29 A 26/2016 - 38

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Petra Pospíšila ve věci žalobce: Egeria, z. s., IČO 22892133 sídlem Obchodní 1324, 765 02 Otrokovice proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje sídlem třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2015, č. j. KUZL 77438/2015, sp. zn. KUSP 64107/2015 ÚP-So takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, Odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 16. 12. 2015, č. j. KUZL 77438/2015, sp. zn. KUSP 64107/2015 ÚP-So, se ruší a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Výše označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení Městského úřadu Holešov, Odboru výstavby, rozvoje a životního prostředí (dále jen „správní orgán prvního stupně“, „stavební úřad“) ze dne 3. 9. 2015, č. j. HOL-17313/2015/SÚ/DN, kterým správní orgán prvního stupně rozhodl, že dle ust. § 129 odst. 10 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) a ust. § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) žalobce není účastníkem řízení o nařízení odstranění terénních úprav stavby „Skládka zeminy a odpadu v Třeběticích“ na pozemku stavební parcela č. 7/1, 7/2, pozemková parcela č. 309/3, 309/6 v katastrálním území Třebětice.

2. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v ust. § 129 odst. 10 stavebního zákona je stanoven taxativní výčet účastníků řízení o nařízení odstranění stavby. Protože žalobce není žádnou z těchto osob, žalovaný neshledal pochybení stavebního úřadu při rozhodnutí, že žalobce není účastníkem řízení o odstranění stavby. Žalovaný neakceptoval domněnku žalobce, že ust. § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) představuje speciální samostatnou právní úpravu, která má při vymezování okruhu účastníků v předmětném řízení přednost před obecným ustanovením stavebního zákona, neboť podle tohoto ustanovení je třeba jednat pouze v případech dotčení zájmů ochrany přírody. Stejně tak žalovaný považoval za lichou konstrukci účastenství v řízení o nařízení odstranění stavby postavenou na ust. § 109 stavebního zákona, který stanovuje taxativním výčtem účastníky stavebního řízení. K argumentaci žalobce, že odstraněním terénních úprav mohou být nepochybně dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, žalovaný uvedl, že napadené usnesení je procesním rozhodnutím, a ne rozhodnutím o meritu věci, tudíž zde z logiky věci byly uvedeny jen skutečnosti vážící se k namítanému účastenství v řízení. Žalovaný poukázal na vyjádření Městského úřadu Holešov, Odboru výstavby, rozvoje a životního prostředí ze dne 19. 8. 2015, dle něhož u záměru „Zařízení staveniště pro R49 Hulín-Fryšták, deponie zeminy“ na pozemcích p. č. 7/1, 7/2, 309/3 a 309/6 v k. ú. Třebětice nebudou dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Nadto žalovaný nechal prověřit Agenturou ochrany přírody a krajiny výskyt žalobcem citovaných zvláště chráněných druhů živočichů na uvedených pozemcích a z odborného stanoviska vyplynulo, že na dotčených pozemcích nebyl během šetření potvrzen žádný žalobcem uváděný zvláště chráněný druh, tudíž odstranění deponie neovlivní zvláště chráněné druhy ani jejich biotopy.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

3. Ve včas podané žalobě žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného i usnesení správního orgánu prvního stupně zrušil, přitom požadoval náhradu nákladů řízení.

4. Žalobce předně namítal, že ust. § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny představuje speciální samostatnou právní úpravu, která má při vymezování okruhu účastníků přednost před ust. § 129 odst. 10 stavebního zákona. Na podporu své argumentace žalobce odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. 1 As 176/2012-130, publikované pod č. 3159/2015 Sb. NSS, ve kterém byla řešena analogická situace.

5. Žalobce dále nesouhlasil s předpokladem, že odstranění terénních úprav nemůže mít vliv na zájmy ochrany přírody a krajiny. Uvedl, že napadené rozhodnutí neobjasňuje, v jakém období by měla být zemina nakládána a odvážena, jaké budou přepravní trasy, a není zřejmé, kam a jak by měla být uložena, a namítal, že zemina může být manipulována v citlivém období rozmnožování, dopravována po trase, či ukládána v místě, kde bude rušit přirozený vývoj zvláště chráněných druhů živočichů, eventuálně nová halda znehodnotí krajinný ráz. Předpoklad, že nedojde k dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny je proto podle žalobce nedůvěryhodný a nepřezkoumatelný. Skutečnost, že manipulace zeminou v rámci stavby se dotýká zájmů ochrany přírody, žalobce dovozuje z podmínky č. 4 uvedené v rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 28. 11. 2013, kterým byla povolena výjimka dle ust. § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. S poukazem na probíhající řízení dle ust. § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny vedené u žalovaného žalobce namítal, že pozemky předmětného zařízení staveniště a deponie se nachází v hlavní oblasti výskytu křečka polního a že jde o pozemky dotčené stavbou. Žalobce rovněž namítal, že odstraněním předmětné zeminy může být nevhodně změněn reliéf terénu v jiné lokalitě a tím negativně dotčen krajinný ráz místa či oblasti, který je chráněn ust. § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny. Správní orgán ani žalovaný si k posouzení této otázky neopatřili relevantní podklad, vyjádření Městského úřadu Holešov, Oddělení životního prostředí je přitom irelevantní a nepřezkoumatelné.

6. Žalobce namítal, že správním orgánem odpovědným za ochranu zvláště chráněných druhů v daném případě není Agentura ochrany přírody a krajiny, ale krajský úřad [§ 77a odst. 5 písm. h) zákona o ochraně přírody a krajiny]. Jelikož si žalovaný k posouzení důležité otázky neopatřil vyjádření Odboru životního prostředí a zemědělství krajského úřadu, rozhodoval bez relevantních podkladů a porušil tím ust. § 65 zákona o ochraně přírody a krajiny.

7. Dále žalobce namítal, že odborné stanovisko AOPK, které bylo vypracováno na základě žádosti žalovaného, je chybné a nepoužitelné. Má za to, že stanovisko nemohlo zjistit stav věci, o němž by nebylo důvodných pochybností, neboť bylo vyhotoveno na základě pouze jediné návštěvy lokality, která navíc proběhla v nevhodnou dobu. Žalobce nesouhlasí ani s názorem, že většina druhů, např. křeček polní, patří mezi běžné zástupce naší fauny, jelikož křeček polní je evropsky významným druhem, který je podle vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny zvláště chráněný a silně ohrožený. Zdůraznil, že stanovisko bylo vypracováno bez znalosti místa nového uložení zeminy, přepravních tras a doby provádění prací, ačkoli zemina může být manipulována v citlivém období rozmnožování, dopravována po trase či ukládána v místě, kde bude rušit přirozený vývoj zvláště chráněných druhů živočichů. Proto je předpoklad, že dojde k dotčení zvláště chráněných druhů, nepodložený. Z obsahu správního spisu ani ze stanoviska není zřejmé, proč má být toto vyjádření považováno za relevantní.

8. Za nepoužitelné a nepřezkoumatelné považuje žalobce rovněž vyjádření Městského úřadu Holešov, oddělení životního prostředí, ze dne 19. 8. 2015, jelikož v tomto vyjádření chybí popis místa, kam má být zemina přemístěna a informace o době a způsobu uložení této zeminy. Proto ani nemohl být vyhodnocen vliv odstranění terénních úprav na zájmy, které orgán ochrany přírody hájí.

9. Konečně žalobce s poukazem na stanovisko EIA ze dne 6. 12. 2001, dle něhož otázka zajištění násypové zeminy má být posuzována ve zjišťovacím řízení, namítal, že záměr může mít vliv na zájmy ochrany přírody a krajiny.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

10. Ve vyjádření k žalobě žalovaný předně setrval na názoru, že okruh účastníků řízení o nařízení odstranění stavby je taxativně stanoven v ust. § 129 odst. 10 stavebního zákona. Žalovaný neakceptuje domněnku žalobce, že ust. § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny představuje speciální samostatnou právní úpravu, která má při vymezování okruhu účastníků v předmětném řízení přednost před obecným ustanovením stavebního zákona, neboť podle tohoto ustanovení je třeba jednat pouze v případech dotčení zájmy ochrany přírody. Za lichou považuje žalovaný konstrukci účastenství v řízení o nařízení odstranění stavby, kterou žalobce staví na ust. § 109 stavebního zákona. Žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesním, a ne rozhodnutím o meritu věci, tudíž zde byly uvedeny jen skutečnosti vážící se k účastenství v řízení a jak žalovaný, tak správní orgán prvního stupně se těmito skutečnostmi zabýval. Nadto žalovaný odkázal na vyjádření Městského úřadu Holešov, Odboru výstavby, rozvoje a životního prostředí ze dne 19. 8. 2015, dle něhož u záměru „Zařízení staveniště pro R49 Hulín-Fryšták, deponie zeminy“ na pozemcích p. č. 7/1, 7/2, 309/3 a 309/6 v k. ú. Třebětice nebudou dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, a na odborné stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 10. 11. 2015, z něhož vyplývá, že odstranění deponie neovlivní zvláště chráněné druhy ani jejich biotopy. K námitce týkající se rozporu s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí a ohrožení krajinného rázu žalovaný uvedl, že tyto námitky nebyly vzneseny v průběhu odvolacího řízení. K námitce brojící proti stanovisku Agentury ochrany přírody a krajiny žalovaný uvedl, že se na tento subjekt obrátil s požadavkem na vypracování odborného stanoviska, jehož obsahem mělo být ověření výskytu v odvolání uvedených druhů chráněných živočichů v dané lokalitě a vyhodnocení případného vlivu, spočívajícího v odstranění deponie zeminy, na tyto chráněné druhy živočichů a biotopy. K namítanému nesouhlasu s vyjádřením Městského úřadu Holešov jako podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že jím tvrzené skutečnosti svým obsahem patří do řízení o věci samé. K námitce týkající se rozporu se stanoviskem EIA žalovaný uvedl, že tento rozpor nebyl v řízení namítán, a proto se k této námitce nevyjadřoval. Žalovaný nadto nevidí souvislost stanoviska EIA s napadeným rozhodnutím.

11. S ohledem na shora uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl a aby žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.

IV. Posouzení věci soudem

12. Zdejší soud, v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“) bez nařízení jednání přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a shledal, že žaloba je důvodná. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

13. Nosným důvodem rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i žalovaného bylo, že v řízení o nařízení odstranění stavby (terénních úprav) je okruh účastníků vymezen taxativním výčtem v ust. § 129 odst. 10 stavebního zákona, a proto nelze v tomto typu řízení připustit účastenství na základě ust. § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny. Tento právní názor z následujících důvodů nemohlo v rozhodnou dobu obstát.

14. Podle § 129 odst. 10 stavebního zákona jsou účastníky řízení o nařízení odstranění stavby povinný, osoby, které mají vlastnická nebo jiná věcná práva k pozemkům, na kterých je odstraňovaná stavba umístěna nebo stavbám na nich, jakož i osoby, které mají vlastnická nebo jiná věcná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být odstraňováním stavby přímo dotčena.

15. Podle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny bylo „[o]bčanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny (dále jen "občanské sdružení"), […] oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona, s výjimkou řízení navazujících na posuzování vlivů na životní prostředí podle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Tato žádost je platná jeden rok ode dne jejího podání, lze ji podávat opakovaně. Musí být věcně a místně specifikována.“ 16. Podle § 70 odst. 3 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny platilo, že „[o]bčanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno; v tomto případě má postavení účastníka řízení.“ 17. K námitce žalobce, že ust. § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny představuje speciální samostatnou právní úpravu, která má při vymezování okruhu účastníků přednost před ust. § 129 odst. 10 stavebního zákona, soud konstatuje, že otázka posouzení vztahu norem upravujících účastenství ve zvláštních zákonech a v ust. § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, byla řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně v (již žalobcem zmiňovaném) usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. 1 As 176/2012-130: „

28. Legislativní technika uzavřeného (tzv. taxativního) výčtu účastníků řízení, která je použita v § 109 stavebního zákona, má za následek vyloučení obecných norem upravujících účastenství v řízení (§ 27 odst. 1 a 2 správního řádu), sama o sobě však neřeší situaci, kdy vedle této zvláštní úpravy existuje ještě jiná zákonná úprava, která za vymezených podmínek přiznává účastenství i dalším osobám.

29. Jinými slovy, pouhé užití taxativního výčtu v § 109 stavebního zákona nestačí k vyloučení jiné speciální úpravy, v projednávané věci úpravy účastenství stanovené v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Vedle sebe totiž stojí hned dvě právní úpravy, a to § 109 stavebního zákona a § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, které jsou vůči správnímu řádu úpravami zvláštními.

30. V popsané situaci je při určování okruhu účastníků nutné hodnotit vzájemný vztah obou úprav. Jejich normy mohou existovat vedle sebe bez jakéhokoliv konfliktu, případně mezi nimi může existovat i vztah obecného a zvláštního.

31. V daném případě jsou naplněny hypotézy jak § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, tak § 109 stavebního zákona. I když jejich dispozice nevedou ke stejnému výsledku, nedostávají se ani do zřejmého střetu [na rozdíl např. od § 14 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon), viz rozsudek č. j. 2 As 12/2006 110, nebo od § 55 odst. 1 zákona č. 185/2001, o odpadech, viz rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2009, č. j. 5 As 24/2008 – 92, Pražské služby, publ. pod č. 1861/2009 Sb. NSS].

32. Oba předpisy je proto možné uplatnit současně a není třeba zkoumat jejich vzájemný vztah. Ustanovení § 109 stavebního zákona vymezuje okruh účastníků, který bude dán u každého stavebního řízení. Tento okruh účastníků bude za splnění dalších zákonných podmínek rozšířen v těch řízeních, v nichž budou dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny.“ Nejvyšší správní soud v této věci posuzoval právní úpravu obsaženou v § 70 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny a v § 109 stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012, který, obdobně jako v nyní posuzované věci § 129 odst. 10 stavebního zákona, obsahoval taxativní výčet účastníků stavebního řízení.

18. Co se týče vztahu ust. § 129 odst. 10 stavebního zákona a ust. § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, lze tedy uzavřít, že se v rozhodnou dobu jednalo o dvě právní úpravy, jež vůči sobě nejsou v takovém vztahu, kdy by právní norma obsažená ve stavebním zákoně derogovala normu obsaženou v zákoně o ochraně přírody a krajiny, a především z těchto norem neplynula pravidla, jež by mezi sebou byla ve střetu (tak by tomu bylo v případě, kdy by stavební zákon účastenství dle zvláštních zákonů výslovně vyloučil – viz bod 38 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. 1 As 176/2012-130, popř. kdyby obdobnou aplikační výluku obsahoval sám zákon o ochraně přírody a krajiny).

19. Soud zdůrazňuje, že na účastenství v řízení o nařízení odstranění terénních úprav dopadaly dvě právní normy stejné právní síly, jejichž objekty úprav i subjekty nebyly ve vztahu třídy a podtřídy, aby bylo možné použít princip lex specialis derogat legi generali , jako tomu je v případě účastenství ve správním řízení podle správního řádu a účastenství ve smyslu zvláštních zákonů (bod 27 a 28 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. 1 As 176/2012-130).

20. Existenci dvou právních norem upravujících účastenství v řízení o nařízení odstranění terénních úprav, jež upravují v rámci dispozice každá jiný okruh účastníků, bylo třeba zohlednit při jejich aplikaci jediným možným způsobem, tedy tak, že bylo třeba připustit možnost účastenství spolků ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny také v řízeních podle § 129 stavebního zákona.

21. K tomu soud dále poznamenává, že při odstraňovaní stavby či terénních úprav si lze představit technologické postupy, jež mohou mít negativní dopad na zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny, na rozdíl např. od sankčních řízení na úseku životního prostředí, jejichž výsledek sám o sobě už dopad na chráněné zájmy přírody, krajiny a životního prostředí z povahy věci mít nemůže (bod 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 As 311/2016-31, č. 3576/2017 Sb. NSS). Právě popsaná aplikace § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny ve spojení s § 129 odst. 10 stavebního zákona ostatně naplňovala i požadavek Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v otázkách životního prostředí (Aarhuská úmluva), aby měla dotčená veřejnost možnost účasti v řízeních dotýkajících se životního prostředí. „Podle ustálené judikatury nejsou ustanovení Aarhuské úmluvy přímo aplikovatelná, ovšem je zapotřebí přihlížet k ní jako k interpretačnímu pramenu. K tomuto závěru dospěl jak Nejvyšší správní soud (viz rozsudek ze dne 19. 6. 2007, č. j. 5 As 19/2006 - 59, publ. pod č. 1483/2008 Sb. NSS), tak Ústavní soud (viz nález ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, či nález ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2239/07). Předmětný článek je naplněn mimo jiné právě ustanovením § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 1 As 13/2015 - 295), tak jak bylo vyloženo dosavadní judikaturou, a na základě pravidla eurokonformního výkladu je proto třeba skutečně upřednostnit takový výklad tohoto zákonného ustanovení, který je souladný s Aarhuskou úmluvou.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 As 311/2016-31, č. 3576/2017 Sb. NSS).

22. Zdejší soud dospěl k závěru, že správní orgány právní otázku možnosti účastenství spolků hájících zájmy ochrany přírody a krajiny na základě ust. § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny v řízeních podle ust. § 129 stavebního zákona neposoudily správně. Bylo namístě, aby se při posuzování účastenství žalobce v řízení o nařízení odstranění terénních úprav zabývaly podmínkami ust. § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny (především tím, zda se v daném případě jedná o správní řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny) a v případě jejich splnění žalobci postavení účastníka řízení přiznaly.

23. Podle ust. § 28 odst. 1 správního řádu, podle něhož správní orgán prvního stupně rozhodoval, bude za účastníka v pochybnostech považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neprokáže opak. Ke kritériím rozhodování o účastenství podle výše uvedeného ustanovení, resp. podle odpovídající předešlé právní úpravy (§ 14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení – dále jen „správní řád z roku 1967“) se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 600/99, v němž konstatoval, že k tomu, aby měl určitý subjekt postavení účastníka řízení, postačí pouhý (hmotněprávní) předpoklad existence jeho práv, právem chráněných zájmů nebo povinností, o kterém bude teprve jednáno („jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny“) nebo dokonce tvrzení, „že může být takovým rozhodnutím na svých právech […] přímo dotčen, a to do doby než se prokáže opak“. Dle názoru Ústavního soudu úprava účastenství obsažená ve správním řádu vychází z procesního pojetí účastníka. Správní orgán zde má osobě tvrdící účastenství toto postavení přiznat, ledaže se prokáže opak. Takové tvrzení musí být vyvráceno a podloženo silou procesního rozhodnutí. Za klíčové soud považuje, že je to správní orgán, který nese břemeno důkazu o tom, že dotyčný účastníkem řízení není (srov. Vedral, J. Správní řád. Komentář, 2. vydání Praha: BOVA Polygon, 2012, str. 342).

24. Žalobce v oznámení účasti v řízení o nařízení odstranění terénních úprav i v podaném odvolání tvrdil, že odstraněním terénních úprav mohou být nepochybně dotčeny zájmy přírody a krajiny. Dotčení těchto zájmů spatřoval v tom, že není zřejmá doba a způsob odstraňování terénních úprav, kde má být materiál uložen a že se terénní úpravy nacházejí na pozemcích, v jejichž okolí byl prokázán výskyt výslovně zmíněných zvláště chráněných druhů živočichů a některých dalších ptáků.

25. Žalovaný v reakci na tuto argumentaci žalobce v napadeném rozhodnutí uvedl, že byť zkoumání dotčenosti zájmů ochrany přírody a krajiny nebylo předmětem tohoto řízení (tento předpoklad byl s ohledem na shora uvedené závěry nesprávný), z vyjádření Městského úřadu Holešov, Odboru výstavby, rozvoje a životního prostředí ze dne 19. 8. 2015, č. j. HOL- 17122/2015/ŽP/PP, a z odborného stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 10. 11. 2015, č. j. 2138/BK/15, jednoznačně vyplývá, že zájmy ochrany přírody a krajiny nebudou v předmětném řízení předmětnou stavbou dotčeny.

26. Žalovaný se tedy otázkou, zda se v daném případě jedná o řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, tzn. klíčovou otázkou pro posouzení, zda byl žalobce účastníkem řízení nebo nikoliv, v napadeném rozhodnutí v podstatě zabýval, jeho argumentace však nebyla dostačující pro vyslovení závěru, že žalobci postavení účastníka řízení podle ust. § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny nepříslušelo.

27. Z vyjádření Městského úřadu Holešov, Odboru výstavby, rozvoje a životního prostředí, na něž žalovaný odkazoval, vyplývá, že toto vyjádření se vztahuje k záměru „staveniště pro R49 Hulín- Fryšták, deponie zeminy“ na pozemcích p. č. 7/1, 7/2, 309/3 a 309/6 v k. ú. Třebětice, který vyprojektovala společnost EXACT ING, s.r.o., Nezamyslova 1423/6, 615 00 Brno, nikoli k řízení o nařízení odstranění terénních úprav stavby, o jehož účastenství se v daném případě jedná. Ze samotné skutečnosti, že u záměru staveniště pro R49 na předmětných pozemcích nebudou dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, přitom nelze dovodit, že zájmy ochrany přírody a krajiny nemohou být dotčeny ani v řízení o nařízení odstranění terénních úprav skládky nacházející se na těchto pozemcích.

28. Ani na základě odborného stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny, který si opatřil žalovaný v průběhu odvolacího řízení, nebylo možné jednoznačně konstatovat, že v řízení o nařízení odstranění terénních úprav nemůže dojít k dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny. Ze závěru tohoto stanoviska sice vyplývá, že během šetření nebyl na dotčených pozemcích potvrzen žádný zvláště chráněný druh a že odstranění deponie neovlivní zvláště chráněné druhy ani jejich biotopy, stanovisko však bylo vyhotoveno pouze na základě jednoho terénního šetření, provedeného (jak je v daném stanovisku výslovně uvedeno) v termínu nevhodném na prověření výskytu většiny zvláště chráněných druhů.

29. Žalovaný se navíc řádně nevypořádal s námitkami žalobce, že zájmy ochrany přírody a krajiny mohou být dotčeny, jelikož není zřejmá doba a způsob odstraňování terénních úprav ani místo, kde má být odstraněný materiál uložen. K těmto tvrzením žalobce v napadeném rozhodnutí uvedl, že tyto skutečnosti nejsou v řízení o účastenství relevantní, takováto argumentace však nemůže obstát. Soud připouští, že usnesení o účastenství žalobce v řízení je rozhodnutím procesním, nikoli meritorním. Pokud však žalobce tvrdil, že s ohledem na dobu a způsob odstraňování terénních úprav a na místo, kde má být materiál uložen, může dojít k dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny, bylo namístě, aby se žalovaný s touto argumentací řádně vypořádal, neboť tato se týkala právě otázky účastenství (konkrétně dotčenosti zájmů ochrany přírody a krajiny), nikoli posouzení věci samé. Buď měl žalovaný žalobci postavení účastníka řízení přiznat, nebo přesvědčivým způsobem zdůvodnit, proč má za to, že žádná z tvrzených skutečností nemůže být pro dotčenost zájmů ochrany přírody a krajiny relevantní. Je to totiž správní orgán, kdo musí prokázat, že zde účastnický vztah není. Pokud by přitom správní orgán musel za účelem prokázání, že žalobce účastníkem není, provádět neúměrně náročné dokazování, je třeba, aby postupoval tak, jak je nastíněno v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 2 As 12/2008-63, dostupného na www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k právnímu závěru, že dokazování v řízení podle § 14 správního řádu z roku1967 (§ 28 odst. 1 správního řádu), směřující k posouzení, zda osobě svědčí postavení účastníka řízení, má své limity a nemůže být natolik obsáhlé a blízce související s předmětem meritorního řízení, aby de facto předjímalo konečné rozhodnutí. V takovém případě je namístě osobu tvrdící své účastenství (preventivně) účastníkem řízení učinit a dokazování o možném dotčení jejích práv provést až v meritorním řízení, za současného vypořádání všech námitek, na nichž osoba své účastenství staví.

30. Z uvedených důvodů soud přisvědčil žalobci v tom, že závěr žalovaného, že v řízení nedojde k dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny, nebyl dostatečně zdůvodněn, a jako takový je nepřezkoumatelný.

31. Namítal-li žalobce ve zbývajících žalobních bodech, z jakých důvodů mohlo v řízení dojít k dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny, těmito námitkami se již soud nezabýval, jelikož posouzení této otázky měly v souladu se zásadou subsidiarity správního soudnictví učinit nejprve správní orgány.

32. Krajský soud v Brně k věci dodává, že si je vědom změny relevantní právní úpravy, včetně klíčového § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, k níž došlo s účinností od 1. 1. 2018 zákonem č. 225/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 225/2017 Sb.“). O věci však, jak již bylo uvedeno, rozhodoval v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. dle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného.

V. Závěr a náklady řízení

33. Krajský soud v Brně tak z výše uvedených důvodů rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost ruší a věc mu vrací k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.); v dalším řízení je žalovaný právním názorem soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Pokud jde o osud rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ten je odvislý od úvahy žalovaného, kterou v dalším řízení bude třeba s respektováním shora uvedeného právního názoru zdejšího soudu učinit. Při tom všem je ovšem třeba, aby žalovaný zvážil dopad novelizace provedené zákonem č. 225/2017 Sb. na věc.

34. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

35. Žalobce dosáhl v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Žalobce žádal rovněž přiznání paušální náhrady hotových výdajů za dva provedené úkony v celkové výši 600 Kč s poukazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, č. j. 8 A 168/2011-87, dostupný na www.nssoud.cz. Zdejší soud však v této souvislosti připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015-79, publikovaný pod č. 3344/2016 Sb. NSS, podle něhož soud ve správním soudnictví nemůže přiznat procesně nezastoupenému navrhovateli (potažmo žalobci) náhradu nákladů řízení stanovenou paušální částkou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, nýbrž musí vycházet z nákladů, jejichž vynaložení navrhovatel (potažmo žalobce) soudu prokáže (§ 57 odst. 1 s. ř. s.). Použití § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. (v novelizovaném znění účinném od 1. 7. 2015) na řízení podle soudního řádu správního je vyloučeno. Stejně tak nejsou na toto řízení přenositelné důvody nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, č. 275/2014 Sb. Žalobcově žádosti tak v tomto ohledu zdejší soud nevyhověl.

Poučení