29 A 4/2026–31

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Kadaňovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: X. X., narozená X., státní příslušnost Ukrajina bytem X. zastoupená advokátem Mgr. Tomášem Verčimákem sídlem Dřevná 382/2, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyně pro nepřijatelnost dne 4. 2. 2026 takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 4. 2. 2026 jako nepřijatelné byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 4. 2. 2026 jako nepřijatelné.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15.609 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Mgr. Tomáše Verčimáka, advokáta.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. Z důvodu ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny vyvolaného invazí vojsk Ruské federace na Ukrajinu žalobkyně vstoupila do Schengenského prostoru k 25. 8. 2022. Nejdříve získala dočasnou ochranu podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění účinném od 3. 9. 2025 (dále jen „Lex Ukrajina“) v České republice a následně ve Španělsku, kam z České republiky vycestovala. Španělské dočasné ochrany se žalobkyně k 21. 1. 2026 vzdala a přicestovala zpět do České republiky, kde 4. 2. 2026 znovu požádala o udělení dočasné ochrany. Žalovaný ale její žádost označil jako nepřijatelnou z toho důvodu, že již dříve získala dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie nebo Schengenského prostoru a současně bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina. Nepřijatelnost vyznačil přímo v tiskopisu žádosti č.j. OAM–0332475/DO–2025 (dále jen „žádost“).

II. Žaloba a vyjádření žalovaného

2. Žalobkyně se domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jejích práv a přikázal žalovanému obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobkyni.

3. Žalobkyně byla v minulosti držitelkou dočasné ochrany nejprve v České republice a následně také ve Španělsku. Tuto dočasnou ochranu ale již nemá, neboť se jí ke dni 21. 1. 2026 ve Španělsku výslovně vzdala. Poté přicestovala zpět do České republiky, kde dne 4. 2. 2026 požádala o udělení nové dočasné ochrany. Žalovaný její žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. Žalobkyně zdůrazňuje, že jinak splňuje veškeré zákonné podmínky dle § 3 Lex Ukrajina a mezi stranami není sporu o tom, že je osobou, na kterou se tento zákon vztahuje.

4. Stran možného přezkumu zásahu žalobkyně odkázala na závěry vyplývající z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025, C–753/23, Krasiliva. Dále poukázala na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), která v minulosti konstatovala rozpor ust. § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina s čl. 8 odst. 1 směrnice Rady (ES) č. 2001/55/ES[1] (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Konkrétně zmínila rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024–42, dle jehož závěrů samotná existence dočasné ochrany v jiném členském státě neopravňuje žalovaného k označení žádosti jako nepřijatelné, a také rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2025, č.j. 5 Azs 248/2025–18, v němž tento závěr NSS výslovně vztáhl i na § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.

5. Na uvedených závěrech dle žalobkyně ničeho nemění ani to, že se žalovaný nově opírá o § 3 odst. 3 Lex Ukrajina a oznámení Ministerstva vnitra o tzv. riziku vyčerpání kapacit. Žalobkyně namítá, že dopis žalovaný adresovaný Evropské komisi dne 25. 8. 2025 nemá žádný právní účinek, není podložen reálnými údaji o kapacitách a jeho existence tak nemůže vést k omezení práv plynoucích ze směrnice o dočasné ochraně.

6. Žalovaný novou právní úpravou zákonné ustanovení odporující unijnímu právu neodstranil, naopak přidal další, které je s ním v rozporu. Jeho důsledek je totiž obdobný jako v případech dle § 5 odst. 1 písm. c) nebo d) Lex Ukrajina – tedy vrácení žádosti z důvodu, který unijní právo nepřipouští. Žalobkyně dodává, že žalovaný postupuje bez individuálního posouzení věci a přehlíží jí předložený originální doklad o ukončení dočasné ochrany ve Španělsku.

7. Závěrem žalobkyně poukázala na to, že Česká republika nemůže svévolně zamezit určitým kategoriím osob získat dočasnou ochranu tím, že Evropské komisi oznámí, že jí hrozí vyčerpání kapacit ve smyslu § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, neboť toto oznámení nemá oporu v unijním právu. Zároveň upozornila na riziko, že pokud soud nerozhodne před uplynutím jejího devadesátidenního bezvízového pobytu, ocitne se bez pobytového oprávnění a může čelit správnímu trestání.

8. Žalobkyně podala také návrh na vydání předběžného opatření. Usnesením ze dne 12. 2. 2026 zdejší soud rozhodl o zamítnutí tohoto návrhu.

9. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout.

10. V reakci na žalobní tvrzení zvolil aktualizované znění argumentace, kterou již opakovaně přednesl v jiných řízeních ve skutkově a právně obdobných věcech (např. ve věci sp. zn. 18 A 172/2025, sp. zn. 6 A 151/2025, totožnou argumentaci pak neúspěšně zvolil ve věci sp. zn. 13 A 4/2026).

11. Žádost žalobkyně žalovaný vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, neboť z údajů vedených v evropské platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (Temporary Protection Platform) vyplývá, že žalobkyně nadále figuruje jako držitelka dočasné ochrany ve Španělsku; u její osoby je totiž v tomto systému uvedena zkratka „tp“ (anglická zkratka temporary protection = dočasné ochrany, pozn. soudu). Podle žalovaného je pro naplnění uvedeného důvodu nepřijatelnosti rozhodující samotné dřívější získání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, nikoli aktuální stav jeho trvání či to, zda se jej žalobkyně pokusila v minulosti vzdát.

12. Dále zdůraznil, že po odeslání oznámení o riziku vyčerpání kapacit dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, které Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi dne 25. 8. 2025, je povinen důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) uplatňovat vždy, pokud žadatel již dočasnou ochranu v jiném členském státě získal. Poukázal na to, že žalobkyně neuvedla žádné rodinné vazby relevantní podle § 51 a § 52 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), pro udělení dočasné ochrany tak žalobkyni v České republice nesvědčil jiný právní důvod.

13. K námitce rozporu uvedeného ustanovení s unijním právem žalovaný argumentoval zejména bodem 30 rozsudku SDEU ve věci C–753/23, Krasiliva, podle něhož mohou členské státy při posuzování žádosti zkoumat, zda dotyčný již nezískal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě. V této souvislosti poukázal na nově přijaté prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460[2] (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“), jehož nově zakotvené recitály 4) až 6) výslovně uvádějí, že členské státy nemají povinnost vydávat další povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobám, které jej již obdržely jinde. Podle žalovaného tyto nové recitály potvrzují, že dohoda členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nikdy nezakládala právo na sekundární pohyb ani povinnost členských států vydat další pobytové oprávnění.

14. Žalovaný tak uzavřel, že směrnice o dočasné ochraně nezakotvuje právo osob požívajících dočasné ochrany na volný přesun mezi členskými státy ani právo na opakované udělení povolení k pobytu. Podle jeho názoru je § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina aplikoval řádně a v souladu s unijním právem. Soudu proto navrhl žalobu zamítnout; současně doporučil zvážit položení předběžné otázky SDEU k výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně.

III. Posouzení věci Městským soudem v Praze Přípustnost žaloby

15. Městský soud v Praze posoudil, zda je zásah žalovaného nezákonný, a vycházel přitom ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 87 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“).

16. Soud také konstatuje, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě, je tedy včasná. Žaloba je zároveň přípustná (srov. rozsudek sp. zn. 1 Azs 174/2024).

17. Soud o žalobě rozhodoval bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci řízení s tímto postupem nevyslovili nesouhlas. Nařídit jednání nebylo potřeba ani kvůli dokazování. Soudu je známo, že ve věcech, o nichž vede řízení o ochraně před nezákonným zásahem, žalovaný spis ve smyslu § 17 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), z něhož by bylo možné zjistit průběh správního řízení a sloužil jako podklad napadeného správního rozhodnutí, se kterým by se žalobkyně mohla jako stěžovatelka seznámit dříve než v soudním řízení a reagovat na jeho obsah, zpravidla nevede (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2023, č.j. 10 As 326/2022–88 a rozhodnutí v něm citovaná). V nyní posuzované věci je však situace odlišná. Žalovaný soudu poskytl spis vedený pod sp. zn. OAM–0332475/DO–2025. Obsahem tohoto spisu je 1) žádost o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 4. 2. 2026 včetně fotokopie ukrajinského pasu žalobkyně platného od 10. 11. 2023 do 10. 11. 2033, 2) dopis Ministerstva vnitra ze dne 25. 8. 2025 informující o vyčerpání kapacit v souvislosti s poskytováním dočasné ochrany, 3) prohlášení žalobkyně o vzdání se dočasné ochrany ve Španělsku ze dne 21. 1. 2026 opatřené úředně ověřeným překladem do českého jazyka, 4) vyjádření právního zástupce žalobkyně ze dne 2. 2. 2026 včetně plné moci, 5) souhlas s přítomností další osoby při jednání ze dne 4. 2. 2026, 6) doklad o potvrzení o zajištění ubytování ze dne 1. 2. 2026, 7) printscreen z databáze Temporary Protection Platform a 8) lustrace žalobkyně ze dne 4. 2. 2026. Platí přitom, že obsahem správního spisu se dokazování neprovádí [rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č.j. 9 Afs 8/2008–117, (č. 2383/2011 Sb. NSS)]. Účastníci řízení pak žádné důkazy nenavrhli. Soud proto s ohledem na výše uvedené jednání nenařizoval.

18. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud žalobkyni poskytnout tehdy, je–li v jejím případě kumulativně splněno celkem pět podmínek. Žalobkyně musí být přímo (1. podmínka) zkrácena na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a zásah byl zaměřen přímo proti žalobkyni nebo v jeho důsledku bylo proti žalobkyni přímo zasaženo (5. podmínka). Pokud není byť jen jedna z uvedených pěti podmínek splněna, nelze žalobkyni ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. např. rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005–65, č. 603/2005 Sb. NSS).

19. V tomto řízení jsou splněny první, druhá, čtvrtá a pátá podmínka. Žalobkyně byla přímo (1. podmínka) zkrácena na svých právech (2. podmínka), když jí byla žádost vrácena jako nepřijatelná. Vrácení žádosti nepředcházelo žádné správní řízení, žádost nebyla žalovaným věcně posouzena – nejedná se tedy o rozhodnutí, ale o faktický úkon – zásah (4. podmínka), který byl navíc nepochybně zaměřen přímo proti žalobkyni (5. podmínka). Lze tedy shrnout, že žalobkyně postupovala správně, když se na soud obrátila prostřednictvím zásahové žaloby. Důvodnost žaloby 20. Soudu tak zbývá posoudit, zda byla splněna třetí podmínka – tedy zda žalovaný při vrácení žádosti jako nepřijatelné postupoval v souladu s právními předpisy, či naopak nezákonně. Pro soud je pak stěžejní postavit najisto, zda žalovaný vyhodnotil žádost žalobkyně jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina v rozporu s (unijním) právem, či nikoli. Soud připomíná, že dle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina, ve znění účinném od 3. 9. 2025, je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže je c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

21. Ačkoli se soud v souladu s žalobní argumentací v této věci zabývá nepřijatelností žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, je nutné na tento důvod nepřijatelnosti nahlížet – vzhledem k jeho povaze – v souladu s dosavadní judikaturou vztahující se k důvodům nepřijatelnosti podle písm. c) a d) téhož ustanovení.

22. Je zřejmé, že žalovaný dosud nepřijal závěry ustálené judikatury týkající se nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina. Soud proto i v kontextu tohoto případu připomíná již citovaný rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, na který NSS navázal tzv. „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025 č.j. 5 Azs 273/2023–27, č. 4683/2025 Sb. NSS, a ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 336/2024–42, a dalšími svými rozhodnutími. Soud zohlednil i následnou argumentaci žalovaného (např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025 č.j. 10 A 6/2025–61, ze dne 30. 4. 2025 č.j. 5 A 36/2025–38, ze dne 31. 7. 2025 č. j. 6 A 58/2025–46 či ze dne 17. 10. 2025 č.j. 6 A 88/2025–55). Soud se s těmito závěry plně ztotožnil a v podrobnostech na ně odkazuje. Soud nepovažuje za účelné je stále znovu v úplnosti opakovat.

23. Žalovaný uplatňuje proti závěrům soudů o nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina důvody shodné s těmi, které namítá v tomto řízení. Ačkoliv žalovaný shledal žádost žalobkyně za nepřijatelnou dle nového důvodu nepřijatelnosti [§ 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina], lze na posouzení této žaloby plně využít východiska již zmíněné „dubnové“ judikatury. Ust. § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina totiž stejně jako dosavadní § 5 odst. 1 písm. c) a d) vylučuje z věcného přezkumu žádosti cizinců, kteří jsou nebo byli (jako v případě žalobkyně) držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě. Tato původní, byť formulačně upravená podmínka tvoří první ze dvou obsažených v § 5 odst. 1 písm. f); druhou, novou podmínkou je existence oznámení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina. Platí přitom, že obě podmínky musí být splněny kumulativně.

24. Nejprve stručně k první podmínce. Úvodní část § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina pouze reformuluje a spojuje podmínky nepřijatelnosti uvedené v § 5 odst. 1 písm. c) a d). Rozhodujícím zůstává, že žádost osoby požívající dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382[3] (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“), na kterou má nárok dle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, nelze odmítnout jako nepřijatelnou jen proto, že tato osoba požádala o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo jí bylo takové povolení uděleno v jiném členském státě EU. Pokud žalovaný při podání žádosti zjistí, že žadatel je veden v systému TPP jako aktivní držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, musí žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení podle zákona o dočasné ochraně, poučit žadatele o jeho právech a následně – na základě tvrzení žadatele a jím předložených dokladů – ověřit, zda mu bylo povolení skutečně uděleno a zda ke dni rozhodnutí správního orgánu stále trvá. To platí i tehdy, tvrdí–li žadatel, že se ochrany výslovně vzdal, jako v případě žalobkyně, která předložila originální potvrzení španělských orgánů s úředním překladem.

25. Soud tak dává za pravdu žalobkyni, že měla na dočasnou ochranu dosáhnout již na základě toho, že je vysídlenou osobou ve smyslu čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Žalobkyně tedy splňuje výše uvedená kritéria pro přiznání dočasné ochrany ve smyslu prováděcího rozhodnutí 2022/382. Žalobkyni tedy svědčí i možnost zvolit si, byť opakovaně, sekundární hostitelský stát (Českou republiku). Toto právo volby však žalobkyně nemohla pro zásah žalovaného spočívající v označení její žádosti za nepřijatelnou doposud realizovat.

26. Na uvedeném nic nemění ani „aktualizační“ prováděcí rozhodnutí 2025/1460, kterým došlo k prodloužení dočasné ochrany. Ačkoli žalovaný argumentuje novými recitály, z tohoto rozhodnutí ani z jeho preambule nevyplývá, že by členský stát mohl – zejména v situaci, kdy žadatel tvrdí a dokládá, že již dočasnou ochranu v jiném státě nepožívá – mechanicky odmítnout žádost jako nepřijatelnou. Recitály nejsou normativní a nemohou měnit výklad čl. 8 směrnice tak, jak jej formoval SDEU a NSS. V této věci žalobkyně předložila důkaz o vzdání se dočasné ochrany ve Španělsku, zatímco žalovaný odkázal pouze na údaj v TPP, aniž by jeho pravdivost ověřil u španělských orgánů.

27. Žalovaný tak měl žádost přijmout a vést o ní správní řízení. V něm měl nejprve ověřit, zda je žalobkyně doposud držitelkou dočasné ochrany ve Španělsku, či nikoliv. Pokud by žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně již prokazatelně dočasnou ochranou nedisponuje, měl její žádost věcně projednat a v případě splnění podmínek jí pobytové oprávnění vydat (srov. „třetí scénář“[4] v bodě 78 rozsudku sp. zn. 1 Azs 174/2024).

28. Pokud by žalovaný naopak postavil najisto, že žalobkyně doposud dočasné ochrany ve Španělsku požívá, měl postupovat dle „čtvrtého scénáře“[5] popsaného NSS v bodu 78 téhož rozsudku. I tehdy měl ovšem žalovaný žádost žalobkyně věcně projednat a poskytnout jí poučení o nemožnosti souběžného využívání dočasné ochrany.

29. Evidentním cílem doplnění nových recitálů prováděcího rozhodnutí 2025/1460 bylo zajistit, aby oprávněné osoby v jednom okamžiku požívaly práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě, a zabránit tak vícenásobným registracím. Postup vymezený judikaturou NSS však s tímto cílem není v rozporu – nevede totiž k souběžnému využívání dočasné ochrany ve více státech, pouze ukládá správním orgánům povinnost ověřit skutečný stav a zajistit, aby k souběhu nedošlo (srov. rozsudky NSS ze dne 11. 9. 2025 č.j. 1 Azs 126/2025–28, a ze dne 19. 9. 2025 č.j. 5 Azs 180/2025–25).

30. K druhé z podmínek soud odkazuje na body 22 až 25 rozsudku zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2025, č.j. 18 A 102/2025–21. Oznámení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina svou povahou odpovídá oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně – jedná se o politický, nikoli právní akt, jehož účelem je upozornit unijní orgány na možné zatížení členského státu a vyvolat reakci Rady. Nelze z něj dovozovat jakékoli omezení práv jednotlivců ani možnost členského státu jednostranně regulovat sekundární pohyb. Směrnice neupravuje žádné právní účinky takového oznámení pro postavení žadatelů o dočasnou ochranu. Unijní právo v současnosti tento nový důvod nepřijatelnosti neaprobuje a neumožňuje, aby oznámení o riziku vyčerpání kapacit samo o sobě odůvodnilo odmítnutí žádosti. Postup žalovaného, který § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 3 odst. 3 Lex Ukrajina použil, proto nebyl v souladu s unijním právem.

IV. Závěr a náklady řízení

31. Soud tak uzavírá, že žaloba je důvodná. Důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je v rozporu s unijním právem, konkrétně se směrnicí o dočasné ochraně a s prováděcím rozhodnutím 2022/382. Z tohoto důvodu soud výrokem I. postupem podle § 87 odst. 2 s. ř. s. deklaroval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Podle téhož ustanovení soud výrokem II. zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu obnovit stav před zásahem, neboť důsledky zásahu nadále trvají. Žalovaný je povinen žádost žalobkyně věcně posoudit; pro další postup při vyřizování žádosti soud žalovaného znovu odkazuje zejména na bod 78 již citovaného rozsudku sp. zn. 1 Azs 174/2024.

32. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně byla ve věci samé úspěšná, má proto právo na náhradu nákladů řízení. Náklady sestávají z odměny za zastupování advokátem, který ve věci učinil tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a podání návrhu na vydání předběžného opatření), přičemž za převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby mu za každý z těchto úkonů náleží částka 4.620 Kč a za podání návrhu na vydání předběžného opatření pak částka 2.310 Kč [§ 9 odst. 5, § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. b) a d), odst. 2 písm. a) odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů]. Dále zástupci žalobkyně přísluší náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč za každý úkon. Zástupce žalobkyně je plátcem DPH, celkem tedy žalobkyni náleží na náhradě nákladů řízení 12.900 Kč [2×4.620+1x 2.310+3×450], vše zvýšeno o částku 2.709 Kč odpovídající 21 % DPH z předchozích částek, celkem tedy 15.609 Kč. Od soudního poplatku byla žalobkyně osvobozena dle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení

I. Předmět řízení II. Žaloba a vyjádření žalovaného III. Posouzení věci Městským soudem v Praze Přípustnost žaloby Důvodnost žaloby IV. Závěr a náklady řízení