29 A 174/2016 - 32

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudkyň JUDr. Ing. Venduly Sochorové a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., ve věci žalobkyně: VEEM TRADING, s. r. o. sídlem Dobrovského 675/4, Brno zastoupená advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2016, č. j. JMK 117589/2016, sp. zn. S-JMK 94545/2016/ODOS/Př takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 1. 8. 2016, č. j. JMK 117589/2016, sp. zn. S-JMK 94545/2016/ODOS/Př, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, k rukám jejího advokáta Mgr. Jaroslava Topola, sídlem na Zlatnici 301/2, Praha 4, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V projednávané věci jde o správní delikt provozovatele vozidla.

2. Magistrát města Brna rozhodnutím ze dne 20. 5. 2016, pod č. j. ODSČ-91557/15-73, sp. zn. ODSČ-91557/15-SOB/VSPR, konstatoval, že žalobkyně jako provozovatelka vozidla tovární značky O., RZ ……., v rozporu s § 10 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), nezajistila, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Porušení pravidel silničního provozu výše uvedeným vozidlem spočívající v neoprávněném zastavení nebo stání mající znaky přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním povozu, bylo zjištěno: - dne 1. 2. 2015 v 22:01 hodin na pozemní komunikaci K. v B. [porušení povinnosti dle ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu]; - dne 4. 3. 2015 v 15:00 hodin na pozemní komunikaci D. n. v B. [porušení povinnosti dle ustanovení § 25 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu]; - dne 13. 4. 2015 v 20:25 hodin na pozemní komunikaci T. v B. [porušení povinnosti dle ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu]. Popsanými skutky se provozovatelka dopustila správních deliktů podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu.

3. Za výše popsané delikty uložil správní orgán I. stupně žalobkyni pokutu ve výši 2500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Odvolání žalobkyně žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

II. Obsah žaloby

4. Žalobkyně v podané žalobě popsala průběh řízení před správními orgány a namítla, že magistrát zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Postup správního orgánu při zjišťování pachatele přestupku byl nedostatečný. Správní orgán v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu totožnost pachatele přestupku nezjišťoval.

5. Řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nemělo být podle žalobkyně vůbec zahájeno, neboť správní orgán neodložil řízení o přestupku, jak mu ukládá § 125f odst. 4 písm. a) zákon o silničním provozu. Odložení přestupku je přitom zcela zásadní pro možnost zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Pokud ve spise absentuje jakýkoliv doklad svědčící o tom, že řízení o přestupku bylo odloženo, nelze mít za prokázané, že tomu tak skutečně bylo. Řízení o správním deliktu provozovatele vozidla tak bylo zahájeno nezákonně.

6. Žalobkyně zdůraznila, že správní orgány rozhodly ve věci bez nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobkyně. Takový postup porušuje právo žalobkyně na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

7. Ve výroku rozhodnutí prvého stupně podle žalobkyně nebyl dostatečně specifikován protiprávní skutek. Popis skutku ve slovech „spočívající v neoprávněném zastavení nebo stání…mající znaky přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu“ není v souladu s § 77 zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť není zřejmé, jaký konkrétní skutek se udál. Žalovaný měl konkrétně specifikovat, jak byly porušeny povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích.

8. Správní delikt provozovatele vozidla je již promlčen. Správní řád ani zákon o silničním provozu nestanoví lhůtu k projednání správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f silničního zákona. Správní delikt musí vykazovat znaky přestupku [§ 125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu], avšak po uplynutí jednoleté lhůty tyto vykazovat nemůže, neboť jediným znakem přestupku po jednom roce od jeho spáchání je jeho neprojednatelnost. Žalobkyně v tomto smyslu odkazuje na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb. zákonem č. 297/2011 Sb., vydanou Ministerstvem dopravy pod č. j. 8/2013-160/OST/5. Namítla, že žalovaný v napadeném rozhodnutí aplikoval neúčinné znění § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu.

9. Závěrem podotkla, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Citované ustanovení obsahuje pravidlo vyžadující nesplnitelné chování. Provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit jednání řidiče, tedy zajistit, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu 10. S ohledem na vše uvedené žalobkyně navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě považoval žalobu za nedůvodnou.

12. Odmítl námitku, že správní orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. V rozhodnutí je jasně uvedeno, že označeného řidiče nelze dle centrálního registru obyvatel dohledat a na uvedenou adresu mu nelze doručit. Správní orgán tak učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku.

13. Záznam o odložení věci ve spise neabsentuje (viz razítko na č. l. 1, 10 a 27 správního spisu).

14. Námitka nenařízení ústního jednání podle žalovaného není důvodná. Ústní jednání se nařizuje, je- li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li tak zákon. Podle zákona o přestupcích nemají správní orgány v řízení o správních deliktech povinnost vždy nařídit ústní jednání. Není obligatorní provádět dokazování výlučně v rámci ústního jednání. Správní orgán I. stupně tedy nejednal v rozporu s právními předpisy.

15. Dle názoru žalované je výrok rozhodnutí konkrétní a srozumitelný.

16. Námitku promlčení správního deliktu žalovaný taktéž považuje za nedůvodnou, neboť dle § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu platí, že na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí i pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f zákona o silničním provozu.

17. Žalobkyně spáchala tři správní delikty provozovatele vozidla, o kterých správní orgán I. stupně vedl společné řízení. Z tohoto důvodu nebyla udělena pokuta na spodní hranici zákonného rozpětí, k čemuž se žalovaný také v rozhodnutí vyjádřil. I tato sankce má preventivní funkci.

18. Povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu podle žalovaného není v rozporu s Ústavou. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 As 128/2015-32.

19. Žalovaný proto navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

20. Soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů. Ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného.

21. Soud rozhodl o žalobě bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).

22. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

23. Nejprve se soud zabýval námitkou promlčení (prekluze) správního deliktu [bod IV. A) rozsudku]. Poté se zabýval namítaného porušení § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu [bod IV. B) rozsudku] a námitkou nenařízení ústního jednání [bod IV. C) rozsudku]. Dále se soud věnoval námitce nedostatečného popisu skutku ve výroku rozhodnutí [bod IV. D) rozsudku], námitce neodložení přestupku [bod IV. E) rozsudku] a námitce nezákonné výše sankce [bod IV. F) rozsudku]. Závěrem soud hodnotil námitku protiústavnosti právní úpravy odpovědnosti provozovatele vozidla [bod IV. G) rozsudku].

IV. A) Námitka promlčení (prekluze) správního deliktu

24. Podle žalobkyně došlo k promlčení správních deliktů.

25. Podle § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu, účinného do 6. 11. 2014, odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Z odstavce 5 citovaného ustanovení pak plyne, že na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125d.

26. Soud při posuzování námitky promlčení vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 As 308/2016-20. V něm bylo vysloveno, že ustanovení § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu rozšiřuje úpravu pravidel pro zánik odpovědnosti právnických osob i na fyzické osoby, které se dopustí deliktu podle § 125f zákona o silničním provozu. Spáchá-li tedy správní delikt provozovatele vozidla fyzická osoba, zaniká její odpovědnost podle § 125e odst. 3 ve spojení s § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.

27. V projednávaném případě byly obě lhůty (subjektivní dvouletá i objektivní čtyřletá) zachovány a k promlčení správních deliktů nedošlo.

28. Ohledně metodiky Ministerstva dopravy č. j. 8/2013-160-OST/5, na kterou žalobkyně odkázala s poukazem na plynoucí legitimní očekávání, je třeba zdůraznit, že tato metodika vychází z právního stavu, který vznikl v souvislosti se zavedením správního deliktu provozovatele vozidla do právního řádu České republiky (novela č. 297/2011 Sb.). V té době právní řád neobsahoval jednoznačnou úpravu zániku odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla pro případ, že pachatelem byla fyzická osoba. Novelou č. 230/2014 Sb. došlo s účinností ode dne 7. 11. 2014 k úpravě ustanovení § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu a tento deficit byl odstraněn. Zmiňovaná metodika byla v této části překonána vývojem zákonné úpravy a nemůže zakládat legitimní očekávání žalobkyně.

29. Námitka promlčení (prekluze) správního deliktu tak není důvodná. IV. B) Namítané porušení § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu 30. Žalobkyně dále namítá, že správní orgán zahájil řízení o správních deliktech provozovatele vozidla ze dne 1. 2. 2015 a ze dne 4. 3. 2015, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku.

31. Soud tedy hodnotil, zda postup správního orgánu I. stupně byl v souladu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, podle něhož obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.

32. U správního deliktu ze dne 1. 2. 2015 zaslal správní orgán I. stupně dne 2. 4. 2015 žalobkyni výzvu k uhrazení částky 700 Kč určené podle ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu (doručena téhož dne). Ve výzvě byla uvedena možnost označit řidiče, který v inkriminovaném čase skutečně vozidlo řídil s tím, že sdělení totožnosti řidiče se považuje za podání vysvětlení. Žalobkyně dne 17. 4. 2014 zaslala správnímu orgánu sdělení, ve kterém označila za řidiče pana M. J., nar. ….., bytem ……. Správní orgán I. stupně zaslal dne 20. 4. 2015 označenému řidiči výzvu k podání vysvětlení (převzata dne 4. 5. 2015), ten se však k podání vysvětlení nedostavil.

33. U správního deliktu ze dne 4. 3. 2015 zaslal správní orgán I. stupně dne 15. 5. 2015 žalobkyni výzvu k uhrazení částky 700 Kč určené podle ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu (doručena dne 18. 5. 2015). Ve výzvě byla uvedena možnost označit řidiče, který v inkriminovaném čase skutečně vozidlo řídil s tím, že sdělení totožnosti řidiče se považuje za podání vysvětlení. Žalobkyně dne 9. 6. 2015 zaslala správnímu orgánu prostřednictvím zmocněnce sdělení, ve kterém označila za řidiče pana L. Y., nar. dne ……, bytem …….. Správní orgán I. stupně v tomto případě výzvu k podání vysvětlení označenému řidiči nezaslal s tím, že z úřední činnosti je mu známo, že zmocněnec žalobkyně uvedenou osobu oznámil jako řidiče v souvislosti s jiným případem, kdy byla úředně obeslána, ale zásilka se vrátila správnímu orgánu jako nevyzvednutá. Označené osobě nebylo možno doručit, neboť tato neměla schránku a zásilku nebylo možné vložit do schránky, ani na jiné vhodné místo.

34. Podle ustanovení § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. V tomto ustanovení je vyjádřena subsidiarita odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek. „Až v případě, že není možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který spáchal předmětný přestupek, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45). Subsidiární povaha odpovědnosti za správní delikt je patrná i z § 125h odst. 6 téhož zákona, podle kterého má správní orgán povinnosti poučit provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

35. Samotné tvrzení provozovatele vozidla v rámci podání vysvětlení spočívající v označení osoby, která v předmětné době vozidlo údajně řídila, bez dalšího neodůvodňuje zahájení přestupkového řízení proti takto určené osobě. Může pouze odůvodňovat předvolání údajného řidiče k podání vysvětlení. K tomu, aby mohla být určitá osoba považována za podezřelou ze spáchání přestupku, musí přistoupit další okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit podezření, že tato osoba skutečně měla v rozhodnou dobu automobil v užívání a přestupek s ním spáchala. V daném případě však žádné takové okolnosti žalobkyně neuvedla a osoby řidiče, které žalobkyně bez dalšího označila, správní orgán nemohl považovat za osobu podezřelou z přestupků.

36. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, je nutno vycházet především ze smyslu a účelu právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla. Jím bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké (v tomto duchu se nese také judikatura Nejvyšší správního soudu, např. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46 či rozsudek ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 114/2016-48). Konkrétně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, vyslovil názor, že „[p]rávě v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby.“ Nejvyšší správní soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., také v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014-21. Zmínil: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ 37. Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle ustanovení § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit.

38. S ohledem na výše uvedené soud uvádí, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu se zákonem, pokud na základě daných skutkových okolností nezahájil řízení o přestupku s označenými osobami, ale věc odložil a přistoupil k zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla se žalobkyní. Podmínky pro tento postup vyplývající z § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu byly v daném případě splněny. Pokud jde o správní delikt ze dne 1. 2. 2015 správní orgán I. stupně neměl žádné bližší informace o označeném řidiči a ten se k podání vysvětlení nedostavil. V takovém případě lze akceptovat postup správního orgánu I. stupně, který za této situace zahájil se žalobkyní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Rovněž v případě deliktu ze dne 4. 3. 2015 shledal soud postup správního orgánu I. stupně v souladu se zákonem. Magistrát vyhodnotil označení předmětného řidiče na základě skutečností známých z úřední činnosti jako účelové; v jiných věcech projednávaných týmž orgánem se uvedené osobě nedařilo doručovat a zásilky si nepřebírala, což bylo promítnuto i do předmětného správního spisu (viz č. l. 23 – 24).

39. Argumentaci žalobkyně, že správní orgán měl vést řízení o přestupku proti označeným řidičům, nebo v případě nepravdivě uvedené totožnosti řidiče vozidla zahájit řízení o deliktu dle ustanovení § 125c odst. 2 zákona o silničním provozu proti žalobkyni, nelze přisvědčit. Dle § 125c odst. 2 uvedeného zákona se fyzická osoba „dopustí jako provozovatel vozidla přestupku tím, že v rozporu s § 10 odst. 1 písm. d) přikáže nebo svěří samostatné řízení vozidla osobě, o níž nezná údaje potřebné k určení její totožnosti.“ Není v pravomoci ani možnostech správních orgánů zkoumat či prokázat, že žalobkyně uvedla totožnost řidiče nepravdivě. Ostatně ani zákon jim tuto povinnost v daném případě neukládá.

40. Námitka tak není důvodná.

IV. C) Námitka nenařízení ústního jednání

41. Žalobkyně dále správním orgánům vytýkala, že nenařídily ve věci ústní jednání.

42. Právní úprava tzv. jiných správních deliktů (tedy i správního deliktu podle § 125f zákona o silničním provozu) účinná v rozhodné době neznala institut obligatorního ústního jednání tak, jak tomu bylo u přestupků (§ 74 odst. 1 zákona o přestupcích). Při posuzování nutnosti nařizovat ústní jednání je proto potřeba vycházet z úpravy subsidiární, tj. z § 49 správního řádu. Soud pro doplnění dodává, že ani v současnosti platná právní úprava řízení o přestupcích (§ 80 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) ústní jednání obligatorně nestanovuje.

43. Podmínky pro nařízení ústního jednání v řízení o správním deliktu vyplývají z ustanovení § 49 správního řádu. Podle ustanovení § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné.

44. Dle ustanovení § 51 odst. 2 správního řádu musí být účastníci o provádění důkazů mimo ústní jednání včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30, lze § 51 odst. 2 správního řádu vyložit tak, že správní orgány jsou povinny provádět dokazování za přítomnosti účastníků při ústním jednání dle § 49 správního řádu, nebo mimo ústní jednání, o čemž ale musí být účastníci zásadně předem vyrozuměni. V případě dokazování listinou nadto právní doktrína hovoří ještě benevolentněji: „[z] logiky věci se však nelze domnívat, že je nezbytné vyrozumět účastníka, že se bude provádět důkaz listinou spočívající pouze v tom, že si ji správní orgán (přesněji řečeno oprávněná úřední osoba) přečte, resp. učiní o tom podle § 53 odst. 6 záznam do spisu. Nutnost přítomnosti účastníků při tomto přečtení listiny nelze dovozovat ani z § 53 odst. 6, protože ten pouze stanoví, jak postupovat v případě, že přítomni jsou (nestanoví však, že je to nezbytné; svou formulací naopak dokládá, že to nezbytné není)“ (srov. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 211).

45. Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu setrvává na závěru, že u správních deliktů obecně není ústní jednání povinnou součástí správního řízení (srov. rozsudek ze dne 11. 11. 2004, č. j. 3 As 32/2004-53, č. 852/2006 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015 č. j. 8 As 110/2015-46, uzavřel, že v řízení o správním deliktu podle § 125f zákona o silničním provozu, o nějž jde i v nyní posuzované kauze, nemusí správní orgán nařídit ústní jednání vždy, ale jen tehdy, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků. Ve své následné judikatuře se Nejvyšší správní soud závěrů obsažených v citovaném rozsudku přidržel (srov. rozsudky ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 277/2015-33 a č. j. 1 As 166/2015-29, dále ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 7/2016-30, ze dne 6. 4. 2016, č. j. 3 As 260/2015-58 a ze dne 7. 4. 2016, č. j. 5 As 122/2015-18). Vybočení z této linie nepředstavuje žalobkyní uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30 (jak Nejvyšší správní soud již vysvětlil v rozsudku č. j. 3 As 260/2015-58), neboť zde Nejvyšší správní soud vystavěl svou argumentaci nikoliv na povinném konání ústního jednání, nýbrž na právu obviněného být přítomen při provádění dokazování.

46. Z výše uvedeného vyplývá, že není povinností správního orgánu nařídit ústní jednání v případě, že to není nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv účastníka. Tuto nezbytnost je nutné vztáhnout na oba důvody, které musí být naplněny kumulativně. V případě žalobkyně podmínky pro konání ústního jednání naplněny nebyly. V řízení byly shromážděny dostatečné důkazy osvědčující deliktní jednání a zmocněnec žalobkyně byl o provádění důkazů listinou správním orgánem předem informován (viz oznámení ze dne 7. 1. 2016, v němž byla žalobkyně vyrozuměna o provádění důkazů mimo ústní jednání dne 27. 1. 2016 v 15:00 hodin; viz č. l. 69 správního spisu). V souladu s § 53 odst. 6 správního řádu se důkaz listinou provede přečtením či sdělením jejího obsahu. K provádění důkazů se žalobkyně ani její zmocněnec nedostavili. Provedené důkazy byly po celou dobu správního řízení součástí spisu. V případě, že žalobkyni nebylo jasné, čím jí bylo spáchání správních deliktů prokázáno, mohla kdykoliv v průběhu řízení nahlédnout do spisu.

47. Co se týče namítaného porušení práva na spravedlivý proces, soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015-29. Z něj vyplývá, že „na řízení o předmětném správním deliktu dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 29/2007-121). Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ovšem setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 16. 11. 2010 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 84 a tam uvedené odkazy na další judikaturu). Ke splnění požadavků čl. 6 Úmluvy proto podle Nejvyššího správního soudu plně postačuje, pokud bude ústní jednání nařízeno v řízení před správním soudem. Důležitou roli hraje i skutečnost, že je možné se práva na spravedlivý proces vzdát (viz např. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1990 ve věci Hakansson a Sturesson proti Švédsku, stížnost č. 11855/85, § 66). Pokud tedy obviněný ze správního deliktu netrvá na konání ústního jednání v řízení o jeho žalobě ve smyslu § 51 s. ř. s., nemůže později namítat, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na stejných zásadách stojí i právo plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14, bod 28). Z těchto ustanovení podle Nejvyššího správního soudu neplyne jednoznačná povinnost správních orgánů projednávajících obvinění ze správního deliktu nařídit vždy ústní jednání. Tento závěr stvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, který posuzoval skutkově obdobnou věc trestního obvinění ze správního deliktu podle § 125f zákona o silničním provozu včetně povinnosti nařizovat ústní jednání v řízení o něm.” Nejvyšší správní soud výše uvedené principy rozvedl v rozsudku č. j. 8 As 110/2015-46, v němž konstatoval: „Soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě. (…) V řízení o správním deliktu provozovatele vozidla se při posuzování otázky, zda nařídit ústní jednání, správní orgány musí řídit požadavky § 49 správního řádu a judikatury. V případě, že je to tedy ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí jednání nařídit. Není-li tomu tak, ústní jednání ve správním řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nařízeno být nemusí.” 48. Požadavek spravedlivého procesu se dle citované judikatury vztahuje na celý proces správního trestání, zahrnuje tedy i řízení před soudem. Žalobkyně v žalobě explicitně uvedla, že souhlasí s tím, aby soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. projednal věc bez nařízení ústního jednání. Pokud újmu způsobenou tím, že nebylo nařízeno ústní jednání před správními orgány, pociťovala jako zásadní zásah do práv, mohla být její věc ústně projednána v řízení před soudem.

49. Skutečnost, že správním orgánem nebylo nařízeno ústní jednání, nepředstavuje dle soudu porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces. Soud je přesvědčen, že v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 správního řádu nebylo nutné v projednávané věci ústní jednání nařizovat, neboť důkazy založené ve spisu představovaly dostatečný podklad pro rozhodnutí o správním deliktu. Ani žalobkyně v žalobě netvrdí žádný relevantní důvod, pro nějž by bylo nezbytné či účelné ústní jednání před správním orgánem nařídit. Neuvádí, jaká tvrzení tam chtěla přednést, tedy jak konkrétně nekonání ústního jednání zasáhlo do efektivity její obhajoby či jiných práv. Nadto lze poukázat na to, že žalobkyně byla ve správním řízení poučena o možnosti vyjádřit se k veškerým podkladům pro vydání rozhodnutí v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu; této možnosti však nevyužila a ve správním řízení zůstala pasivní.

50. Tato námitka není důvodná.

IV. D) Námitka nedostatečného popisu skutku ve výroku rozhodnutí

51. Žalobkyně namítá, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu nebyly dostatečně popsány protiprávní skutky.

52. Z ustálené judikatury správních soudů plyne, že při rozhodování jiných správních deliktů musí být řádný popis skutku, jakož i jeho právní kvalifikace, součástí výroku správního rozhodnutí. V této souvislosti lze poukázat zejména na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS, dle kterého „výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].“ 53. Na specifikaci skutku ve výroku rozhodnutí o přestupku je třeba klást přísné nároky, současně se však nemůže jednat o nároky přemrštěné, které by odhlížely od účelu přesné specifikace skutku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 As 208/2016-37). Přehledně tento závěr vyjádřil Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 29. 5 2013, č. j. 9 As 68/2012-23. Uvedl, že „[p]opisem skutku je slovní vyjádření jednání či skutkových okolností, které lze subsumovat (podřadit) pod jednotlivé znaky přestupku uvedené v zákoně. Je třeba, aby popis skutku obsahoval v rámci možností přesný popis podstatných okolností, které jsou významné z hlediska právní kvalifikace jednání jako přestupku a které zároveň dovolují toto jednání nezaměnitelným způsobem identifikovat a odlišit od jiných jednání. Zároveň je však nutno zdůraznit, že i přes zásadní roli výroku rozhodnutí o přestupku nelze popis skutku hodnotit přehnaně formalisticky, ale je nutno zohlednit, zda ve svém komplexu výrok naplňuje kritéria dostatečné specifikace a určitosti.“ 54. Soud má za to, že formulaci výroku č. 1 „porušení pravidel silničního provozu výše uvedeným vozidlem spočívající v neoprávněném zastavení nebo stání, tedy porušení povinností dle ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, mající znaky přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, bylo zjištěno na pozemní komunikaci ulice K. v B. dne 1. 2. 2015 ve 22.01 hodin“, výroku č. 2 „porušení pravidel silničního provozu výše uvedeným vozidlem spočívající v neoprávněném zastavení nebo stání, tedy porušení povinností dle ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, mající znaky přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, bylo zjištěno na pozemní komunikaci ulice D. n. v B. dne 4. 3. 2015 v 15.00 hodin“, resp. výroku č. 3 „porušení povinností dle ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, mající znaky přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, bylo zjištěno na pozemní komunikaci ulice T. v B. dne 13. 4. 2014 ve 20.25 hodin“, uvedenou v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a potvrzenou žalovaným, nelze považovat za dostatečný popis skutku, jenž umožňuje podřadit skutkové okolnosti pod jednotlivé znaky skutkové podstaty správního deliktu. Z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nevyplývá, jakým jednáním se řidič vozidla dopustil tvrzeného „neoprávněného zastavení nebo stání“. Porušení povinnosti dle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu (dle něhož je každý účastník provozu na pozemních komunikacích povinen se řídit světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace) je pouze právní kvalifikací, která však může nastoupit až na základě subsumpce konkrétních skutkových okolností vymezených ve skutkové větě výroku správního rozhodnutí. Tato právní kvalifikace ovšem neobsahuje klíčovou skutkovou okolnost, která je rozhodná pro subsumpci daného jednání pod dané ustanovení. Ze skutkové věty není patrné, že řidič vozidla měl porušit povinnost vyplývající z dopravní značky a už vůbec ne, jakou dopravní značku měl řidič porušit. Dostatečné vylíčení skutkových okolností konkrétního případu je však v souladu s citovanou judikaturou nezbytnou náležitostí výroku rozhodnutí o správním deliktu. Uvedené platí i pro porušení povinnosti dle § 25 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, dle kterého řidič smí zastavit a stát v jedné řadě a rovnoběžně s okrajem pozemní komunikace; nedojde-li k ohrožení bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, smí v obci řidič vozidla o celkové hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg zastavit a stát kolmo, popřípadě šikmo k okraji pozemní komunikace nebo zastavit v druhé řadě. Ani v tomto případě odkaz na porušení povinností vyplývajících z citovaného ustanovení dostatečně konkrétně nespecifikuje vytýkaný protiprávní skutek, neboť porušit povinnosti vyplývající z § 25 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu lze různými způsoby.

55. Opomenutí specifikace skutku ve výroku rozhodnutí o jiném správním deliktu je důvodem pro zrušení rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Neuvede-li totiž správní orgán náležitosti, jimiž je skutek dostatečně a nezaměnitelně identifikován, do výroku svého rozhodnutí, podstatně tím poruší ustanovení o řízení, což může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73). Jak přitom plyne z citovaného usnesení rozšířeného senátu, tuto vadu nelze zhojit specifikací skutku v odůvodnění rozhodnutí. To, zda je specifikace alespoň v odůvodnění, má vliv pouze na charakter vady rozhodnutí (buďto jde o „pouhou“ nezákonnost, nebo o nepřezkoumatelnost, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti).

56. Nedostatek popisu skutku ve výroku rozhodnutí nelze zhojit poukazem na jeho právní kvalifikaci, z níž by bylo možné logickou úvahou dovodit některé rozhodné skutkové okolnosti. V opačném případě by skutková věta prakticky nikdy nemusela obsahovat popis způsobu spáchání deliktu, neboť způsob spáchání lze zpravidla logicky odvodit z toho, jaké ustanovení zákona bylo porušeno. Uvedení porušeného zákonného ustanovení (tj. právní kvalifikace) proto nemůže nahradit konkrétní popis skutku. Právní kvalifikace zákonitě může následovat až po provedení subsumpce jednotlivých skutkových okolností vymezených ve skutkové větě pod rozhodné ustanovení zákona. Prvotní a zcela základní funkcí skutkové věty je právě uvedení sankčně právně relevantních skutečností, aby vůbec ke správné právní kvalifikaci mohlo dojít.

57. Zatímco některé nedostatky právní věty odsuzujícího rozhodnutí mohou být zhojeny částečně tím, že skutek je jasně popsán ve skutkové větě a tento popis ve spojení s odůvodněním rozhodnutí dává jasnou informaci o tom, jak bylo jednání právně kvalifikováno, nedostatek skutkové věty nelze zhojit poukazem na právní kvalifikaci obsaženou v právní větě. To je patrné mimo jiné i z úvah rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, vyjádřených v jeho usneseních ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, a ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016- 46. Je zřejmé, že nároky na skutkovou větu jsou přísnější, než nároky na větu právní, jejíž nedostatky jsou zhojitelné. Toto rozlišování je patrné zejména z posledně uvedeného usnesení, v němž rozšířený senát zcela jednoznačně vyjádřil, že nehodlá nic měnit na svém dosavadním striktnějším přístupu k posuzování toho, zda bylo sankcionované jednání z hlediska skutkového dostatečně vymezeno.

58. Z usnesení rozšířeného senátu č. j. 4 As 165/2016-46 je pro nyní projednávanou věc významná také úvaha obsažená v bodě 41, v němž rozšířený senát naznačuje, že napadené rozhodnutí trpělo vadou nedostatku popisu skutku ve výroku, neboť z něj nebyl patrný způsob spáchání deliktu, který byl vymezen pouze jako neoprávněné zastavení nebo stání. Podobně i v nyní projednávané věci soud považuje takové vymezení skutku za nedostatečné. Rozšířený senát se v uvedené věci tímto nedostatkem ovšem nezabýval přímo, neboť tato nezákonnost nebyla namítána. Pouze v souvislosti s tím uzavřel, že nedostatek právní kvalifikace nemohl být zhojen ani popisem skutku, neboť ten byl taktéž nedostatečný.

59. Obdobně také v rozsudku ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 114/2016-46, považoval Nejvyšší správní soud za klíčové z hlediska dostatečného vymezení skutku to, že ve výroku byl popsán způsob spáchání deliktu spočívajícího v neoprávněném zastavení nebo stání. Je zcela patrné, že Nejvyšší správní soud vyžaduje ve skutkové větě konkrétní popis, jakým způsobem byl porušen zákonný zákaz platný pro zastavení nebo stání, tj. zda se jednalo o zastavení nebo stání a v čem přesně neoprávněné zastavení nebo stání spočívalo, jaký byl v určitém místě zákonný režim pro zastavení nebo stání. Jelikož zákon omezuje zastavení a stání řadou pravidel a tato pravidla lze porušit různými způsoby (porušení dopravní značky „Zákaz stání“, porušení dopravní značky „Zákaz zastavení“, parkování bez uhrazení parkovného, zastavení či stání v křižovatce apod.), nemůže jako dostačující obstát popis skutku toliko jako „neoprávněné zastavení nebo stání“. Z popisu skutku musí být patrné, jakým konkrétním způsobem řidič jednal, aby bylo možné následně právně kvalifikovat, který konkrétní zákonem stanovený zákaz tímto jednáním porušil.

60. Žalobkyní uváděné výtky ohledně nedostatečné specifikace skutku ve skutkové větě výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně shledal soud oprávněnými. Popsaná vada má zá následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

61. Námitka nedostatečné specifikace skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak je důvodná.

IV. E) Námitka neodložení přestupku

62. Žalobkyně dále namítá, že řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nemělo být vůbec zahájeno, neboť správní orgán neodložil řízení o přestupku.

63. Podle ustanovení § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

64. Skutečnost, že k odložení věci v případě všech tří přestupků došlo, vyplývá z č. l. 1, resp. z č. l. 10 a 27 správního spisu. Na zmíněných stranách správního spisu se nachází otisky razítka ze dne 24. 8. 2015, ze dne 5. 10. 2015 a ze dne 12. 10. 2015 s příslušným textem o odložení věci a o důvodu odložení, doplněné o razítko a podpis oprávněné úřední osoby. Je tak zřejmé, že správní orgán I. stupně věci odložil a až poté dne 2. 12. 2015, zasláním příkazu č. j. ODSČ- 91557/15-52 (č. l. 52 správního spisu), zahájil řízení se žalobkyní jako s provozovatelkou vozidla.

65. Námitka není důvodná.

IV. F) Námitka nezákonné sankce

66. Žalobkyně se neztotožňuje s úvahami, které vedly správní orgán ke stanovení výše sankce. Podle ní správní orgány neuvedly žádnou přitěžující okolnost, která by odůvodňovala uložení sankce nad spodní hranicí zákonného rozmezí.

67. K námitce nesprávného posouzení kritérií pro uložení pokuty soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002-46, publikovaný pod č. 416/2004 Sb. NSS, vztahující se k možnosti přezkumu správního uvážení soudem. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „[ú]kolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.“ Správním orgánům musí být dán určitý prostor pro jejich vlastní volné uvážení, jímž je i uvážení o výši uložené sankce. Do této úvahy správního orgánu soud nezasahuje, nevymyká-li se úvaha mezím stanoveným zákonem, zásadě logiky apod. (výjimku představuje institut moderace sankce dle § 78 odst. 2 s. ř. s.). Ve vztahu k uložené pokutě proto soud hodnotil, zda žalovaný zohlednil veškeré relevantní okolnosti, posoudil kritéria pro ukládání sankce a nevybočil z mezí stanovených zákonem nebo zda správní uvážení nezneužil (§ 78 odst. 1, věta druhá, s. ř. s.).

