29 A 125/2010 - 26

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce občanského sdružení Dělnická mládež, se sídlem v Praze, Ciolkovského 853, proti žalovanému Úřadu městské části Brna, Brna-střed, se sídlem v Brně, Dominikánská 2, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-střed ze dne 23.11.2010, sp.zn.: SHR011000135, se zrušuje.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.000,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalovaný rozhodnutím ze dne 23.11.2010, pod sp.zn.: SHR011000135, zakázal shromáždění „Oslava svátku práce“, které se podle oznámení žalobce ze dne 18.11.2010 má konat dne 1.5.2011 v době od 10.00 hod. do 17.00 hod. v místě park Lužánky a průvod v trase park Lužánky, Lidická, Smetanova, Veveří, Husova, Pekařská, Mendlovo nám., neboť oznámený účel shromáždění směřuje k výzvě popírající nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů; jinak porušovat ústavu a zákony, jakož i proto, že se koná v místě, kde by nutné omezení dopravy a zásobování bylo v závažném rozporu se zájmy obyvatelstva, lze- li bez přiměřených obtíží konat shromáždění jinde, aniž by se tím zmařil oznámený účel shromáždění, jakož i proto, že na stejném místě a ve stejnou dobu se podle dříve doručeného oznámení má konat jiné shromáždění a mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě doby jeho konání. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný k oznámenému shromáždění požádal o stanovisko Policii ČR, Hasičský záchranný sbor, DPMB a.s. a dále provedl vlastní šetření. Z otevřených zdrojů pak bylo zjištěno, že žalobce je občanským sdružením, které má blízko k Dělnické straně sociální spravedlnosti (dále jen „DSSS“) a podporuje její programovou Listinu. Právě do DSSS přešla převážná část členské základny zrušené Dělnické strany (dále jen „DS“). Dle vlastního programu vyjádřeného především ve slibu člena žalobce je zřejmé, že členové se přihlašují k myšlenkám kulturní revoluce v podobě národně socialistické revoluce. Dle sdělovacích prostředků (např. iHNED 21.3.2009) je žalobce mládežnickou odnoží ultrapravicové DS. V době založení se dle sdělovacích prostředků žalobce hlásil k idejím národního socialismu. Charakteristika žalobce vyjádřená ve sdělovacích prostředcích je přesvědčivým zdrojem poznatků. Popírání zákonných mechanismů chodu společnosti lze, dle žalovaného, spatřovat i v postojích osoby oprávněné zastupovat žalobce, který se účastnil celé řady akcí organizovaných subjekty, které mají blízko k pravicovému extremismu. Dle žalovaného je tedy zákaz shromáždění sám o sobě odůvodněn charakteristikou svolavatele shromáždění (žalobce). Žalobce neskýtá záruku, že účel shromáždění nebude zneužit k popírání nebo omezování osobních, politických nebo jiných práv občanů. Počet pořadatelů nemůže v žádném případě stačit k zajištění veřejného pořádku při plánovaném počtu účastníků 500 osob. K datu konání shromáždění žalovaný uvedl, že dne 1.5. se konala shromáždění DS v roce 2008 (Praha) a 2009 (Brno), kde zazněly výroky čelných představitelů DS, které později byly posouzeny jako trestný čin. Shromáždění v Brně vyzývalo k nenávisti vůči menšinám. Žalobce, jako myšlenkově spřízněný subjekt s nástupnickou DSSS a k jeho programu se hlásící, je veden snahou pokračovat v podobném programu. Žalovaný dále uvedl, že k tomu, aby bylo možno bezpečně zajistit průchod shromáždění, je nutno předpokládat důsledné oddělení účastníků shromáždění od případných shluků odpůrců programu žalobce. S ohledem na praxi předchozích let lze předpokládat, že průvod vyvolá živelné srocení obyvatel města Brna, motivované zjevným nepřátelstvím k účastníkům shromáždění. Aby bylo možno obě skupiny od sebe oddělit, je nutno předpokládat přítomnost nejméně 500 policistů, při současném zajištění přítomnosti dostatečného množství donucovacích prostředků (např. vodní děla, obrněné transportéry, jízdní jednotky apod.). Z vyjádření Policie ČR ze dne 23.11.2010 je zřejmé, že možná újma na zdraví hrozí nejen účastníkům, ale i obyvatelům domů lemujících trasu pochodu, rovněž i policistům zajišťujícím bezpečnostní opatření. Žalovaný má za to, že skutečným cílem shromáždění nemusí být uctění svátku práce, ale snaha o vyvolání konfliktu v blízkosti centra města, kde mohou být koncentrováni odpůrci programu hlásaného žalobcem. Zejména na ulici Pekařské se nachází větší množství lokalit, odkud mohou ideoví odpůrci účastníků shromáždění ohrožovat účastníky průvodu z okolních nemovitostí, či proluk a technické podmínky v místě vylučují účinné preventivní opatření. Bezpečnostní opatření v dané lokalitě by vyvolala nutnost vypnutí elektrického proudu v tramvajovém vedení, neboť pod proudem by nebylo možné použití vodního děla. Trasa průvodu je vedena v místech, kde by bylo nutné nejen omezit, ale i zastavit dopravu, jakož i zásobování, což by s ohledem na charakter ulic, jimiž průvod povede, bylo zjevně v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva. V části plánované trasy se dále nachází klíčové dopravní uzly integrovaného záchranného systému, což by v případě omezení dopravy vedlo k možnému bezprostřednímu ohrožení života a zdraví pacientů. Právě v tomto bodě spatřuje žalovaný jeden z hlavních důvodů ohrožení zájmu obyvatelstva a tím i důvod k zákazu shromáždění v dané trase. Křižovatky Husova- Pekařská a Pekařská-Mendlovo nám. patří k páteřním dopravním uzlům v Brně a jejich blokace i po relativně krátkou dobu může způsobit kolaps dopravního systému a zejména ohrožení činnosti integrovaného záchranného systému. V tomto směru se vyjádřil dne 22.11.2010 DPMB a.s., který uvedl, že vzhledem k navržené trase a očekávanému zásadnímu ovlivnění provozu páteřního systému městské hromadné dopravy nesouhlasí s navrženou trasou, neboť by vedla k omezení provozu městské hromadné dopravy, což je v rozporu se zájmem cestujících. Podle názoru žalovaného lze bez nepřiměřených obtíží konat shromáždění jinde. Oslavu svátku práce organizuje celá řada subjektů a politických uskupení, obvykle na okrajích měst, průvod lze, při zachování účelu shromáždění, vést po jiné trase. Žalobce svolává na stejný den a stejnou dobu do zcela odlišné lokality shromáždění se stejným účelem s předpokládaným počtem účastníků 400. S ohledem na minimální předpokládané množství účastníků shromáždění lze vyslovit pochybnost o vůli žalobce konat shromáždění právě na oznámeném místě v daném čase. Je otázkou, zda oznámená shromáždění nejsou oznámena účelově. Úřadu městské části Brno-střed bylo dne 1.11.2010 oznámeno shromáždění Občanské demokratické strany na tentýž den, v době od 7.00 hod. do 22.00 hod., místo náměstí Svobody a průvod v trase nám. Svobody, Masarykova ulice, Bašty, Nádražní, Benešova, Divadelní, Rooseveltova, Joštova, Komenského nám., Husova, Šilingrovo nám., Starobrněnská, Zelný trh, Dominikánské nám., Veselá, Česká, Rašínova, Moravské nám., počet účastníků 500- 1000. Je tedy zřejmé, že v úseku Husova ulice se na stejném místě a ve stejnou dobu má podle dříve doručeného oznámení konat jiné shromáždění a mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě doby jeho konání. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, kterou napadá rozhodnutí žalovaného v plném rozsahu a žádá zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. K charakteristice žalobce uvedené v odůvodnění rozhodnutí žalobce konstatoval, že je řádně zaregistrován na Ministerstvu vnitra ČR, které schválilo jeho stanovy a tyto vyhodnotilo jako právně bezvadné a v souladu se zákony ČR. Stanovy nebo program žalobce tedy nemohou sloužit jako důvod či záminka k zákazu oznámeného shromáždění. Pokud žalovaný poukazuje na „sdělovací prostředky“, pak konkretizuje pouze „iHNED 21.3.2009“, z textu však není patrné, o jaký konkrétní mediální výstup se má jednat, co přesně je jeho obsahem, kdo je jeho autorem, jak byla pravdivost informací v něm obsažených ověřována apod. Takové tvrzení je tedy nepřezkoumatelné a jako důkaz bezpředmětné. Žádné další důkazy žalovaný neuvedl. Pokud žalovaný dále poukázal na účast zástupce žalobce na vyjmenovaných shromážděních, ani toto nikterak nedoložil, navíc konání shromáždění nelze zakázat na základě toho, že se zástupce svolavatele v minulosti zúčastnil jakýchkoliv shromáždění. Žalovaný nepředložil jediný relevantní důkaz odůvodňující zákaz shromáždění, natož „logickou, uzavřenou a ničím nenarušenou soustavu důkazů“. Absurdní je rovněž tvrzení, že žalobce neskýtá záruku, že účel shromáždění nebude zneužit …Dle žalobce výzva k popírání či omezování práv musí být obsažena již v oznámeném účelu, případně správní orgán musí doložit, že skutečný účel shromáždění, byť je oznámený účel formálně bezvadný, směřuje k výzvě popírat či omezovat zákonem chráněná práva. Důvodem zákazu shromáždění v žádném případě nemůže být pouhé ničím nepodložené tvrzení, že žalobce neskýtá záruku, že účel shromáždění nebude zneužit k popírání či omezování práv. Žalobci rovněž není jasné, jak může „k obavám ze zneužití svolaného shromáždění nasvědčovat především trasa průvodu plánovaná“. Žalovaný toto tvrzení nijak blíže nerozvádí ani neodůvodňuje. K zákazu dle žalobce opět nemohou postačovat jakési blíže nespecifikované a imaginární obavy, ale pouze konkrétní důvody, podložené důkazním materiálem. Poukaz žalovaného na nedostatečný počet pořadatelů je irelevantní, neboť úkolem pořadatelů není zajišťovat veřejný pořádek, což může pouze policie, ale zajistit, aby se shromáždění konalo v souladu se zákonem. Dle názoru žalobce je počet pořadatelů 15 při předpokládaném počtu 500 účastníků (tj. 1 pořadatel na 33 osob) zcela dostatečný k provádění úkolů v souladu s ustanoveními § 6 odst.4 a § 14 odst.2 písm. b) zák.č.84/1990 Sb., o právu shromažďovacím (dále jen „ZPS“, popř. „shromažďovací zákon“). Ani případně nižší počet pořadatelů nepředstavuje zákonný důvod k rozpuštění shromáždění na místě, tím méně pak může být zákonným důvodem k zákazu shromáždění ještě před jeho samotným uskutečněním. K důvodu, který se týká bezpečnosti shromáždění žalobce uvedl, že mu není zřejmé, jak a na základě čeho žalovaný došel k závěru, že by se na trase průvodu měly vyskytovat „shluky odpůrců žalobce, které sám označuje za „případné“. Žalobce poukázal na skutečnost, že právo shromažďovací patří mezi základní lidská práva, proto případné narušování shromáždění ze strany odpůrců by mohlo naplňovat znaky trestného činu porušování svobody sdružování a shromažďování podle § 179 trestního zákona, či výtržnictví podle § 358 trestního zákona. Žalobce dále poukázal na ustanovení § 14 odst.2 a § 6 odst.3 ZPS. Z uvedeného pak dle žalobce vyplývá, že shromažďovací právo nemůže být upřeno na základě ničím nepodložené spekulace či domněnky, že by jeho výkon teoreticky mohli znemožňovat blíže neupřesnění odpůrci shromáždění. Došlo by tak k absurdní ochraně osob porušujících zákon na úkor osob vykonávajících svá garantovaná lidská práva. Rovněž poukaz žalovaného na nutnost přítomnosti dostatečného množství policistů a strážníků a současně donucovacích prostředků, nemůže být důvodem zákazu shromáždění. Taktika a nasazení policejních jednotek nejsou věcí ani žalobce ani žalovaného, je proto nepřípustné, aby žalovaný odůvodňoval zákaz shromáždění snahou „ušetřit policejní síly a techniku“. Pokud žalovaný poukázal na vyjádření Policie ČR, pak z rozhodnutí není patrné, co je jeho obsahem, o jaké vyjádření se jedná, jak konkrétně ho žalovaný hodnotil, které důvody z vyjádření byly při posuzování zákazu shromáždění relevantní atd. Žalobce poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn.: 28 Ca 150/2000. K závěru žalovaného, že na základě posouzení osoby svolavatele a jeho programu, jakož i trasy průvodu shromáždění má zato, že skutečným cílem nemusí být uctění svátku práce, žalobce uvedl, že pokud by žalovaný dospěl k závěru, že oznámený, či skutečný, účel shromáždění je nezákonný, nese důkazní břemeno a je povinen toto tvrzení prokázat, takový důkaz však ničím nepodložená domněnka v žádném případě nepředstavuje. K argumentům žalovaného ohledně omezení dopravy žalobce uvedl, že žalovaný nijak nekonkretizuje, jak dospěl k hypotéze, že by shromáždění mělo být rozpuštěno a navíc vyjádřil zděšení nad tím, že si správní orgán v tzv. demokratickém státu vůbec dovolí odůvodňovat zákaz shromáždění tím, „že průvod vede po trase, kde by bylo k rozehnání shromáždění obtížné použití vodního děla. K úvahám žalovaného o omezení dopravy žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.1385/2007/II Sb. NSS a na rozsudek ESD ze dne 12.6.2003, případ č. C-112/2000, ve věci Eugen Schmidberger v. Rakousko. V předmětné věci se jedná o pouliční průvod, kdy se účastníci shromáždění na každém místě trasy již z podstaty zdrží pouze na nezbytně nutnou dobu v řádu maximálně minut. V žádném případě se nejedná o omezení dopravy po delší dobu a ve větším rozsahu. K možnosti konat shromáždění jinde žalobce uvedl, že pokud odhlédne od nesmyslných, blábolivých a kostrbatých konstrukcí, z nichž není zřejmé, jak a na základě čeho k jednotlivým závěrům došel a proč je nepodložil žádnými důkazy, odkázal na ustanovení § 10 odst.3 ZPS a uvedl, že nutnou podmínkou je, aby omezení dopravy a zásobování bylo v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva. Jak žalobce uvedl shora, tato podmínka splněna nebyla. I kdyby žalovaný měl zájem na konání shromáždění jinde, mohl postupovat podle ustanovení § 8 ZPS. K tomu však nedošlo, neboť žalovanému od počátku šlo o to shromáždění zakázat a jeho konání zcela znemožnit. K tvrzení, že dvě oznámení shromáždění jsou účelová, žalobce uvedl, že jako právnická osoba má – na rozídl od fyzické osoby – nepochybně možnost pořádat několik shromáždění zároveň. Žalovanému nepřísluší hodnotit vůli svolavatele shromáždění skutečně je realizovat. K dříve doručenému oznámení o konání shromáždění na stejném místě a ve stejném čase žalobce uvedl, že z průběhu tras a časů trvání, oznámených dvěma subjekty je patrné, že se o oznámení konání dvou různých shromáždění na stejném místě a ve stejnou dobu nejedná. Dle žalobce nelze na daný případ, kdy se překrývá malá část jinak zcela rozdílné trasy, aplikovat ustanovení § 10 odst.2 písm. b), jímž zákonodárce zamýšlel zabránit konfrontaci dvou či více různých shromáždění, konaných na stejném místě a ve stejnou dobu. Vzhledem k ohlášené době trvání shromáždění je rovněž prakticky nemožné, aby se oba průvody setkaly ve stejný čas na stejném místě, přitom toto stejné místo tvoří pouze několik set metrů ulice Husova. I kdyby k takovému nepravděpodobnému a čistě hypotetickému vývoji došlo, lze situaci bez problémů vyřešit tak, že průvod, který dorazí do prostoru křížení jako druhý, počká a bude pokračovat až po ukončení průchodu prvního. Ulice Husova má rovněž dostatečnou kapacitu, aby případně mohly oba průvody projít společně. Účelovost zákazu shromáždění pod nesmyslnými záminkami a zástupnými důvody je zřejmá z toho, v případě průvodu ODS, kdy lze rovněž předpokládat „shluky odpůrců programu svolavatele“, žalovaný shromáždění nejen nezakázal, ale patrně ani nepředpokládá nutnost nasazení 500 policistů a strážníků při současném zajištění přítomnosti dostatečného množství donucovacích prostředků. Stejně tak v případě shromáždění ODS půjde trasa průvodu ulicemi stejného charakteru a přitom dle žalovaného tento průvod s předpokládaným počtem účastníků 500-1000 dopravu ani zásobování nijak ohrozit nemůže. I tvrzení, že „tuto oslavu organizuje celá řada subjektů a politických uskupení, a to obvykle na okrajích měst, v parcích nebo obdobných lokalitách“, a že „po roce 1989 není zvykem konat průvody k oslavě tohoto svátku v centrech měst“, se tváří v tvář nezakázanému průvodu politické strany ODS centrem města ukazují jako naprosto smyšlená a účelová. Rozhodnutí žalovaného je dle žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů s poukazem na ustanovení § 68 odst.1 a § 68 odst.3 správního řádu a došlo jím k porušení základních práv a svobod žalobce (čl.19 Listiny základních práv a svobod, čl.11 Evropské úmluvy). Přípustnost omezení práva na pokojné shromažďování je upravena v ustanovení čl.19 odst.2 Listiny a § 10 ZPS. V daném případě žalovaný rozhodl bez opory v zákoně a za použití účelové a nesmyslné argumentace. Přitom pouze přesvědčivé a naléhavé důvody mohou ospravedlnit omezení svobody shromažďování. V daném případě takové důvody neexistují. Žalobce proto navrhl soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil. Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemně tak, že při posuzování možnosti případného zákazu prověřoval problematiku z různých hledisek a všemi dostupnými způsoby, s přihlédnutím ke krátkosti zákonné lhůty pro zákaz shromáždění. Žalovaný proto použil ke shromažďování údajů jednak veřejnou internetovou síť, jednak provedl dotazy na Policii ČR, provozovatele MHD a případné další dotčené orgány. Získané poznatky pak posuzoval jednotlivě i v jejich souhrnu, s přihlédnutím jak k rozhodovací praxi, tak i k průběhu obdobných shromáždění, a vyhodnotil je tak, že v celkovém kontextu odůvodňují zákaz oznámeného shromáždění. Pokud jde o námitky žalobce k tvrzené účelovosti zákazu oznámeného shromáždění, kromě shora uvedeného žalovaný vycházel i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5.11.2007, sp.zn.: 8 As 51/2007. Žalovaný posuzoval oznámené shromáždění v celkovém kontextu, s přihlédnutím ke dni konání, osobě svolavatele, k obsahu dostupných informací, sdělení od dotčených orgánů či osob, vnímání účelu shromáždění veřejností, a rovněž s ohledem na podobné shromáždění DS dne 1.5.2009, předchůdce DSSS, k jejímuž programu se žalobce hlásí. Žalovaný má za to, že rozhodnutí splňuje všechny náležitosti správního rozhodnutí, je věcně a právně správné, odůvodnění je logické, jsou z něj patrny důvody, které žalovaného vedly k vydání rozhodnutí, jsou uvedeny úvahy, kterými se žalovaný při rozhodování řídil. Žalovaný proto soudu navrhl, aby žalobu zamítl. Žaloba byla podána včas (§ 11 odst.3 ZPS), osobou k tomu oprávněnou (§ 3 ZSP) a jedná se o žalobu přípustnou (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Podle ustanovení § 75 odst.2 s.ř.s. přezkoumává soud žalobou napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Zákonností rozhodnutí i posouzením procesního postupu, který jeho vydání předcházel, se proto soud zabýval v intencích jednotlivých žalobních námitek. Za podmínek ustanovení § 76 odst.1 písm. a) s.ř.s. soud bez jednání dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Především je třeba uvést, že právo shromažďování je upraveno v ZSP, jímž došlo k naplnění čl.19 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a rovněž čl.11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Tímto právem disponuje každý subjekt (§ 3 ZSP, tj. občan starší 18 let nebo právnická osoba se sídlem na území České republiky, anebo skupina osob) a omezeno může být zcela výjimečně a pouze v nezbytně nutném rozsahu. Citovaná ustanovení Listiny a Úmluvy připouští omezení shromažďovacího práva „zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo bezpečnosti státu“, resp. „na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon, a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných“. K možnosti omezovat právo shromažďovací jen zcela výjimečně se rovněž vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5.11.2007, č.j. 8 As 51/2007-67, v němž uvedl, „Moderní demokracie představuje vládu většiny při respektování práv menšin a musí být připravena i ke konfrontaci s menšinovými názory, které jsou jí v daném okamžiku nepohodlné. Jakékoliv omezení politických práv, jako např. práva shromažďovacího, je třeba posuzovat s krajní obezřetností a nesmí vést ve svých důsledcích k postupnému rozdrobení shromažďovacího institutu a vytěsnění nepohodlné menšiny z veřejného diskurzu ( v tomto směru srov., z hlediska evropského přístupu radikální, rozhodnutí federálního Odvolacího soudu Spojených států (US Court of Appeal) pro 7. obvod ze dne 22.5.1978, Collin v. Smith, 578 F.2d 1197). Podle ustanovení § 10 odst.1 ZSP úřad, jemuž bylo shromáždění oznámeno, je zakáže, jestliže by oznámený účel shromáždění směřoval k výzvě: a) popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů; b) dopouštět se násilí nebo hrubé neslušnosti; c) jinak porušovat ústavu a zákony. Podle citovaného ustanovení odst.2 ZSP úřad shromáždění zakáže též tehdy, jestliže a) se má konat na místě, kde by účastníkům hrozilo závažné nebezpečí pro jejich zdraví, b) na stejném místě a ve stejnou dobu se má podle dříve doručeného oznámení konat jiné shromáždění a mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě doby jeho konání; nelze-li určit, které oznámení bylo doručeno dříve, rozhodne se za účasti zástupců svolavatelů losováním. Podle odst.3 citovaného ustanovení ZSP úřad může shromáždění zakázat, má-li být konáno v místě, kde by nutné omezení dopravy a zásobování bylo v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva, lze-li bez nepřiměřených obtíží konat shromáždění jinde, aniž by se tím zmařil oznámený účel shromáždění. Žalovaný v rozhodnutí posuzoval osobu žalobce a jeho programu a