29 A 190/2016 - 53

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Petra Pospíšila ve věci žalobce: L. M. zastoupený advokátkou JUDr. Štefánií Fajmonovou sídlem V Lískách 1065/31, 591 01 Žďár nad Sázavou proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava za účasti 1) J. K. 2) L. H. obě zastoupené advokátkou Mgr. Lydií Šimšovou sídlem Mezibranská 579/7, 110 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2016, č. j. KUJI 65168/2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Výše označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Nové Město na Moravě, odboru stavebního a životního prostředí (dále jen „správní orgán prvního stupně“ či „stavební úřad“) ze dne 19. 4. 2016, č. j. MUNMNM/31700/2008-40. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo podle ust. § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) žalobci nařízeno odstranění stavby účelové komunikace na pozemku parc. č. x v katastrálním území N. M. n. M., jejímž vlastníkem je žalobce. Současně byla žalobci podle § 130 odst. 1 stavebního zákona uložena povinnost předložit návrh technologického postupu prací při odstraňování stavby, včetně nutných opatření k vyloučení, omezení či ke kompenzaci případných negativních důsledků na životní prostředí v okolí stavby.

2. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je nepochybné, že předmětná komunikace na pozemku parc. č. x v k. ú. N. M. n. M. je stavbou, která ke své realizaci vyžadovala povolení po předchozím projednání v územním řízení. Jelikož toto nebylo splněno, bylo třeba takovou nepovolenou stavbu projednat v režimu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona v kontextu s jeho odstavcem 2 a 3. Žalovaný se zabýval v odvolání uvedenými listinami a řízeními, z nichž žalobce dovozoval nesprávnost tvrzení stavebního úřadu, že stavba je prováděna bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu, přičemž dospěl k závěru, že neexistoval žádný veřejnoprávní titul, který by žalobce opravňoval k provedení stavby předmětné komunikace. Pokud se žalobce v odvolání vyjadřoval k průběhu řízení o dodatečném povolení stavby, žalovaný uvedl, že zde uváděné výhrady nelze jakkoli přezkoumávat v řízení o odstranění nepovolené stavby komunikace, a že tyto argumenty mohly mít svůj význam pouze v řízení o dodatečném povolení stavby. Stěžejním důvodem pro nařízené odstranění stavby byl fakt, že stavba nebyla dodatečně povolena, a v takovém případě stavebnímu úřadu nezbylo než nařídit odstranění stavby. Žalovanému není zřejmé, proč žalobce žádal o dodatečné povolení stavby, když byl přesvědčen o tom, že stavba byla řádně projednána. Zdůraznil, že pro účely nařízení odstranění stavby se zkoumá pouze naplnění zákonných kritérií, nikoli žalobcem užitá argumentace ohledně investování několikamilionových částek. Rovněž skutečnost, že stavební úřad se do zahájení řízení o odstranění stavby nedopatřením choval jako by stavba byla povolena, nemůže být důvodem pro rezignaci na postup dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Žalovaný uzavřel, že argumenty žalobce nezakládají žádný důvod pro zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

3. Ve včas podané žalobě žalobce navrhl soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil a aby žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

4. Předně žalobce popsal podrobný postup stavebního úřadu ve vztahu k předmětné stavbě od roku 2000 do vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že od zahájení stavby účelové komunikace uplynulo více než 16 let a po vybudované komunikaci žalobce dosud nejezdí. Dle názoru žalobce vyhodnotil správní orgán situaci nelogicky, v rozporu se skutečností. Je pravda, že vlastník uvedenou komunikaci neužívá k účelu, k němuž byla vybudována, avšak z jiného důvodu, a to proto, že správní orgán vydal zákaz jejího užívání a nedořešil otázku její kolaudace. Tím v podstatě znemožnil i užívání skladu určeného k podnikání, k němuž komunikace vedla. Vlastníkovi stavby proto nezbylo než ukončit podnikatelskou činnost v těchto prostorách, a to do doby, než bude otázka komunikace vyřešena.

