29 A 2/2015 - 33

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce: M. B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem Brno, Žerotínovo nám. 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2014, č. j. JMK 69972/2014, sp. zn. S-JMK 69972/2014/ODOS/Ša, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 14. 11. 2014, č. j. JMK 69972/2014, sp. zn. S-JMK 69972/2014/ODOS/Ša, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, a to k rukám jeho advokáta Mgr. Jaroslava Topola do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Židlochovice rozhodnutím ze dne 3. 6. 2014, č. j. OD/9573/2013-17, č. př. 316/2013, uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Deliktu se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla registrační značky (dále jen „RZ“) X nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, překročil-li nezjištěný řidič tohoto vozidla dne 4. 7. 2013, v obci Židlochovice, na ulici Žerotínovo nábřeží, nejvyšší povolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. Za delikt městský úřad uložil žalobci pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalovaný zamítl odvolání žalobce shora označeným rozhodnutím.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

3. Ve včas podané žalobě žalobce předně namítal, že porušení povinností řidiče nebylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy, jak to vyžaduje § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, proto nelze dovodit žalobcovu odpovědnost za správní delikt. V napadené věci bylo měřeno zařízením Ramer AD9T, jež bez lidské obsluhy užíváno není, jak o tom svědčí ověřovací list k rychloměru, záznam o přestupku i návod k obsluze. Dotčená právní úprava je záměrná a logická; zatímco u stacionárního radaru je vyloučena jeho chybovost v důsledku pochybení obsluhy, v případě použitého rychloměru Ramer AD9T, jenž je nastaven obsluhou, která jej ustavuje do správné polohy, vybírá měřící stanoviště apod., je riziko pochybení velké a v žádném případě nejde o zařízení bez lidské obsluhy.

4. Správní orgán dále nebyl oprávněn zahájit řízení o správním deliktu, neboť poté, co mu žalobce na výzvu oznámil jméno řidiče vozidla, neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Správní orgán sice předvolal oznámeného řidiče, avšak cestou zmocněnce dle § 33 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Je pravda, že ve spise je založena plná moc, kterou si tento řidič zvolil zástupce, avšak tato plná moc logicky musí být účinná pro doručování písemností teprve od okamžiku zahájení řízení, neboť plnou moc dle citovaného ustanovení smí udělit teprve účastník řízení. Na dříve udělenou plnou moc nutno hledět jako na plnou moc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Správní orgán tak jako by oznámeného řidiče nepředvolal. Správní orgán tedy neměl věc přestupku řidiče odložit, ale zahájit v ní řízení.

5. V dalším bodě žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí z důvodu nesrozumitelnosti jeho výroku. Ve výroku není přesně specifikováno místo měření vozidla, je v něm pouze uvedeno, že k přestupku došlo v Židlochovicích na ulici Žerotínovo nábřeží. Z výroku rozhodnutí není jasné, ve kterém směru jízdy k přestupku došlo, tím pádem nelze určit dopravní značení v daném úseku. Dále není známo, zda došlo k měření v obci nebo mimo obec, neboť ulice Žerotínovo nábřeží začíná již mimo obec, jak prokazuje přiložená mapa. Z výroku rovněž nelze určit, zda je v daném úseku obecní policie vůbec oprávněna měřit rychlost. K povinnosti dostatečně určit místo přestupku žalobce odkázal na judikaturu, jakož i na doktrínu trestního práva.

6. Řízení bylo vedeno v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť na žalobce bylo od počátku hleděno jako na osobu, které bezpochyby vznikne povinnost finančního plnění. Správní orgány hovořily o žalobci jako o povinném, predikovaly jeho vinu, ačkoli povinnost zaplatit uvedenou částku vznikla až doručením napadeného rozhodnutí žalobci. Byl tak porušen čl. 40 odst. 2 Listiny.

7. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného i městského úřadu zrušil.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

8. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že podmínka měření rychlosti automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy byla splněna. Odkázal při tom na stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, č. j. 102/2013-160-OST/4. Žalovanému je navíc z úřední činnosti známo, že v tomto konkrétním případě byla rychlost vozidla zjištěna stacionárním měřičem rychlosti, tj. měřičem pevně zabudovaným, nikoliv přenosným, umístěným „na trojnožce“ a obsluhovaným policisty, resp. strážníky.

9. Námitka žalobce, že absentují důvody k zahájení a vedení řízení o správním deliktu, rovněž není důvodná. Žalobce prostřednictvím svého zmocněnce označil jako řidiče M. H. L., nar. X, bytem Spojené státy americké, přičemž tento si zvolil za zmocněnce P. K., nar. X, bytem P. 6, s doručovací adresou na Kanárských ostrovech. Správní orgán proto zaslal předvolání na doručovací adresu P. K., z níž se předvolání vrátilo jako nedoručené. Správní orgán tak učinil nezbytné kroky ke zjištění osoby řidiče, avšak bezvýsledně. Z toho důvodu byla věc týkající se prošetření podezření ze spáchání dopravního přestupku odložena.

10. Za neurčitý pojem nezbytné kroky ke zjištění osoby řidiče lze bez dalšího označit postup správního orgánu prvního stupně. Ten se pokusil předvolat označeného řidiče i přes skutečnost, že provozovatele vozidla zastupuje společnost, která opakovaně vystupuje jako zmocněnec provozovatelů vozidel a opakovaně uvádí jako řidiče vozidel, se kterými byly spáchány přestupky, buď zahraniční osoby nebo osoby zemřelé. Opakovaně byl k vysvětlení předvolán, ač marně, i samotný žalobce.

11. K námitce týkající se neurčitého výroku rozhodnutí žalovaný uvedl, že ze záznamu o přestupku pořízeného radarem vyplývá, že rychlost byla měřena v obci Židlochovice, na ulici Žerotínovo nábřeží, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. Zde je obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel u přechodu (v souladu s přiloženým přípisem Policie České republiky o schválení úseků pro měření rychlosti). Z fotodokumentace je zřejmé, že rychlost byla měřena před přechodem pro chodce, současně je vidět most přes řeku Svratku. Tím je jednoznačně určené místo měření rychlosti, tedy obec Židlochovice, ulice Žerotínovo nábřeží, ve směru od obce Nosislav k náměstí Míru, kde je obecní policie oprávněna měřit rychlost. Určit místo číslem popisným nebylo možné, neboť v daném místě se žádná nemovitost s číslem popisným nenachází.

12. Co se týká porušení práva na spravedlivý proces, právní předpisy nestanoví jediné správné označení účastníka řízení, účastníka řízení tak lze označit různě. Označení účastníka je na správním orgánu. Z označení jako povinného nelze dovozovat neobjektivnost nebo podjatost, když správní řízení bylo řádně zahájeno a vedeno, včetně poučení žalobce o jeho právech.

13. Napadené rozhodnutí vychází ze zcela spolehlivě a přesně zjištěného stavu věci, k jeho vydání byly shromážděny naprosto dostatečné podklady, zjištěný skutkový stav byl správně posouzen, v řízení před správním orgánem nedošlo k porušení práv žalobce. Žalobce nebyl rozhodnutím žalovaného zkrácen na svých právech. Podaná žaloba tak není důvodná.

14. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

15. Soud, v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí městského úřadu včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba je důvodná.

16. V prvním žalobním bodě žalobce tvrdil, že rychlost vozidla nebyla měřena automatizovaným technickým přístrojem bez obsluhy, jak to požaduje zákon o silničním provozu. S tímto tvrzením soud nesouhlasí.

17. Podle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu odpovídá právnická nebo fyzická osoba za správní delikt, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání.

18. Z uvedeného ustanovení mimo jiné plyne, že jednou z podmínek pro stanovení deliktní odpovědnosti provozovatele vozidla za překročení nejvyšší dovolené rychlosti nezjištěným řidičem, je změření rychlosti vozidla automatizovaným technickým prostředkem, k jehož provozu není třeba obsluhy. Žádný právní předpis přitom nedefinuje, co se rozumí automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Dle soudu je charakter automatizovaného technického prostředku dán automatizovaným měřením probíhajícím bez vlivu obsluhy. Bude se jednat především o technické prostředky nainstalované (i trvale) a zpravidla pevně zabudované na určitém místě, které nevyžadují přítomnost obsluhujícího personálu. Takové měřidlo je obsluhou toliko umístěno, nainstalováno, případně spuštěno, avšak samotné měření již probíhá automaticky bez toho, aby obsluha takové zařízení ovládala.

19. Pro posouzení toho, zda se jedná o automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy, jsou přitom v zásadě nerozhodné skutečnosti poukazované žalobcem, tedy např. že se jedná o rychloměr, který lze používat pouze v souladu s návodem k obsluze (lze totiž dovodit, že u každého přístroje je nutno při nastavení, resp. uvedení do provozu, dbát na dodržení podmínek uvedených výrobcem v návodu k obsluze), resp. že dle záznamu o měření byl předmětný rychloměr nastaven konkrétní osobou, jejíž jméno je v záznamu uvedeno (neboť každý silniční radar někdo musí nastavit bez ohledu na to, zda je umístěn na mýtné bráně, pevném, stálém stanovišti u silnice, nebo je umisťován ad hoc). Podstatné je pouze to, zda je rychloměr schopen fungovat samostatně, tedy automaticky zaznamenávat a vyhodnocovat rychlost všech projíždějících vozidel, nebo zda je k výběru a měření rychlosti toho kterého konkrétního vozidla nutná součinnost lidské obsluhy.

20. V případě jakéhokoli stacionárního rychloměru je nezbytné přístroj před uvedením do provozu správně nastavit a umístit v souladu s pokyny výrobce tak, aby byla zajištěna jeho správná funkčnost. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená, že by se nejednalo o automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy, nebo to, že by se jednalo o přístroj, který je používán ke změření rychlosti příslušníkem (městské) policie.

21. Další žalobcem namítaná skutečnost, tedy že předmětný rychloměr obsluha nastaví, ustaví do správné polohy, vybírá měřící stanoviště apod. je pro způsob měření (automatický nebo manuální režim) taktéž irelevantní. Stejná argumentace by byla možná k jakémukoliv rychloměru, protože každý i stacionární rychloměr musí někdo nastavit, ustavit do správné polohy a dokonce i vybrat měřící stanoviště. Jinak by za automatizovaný technický prostředek bylo možno ad absurdum považovat pouze takový rychloměr, který se sám nastaví, ustaví do správné polohy a dokonce si vybere samostatně měřící stanoviště, což ani při současném technologickém pokroku není reálně představitelné.

22. Nelze tedy rozlišovat mezi automatizovanými technickými prostředky na základě toho, zda jsou nastaveny jen jednou a následně se stále nachází na jediném místě nebo jsou opakovaně nastavovány a umisťovány na rozličných stanovištích. Jediným dělícím kritériem je režim měření, tedy automatický, kdy jsou snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost, a manuální, kdy výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí obsluha rychloměru.

23. Ani skutečnost, že se k předmětnému rychloměru obsluha připojuje přes WiFi (nebo ethernet), není důvodem pro závěr, že je to obsluha rychloměru, kdo provádí měření. Bez možnosti konektivity by samotný radar nebyl k ničemu, neboť by nebylo možno z něho získat uložená data, a je zcela irelevantní, jaký komunikační protokol výrobce zvolil, tedy výběr dat a možnost nastavení zařízení prostřednictvím USB portu, WiFi nebo ethernetu.

24. Zároveň nutno uvést, že nepodstatnou je též otázka samotného „stativu“, na němž je radar umístěn. Mezi stranami není sporu o tom, že byl použit radar Ramer AD9T. Stejný rychloměr typu Ramer AD9 může být umístěn v pevné „schráně“ u silnice, na mýtné bráně, na trojnožce, nebo v zavazadlovém prostoru služebního vozidla. Nic z toho ale nevypovídá o tom, jak tento rychloměr měří, a je poněkud absurdní rozlišovat při definici automatizovaného technického prostředku např. mezi stejnými rychloměry typu Ramer AD9 podle toho, jakým způsobem jsou nainstalovány.

25. Lze tedy shrnout, že žalobcovy výtky poukazující na ověřovací list, či záznam o přestupku (mimochodem obojí s nesprávnými údaji, ve spisu není ověřovací list č. 2018/13, nýbrž ověřovací list č. 30/13, a záznam o přestupku neobsahuje jméno K., nýbrž jméno V.), příp. návod k obsluze radaru nejsou, vzhledem k právě uvedenému, s to vyvrátit tvrzení žalovaného, že byl použit radar splňující zákonné požadavky. Soud tak první žalobní námitku shledal nedůvodnou.

26. Soud neshledal důvodnou ani námitku nesrozumitelnosti výroku rozhodnutí z důvodu nedostatečné identifikace místa měření. Jakkoliv je ve výroku rozhodnutí městského úřadu místo měření vymezeno pouze názvem ulice a obce, není to důvod pro to, aby byla napadená rozhodnutí označena jako nepřezkoumatelná. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že upřesňující údaje včetně fotodokumentace, které jsou součástí záznamu o přestupku coby součásti správního spisu, tyto informace jednoznačně konkretizují. Soud nezpochybňuje, že na formulaci tzv. skutkových vět ve výrocích rozhodnutí ve věcech správního trestání je nutno klást poměrně přísné požadavky. Smyslem co možná nejpreciznějšího vymezení skutku ve výroku rozhodnutí ve věci správního trestání je zamezení možnosti záměny skutku a případného opakovaného postihu za týž skutek, čímž by došlo k prolomení zásady ne bis in idem. Ve stejném duchu již dříve judikoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, ve věci „AQUA SERVIS, a. s.“ (publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž uvedl, že „v rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (…) jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě“.

27. S ohledem na princip právní jistoty je tedy nezbytné klást relativně přísné nároky na vymezení skutku ve výroku rozhodnutí o správním deliktu. Je však nutno vždy zhodnotit, zda se jedná o požadavky přiměřené a nikoliv přemrštěné, jež by odhlížely od výše nastíněného smyslu přesné specifikace skutku. Správní orgán tak vždy musí přihlédnout k individuálním podmínkám a skutkovým okolnostem daného případu.

28. V této souvislosti lze dále odkázat na závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014-39, že „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku“.

29. V nyní posuzovaném případě je ve výroku rozhodnutí uvedeno, že „dne 4. 7. 2013 v 10:14 hodin v Židlochovicích, na ul. Žerotínovo nábřeží blíže neustanovený řidič vozidla r.z.: X,, provozovaného M. B., nar. X, T., překročil nejvyšší povolenou rychlost“. Ze záznamu o přestupku a v něm obsažené fotodokumentace je pak patrné, že ke změření předmětného vozidla došlo dne 4. 7. 2013, v 10:14:03 hodin v blízkosti přechodu pro chodce, neboť je zřetelně vidět svislá dopravní značka A 11 „Pozor, přechod pro chodce“. Zároveň je na fotografii zcela jasně patrný most, a to v její pravé horní části. Nelze tak souhlasit se žalobcem, že by nebylo zřejmé, kde přesně k měření došlo a zda bylo měřeno v obci či mimo ní (k obdobnému vymezení místa spáchání správního deliktu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2015, č. j. 1 As 79/2015-56). Jak dále judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014-39, silniční komunikace mimo obec nejsou označovány názvem ulice. Již z určení ulice Žerotínovo nábřeží v Židlochovicích jako místa spáchání deliktního jednání je proto zjevné, že k měření rychlosti došlo v obci.

30. Ze záznamu o přestupku dále vyplývá, že v daném úseku byla maximální povolená rychlost 50 km/h. Bližší určení místa měření, např. pomocí čísla popisného přilehlé nemovitosti, nebylo v tomto případě možné, neboť se jednalo o nezastavěnou část obce. Záznam o přestupku však obsahuje dostatek určujících znaků, z nichž lze místo měření jasně identifikovat, a soud považuje za dané situace popis místa spáchání deliktu za dostatečně konkrétní. Stěžejní totiž je, že v daném případě nemohlo dojít k záměně skutku s jiným skutkem žalobce, neboť předmětný skutek je zcela jednoznačně vymezen jak popisem a časovým údajem, tak i určitým úsekem komunikace. Soud má tedy za to, že určení místa názvem ulice a obce spolu s uvedením času ve výroku rozhodnutí konkretizuje skutek natolik, aby při zohlednění obsahu záznamu o přestupku nemohlo dojít k jeho záměně se skutkem jiným. Vymezení skutkové věty v předmětném rozhodnutí městského úřadu je proto dostatečné a nezakládá nezákonnost ani nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí.

31. K uvedenému nutno dodat, že v záznamu o přestupku je vymezen též směr jízdy vozidla. V kolonce „Směr“ je uvedeno „Odjezd“, z čehož je jednoznačně patrno, že vozidlo směřovalo ven z města.

32. Se žalobcem nelze souhlasit ani v tom, že by nebylo zřejmé, zda obecní policie byla oprávněna v daném úseku měřit rychlost vozidel. Součástí správního spisu je totiž listina vydaná Policií České republiky dne 28. 1. 2009 nazvaná „Schválení úseků pro měření rychlosti MP Židlochovice“, v níž jsou pro Židlochovice schválena coby místa měření rychlosti též „ul. Žerotínovo nábřeží – přechod pro chodce“ a „ul. Žerotínovo nábřeží – přechod pro chodce u křižovatky“. Právě u přechodu pro chodce u křižovatky pak k měření došlo v projednávané věci.

33. Konečně se soud neztotožnil ani s názorem žalobce, že označením jeho osoby jakožto povinného došlo k porušení principu presumpce neviny a porušení jeho práva na spravedlivý proces. Možno připustit, že termín „povinný“ uvedený ve výroku rozhodnutí jako zkratka pro účastníka řízení může v dané situaci vyhlížet jako poněkud zavádějící, neboť z hlediska striktně jazykového výkladu evokuje osobu, které již vznikla povinnost něco splnit. Právní předpisy zakotvující úpravu správního řízení však nezavádí pro účastníky správních řízení jednotnou zkratku, kterou by musely správní orgány ve svých rozhodnutích pro účely zjednodušení a zpřehlednění textu používat. Byl-li tedy žalobce v rozhodnutí městského úřadu, kterým mu byla ukládána (byť v době vydání rozhodnutí nepravomocně) povinnost zaplatit pokutu a náklady řízení, označen jako povinný, nepostupoval správní orgán v rozporu se zákonem. Za předpokladu, že správní řízení bylo zahájeno a po celou dobu svého trvání vedeno v souladu s příslušnými právními předpisy, nelze kvůli pouhému označení účastníka řízení hovořit o porušení principu presumpce neviny či práva na spravedlivý proces. Ani v tomto ohledu tedy není žaloba důvodná.

34. Jinak tomu již ovšem bylo v otázce oprávněnosti zahájení a vedení správního řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalobce namítal, že městský úřad nebyl oprávněn vést řízení o správním deliktu žalobce coby provozovatele vozidla, neboť neučinil všechny nezbytné kroky k prošetření přestupku žalobcem označeného řidiče. Konkrétně žalobce poukazoval na to, že správní orgán předvolával označeného řidiče pouze nepřímo, prostřednictvím zmocněnce, ačkoliv v dané situaci, tj. před zahájením správního řízení, nebylo lze k předmětné plné moci přihlížet.

35. Zde je nutno uvést, že ve skutkově i právně velmi obdobné věci v nedávné době rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 2 As 109/2015-21 (provozovatelem vozidla označený řidič a jeho údajný zmocněnec jsou totožné osoby jako v nyní posuzované věci). Zdejší soud neshledal důvodu, pro nějž by se mohl odchýlit od právního názoru kasačního soudu, a nezbylo mu tedy než z označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vycházet.

36. Jádrem sporu je to, zda městský úřad postupoval správně, pokud doručoval výzvy k podání vysvětlení podle § 60 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, na základě plné moci – doručené správnímu orgánu žalobcem – P. K. jako zmocněnci, a nikoli M. H. L. jako osobě vyzývané. Výsledek této úvahy pak předurčuje závěr o důvodnosti odložení věci a potažmo o zákonnosti shledání žalobce odpovědným za správní delikt provozovatele vozidla.

37. Podle § 60 odst. 1 zákona o přestupcích je každý povinen podat správním orgánům nezbytné vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku; podání vysvětlení může být odepřeno, jestliže by takovým osobám nebo osobám jim blízkým hrozilo nebezpečí postihu za přestupek, popřípadě za trestný čin nebo by porušily státní nebo služební tajemství anebo zákonem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti.

38. Podle § 33 odst. 1 správního řádu si účastník může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Podle § 33 odst. 2 správního řádu může být zmocnění uděleno k určitému úkonu, skupině úkonů, pro určitou část řízení nebo i pro celé řízení. Zmocnění lze udělit také pro neurčitý počet řízení s určitým předmětem, která budou zahájena v určené době nebo bez omezení v budoucnu; v takovém případě musí být podpis na plné moci úředně ověřen a plná moc musí být do zahájení řízení uložena u věcně příslušného správního orgánu, popřípadě udělena do protokolu.

39. Vztahem mezi oběma citovanými ustanoveními se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 28. 2. 2011, č. j. 9 As 87/2010-77, v němž vyložil, že „z § 137 správního řádu vyplývá, že podávání vysvětlení, kam spadá i vysvětlení podle § 60 zákona o přestupcích, je systematicky zařazeno do postupů před zahájením řízení. V době, kdy byl stěžovatel vyzván k podání vysvětlení, tedy nemohlo jít o správní řízení a není možné aplikovat ustanovení správního řádu vztahující se ke správnímu řízení, tedy ani úpravu zastoupení na základě plné moci podle § 33 správního řádu a s tím související povinnost doručovat písemnosti i zástupci (§ 34 odst. 2 správního řádu)“.

40. V nyní posuzované věci žalobce v reakci na výzvu k zaplacení částky ve výši 700 Kč podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu související s překročením povolené rychlosti vozidla dne 4. 7. 2013 městskému úřadu sdělil, že vozidlo bylo v rozhodné době užíváno M. H. L. Správnímu orgánu prvního stupně současně zaslal plnou moc ze dne 11. 7. 2013 dokládající, že M. H. L. zmocnil P. K. „k zastupování ve všech řízeních s předmětem podezření ze spáchání přestupku a taktéž k zastupování ve věcech podezření ze spáchání správních deliktů provozovatele motorového vozidla a dalšímu zastupování před správními orgány“. Plná moc byla udělena „pro veškeré úkony, žádosti, návrhy, podání, nahlížení do spisu, odvolání, vzdání se práva na odvolání, doručování písemností a to pro celé řízení ve všech stupních tohoto řízení, tj. včetně řízení u odvolacího orgánu a podání správní žaloby a řízení před správním soudem“ (pozn. jednotlivá slova podtržením zvýraznil soud). Výzvy, které správní orgán prvního stupně na základě této plné moci následně zaslal P. K. jako zmocněnci, předvolávaly M. H. L. k podání vysvětlení podle § 60 odst. 1 zákona o přestupcích. Tyto výzvy byly úkony činěnými městským úřadem před samotným zahájením správního řízení, což vyplývá z jejich textu, právní úpravy a shora citované judikatury. Ve správním spisu není založeno žádné vyrozumění o zahájení správního řízení proti M. H. L., ve výzvách samotných pak není uvedeno, že by byl M. H. L. osobou podezřelou ze spáchání jiného správního deliktu. Nebyl-li však M. H. L. osobou podezřelou a neprobíhalo-li řízení o přestupku, pak městský úřad zjevně nerespektoval rozsah plné moci, kterážto byla udělena pro případ probíhajícího přestupkového řízení nebo pro případ, že by byl M. H. L. shledán podezřelým ze spáchání správního deliktu jako provozovatel vozidla.

41. Možnost, že plná moc zmocňovala P. K. i k přijímání písemností podle § 20 odst. 2 správního řádu, a tudíž byl zmocněncem pro doručování, nelze akceptovat. Aby bylo možné plnou moc podle jejího obsahu posoudit jako plnou moc zmocňující P. K. k přebírání písemností ve smyslu § 20 odst. 2 správního řádu, musela by jej výslovně zmocňovat toliko k přebírání písemností doručovaných do vlastních rukou a k ničemu jinému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 As 43/2009-52). Z textu plné moci je však zjevné, že úmyslem zmocnitele bylo, aby zmocněnec jeho jménem prováděl celou škálu úkonů ve všech fázích řízení, tj. od zahájení správního řízení do jeho ukončení, jakož i během celého řízení před správními soudy. O plnou moc k přebírání písemností se proto nejednalo.

42. Lze tedy shrnout, že městský úřad doručoval výzvy k podání vysvětlení podle § 60 odst. 1 zákona o přestupcích zmocněnci na základě plné moci, která ovšem zmocněnce k zastupování zmocnitele ve fázi před zahájením správního řízení neopravňovala. Městský úřad tudíž neměl doručovat výzvy k podání vysvětlení P. K. (zmocněnci), ale – vzhledem k tomu, že úprava doručování výzev není v § 60 zákona o přestupcích regulována – měl vyjít z § 137 správního řádu, který v souvislosti s poskytováním vysvětlení odkazuje na obdobnou aplikaci § 59 správního řádu o předvolání, ze kterého plyne, že se výzva k podání vysvětlení doručuje vyzývanému do vlastních rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 87/2010-77). Vzhledem k tomu, že výzvy k podání vysvětlení M. H. L. (vyzývanému) dosud řádně, tj. do vlastních rukou, doručeny nebyly, nedošlo k naplnění podmínek pro zahájení správního řízení ve věci správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu zakotvenými v odstavci 4 téhož paragrafu. Jelikož se městský úřad dopustil výše popsaného pochybení při doručování výzev k podání vysvětlení, nelze mít za to, že učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Jeho závěr o odložení věci ohledně spáchání přestupku M. H. L. (viz záznam ze dne 22. 4. 2014) je tak z hlediska důvodů jím uvedených nutno považovat za předčasný. Za takové situace ovšem městský úřad nebyl oprávněn projednat předmětný správní delikt se žalobcem. Shledal-li městský úřad svým rozhodnutím ze dne 3. 6. 2014 žalobce odpovědným za shora popsané porušení zákona o silničním provozu, bylo jeho rozhodnutí nezákonné, neboť mu předcházel vadný procesní postup. Z téhož důvodu je ovšem nezákonným i rozhodnutí žalovaného, který vadný postup městského úřadu aproboval.

43. Zde je nutno zdůraznit, že správní orgány se nijak nezabývaly otázkou případné účelovosti žalobcova poukazu právě na osobu M. H. L. Jejich rozhodnutí vycházela toliko ze závěru, že tento byl prostřednictvím zástupce řádně vyzván k podání vysvětlení a vzhledem k jeho nekontaktnosti bylo možno přestupkovou věc odložit a pokračovat tak v řízení o správním deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se žalobcem. Soudu je přitom již z četných kauz známo, že i v nynější věci figurující osoby – společnost FLEET Control, s. r. o., a P. K. – jsou spojeny se subjekty nabízejícími „pojištění proti pokutám“ a vyznačují se častým obstrukčním jednáním v řízeních o dopravních deliktech (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46), přičemž jim není cizí ani nemravně a ryze účelově označovat jako přestupce těžce nemocné a posléze zemřelé osoby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40). Jednou z takových procesních „taktik“ je též označit jako řidiče cizince ze vzdálené země (viz např. citovaný rozsudek č. j. 2 As 109/2015-21), a to navíc s připojením kopie plné moci založené na znění vyžadujícím po čitateli schopnost rozlišovat jemné právnické nuance. V nyní projednávané věci však soud vzhledem k obsahu rozhodnutí správních orgánů nemohl k těmto okolnostem přihlížet.

V. Závěr a náklady řízení

44. Z výše uvedených důvodů soud shledal rozhodnutí žalovaného nezákonným. Proto je zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 s. ř. s.). V něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

45. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

46. Žalobce dosáhl v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Odměna žalobcova advokáta a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se jednalo o dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) a dva režijní paušály, ve výši 2 x 3 100 Kč a 2 x 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 3 advokátního tarifu], tedy celkem 6 800 Kč. Protože žalobcův advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 1 428 Kč, odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalobci dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč.

47. Celkem tedy byla žalobci vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů ve výši 11 228 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

Poučení