29 A 4/2011 - 40

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Evy Lukotkové, v právní věci žalobce: T. P., zast. JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00, Praha 1, proti žalovanému: Nejvyšší soud ČR, se sídlem Burešova 20, 657 37, Brno, zast. JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 15, Praha 5, 150 00, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba ze dne 7. 1. 2011 se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou ze dne 7. 1. 2011 se žalobce ve smyslu § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdních předpisů (dále též „s. ř. s.“), domáhá ochrany před nečinností žalovaného, kterou spatřuje v neposkytnutí všech požadovaných informací, které po žalovaném požadoval podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též „InfZ“), a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10. V žalobě zejména uváděl, že žádostí ze dne 1. 12. 2010 požádal podle InfZ o zaslání seznamu soudců žalovaného, kteří byli ke dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa (dále též „KSČ“). Přípisem ze dne 20. 12. 2010 žalovaný žádosti částečně vyhověl, když žalobci sdělil, že členem KSČ byl ke dni 17. 11. 1989 JUDr. Petr Hrachovec, resp. označil dalších 16 soudců žalovaného, kteří členy KSČ k předmětnému datu nebyli. Z důvodu, že žádosti bylo vyhověno pouze zčásti a nebylo vydáno ani rozhodnutí o jejím odmítnutí, podal žalobce dne 20. 12. 2010 na postup žalovaného stížnost ve smyslu ustanovení § 16a odst. 1 písm. c) InfZ, ve které navrhl, aby v případě, že věc nebude vyřešena cestou autoremedury, nadřízený orgán postupem předpokládaným ustanovením § 16a odst. 6 písm. b) InfZ žalovanému přikázal, aby ve lhůtě 15 dnů žádost o informace vyřídil. Na základě této stížnosti předsedkyně žalovaného žalobci zaslala přípis označený jako rozhodnutí ze dne 6. 1. 2011, č.j. Zin 20/2010, jímž mu sdělila, že podle ustanovení § 16a odst. 6 písm. c) InfZ žalobcovu věc přebírá, a poskytla mu informace o tom, kteří soudci byli ke dni 17. 11. 1989 členy KSČ (výrok č. I), resp. kteří soudci ke dni 17. 11. 1989 nebyli členy KSČ (výrok č. II). Žalobce však při porovnání jmen soudců uvedených ve výroku rozhodnutí předsedkyně žalovaného a přehledu soudců zařazených do kolegií žalovaného dostupného na internetových stránkách žalovaného zjistil, že mu nebyly poskytnuty požadované informace o všech soudcích. Vedle toho předsedkyně žalovaného žalobci opomněla poskytnout informaci, kteří ze soudců žalovaného byli v předmětné době kandidáty vstupu do KSČ. Žalobce se domnívá, že za situace, kdy ani stížnost nevedla k poskytnutí úplných informací, nezbývá mu než se obrátit na soud se správní žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Doplnil, že ustanovení § 14 odst. 5 písm. d) InfZ stanoví, že o žádosti o informace musí povinný subjekt rozhodnout ve lhůtě 15 dnů od jejího doručení. Ustanovení § 16a odst. 1 písm. b) InfZ zakotvuje prostředek na ochranu před nečinností povinného subjektu prvního stupně - stížnost, kterou je povinný subjekt povinen předložit do 7 dnů nadřízenému orgánu; nadřízený orgán musí o stížnosti rozhodnout do 15 dnů od jejího předložení povinným subjektem. Proti rozhodnutí o stížnosti není přípustný žádný opravný prostředek, takže nevede-li ani uplatnění tohoto prostředku k vyřízení žádosti, žalobci nezbývá než domáhat se ochrany proti nečinnosti povinného subjektu správní žalobou. Pro určení nadřízeného orgánu žalovaného je podle žalobce stěžejní ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o soudech a soudcích“), podle něhož státní správu Nejvyššího soudu ČR vykonává Ministerstvo spravedlnosti, a to prostřednictvím předsedy tohoto soudu. Odkaz předsedkyně žalovaného v rozhodnutí na § 20 odst. 5 InfZ je tedy lichý, podobně jako je nesprávné označení jejího přípisu, který v souladu s ustanovením § 16a odst. 6 písm. c) InfZ měl mít procesní formu usnesení, nikoli rozhodnutí. Bez ohledu na tyto drobné formální vady je zřejmé, že žalovaný žalobci požadované informace poskytl pouze zčásti, aniž by o zbytku žádosti vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Z toho podle žalobce plyne, že jsou naplněny podmínky ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s., tzn. bezvýsledné vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně žalobce proti jeho nečinnosti. Podle žalobce je přitom třeba argumentaci předsedkyně žalovaného v předmětném rozhodnutí odmítnout s odkazem na body 173 – 174 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10. Z hlediska žalobce je přitom nevýznamné, jakými způsoby si žalovaný požadované informace opatří. Předsedkyně žalovaného se mýlí, pokud dovozuje, že neposkytnutí údaje o členství nebo kandidatuře do KSČ není porušením povinností soudce ve smyslu § 80 zákona o soudech a soudcích. Pokud Ústavní soud vyslovil, že informace o soudcově minulosti musejí být v tom rozsahu, který je předmětem žádosti o informace, každému dostupné, nelze než dovodit, že soudce, který tyto informace o své minulosti tají, svým jednáním snižuje důvěru v soudnictví, zavdává důvod ke zpochybnění své nestrannosti, čímž ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu. Z výše uvedených důvodů žalobce výslovně navrhl, aby soud přikázal žalovanému vyřídit do 25 dnů od právní moci rozsudku i ve zbývajícím rozsahu (tzn. i ve vztahu k soudcům Nejvyššího soudu JUDr. Františku Balákovi, JUDr. Janu Bláhovi, JUDr. Václavu Dudovi, JUDr. Janu Eliášovi, JUDr. Miroslavu Ferákovi, JUDr. Haně Gajdziokové, JUDr. Karlu Haschovi, JUDr. Jiřímu Horákovi, JUDr. Františku Hrabcovi, JUDr. Ing. Janu Huškovi, JUDr. Pavlu Krbkovi, JUDr. Michalu Miklášovi, JUDr. Zdeňku Novotnému, JUDr. Pavlu Příhodovi, JUDr. Františku Púrymu, JUDr. Josefu Rakovskému, JUDr. Marii Rezkové, JUDr. Stanislavu Rizmanovi, JUDr. Petru Šabatovi, JUDr. Eduardu Teschlerovi a JUDr. Ivaně Zlatohlávkové, resp. ve vztahu k tomu, kteří soudci Nejvyššího soudu byli ke dni 17. 11. 1989 kandidáty KSČ) žalobcovu žádost o informace ze dne 1. 12. 2010. Ze soudního spisu vyplývá, že žalovaný zaslal na výzvu zdejšího soudu k žalobě písemné vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že poskytnutí informací o členství soudců v KSČ není informací, která by spadala pod režim InfZ. Tento zákon v § 2 vymezuje základní informační povinnost ve vztahu k těm informacím, které se vztahují k působnosti příslušného orgánu veřejné moci. Působnost žalovaného je vymezena čl. 90 Ústavy a dále je rozvedena v zákoně o soudech a soudcích a procesních předpisech (občanském soudním řádu, trestním řádu). I pokud by byla působnost soudů dle citovaných předpisů vykládána maximálně extenzivně, nezahrnuje podle žalovaného evidenci informací, které žalobce požaduje. Žalovaný dodal, že jmenování soudců je v souladu s principem dělby moci svěřeno výhradně moci výkonné; žalovaný se na procesu jmenování soudců nepodílí. S ohledem na skutečnost, že soudci jsou v zásadě neodvolatelní, není důvodu pro to, aby soudy evidovaly požadované údaje. Co se týče žalobcem uváděného nálezu Ústavního soudu sp. sn. I. ÚS 517/10, ten podle žalovaného neřeší otázku procesního režimu ani hmotněprávní kvalifikace požadovaných informací. Citovaný nález pouze konstatuje porušení práva na informace v obecné rovině, aniž by předvídal, v jakém procesním režimu má být toto právo saturováno nebo jak má být požadovaná informace kvalifikována z hlediska zákonného režimu. Z odstavce 173 nálezu nicméně plyne, že pokud o orgán požadovanou informací nedisponuje, má se za účelem dosažení ústavně souladného stavu snažit tento stav změnit např. vyžádáním požadovaných informací od svých soudců, popř. jinými cestami. K tomu doplnil, že soudcům žalovaného byl dne 9. 12. 2010 zaslán e-mail (a následně dne 10. 12. 2010 i dopis), ve kterém byli požádáni o poskytnutí informací o jejich členství v politických stranách a o souhlas se zpřístupněním takových informací třetím osobám. Reakce soudců Nejvyššího soudu jsou zřejmé ze správního spisu. Na základě údajů poskytnutých soudci (se souhlasem k jejich uveřejnění) poskytl tiskový mluvčí Nejvyššího soudu jako orgán prvního stupně některé informace. Za účelem vyřízení stížnosti žalobce na postup tiskového mluvčího přistoupila předsedkyně Nejvyššího soudu k nahlédnutí do osobních spisů soudců, kteří informaci o svém členství v KSČ neposkytli. Nahlédnutím bylo zjištěno, že osobní spisy poskytují důvěryhodné informace o členství v KSČ (opírající se o jejich vlastní vyjádření) pouze u některých soudců. U soudců uvedených v petitu žaloby se však ani takto nepodařilo otázku členství v KSČ postavit najisto. Protože nahlédnutím do osobních spisů předsedkyně žalovaného vyčerpala možnost zjistit uvedenou informaci ze zdrojů Nejvyššímu soudu dostupných, poskytla žalobci informaci uvedenou v napadeném rozhodnutí. Žalovaný dodal, že jakkoliv se hmotněprávní kvalifikace požadované informace zcela vymyká režimu InfZ, aplikoval žalovaný procesní režim tohoto zákona. Důvodem aplikace je analogická aplikace nejvhodnějšího procesního režimu za situace, kdy jiná procesní úprava není příhodná. Stejně tak dodal, že informace o členství soudců v KSČ uveřejnilo na svých internetových stránkách rovněž Ministerstvo spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že ministerský seznam obsahuje údaje o více soudcích, má žalovaný za to, že Ministerstvo spravedlnosti disponuje podrobnějšími informacemi o členství soudců v KSČ než žalovaný. Lístkovým katalogem členů KSČ disponuje podle žalovaného i Národní archiv. Žalobce je tedy schopen získat požadované informace od jiného státního orgánu. Z tohoto důvodu není ohrožena realizace práva žalobce na uvedenou informaci ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod, neboť existují státní orgány, které požadovanými informacemi disponují. Žalovaný k tomu doplnil, že povinnost evidovat členství soudců v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 neplyne žalovanému ze žádného zákona a žalovaný předmětné údaje k výkonu své působnosti nepotřebuje. Žalovaný dále poukázal na to, že u některých soudců je - často na základě nahodilých historických skutečností - známo, zda byli ke dni 17. 11. 1989 členy KSČ, zatímco u jiných soudců to známo není. Popsaný stav je podle názoru žalovaného ve svých důsledcích v rozporu s principem rovnosti před zákonem. Žalovaný je přitom názoru, že problém působení soudců - členů KSČ, jakož i všech soudců, kteří se v období totality zpronevěřili soudcovskému poslání, vyřešil zákonodárce již v zákoně č. 335/1991 Sb. Uplynutím lhůty k odvolání dle § 67 tohoto zákona se přitom aktivizoval základní atribut funkce soudce, kterým je jeho nezávislost, a to s tím důsledkem, že nelze nadále u kteréhokoli soudce minulého režimu, i kdyby byl členem KSČ, zpochybňovat jeho mravní a odbornou způsobilost. Ostatně údaj o členství v KSČ není předpokladem výkonu funkce soudce (§ 60 zákona o soudech a soudcích) a jeho neposkytnutí nemůže představovat ohrožení důvěry v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudce. Výše uvedené přitom podle žalovaného unásobeně platí obdobně i pro otázku, zda soudci Nejvyššího soudu byli ke dni 17. 11. 1989 kandidáty KSČ. Žalovaný závěrem svého vyjádření uvedl, že považuje zvolený prostředek ochrany práva (žalobu proti nečinnosti) za nevhodný a právně nepřípustný; žalobce se měl, pokud nesouhlasil s věcným vypořádáním, bránit klasickou žalobou na zrušení rozhodnutí. S odkazem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Ze soudního spisu dále vyplývá, že žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku, ve které zejména uvedl, že jestliže by byl Ústavní soud téhož názoru jako žalovaný, nemohl by ústavní stížnosti stěžovatele (totožného se žalobcem v rozhodované věci) vyhovět. Podle žalobce požadované informace bez nejmenších pochyb podléhají režimu InfZ a povinností žalovaného proto bylo žádost o ně v souladu s tímto zákonem vyřídit. Pokud má žalovaný za to, že požadované informace se nevztahují k jeho působnosti, je třeba ho podle žalobce odkázat na předmětný nález Ústavního soudu, který se s touto námitkou vypořádal a dovodil, že ani ona nemůže být důvodem k odepření informací o komunistické minulosti soudců. Podle žalobce přitom není myslitelné, aby povinný subjekt odmítl žádost o informace jinak než v procesním režimu tohoto zákona. Povinný subjekt je povinen poskytovat veškeré informace vztahující se k jeho působnosti, které nespadají pod exempci vymezenou v § 7 - § 11 InfZ. Ostatně z bodu 173 předmětného nálezu Ústavního soudu jednoznačně plyne, že informace o komunistické minulosti soudců lze požadovat v režimu InfZ a pokud soudy snad těmito informacemi dočasně nedisponují, je jejich povinností si je opatřit. K označenému seznamu Ministerstva spravedlnosti žalobce uvedl, že tento je ministerstvem výslovně označen jako neúplný a v seznamu je výslovně uvedeno, že neobsahuje údaje o kandidatuře soudců do KSČ, v důsledku čehož žalobce všechny požadované informace z něj získat nemůže. Poukázal i na § 8a InfZ ve spojení s ustanovením § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Co se pak týče seznamu vedeného Národním archivem, ten nemůže žalobce využít z toho důvodu, že nezná (a nemůže si ani nijak opatřit) údaje potřebné k identifikaci jednotlivých soudců působících u žalovaného (zejména jejich datum narození, resp. rodné číslo a rodné příjmení). O informace z tohoto seznamu měl požádat žalovaný, čímž by dostál povinnosti obsažené v odstavci 175 předmětného nálezu Ústavního soudu. Žalobce dále poukázal na instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 12. 1999, kterou se provádějí některá ustanovení InfZ. Pokud žalovaný tvrdí, že žádost o informace byla odložena postupem podle ustanovení § 14 odst. 5 písm. b) InfZ, žalobce podotýká, že novelou z r. 2006 byl tento důvod podřazen pod písm. c), takže žalovaný, který opakovaně tento důvod označuje jako písm. b), pracuje zřejmě s neaktuálním zněním InfZ, přičemž z předmětných aktů žalovaného není seznatelné, že by žalovaný zamýšlel vůči žalobci tento postup zvolit; text těchto písemností neobsahuje ani odkaz na ustanovení § 14 odst. 5 písm. c) InfZ, ani takové jazykové vyjádření, ze kterého by bylo možno závěr o odložení žádosti z tohoto důvodu dovodit. Závěrem žalobce uvedl, že i v případě, že by snad žalovaný žádost žalobce odložil, procesním prostředkem obrany by byla i tehdy stížnost ve smyslu § 16a odst. 1 písm. b), příp. c) InfZ. Jestliže pak podaná stížnost nevedla k nápravě, je na místě žalovat povinný subjekt na nečinnost, nikoli na nezákonnost rozhodnutí, jak uvádí žalovaný závěrem vyjádření. Uzavřel, že za daných okolností mu nezbývá než na žalobě setrvat. Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě (§ 80 odst. 1 s. ř. s.) a osobou k tomu oprávněnou (§ 79 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud přitom vycházel ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, neboť žalobce i žalovaný vyjádřili s takovým postupem souhlas ve smyslu § 51 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Předmětnou žalobou se žalobce domáhá ochrany před nečinností žalovaného, kterou spatřuje v tom, že mu nebyly poskytnuty všechny požadované informace, jak požadoval v žádosti ze dne 1. 12. 2010. Požaduje proto na zdejším soudu, aby žalovanému přikázal vyřídit žalobcovu žádost v celém rozsahu. Ze správního spisu pro krajský soud vyplynulo, že žalobce žádostí doručenou Nejvyššímu soudu dne 1. 12. 2010 (sepsanou téhož dne) požadoval ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10 a s odkazem na InfZ poskytnutí seznamu všech soudců Nejvyššího soudu, včetně soudců případných poboček, kteří byli ke dni 17. 11. 1989 členy, popř. kandidáty KSČ. Na tuto žádost odpověděl tiskový mluvčí Nejvyššího soudu (Ing. Petr Knötig) přípisem ze dne 20. 12. 2010, ve kterém žalobci sdělil, že členem KSČ byl ke dni 17. 11. 1989 JUDr. Petr Hrachovec, resp. označil dalších 16 soudců, kteří členy KSČ nebyli. Ve správním spisu se dále nachází podání žalobce doručené žalovanému dne 21. 12. 2010 nazvané „Stížnost na postup povinného subjektu při poskytování informací“, ve kterém žalobce uvedl, že z důvodu, že žádosti bylo vyhověno pouze zčásti a nebylo vydáno ani rozhodnutí o jejím odmítnutí, žadateli nezbývá než podat na postup žalovaného stížnost ve smyslu ustanovení § 16a odst. 1 písm. c) InfZ a navrhnout, aby v případě, že věc nebude vyřešena cestou autoremedury ve smyslu ustanovení § 16a odst. 5 téhož zákona, nadřízený orgán postupem předpokládaným ustanovením § 16a odst. 6 písm. b) InfZ žalovanému přikázal, aby ve lhůtě 15 dnů žádost o informace vyřídil. Ve správním spisu se rovněž nachází podání žalobce doručené žalovanému dne 21. 12. 2010 nazvané „Odvolání proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010“, ve kterém žalobce uvedl, že z důvodu, že žádosti bylo vyhověno pouze zčásti a nebylo vydáno rozhodnutí o jejím odmítnutí, podává stížnost na postup žalovaného ve smyslu ustanovení § 16a odst. 1 písm. c) InfZ. Protože však přípis připouští rovněž interpretaci, že se jedná v materiálním smyslu o rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace ve smyslu § 15 InfZ, podává žalobce z opatrnosti v rozsahu, ve kterém byla žádost zamítnuta, odvolání ve smyslu § 16 InfZ a navrhuje, aby odvolací orgán rozhodnutí zrušil a věc vrátil povinnému subjektu k novému projednání a rozhodnutí. Ve správním spisu se dále nachází správní akt předsedkyně Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2011, č. j. Zin 20/2010 (nazvaný „Rozhodnutí“), kterým bylo vysloveno, že podle ustanovení § 16a odst. 6 písm. c) InfZ žadatelovu věc přebírá a poskytuje následující informace: „I. Ke dni 17. 11. 1989 byli členy KSČ tito soudci: JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Antonín Draštík, JUDr. Jan Engelmann, JUDr. Kateřina Hornochová, JUDr. Petr Hrachovec, JUDr. František Ištvánek, JUDr. Věra Kůrková, JUDr. Blanka Moudrá, JUDr. Danuše Novotná, JUDr. Jiří Pácal, JUDr. Mojmír Putna, JUDr. Jiří Spáčil, Csc., Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., JUDr. Marta Škárová a JUDr. Vladimír Veselý. II. Ke dni 17. 11. 1989 nebyli členy KSČ tito soudci: JUDr. Iva Brožová, Mgr. Filip Cileček, JUDr. Ludvík David, Csc., JUDr. Zdeněk Des, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Miroslav Gallus, JUDr. Petr Gemmel, JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D., JUDr. Miroslava Jirmanová, JUDr. Vladimír Jurka, Doc. JUDr. Věra Korecká, Csc., Mgr. Michal Králík, Ph.D., Mgr. Petr Kraus, JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Vladimír Mikušek, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Olga Puškinová, JUDr. Blanka Roušalová, JUDr. Milada Šámalová, Doc. JUDr. Ivana Štenglová, JUDr. Petr Šuk, JUDr. Jindřich Urbánek, JUDr. Petr Vojtek, JUDr. Pavel Vrcha, JUDr. Robert Waltr, Mgr. Jiří Zavázal a soudci dočasně přidělení k Nejvyššímu soudu JUDr. Pavlína Brzobohatá, JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., a JUDr. Pavel Simon.“ V odůvodnění pak předsedkyně Nejvyššího soudu zejména uvedla, že pro rozhodnutí v dané věci je rozhodný nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, v němž Ústavní soud dovodil, že předmětný údaj není citlivým údajem ve smyslu § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (odst. 167 nálezu). S ohledem na argumentaci uvedeného nálezu, podle níž je předmětný údaj otázkou veřejného zájmu (odst. 129 nálezu) a osobním údajem (odst. 167 nálezu), dospěla k závěru, že předmětný údaj je údajem podle § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., který lze zpracovávat bez souhlasu subjektu údajů (srov. též odst. 170 nálezu). Proto podle § 16a odst. 6 písm. c) InfZ věc žadatele převzala. Z dostupných materiálů a na základě vlastních vyjádření soudců Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že ke dni 17. 11. 1989 byli členy KSČ soudci uvedení ve výroku pod bodem I. a naopak členy KSČ ke dni 17. 11. 1989 nebyli soudci uvedení ve výroku pod bodem II. U ostatních soudců nelze členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989 z materiálů, které má předsedkyně Nejvyššího soudu k dispozici, postavit najisto. Doplnila, že poskytnutí předmětného údaje není podmínkou výkonu funkce soudce ve smyslu § 60 zákona o soudech a soudcích a nebylo podmínkou ani dle předešlého zákona č. 335/1991 Sb. Proto také není Nejvyšší soud povinen předmětnými údaji disponovat a soudci nejsou povinni předmětný údaj Nejvyššímu soudu poskytnout. Taková povinnost neplyne ani z citovaného nálezu. Za této situace nelze dospět k závěru, že by neposkytnutí předmětného údaje soudcem Nejvyššího soudu bylo porušením povinností soudce ve smyslu § 80 zákona o soudech a soudcích. Z InfZ ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, nelze rovněž dovodit, že by Nejvyšší soud měl opatřovat žadateli informace, jimiž sám nedisponuje a není povinen disponovat, neboť není v jeho působnosti opatřovat informace o členství soudců Nejvyššího soudu v KSČ. Jak přitom vyplývá z předmětné žaloby, žalobce ve výše uvedeném postupu správních orgánů spatřuje nečinnost ve smyslu § 79 s. ř. s. a navrhuje soudu, aby žalovanému přikázal vyřídit jeho žádost o informace ze dne 1. 12. 2010 v celém rozsahu. Krajský soud se předně zabýval tím, zda se v předmětné věci jedná o nečinnost ve smyslu označeného § 79 s. ř. s. upravujícího ochranu před nečinností správního orgánu. Podle § 2 s. ř. s. poskytují správní soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. V ustanovení § 4 s. ř. s. jsou pak v obecné rovině upraveny základní typy řízení, které mohou před správními soudy probíhat, mj. řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) a řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu (§ 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s.). Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je pak podrobněji upraveno v § 65 a násl. s. ř. s. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti („rozhodnutí“), žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pak platí, že je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Podle § 78 odst. 2 s. ř. s. platí, že rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Z toho tedy vyplývá, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se žalobce může domoci zrušení rozhodnutí správního orgánu (resp. moderace trestu za správní delikt). V tomto řízení se tedy poskytuje ochrana veřejných subjektivních práv před nezákonným či vadným rozhodnutím správního orgánu. Co se pak týče řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, to je podrobně upraveno v § 79 a násl. s. ř. s. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Podle § 81 odst. 2 s. ř. s. je-li žaloba důvodná, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon. V tomto řízení se tedy poskytuje ochrana veřejných subjektivních práv před nečinností (nekonáním) správního orgánu. Z výše uvedeného tedy podle krajského soudu jednoznačně plyne, že smyslem řízení o žalobě proti rozhodnutí je dosáhnout ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob před nezákonným či vadným rozhodnutím, smyslem řízení o ochraně proti nečinnosti je pak dosáhnout ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob ohrožených nečinností správního orgánu. Žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu proto přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže správní orgán nevydá rozhodnutí (resp. osvědčení). Jedná se tedy o ochranu před nečinností spočívající v nevydání rozhodnutí, tedy proti nekonání správního orgánu. Jak přitom plyne z judikatury (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, č.j. 1 Ans 1/2003 - 50, rozsudek ze dne 31. 1. 2008, čj. 9 As 76/2007-52, či rozsudek ze dne 24. 6. 2004, č.j. 2 Ans 1/2004-64, všechny přístupné na www.nssoud.cz), této ochrany se nelze dovolávat proti jakékoliv absenci konání správního orgánu. Ochrana tímto institutem je omezena na případy, kdy ve správním řízení správní orgán nevydal rozhodnutí (osvědčení). Tímto institutem se tedy nelze domoci jiného konání správního orgánu než je vydání rozhodnutí nebo osvědčení. Jinými slovy, tímto typem řízení se nelze domáhat ochrany před vadami řízení či před nezákonností rozhodnutí, neboť napadá-li žalobce žalobou samotné rozhodnutí, je zřejmé, že již bylo vydáno, resp. že správní orgán nebyl nečinný, neboť rozhodnutí vydal. Výše uvedeným závěrům krajského soudu odpovídá ostatně i jediný možný petit žaloby (§ 81 odst. 2 s. ř. s.), podle něhož se žalobce může domáhat pouze uložení povinnosti vydat rozhodnutí či osvědčení. Žaloba na ochranu proti nečinnosti má tedy řešit situace, kdy správní orgán nekoná, nikoliv však situace, kdy správní orgán konal (vydal rozhodnutí či osvědčení). Řečeno ještě jinak, za situace, kdy správní orgán vydá takové rozhodnutí, není naplněn základní pojmový znak nečinnosti, neboť tímto typem řízení se lze domoci pouze vydání rozhodnutí (osvědčení). Jak přitom vyplývá z výše provedené spisové rekapitulace, v předmětné věci předsedkyně Nejvyššího soudu o žádosti žalobce požadující poskytnutí informací stran členství soudců žalovaného k datu 17. 11. 1989 v KSČ, resp. stran jejich kandidatury, rozhodla (rozhodnutím ze dne 6. 1. 2011, č. j. Zin 20/2010) a poskytla informace o tom, kdo ze soudců byl (výrok č. I.) a nebyl (výrok č. II.) členem KSČ, přičemž v odůvodnění uvedla, z jakého důvodu nemohly být poskytnuty informace o ostatních soudcích Nejvyššího soudu. Žalobce pak v žalobě proti takovému postupu brojí, když dovozuje, že žalobkyně měla poskytnout požadované informace v požadovaném rozsahu, tedy o členství všech soudců v KSČ, resp. i o jejich případné kandidatuře do této strany. Z toho tedy podle krajského soudu plyne, že předmětem soudního přezkumu je jednoznačně rozhodnutí žalovaného (ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť jím bylo zčásti negativně rozhodnuto o žádosti žalobce požadující poskytnutí předmětných informací1). Předmětem soudního přezkumu tedy není nečinnost žalovaného, jak se žalobce mylně domnívá, nýbrž rozhodnutí žalovaného. Z výše provedené rekapitulace totiž jednoznačně vyplývá, že žalovaný o žádosti rozhodl (byť způsobem, se kterým žalobce nesouhlasí). Nejedná se tedy o nečinnost, neboť žalovaný konal, když o předmětné žádosti rozhodl. Na těchto závěrech podle krajského soudu nemění ničeho ani to, že informace nebyly poskytnuty v plném (žalobcem požadovaném) rozsahu. Tato okolnost může mít vliv na případnou nezákonnost (vady) předmětného rozhodnutí žalovaného, kterou však soud může zkoumat pouze v řízení o žalobě proti rozhodnutí (§ 65 a násl. s. ř. s.), a nikoliv v řízení o žalobě proti nečinnosti (§ 79 a násl. s. ř. s.), kde se lze domáhat pouze ochrany před nekonáním správního orgánu. Podrobněji k tomu viz výše, kde krajský soud dospěl k závěru, že v řízení o ochraně proti nečinnosti se může žalobce domoci pouze vydání rozhodnutí ve věci samé, popř. vydání osvědčení, resp. uvedl, že za situace, kdy správní orgán vydá takové rozhodnutí, není naplněn základní pojmový znak nečinnosti, neboť tímto typem řízení se lze domoci pouze vydání rozhodnutí (osvědčení). V předmětné věci tedy správní orgán konal, o žádosti žalobce rozhodl a krajský soud proto není názoru, že by žalobce předmětnou žalobou mohl docílit cíle (petitu) obsaženého v žalobě, tedy poskytnutí požadovaných informací i ve zbývajícím rozsahu. Institutu žaloby na ochranu proti nečinnosti by žalobce mohl využít v případě, že by žalovaný o žádosti (resp. o opravném prostředku) nerozhodl, to však není souzený případ. Krajský soud proto uzavírá, že z důvodu, že žalovaný správní orgán (jeho předsedkyně) ve věci rozhodl, nepřichází do úvahy ochrana před nečinností, neboť tím že správní orgán rozhodl, není nečinný. V předmětné věci se tedy nejedná o nečinnost a krajský soud proto nemohl přisvědčit žalobci v tom, že žalovaný je nečinný a že soud mu má uložit povinnost konat ve smyslu § 79 a násl. s. ř. s. S odkazem na výše uvedené proto krajskému soudu nezbylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout (§ 81 odst. 3 s. ř. s.). Ostatně výše uvedené závěry zdejšího soudu potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, k tomu srov. např. rozsudek ze dne 31. 1. 2008, čj. 9 As 76/2007-52, přístupný na www.nssoud.cz, v němž se výslovně uvádí, že: „Ve správním soudnictví se lze žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. domáhat, 1 Pro podporu tohoto závěru odkazuje krajský soud i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která pod legislativní zkratku rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. podřazuje jakýkoliv úkon (akt) správního orgánu dotýkající se právní sféry žalobce (k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42). aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo vydat osvědčení. Ochrany ve správním soudnictví se však nelze, jak připomněl Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 1 Ans 1/2003 - 50, www.nssoud.cz, stejně jako v řadě dalších rozhodnutí, dovolávat proti jakékoliv absenci činnosti správního orgánu. Dovolání se ochrany u správního soudu je omezeno na případy, kdy ve správním řízení správní orgán má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení, má tak učinit v určité zákonem stanovené lhůtě a žalobce vyčerpal, pokud mu je ovšem příslušný procesní předpis zakládá, zákonné prostředky k ochraně před nečinností správního orgánu. K vynucení jiného konání správního orgánu než je vydání rozhodnutí nebo osvědčení však nikomu žalobní legitimace založena není a není založena ani pravomoc soudu rozhodovat v řízení proti jiné nečinnosti správního orgánu než proti takové, která spočívá v absenci vydání rozhodnutí nebo vydání osvědčení. V tomto směru je tedy určující, že pravomoc soudu k poskytnutí ochrany před nečinností správního orgánu vydáním rozhodnutí podle části třetí hlavy druhé dílu druhého s. ř. s. je dána jen tehdy, pokud je žalobou požadována ochrana proti nečinnosti správního orgánu spočívající v tom, že správní orgán o věci samé nerozhodl, či nevydal osvědčení, přestože tak byl v souladu se zákonem povinen učinit. Této skutečnosti pak koresponduje i žalobní petit, kterým se žalobce domáhá, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost rozhodnutí či osvědčení vydat. Jestliže však chybí tato základní podmínka řízení, tj. nečinnost jako taková, nemůže příslušný krajský soud jednat a rozhodovat ve věci, tj. posuzovat důvodnost žaloby na nečinnost. Z výše uvedeného je proto patrno, že citované ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. chrání před nečinností správního orgánu s důsledkem nerozhodování ve věci samé, nikoliv však před jinými procesními vadami rozhodnutí či správního řízení, nebo před rozhodnutími nezákonnými z hlediska práva hmotného. (…) V takovém případě, tj. když správní orgán vydá rozhodnutí, není naplněn základní pojmový znak nečinnosti a je nutno akcentovat ochranu poskytnutou soudním řádem správním v části třetí hlavě druhé dílu prvním. Žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu tak přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže správní orgán je nečinný v tom smyslu, že nevydá rozhodnutí ve výše nastíněné podobě (resp. osvědčení). V souzené věci je úkonem, jehož povahu je v tomto směru nutné zhodnotit, rozhodnutí správního orgánu (…), kterým rozhodl o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace (dále též „rozhodnutí o stížnosti“). Tímto rozhodnutím, jak je uvedeno ve výroku, potvrdil správní orgán postup povinného subjektu při vyřizování žádosti o informace dle ust. § 16a odst. 6 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím. Skutečnost, že správní orgán o stěžovatelem podané stížnosti rozhodl, vydal tedy rozhodnutí o stížnosti, ve kterém v souladu s ust. § 16a odst. 6 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím potvrdil postup povinného subjektu, když tento neposkytl informace ve stěžovatelem požadovaném rozsahu, je podle Nejvyššího správního soudu rozhodující pro posouzení případné existence městským soudem tvrzené nečinnosti správního orgánu. Jak je totiž zřejmé z obsahu tohoto rozhodnutí, jehož odůvodnění je stručně rozvedeno výše, tímto rozhodnutím se správní orgán s konečnou platností vypořádal se stěžovatelovou žádostí o poskytnutí informací tak, že tyto v daném řízení fakticky poskytnuty nebyly. Je tak zřejmé, že rozhodnutí povinného subjektu ve spojení s rozhodnutím správního orgánu dostojí ve svém důsledku podmínkám nastaveným soudním řádem správním pro klasifikaci určitého úkonu správního orgánu jako „rozhodnutí“. V takovém případě však soudní řád správní vymezuje možnost obrany proti tomuto úkonu, resp. rozhodnutí tak, že autoritativně určuje pouze možnost podání žaloby dle části třetí hlavy druhé dílu prvního, která je základní možností, jak se domáhá ochrany před kvalifikovanými úkony správních orgánů. Ostatní kategorie žalob jsou totiž konstruovány jako zbytkové, kterých je možno využít jen za situace, kdy není možno použít žalobu základní. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že vzhledem k existenci úkonu správního orgánu, který splnil podmínky stanovené v ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. a je tudíž rozhodnutím, je možnost podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu pojmově vyloučena.“ Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce úspěšný ve věci nebyl a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Žalovaný (zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Uhlem) vyčíslil náklady právního zastoupení ve výši 5.760,- Kč. Z důvodu, že však žalovaný podle názoru zdejšího soudu disponuje sám o sobě dostatečně kvalifikovaným odborným aparátem (jedná se o nejvyšší článek obecné soudní soustavy), neshledal krajský soud důvod k přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému.

Poučení