnost lidské obsluhy. V případě jakéhokoli stacionárního rychloměru je nezbytné přístroj před uvedením do provozu správně nastavit a umístit v souladu s pokyny výrobce tak, aby byla zajištěna jeho správná funkčnost. Tato skutečnost však sama o sobě nesvědčí tomu, že by se nejednalo o automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy, či naopak tomu, že by se jednalo o přístroj, který je používán ke změření rychlosti příslušníkem (městské) policie. Ani skutečnost, že se k předmětnému rychloměru obsluha připojuje přes Wi-Fi, není dle krajského soudu důvodem pro závěr o tom, že je to obsluha rychloměru, kdo provádí měření. V této souvislosti pak je nutné poznamenat, že bez možnosti konektivity by samotný radar byl prakticky nepoužitelný, neboť by z něj nebylo možno získat uložená data.

39. Dle krajského soudu tedy nelze rozlišovat mezi automatizovanými technickými prostředky na základě toho, zda jsou nastaveny jen jednou a následně se stále nachází na jediném místě, nebo jsou opakovaně nastavovány a umisťovány na rozličných stanovištích. Jediným dělicím kritériem je režim měření, tj. automatický režim, kdy dochází ke snímání veškerých projíždějících vozidel a zaznamenávání jejich rychlosti, a manuální režim, kdy výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí sama obsluha rychloměru. V projednávaném případě přitom i ze správního spisu, konkrétně ze záznamu o měření (oznámení o přestupku založeném na č. l. 1 a 9 správního spisu), vyplynulo, že měření proběhlo v automatizovaném režimu. Krajský soud tak nemá pochyb, že měření bylo provedeno stacionárním rychloměrem, který lze považovat za automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích podle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. Proto také tuto žalobní námitku jako nedůvodnou zamítl.

40. Soud neshledal důvodnou ani námitku, že prvostupňový orgán ve věci rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání, případně že se dokazování uskutečnilo bez osobní účasti žalobce.

41. Předně, názor žalobce, že v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, jež je řízením, ve kterém se rozhoduje o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je potřeba analogicky k trestnímu řádu a přestupkovému zákonu nařídit ústní jednání vždy, není správný. Byť by zdejší soud přistoupil na premisu, že obvinění žalobce z předmětného správního deliktu bylo skutečně „trestním obviněním“ ve smyslu Úmluvy a splňovalo tzv. Engel kritéria (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976, ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72), nemůže souhlasit s argumentem žalobce a v důsledku toho ani s jím citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015-35, že by z této skutečnosti v případě tzv. jiných správních deliktů automaticky vyplývala i povinnost obligatorně nařizovat ústní jednání.

42. Právní úprava tzv. jiných správních deliktů (tedy i správního deliktu podle § 125f zákona o silničním provozu) obecně neznala institut obligatorního ústního jednání tak, jak tomu bylo u přestupků (srov. § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích); při posuzování nutnosti nařizovat ústní jednání je proto potřeba vycházet z úpravy subsidiární, tj. z § 49 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Ten ve svém prvním odstavci stanoví, že ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné.

43. I Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, s odkazem na svůj rozsudek ze dne 11. 11. 2004, č. j. 3 As 32/2004-53, publikovaný pod č. 852/2006 Sb. NSS, výslovně uvedl, že v řízení o správních deliktech nemají správní orgány povinnost vždy nařídit ústní jednání. V kontextu standardů čl. 6 Úmluvy pak konstatoval, že „[s]oulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ Na okraj lze poukázat i na novou úpravu přestupků obsaženou v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) účinnou od 1. 7. 2017, která již s obligatorním konáním ústního jednání vůbec nepočítá. Důvodová zpráva k zákonu o odpovědnosti za přestupky k tomu uvádí, „že pokud je připuštěn soudní přezkum, v rámci něhož bude čl. 6 Úmluvy naplněn, vybrané procesní záruky nemusí být nutně zajištěny ve fázi správního řízení.“ 44. Nejvyšší správní soud proto v souladu s výše uvedenými závěry konstantně poukazuje na to, že správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání v řízeních o správních deliktech, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků (viz také např. rozsudek ze dne 26. 8. 2016, č. j. 4 As 123/2016-24, ze dne 24. 8. 2016, č. j. 2 As 85/2016-33, ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 7/2016-30, nebo ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40). Rozhodnutí soudů, na která v této otázce žalobce poukazuje, jsou touto konstantní judikaturou zcela překonaná.

45. Uvedené závěry dopadají i na nyní projednávanou věc, neboť i nyní měl žalobce možnost účastnit se jednání před soudem, na němž však výslovně netrval. V rozporu s nimi přitom není ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30, na nějž žalobce v žalobě odkazuje. Tento rozsudek se totiž výslovně nezabýval obligatorním nařizováním ústního jednání, ale nároky na dokazování ve správním řízení. V návaznosti na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010-82, publikované pod č. 2633/2012 Sb. NSS, sice zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, tento požadavek ovšem vztáhl k zásadně povinnému provádění důkazů za přítomnosti účastníků řízení. Jinými slovy – zmíněný rozsudek devátého senátu ve skutečnosti argumenty žalobce nijak nepodporuje; devátý senát ostatně např. v rozsudku ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 83/2016-48, výslovně konstatoval, že ústní jednání u správních deliktů vždy povinné není.

46. Lze tedy uzavřít, že ze všech shora uváděných důvodů nelze považovat námitku porušení čl. 6 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod za důvodnou. Řádné naplnění práv plynoucích z těchto ustanovení lze spatřovat právě v možném nařízení jednání před soudem. Ochranu práv účastníků řízení ostatně naplňuje i samotný § 49 odst. 1 správního řádu, jenž vyžaduje nařízení ústního jednání, je-li to nezbytné k uplatnění jejich práv. Taková nezbytnost ovšem dle názoru soudu nenastala a žalobce ve správním řízení neuváděl nic, co by snad bylo možné objasnit jen v rámci nařízeného ústního jednání.

47. Krajský soud dále uvádí, že samotné dokazování v nyní projednávané věci proběhlo v souladu s východisky obsaženými v uvedených rozsudcích. V návaznosti na uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30, lze ust. § 51 odst. 2 správního řádu vyložit tak, že správní orgány jsou povinny provádět dokazování za přítomnosti účastníků při ústním jednání (§ 49 správního řádu) nebo mimo ústní jednání, o čemž ale musí být účastníci zásadně předem vyrozuměni.

48. V daném případě správní orgán prvního stupně prováděl dokazování mimo ústní jednání, o čemž žalobce, resp. jeho zástupce řádně a s dostatečným předstihem vyrozuměl v oznámení o pokračování v řízení o správním deliktu ze dne 2. 3. 2016. V předmětném oznámení bylo mimo jiné uvedeno, že ve věci budou prováděny důkazy mimo ústní jednání, a to 11. 4. 2016 v 10:00 hodin na Městském úřadě v Židlochovicích, nám. Míru 152, 2. poschodí, kancelář č.

302. O provedeném dokazování, které proběhlo dne 11. 4. 2016, byl následně vyhotoven záznam o provedení důkazů listinou, z něhož vyplývá, že správní orgán provedl mimo ústní jednání důkazy listinami obsaženými ve spisovém materiálu. Žalobce ani jeho zmocněnec se provádění dokazování neúčastnili a na možnost vyjádřit se k prováděným důkazům (a uplatnit tak zásadu bezprostřednosti, jak sám žalobce v žalobě uvádí) tak z vlastní vůle rezignovali. V žádném případě tak nemohlo dojít k jakémukoliv zkrácení procesních práv žalobce.

49. Pokud žalobce namítal, že v místě, kde bylo vozidlo změřeno, je nejvyšší povolená rychlost stanovená na 60 km/h, a proto nemohlo dojít ke spáchání přestupku řidičem, resp. správního deliktu provozovatelem vozidla, soud předně poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015-71, publikované pod č. 3577/2017 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že „[ž]alobní tvrzení či důkazní návrhy krajský soud nemůže odmítnout jako opožděné nebo účelové jen proto, že je obviněný z přestupku neuplatnil, ač tak učinit mohl, v řízení před správními orgány. Krajský soud však na základě skutkového a právního stavu věci, který je povinen v mezích žalobních bodů přezkoumat, může tato žalobní tvrzení shledat irelevantními nebo nevěrohodnými, a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako nadbytečné“. Námitku, že v místě měření byla stanovena nejvyšší povolená rychlost 60 km/h, žalobce neuplatnil v rámci správního řízení a tato se objevuje poprvé v podané žalobě. Ze správního spisu je zřejmé, že ke změření vozidla došlo v obou případech na ulici Nádražní v blízkosti domu č. p. 733 v Židlochovicích, v úseku, kde je dle fotografií souvislá zástavba. Na fotografii pořízené radarem je uvedeno, že dovolený rychlostní limit v předmětné lokalitě je 50 km/h, o čemž soud vzhledem k místu měření nemá důvod pochybovat. Jelikož žalobce kromě obecného konstatování k této námitce nedoložil žádný důkaz, považuje soud námitku za nevěrohodnou a účelovou.

V. Závěr a náklady řízení

50. Na základě výše uvedeného soud žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.

51. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení