29 A 120/2016 - 56

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobce: V. H. zastoupený advokátem JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D. sídlem Bašty 8, 602 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno za účasti osoby zúčastněné na řízení: E.ON Distribuce a. s., IČO 28085400 sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, 370 01 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2016, č. j. JMK 88663/2016, sp. zn. S-JMK/63007/2016 OÚPSŘ, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh správního řízení

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí žalovaného, kterým podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil správnost rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odboru výstavby (dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 9. 2. 2016, č. j. OV- ČJ/38570-12/SVE, sp. zn. OV/8410-2012/SVE. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně podle § 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v rozhodném znění (dále jen „stavební zákon“), v řízení o dodatečném povolení stavby „Rekreační chata x“ – novostavba jednopodlažní, podsklepené stavby s obytným podkrovím pro rodinnou rekreaci, na pozemcích parc. č. x a parc. č. x v k. ú. x, včetně souvisejících terénních úprav a opěrných zdí, na pozemcích parc. č. x a parc. č. x v k. ú. x (dále jen „předmětná stavba“), spojeném dle § 169 odst. 5 stavebního zákona s řízením o udělení povolení výjimky z § 20 odst. 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v rozhodném znění, rozhodl tak, že se žádost o dodatečné povolení předmětné stavby ve vlastnictví žalobce spojené s žádostí o výjimku z § 20 odst. 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb. zamítá, neboť povolení předmětné stavby je v rozporu s Územním plánem obce Moravany, jenž nabyl účinnosti dne 25. 9. 2014 (dále též „územní plán“).

2. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí neztotožnil s odvolacími námitkami žalobce, v nichž namítal, že správní orgán prvního stupně neměl posuzovat soulad předmětné stavby s územním plánem ze dne 4. 9. 2014, nýbrž s územním plánem předchozím, účinným v době podání žádosti o dodatečné povolení stavby, resp. umístění stavby. Žalovaný naopak přisvědčil právnímu názoru správního orgánu prvního stupně, že pro vydání dodatečného povolení stavby je soulad s platnou územně plánovací dokumentací základním předpokladem ve smyslu § 43 odst. 5 stavebního zákona. Pro rozhodnutí ve věci, zda lze daný záměr v území umístit resp. dodatečně povolit či nikoliv, je rozhodná územně plánovací dokumentace platná ke dni vydání příslušného rozhodnutí ve věci. S ohledem na § 51 odst. 3 stavebního zákona pak správní orgán prvního stupně postupoval správně, jestliže pro rozpor předmětné stavby s územně plánovací dokumentací, platnou v době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť zastavěná plocha předmětné stavby o cca 30 m2 přesahuje regulační limit 50 m2 pro území, na němž se předmětná stavba nachází, a zároveň se stavba nachází v plochách Územní ochrany rezerv dopravní infrastruktury v koridoru územní rezervy vlaků vysokých rychlostí (VRT) s označením R1, ve kterém se dle územního plánu obce Moravany nepřipouští jakékoliv změny využití území, které by následně mohly zabránit realizaci záměru dopravní stavby.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

3. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 ve spojení s odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhuje soudu, aby napadené rozhodnutí žalovaného zrušil.

4. Žalobce v podané žalobě uvádí v podstatě totožné námitky, které předestřel již v průběhu odvolacího řízení, a i nadále tak setrvává na svém stanovisku, že v souladu se zásadou spravedlnosti a právní jistoty mělo být splnění podmínek pro vyhovění žádosti o dodatečné povolení stavby ve smyslu § 129 odst. 2 stavebního zákona posuzováno podle územního plánu, předcházejícího svou účinností územní plán obce Moravany ze dne 4. 9. 2014. Žalobce poukazuje na skutečnost, že územní plán je opatřením obecné povahy a tedy smíšeným právním aktem, u kterého je vyloučeno retroaktivní působení. Nový územní plán by tedy měl působit do budoucna a nedotýkat se staveb, které na dotčeném území již existují, ať se jedná o stavby povolené či takové, u nichž bylo zahájeno řízení o dodatečném povolení stavby a vše nasvědčovalo tomu, že toto bude vydáno.

III. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrvává na svém názoru, že pro rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je rozhodné, zda je předmětná stavba v souladu s územně plánovací dokumentací, platnou v době vydání rozhodnutí o dodatečném povolení této stavby. Zároveň žalovaný doplnil, že z průběhu řízení je zřejmé, že se správní orgán prvního stupně dopustil v době od 9. 8. 2013 do 7. 2. 2014 a od 27. 1. 2015 do 9. 2. 2016 nečinnosti, protože se však o nečinnosti dozvěděl až z odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kdy již bylo ve věci správním orgánem prvního stupně rozhodnuto, nepřistoupil žalovaný k opatřením ve smyslu § 80 správního řádu, neboť již byla nečinnost v této době napravena. IV. Ústní jednání konané dne 23. 4. 2019 6. Při ústním jednání žalobce setrval na svých tvrzeních již dříve písemně uplatněných v žalobě. Žalovaný se z jednání řádně omluvil podáním ze dne 23. 4. 2019 s konstatováním, že trvá na svém stanovisku, předestřeném ve vyjádření k žalobě.

7. Krajský soud následně při jednání provedl důkaz „Veřejnou vyhláškou obecního úřadu Moravany – Oznámení o vydání územního plánu Moravany formou opatření obecné povahy“ ze dne 4. 9. 2014.

V. Posouzení věci soudem

8. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

9. Podstatu věci tvoří polemika žalobce se způsobem, jakým žalovaný (i správní orgán prvního stupně) posoudili otázku, zda je pro rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ve smyslu § 129 odst. 2 stavebního zákona rozhodný soulad předmětné stavby s územně plánovací dokumentací, platnou v době umístění stavby, popřípadě podání návrhu na dodatečné povolení stavby, anebo s územně plánovací dokumentací, platnou v době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

10. Krajský soud považuje za nezbytné předně zdůraznit, že uvedenou otázkou, z jaké územně plánovací dokumentace je třeba vycházet při posuzování žádostí o vydání územních rozhodnutí, resp. žádostí o jejich změnu, se správní soudy, včetně Nejvyššího správního, ve své judikatuře (dostupné rovněž na www.nssoud.cz) opakovaně zabývaly. Již v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 6 As 23/2006-98, Nejvyšší správní soud jednoznačně zdůraznil (byť ve vztahu k tehdy platnému stavebnímu zákonu z roku 1976, tj. zákonu č. 50/1976 Sb.), že „ve stavebním řízení rozhoduje stavební, příp. nadřízený správní orgán ke skutkovému a právnímu stavu ke dni vydání rozhodnutí, nikoliv ke dni podání žádosti.“ (srov. k tomu dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 6 As 23/2006-98, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2006, č. j. 30 Ca 24/2005-36). Uvedený právní názor Nejvyšší správní soud následně zopakoval i ve vztahu ke stavebnímu zákonu z roku 2006, a to v rozsudku ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 As 73/2011-316, v němž konstatoval, že, „při posuzování souladu žádosti o změnu územního rozhodnutí s územněplánovací dokumentací [§ 90 písm. a) stavebního zákona z roku 2006] je třeba vycházet z územněplánovací dokumentace platné v době rozhodování stavebního úřadu o této žádosti, nikoliv z územněplánovací dokumentace platné v době vydání původního územního rozhodnutí.“ Tentýž názor pak Nejvyšší správní soud zopakoval i v rozsudku ze dne 26. 2. 2015, č. j. 7 As 261/2014-42, když nadto zdůraznil, že „podle ustálené judikatury správních soudů (…) je pro účely vydání rozhodnutí ve stavebním řízení rozhodující skutkový a právní stav (tedy i stav územně plánovací dokumentace) nikoliv ke dni podání žádosti, ale ke dni vydání rozhodnutí.“ V rozsudku ze dne 24. 5. 2018, č. j. 4 As 63/2018-28, ve kterém Nejvyšší správní soud rovněž vycházel z citované judikatury, navíc poukázal na skutečnost, že „[t]ato judikatura vztahující se zčásti již ke stavebnímu zákonu z roku 2006 obstála také v testu ústavnosti, jelikož ústavní stížnosti proti těmto rozsudkům byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1423/12, ve vztahu k rozsudku sp. zn. 1 As 73/2011 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1060/15, ve vztahu k rozsudku sp. zn. 7 As 261/2014).“ 11. Krajský soud neshledal důvod, pro který by se měl od uvedených právních závěrů odchýlit, a proto jejich prizmatem hodnotil způsob, jakým žalovaný výše nastolenou otázku v nyní projednávaném případě žalobce posoudil, přičemž dospěl k závěru, že právní názor žalovaného (i správního orgánu prvního stupně) s nimi zcela koresponduje.

12. Jak totiž vyplývá z obsahu správního spisu, správní orgán prvního stupně (na základě skutečností zjištěných při kontrolní prohlídce ze dne 25. 5. 2012) zahájil opatřením ze dne 15. 6. 2012, č. j. OV-ČJ/26267-12/SVE, s žalobcem řízení o odstranění předmětné stavby – rekreační chaty x, přičemž žalobce poučil o možnosti podání žádosti o dodatečné povolení. Žalobce dne 28. 8. 2012 zaslal správnímu orgánu prvního stupně žádost o dodatečné povolení předmětné stavby a současně žádost o udělení povolení výjimky z § 20 odst. 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Po kontrolní prohlídce na místě, konané dne 25. 9. 2012, kdy správní orgán prvního stupně konstatoval, že předmětná stavba je kompletně dokončená a je tedy možno jí trvale užívat, vydal dne 23. 10. 2012 usnesení č. j. OV-ČJ/49341/SVE, jímž řízení o odstranění předmětné stavby přerušil. Tentýž den správní orgán prvního stupně opatřením č. j. OV/8410-2012/SVE zahájil řízení o podané žádosti o povolení výjimky a o žádosti o dodatečné povolení předmětné stavby. Následně dne 11. 7. 2013 správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí č. j. OV/38570-2012/SVE, kterým žalobci povolil výjimku z § 20 odst. 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a současně dodatečně povolil předmětnou stavbu. Toto rozhodnutí nicméně žalovaný (k odvolání L. S.) zrušil rozhodnutím ze dne 28. 3. 2014, č. j. JMK 16934/2014, sp. zn. s-JMK 16934/2014 OÚSPŘ, a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení, a to z toho důvodu, že správní orgán prvního stupně vůbec nestanovil, vydání jakého rozhodnutí či opatření předmětná stavba vyžadovala, nezohlednil konkrétní okolnosti případu, místní podmínky a vhodnost stavby v dané lokalitě, ani nezhodnotil soulad s územně plánovací dokumentací. Podle žalovaného rovněž nebyla doložena stanoviska příslušných dotčených orgánů. Správní orgán prvního stupně následně usnesením ze dne 27. 5. 2014, č. j. OV-ČJ/33677-14/SVE, dané řízení přerušil podle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu a současně opatřením z téhož dne, č. j. OV-ČJ/33674- 14/SVE, vyzval žalobce k odstranění nedostatků podané žádosti o dodatečné povolení stavby a k doplnění podkladů ve smyslu § 129 odst. 2 stavebního zákona, tj. mimo jiné doklad prokazující, že stavba není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, zejména pak s územně plánovací dokumentací. Žalobce na tuto výzvu reagoval podáním ze dne 13. 8. 2014, nazvaným „Kompletizace podkladů ke stavebnímu povolení.“ Správní orgán prvního stupně poté oznámením ze dne 12. 1. 2015, č. j. OV-ČJ/1500-15/SVE, chybně zahájil řízení o podaných žádostech o povolení výjimky a o dodatečné povolení předmětné stavby, což následně dne 27. 1. 2015 opravil opatřením ze dne 27. 1. 2015, č. j. OV-ČJ/5845-15/SVE, kterým oznámil pokračování v původním řízení ve smyslu § 140 odst. 1 správního řádu. Jak již bylo rekapitulováno výše, správní orgán prvního stupně následně vydal dne 9. 2. 2016 citované rozhodnutí, kterým rozhodl tak, že se žádost o dodatečné povolení předmětné stavby ve vlastnictví žalobce spojené s žádostí o výjimku z § 20 odst. 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb. zamítá, neboť povolení předmětné stavby je v rozporu s územním plánem obce Moravany, který byl v průběhu řízení vydán na základě usnesení zastupitelstva obce Moravany č. 3.8.2014 ze dne 4. 9. 2014 a který nabyl účinnosti dne 25. 9. 2014.

13. Krajský soud se proto s ohledem na výše předestřené judikaturní závěry ztotožňuje s právním názorem žalovaného, vysloveným v žalobou napadeném rozhodnutí, jestliže za dané situace konstatoval, že pro vydání dodatečného povolení předmětné stavby je soulad s platnou územně plánovací dokumentací základním předpokladem ve smyslu § 43 odst. 5 stavebního zákona, přičemž rozhodnou je územně plánovací dokumentace platná ke dni vydání příslušného rozhodnutí ve věci, tedy v daném případě územní plán obce Moravany s účinností od 25. 9. 2014, s nímž je předmětná stavba v rozporu, jelikož zastavěná plocha předmětné stavby o cca 30 m2 přesahuje regulační limit 50 m2 pro území, na němž se předmětná stavba nachází, a zároveň se stavba nachází v plochách Územní ochrany rezerv dopravní infrastruktury v koridoru územní rezervy vlaků vysokých rychlostí (VRT) s označením R1, ve kterém se dle územního plánu obce Moravany nepřipouští jakékoliv změny využití území, které by následně mohly zabránit realizaci záměru dopravní stavby.

14. Uvedené tvrzení ohledně rozporu předmětné stavby s tímto územním plánem žalobce ostatně nijak nečiní sporným. Ve své žalobní argumentaci se soustředí toliko na zpochybnění právního názoru, že pro vydání dodatečného povolení předmětné stavby je rozhodnou územně plánovací dokumentace platná ke dni vydání příslušného rozhodnutí ve věci, přičemž (s oporou v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 17/95, či rozsudku Nejvyššího správního soud ze dne 15. 7. 2009, č. j. 2 As 96/2008-174) zastává stanovisko, že „nový územní plán má působit do budoucna a nedotýkat se staveb, které na dotčeném území již existují, ať už se jedná o stavby řádně povolené či takové, kde bylo zahájeno řízení o dodatečné stavební povolení a vše nasvědčovalo tomu, že toto bude vydáno.“ S tímto stanoviskem se ovšem krajský soud neztotožňuje, neboť je založeno na mylné interpretaci závěrů vyslovených v citovaných rozhodnutích. Jak žalobce správně zmiňuje, jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší správní soud zdůraznily, že územní plán je opatřením obecné povahy, tedy je správním aktem stojícím na pomezí právního předpisu a individuálního správního aktu, přičemž jedním ze základních principů právního řádu je pak nepřípustnost zpětné působnosti právních norem, tj. zákaz retroaktivity. Je proto vyloučeno, aby územní plán působil zpětně. Územní plán je tedy opatřením směřujícím do budoucna, působícím pro futuro. Uvedené právní závěry jsou ovšem založeny na respektu k principům právní jistoty a ochrany práv (včetně vlastnického) nabytých v dobré víře, jež jsou chráněny primárně právě skrze zákaz zpětné působnosti právních norem, včetně územního plánu. Uvedené úvahy ve vztahu k územnímu a stavebnímu řízení podrobně rozvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012-139, v němž konstatoval, že „stavebnímu úřadu v rámci řízení o povolení stavby nepřísluší posuzovat soulad stavby s územně plánovací dokumentací, neboť tato otázka již byla posouzena v řízení o umístění stavby a soulad záměru s územně plánovací dokumentací konstatován vydáním územního rozhodnutí. Pokud není stavební úřad oprávněn v rámci stavebního řízení posuzovat soulad stavby s územně plánovací dokumentací, jež byla podkladem pro vydání územního rozhodnutí, tím spíše mu nemůže příslušet posuzování souladu stavby s územně plánovací dokumentací, která nabyla účinnosti až po vydání rozhodnutí o umístění stavby.“ Takový postup stavebního úřadu by totiž dle Nejvyššího správního soudu „představoval nepřípustný zásah do práv účastníků předcházejících řízení (zde řízení územního) nabytých v dobré víře (§ 2 odst. 3 správního řádu). Žadateli o územní rozhodnutí bylo umístění stavby povoleno a nabylo právní moci. Tímto rozhodnutím byl stvrzen soulad záměru s územně plánovací dokumentací a žadatel je tak v dobré víře, že jeho záměr vyhovuje zákonným požadavkům. Není myslitelné, aby stavební úřad v pozdějších fázích procesu zpochybnil pravomocné územní rozhodnutí na základě skutečností, které nastaly až po jeho vydání. Účinky územního rozhodnutí jsou závazné nejen pro adresáty tohoto rozhodnutí, ale též pro správní orgány, přičemž zákon neposkytuje žádnou možnost, jak by stavební úřad mohl v řízení o povolení stavby účinky tohoto rozhodnutí zvrátit, změnit jej či snad konstatovat jeho nezákonnost. (…) Připuštění tohoto výkladu by navíc vedlo k akceptaci retroaktivního působení územně plánovací dokumentace. Výsledkem územního řízení je pravomocné územní rozhodnutí, které osvědčuje, že navržený záměr je s územně plánovací dokumentací v souladu. Přezkoumával-li by následně stavební úřad v rámci stavebního řízení soulad stavby s nově přijatým územním plánem, přiznal by de facto územnímu plánu retroaktivní účinek, neboť by jeho použitím zpochybňoval zákonnost již vydaného (a pravomocného) územního rozhodnutí.“ 15. Nyní projednávaný případ žalobce se ovšem od uvedených závěrů zásadně odlišuje v tom, že předmětná stavba byla od samého počátku a tedy i v době rozhodování správního orgánu prvního stupně de iure stavbou nezákonnou, postavenou bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním, a proto také bylo správním orgánem prvního stupně zahájeno řízení o jejím odstranění. A přestože bylo následně k žádosti žalobce zahájeno řízení o dodatečném povolení stavby, které představuje speciální institut, navázaný na řízení o odstranění stavby, prostřednictvím něhož lze zabránit odstranění stavby za splnění podmínek vymezených v § 129 odst. 3 stavebního zákona, žalobci žádné oprávnění k předmětné stavbě (s výjimkou práva vlastnického de facto) nesvědčilo, tzn. nebylo žádným pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu konstituováno, a proto schválením nového územního plánu obce Moravany nemohlo dojít k nepřípustnému retroaktivnímu zásahu do práv žalobce nabytých v dobré víře. Jinou otázkou, jdoucí ovšem nad rámec nyní projednávané věci, je skutečnost, že schválením územního plánu dané obce může obecně dojít k zásahu do vlastnických práv vlastníků pozemků dotčených přijatými změnami, nicméně na ochranu jejich práv právní řád zakotvuje několik právních nástrojů, a to již v rámci samotného procesu přijímání územního plánu, jako např. uplatnění námitek proti návrhu územního plánu ve smyslu § 172 odst. 5 správního řádu. Jak vyplývá z obsahu „Usnesení z veřejného zasedání zastupitelstva obce Moravany“ ze dne 4. 9. 2014 (dostupné na webových stránkách obce), žalobce ovšem žádné takové námitky proti návrhu nového územního plánu obce Moravany nevznesl, ačkoliv tak učinit mohl a s ohledem na zásadu vigilantibus iura i měl.

16. Z obdobných důvodů pak krajský soud shledává nedůvodnou i námitku žalobce ohledně existence legitimního očekávání. V této souvislosti je předně nezbytné odlišit dva rozdílné koncepty legitimního očekávání, s nimiž pracuje judikatura Ústavního soudu. Prvý koncept legitimního očekávání je spojen s nabýváním majetku a ochranou poskytovanou příslibu nabytí majetku. Druhý koncept legitimního očekávání nesouvisí s otázkou nabývání majetku, nýbrž představuje jednu ze základních zásad správního práva spočívající v ochraně očekávání, že stát bude určitým konkrétním způsobem v dané věci jednat (blíže srov. Langášek, T. Ochrana legitimního očekávání. In Sborník z konference Dny práva – 2008 – Days of law. Brno: MU, 2008, s. 1854 – 1855, dostupný na: www.law.muni.cz/sborniky/dp08/files/pdf/SBORNIK.pdf). Na základě shodného odlišení pak kupříkladu Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. 1 As 73/2011-316 konstatoval, že „ani rozhodnutí o umístění stavby do území nezakládá stěžovateli legitimní očekávání, že nedojde v budoucnu ke změně regulativů obsažených v nástrojích územního plánování vztahujících se k danému území. Územní plánování je kontinuálním, dynamickým procesem. Obsah územněplánovacích nástrojů se proměňuje v závislosti na vývoji podmínek v regulovaném území (včetně podmínek socioekonomických). Změna regulativů obsažených v územněplánovací dokumentaci nikterak nesouvisí s případnými očekáváními nabýt v budoucnu určitou majetkovou hodnotu (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2009, č. j. 6 Ao 4/2009-104). Původní územní rozhodnutí nemohlo založit ani legitimní očekávání, že v budoucnu bude bez dalšího povolena požadovaná změna tohoto rozhodnutí. V tomto kontextu by se jednalo o legitimní očekávání pojímané jako základní zásada správního práva (…) s vydáním územního rozhodnutí ovšem není spojeno právo na jeho změnu. Žadatel může legitimně očekávat, že bude vyhověno jeho žádosti o změnu územního rozhodnutí, pouze tehdy, jestliže budou splněny všechny zákonem stanovené podmínky, neboť v takovém případě existuje na změnu územního rozhodnutí nárok (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2009, č. j. 1 As 37/2009-93).“ 17. Pokud tedy Nejvyšší správní soud konstatoval, že ani rozhodnutí o umístění stavby nezakládá dotčenému subjektu legitimní očekávání, že nedojde v budoucnu ke změně regulativů obsažených v nástrojích územního plánování vztahujících se k danému území a nelze tedy s ním ani spojovat právo na jeho změnu, tím spíše nelze přisvědčit tvrzení žalobce o existenci jeho legitimního očekávání na vydání dodatečného povolení ke stavbě, která byla vystavěna bez příslušného územního rozhodnutí či stavebního povolení. Jak již bylo výše zdůrazněno, prostřednictvím žádosti na vydání dodatečného povolení stavby lze zabránit odstranění stavby, která je v rozporu se stavebním povolením stavebního úřadu či dokonce postavena bez takového povolení či ohlášení, avšak pouze v případě, že stavebník prokáže splnění podmínek stanovených v § 129 odst. 3 stavebního zákona a doloží k žádosti o dodatečné povolení stavby takové podklady, jaké by bylo třeba doložit v řízení o vydání stavebního povolení (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007, č. j. 1 As 46/2006-75, dle něhož „rozhodnutí, kterým je dodatečně povolena stavba, případně její změna, musí mít stejné náležitosti jako stavební povolení.“). V případě žalobce ovšem nebyla splněna jedna ze zákonem stanovených podmínek, a to, že stavba není umístěna v rozporu s územně plánovací dokumentací [§ 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona].

18. V návaznosti na tyto závěry proto nelze přisvědčit ani námitce žalobce, že k zásahu do jeho legitimního očekávání došlo pochybením ze strany správního orgánu prvního stupně, který v důsledku své nečinnosti o žalobcem podané žádosti o vydání dodatečného povolení k předmětné stavbě rozhodoval až v době účinnosti nového územního plánu obce Moravany. Jak již totiž bylo výše konstatováno, žalobce nemůže namítat zásah do svého legitimního očekávání za situace, kdy mu žádné legitimní očekávání v podobě vydání dodatečného povolení k předmětné stavbě svědčit nemohlo. Pokud žalobce v této souvislosti namítá nečinnost správního orgánu prvního stupně v řízení o jím podané žádosti, kterou nadto v období od 9. 8. 2013 do 7. 2. 2014 a od 27. 1. 2015 do 9. 2. 2016 konstatuje i žalovaný ve vyjádření k žalobě, ani z této skutečnosti nelze dle krajského soudu dovozovat existenci legitimního očekávání žalobce na vydání dodatečného povolení k předmětné stavbě. Aniž by krajský soud jakkoliv hodnotil opodstatněnost této žalobcem vznesené námitky, považuje za vhodné zdůraznit, že žalobce mohl (opět v souladu se zmíněnou zásadou vigilantibus iura) proti této namítané nečinnosti uplatnit procesní prostředky ochrany před nečinností správního orgánu, ať podáním žádosti (podnětu) dle § 80 odst. 3 správního řádu k nadřízenému správnímu orgánu, tj. žalovanému, který má v dispozici učinit opatření proti nečinnosti, tak příp. subsidiárně podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 s. ř. s., což ovšem žalobce neučinil. A to ani za situace, kdy mu muselo (anebo přinejmenším mohlo) být s ohledem na dlouhodobý a specifický (dle zákonem stanovených požadavků) charakter procesu přípravy a schvalování územního plánu zřejmé, že se připravuje schválení nového územního plánu obce Moravany, v jejímž katastrálním území se nachází i předmětný pozemek ve vlastnictví žalobce a který má být přijatými změnami dotčen.

VI. Závěr a náklady řízení

19. Krajský soud proto na základě výše uvedeného žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.

20. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení