29 A 213/2018 - 216

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Mariana Kokeše ve věci žalobce: a) M. W. b) V. W. c) M. W. všichni zastoupeni advokátkou JUDr. Janou Dudovou, Ph.D. sídlem Kouty 67, 621 00 Brno proti žalovanému: Úřad městské části města Brna, Brno-střed sídlem Dominikánská 2, 601 92 Brno za účasti: 1) E.ON Distribuce, a.s., IČO: 28085400 sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, 370 01 České Budějovice 2) Česká telekomunikační infrastruktura a.s., IČO: 04084063 sídlem Olšanská 2681/6, 130 00 Praha 3) Telecký advokáti s.r.o., IČO: 02223937 sídlem Mikulandská 122/4, 110 00 Praha o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vydání územního souhlasu ze dne 7. 6. 2018, č. j. MCBS/2018/0094997/SANL, sp. zn. 3200/MCBS/2018/0093363, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobcům bude do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně vrácen soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, a to k rukám jejich advokátky JUDr. Jany Dudové, Ph.D.

Odůvodnění

I. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě a vymezení věci

1. Žalobci brojí u zdejšího soudu žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu proti zásahu žalovaného, který spočívá ve vydání územního souhlasu ze dne 7. 6. 2018, č. j. MCBS/2018/0094997/SANL, sp. zn. 3200/MCBS/2018/0093363. Předmětným územním souhlasem byla umožněna stavební činnost osobě zúčastněné na řízení 3) (dále také jen „stavebník“); tento souhlas se týkal umístění stavby s názvem „Zpevněná odstavná plocha na pozemku par. čís. x, k. ú. x, obec x“.

2. Žaloba byla původně koncipována jako návrh na vydání předběžného opatření dle § 38 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Žalobci v něm uvedli, že jsou vlastníky pozemků sousedících s pozemkem p. č. x v k. ú. x (dále také jen „předmětný pozemek“). Napadený územní souhlas byl dle jejich názoru vadný a neplatný ex tunc. V tomto smyslu předně zmínili, že byli nesprávně opomenuti z hlediska možnosti vyjádřit se k předmětnému záměru. Žalobci také uvedli, že o celé „stavební akci“ se dozvěděli, až když byl označen zábor místa stavby; proti danému územnímu souhlasu také brojí návrhem na nařízení přezkumného řízení. Žalobci dodali, že postup stavebníka vzbuzuje na základě jeho mnohaletých neúspěšných žádostí o stavební povolení řadu důvodných pochybností o transparentnosti celého procesu a dostatku dobré víry.

3. Dle žalobců projevuje stavebník poslední čtyři roky snahu o vybudování odstavných a parkovacích míst na předmětném pozemku, který je veden v kategorii zahrada, je oplocen plotem povoleným dle rozhodnutí stavebního úřadu z roku 1927, a nachází se ve funkcionalistickém vnitrobloku v Masarykově čtvrti. Stavebník vedl společné řízení v akci s názvem „zpevněné odstavné plochy a přístřešek“ pod sp. zn. 3200/MCBS/2015/0024432. V tomto řízení byli žalobci jakožto bezprostřední sousedé zahrnuti mezi účastníky řízení. S ohledem na záměr stavebníka však většina námitek žalobců směřovala k tomu, že vzhledem k charakteru stavby nelze toto zjednodušené řízení vést, a že navrhují vést zvlášť územní a stavební řízení, kde se veškeré nejasnosti řádně upřesní. Postup stavebníka však byl opačný. Původní návrh vzal zpět, stavební úřad tedy řízení zastavil. V té době již stavebník měl připravenu novou žádost, ale již v režimu územního souhlasu tak, aby obešel případné vyjadřování a souhlas dotčených účastníků.

4. Žalobci dále uvedli, že podklady pro předmětný územní souhlas (zvláště vyjádření dotčených orgánů), se vztahují k jiné stavbě – resp. předchozímu zastavenému řízení a tomu odpovídajícímu záměru. Například rozhodnutí Odboru územního plánování a rozvoje Magistrátu města Brna ze dne 15. 3. 2018 se vyjadřuje ke čtyřem, nikoli třem odstavným stáním, což je předmětem územního souhlasu. Navíc z nahlédnutí do samotné projektové dokumentace není vůbec zřejmé (vznikla a byla vyhotovena teprve v dubnu 2018 Ing. T., který mj. nemá pověření na dopravní stavby), k jakým podkladům, resp. jaké projektové dokumentaci se dotčené orgány vyjadřovaly. To je zřejmé např. i z přiloženého vyjádření společnosti GasNet, s.r.o., kdy je přílohou nákres stavebního záměru odstavných ploch, které bezprostředně bez jakéhokoli odstupu sousedí s garáží žalobce c). Uvedený postup považují žalobci za porušení pravidel správního řízení a vydaný územní souhlas za zmatečný a nulitní.

5. Samotný stavební záměr vzbuzuje dle žalobců důvodné obavy, že nejde pouze svým charakterem toliko o „odstavné plochy“; dotčeností celkového stavebního zásahu na 261 m uvedená stavba včetně souvisejících prací zasáhne i do bezprostředního sousedství žalobců (dle projektové dokumentace budou kolem odstavné plochy zakotveny dřevěné kůly opěrné palisády ve vzdálenosti 1,5 m od sousedního pozemku p. č. x, tedy méně, než dva metry). Stavbu je podle žalobců třeba chápat jako celek. V projektové dokumentaci je rovněž nutné řešit stavební zábor ve výkopovém plánu, který je bezpečně větší půdorysně než deklarovaný „čistý“ půdorys obvodu zpevněné odstavné plochy. Pokud by existovaly relevantní řezy výkopového plánu, bylo by to zcela zřejmé. Žalobci také upozorňují na skutečnost, že zemní zářez je hlubší, než je patrné z výškových kót. Je třeba připočítat 27 cm konstrukčních vrstev povrchu odstavné plochy. Tzn., že je hlubší než 1,5 m. Toto bude kritické zejména v oblasti pozemku p. č. x a obou objektů na pozemku p. č. x (bytový dům se 4 podlažími) či p. č. x; jedná se o zemní tlak na konstrukce.

6. Žalobci se také domnívají, že sám žalovaný iniciativně vyloučil z územního souhlasu drobné terénní úpravy (ač dle projektové dokumentace je zřejmé, že jednoznačně provedeny budou) dle § 80 odst. 3 písm. a) a §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a tím žalobce jako sousedy vyloučil ze schvalování dle § 96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona. Dle žalobců je nutné podotknout, že uvedený režim platí pouze u pozemků, které nemají společnou hranici s veřejnou komunikací, pokud nebude nakládáno s odpady. Navíc z projektu je zřejmé, že objem odvážené zeminy se bude pohybovat v objemu cca 100 m. V opačném případě by musel být odpad umístěn na pozemku. Při posouzení všech souvislostí je tedy zřejmé, že uvedený stavební záměr zasáhne terénními úpravami až 1,5 m od společné hranice k pozemku žalobců a) a b) a bezprostředně k plotu žalobce c). Ve spise absentuje demoliční výměr plotu, výkopový plán a další potřebná dokumentace. V daném kontextu je zřejmé, že souhlas bezprostředních dotčených sousedů je nezbytný. Další legislativní požadavky vyplývají např. z vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb (dále jen „vyhláška č. 398/2009 Sb.“). Absentuje také řešení rozhledového pole. Celý projekt je kusý a vzbuzuje řadu otázek. Žalobci jsou přesvědčeni, že svým charakterem a rozsahem záměr zdaleka přesahuje rámec vydaného a jimi napadeného územního souhlasu.

7. Žalobci vyjádřili obecné pochyby o činnosti úředníků stavebních úřadů a dodali, že v rámci územního a stavebního řízení stavební úřady často odmítají účastníkům řízení poskytovat kopie projektové dokumentace zamýšleného záměru, nebo jim brání, aby si kopie pořídili sami, čímž je významně ztížená obrana účastníků řízení vůči povolovanému záměru. Tento přístup u některých stavebních úřadů nadále přetrvává, ačkoli byl správními soudy označen za nezákonný. V tomto konkrétním případě má jít o zásah dopravní stavbou projektovanou projektantem na pozemní stavby do zahrady funkcionalistického vnitrobloku, dle územně plánovací dokumentace bezrozvojové plochy čistého bydlení.

8. Vydání předběžného opatření žalobci navrhli s ohledem na to, že další jednání stavebníka by mohlo přivodit újmu na životě, zdraví, majetku a bezpečnosti osob; měla tedy existovat důvodná potřeba ve smyslu § 38 s. ř. s. pro vydání předběžného opatření, kterým bude stavebníkovi uloženo, aby se zdržel předmětné stavební činnosti, a to do doby, než bude v dané věci řádné a pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu včetně řádného zdůvodnění.

