29 A 107/2014 - 123

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D. a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: Z. J., zastoupená Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem Hroznová 17, Brno, za účasti osob zúčastněných na řízení: a) M. P., b) S. M., c) L. H., d) M. H., o žalobě proti výroku III. rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno ze dne 20. 10. 2003, zn. 1239/92/3-RBD+RNP, takto:

Výrok

I. Výrok III. rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno ze dne 20. 10. 2003, zn. 1239/92/3-RBD+RNP, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 114 Kč, a to k rukám jejího advokáta Mgr. Bc. Ivo Nejezchleba do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Brno (dále jen „pozemkový úřad“), jako věcně a místně příslušný správní orgán v řízení o nároku na vydání nemovitosti dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) výrokem I. rozhodnutí ze dne 20. 10. 2003, zn. 1239/92/3- RBD+RNP, rozhodl o tom, že žalobkyně je vlastníkem „pozemku v k.ú. Horní Heršpice, dle PK část graf. přídělu č. 8, PO II role, dle KN část p.č. 204/1, orná půda, dle GP č. 847- 71/2000 ze dne 18.7.2000 p.č. 204/10 orná půda o výměře 17580 m“, přičemž jí uložil povinnost uhradit nedoplatek přídělové ceny dle § 6 odst. 3 zákona o půdě; výrokem II. pozemkový úřad rozhodl o tom, že žalobkyně není vlastníkem specifikovaných pozemků a konečně výrokem č. III. svého rozhodnutí pozemkový úřad rozhodl tak, že „na části pozemku KN 204/1 orná půda, dle GP č. 847-71/2000 ze dne 18.7.2000 p.č. 204/10 orná půda, k.ú. Horní Heršpice se zřizuje věcné břemeno spočívající v právu chůze osob a jízdy vozidly ve prospěch vlastníka pozemku p.č. 191, p.č. 195, p.č. 196, p.č. 197, p.č. 198, p.č. 199 a p.č. 202, vše k.ú. Horní Heršpice. Rozsah věcného břemene je stanoven geometrickým plánem č.1067- 104/2003, potvrzeného dne 2. 7. 2003, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí“. (Zdejší soud úvodem tohoto rozhodnutí poznamenává, že rozhodnutí pozemkového úřadu i některá další navazující soudní rozhodnutí, popř. další podklady hovoří o pozemku p. č. 204/10. Jedná se však o nesprávné označení, které vzniklo v průběhu řízení zřejmě chybou v psaní, neboť správné p. č. daného pozemku je 204/12 – viz např. přípis pozemkového úřadu ze dne 18. 12. 2003, zn. 1239/92, geometrický plán č. 932-53/2001, geometrický plán č. 1067-104/2003, sdělení Katastrálního úřadu Brno-město ze dne 19. 11. 2003, č. j. Z-19 1862003, či vyjádření právního zástupce žalobkyně v rámci jednání před soudem prvního stupně ze dne 27. 6. 2006, č. j. 44 C 380/2003-38; tyto materiály jsou součástí správního spisu nebo spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 44 C 188/2010. Soud proto bude dále „sporný“ pozemek označovat jako pozemek p. č. 204/12.)

2. Pozemkový úřad v rozhodnutí konstatoval, že jeho předcházející rozhodnutí bylo zrušeno k návrhu Statutárního města Brno [dle § 249 odst. 2 ve spojení s § 250l odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), v tehdy účinném znění] rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2002, č. j. 29 Ca 502/2000-59, v němž krajský soud uvedl, že se pozemkový úřad v dalším řízení bude muset zabývat otázkou, zda je třeba ve vztahu k vydávaným nemovitostem zřídit věcné břemeno ve smyslu § 9 odst. 5 zákona o půdě, a to z důvodu potřeby přístupu na sousední parcely p. č. 196, 197 a 202.

3. Dále pozemkový úřad uvedl, že při zřizování věcného břemene vzal v potaz sdělení majetkového odboru Magistrátu města Brna ze dne 28. 2. 2000, dle něhož bylo v terénu zjištěno, že na pozemku p. č. 204/12 se nachází nezpevněná polní cesta, po které je v dané době jediný možný příjezd ke garážím na pozemku p. č. 202 [majiteli byly osoby zúčastněné na řízení a) a b)] a pozemku p. č. 195 [vlastníkem je osoba zúčastněná na řízení a)] a dále přístup k pozemkům p. č. 196 a 197 (vlastníkem je pan T. R.). Vlastníci předmětných pozemků se dle tohoto sdělení oprávněně obávají, že pokud bude pozemek p. č. 204/12 vydán v celém rozsahu, dojde k zamezení přístupu k jejich soukromému vlastnictví. Majetkový odbor Magistrátu města Brna také evidoval žádosti uvedených osob o zřízení věcného břemene, které nebyly vzhledem k uplatněnému restitučnímu nároku vyřízeny; proto požádal tento odbor dne 22. 6. 2000 pozemkový úřad o zřízení věcného břemene přístupu a příjezdu ve smyslu § 9 odst. 5 zákona o půdě.

4. Pozemkový úřad v rozhodnutí dále uvedl, že provedl vlastní šetření nejen ohledáním na místě samém, ale také prošetřením listin uložených v katastru nemovitostí, kdy šetřením v archivních materiálech zjistil, že dotčené parcely nabyli vlastníci, resp. jejich právní předchůdci v rámci přídělového řízení. V dalších obdobích došlo k mnoha převodům nemovitostí přiléhajících k vydávanému pozemku, které nerespektovaly nutnost přístupu k jednotlivým parcelám. Ohledáním na místě samém bylo přitom zjištěno, že k sousedním pozemkům skutečně nevede žádná přístupová cesta, pouze velmi úzká pěšinka přes pozemek Českých drah. Na pozemku, který vlastní České dráhy, nemůže pozemkový úřad věcné břemeno zřizovat. Uvedené skutečnosti měly být ověřeny leteckými snímky i svědectvím zainteresovaných osob (pan T. R. a paní P.).

5. Pozemkový úřad dle svých slov působil na strany, aby došlo ke zřízení věcného břemene smlouvou dle § 151n a násl. zákona č. 40/4964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“), a to po nabytí právní moci rozhodnutí o vlastnictví dotčeného pozemku. Toto řešení nebylo stranami akceptováno. Vzhledem k této skutečnosti, jež signalizovala možnost následných sporů, rozhodl pozemkový úřad o zřízení věcného břemene, neboť se lze důvodně domnívat, že právní a faktická pozice majitelů sousedních pozemků po navrácení vlastnictví restituentce se stane nejistou. Ke zřízení věcného břemene, spočívajícího v právu chůze a jízdy vozidly přes vydávaný pozemek, došlo z důvodu ochrany důležitých zájmů jiných vlastníků.

6. Pozemkový úřad dodal, že před vydáním rozhodnutí byli účastníci řízení ve smyslu § 33 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád z roku 1967“) vyzváni, aby se vyjádřili. Žalobkyně požádala o prodloužení lhůty k vyjádření, neboť jednala s vlastníky okolních pozemků o řešení přístupu k jejich pozemkům. Následně sdělila, že k dohodě nedošlo a požádala o vydání rozhodnutí.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě, dosavadní průběh řízení a vyjádření žalovaného

7. Žalobkyně v žalobě ze dne 22. 12. 2003 podle § 246 a násl. o.s.ř., doručené Městskému soudu v Brně téhož dne a vedené pod sp. zn. 44 C 380/2003, napadla všechny výroky rozhodnutí. Ve vztahu k výroku III. napadeného rozhodnutí nesouhlasila se skutkovými zjištěními pozemkového úřadu, která považovala za nesprávná a tendenční s cílem omezit její vlastnické právo.

8. Žalobkyně zpochybnila existenci nezpevněné polní cesty na pozemku p. č. 204/12. Své tvrzení doložila fotografiemi části pozemku, přičemž je dle ní třeba vzít v potaz, že osoby zúčastněné na řízení c) a d) zbudovaly na pozemku p. č. 202 garáže bez příslušného povolení a přístup k těmto garážím zajistily částečným znehodnocením pozemku p. č. 204/12, kdy na daném pozemku provedly výkopové práce, které jim měly příjezd zajistit; rovněž tyto výkopové práce měly být provedeny bez stavebního povolení. Dané výkopové práce považoval pozemkový úřad za nezpevněnou polní cestu, přičemž výkopové práce končí v místě, kde stály garáže, pročež nelze hovořit o tom, že by se na předmětném pozemku nacházely v rozsahu, který odpovídá věcnému břemeni.

9. Žalobkyně dodala, že v době podání žaloby se na pozemku p. č. 202 nelegálně postavené garáže již nenacházejí, kdy stavebníci byli donuceni tyto garáže na základě rozhodnutí příslušného stavebního úřadu odstranit. Za toho stavu považovala žalobkyně zřízení věcného břemeně chůze a jízdy přes pozemek za účelem přístupu ke garážím na pozemku p. č. 202, které již neexistují, za nedůvodné. Nedůvodné je tak zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka pozemku p. č. 202 a 198, když navíc k pozemku p. č. 198 je možný přístup přes pozemek p. č. 202.

10. Za správné považovala žalobkyně zjištění pozemkového úřadu, že k pozemkům p. č. 195, 196 a 197 nevede žádná přístupová cesta. Tato skutečnost však nevznikla při činnosti pozemkového úřadu, ani jiného orgánu státní správy (v rámci přídělového řízení). Vlastníci těchto pozemků v době, kdy na sebe pozemky převáděli, si byli vědomi, že k těmto pozemkům nevede žádná přístupová cesta a přesto projevili vůli stát se jejich vlastníky. Jednalo se o jejich nezodpovědné chování, jehož následky svým rozhodnutím pozemkový úřad odstraňuje na úkor žalobkyně rozhodnutím o zřízení věcného břemene. Žalobkyně tak považuje za protiústavní, aby její vlastnické právo bylo za dané situace omezeno ve prospěch daných osob. Nadto přístup k těmto pozemkům lze zřídit i přes pozemky jiné. Pozemkový úřad také měl přihlédnout k chování vlastníků pozemků, v jejichž prospěch bylo věcné břemeno zřízeno. Žalobkyně byla ochotna se s nimi dohodnout, např. jim část pozemku odprodat za obvyklých podmínek. Dotčené osoby však odmítly za obvyklých podmínek smluvní vztah s žalobkyní uzavřít, vědomy si toho, že rozhodnutím pozemkového úřadu jim toto právo vznikne na úkor žalobkyně bezplatně.

11. Na výzvu soudu se k věci vyjádřil mj. Pozemkový fond České republiky, jakožto tehdejší účastník řízení, který v přípisu ze dne 10. 5. 2004, zn. 23321/2004-Bu, uvedl, že věcné břemeno bylo zřízeno na základě nesprávných skutkových zjištění, a tedy nedůvodně. Další tehdejší účastník řízení, Statutární město Brno, ve vyjádření ze dne 8. 6. 2004, zn. VLHZ-2823/04-Mat, uvedl, že zřízení věcného břemene je plně v kompetenci pozemkového úřadu. V přípisu ze dne 6. 1. 2006, zn. VLHZ-7412/05-Kol, pak poukázal na připravované změny v dotčeném území a rozhodnutí o žalobě ponechal na uvážení soudu.

12. Ve věci následně proběhla jednání před soudem dne 27. 6. 2006, 5. 10. 2006, 22. 2. 2007, 29. 3. 2007 a 7. 2. 2008, načež bylo řízení usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2008, č. j. 44 C 380/2003-119, zastaveno, neboť dle rozhodujícího soudu byl k projednání věci příslušný soud ve správním soudnictví. Věc byla následně zaevidována u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Ca 98/2008.

13. Ve věci poté rozhodl, na návrh Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2009, zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů usnesením ze dne 2. 9. 2010, č. j. Konf 110/2009-11, dle něhož příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp zn. 29 Ca 98/2008, v části směřující proti výroku I. rozhodnutí pozemkového úřadu (týkajícího se úhrady nedoplatku přídělové ceny) je soud v občanském soudním řízení a příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Ca 98/2008 v části směřující proti výroku III. pozemkového úřadu (týkajícího se zřízení věcného břemene) je soud ve správním soudnictví; zároveň bylo tímto usnesením zrušeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2008, č. j. 44 C 380/2003-119. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2014, č. j. 44 C 188/2010- 143, bylo rozhodnuto, že se řízení ohledně žaloby směřující proti výroku III. rozhodnutí pozemkového úřadu, týkající se zřízení věcného břemene, zastavuje dle § 140b odst. 1 o.s.ř. a věc se v tomto rozsahu postupuje Krajskému soudu v Brně dle § 104 odst. 1 o.s.ř. a usnesení vydaného v kompetenčním sporu zvláštním senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 2. 9. 2010, č. j. Konf 110/2009-11.

14. Věc pak byla zaevidována u zdejšího soudu pod sp. zn. 29 A 107/2014, přičemž o žalobě je jednáno v rozsahu, v němž směřuje proti výroku III. rozhodnutí pozemkového úřadu. Pro posouzení věci si zdejší soud vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 44 C 188/2010. Žalobkyně původní žalobu ze dne 22. 12. 2003, resp. 27. 3. 2008 (řízení vedené pod sp. zn. 29 Ca 98/2008) upřesnila podáním ze dne 15. 4. 2015, kdy upozornila na nové označení účastníků řízení a možné osoby zúčastněné na řízení dle § 34 s.ř.s. Dále odkázala na původní žalobu a navrhla, aby soud zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu ve výroku III.

15. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 3. 8. 2015 v podstatě pouze odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

III. Posouzení věci soudem

16. Zdejší soud, v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“) bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí pozemkového úřadu, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a shledal, že žaloba je důvodná.

17. Upozorňuje na skutečnost, že jako s žalovaným jednal se Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Jihomoravský kraj, který se stal namísto pozemkového úřadu pro věc příslušný v důsledku změn vyvolaných přijetím a nabytím účinnosti zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů.

18. Ve věci je přitom nesporné, že napadeným rozhodnutím pozemkového úřadu bylo rozhodnuto, že žalobkyně je vlastníkem pozemku p. č. 204/12, přičemž na části tohoto pozemku bylo v rozsahu vymezeném geometrickým plánem ze dne 18. 6. 2003, č. 1067- 104/2003, zřízeno věcné břemeno spočívající v právu chůze osob a jízdy vozidly ve prospěch vlastníků pozemků p. č. 191, 195, 196, 197, 198, 199 a 202, vše v k. ú. Horní Heršpice. Klíčovou právní otázkou, kterou je třeba posoudit, je to, zda rozhodnutí o zřízení předmětného věcného břemene bylo řádné a opřené o dostatečně zjištěné skutkové okolnosti. Soud přitom dospěl k závěru, že dané rozhodnutí vykazuje nedostatky, které vedou v rozsahu výroku III. k jeho zrušení.

19. Soud rovněž předesílá, že při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 129 odst. 1 a 2 s. ř. s. a 9 odst. 6 zákona o půdě). Bral přitom v potaz i závěry judikatury předcházející rozhodnutí pozemkového úřadu, ovšem nemohl odhlédnout i od závěrů pozdějších; tento postup a přístup se může jevit z pohledu pozemkového úřadu poněkud přísným, je však v souladu s principy incidentní retrospektivity (soudcovského práva), dle nichž se aplikuje nově soudcovsky vytvořená norma na všechny aktuálně před nižšími soudy probíhající kauzy, eventuálně i na všechny žaloby podané po dni vynesení nového precedentu, a to bez ohledu na to, kdy proběhlo jednání odpovídající skutkové podstatě právní normy [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3/10, a ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz], či např. Kühn, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy, 2011, č. 6, s. 191 a násl. nebo Kühn, Z., Bobek, M., Polčák, R. a kol. Judikatura a právní argumentace. Praha: Auditorium, 2006). III. a) Obecná východiska pro posouzení věci

20. Dle § 9 odst. 5 zákona o půdě, ve znění účinném ke dni rozhodování pozemkového úřadu, platilo, že „[p]okud je toho nezbytně třeba, může pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, případně uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků“.

21. Jak je zřejmé z výše podané rekapitulace, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2002, č. j. 29 Ca 502/2000-59, byl pozemkový úřad zavázán zabývat se otázkou, zda je třeba ve vztahu k pozemku p. č. 204/12 zřídit věcné břemeno ve smyslu § 9 odst. 5 zákona o půdě, a to z důvodu potřeby přístupu na sousední pozemky p. č. 196, 197 a 202. Z průběhu řízení před pozemkovým úřadem vyplynulo, že otázka potřeby zřídit předmětné věcné břemeno se nemusí týkat jen těchto pozemků, ale rovněž pozemků dalších.

22. Principiální východisko pro rozhodování o zřízení věcných břemen dle § 9 odst. 5 lze nalézt např. již v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2000, č. j. 29 Ca 162/98-25, publikovaného v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod č. 720/2000 (č. 6/2000, s. 518, či také např. v informačním systému ASPI pod označením JUD19930CZ), dle něhož „[p]ozemkový úřad při rozhodování o obnovení vlastnického práva v restitučním řízení podle § 9 odst. 4 zákona o půdě není povinen věcné břemeno zřídit, má však pravomoc takové rozhodnutí vydat, dospěje-li k závěru, že zřízení věcného břemene je nezbytně třeba. Využije-li však své pravomoci založené ustanovením § 9 odst. 5 citovaného zákona, a přistoupí ke zřízení věcného břemene, musí toto své rozhodnutí opřít o dostatečně zjištěný skutečný stav věci a nemůže omezit vlastníka nemovitosti ve všech jeho oprávněních způsobem libovolným. Zřízení věcného břemene musí být voleno tak, aby právo vlastníka bylo v co nejmenší míře dotčeno a aby byl tedy přesně vymezen pruh zatíženého pozemku“ (zvýraznění doplněno).

23. Na výše uvedeném nemohou nic změnit ani závěry vyslovené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, týkajícím se návrhu na zrušení § 9 odst. 5 zákona o půdě. V tomto nálezu, jehož některé myšlenky našly odraz v textu odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu, Ústavní soud uvedl, že „[p]ouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže. Jde-li o případ, kdy pozemkový úřad rozhoduje v jediném rozhodnutí o schválení dohody nebo rozhoduje o vlastnictví oprávněné osoby a současně také o zřízení (nebo zrušení) věcného břemene na restituované nemovitosti, vzniká vlastnické právo oprávněné osoby až rozhodnutím pozemkového úřadu, a jeho vznik spadá v jeden okamžik se vznikem věcného břemene. V tomto případě evidentně nemůže jít o tvrzené porušení čl. 11 Listiny [základních práv a svobod], protože v době rozhodování o omezení vlastnického práva toto vlastnické právo oprávněné osobě ještě nesvědčí. Porušit právo na ochranu neexistujícího práva (byť neexistujícího jenom prozatím) je pojmově vyloučeno“. Podobné závěry lze vysledovat také v již připomínaném usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 2. 9. 2010, č. j. Konf 110/2009-11, publikovaného pod č. 2380/2011 Sb. NSS.

24. Nelze ovšem odhlédnout od dále rozebíraného kontextu celé věci, např. toho, že Ústavní soud právě v citovaném v nálezu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, výslovně uvedl, že ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě je jedním z těch, které ve smyslu § 151n a ustanovení následujících, zejména § 151o odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 konkretizují možnosti zřizování věcných břemen. Z toho lze dovodit, že rozhodování o zřízení věcného břemene dle § 9 odst. 5 zákona o půdě bylo třeba pojmout v kontextu obecné (občanskoprávní) úpravy věcných břemen a z těchto principů subsidiárně vyjít (viz také nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, týkající se otázky tzv. zákonných věcných břemen); lze tak rovněž mít za to, že při zřizování věcných břemen dle § 9 odst. 5 zákona o půdě měl správní orgán povinnost vycházet z podobných hledisek jako soud, pokud by věcné břemeno daný soud zřizoval dle příslušných ustanovení občanského zákoníku z roku 1964. Zároveň Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, za tam stanovených podmínek, ani v souvislostech § 9 odst. 5 zákona o půdě nevyloučil (ba právě naopak) právo vlastníka pozemku zatíženého věcným břemenem na náhradu za zřízení takového věcného břemene (blíže předmětný nález či z odborné literatury také Kabelková, E. Věcná břemena v novém občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 47). K vývoji interpretace nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, a k ní se vztahující praxi v činnosti pozemkových úřadů lze odkázat např. také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2190/2004 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétní pozemkový úřad, zřízením věcných břemen na vydávaných pozemcích, omezil vlastnické právo žalobce, a to i přesto, že žalobce při zřízení věcných břemen nebyl vlastníkem dotčených pozemků, jestliže právní moc rozhodnutí o vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům nastala téhož dne jako právní moc rozhodnutí o zřízení věcných břemen na nich váznoucích; Nejvyšší soud se zde rovněž vyjádřil k otázce náhrady a takové omezení vlastnického práva (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2778/2012).

25. Z obecného hlediska rovněž nelze pustit ze zřetele ani skutečnost, že se v projednávaném případě jednalo o problematiku restituční. K této oblasti se Ústavní soud mnohokrát vyslovil, a to např. v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, v němž dospěl ke stanovisku, že „při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba vždy mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel, a rovněž s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou občanskoprávními vztahy“.

26. Nadto je třeba vést v patrnosti, že žalobou napadený výrok rozhodnutí pozemkového úřadu představuje rozhodnutí správního orgánu v řízení, ve kterém správní orgán stíhala povinnost ve smyslu § 3 odst. 4 správního řádu z roku 1967, tedy že „[r]ozhodnutí správních orgánů musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci“ resp. dle § 32 odst. 1 správního řádu z roku 1967, dle něhož „[s]právní orgán je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků řízení“. Na rozhodnutí pozemkového úřadu bylo možné klást také požadavky týkající se řádného odůvodnění rozhodnutí (§ 47 odst. 3 správního řádu z roku 1967), a tedy i jeho přezkoumatelnosti. Inspirativní pro rozhodování pozemkové úřadu pak i v dané věci mohlo být v rozhodnou dobu ustanovení § 110 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), při vědomí odlišnosti institutů omezení vlastnického práva dle tohoto zákona a zákona o půdě, a interpretace a praxe s ním spojená.

27. Z pohledu vymezení obecných hledisek pro posouzení předmětné věci tak krajský soud shrnuje, že pozemkový úřad měl povinnost zohlednit ústavněprávní východiska týkající se problematiky restitučních předpisů, hledisko týkající se zřizování věcných břemen dle požadavků občanského práva, i povinnost dostát požadavkům na řádné správní rozhodnutí, a to jak v aspektu dostatečného zjištění skutkového stavu, tak řádného odůvodnění rozhodnutí. III. b) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc

28. Na základě výše vedeného půdorysu se tedy zdejší soud domnívá, jak již předeslal, že žalobou napadený výrok rozhodnutí pozemkového úřadu neobstojí.

29. Jak už bylo řečeno, soud při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 129 odst. 1 a 2 s. ř. s. a 9 odst. 6 zákona o půdě); zároveň přihlížel i k pozdějším závěrům judikatury. Vzhledem k pozdějšímu vývoji řízení před Městským soudem v Brně však nemohl pustit ze zřetele ani některé skutečnosti, které vyplynuly z průběhu řízení před tímto soudem pod sp. zn. 44 C 380/2003, a které přispěly k zásadnímu zpochybnění správnosti či úplnosti skutkových zjištění pozemkového úřadu.

30. Na tomto místě soud opakuje, a shrnuje tak výše specifikované obecné aspekty, že bylo třeba, aby pozemkový úřad své rozhodnutí opřel o dostatečně zjištěný skutkový stav věci a věcné břemeno zřídil tak, aby právo vlastníka bylo dotčeno v co nejmenší míře.

31. Z hlediska odůvodnění napadeného rozhodnutí je třeba si položit otázku, zda bylo vhodné, potažmo možné, zatížit pozemek p. č. 204/12 věcným břemenem ve prospěch vlastníka či vlastníků [osoby zúčastněné na řízení c) a d)] pozemku p. č.

202. Je totiž zřejmé, že na tento pozemek je možný přístup z veřejně přístupné komunikace a nabízí se již v dané době zpochybnění nezbytnosti přístupu k pozemku nebo stavbě, jako jednoho z předpokladů pro zřízení takového věcného břemene (viz § 9 odst. 5 zákona o půdě, či také § 151o odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964). Jak přitom vyplývá z judikatury i nauky, „věcné břemeno cesty nelze zřídit v těch případech, kdy si vlastník stavby může zajistit přístup ke stavbě z veřejné komunikace, je-li vlastník budovy současně vlastníkem přilehlého pozemku nebo lze-li přístup vlastníka ke stavbě zajistit jinak. Slovem jinak se rozumí například prostřednictvím smluvního ujednání anebo prostřednictvím jiných pozemků k přístupu k dotčené stavbě, které se nacházejí v jeho vlastnictví. To však neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku přilehlého pozemku. Smluvní ujednání má před soudním rozhodnutím prioritu. To však neznamená, že subjekt požadující právo cesty musí kývnout na jakýkoliv smluvní návrh vlastníka pozemku. Smluvní návrh by měl zřídit právo cesty odpovídající povaze a smyslu věcného břemene, a to za přiměřenou náhradu. V případě, že návrh vlastníka nemovitosti těmto požadavkům nekoreluje, neměla by přítomnost možné dohody bránit soudu, aby věcné břemeno svým rozhodnutím zřídil“ (komentář k § 151o odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964: Lasák, J. in Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Wolters Kluwer. ASPI ID: KO40_1964CZ; srov. také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, a ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 220 Cdo 28/2005.).

32. Soud si je vědom, že zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníků pozemku p. č. 202 bylo pozemkovým úřadem odůvodněno nutností přístupu ke garážím. O právním statusu těchto garáží se však ve správním rozhodnutí a správním spisu neobjevuje takřka ničeho konkrétního (za dostatečný nelze v žádném případě považovat „souhlas“ útvaru hlavního architekta Magistrátu města Brna ze dne 2. 3. 1998, č. j. 5300/04484/98/Mak/Kre). Jak přitom vyplynulo z řízení vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 44 C 380/2003, nebylo zřejmé, zda tyto garáže byly postaveny v souladu se stavebními předpisy. Z průběhu správního řízení před pozemkovým úřadem, jak bylo zmíněno, odpověď na tuto otázku nevyplývá, závěr správního orgánu není podložen relevantním obsahem správního spisu. Soud připomíná, že v předmětném řízení před Městským soudem v Brně žalobkyně zpochybňovala soulad stavby garáží se stavebními předpisy; zástupce osob zúčastněných na řízení c) a d) při jednání před městským soudem dne 22. 2. 2007 uvedl, že vjezd do garáže byl zaslepen na doporučení stavebního úřadu a garáž nebyla zkolaudována; těmito osobami městskému soudu předložené stavební povolení Úřadu městské části Brno – jih ze dne 23. 8. 1995, č. j. SÚ 2661/95, se předmětných garáží vůbec netýká a navíc z něj vyplývá, že tyto osoby si průjezd na pozemku p. č. 202 samy zastavěly. Pro úplnost soud upozorňuje na skutečnost, že zřízení práva nezbytné cesty není zcela vyloučeno ani v případě stavby zřízené v rozporu se stavebními předpisy (viz např. usnesení Nejvyššího soud ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014), avšak pro takový závěr pozemkového úřadu by správní spis musel obsahovat dostatek podkladů a odůvodnění rozhodnutí by se s touto otázkou muselo vypořádat.

33. Obdobné pak platí pro pozemek p. č. 198, rovněž ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení c) a d). Přístup na tento pozemek je možný z pozemku p. č. 202, kdy vlastníci jsou totožní. Soud apriorně zcela nevylučuje ani možnost zřízení věcného břemene ve prospěch tohoto pozemku (a to např. s úvahou o budoucích možných změnách vlastnických poměrů, kdy by se tento pozemek skutečně mohl ocitnout bez vhodného přístupu), avšak bylo třeba, aby se rozhodnutí pozemkového úřadu vyrovnalo, opřeno o dostatečné podklady, s otázkou nezbytnosti zřízení takové cesty, a to v rámci proporcionality omezení práv žalobkyně.

34. Odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu se pak výslovně zmiňuje již pouze o pozemcích p. č. 196 a 197 (vlastník pan T. R.), ačkoli ve výroku III. zřizuje věcné břemeno ve prospěch vlastníků dalších pozemků (kromě výroku jsou tyto další pozemky zmíněny pouze v rekapitulační části rozhodnutí, pozemek p. č. 199 pak ani tam ne). U těch lze skutečně dle názoru soudu reálně uvažovat o potřebě zřízení příslušného věcného břemene. Je však otázkou, zda bylo třeba dané věcné břemeno vymezit v rozsahu, v jakém jej určil pozemkový úřad. Dle geometrického plánu ze dne 18. 6. 2003, č. 1067-104-2003, totiž věcné břemeno bylo vymezeno v pásu podél celého pozemku p. č. 204/12; z hlediska pozemků p. č. 196 a 197 se nabízí úvaha o zkrácení tohoto pásu, což by eventuálně, v závislosti na konkrétně zjištěných skutkových okolnostech, lépe odpovídalo minimalizaci zásahu do práv žalobkyně. S takovým řešením by ostatně souhlasil dle svého vyjádření při jednání městského soudu ze dne 5. 10. 2006 pan R. i osoba zúčastněná na řízení a), paní P. [srov. také sdělení městskému soudu Statutárního města Brna ze dne 11. 8. 2006, sp. zn. OÚPR/40703/06, či sdělení zástupce žalobkyně při jednání městského soudu ze dne 22. 2. 2007; obdobně pak osoby zúčastněné na řízení c) a d) při tomtéž jednání].