spolu s trasou průvodu shromáždění dospěl k závěru, že skutečným cílem shromáždění nemusí být uctění svátku práce, ale snaha o vyvolání konfliktní situace v lokalitě blízké centru města, kde mohou být koncentrováni odpůrci programu hlásaného svolavatelem. Uvedl rovněž, že žalobce neskýtá záruku, že účel shromáždění nebude zneužit k popírání nebo omezování osobních, politických nebo jiných práv občanů. V této části rozhodnutí tedy dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky ustanovení § 10 odst.1 písm. a) ZSP. Žalobce k tomu uvedl, že je řádně registrovaným subjektem a pokud žalovaný svoje poznatky o jeho osobě čerpá z přesvědčivých zdrojů, jimiž mají být sdělovací prostředky (např. iHNED 21.3.2009), pak takové tvrzení je nepřezkoumatelné. Stejně tak žalovaný nedoložil účast zástupce žalobce na uvedených shromážděních. Žalovaný nedoložil jediný relevantní důkaz odůvodňující zákaz shromáždění. Z judikatury Nejvyššího správního soudu, a to z rozsudku ze dne 31.8.2009, č.j. 8 As 7/2008-116 vyplývá, že „Zákaz shromáždění podle § 10 odst.1 shromažďovacího zákona se odvíjí od účelu shromáždění. V rozsudku č.1468/2008 Sb.NSS Nejvyšší správní soud připustil, že formálně označený účel shromáždění může skrývat cíle a záměry, které se liší od proklamovaných, jinými slovy, že skutečný účel shromáždění je odlišný od účelu oznámeného. Naznačil přitom, že správní orgán může při zákazu shromáždění vycházet ze skutečného, nikoliv oznámeného účelu shromáždění. Chce-li ovšem správní orgán zakázat shromáždění proto, že podle jeho názoru svolavatel zastírá oznámeným nezávadným účelem skutečný závadný účel shromáždění, musí takový závěr prokázat a nese v tomto směru důkazní břemeno.“ Obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.11.2007, č.j. 8 As 51/2007-67 (přístupný na www.nssoud.cz). Dle názoru krajského soudu žalovaný toto důkazní břemeno neunesl. Sám sice v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že „souhrn důkazů opatřený v dané souvislosti tvoří logickou, uzavřenou a ničím nenarušenou soustavu důkazů, které na sebe navzájem navazují a vzájemně se doplňují“ a že „takovými důkazy je zejména činnost svolavatele a osoby oprávněné k jeho zastupování, jeho angažovanost v akcích, které měly vztah k zakázané DS“, tyto tzv. důkazy však soud nepovažuje za dostačující. Ze shora již citovaného rozsudku NSS ze dne 31.8.2009, č.j. 8 As 7/2008-116 dále vyplývá, že „Jistě lze potom i připustit, že v určité situaci bude z kombinace charakteristiky svolavatele, místa a času shromáždění bez jakýchkoliv rozumných pochybností zřejmé, jaký je skutečný účel shromáždění. Zároveň není pochyb o tom, že takováto zjevnost může být v praxi spíše výjimečná, protože se jedná o nepřímé důkazy o účelu shromáždění. Ty musí vždy vytvořit logickou, uzavřenou a ničím nenarušenou soustavu důkazů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují, nejsou vyvráceny jinými důkazy svědčícími o opaku, a jsou v takovém vztahu k dokazované skutečnosti, že je z nich možno dovodit právě jen jediný závěr“. Je tedy zřejmé, že žalovaný byl povinen opatřit řadu důkazů, které by vedly k odůvodněnému závěru o zastíraném účelu shromáždění. Za tímto účelem však žalovaný, a s tímto lze se žalobcem souhlasit, neuvedl jediný relevantní důkaz. V rozhodnutí sice poukázal na otevřené zdroje, ty však vůbec nespecifikoval, dále poukázal na sdělovací prostředky, v závorce však uvedl pouze iHNED 21.3.2009, což je pouze jeden pramen, více jak jeden rok starý, navíc nekonkretizovaný. Jeden odkaz na nijak nespecifikovanou informaci tisku nelze považovat za objektivní důkaz, navíc tato jediná informace mohla být tendenčně laděná. Rovněž tvrzení o činnosti osoby oprávněné zastupovat žalobce nebyla důkazně podložena. Rozhodnutí žalovaného je proto v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. S ohledem na shora uvedené soud ještě uvádí, že argumentace žalovaného směřuje k pochybnostem o účelu ohlášeného shromáždění. Prokáže-li se však v průběhu shromáždění, že pravý účel shromáždění je jiný a probíhá způsobem, který připouští jeho rozpuštění, lze použít ustanovení § 12 odst.5 ZSP, podle něhož shromáždění, které bylo oznámeno a nebylo zakázáno, může být způsobem uvedeným v odstavci 1 rozpuštěno, jestliže se podstatně odchýlilo od oznámeného účelu takovým způsobem, že v průběhu shromáždění nastaly okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz podle § 10 odst.1 nebo nebyly splněny povinnosti účastníků shromáždění podle § 7 odst.3 a 4. Obdobně rozhodl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31.8.2009, č.j. 8 As 7/2008-116, z něhož vyplývá, „Prokáže-li správní orgán, že se skutečný účel shromáždění liší od oznámeného a je důvodem k zákazu podle § 10 odst.1 shromažďovacího zákona, zakáže shromáždění. Má-li správní orgán pochybnosti o oznámeném účelu shromáždění, ale není schopen prokázat skutečný účel shromáždění odůvodňující zákaz podle § 10 odst.1 shromažďovacího zákona, může své pochyby v souladu s § 12 odst.5 shromažďovacího zákona zohlednit pouze v připravenosti rozpustit shromáždění, odchýlí-li se od formálně deklarovaného účelu způsobem připouštějícím jeho rozpuštění. Právě s ohledem na důkazní břemeno, které stíhá správní orgán v případě zákazu shromáždění, lze předpokládat, že se v praxi ve většině případů uplatní spíše kontrola shromáždění prostřednictvím § 12 odst.5 shromažďovacího zákona. Z odůvodnění rozhodnutí dále vyplývá, že se žalovaný zabýval otázkou zajištění bezpečnosti plánovaného shromáždění s tím, že nutně předpokládá, že průvod vyvolá živelné srocení odpůrců shromáždění, a že tudíž k oddělení účastníků shromáždění a odpůrců programu žalobce bude muset zajistit nejméně 500 policistů a strážníků a dostatečné množství donucovacích prostředků. Poukázal na vyjádření Policie ČR ze dne 23.11.2010, z něhož je zřejmé, že možná újma na zdraví hrozí nejen účastníkům, ale i obyvatelům domů lemujících trasu pochodu a rovněž i policistům zajišťujícím bezpečnost. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí se v této části opírá o ustanovení § 10 odst.2 písm. a) ZSP. K argumentaci žalovaného žalobce uvedl, že není zřejmé, jak a na základě čeho žalovaný došel k závěru, že by se na trase průvodu měly vyskytovat odpůrci, které sám považuje za případné, tedy možné pouze hypotetické. V této souvislosti poukázal na příslušná ustanovení trestního zákona, k jejichž porušení by došlo narušením shromáždění, argumentace žalovaného tak poskytuje ochranu osobám porušujícím zákony na úkor osob, které vykonávají svá garantovaná lidská práva. Rovněž taktika nebo nasazení policejních jednotek nemůže být důvodem pro zákaz shromáždění, navíc není zřejmé, jak a na základě čeho k uvedeným číslům a údajům žalovaný dospěl. Není zřejmé, co je obsahem vyjádření Policie ČR, o jaké vyjádření se jedná, jak konkrétně ho žalovaný hodnotil, které důvody z vyjádření byly při posuzování relevantní atd. Z obsahu spisového materiálu žalovaného vyplývá, že žalovaný požádal o stanovisko k ohlášenému shromáždění, jeho trase, osobě žalobce, popř. jeho zástupce, k možným záměrům potenciálních účastníků popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů, zda neexistuje riziko závažné újmy na zdraví účastníků, zda případné omezení dopravy a zásobování, zejména zdravotnických či jiných veřejně prospěšných zařízení, by bylo v rozporu se zájmy obyvatelstva, zda částečné či úplné omezení provozu v dané trase a požadovaném čase nemůže narušit činnost integrovaného záchranného systému (dále jen „IZS“), zda neexistuje riziko vzniku nepokojů či rušivých stavů ohrožujících veřejný pořádek v míře vyšší než v jiných lokalitách a zda je počet pořadatelů odpovídající potřebě. O stanovisko žalovaný požádal Hasičský záchranný sbor, Brněnské komunikace, a.s., Dopravní podnik města Brna, a.s., Policii ČR, Městské ředitelství Brno-město, Policii ČR, Krajské ředitelství, ÚOOZ, expozituru Brno, Krajský úřad Jihomoravského kraje, Krajského zdravotního radu a Policii ČR, Úřad pro zahraniční styky a informace. Na výzvu reagoval pouze Dopravní podnik města Brna a Policie ČR, Městské ředitelství Brno. Dopravní podnik města Brna dopisem ze dne 22.11.2010, zn.: D 037/10, sdělil, že vzhledem k navržené trase a očekávanému zásadnímu ovlivnění provozu páteřního systému MHD v Brně, kterým bezesporu tramvajová doprava je, nesouhlasí s navrženou trasou průvodu. Omezení provozu linek veřejné dopravy by bylo v rozporu se zájmem cestujících a bylo by vnímáno jednoznačně negativně. S ohledem na trasy dotčených linek MHD by bylo ovlivnění provozu následně přeneseno i do oblasti zdánlivě nesouvisející s trasou průvodu. Městské ředitelství Policie ČR (dále jen „MŘ PČ“) v dopise ze dne 23.11.2010, zn.: KRPB-118790/ČJ-2010- 0602KR, se vyjádřilo k osobě zástupce žalobce tak, že je znám z minulosti jako příznivec krajní pravicové scény, zúčastnil se různých akcí pořádaných pravicovými extrémisty, uvedlo dále, že nelze předjímat možné záměry účastníků, nicméně vzhledem k osobě předsedy žalobce, který se výslovně hlásí a prosazuje myšlenky národního socialismu, lze očekávat, že by mohlo dojít k jednání, kterým by účastníci shromáždění popřeli osobní politická nebo jiná práva občanů. Případně by mohlo dojít, vzhledem ke zvolené trase, jedná se o ulice obydlené multikulturně smíšeným obyvatelstvem, k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti, které by mohlo eskalovat v násilí. Možné riziko závažné újmy na zdraví se dle MŘ PČ může týkat jak účastníků, tak obyvatel žijících v domech na trase pochodu a v neposlední řadě i policistů. Domy lemují ulice pochodu většinou z obou stran, je proto velké bezpečnostní riziko útoku na účastníky pochodu z těchto domů. Možné omezení dopravy by nemělo být s ohledem na stanovené datum a čas v rozporu se zájmem obyvatelstva, neboť se jedná o státní svátek, připadající na neděli. Ze strany Policie ČR by shromáždění nemělo narušit její činnost v rámci IZS. Oznámená trasa je z hlediska bezpečnostního rizika jedna z nejproblematičtějších. Pokud by se pochodu účastnilo deklarovaných 500 osob, je počet pořadatelů 15 poddimenzovaný. Žádná další oslovená organizace svoje stanovisko nezaslala. Z uvedeného podle krajského soudu vyplývá, že žalovaný svoje závěry pouze opsal ze stanovisek Policie ČR a Dopravního podniku města Brna, aniž by však tato stanoviska specifikoval, uvedl, co je jejich obsahem a dále uvedl svoje konkrétní úvahy, jimiž by obě stanoviska hodnotil na konkrétní případ. Není totiž, mimo jiné např. zřejmé, jak policie dospěla k závěru, že ulice Lidická, Smetanova, Veveří, Husova, Pekařská a Mendlovo nám., jsou ulice s multikulturně smíšeným obyvatelstvem a že tudíž hrozí útoky na účastníky z těchto domů. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 5.4.2007, č.j.: 30 Ca 30/2007-28, přístupné na www.nssoud.cz, podle něhož „zákon spojuje nutnost zakázat shromáždění v případě, že je s oznámeným místem shromáždění spojena hrozba závažného nebezpečí pro zdraví účastníků shromáždění, resp. shromáždění se má konat na takovém místě, které vykazuje takové negativní vlastnosti, na základě kterých lze důvodně očekávat, že kvůli nim s velkou pravděpodobností může dojít k újmě na zdraví účastníků shromáždění. Zpravidla půjde o místo nevhodné pro pořádání jakéhokoli shromáždění, za situace přetrvávání negativních vlivů tohoto místa. Hrozba musí být dána samotnou povahou místa. Pokud správní orgán zakáže shromáždění podle § 10 odst.2 písm. a) zákona o právu shromažďovacím, musí v řízení o zákazu shromáždění prokázat, že místo shromáždění je nevhodné pro konání shromáždění z důvodu hrozby závažného nebezpečí pro zdraví účastníků shromáždění, a veškeré své úvahy a podklady, které ho k tomuto závěru vedly, popsat v odůvodnění zakazujícího rozhodnutí.“ V předmětné věci žalovaný uvedl, že lze očekávat živelné srocení obyvatel – odpůrců shromáždění, je proto třeba předpokládat přítomnost nejméně 500 policistů a strážníků a donucovacích prostředků. Dle názoru zdejšího soudu, žalovaným předpokládaná hrozba nebezpečí újmy pro zdraví účastníků, obyvatel domů a policistů není dovozována ze specifických vlastností místa konání shromáždění, jak vyžaduje zákon, ale vlastností skupin osob (živelné srocení obyvatel), které se mají pokusit shromáždění narušit. Opřel-li žalovaný rozhodnutí o vyjádření Policie ČR, z něhož je zřejmé, že možná újma na zdraví hrozí nejen účastníkům shromáždění, ale i obyvatelům domů lemujících trasu pochodu a rovněž policistům zajišťujícím bezpečnost, poznamenává soud, že shromáždění je zakazováno podle ustanovení § 10 odst.2 písm. a) ZSP z důvodu ochrany zdraví účastníků shromáždění, nikoli osob od účastníků shromáždění odlišných. Lze proto uzavřít, že i v této části je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dalším důvodem zamítnutí ohlášeného shromáždění dle žalovaného by bylo nutné omezení, či zastavení dopravy, jakož i zásobování, což by bylo zjevně v závažném rozporu se zájmy obyvatelstva. Jedná se tedy o důvod uvedený v § 10 odst.3 ZSP. Z judikatury Nejvyššího správního soudu např. rozsudku ze dne 4.9.2007, č.j.: 5 As 26/2007-86, vyplývá, že „zakázat shromáždění pro nepřiměřenost důsledků jím vyvolaných v dopravě a v zásobování ve smyslu § 10 odst.3 zákona o právu shromažďovacím lze pouze tehdy, je-li omezení dopravy či zásobování shledáno ve velké intenzitě; musí být tak výrazné, aby bylo způsobilé vyvolat závažný rozpor se zájmem obyvatelstva. Musí se proto jednat o omezení dopravy na důležitém místě, po delší dobu a ve větším rozsahu.“ Žalovaný jako důvod omezení, či úplného zastavení dopravy uvedl, že pokud by bylo nutno plánovat bezpečnostní opatření, vyvolalo by to nutnost vypnutí elektrického proudu v tramvajovém vedení, z důvodu možného použití vodního děla. Omezení dopravy na křižovatkách Husova-Pekařská a Pekařská-Mendlovo nám. by znamenalo narušení IZS a vedlo tak k možnému ohrožení života a zdraví pacientů. Ohrožení páteřního systému MHD konstatoval v nesouhlasném stanovisku DPMB. Krajský soud neshledal, že by k omezení takovýmto závažným způsobem došlo, žalovaný zejména svoje tvrzení nepodložil relevantními důkazy. Podklady, které si žalovaný opatřil jsou, jak uvedeno shora, vyjádření Dopravního podniku města Brna a Městského ředitelství Policie ČR. Z vyjádření dopravního podniku pouze vyplývá, že s navrženou trasou průvodu nesouhlasí, neboť dojde k omezení provozu páteřního systému městské hromadné dopravy. Z vyjádření Policie ČR vyplývá, že možné omezení dopravy v dané trase, by nemělo být s ohledem na stanovené datum a čas, v rozporu se zájmy obyvatelstva, neboť se jedná o státní svátek připadající na neděli. Toto stanovisko tedy vypovídá spíše ve prospěch žalobce a žalovaný se se skutečností, že shromáždění se nekoná v pracovní den, nevypořádal vůbec. Stanovisko ve prospěch žalobce v rozhodnutí zcela pominul. Z čeho žalovaný dovodil nutnost vypnutí elektrického proudu z rozhodnutí ani spisu nelze dovodit. Možné ohrožení IZS rovněž není dostatečně podloženo, neboť je známo, že Fakultní nemocnice umístěná na ulici Pekařské je pro automobily přístupná rovněž z ulice Hybešovy, která ohlášeným shromážděním nebude dotčena. Krajský soud poukazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 15.4.2009, č.j.: 1 As 30/2009-70, z něhož vyplývá, že „výkon shromažďovacího práva v podobě průvodů, demonstrací a podobných akcí se stejně jako např. výkon práva svobody projevu z povahy věci nebude uskutečňovat mimo obydlená místa, nýbrž právě v místech, kde se pohybují ostatní lidé. Výkonem tohoto práva organizátoři (svolavatelé) logicky chtějí oslovit co největší okruh osob, zaujmout jejich pozornost, a to do jisté míry i za cenu určitých komplikací vyvolaných shromážděním v podobě zvýšeného hluku, dopravních omezení, ztížené možnosti průchodu těmito místy, omezení využití služeb apod. Jednostranné nadřazení těchto potíží nad výkon shromažďovacího práva prostřednictvím zákazu shromáždění by znamenalo, že stát, jeho orgány či samospráva nejsou schopny materiálně zajistit naplnění jedné ze základních ústavních svobod. To by ve svém důsledku mohlo vést až ke znemožnění konání většiny podniků spojených s větší účastí osob na veřejnosti přístupných místech, ať už by jejich obsah byl jakýkoliv (od náboženské pouti přes sportovní a kulturní akce, vojenské přehlídky, až po politické mítinky). Nezbytnost zákazu každého konkrétního shromáždění tak musí být vždy posuzována i v souvislosti s jinými obdobnými akcemi a je-li důvod pro zákaz shledán, musí být vždy dostatečně jednoznačně odůvodněn a vyjádřen“. Požadavkům uvedeným shora rozhodnutí žalovaného nedostálo. K předmětnému důvodu zákazu shromáždění nutno dále poznamenat, že zakázat shromáždění podle citovaného ustanovení lze pouze tedy, kde by nutné omezení dopravy a zásobování bylo v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva a lze-li bez nepřiměřených obtíží konat shromáždění jinde, aniž by se tím zmařil oznámený účel shromáždění. Žalovaný sice v rozhodnutí konstatoval, že shromáždění lze bez nepřiměřených obtíží konat jinde, svého oprávnění podle ustanovení § 8 ZSP však nevyužil. Podle ustanovení § 8 ZSP totiž úřad může s ohledem na místní podmínky nebo na veřejný pořádek navrhnout svolavateli, aby se shromáždění konalo na jiném místě nebo v jinou dobu. Jedná se sice o fakultativní ustanovení, není-li však využito, nelze argumentovat možností uspořádat shromáždění jinde. Dalším a posledním důvodem, proč žalovaný zakázal shromáždění, je skutečnost, že mu bylo oznámením doručeným dříve než oznámení žalobce, oznámeno shromáždění Občanské demokratické strany na stejný den, ve stejnou dobu a na stejném místě v úseku Husova ulice a mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě doby jeho konání. Jedná se tedy o důvod uvedený v ustanovení § 10 odst.2 písm. b) ZSP. Žalobce poukázal na to, že průvod povede zcela jinými lokalitami s velkým časovým rozpětím a na ulici Husova se konání shromáždění překrývá pouze v rozsahu několika set metrů. Krajský soud v Brně již jednou v rozsudku ze dne 2.5.2006, č.j.: 29 Ca 120/2006-10, konstatoval, že „Je-li zakázáno shromáždění z důvodů uvedených v § 10 odst.2 písm. b) tohoto zákona, musí správní orgán ve svém rozhodnutí uvést konkrétní právně relevantní skutkové okolnosti věci tak, aby z nich zákaz shromáždění logicky vyplýval a byl zřejmý. Nejsou-li však v rozhodnutí uvedeny konkrétní skutečnosti (označení kolidujícího shromáždění, jeho čas a místo konání, datum jeho oznámení správnímu orgánu, neúspěšný pokus o uzavření dohody mezi svolavateli kolidujících shromáždění), tedy skutkové okolnosti podřaditelné pod § 10 odst.2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím a odůvodňující zákaz shromáždění, neobsahuje takové rozhodnutí náležitosti vyplývající z § 68 odst.3 správního řádu a zakládá důvod pro jeho zrušení z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodu dle § 76 odst.1 písm. a) s.ř.s. Z uvedeného a zejména ze samotného ustanovení § 10 odst.2 písm. b) ZSP vyplývá, že z rozhodnutí musí být zřejmé, kromě označení kolidujícího shromáždění, jeho času, místa konání a data jeho oznámení správnímu orgánu také, že byl neúspěšný pokus o uzavření dohody mezi svolavateli kolidujících shromáždění. Citované ustanovení tedy podmiňuje vyslovení zákazu konání později oznámeného shromáždění neuzavřením dohody mezi oběma svolavateli shromáždění. Žalovaný sice v rozhodnutí konstatoval, že mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě doby konání shromáždění, ze spisu však tuto skutečnost nelze zjistit, nelze ani zjistit, zda žalovaný vůbec zkoumal, zda pokus o uzavření dohody byl učiněn. Lze přitom předpokládat, že pokud se oznámená shromáždění mají konat téměř po celý den a na téměř odlišných místech, že k dohodě o časově odlišném průchodu ulicí Husovou mohlo dojít. Vzhledem k odlišnosti časového průběhu obou ohlášených shromáždění a téměř odlišné trase, která se shoduje pouze v malém úseku obou ohlášených shromáždění, nelze ani souhlasit se závěrem, že oznámená shromáždění se konají ve stejný den, na stejném místě a ve stejnou dobu. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí žalovaného není ani v této části přezkoumatelné. Součástí odůvodnění rozhodnutí žalovaného je rovněž vyslovená otázka, zda žalobcem svolaná dvě shromáždění na stejný den a stejnou dobu do zcela odlišné lokality se stejným účelem a předpokládaným počtem účastníků 400, nejsou účelová. Z rozhodnutí jednak není zřejmé, jakému účelu by měla sloužit, zejména však takový argument nemůže být důvodem jejich zákazu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.8.2009, č.j.: 8 As 7/2008-116). S ohledem na uvedené Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, nezbylo proto, než rozhodnutí v souladu s ustanovením § 76 odst.1 písm. a) s.ř.s. a ustanovením § 11 odst.3 ZSP zrušit. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst.l s.ř.s., podle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl žalobce úspěšný, soud proto uložil žalovanému, aby žalobci uhradil náklady řízení ve výši 2.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek.