29 A 13/2017 - 97

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Petra Pospíšila ve věci žalobkyně: E. V. zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha, adresa pro doručování: AK Čechovský & Václavek, s.r.o., Opletalova 25, 110 00 Praha proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 12. 2016, č. j. MV-150771-6/SO-2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 19. 12. 2016, č. j. MV-150771-6/SO-2016, se ruší a věc se vrací k dalšímu řízení žalované.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 228 Kč, a to k rukám jejího advokáta Mgr. Petra Václavka do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Výše označeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 9. 8. 2016, č. j. OAM-5733-19/DP-2016, a toto rozhodnutí potvrdila. Napadeným rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vydaného za účelem podnikání, podanou dne 1. 3. 2016, a dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu dle ust. § 44a odst. 3 ve spojení s ust. § 35 odst. 3 ve spojení s ust. § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na ust. § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) neprodloužil, neboť žalobkyně přestala splňovat podmínku pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu, když byla zjištěna jiná závažná překážka jejího pobytu na území.

2. Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí uvedla, že správní orgán prvního stupně při posuzování žádosti žalobkyně vycházel z náležitostí doložených žalobkyní a dále z informací z veřejně dostupných zdrojů. Správní orgán provedl výslech účastnice řízení a z její výpovědi byly zjištěny všechny podstatné skutečnosti, na základě kterých bylo možné přistoupit k vydání meritorního rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně podle žalované využil všech dostupných prostředků, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Námitky žalobkyně, které se vztahují k výkonu závislé práce, žalovaná považuje za nedůvodné, neboť správní orgán zamítl žádost žalobkyně z důvodu absence pracovního povolení, nikoli z důvodu výkonu závislé práce mimo pracovněprávní vztah. K tvrzení, že z důvodu jazykové bariéry nelze od žalobkyně požadovat, aby dokonale rozlišovala nuance a odborné právní termíny, žalovaná uvedla, že žalobkyně měla v průběhu výslechu možnost nechat si otázky tlumočníkem upřesnit či vysvětlit, což však neučinila. Žalobkyně byla rovněž seznámena s obsahem protokolu, nežádala o jeho doplnění a vše stvrdila svým podpisem. Žalovaná nepřisvědčila ani námitce, že se správní orgán prvního stupně nedostatečně zabýval přiměřeností dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalovaná je toho názoru, že žalobkyně ve společnosti Ellisie, s.r.o. vykonávala funkci jednatelky, avšak vyjma úkolů vyplývajících z funkce jednatelky vykonávala rovněž práci z předmětu činnosti této společnosti, ke které byla dle § 89 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) povinna mít povolení k zaměstnání vydané krajskou pobočkou Úřadu práce. Komise dospěla k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a že byl naplněn důvod pro zamítnutí žádosti žalobkyně o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobkyně na území spočívající v tom, že neměla v rozporu se zákonem pro svoji činnost ve společnosti Ellisie, s.r.o povolení k zaměstnání.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

3. Ve včas podané žalobě žalobkyně navrhla soudu, aby rozhodnutí žalované zrušil a aby žalované uložil povinnost zaplatit jí náhradu nákladů řízení.

4. Předně nesouhlasí se závěrem žalované, že byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu na území. Namítala, že správní orgány dovozovaly své závěry pouze z výslechu, přičemž žalovaná se s touto námitkou vypořádala nedostatečně. S poukazem na rozhodnutí žalované ze dne 29. 6. 2016, č. j. MV-76243-6/SO-2016, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35, publikovaný pod č. 3027/2014 Sb. NSS, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2014, č. j. 30 A 18/2014-80 (všechna v tomto rozsudku uvedená rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), žalobkyně namítala, že dotaz úřadu práce a kontrola obchodního rejstříku neposkytují dostatečně zjištěný skutkový stav nad rámec tvrzení uvedených žalobkyní během výslechu. Připouští, že účastníci řízení jsou povinni označovat důkazy na podporu svých tvrzení, avšak stejně tak je závazná pro správní orgán povinnost zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Citovaná rozhodnutí lze podle názoru žalobkyně aplikovat na tento případ, neboť podstatou rozhodnutí není, že se jedná o výkon závislé práce, ale že při popisu činností a právních vztahů vycházel správní orgán toliko z výslechu účastníka řízení, tedy v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“).

5. Žalobkyně namítala rovněž porušení § 57 správního řádu, neboť otázka výkonu závislé práce a nelegální práce je předběžnou otázkou, o které nejsou správní orgán prvního stupně ani žalovaná oprávněni rozhodovat. Výkon nelegální práce je správním deliktem a činění závěru o spáchání správního deliktu je dle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu vyňato ze záležitostí, o nichž správní orgán může činit vlastní úsudek. Správní řízení o tomto deliktu však nebylo do dne podání žaloby ani zahájeno, proto správní orgán prvního stupně ani žalovaná nebyli oprávněni závěry o výkonu nelegální práce, tedy správního deliktu, učinit. Podle žalobkyně tedy není možné, aby výkon nelegální práce byl důvodem pro zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.

6. Dále žalobkyně namítala, že přítomnost tlumočníka u výslechu nic nemění na tom, že žalobkyně na některé otázky odpovídala zcela či částečně česky. Český jazyk ovládá na komunikační úrovni, avšak nelze po ní jako po cizince požadovat, aby dokonale rozlišovala nuance a odborné právní termíny v právně a interpretačně náročných záležitostech.

7. Konečně žalobkyně namítala i porušení § 89 a § 68 odst. 3 správního řádu spočívající v ignorování námitek žalobkyně proti úvahám správního orgánu prvního stupně ohledně přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života. Žalobkyně má za to, že správní orgán prvního stupně přiměřenost dopadu rozhodnutí odůvodnil naprosto nedostatečně. Výčet uvedený v § 174a zákona o pobytu cizinců představuje minimální množinu faktorů, které ovlivňují přiměřenost správního rozhodnutí, přičemž se správní orgán musí zabývat všemi faktory zde uvedenými. Nemůže tedy obstát, pokud správní orgán provede požadovanou úvahu jen v omezené míře a své úvahy postaví na domněnkách a nepodložených tvrzeních. Podle žalobkyně je nepřípustné, aby správní orgán prvního stupně nepřiměřenost dopadů rozhodnutí odvozoval od pobytového statusu druha žalobkyně, jehož žádost o povolení k dlouhodobému pobytu byla sice v době vydání prvostupňového rozhodnutí zamítnuta, ale nepravomocně. Stejně tak žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že nemůže dojít k nepřiměřenému zásahu, pokud napadeným rozhodnutím nedochází k zákazu pobytu. Poukazuje na problematickou situaci ohledně tzv. Visa pointu, lhůt, které Ministerstvo vnitra má pro vyřízení případných žádostí o pobyt, a které není schopno dodržet. Žalobkyně je ztrátou povolení k dlouhodobému pobytu de facto donucena vycestovat do země původu a vzhledem k uvedenému je pravděpodobné, že toto vycestování bude dlouhodobého charakteru, což bude mít značné důsledky pro její sociální vazby v České republice.

III. Vyjádření žalované k žalobě

8. Ve vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že správní orgán prvního stupně při posuzování žádosti žalobkyně o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vycházel z náležitostí doložených žalobkyní a dále z informací z veřejně dostupných zdrojů. Správní orgán provedl výslech účastnice řízení a z její výpovědi byly zjištěny všechny podstatné skutečnosti, na základě kterých bylo možné přistoupit k vydání meritorního rozhodnutí. Ačkoliv žalobkyně tvrdila, že pracovníci úřadu práce jí a jejímu druhovi vysvětlili, že pracovní povolení nepotřebují, žalovaná nepovažuje uvedené sdělení na dostatečně prokazující, neboť jej žalobkyně neprokázala žádnými důkazy. Žalovaná má za to, že správní orgán prvního stupně využil všech dostupných prostředků, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zdůraznila, že žádost žalobkyně byla zamítnuta z důvodu absence pracovního povolení dle ust. § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti, nikoli z důvodu výkonu závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah dle ust. § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti, kterým žalobkyně argumentuje. Komise je oprávněna autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech závažného narušení veřejného pořádku cizincem. Schopnost rozeznat, že nastaly určité okolnosti, které zákon spojuje s určitými následky, musí být vlastní každému adresátovi právní normy a není k tomu třeba autoritativní rozhodnutí o právech a povinnostech adresátů. Ačkoli žalovaná není orgánem kompetentním k posouzení a následnému rozhodnutí, zda došlo ke správnímu deliktu dle zákona o zaměstnanosti, je orgánem plně kompetentním k učinění závěru, že žalobkyně vykonává práci bez povolení k zaměstnání. K námitce znalosti českého jazyka žalovaná uvedla, že žalobkyně měla v průběhu výslechu možnost nechat si otázky tlumočníkem upřesnit či vysvětlit, této možnosti však nevyužila. Na podporu své argumentace žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 9 Ads 1/2014-47, publikovaný pod č. 3134/2014 Sb. NSS. Uvedla, že i když v případě společnosti Ellisie, s.r.o. se jedná o společnost pouze se dvěma společníky, nic to nemění na závěru, že práce bez platného povolení k zaměstnání je nežádoucím jevem, který je sankcionován správním vyhoštěním cizince až na dobu 5 let. Co se týče námitky ohledně přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, žalovaná uvedla, že přiměřeností rozhodnutí se správní orgán prvního stupně dostatečně zabýval. Zdůraznila, že správní řízení je ovládáno dispoziční zásadou. Pokud žalobkyně věděla o určitých skutečnostech, které by ovlivnily úvahu správních orgánů, týkajících se přiměřenosti rozhodnutí, měla tak učinit v rámci vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Vzhledem k závažnosti jednání žalobkyně má žalovaná za to, že zájem státu a společnosti na tom, aby byla žalobkyni její žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu zamítnuta, převažuje nad zájmem žalobkyně na zachování jejího dosavadního soukromého a rodinného života na území České republiky. K tomu dodala, že žalobkyni není zakazován pobyt na území České republiky a nic jí tedy nebrání přicestovat na území České republiky na základě pozvání nebo podat na zastupitelském úřadu České republiky v zemi původu novou žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu.

9. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

10. Zdejší soud, v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez nařízení jednání přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalované, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a shledal, že žaloba je důvodná.

11. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území spočívající v tom, že žalobkyně nad rámec povinností vyplývajících z funkce jednatelky vykonávala úkoly vyplývající z předmětu činnosti společnosti Ellisie, s.r.o., aniž by jí bylo vydáno povolení k zaměstnání, tedy vykonávala nelegální práci.

12. Pokud žalobkyně namítala, že si správní orgány uzurpovaly pravomoc, která jim nepřísluší, když posuzovaly otázku, zda se jedná o výkon nelegální práce, tuto námitku soud neshledal důvodnou. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že správnímu orgánu prvního stupně ani žalované nepříslušelo rozhodovat v oblasti správního trestání a autoritativně postihovat nelegální práci, v daném případě však nebylo rozhodováno o správním deliktu spočívajícím v nelegální práci. Správní orgány nebyly kompetentní k rozhodnutí, zda došlo ke spáchání správního deliktu, jsou však orgány plně kompetentními k učinění závěru, že žalobkyně vykonávala práci bez povolení k zaměstnání. Pokud výkon práce bez povolení k zaměstnání současně naplňuje definici nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti, nelze správním orgánům vytýkat, že tuto skutečnost v napadeném rozhodnutí konstatovaly.

13. Soud nepřisvědčil ani námitkám, v nichž žalobkyně odkazovala na judikaturu týkající se posouzení výkonu závislé práce, neboť žádost žalobkyně o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu byla zamítnuta z důvodu výkonu nelegální práce dle § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti, nikoli z důvodu výkonu závislé práce mimo pracovněprávní vztah ve smyslu § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti. Žalobkyní citovaná judikatura tedy není na projednávanou věc aplikovatelná.

14. Soud však přisvědčil námitce, že správní orgány aplikovaly zákonná ustanovení nesprávným a na konkrétní situaci nepřiléhavým způsobem, když dospěly k závěru, že v případě žalobkyně byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu na území. Vycházel přitom ze svého právního názoru, který vyjádřil v obdobných věcech týkajících se rovněž zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě. V rozsudcích ze dne 4. 9. 2018, č. j. 29 A 159/2016-93, a ze dne 26. 10. 2018, č. j. 29 A 212/2016-67, se Krajský soud v Brně ztotožnil s námitkami vůči nesprávné interpretaci neurčitého právního pojmu jiné závažné překážky (která měla za důsledek subsumpci neodpovídajícího jednání pod tento neurčitý právní pojem) a vůči nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu.

15. Relevantním ustanovením, které bylo ve věci aplikováno, je § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, který v důsledku systematické interpretace zákona dopadá i na řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Podle tohoto ustanovení Ministerstvo vnitra dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu cizinci neprodlouží, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

16. Soud po prostudování spisového materiálu konstatuje, že důkazem pro závěr o výkonu nelegální práce byl především výslech žalobkyně provedený dne 26. 4. 2016. V jeho průběhu žalobkyně uvedla, že zdrojem jejích příjmů je cestovní ruch a turistická činnost, ve společnosti Ellisie, s.r.o. je jednatelkou, společníkem a zaměstnancem. V uvedené společnosti pracuje jako redaktorka na počítači, pracuje pro internetové stránky girandrey.ru a pragagid.ru. Na internetových stránkách žalobkyně vyřizuje objednávky turistů. Průvodcovské činnosti se věnuje od roku 2012.

17. Správní orgán prvního stupně na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně uvedenou činností plní úkoly v předmětu činnosti společnosti, k čemuž jí však nebylo vydáno povolení k zaměstnání od úřadu práce. Žalobkyně se tedy podle názoru správního orgánu prvního stupně dopouštěla výkonu nelegální práce, což bylo posouzeno jako jiná závažná překážka v pobytu cizince na území České republiky představující důvod pro neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. S tímto závěrem se soud neztotožnil.

18. Předně je třeba zdůraznit, že žalobkyně žádala o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu z titulu výkonu funkce jednatelky společnosti Ellisie, s.r.o., přičemž správními orgány nebylo zpochybněno, že žalobkyně tento účel pobytu plní a skutečně podniká – od roku 2008 je jednatelkou a společnicí této společnosti. Za výkon funkce jednatelky pobírá žalobkyně odměnu ve výši 6 000 Kč měsíčně.

19. Soud si je vědom, že jiná závažná překážka je neurčitým právním pojmem, a přezkum soudu je v této souvislosti do určité míry omezený. Provádění výkladu tohoto pojmu však klade na správní orgány zvýšené nároky. Soud je toho názoru, že v tomto řízení došlo ze strany správních orgánů k pochybení, jelikož nevyhodnotily řádně veškeré skutečnosti, které vyšly najevo v souvislosti s nelegálním zaměstnáním žalobkyně a nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností.

20. Dle názoru soudu se správní orgány spokojily s indiciemi o existenci nelegální práce žalobkyně, přičemž tato činnost měla svá specifika, která správní orgány opomněly zvážit. Správní orgány jako dominantní zohlednily skutečnost, že žalobkyně vedle povinností jednatelky společnosti Ellisie, s.r.o. vykonávala i práci spadající do předmětu činnosti této společnosti (dělala redaktorku, spravovala internetové stránky a vyřizovala objednávky turistů), k níž neměla vydané povolení k zaměstnání. Soud přitom zastává názor, že v daném případě bylo na místě klást vyšší důkaz na skutečnost, že žalobkyně zcela v souladu s povolením dlouhodobého pobytu řádně plnila funkci statutárního orgánu společnosti Ellisie, s.r.o. (což ostatně správní orgány ve svých rozhodnutích potvrdily) a z titulu této funkce plnila všechny související povinnosti. Za takové situace nemohl převážit „formalistický“ přístup správních orgánů, které při interpretaci pojmu jiné závažné překážky nezohlednily dostatečně výše uvedené okolnosti. Správní orgány se ohledně výkonu nelegální práce v podstatě spokojily s výpovědí žalobkyně o činnostech, které pro uvedenou společnost vykonává, aniž by dále pátraly po skutečné existenci nelegální práce. Je třeba zdůraznit, že údajná nelegální práce žalobkyně nebyla nijak sankcionována ze strany orgánů inspekce práce. V řízení rovněž nebylo zjištěno, že by žalobkyně za činnost vykonávanou nad rámec jednatelské činnosti pobírala odměnu.

21. Soud nezpochybňuje obecný názor Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 14. 8. 2014, č. j. 9 Ads 1/2014-47, publikovaný pod č. 3134/2014 Sb. NSS), že „smyslem ust. § 89 zákona o zaměstnanosti je zamezit obcházení zákona, tj. zamezit cizincům, aby prostřednictvím těchto forem činností (plněním úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby) vykonávali práci bez povolení k zaměstnání“, a že „[z] hlediska státní politiky zaměstnanosti je zcela legitimní chránit trh práce před nežádoucími jevy spočívajícími v účelovém zakládání obchodních společníků o velkém počtu společníků – cizinců, s cílem vyhnout se povinnosti získat pro zaměstnání na území ČR povolení“; v nyní posuzovaném případě se však dle skutečností, které dosud vyšly najevo, o obcházení zákona ani o účelově založenou společnost s velkým počtem společníků či jednatelů nejednalo. V případě žalobkyně šlo o společnost se dvěma jednateli, která nemá žádné jiné zaměstnance a kde veškeré úkoly vyplývající z předmětu činnosti (průvodcovskou činnost a činnost s tím související) vykonávají právě tito dva jednatelé.

22. Soud nesnižuje závažnost a protiprávnost jednání, které po formální stránce naplňuje znaky nelegální práce (žalobkyně vykonávala činnost vyplývající z předmětu činnosti obchodní společnosti, ačkoliv neměla vydané povolení k zaměstnání), má ovšem za to, že v posuzovaném případě po zvážení všech relevantních okolností nebylo možné bez dalšího dospět k závěru, že se jedná o jednání takové intenzity, aby byl naplněn pojem jiná závažná překážka, která by znemožňovala možnost prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Nutnost zvažovat různou intenzitu nelegální práce vyplývá například z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2017, č. j. 11 A 168/2017-47. Přestože zákon o pobytu cizinců považuje výkon nelegální práce za důvod ke správnímu vyhoštění, nelze ani v tomto případě odhlížet od konkrétní intenzity a závažnosti daného jednání ve vztahu k ukládanému opatření.

23. Jak již soud zdůraznil, povolení k dlouhodobému pobytu bylo žalobkyni uděleno za účelem podnikání/účasti v právnické osobě a z tohoto důvodu žádala i o jeho prodloužení. V řízení bylo zjištěno, že funkci jednatele žalobkyně skutečně plní. To, že vedle povinností jednatelky žalobkyně vykonávala i práci, která je předmětem činnosti této společnosti (spravování internetových stránek, vyřizování objednávek), nelze v případě společnosti, která nemá žádné další zaměstnance a veškerá činnost je vykonávána samotnými jednateli, považovat bez dalších bližších úvah příslušných správních orgánů za natolik dominantní, že by toto jednání mohlo naplnit pojem jiné závažné překážky pobytu na území České republiky. Zásadní skutečností v řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu naopak bylo, že žalobkyně řádně vykonávala funkci jednatelky. K tomu, jakým způsobem mají být úvahy žalované či správního orgánu prvního stupně vedeny, Krajský soud v Brně opětovně odkazuje na právní názor vyjádřený v jeho rozsudcích ze dne 4. 9. 2018, č. j. 29 A 159/2016-93, a ze dne 26. 10. 2018, č. j. 29 A 212/2016-67).

24. Jelikož soud neshledal dostatečným odůvodnění zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, které by mělo být postaveno na relevantních skutkových zjištěních, považoval soud za předčasné se vyjadřovat k námitkám směřujícím k otázce přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života.

V. Závěr a náklady řízení

25. Krajský soud v Brně tak z výše uvedených důvodů rozhodnutí žalované zrušil [§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.] a věc jí vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.); v dalším řízení je žalovaná vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

27. Žalobkyně dosáhla v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované. Odměna advokáta žalobkyně a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se jednalo o dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) a dva režijní paušály, a to ve výši 2 × 3 100 Kč a 2 × 300 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 4 advokátního tarifu], tedy celkem 6 800 Kč. Protože advokát žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 1 428 Kč, odpovídající dani (21 %), kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalobkyni dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč (3 000 Kč za žalobu a 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě). Celkem tedy byla žalobkyni vůči žalované přiznána náhrada nákladů ve výši 12 228 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.