9. Výzvou ze dne 15. 11. 2018, č. j. 29 A 213/2018-56, Krajský soud v Brně žalobce poučil o tom, že možnost vydání předběžného opatření je ve správním soudnictví vázána na podání návrhu na zahájení řízení; samostatný návrh na vydání předběžného opatření, jak jej žalobci koncipovali, je tak nepřípustný. V tomto smyslu dal soud žalobcům možnost daný návrh změnit.

10. Žalobci ke změně návrhu přistoupili podáním ze dne 27. 11. 2018. V tom navázali na původní argumentaci. Zdůraznili přitom skutečnost, že v řízení byli jakožto účastníci opomenuti, neměli možnost se k věci vyjádřit, nebyly splněny podmínky pro vydání územního souhlasu (např. nedodržení odstupových vzdáleností), jsou dotčeny různé zájmy v místě (ochrana životního prostředí, majetku a zdraví, nedodržení standardů územně plánovací dokumentace a příslušných regulativů). Navrhli, aby soud předmětný územní souhlas zrušil.

11. Žalobci svou argumentaci doplnili podáním ze dne 22. 7. 2019. Připojili k němu znalecký posudek č. 107/14/2016, který se týkal problematiky dřevin na pozemcích p. č. x a x, a opětovně zdůraznili svůj názor, že se záměr, resp. pozemek p. č. x nachází ve vnitrobloku (s odkazem na § 16 odst. 4 stavebního zákona). Zmínili také v daných souvislostech problematiku odnímání půdy ze zemědělského půdního fondu a existenci ochranného pásma městské památkové rezervace na daném místě. Také zopakovali, že pozemek p. č. x sousedí s komunikací, přičemž se v daném případě jedná o stabilizované území, v němž jsou přípustné pouze určité záměry. Žalobci též vyjádřili názor, že odbagrováním a odvozem cca 100 m suti (betonové podezdívky plotu a zeminy včetně ornice) v nejnižší části vnitrobloku zahrad při ulici x byl narušen vodní režim stávajících dřevin nejen na sousedním pozemku, ale v celém vnitrobloku zahrad.

II. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení k žalobě

12. Žalovaný se k věci vyjádřil dne 16. 1. 2019. Žalobní námitky považoval za nedůvodné. V tomto ohledu uvedl v první řadě, že předmětem řízení disponoval stavebník, který původně, než daný návrh vzal zpět, požádal o společné stavební povolení na stavbu „Zpevněné odstavné plochy a přístřešek“ na předmětném pozemku; později stavebník požádal o vydání územního souhlasu na nyní posuzovanou stavbu, která je objemově a prostorově výrazně menší než původní projekt. Žalovaný také uvedl, že dotčené orgány a další subjekty se ve svých závazných stanoviscích a vyjádřeních vyslovily k většímu rozsahu navržené stavby a ničeho nenamítaly, pročež jsou tato závazná stanoviska a další podklady relevantní i pro nyní posuzovaný stavební záměr. Žalovaný je také toho názoru, že byly dodrženy odstupové vzdálenosti a podmínky vyplývající z územního plánu. Předmětný pozemek se dle žalovaného rovněž nenachází v místě, které by bylo charakterizovat jako vnitroblok.

13. V řízení se rozhodly uplatňovat svá práva výše specifikované osoby zúčastněné na řízení. Ty se však k věci blíže nevyjádřily, přičemž pouze stavebník uvedl, že nerozumí tomu, proč žalobci žalobou brojí proti realizaci dané zpevněné plochy, když ta je budována na úkor pozemku stavebníka a žalobcům není nijak na újmu.

14. Pro úplnost soud dodává, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl usnesením ze dne 4. 2. 2019, č. j. 29 A 213/2018-104.

III. Ústní jednání

15. Při ústním jednání dne 24. 7. 2019, z něhož se žalovaný omluvil, přičemž souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti, žalobci setrvali na svých dosavadních argumentech, na které navázali jejich dalším rozvedením.

16. Žalobci tak připomněli, že nynější věc navazuje na dřívější řízení, které stavebník inicioval žádostí o povolení záměru parkovací plochy s přístřeškem; v tomto řízení vznesli žalobci námitky, které jsou stále relevantní, žalovaný o nich věděl, ale nijak se s nimi nevypořádal. Podle jejich názoru nebyly naplněny podmínky pro vydání územního souhlasu v režimu § 96 stavebního zákona a žalobci byli v rámci tohoto procesu obejiti. Zásadní součástí jejich argumentace bylo tvrzení o existenci vnitrobloku na předmětném místě. Rozhodování nadřízeného orgánu o podnětech k provedení přezkumného řízení bylo zcela formalistické. Poměry v místě se posuzovaným záměrem zásadně mění. Palisády, které jsou součástí záměru, nelze považovat toliko za drobný architektonický prvek, má stabilizovat a držet masu zeminy. Vzhledem k tomu, kde a jak je pozemek p. č. x umístěn, může mít záměr vliv na statiku v případě sousedních pozemků a staveb, zejména např. při silných deštích nebo podobných situacích (je třeba vzít v potaz sprašové podloží a klimatické změny) v podobě sesuvů. Takové okolnosti mohou vést k usychání stromů v místě, jejich pádu apod., což by mohlo mít za následek kupř. i poškození automobilů parkujících na předmětné odstavné ploše, přičemž by žalobci následně sami mohli čelit nárokům na náhradu škody apod. Jsou také překračovány indexy zastavitelné a podlažní plochy. Příslušná závazná stanoviska nejsou relevantní, neboť se vyjadřovala k jinému projektu a žalovaný v tomto ohledu podklady svědčící o příslušném stavu neaktualizoval. Stavební záměr také měl být posuzován jako celek, ne toliko jeho část; při takovém náhledu by pak bylo zřejmé, že odstupové vzdálenosti by musely vést k zapojení žalobců do procesu vydávání příslušného souhlasu či povolení. Z procesního hlediska žalobci zmínili, že jim bylo odepřeno nahlížení do spisu, resp. seznámení se s určitými částmi správního spisu. Žalovaný také neprovedl žalobci navrhované důkazy, nevypořádal se s jejich argumentací a toliko formalisticky odkázal na přípustnost záměru z hlediska územního plánu. Žalobci navrhli provedení důkazu znaleckým posudkem týkajícím se statiky v místě, dopadu dané otázky na ochranu života, majetku a zdraví, či ohrožení životního prostředí. Žalobci přitom jsou ochotni uzavřít dohodu a najít řešení, stavebník však nebyl připraven nalézt kompromisní výsledek.

17. Žalobce a) k věci dodal, že dle přiloženého dodatku k znaleckému posudku č. 107/14/2016, který zachycuje aktuální stav věci, je zřejmé působení uskutečněného záměru parkovací plochy na dřeviny v okolí, které usychají. O podobném svědčí předložená fotodokumentace, která dokládá i stav před tím, než stavebník pozemek p. č. x zakoupil a začal realizovat změny. Žalobce a) také doložil obrazový podklad z katastru nemovitostí, který dokládá, že se místo nachází ve vnitrobloku. Žalobce a) také rozporoval vyjádření žalovaného k žalobě mj. v tom smyslu, že záměr nemohl vyřešit potřeby parkování pro obyvatele přilehlého bytového domu, neboť v důsledku zřízení parkovací plochy přestala existovat možnost zaparkovat při kraji vozovky. Nyní v důsledku realizace záměru, kvůli hluku, který jeho vinou vzniká, již na zahradě žalobce není možné posezení.

18. K věci se vyjádřila i přítomná osoba zúčastněná na řízení 3) – stavebník. Stavebník uvedl, kdy a jak nemovitosti v místě nabyl a jak probíhalo jednání s žalobci, když je seznámil se záměrem parkovacího stání. Ostatně dřívější projekt parkovacího stání s přístřeškem byl vyvolán požadavky žalobců. Ti však posléze stavební povolení k tomuto záměru napadli odvoláním a mj. i z tohoto důvodu tato stavba nebyla povolena. Proto stavebník, když hodlal řešit nutnou parkovací potřebu, přistoupil k nyní přezkoumávanému záměru, omezenějšímu, který měl být spíše realizovatelný než záměr předchozí. S napadeným územním souhlasem a podklady, o které se opírá, stavebník vyslovuje souhlas.

19. V průběhu jednání soud zamítl návrh žalobců na dokazování prostřednictvím znaleckého posudku týkajícího se statiky a vlivu záměru na poměry v místě, resp. zamítl návrh, aby soud nechal takový posudek vypracovat. Soud vyšel z toho, že má k dispozici větší množství důkazů, včetně důkazů předložených v rámci soudního jednání žalobci a tyto soudu umožňují vyhodnotit, zda se napadený územní souhlas opírá o dostatečně zjištěný skutkový stav, nebo zda je ve věci třeba rozhodnout ve správním řízení znovu – tento důkazní návrh tedy soud zamítl jako nadbytečný; žalobci požadovaný rozsah dokazování by navíc dle názoru soudu šel nad rámec rozsahu, který je ve správním soudnictví předpokládán, přičemž připadá v úvahu, že v případě vyhovění žalobě by soud zavázal k potřebným skutkovým zjištěním samotného žalovaného. Ostatním důkazním návrhům soud vyhověl a provedl i poklady, které si k věci obstaral sám.

20. Prvním provedeným důkazem byl znalecký posudek ze dne 3. 7. 2016, č. 107/14/2016, vypracovaný Ing. T. F., znalcem v oboru ochrana přírody se specializací dendrologie, obor zemědělství, odvětví ovocnářství a zahradnictví a obor ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací oceňování ovocného stromoví a okrasných dřevin [objednatelem posudku byla žalobkyně b)]. Předmětem posudku bylo šest stromů na pozemku p. č. x a jeden na pozemku p. č. x, a to v rámci zhodnocení vlivu stavby na pozemku p. č. x na životnost a další perspektivu popisovaných dřevin a doporučení vhodných opatření. V případě stromů na pozemku p. č. x je konstatován jejich dobrý stav a je řečeno, že zásah do kořenů dvou z nich, borovice těžké a borovice černé, může do budoucna způsobit poškození a destrukci. V případě stromu č. 7, tisu červeného na pozemku p. č. x, je uvedeno, že ochranné pásmo by od kmene mělo být o průměru minimálně 10 m a v tomto ochranném pásmu nesmí docházet k výkopovým, betonářským a podobným pracím. Stromy na pozemku p. č. x jsou označeny za nenahraditelnou součást obytné zástavby, kdy jakýkoli zásah do jejich kořenového systému nebo v jeho blízkosti může způsobit změnu vodního režimu v dané lokalitě s nadměrným vysycháním půdy a způsobit odumření těchto vzrostlých dřevin, byť nejsou v těsné blízkosti budovaných betonových ploch, opěrných zdí a gabionů. Proto znalec doporučuje minimalizovat stavebně technické práce i na pozemku p. č. x v základním ochranném pásmu, aby nedošlo k poškození zákonem chráněného tisu červeného. Jakákoli stavba bude dle znalce mít vliv na popisované stromy. Znalecký posudek obsahoval také fotodokumentaci příslušné lokality a jednotlivých stromů a jeho součástí bylo též rozhodnutí Odboru kultury Národního výboru města Brna ze dne 6. 4. 1990, č. j. kult.402/90/sev, jímž se v místě určuje památkové ochranné pásmo pro historické jádro města Brna, prohlášené nařízením vlády ČSR ze dne 19. 4. 1989 za městskou památkovou rezervaci.

21. Žalobci k důkazu předložili také fotografii x (kopii dobové fotografie ulice x). Dále žalobci doložili rozhodnutí Zemského hlavního města Brna ze dne 18. 1. 1928, č. 144055/27 – P., jímž byla manželům K. a M. N. povolena stavba domu na části pozemku p. č. x na rohu ulice x a x, a to s příslušnými podmínkami (tím byla dokládána doba stavby a způsob výstavby v danou dobu). Soud dále provedl důkaz v podobě sdělení Národního památkového ústavu, Generálního ředitelství ze dne 4. 9. 2015, č. j. NPÚ-310/66449/15, a ze dne 23. 9. 2015, č. j. NpÚ- 310/71567/15, jimiž se Národní památkový ústav k žádosti žalobkyně b) vyjadřuje k problematice památkové ochrany a evidence v případě domů č. p. x a č. p. x a také pozemků p. č. x – x, přičemž konstatuje, že se tyto nemovitosti (ačkoli domy nebyly prohlášeny kulturní památkou) nacházejí v ochranném pásmu městské památkové rezervace Brno, kdy je v souvislosti se stavebními záměry v místě třeba, aby si příslušný orgán státní památkové péče opatřil písemné vyjádření odborné organizace státní památkové péče ve smyslu § 14 odst. 6 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen „zákon o státní památkové péči“). Soud provedl také důkaz výpisem z katastru nemovitostí k pozemkům p. č. x – x a x – x, a to s příslušnými kopiemi katastrálních map, kdy z nich plyne, že všechny jsou součástí ochranného pásma památkové zóny, kdy, vyjma pozemků p. č. x a x, náleží do zemědělského půdního fondu.

22. Soud si k důkazu dále obstaral příslušnou část grafické a textové části obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 2/2004 o závazných částech Územního plánu města Brna, kdy příslušná lokalita (mj. pozemky p. č. x – x) je vedena v rámci plochy BC 0.4, tato plocha je vedena v rámci druhu plochy „stavební“, funkce „plocha bydlení“ a funkčního typu „plocha čistého bydlení“, přičemž index podlažní plochy je 0,4. V případě „plochy stabilizované“ uvádí předmětný územní plán, že se jedná „o dílčí část území, ve kterém se stávající účel a intenzita využití nebude zásadně měnit. Za změnu se přitom nepovažuje modernizace, revitalizace a přestavba území za dodržení charakteru zástavby a indexu podlažní plochy, zástavba proluk a dostavba uvnitř stávajících areálů.“. U plochy čistého bydlení BC uvádí územní plán, že slouží k bydlení a v případě vnitrobloků tyto slouží pouze „pro každodenní rekreaci zde bydlících obyvatel“; dále územní plán vymezuje přípustné a podmíněné přípustné stavební záměry [přípustné jsou, ve stručnosti řečeno, stavby pro bydlení a jako jejich součást (pokud 80 % hrubé podlažní plochy objektu bude sloužit k bydlení) také obchody a nerušící provozovny služeb a jednotlivá zařízení administrativy]. V případě „regulačních podmínek pro plochy stavební“ uvádí daný územní plán přípustné, nepřípustné a podmíněně přípustné stavby a zařízení „pro řešení dopravy v klidu“ [přípustná jsou „parkovací stání, odstavná státní a hromadné garáže ve všech stavebních územích, pokud není územně plánovací dokumentací zóny (regulačním plánem) stanoveno jinak, pouze pro potřebu vyvolanou přípustným (nebo podmíněně přípustným) využitím předmětného území“; nepřípustná jsou „parkovací stání, odstavná stání a garáže pro nákladní automobily a autobusy a pro přívěsy těchto nákladních vozidel v plochách bydlení a smíšených plochách jádrových“]. Soud dále z vlastní iniciativy provedl důkaz leteckým snímkem ze serveru mapy.cz, který zachycuje charakter zástavby (a rozestupy mezi stavbami, včetně prostorového uspořádání) bloku vymezeného ulicemi x, x, x a x.

23. V rámci soudního jednání obdržel soud od žalobců dodatek č. 193/21/2019 ze dne 21. 7. 2019 ke znaleckému posudku č. 107/14/2016. V něm již zmíněný znalec Ing. T. F. konstatuje, že úkolem posudku bylo „[v]izuální posouzení dřevin, zjištění příčin uschnutí a případný vliv stavby parkoviště na p.č. x a vyhodnocení jejího vlivu na sousední pozemky a dřeviny“. Předmětem posudku byly některé dřeviny v místě, konkrétně cypřišek hrachonosný specifikovaný v původním posudku jako strom č. 5 (na pozemku p. č. x), a nově čtyři kusy zeravu západního (na pozemku p. č. x), jakož i starší exemplář zeravu západního na pozemku p. č. x. U všech těchto dřevin znalec jako nejpravděpodobnější příčinu jejich usychání uvádí „porušení vodního režimu odbagrováním větší části pozemku p.č. x na vybudování parkoviště a extrémní sucha v posledních letech“. Dle znalce tedy „došlo k porušení vodního režimu na pozemcích vnitrobloku. Tímto nepřípustným zásahem jsou ohrožené další dřeviny i více vzdálené od pozemku p.č. x. Již ve znaleckém posudku jsem upozorňoval, že jakýkoli zásah do kořenového systému nebo v jeho těsné blízkosti může způsobit změnu vodního režimu v dané lokalitě s nadměrným vysycháním půdy a způsobit odumření těchto vzrostlých dřevin. Proto jsem doporučil minimalizovat i stavebně technické práce i nap p.č. x v základním ochranném pásmu, aby nedošlo k poškození dřevin. Protože by měla být dodržena všechna shora uvedená opatření, bude mít jakákoli stavba negativní vliv na popisované stromy. Nebylo respektováno ani chráněno Památkové ochranné pásmo (POP) Městské památkové rezervace (MPR) Brno, které bylo vyhlášeno čj. Kult/402/90 dne 06.04.1990 a součástí zeleně obytných vnitrobloků“. Součástí tohoto dodatku je fotodokumentace zachycující částečné usychání specifikovaných dřevin, resp. že na daných dřevinách jsou seschlé jehličky a větve, a také množství odbagrované zeminy podávající se z fotografie předmětného parkovacího stání.

24. Žalobci při jednání předložili k důkazu také fotografie zachycující charakter zástavby v rámci výše vymezeného bloku, stav pozemku p. č. x před zahájením stavebních prací, podobu plotu před výstavbou, počátek stavebních prací, bourání plotu, bagrovací práce na místě, odvoz zeminy nákladními automobily, stav vybudované parkovací plochy, pohled z domu žalobců a) a b) na vybudovanou parkovací plochu, hloubku výkopových prací ze strany pozemku žalobce c), seschlý cypřišek hrachonosmý a zerav západní na pozemku p. č. x, stav pozemku p. č. x v dřívější době (před zahájením všech prací stavebníka, kdy se na tomto pozemku nacházejí např. ovocné stromy). Žalobci předložili také snímek – materiál katastru nemovitostí – který má zachycovat plochy vnitrobloků, přičemž jejich součástí je i pozemek p. č. x.

25. Z dříve přeložených materiálů provedl soud k důkazu: fotografii zachycující značku se zákazem zastavení v místě stavby záměru, kdy tento zákaz má platit od 13. 11. 2018; dále podnět žalobců a) a b) k přezkumu nyní napadeného územního souhlasu ze dne 7. 11. 2018, adresovaný Úřadu městské části města Brna, Brno-střed; usnesení tohoto úřadu ze dne 4. 1. 2018, č. j. MCBS/2018/0002504/ZEMK, jímž se zastavuje společné stavební a územní řízení na stavbu s názvem „Zpevněné odstavné plochy a přístřešek“; podnět žalobce c) k přezkumu napadeného územního souhlasu ze dne 28. 1. 2019, adresovaný Úřadu městské části města Brna, Brno-střed, sdělení Magistrátu města Brna ze dne 25. 3. 2019, č. j. MMB/0110884/2019, jímž se žalobci c) sděluje, že nebyly shledány důvody pro zahájení přezkumného řízení; fotodokumentaci stavu plotu u pozemku p. č. x před zahájením prací v místě.

IV. Posouzení věci soudem

26. Předmětem podané žaloby učinili žalobci zásah žalovaného spočívající ve vydání územního souhlasu a s umístěním stavby s názvem „Zpevněná odstavná plocha na pozemku par. čís. x, k.ú. x, obec x“, kdy předmětný pozemek je veden v katastru nemovitostí jako „zahrada“.

27. V takto vymezeném rámci se soud nejdříve musel zabývat splněním podmínek řízení.

28. Podle § 82 s. ř. s. „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“.

29. Žalovaným je podle § 83 s. ř. s. správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah; jde-li o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru, je žalovaným správní orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen, a u obecní policie obec.

30. Podle § 84 odst. 1 s. ř. s. musí být žaloba podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo.

31. Zákon pojem nezákonného zásahu, pokynu nebo donucení blíže nedefinuje. Jde o vcelku různorodou skupinu úkonů, které nenaplňují znaky rozhodnutí, a přesto jsou způsobilé zasáhnout do právní sféry konkrétních jedinců, přímo je zkrátit na právech (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2007, č. j. 2 Aps 1/2007-58). Musí se jednat o opatření, které je závazné a lze jej vynutit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. 2 Aps 3/2007-91, publikovaný pod č. 2199/2011 Sb. NSS; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

32. Ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s. je přitom důvodná tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky plynoucí z těchto ustanovení. Není-li tedy byť jen jediná ze zákonných podmínek splněna, nelze ochranu před zásahem správního orgánu poskytnout (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005-65, publikovaný pod č. 603/2005 Sb. NSS, dále též např. rozsudek téhož soudu ze dne 9. 1. 2013, č. j. 1 Aps 10/2012-20).

33. Jak plyne z výše uvedeného, o zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. se v prvé řadě jedná pouze za předpokladu, že v žalobě tvrzeným jednáním by žalobce mohl alespoň potenciálně být přímo zkrácen na svých právech. To konkrétně znamená, že mezi napadeným zásahem a tvrzeným porušením práv musí existovat bezprostřední vztah (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Aps 1/2006-80, publikovaný pod č. 1176/2007 Sb. NSS, a ze dne 17. 7. 2007, č. j. 2 Aps 1/2007-58).

34. Aktivní legitimace v řízení o žalobě ve smyslu § 82 s. ř. s. tedy svědčí každému, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech zásahem správního orgánu. Určující skutečností pro vyslovení závěru o existenci aktivní legitimace na straně žalobců je tedy tvrzení přímého zkrácení na právech zásahem správního orgánu, nikoli skutečnost, že k přímému zásahu do jejich práv skutečně došlo (to již je otázkou pro posouzení žaloby ve věci samé). Přímé zkrácení na svých právech napadeným aktem žalovaného je ze strany žalobců tvrzeno a je jím argumentováno. Tato podmínka řízení je tedy splněna.

35. Pokud jde o legitimaci pasivní, žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah. Tu je nepochybně správním orgánem žalovaný; jeho identifikace není spornou. Spornou není ani skutečnost, že jde o správní orgán. I tato podmínka řízení je tedy splněna.

36. Žaloba (původně ve formě návrhu na vydání předběžného opatření) byla soudu doručena dne 9. 11. 2018 a žalobci její vady odstranili podáním doručeným soudu dne 28. 11. 2018. Z časového vymezení specifikovaného zásahu vyplývá, že byla podána včas, když v řízení nebylo nijak zpochybněno tvrzení žalobců, že se o zásahu dozvěděli až dne 7. 11. 2018, kdy mělo být „v místě vytyčeno označení záboru stavby“ [k tomu viz příloha č. 4 k žalobě (tu soud provedl jako důkaz v rámci jednání – viz výše), dle kteréžto fotografie se v místě záměru nachází dopravní značka zákaz zastavení s dodatkovými tabulkami, označujícími začátek úseku a s textem „Od 13. 11. 2018 Mimo vozidla s povolením stavby“].

37. Rovněž není dána nepřípustnost žaloby dle § 85 s. ř. s. v tom smyslu, že by se žalobci mohli ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky a přitom tuto možnost nevyužili. Za právní prostředek ochrany nebo nápravy, který má žalobce v případě podání žaloby dle § 82 a násl. s. ř. s. za povinnost vyčerpat, z povahy věci není možné považovat podnět k provedení přezkumného řízení [byť tento podnět (podněty) žalobci podali], a jiné opravné prostředky nepřipadají s ohledem na povahu společného souhlasu podle § 96a stavebního zákona v úvahu.

38. K dané otázce, stejně jako k napadenému aktu žalovaného, lze uvést, že jeho povaha jako nezákonného zásahu již byla vymezena judikaturou správních soudů. Zejména je třeba připomenout usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010-76, dle něhož souhlasy vydávané dle stavebního zákona, zejména dle § 96, § 106, § 122 a § 127, které stavební úřad výslovně či mlčky činí k ohlášení či oznámení, jsou jinými úkony dle části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“); tyto souhlasy nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s. ř. s. a soudní ochrana práv třetích osob je zaručena žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82 s. ř. s.

39. Soud se v intencích žalobních bodů zabýval tím, zda lze na základě zjištěného skutkového stavu dospět k závěru o nezákonném zásahu žalovaného, přičemž shledal, že žaloba není důvodná.

40. Obecné námitky žalobců týkající se neuspokojivé kvality práce úředníků stavebního úřadu, stejně jako zmínky o dlouhodobé snaze stavebníka uskutečnit v místě záměr parkovacího plochy musí soud posoudit výhradně z hlediska konkrétních okolností přezkoumávané věci, konkrétně z pohledu zákonnosti napadeného územního souhlasu.

41. V daných souvislostech tak soud poznamenává, že z předložených podkladů vyplývá, že žalovaný v minulosti vedl pod sp. zn. 3200/MCBS/2015/0024432 společné územní a stavební řízení na stavbu s názvem „Zpevněné odstavné plochy a přístřešek“ na předmětném pozemku, kdy žadatelem byl stavebník. Stavebník však vzal dne 15. 12. 2017 svou žádost o společné povolení ze dne 15. 4. 2015 zpět; z usnesení žalovaného o zastavení řízení ze dne 4. 1. 2018, č. j. MCBS/2018/0002504/ZEMK, přitom vyplývá, že s tímto dřívějším záměrem žalobci rovněž nesouhlasili a nepodařilo se mezi nimi a stavebníkem nalézt shodu a vzájemně akceptovatelné řešení (viz důkaz tímto rozhodnutím provedený v rámci soudního jednání). Se žalovaným lze souhlasit, že s ohledem na právo stavebníka disponovat řízením, nezbylo žalovanému než dané řízení zastavit, přičemž jak plyne ze zmíněného usnesení, což žalovaný uvádí i ve vyjádření k žalobě, návrh projednávaný v daném společném územním a stavebním řízení prostorově i objemově přesahoval záměr, který je předmětem nynějšího řízení.

42. Z obsahu správního spisu pak vyplývá, že žalovaný dne 30. 5. 2018 od stavebníka obdržel oznámení předmětného záměru, a to společně s dokumentací pro odstavnou plochu ze zatravňovacích tvárnic pro tři parkovací stání. Dle § 96 odst. 3 písm. e) stavebního zákona se přitom k žádosti o územní souhlas přikládá jednoduchý technický popis záměru s příslušnými výkresy. Jak uvádí i ve vyjádření k žalobě žalovaný, obsah a rozsah technického popisu a výkresů neukládá žádný právní předpis, jejich zpracování není zařazeno mezi vybrané činnosti ve výstavbě a nemusí být vypracovány autorizovanou osobou, pročež není důvodná námitka žalobců ve vztahu k osobě zpracovatele příslušných materiálů. Nejedná se tedy o projektovou dokumentaci ve smyslu § 158 stavebního zákona (viz např. Machačková, J. § 96. In: Machačková, J. a kol. Stavební zákon. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2018, s. 686.). Odstavná plocha pro parkování ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) bod 17. stavebního zákona pak nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení stavebního úřadu a není stavbou pro dopravu. Z vyjádření žalovaného k žalobě i ze samotného územního souhlasu pak plyne, že realizace dané odstavné plochy byla navázána na uskutečnění dvou nových sjezdů na místní komunikaci (ulice x), pro které vydal věcně a místně příslušný speciální stavební úřad, Úřad městské části města Brna, Brno-střed dle § 10 odst. 1 a 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) dne 27. 9. 2017 pod č. j. MCBS/2017/0162173/ADAM povolení (soud si je vědom, že toto rozhodnutí se výslovně týkalo záměru „Zpevněné odstavené plochy a přístřešek“, přičemž k této otázce se blíže vyjadřuje níže). Tyto sjezdy dle § 79 odst. 2 písm. i) stavebního zákona nevyžadují územní rozhodnutí ani územní souhlas a dle § 103 odst. 1 písm. a) stavebního zákona nepodléhají stavebnímu povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu (nebyly tak předmětem nyní napadeného územního souhlasu).

43. Ve věci je třeba, jak již bylo naznačeno, zvážit námitku, že se dotčené orgány ve svých závazných stanoviscích (potažmo správci dopravní a technické infrastruktury ve svých vyjádřeních) vyslovily k jinému záměru, kdy podle žalobců se mělo jednat o původní záměr „Zpevněná odstavná plocha a přístřešek“. V tomto ohledu žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že zmíněné orgány a subjekty posoudily větší rozsah navržené stavby, než byl nyní posuzovaný záměr, který byl žalovanému předložen v rámci žádosti o územní souhlas, přičemž tato stanoviska (vyjádření) byla souhlasná. Žalovaný k tomu dále uvedl, že nepožadoval aktualizaci předmětných závazných stanovisek a vyjádření, když zúžení záměru mělo „adekvátně menší nároky na území“.

44. K tomu soud uvádí, že z obsahu správního spisu vyplývá, že stavebník své oznámení záměru, podané u žalovaného dne 30. 5. 2018 doprovodil „dokumentací“, která na titulních stranách jednotlivých jejích částí nese označení „12 / 2017“ a razítko Ing. V. T., autorizovaného inženýra pro pozemní stavby. Na rozdíl od žalobců soud nemá zásadní pochybnosti o tom, že tato dokumentace vznikla v prosinci roku 2017, přičemž jednotlivá přiložená závazná stanoviska a vyjádření se dle všeho (v zásadě) týkají právě nyní posuzovaného, nikoli jiného záměru. Tyto přílohy jsou z období únor až květen roku 2018 a jsou převážně charakterizovány jako písemnosti vztahující se ke stavbě „Zpevněná odstavná plocha a navazující sjezdy z ul. xvxna pozemku parc. č. x v k. ú. x“ (viz např. souhlasné závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne 6. 2. 2018, č. j. S-KHSJM 00129/2018). Přestože některé z těchto dokumentů (např. již citované závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje nebo závazné stanovisko Odboru územního plánování Magistrátu města Brna ze dne 7. 3. 2018, č. j. MMB/0053318/2018/Hus, které žalobci v žalobě označují za „rozhodnutí ze dne 15. 3. 2018“) hovoří o tom, že se má jednat o odstavnou plochu pro čtyři osobní automobily (nikoli tedy pro tři, jak o tom hovoří zmíněná dokumentace), nelze z toho bez dalšího dovozovat, že se tyto podklady vztahují k jinému záměru, popř. že jsou nerelevantní. Dle názoru soudu se jedná spíše o chybu v psaní. Dojem nejasnosti přitom dle soudu může v uvedeném kontextu ve věci vzniknout ve vazbě na dřívější záměr, z něhož zmíněná dokumentace, jak sama přiznává v bodu A.3., vychází, z toho, že některé dotčené orgány nebo subjekty označují za zpracovatele dokumentace Ing. Arch. M. B. (ta je dle dokumentace označena za projektanta, za autorizovaného inženýra je zde označen Ing. V. T.), popř. že ve správním spise založená plná moc stavebníka ze dne 30. 3. 2015 pro Ing. Arch. M. B. je formulována jako plná moc vztahující se k původnímu záměru „Zpevněná odstavná plocha a přístřešek“. Přesto se soud domnívá, že tyto nesrovnalosti jsou v celkových souvislostech vysvětlitelné a spíše formálního charakteru. Příslušné orgány a subjekty se tak vyslovovaly k nyní posuzovanému záměru, a pokud by se snad nejednalo o formální pochybení, bylo by zřejmé, že vyslovily souhlas i s širším záměrem, což by bylo možné pojímat tak, že o to menší výhrady by měly k záměru omezenějšímu.

45. Výjimkou z výše uvedeného je již výše zmíněné povolení Úřadu městské části města Brna, Brno- střed ze dne 27. 9. 2017, č. j. MCBS/2017/0162173/ADAM, které se výslovně týká záměru „Zpevněné odstavené plochy a přístřešek“ a u něhož ani z časového hlediska nelze dovozovat bezprostřední vztah k nyní posuzovanému záměru. Vzhledem ke konkrétním okolnostem věci však i v těchto souvislostech považuje soud postup žalovaného za akceptovatelný a dané povolení za relevantní k záměru „Zpevněná odstavná plocha na pozemku par. čís. x, k. ú. x obec x“. Je totiž třeba vzít v potaz, že toto rozhodnutí povolovalo toliko sjezdy, u nichž k zásadní změně oproti původnímu záměru nedošlo, a pokud se toto povolení vztahovalo k rozsáhlejšímu záměru, pak nelze považovat za dotčení práv žalobců (i v níže uvedených souvislostech), pakliže bylo použito pro obdobný a zároveň omezenější záměr. Podobné se pak týká stanoviska společnosti Brněnské komunikace a.s. ze dne 29. 4. 2015, zn. 3100-Tr-1075/15 (které bylo touto společností opakované „prodlužováno“, naposledy dne 4. 9. 2017, a to do 4. 9. 2018).

46. Co se týká žalobci tematizovaného vyjádření společnosti GasNet, s.r.o. ze dne 14. 2. 2018, zn. 5001659637, ani z něj nelze dle názoru soudu dovozovat, že by se vztahovalo k jinému záměru, popř. že svědčí o odstupových vzdálenostech záměru, z nichž lze vyvozovat nezákonnost přezkoumávaného územního souhlasu. K tomu soud uvádí, že k danému vyjádření přiložený nákres „situace stavby“, který je označen jako „ověřená příloha žadatele“ (tedy stavebníka), může legitimně vzbuzovat dojem, že předmětný záměr bez jakéhokoli odstupu sousedí s garáží žalobce c). Zde je však třeba vzít v potaz dvojí: Jednak společnost GasNet, s.r.o. ze svého pohledu provozovatele distribuční soustavy a technické infrastruktury ani v takovém rozsahu záměru nespatřovala rozpor se zájmy, které hájí, jednak, a to především, je třeba záměr posuzovat z toho pohledu, jak se k němu vyjadřuje samotný napadený územní souhlas a jak jeho rozsah vyplývá z dalších pokladů, nikoli z jedné osamocené listiny. V tomto směru soud, jak bude uvedeno i níže, tento územní souhlas nepovažuje za nezákonný.

47. Samotná zpevněná odstavná plocha je dle textové části dokumentace k ohlášení záměru, jednotlivých grafických částí (situačních výkresů) této dokumentace i dle samotného územního souhlasu určena navržena s maximálními půdorysnými rozměry 10,50 × 7,56 m, kdy s ohraničením obrubníky má být umístěna ve vzdálenosti 2,00 m od společné hranice se sousedním pozemkem p. č. x, na kterém u místěná garáž ve vlastnictví žalobce c); nejkratší kolmá vzdálenost od společné hranice s pozemkem p. č. x, který je ve vlastnictví žalobců a) a b), je 5,33 m. Z tohoto hlediska je relevantní § 96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona, dle kterého je třeba k oznámení záměru připojit „souhlasy osob, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být umístěním stavebního záměru přímo dotčeno; souhlas s navrhovaným záměrem musí být vyznačen na situačním výkresu; souhlas se nevyžaduje v případech stavebních záměrů uvedených v § 103, pokud nejsou umístěny ve vzdálenosti od společných hranic pozemků menší než 2 m“. Pro daný případ to znamená, že k záměru odstavné plochy nebylo třeba dokládat souhlasy žalobců, neboť její vzdálenost od společné hranice pozemků není menší než 2 m; v tomto ohledu tedy žalobci neměli právo na to, být „účastníky“ řízení o předmětném územním souhlasu.

48. V souvislosti s námitkami žalobců je však třeba zvážit také to, jaký vliv na věc má skutečnost, že ohlášení záměru kromě samotné zpevněné odstavné plochy počítá s úpravami povrchu předmětného pozemku, včetně osazení dřevěné palisády.

49. V tomto kontextu soud souhlasí s vyjádřením žalovaného, že provedené úpravy předmětného pozemku v místě stavby je možné považovat za přípravné práce pro realizaci samotné stavby, jíž je právě zpevněná odstavná plocha pro parkování. Přitom dle ohlášení záměru i územního souhlasu žalovaného je část předmětného pozemku, která není dotčena samotnou stavbou, určena k zapravení „svahováním“, kdy má být znovu ozeleněna. Zároveň z okolností věci nevyplývá, že by v místě mělo docházet k terénním úpravám, jak je definuje v § 3 odst. 1 stavebního zákona (kteréžto ustanovení žalobci pomíjí), dle kterého „[t]erénní úpravou se pro účely tohoto zákona rozumí zemní práce a změny terénu, jimiž se podstatně mění vzhled prostředí nebo odtokové poměry, těžební a jim podobné a s nimi související práce, nejedná-li se o hornickou činnost nebo činnost prováděnou hornickým způsobem, například skladovací a odstavné plochy, násypy, zavážky, úpravy pozemků pro zřízení hřišť a sportovišť, těžební práce na povrchu.“ Proto nebylo třeba dle § 80 odst. 2 písm. a) stavebního zákona vydávat rozhodnutí o změně využití území.

50. Podobně se nejednalo o terénní úpravy přesahující limity dle § 80 odst. 3 písm. a) stavebního zákona, dle kterého „[r]ozhodnutí o změně využití území ani územní souhlas nevyžadují […] terénní úpravy do 1,5 m výšky nebo hloubky o výměře do 300 m2 na pozemcích, které nemají společnou hranici s veřejnou pozemní komunikací nebo veřejným prostranstvím, pokud nedochází k nakládání s odpady“. Zároveň dle § 103 odst. 1 písm. b) stavebního zákona „[s]tavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují […] terénní úpravy uvedené v § 80 odst. 3 písm. a) nebo úpravy pozemků uvedené v § 80 odst. 3 písm. e)“ stavebního zákona. K tomu je třeba doplnit, že „terénní úprava“ dle § 80 odst. 3 písm. a) stavebního zákona je podmnožinou terénních úprav, jak jsou definovány v § 3 odst. 1 stavebního zákona. Žalobci proto nemohou obě ustanovení vykládat odděleně a v důsledku toho, že předmětný pozemek má sousedit s veřejnou pozemní komunikací nebo veřejným prostranstvím (popř. že dochází k nakládání s odpady), považovat předmětnou úpravu povrchu pozemku za terénní úpravu ve smyslu stavebního zákona. Jinak řečeno, terénní úprava dle § 80 odst. 3 písm. a) stavebního zákona musí být zároveň terénní úpravou dle § 3 odst. 1 stavebního zákona, pouze se specifickými znaky. Proto soud souhlasí s vyjádřením žalovaného k žalobě, že sporné úpravy, zejména osazení palisád, bylo možné připodobnit k osazení drobného zahradního architektonického prvku (např. ve smyslu vytvoření zahradní skalky), který nepodléhá posouzení dle stavebního zákona.

51. Z uvedených důvodů neučinil žalovaný předmětem souhlasu tyto úpravy povrchu předmětného pozemku. Ačkoli se jednalo o součást záměru, který jako celek stavebník ohlásil, považuje soud za akceptovatelný postup žalovaného, který o těchto úpravách povrchu předmětného pozemku nerozhodoval („oddělil“ je); na rozdíl od samotné zpevněné plochy pro parkování totiž tyto úpravy nespadají do kompetence stavebního úřadu, který by s nimi mohl vyslovovat souhlas. K tomu soud opětovně připomíná, že dané „terénní úpravy“ nejsou terénními úpravami ve smyslu § 3 odst. 1 stavebního zákona. Podobné se týká se záměrem spojené skrývky ornice, popř. osazení brány v místě dosavadního oplocení, kdy tato stavební úprava dle § 103 odst. 1 písm. e) bod 14. stavebního zákona nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu, kdy tato brána bude plnit funkci ohraničení pozemku, podobně jako oplocení; dle závazného stanoviska Odboru památkové péče Magistrátu města Brna ze dne 28. 5. 2018, č. j. OPP/MMB/0187559/2018/R/zs, záměr, včetně pojezdové brány, „negativně neovlivní pohledové vazby na městskou památkovou rezervaci ani její dominanty“ (v návaznosti na žalobní argumentaci soud dodává, že si daný odbor dle obsahu svého závazného stanoviska k věci zajistil i odborné vyjádření Národního památkového ústavu dle § 14 odst. 6 zákona o státní památkové péči, přičemž dle tohoto vyjádření „provedením zamýšlených prací nedojde k ohrožení či narušení kulturně historických hodnot, pro které bylo ustanoveno ochranné pásmo MPR Brno“).

52. Dále k námitkám žalobců soud v souladu s vyjádřením žalovaného uvádí, že předmětná odstavná plocha pro parkování je umístěna na pozemku ve vlastnictví soukromé osoby, která ji navrhla pro potřeby stávajícího bytového domu na ulici x (tyto potřeby nelze plnohodnotně naplnit např. parkováním při kraji vozovky, kterážto místa již mohou být obsazená, jak o tom hovořil i stavebník při ústním jednání před soudem, pročež je v tomto směru relevantní argumentace žalovaného, byť vybudováním sjezdů a dané parkovací plochy skutečně některá místa umožňující stání při kraji vozovky zaniknou, jak naopak argumentovali žalobci). Tato plocha je ohraničená a není veřejnosti přístupná, pročež nebylo třeba řešit požadavky vyplývající z vyhlášky č. 398/2009 Sb. (viz § 2 odst. 1 dané vyhlášky). V tomto aspektu je také otázkou, jak by případné nedodržení podmínek vyplývajících z dané vyhlášky zasáhlo právní sféru žalobců (srov. přiměřeně bod [32] a násl. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 2 As 187/2017-264).

53. Co se týká odvozu a likvidace odpadu, sutě a zeminy vzniklých při uskutečňování stavby (viz také příslušné fotografie předložené žalobci), je stavebník povinen postupovat dle příslušné právní úpravy. Přitom návrh na likvidaci odpadu je obsažen v příslušné dokumentaci k záměru. Dotčený orgán, Odbor životního prostředí Magistrátu města Brna, ve svém závazném stanovisku ze dne 27. 2. 2018, č. j. MMB/0090987/2018/Rezh, vyslovil s navrženým řešením souhlas. Ani v tomto směru proto soud námitky žalobců nepovažuje za důvodné. K tomu soud ve vazbě na námitku žalobců dodává, že ve vyjádření Odboru vodního a lesního hospodářství Magistrátu města Brna ze dne 6. 2. 2018 je řešena otázka odnětí předmětného pozemku ze zemědělského půdního fondu, přičemž je zde uvedeno, z jakých důvodů není třeba toto odnětí řešit; dané odůvodnění odkazující na § 9 odst. 2 písm. b) bod 3. zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu považuje soud za správné.

54. Závazná stanoviska dotčených orgánů rovněž nepodporují v určitém smyslu kusou argumentaci žalobců. Např. ze závazného stanoviska Odboru územního plánován a rozvoje Magistrátu města Brna ze dne 7. 3. 2018, č. j. MMB/0053318/2018/Hus, plyne, že předmětný záměr je v souladu s politikou územního rozvoje, vydanou územně plánovací dokumentací a je z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování přípustný. Tento dotčený orgán se podrobně věnoval mj. tomu, zda je záměr přípustný z hlediska územního plánu. Tyto závěry přejal do předmětného územního souhlasu i žalovaný a v podrobnostech soud na příslušnou část jeho odůvodnění odkazuje; ani žalobci v podstatě neuvádí konkrétní argumenty, které by tyto závěry zpochybňovaly. Dokazování obsahem grafické a textové části územního plánu při soudním jednání (viz výše) svědčí o přípustnosti záměru v místě, kdy se jedná o „parkovací stání […] pro potřebu vyvolanou přípustným (nebo podmíněně přípustným) využitím předmětného území“; využití pro bydlení je pro danou plochu předvídáno a potřeba parkování a parkovacích ploch je vyvolána právě touto skutečností. Hledisko památkové péče již bylo zmíněno výše, přičemž ve světle shora uvedeného nepovažuje soud za relevantní důkazy prezentované žalobci při jednání soudu, a to historický snímek dané lokality a případně stavební povolení z roku 1928; daný prostor nelze považovat za „skanzen“, který by musel zůstat bez jakéhokoli zásahu a změny, naopak se jedná o živoucí prostor prodělávající přirozený vývoj a respektována v tomto ohledu musí být mj. zákonná hlediska památkové péče, která však dle příslušných orgánů nebyla negativně dotčena (s těmito vyjádřeními se soud ztotožňuje).

55. V těchto souvislostech soud rovněž nesouhlasí s tvrzením žalobců, že se předmětný pozemek nachází ve (funkcionalistickém) vnitrobloku, resp. že jeho součástí, a že z tohoto hlediska je dotčen soulad s územně plánovací dokumentací (nepřípustnost stavby parkovacího stání v ploše čistého bydlení BC dle Územního plánu města Brna, obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 2/2004 o závazných částech Územního plánu města Brna, ve znění pozdějších obecně závazných vyhlášek – viz dokazování v rámci soudního jednání). Zde soud ztotožňuje s názorem vyjádřeným ve sdělení Magistrátu města Brna, Odboru územního a stavebního řízení ze dne 28. 1. 2019, č. j. MMB/0110884/2019, jímž byl žalobce c) vyrozuměn o tom, že nebyly shledány důvody pro zahájení přezkumného řízení dle § 94 správního řádu. Za vnitroblok i soud považuje prostor, který je ze všech stran ohraničen stávajícími budovami. Je však zřejmé, že v místě jsou volné prostory tvořené zahradami, jsou dány rozestupy mezi stavbami, předmětný pozemek navazuje na chodník a pozemní komunikaci, apod. což jsou všechno faktory, které vylučují existenci uzavřené blokové struktury zástavby a existenci vnitrobloku v daném případě. K pojmu vnitrobloku lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2009, č. j. 7 As 48/2009-79, publikovaný pod č. 1970/2010 Sb. NSS, dle kterého „jde o prostor, který je obklopen blokem obytných a jiných domů (prostor je ohraničen všemi domy, které z tohoto prostoru vytváří vnitroblok)“; uzavřenost prostoru, kterou v posuzovaném případě nelze seznat, považoval Nejvyšší správní soud za důležitý faktor. K tomu lze odkázat také na § 96 odst. 2 písm. e) stavebního zákona, které dle odborné literatury upravuje právě otázku vnitrobloků, přičemž ty „jsou ze všech stran ohraničeny stávajícími budovami“ (viz Machačková, J. § 96. In: Machačková, J. a kol. Stavební zákon. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2018, s. 686); jak již bylo řečeno, tato podmínka není splněna [zde soud podotýká, že požadavek na uzavřenost vnitrobloku, který se vyznačuje např. existencí průjezdů a obdobných přístupových možností, což zjevně není případ předmětného pozemku, který by šlo v obecném pojetí (nikoli přísně právním) tohoto pojmu považovat spíše za variantu „proluky“ či „mezery“ mezi budovami, vyplývá např. ze zmínky v bodu 218 důvodové zprávy k zákonu č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony, dle které „[a]bsence vyvolává potíže při řešení přístupů zvláště do staveb umístěných v uzavřených prostorech existujících staveb (vnitrobloků) průjezdy stávajících staveb“]. Na okraj k dané námitce soud podotýká, že v dané lokalitě jsou, jak vyplývá i z dokumentace k záměru, běžně umístěny nadzemní garáže a plochy pro parkování [soud připomíná, že takovou garáž na pozemku p. č. x vlastní i žalobce c)].

56. Krajský soud v Brně se tedy domnívá (i s odvoláním na příslušná závazná stanoviska dotčených orgánů), že předmětný záměr svým rozsahem a charakterem nenarušuje urbanistické a architektonické hodnoty okolní zástavby, nevymyká se podobě parkovacích stání, která lze v dané lokalitě nalézt a tento záměr odpovídá územně plánovací dokumentaci. O tom svědčí jak projektová dokumentace k danému záměru, která obrazově zachycuje různé garáže i parkovací stání v lokalitě, tak před soudem provedené důkazy v podobě leteckých snímků vymezeného bloku budov, kdy tyto snímky svědčí o tom, že mezi jednotlivými domy se objevují pravidelné, symetrické mezery (využitelné i jako vjezdy apod.), které nadto vyvracejí závěr o existenci uzavřeného vnitrobloku. Konkrétně podložené nejsou ani obavy žalobců z ohrožení bezpečnosti, statiky apod. v místě v důsledku daného, v podstatě velmi jednoduchého záměru, které doprovázejí úvahami o hloubkách výkopů apod. S ohledem na okolnosti věci nebylo nutné k ohlášení záměru dokládat souhlasy žalobců a v tomto ohledu tedy nedošlo k porušení jejich práv a soud považoval za nadbytečný důkaz znaleckým posudkem týkajícím se statiky v místě.

57. Ani ve zbytku neshledává soud žalobní námitky důvodné. To se týká i argumentů vznesených v rámci podnětu k přezkumu předmětného souhlasu žalobců a) a b) ze dne 7. 11. 2018. K těm soud uvádí, že s otázkou vnitrobloku a souladu s územním plánem se vypořádal již výše. To stejné platí také o otázce, zda ohlášení záměru mělo obsahovat souhlasy žalobců s tímto záměrem. Soud k tomu v souladu s výše uvedeným také dodává, že dle jeho názoru se záměr samotné zpevněné odstavné plochy pro parkování nenachází bezprostředně v sousedství pozemku žalobce c), ani v takové odstupové vzdálenosti od pozemku žalobců a) a b), která by odůvodňovala nutnost jejich souhlasů (viz „oddělitelnost“ úprav povrchu předmětného pozemku od záměru zpevněné odstavné plochy jako takové). Soud se také nedomnívá, že by došlo, vzhledem k omezenému rozsahu záměru, k „podstatné změně charakteru možnosti využití zahrad sousedících pozemků“; žádné takové skutečnosti z obsahu správního spisu ani z žaloby nevyplývají. Obdobné soud uvádí k námitkám žalobce c) vysloveným v jeho podnětu k přezkumu daného územního souhlasu ze dne 28. 1. 2019; ty se částečně kryjí s námitkami žalobními a těmi, které uvedli žalobci a) a b) ve svém podnětu k přezkumu. V podrobnostech pak soud dodává, že s ohledem na shora popsané nesouhlasí s interpretací žalobce c) ohledně rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2009, č. j. 7 As 48/2009-79, ve věci vnitrobloku; o existenci vnitrobloku by nemohla samo o sobě svědčit (žalobci tvrzené) izolované objevení se tohoto pojmu v závazném stanovisku Ministerstva obrany ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 80837/2018-1150-OÚZ-BR – v textu tohoto stanoviska však tento pojem nijak nefiguruje; relevantní není z tohoto pohledu ani tvrzení žalobce c), že v roce 1987 pojem vnitrobloku použil v příslušném řízení Obvodní národní výbor, odbor výstavby a územního plánování, popř. že jako vnitroblok má být daný prostor vyznačen v technických materiálech katastru nemovitostí.

58. Žalobci také doložili znalecký posudek ze dne 3. 7. 2016, č. 107/14/2016, a jeho dodatek ze dne 21. 7. 2019, č. 193/21/2019. Z těchto materiálů dle názoru soudu nelze jednoznačně vyloučit možnost negativního dotčení některých dřevin v okolí realizovaným záměrem parkovacího stání. Na druhou stranu i sám znalec hovoří o možnosti, že sesychání vybraných dřevin mohlo být dáno i extrémními suchy v posledních letech. Je přitom otázkou, jak do právní sféry žalobců zasahuje usychání dřevin na pozemku žalobce (čtyři kusy nízkého zeravu západního), popř. dotčení tisu červeného (u toho ostatně lze z projektové dokumentace víceméně dovozovat dodržení znalce navrženého ochranného pásma, především však negativní vliv na tuto dřevinu nebyl ani dodatkem znaleckého posudku nijak doložen, přičemž ze vzrostlých dřevin, které byly předmětem daného znaleckého posudku, by přinejmenším z její polohy a vzdálenosti od parkovací plochy bylo možné zejména u ní uvažovat o možném negativním zasažení). Za jdoucí nad rámec znaleckého posuzování a navíc nesprávný, s ohledem na výše uvedené, pak soud považuje závěr znalce, že nebylo respektováno ani chráněno památkové ochranné pásmo památkové rezervace, které je součástí „zeleně obytných vnitrobloků“.

59. Pokud znalec hovoří o tom, že jakákoli stavba může mít na posuzované dřeviny negativní vliv, připomíná soud svůj shora uvedený názor, že daná lokalita nemůže být z hlediska svého vývoje zcela „umrtvena“. Ačkoli soud, a to i ve vztahu k dalším námitkám, postoj žalobců do jisté míry chápe, nelze bez dalšího trvat na úplném utlumení stavebních a podobných aktivit v místě (to soud uvádí např. k fotografiím předloženým žalobci, které měly dokumentovat dřívější stav pozemku p. č. x). Všechny takové počiny jsou, zejména v městském, hustě obydleném, prostředí přinejmenším potenciálně konfliktní a je třeba hledat „kompromisní“ řešení. Dle názoru soudu tyto meze posuzovaný záměr v kontextu příslušné právní úpravy nepřesáhl. Pokud by snad tímto záměrem došlo k dotčení majetku nebo jiných hodnot žalobců (uschnutí stromů, narušení klidu), je jim otevřena občanskoprávní cesta, v jejímž rámci se lze domáhat náhrady škody nebo např. zamezení nadlimitních imisí. Domněnky žalobců o možném obecném ohrožení, ohrožení zdraví apod., považuje soud ve světle zjištěných skutečností za spekulativní.

60. Závěrem k některým námitkám procesního charakteru, vzneseným při jednání soudu, soud uvádí, že žalovaný jen stěží mohl neprovést žalobci navrhované důkazy, když žalobci ani nebyli účastníky správního řízení. Obdobné se týká i námitek ohledně nahlížení do spisu, kdy komplexní nahlížení do veškeré relevantní dokumentace bylo žalobcům umožněno v rámci soudního řízení, kteréhož práva žalobci opakovaně využili.

V. Závěr a náklady řízení

61. Z výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby a dle § 87 odst. 3 s. ř. s. ji zamítl.

62. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci ve věci úspěch neměli (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemají proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. K tomu soud dodává, že žalovaný požadoval přiznání náhrady nákladů řízení v paušální výši 300 Kč za každý úkon právní služby podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Podle ustálené judikatury správních soudů však lze procesně úspěšnému správnímu orgánu přiznat náhradu pouze takových nákladů řízení, které přesahují rámec jeho běžné úřední činnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47, publikované pod č. 3228/2015 Sb. NSS). Jak již bylo naznačeno, v daném případě však žalovaný netvrdil, že mu vznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti, a ani z obsahu soudního spisu takové náklady nevyplývají. Nadto vyhláška č. 254/2015 Sb. na řízení vedená dle s. ř. s. nedopadá (viz např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2017, č. j. 51 A 20/2015-46, a ze dne 17. 4. 2019, č. j. 43 A 11/2018- 55, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 1 As 243/2015-131).

63. Výrok o náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil, právo na náhradu nákladů tak tyto osoby nemají.

64. Jde-li o výrok V. tohoto rozsudku uvádí soud následující: Žalobci původně na účet soudu, společně s prvotním návrhem na nařízení předběžného opatření, zaplatili soudní poplatky ve výši 3 × 1 000 Kč a dále společně a nerozdílně jistotu ve výši 10 000 Kč. Následně soud usnesením ze dne 21. 12. 2018, č. j. 29 A 213/2018-81, rozhodl tak, že vyzval žalobce, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení každý z nich doplatil soudní poplatek ve výši 1 000 Kč; zároveň soud rozhodl, že žalobcům bude do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Krajského soudu v Brně vrácena složená jistota ve výši 10 000 Kč, a to k rukám jejich advokátky. Soud vycházel z toho, že dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, byl s podáním jejich návrhu na zahájení řízení (žaloby proti nezákonnému zásahu správního orgánu) spojen vznik poplatkové povinnosti. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu je dle položky 18 bod 2. písm. d) Sazebníku soudních poplatků zpoplatněna částkou 2 000 Kč. Tento soudní poplatek, jak již bylo uvedeno, nebyl současně s podáním návrhu na zahájení řízení zaplacen v plné výši (3 × 2 000 Kč) Proto soud žalobce dle 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzval, aby každý z nich doplatil částku 1 000 Kč tak, aby u nich byla splněna poplatková povinnost v souladu se zákonem o soudních poplatcích (jako závazný variabilní symbol pro identifikaci platby soud uvedl číslo 5392921380). Ohledně složené jistoty soud uvedl, že žalobci zřejmě vycházeli z úpravy týkající se řízení před občanskoprávními soudy (viz § 75b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Tato úprava se však v řízení před správními soudy – v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem soudu – neuplatní. Poplatková povinnost je pro tato řízení upravena odlišně, pročež soud proto rozhodl o tom, že se žalobcům zmíněná jistota vrací k rukám jejich advokátky; výrok o vrácení zaplacené jistoty měl dle názoru soudu oporu v § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle kterého soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Soud v usnesení ze dne 21. 12. 2018, č. j. 29 A 213/2018-81, taktéž uvedl, že žalobci též navrhli, aby soud ve věci vydal předběžné opatření, kdy návrh na nařízení předběžného opatření je dle položky 5 Sazebníku soudních poplatků zpoplatněn částkou 1 000 Kč, avšak v tomto případě však poplatková povinnost vzniká dle § 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích až dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit.

65. V dalším průběhu řízení žalobci dle „záznamu o složení“ ze dne 7. 1. 2019, obsaženém v soudním spise na č. l. 88, zaplatili částku 3 000 Kč, kdy tato platba byla označena jako přišedší od žalobkyně b) a specifikována byla pod variabilním symbolem 5390017119. Na č. l. 91 soudního spisu se pak nachází další „záznam o složení“ ze dne 9. 1. 2019, dle kterého byla na účet soudu opět složena částka 3 000 Kč, a to znovu od žalobkyně b) a pod variabilním symbolem 5390023319. V poznámce se na tomto záznamu nachází údaj „Soudní poplatek AK Dudová-3x 1.000,- žalobce a)-c) Ing. M. W., V. W., M. W.“. Usnesením ze dne 4. 2. 2019, č. j. 29 A 213/2018-104, pak soud zamítl návrh žalobců na vydání předběžného opatření a uložil jim, jak avizoval ve svém usnesení ze dne 21. 12. 2018, zaplatit každý jednotlivě poplatek 1 000 Kč za návrh na vydání předběžného opatření (jako závazný variabilní symbol pro identifikaci platby soud uvedl číslo 5392921380). Poté soud obdržel, dle záznamu o složení ze dne 14. 2. 2019 založeném na č. l. 108 soudního spisu, platbu ve výši 1 000 Kč. Tato platba byla označena jako přišedší od žalobkyně b) (resp. „AK Dudová“), a to pod variabilním symbolem 5390173919.

66. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobci byli v řízení povinni zaplatit na soudních poplatcích celkem částku 9 000 Kč (3 × 2 000 Kč a 3 × 1000 Kč). Soud však od nich nyní eviduje částku celkem 10 000 Kč (platby 3 × 1000 Kč, 3 000 Kč, 3 × 1000 Kč a 1 000 Kč). Tento stav mohl vzniknout původním zaplacením soudního poplatku v nesprávné výši v kombinaci s (zřejmě) předčasným zaplacením soudního poplatku za návrh na vydání předběžného opatření a ve spojení s „míjením se“ variabilních symbolů jednotlivých předpisů plateb a těchto plateb. Celkově však žalobci zaplatiti na soudních poplatcích o 1 000 Kč více, než činí jejich zákonná povinnost, pročež soud rozhodl dle § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle kterého soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen, o vrácení dané částky.