5. Dle názoru žalobce byla nestandardně řešena stížnost sousedky J. K. týkající se praskání zdiva na nemovitostech na pozemku sousedícím s vybudovanou komunikací. Jmenovaná uvedla, že praskání zdiva je způsobeno jízdou vozidel po komunikaci na parc. č. x, tuto skutečnost však ničím neprokázala. Správnímu orgánu muselo být známo, že komunikaci už několik let nikdo neužívá a že užívání komunikace prakticky skončilo současně se zkušebním provozem. Příčiny praskání zdiva lze hledat v mnoha faktorech. Tvrzením žalobce o tom, že poškozené zdivo nesouvisí s komunikací, správní orgán neuvěřil, a naproti tomu uvěřil paní K., která nepředložila žádný důkaz a navíc v nemovitostech již několik let nebydlí. Žalobce poukázal na závěry statických posudků, z nichž je patrné, že poškození zdiva z důvodu jízdy po komunikaci je velmi nepravděpodobné. Žalobce namítal, že v průběhu řízení lze spatřit i řadu dalších pochybení správních orgánů, které nebyly vzaty v úvahu.

6. Podle žalobce nelze přehlédnout ani skutečnost, že stavba rodinného domu včetně skladu pro podnikání a přístupové komunikace k tomuto skladu byla zahájena podle řádně schválené stavební dokumentace a přesto, že stavební úřad byl o průběhu stavby informován, ani po uplynutí více než 16 let se mu z důvodu nesprávného stavebního řízení nepodařilo podnikatelský záměr realizovat. Žalobce na výstavbu investoval několikamilionové částky, čímž mu vznikla nevyčíslitelná škoda. Další škoda by mu vznikla, kdyby musel vybudovanou komunikaci odstranit.

7. Postup správních orgánů žalobce považuje za nestandardní, když po dobu 16 let je řešena stavba, která byla budována se souhlasem stavebního orgánu, v podstatě pod jeho dohledem. Závěr o nařízení odstranění stavby podle žalobce neodpovídá provedenému dokazování o postupu a zhotovení stavby, ale také je v rozporu s platnou právní úpravou. Dle názoru žalobce je nelogické, aby ostatní stavby, které tvoří s předmětnou komunikací jeden funkční celek, tj. rodinný dům včetně skladu pro podnikání na pozemku parc. č. x, byly rozhodnutím správního orgánu povoleny a po dostavbě zkolaudovány a přístupová komunikace k nim byla z kolaudačního řízení vyňata, a dokonce rozhodnutím správních orgánů odstraněna. Odstraněním komunikace by došlo k nemožnosti užívat ostatní stavby, zejména sklad pro podnikání na pozemku parc. č. x a částečně i rodinného domu, což by znamenalo promarněné investice žalobce v nemalé výši.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě a vyjádření osob zúčastněných na řízení

8. Ve vyjádření k žalobě žalovaný předně uvedl, že žalobce v žalobě v podstatě pouze opakuje námitky, které již uvedl v odvolacím řízení a na něž žalovaný reagoval v napadeném rozhodnutí, přičemž neuvádí, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost úvah žalovaného. Přes obecnost žaloby lze vysledovat domněnku žalobce, že předmětná stavba účelové komunikace měla být v minulosti povolena, byť neuvádí, kterým konkrétním správním aktem. Tato hypotéza však podle žalovaného nemá oporu v existujících listinách a ani v žalobcem nabídnutém výčtu úkonů, správních řízení apod. Žalovaný uvedl, že stavba účelové komunikace vyžadovala stavební povolení po předchozím projednání v územním řízení, toto však nebylo splněno. Žalovaný zopakoval argumentaci uvedenou v žalobě týkající se skutečností vyplývajících z relevantních správních řízení, resp. jejich výstupů. Uzavřel, že jelikož žalobce provedl předmětnou stavbu bez příslušného zákonem vyžadovaného povolení (stavebního povolení), bylo třeba realizovanou nepovolenou stavbu projednat v režimu ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona v kontextu s odst. 2 a 3. Protože stavba nebyla dodatečně povolena (žádost o dodatečné povolení byla rozhodnutím ze dne 13. 1. 2016 pravomocně zamítnuta), neměl stavební úřad jinou možnost, než přikročit k nařízení jejího odstranění. Žalovaný věc shrnul konstatováním, že žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by prokazovaly nezákonnost napadeného rozhodnutí.

9. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaný uvedl, že žaloba není důvodná, a proto navrhl její zamítnutí.

10. Podáním doručeným soudu dne 28. 2. 2017 oznámily paní J. K. a paní L. H., které ve správním řízení vystupovaly jako účastnice řízení, že budou v řízení před soudem uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. K věci uvedly, že se plně ztotožňují s vydaným rozhodnutím o nařízení odstranění stavby účelové komunikace a považují jej za správné. Trvají na odstranění stavby účelové komunikace.

IV. Posouzení věci soudem

11. Zdejší soud, v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez nařízení jednání přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.

12. Podle ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena.

13. Podle ust. § 129 odst. 3 stavebního zákona stavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území, b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem.

14. Na základě citovaných právních předpisů lze konstatovat, že stavební úřad přistoupí k nařízení odstranění stavby na základě toho, že stavba byla provedena bez příslušného povolení vyžadovaného stavebním zákonem, předmětem této úpravy je tedy odstranění tzv. „černých staveb“. Pokud se v řízení o odstranění stavby prokáže, že stavba byla provedena bez příslušného povolení vyžadovaného stavebním zákonem nebo v rozporu s ním, stavební úřad odstranění stavby nenařídí pouze v případě, že bude stavba dodatečně povolena v řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby. Předmětem řízení o odstranění stavby je přitom pouze přezkum naplnění zákonných předpokladů daných ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy zda je stavba provedená bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem nebo v rozporu s ním, nikoli zkoumání, zda je stavba v souladu s podmínkami ust. § 129 odst. 3, což je předmětem řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby.

15. K otázce vztahu mezi řízením o odstranění stavby a řízením o dodatečném povolení stavby se vyjádřil i Nejvyšší správní soudu v rozsudku ze dne 11. 4. 2013, č. j. 7 As 154/2012-26, dostupném na www.nssoud.cz, v němž uvedl, že „[ř]ízení o odstranění stavby a řízení o jejím dodatečném povolení jsou spolu velmi těsně provázána, neboť vyplývají z téže situace, tj. existence stavby prováděné či provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu nebo v rozporu s ním. Hlavním a prvotním je vždy řízení o odstranění stavby postavené v rozporu se zákonem. Jeho cílem je zásadně návrat do původního stavu (restitutio in integrum). Pouze prokáže-li se, že stavba splňuje zákonem předpokládané parametry (konkretizované ve stavebním povolení), a požádá-li o to oprávněná osoba, může stavební úřad „černou“ stavbu dodatečně povolit. Řízení o dodatečném povolení stavby je tedy ve vztahu k řízení o odstranění stavby řízením akcesorickým, které může být zahájeno, ale nemusí; je-li zahájeno, může ovlivnit výsledné rozhodnutí o osudu „černé“ stavby. Předmětem rozhodování je nicméně stále táž stavba postavená bez povolení či v rozporu s ním (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 3 As 18/2011 – 117, www.nssoud.cz). […] Podmínky, jejichž splnění zkoumá stavební úřad v řízení o dodatečném povolení stavby a v řízení o jejím odstranění, se liší. V prvém případě jde o kumulativní splnění podmínek podle ust. § 129 odst. 2 stavebního zákona, zatímco v případě řízení o odstranění stavby jde o kumulativní splnění podmínek stanovených v ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy že se jedná o stavbu prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, a že stavba nebyla dodatečně povolena.“ 16. Ze správního spisu soud zjistil, že stavební úřad opatřením ze dne 21. 7. 2008 zahájil řízení o odstranění nepovolené stavby (účelové komunikace na pozemku parc. č. x v k. ú. N. M. n. M.). Dne 16. 10. 2008 žalobce podal žádost o dodatečné povolené stavby, a proto stavební úřad řízení o odstranění stavby přerušil. V řízení vedeném ve věci dodatečného stavebního povolení stavební úřad vydal několik rozhodnutí, kterými stavbu opakovaně dodatečně povolil, tato rozhodnutí však byla v odvolacím řízení pro zjištěné vady zrušena a věc byla vrácena k novému projednání. V poslední fázi řízení stavební úřad stavbu účelové komunikace rozhodnutím ze dne 7. 9. 2015, č. j. MUNMNM/48757/2008-131, opět dodatečně povolil, toto rozhodnutí však bylo rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 13. 1. 2016, č. j. KUJI 2868/2016, změněno tak, že žádost o dodatečné povolení se zamítá. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce nebránil u soudu. Následně pokračoval stavební úřad v řízení o odstranění stavby a dne 19. 4. 2016 vydal rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno nyní přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného.