35. Jak již bylo předesláno, o ostatních pozemcích, v prospěch jejichž vlastníků bylo věcné břemeno zřízeno, neobsahuje odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu nic relevantního. Některé skutečnosti sice lze dovodit z podkladů pro rozhodnutí (např. zmíněný geometrický plán ze dne 18. 6. 2003, č. 1067-104-2003), avšak celkově považuje soud závěry pozemkového úřadu za nepřezkoumatelné. Ze samotného rozhodnutí totiž nelze podrobněji seznat možnost existence dalších variant přístupu k dotčeným pozemkům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011), popř. stanovisko pozemkového úřadu k hledisku jednání majitelů dotčených pozemků spočívajícího v nabytí vlastnického práva k pozemkům v době, kdy k nim nebyl zajištěn přístup [srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011, či již dříve rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 1998, č. j. 30 Ca 228/97-19, publikovaný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod č. 311/1998 (č. 13/1998, s. 403, či také např. v informačním systému ASPI pod označením JUD11619CZ)].

36. Soud sice chápe nelehkou pozici pozemkového úřadu při rozhodování o předmětné věci, stejně tak jako registruje, že se pozemkový úřad přinejmenším snažil ve věci dospět k rozumnému řešení. Soud si zároveň uvědomuje míru nároků, která je na pozemkový úřad kladena, stejně jako skutečnost, že i žalobkyně mohla ve správním řízení vyvinout větší aktivitu a kupř. nabídnout alternativní řešení (např. v rámci možnosti vyjádřit se k věci), na druhou stranu toto vědomí nemůže zvrátit závěr soudu o potřebě zrušení napadeného výroku rozhodnutí pozemkového úřadu.

IV. Závěr a náklady řízení

37. Ve světle všech výše uvedených skutečností krajský soud shrnuje, že nedostatky rozhodnutí pozemkového úřadu spatřuje v tom, že jeho závěry nebyly dostatečně odůvodněny a nevypořádaly se v tomto smyslu se všemi výše uvedenými rozhodnými skutečnostmi a hledisky, jakož že se toto rozhodnutí opíralo o nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (skutková podstata z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spise).

38. Na základě shora uvedeného krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.; současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému, v němž je žalovaný vázán shora vysloveným právním názorem (§ 75 odst. 5 s. ř. s.).

39. Žalobkyně dosáhla v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Krajský soud přitom při rozhodování o nákladech řízení bral v potaz jen řízení, které bylo před ním vedeno pod sp. zn. 29 A 107/2014; řízení před Městským soudem v Brně, v jehož rámci vznikly žalobkyni příslušné náklady řízení, totiž po usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 2. 9. 2010, č. j. Konf 110/2009-11, pokračovalo (viz bod 14 tohoto rozsudku) a v tomto smyslu je rozhodnutí o nákladech řízení na soudu v občanském soudním řízení.

40. Odměna advokáta žalobkyně a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se jednalo o jeden úkon právní služby (žaloba ze dne 22. 12. 2003 ve spojení s jejími aktualizacemi ze dne 27. 3. 2008 a ze dne 15. 4. 2015) a jeden režijní paušál, a to ve výši 1 × 3 100 Kč a 1 × 300 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d), § 13 odst. 3 advokátního tarifu], tedy celkem 3 400 Kč. Protože advokát žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 714 Kč, odpovídající dani (21 %), kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalobkyni nepřísluší náhrada za soudní poplatek, neboť je od soudního poplatku ze zákona osvobozena (viz § 21a odst. 2 zákona o půdě). Celkem tedy byla žalobkyni vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů ve výši 4 114 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

41. Výrok o náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s. V dané věci soud osobám zúčastněným na řízení neuložil žádnou povinnost, současně pak neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání práva na náhradu jejich dalších nákladů řízení (ostatně osoby zúčastněné na řízení takové důvody ani netvrdily).

Poučení