68. Správní orgán I. stupně uložil žalobkyni pokutu ve výši 2500 Kč. Tato výše se pohybuje v zákonem stanoveném rozmezí, která činí dle ustanovení § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu interval od 1500 do 2500 Kč. Žádné polehčující okolnosti správní orgán prvního stupně neshledal, naopak přihlédl k tomu, že žalobkyně spáchala více správních deliktů (3). Žalovaný se s odůvodněním výše sankce uložené správním orgánem I. stupně ztotožnil.

69. Soud je přesvědčen, že odůvodnění výše pokuty správními orgány je dostačující a vyhovuje shora stanoveným požadavkům. Pokuta byla stanovena v zákonem stanoveném rozpětí a její výše byla odůvodněna. Sama skutečnost, že sankce je ukládána za souběh tří správních deliktů, podle soudu odůvodňuje uložení sankce na horní hranici zákonné sazby.

70. Námitka tak není důvodná.

IV. H) Námitka protiústavnosti právní úpravy odpovědnosti provozovatele vozidla

71. Žalobkyně dále namítala protiústavnost odpovědnosti provozovatele vozidla za přestupek řidiče.

72. Argumentaci žalobkyně, jež správní delikt provozovatele vozidla přirovnává k trestnému činu proti životu a zdraví, neshledává soud přiléhavou. Ačkoliv se nejedná o spoluodpovědnost v pravém slova smyslu, provozovatel vozidla jistým způsobem za automobil ve svém vlastnictví odpovídá. Ústavní konformitou ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, ve znění zákona č. 297/2011 Sb., a ustanovení § 125f odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 30. června 2017, se zabýval Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (nalus.usoud.cz). Konstatoval, že výše uvedená ustanovení nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

73. K tomu soud odkazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014-21, ve kterém soud stanovil, že stěžovateli, jakožto vlastníkovi vozidla, plynou z vlastnictví automobilu jisté závazky soukromoprávního, ale i veřejnoprávního charakteru. „Na přístupu stěžovatele jako vlastníka k věci samé poté záleží, v jaké právní formě, za jakých podmínek či zda vůbec přenechá svoji věc - automobil - k užívání jiné osobě. Nepochybné je, že existuje i veřejný zájem na ochraně zákonných práv a povinností, které pro provozovatele vozidel vyplývají z norem veřejného práva“. Jak stanoví čl. 11 odst. 3 Listiny: „Vlastnictví zavazuje.“ Je tedy zcela legitimní, pokud zákonodárce v rámci dodržování pravidel (v tomto případě pravidel silničního provozu) stanovuje sankce i pro provozovatele vozidla v případě, že se správnímu úřadu (např. z důvodu nedostatečné či opožděné součinnosti pachatele správního deliktu) nepodaří odhalit pachatele přestupku. K tomu dále výše citovaný rozsudek: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou. (…) Uvedené nabývá význam právě tehdy, pokud se postih konkrétního pachatele přestupku ukáže neefektivním v důsledku soukromoprávní úpravy užívacího vztahu vozidla po linii vlastník věci-uživatel. Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“ 74. Námitka není důvodná.

V. Závěr a náklady řízení

75. V souladu s výše uvedeným shledal soud důvodnou námitku nedostatečné specifikace skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, proto rozhodnutí žalovaného z důvodu vady řízení dle § 76 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Bude na žalovaném, aby v dalším řízení formuloval výrok o spáchání správních deliktů v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, tedy aby popis skutků obsažený ve výrokové části rozhodnutí obsahoval přesný popis podstatných okolností, které jsou významné z hlediska právní kvalifikace jednání jako správního deliktu a které zároveň dovolují toto jednání nezaměnitelným způsobem identifikovat a odlišit od jiných jednání. Ostatní žalobní námitky shledal soud nedůvodnými.

76. Žalobkyně navrhovala, aby soud současně se zrušením rozhodnutí žalovaného zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. K tomu soud nepřistoupil. Z § 78 odst. 3 s. ř. s. vyplývá, že zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně je na úvaze soudu. V projednávané věci lze vytýkanou vadu (nedostatečně specifikovaný výrok rozhodnutí o správním deliktu) napravit v rámci rozhodnutí o odvolání. Důvody pro zrušení prvostupňového rozhodnutí tak soud neshledal.

77. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

78. Žalobkyně dosáhla v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Odměna advokáta a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se jednalo o dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) a dva režijní paušály s těmito úkony spojenými, a to ve výši 2 × 3100 Kč a 2 × 300 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 3 advokátního tarifu], tedy celkem 6800 Kč. Protože advokát žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 1428 Kč, odpovídající této dani (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalobkyni dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3000 Kč. Celkem tedy byla žalobkyni vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů ve výši 11 228 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.