17. Soud zdůrazňuje, že předmětem tohoto soudního přezkumu je rozhodnutí o odstranění stavby. S ohledem na shora uvedené lze konstatovat, že předmětem tohoto řízení bylo pouze zjistit, zda stavba byla provedena bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem, resp. zda stavba byla dodatečně povolena.

18. Mezi žalobcem a žalovaným není sporu o tom, že předmětná účelová komunikace na pozemku parc. č. x v k. ú. N. M. n. M. je stavbou a s ohledem na její stavebně technické parametry ke své realizaci vyžadovala stavební povolení po předchozím projednání v územním řízení. Sporná je však otázka, zda předmětná stavba byla povolena, nebo zda byla provedena bez příslušného zákonem vyžadovaného stavebního povolení.

19. V úvodní části žaloby žalobce uvedl obsáhlý výčet jednotlivých úkonů správních orgánů a správních řízení od roku 2000 až do vydání napadeného rozhodnutí, přičemž totožnou pasáž obsahovalo již podané odvolání. Žalovaný se žalobcem zmíněnými veřejnoprávními akty, které jsou pro posouzení věci relevantní, relativně podrobně zabýval na str. 8 – 11 napadeného rozhodnutí, přitom dospěl k závěru, že neexistoval žádný veřejnoprávní titul, který by žalobce opravňoval k provedení stavby předmětné účelové komunikace. Jelikož žalobce v žalobě pouze zopakoval výčet správních řízení a vydaných správních aktů, aniž by uvedl konkrétní skutečnosti, které by úvahy žalovaného vyvracely či zpochybňovaly, soud pouze stručně konstatuje, že se s předmětným závěrem žalovaného plně ztotožnil a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z tvrzení žalobce lze dovodit domněnku, že předmětná stavba účelové komunikace byla v minulosti povolena, tato argumentace však nemá oporu v listinách založených ve správním spise, ani v žalobcem uvedeném výčtu úkonů a řízení.

20. Stavebním povolením ze dne 4. 12. 2000, č. j. VÝST:/3453/2000-Ja, byla žalobci povolena pouze stavba skladu pro podnikání na pozemku parc. č. x, nikoli stavba účelové komunikace na pozemku parc. č. x. Pokud jde o územní rozhodnutí ze dne 13. 9. 2000, č. j. VÝST:/2549/2000- Ja, žalobci lze přisvědčit v tom, že v odůvodnění tohoto rozhodnutí je účelová komunikace vedoucí přes pozemek parc. č. x zmíněna, ve výrokové části rozhodnutí, která je závazná, však vymezení této komunikace chybí. Na situačním výkresu je sice zakreslena zpevněná plocha na pozemku parc. č. x, nicméně jedná se o pruh o max. šířce 3 metrů, což nekoresponduje s parametry předmětné komunikace. I kdyby soud přistoupil na úvahu, že v rámci tohoto územního řízení byla předmětná účelová komunikace projednávána, samotné územní rozhodnutí neopravňuje k realizaci stavby a nemůže nahradit navazující stavební povolení. Ani ze stavebního povolení ze dne 28. 6. 2002, č. j. Výst:/1615/2002-Ja, kterým stavební úřad povolil stavbu pomocného skladu na pozemku p. č. x, nevyplývá, že by předmětem řízení byla současně předmětná účelová komunikace. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 20. 12. 2005, č. j. MUNMNM/42466/2005-RRUPSRJa, stavební úřad žalobci povolil užívání skladu pro podnikání a pomocného skladu pro podnikání na pozemku parc. č. x a x, přičemž předmětná stavba komunikace na pozemku parc. č. x nebyla předmětem řízení. Absenci stavebního povolení nemůže zhojit ani sdělení stavebního úřadu ze dne 12. 5. 2004 k ohlášení protihlukové stěny, neboť se jedná o zcela jinou stavbu; ani rozhodnutí ze dne 7. 7. 2004, č. j. Výst./12676/2004-Ja, kterým stavební úřad povolil prozatímní užívání stavby skladu pro podnikání a pomocného skladu ke zkušebnímu provozu (tvrzení žalobce, že jím bylo povoleno prozatímní užívání komunikace, z něj vůbec nevyplývá). V rozhodnutí ze dne 11. 5. 2005, č. j. Výst./8808/1/2005- Ja, kterým bylo žalobci prodlouženo prozatímní užívání stavby skladu pro podnikání a pomocného skladu ke zkušebnímu provozu, bylo sice pod podmínkou 2 uvedeno, že bude dokončena finální úprava přístupové cesty na pozemku parc. č. x, nejedná se však o rozhodnutí, které by nahrazovala zákonem vyžadované stavební povolení, resp. zhojilo jeho absenci.

21. S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl soud stejně jako žalovaný k závěru, že ze žádného správního aktu, které jsou součástí spisového materiálu, nevyplývá, že by stavba předmětné účelové komunikace byla stavebním úřadem povolena; stavba tedy byla provedena bez potřebného stavebního povolení. Jelikož současně nedošlo k dodatečnému povolení stavby (žádost žalobce o dodatečné povolení stavby byla pravomocně zamítnuta), stavebnímu úřadu nezbylo než naplnit dikci § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a žalobci nařídit odstranění stavby.

22. Pokud žalobce zpochybňoval důvod, proč uvedenou komunikaci neužívá k účelu, k němuž byla vybudována, nebo namítal nesouhlas se způsobem vyřízení stížnosti sousedky paní K., soud konstatuje, že pro tyto argumenty není v řízení o odstranění stavby prostor. Odstranění stavby bylo nařízeno z toho důvodu, že stavba účelové komunikace byla provedena bez povolení stavebního úřadu a že současně nebyla dodatečně povolena, nikoli proto, že objekty, pro jejichž obsluhu měla komunikace sloužit, popř. samotná komunikace, nejsou využívány z určitého důvodu. Stejně tak byla pro účely řízení o odstranění stavby nepodstatná otázka příčiny praskání zdiva na nemovitostech sousedících s vybudovanou komunikací.

23. Z obdobných důvodů je třeba odmítnout i žalobní námitky, že stavební úřad byl o stavbě během 16 let průběžně informován nebo že žalobce do stavby investoval několikamilionové částky. V řízení o odstranění stavby je stavební úřad povinen zkoumat pouze zákonná kritéria vyplývající z ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a v případě jejich naplnění nařídit odstranění stavby. Žádné jiné okolnosti nemohou mít na výsledek řízení žádný vliv. Skutečnost, že žalobce do stavby investoval značnou částku, nemůže nikterak zhojit absenci stavebního povolení nebo dodatečného povolení stavby. Stejně tak skutečnost, že se stavební úřad dříve (zřejmě nedopatřením) choval tak, jako by stavba byla povolena (toto vyplývá např. z rozhodnutí ze dne 11. 5. 2005, č. j. Výst./8808/1/2005-Ja, kterým bylo žalobci prodlouženo prozatímní užívání stavby skladu pro podnikání a pomocného skladu ke zkušebnímu provozu), nemůže být důvodem pro rezignaci na postup dle ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.

24. Soud nepřisvědčil ani námitce, že je nelogické, aby ostatní stavby, které tvoří s předmětnou komunikací jeden funkční celek (tj. rodinný dům včetně skladu pro podnikání na pozemku parc. č. x) byly povoleny a zkolaudovány a přístupová komunikace k nim byla z kolaudačního rozhodnutí vyňata a následně byla odstraněna. Předně je třeba konstatovat, že pozemek parc. č. x, na něž žalobce poukazuje, se nenachází v blízkosti předmětné účelové komunikace a dokonce ani není ve vlastnictví žalobce, v žádném případě tedy stavby stojící na tomto pozemku nemohou tvořit s komunikací jeden funkční celek. I kdyby měl žalobce na mysli sklad pro podnikání na pozemku parc. č. x (což by odpovídalo obsahu spisu), je třeba opětovně odkázat na obsah výše citovaných rozhodnutí (stavební povolení, kolaudační rozhodnutí týkající se předmětného skladu), ze kterých vyplývá, že žalobci byla povolena pouze stavba skladu pro podnikání na pozemku parc. č. x a předmětná účelová komunikace nebyla v těchto řízeních řešena. Je tedy logické, že stavba příjezdové komunikace měla být řešena v samostatném řízení.

25. K námitkám žalobce, že v průběhu řízení lze spatřovat i „řadu dalších pochybení správních orgánů, které nebyly vzaty v úvahu“ nebo že závěr o nařízení odstranění stavby „neodpovídá provedenému dokazování o postupu a zhotovení stavbu“ a že je „v rozporu s platnou právní úpravou“, soud odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS, dle něhož „[u]stanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (srov. k tomu obdobné závěry, vyslovené ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004-52, zveřejněném pod číslem 488/2005 Sb. NSS; z klasické starší judikatury viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 1993, č. j. 6 A 85/92-5). Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí, v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného. Stěžejní procesní zásadou je rovnost účastníků před soudem vyjadřovaná někdy jako rovnost zbraní. Každá procesní strana by měla mít přiměřenou možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují v porovnání s protistranou. Provedením této zásady je potom též požadavek náležité substanciace přednesů stran: jedině tím, že strana svůj přednes dostatečně konkretizuje, umožní druhé straně k tomuto přednesů učinit vyjádření. Pokud je tvrzení jedné procesní strany jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje i její možnost náležité procesní obrany.“ Jelikož uvedené námitky jsou formulovány zcela obecně a žalobce neupřesnil, jaká konkrétní pochybení a rozpor s právní úpravou v postupu správních orgánů spatřuje, soudu není známo, v jakých mezích by se měl v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí pohybovat. Vzhledem k tomu, že soudu nepřísluší absentující nezbytnou konkretizaci žalobních bodů dovozovat za žalobce, považuje za nemožné se k takto obecně vymezeným žalobním bodům vyjádřit.

26. Soud uzavírá, celá žaloba je koncipována v tom smyslu, že stavební úřad byl o stavbě komunikace v průběhu let obeznámen, že nařízení odstranění stavby bylo nestandardní a že v jeho důsledku bylo žalobci znemožněno užívat i ostatní stavby (sklad pro podnikání). V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že i přesto, že stavba komunikace byla provedena bez stavebního povolení, žalobce měl možnost se negativnímu následku spočívajícímu v nutnosti odstranit stavbu vyhnout získáním dodatečného stavebního povolení. Žalobce sice podal žádost o dodatečné povolené stavby, tato žádost však byla konečným rozhodnutím zamítnuta. Důvodem pro zamítnutí žádosti bylo, že žalobce nesplnil povinnosti stanovené v § 129 odst. 3 stavebního zákona – neprokázal, že předmětná stavba je v souladu s územně plánovací dokumentací, obecnými požadavky na výstavbu či s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Pokud se žalobce domníval, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby bylo vydáno v rozporu se zákonem, měl možnost se domáhat přezkoumání tohoto rozhodnutí podáním správní žaloby. Pokud však této možnosti nevyužil, nelze tuto jeho pasivitu zhojit uplatňováním námitek spadajících do řízení o dodatečném povolení stavby v jiném řízení (v řízení o odstranění stavy). Naopak po něm lze požadovat, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt nesl nepříznivé následky spojené s neuplatněním námitek směřujících ke zvrácení stavu založeného negativním rozhodnutím vydaných v řízení o dodatečném povolení stavby.

V. Závěr a náklady řízení

27. Na základě výše uvedeného soud žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

29. Výrok o náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil, právo na náhradu nákladů tak tyto osoby nemají.

Poučení