29 A 42/2014 - 185

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Nemofond, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 3301/68, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2216/15, proti žalované: obec Omice, se sídlem Omice, Tetčická 51, zastoupené Mgr. Tomášem Bařinou, advokátem se sídlem Brno, Šumavská 982/31a, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v nečinnosti při provedení změny územního plánu obce Omice ve vztahu k pozemkům žalobkyně parc. č. 981/1, 981/2, 981/3, 981/4, 981/6, 981/7, 981/8, 981/9, 981/10, 981/11, 981/12, 981/14, 981/15, 981/16, 981/17, 981/18, 981/19, 981/20, 981/25, 981/26, 981/29, 981/30, 981/31, 981/32, 981/33, 981/34, 981/35, 981/37, 981/38, 981/39, 981/40, 981/41, 981/43, 981/45, 981/46, 981/47, 981/48, 981/49, 981/50, 981/51, 981/52, 981/53, 981/54, 981/55, 981/56, 981/57, 981/58, 981/59, 981/60, 981/61, 981/62, 981/63, 981/64, 981/65, 981/66, 981/67, 981/68, 981/69, 981/71, 981/74, 981/76, 981/77, 981/78, 981/79, 981/80, 981/81, 981/82, 981/83, 981/84, 981/85, 981/86, 981/87, 981/88, 981/89, 981/90, 981/91, 981/92, 981/93, 981/94, 981/95, 981/97, 981/98 v obci Omice a katastrálním území Omice [711195], takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího advokáta Mgr. Tomáše Bařiny.

Odůvodnění

I. Žaloba

1. Dne 7. 7. 2014 soud obdržel žalobu, jíž žalobkyně brojila proti nezákonnému zásahu žalované souvisejícímu s porušením její povinnosti dle § 5 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.

2. Ke skutkovému stavu žalobkyně uvedla, že v roce 2006 nabyla od svojí mateřské společnosti shora označené pozemky v katastrálním území Omice. Na těchto pozemcích se původně nacházel vojenský areál, který však roku 2002 Ministerstvo obrany prohlásilo za nepotřebný pro stát. Žalobkyně hodlala na pozemcích uskutečnit revitalizační projekt Obytný soubor Rezidence Moravské zahrady. V platném územním plánu je však celé území bývalého vojenského areálu vedeno jako „plocha vojenského útvaru“, přičemž funkční využití není nijak upraveno. Žalobkyně se obrátila na žalovanou s žádostí o posouzení projektu. Žalovaná neměla připomínek. Na 1. etapu stavby dokonce bylo opakovaně vydáno územní rozhodnutí, toto však bylo vždy zrušeno pro rozpor s platným územním plánem. Následně Krajský úřad Jihomoravského kraje dvakrát (v letech 2008 a 2012) žalovanou vyzval ke změně územního plánu s tím, že žalovaná porušuje § 5 odst. 6 stavebního zákona. Žalobkyně spor řešila smírnými prostředky a dne 17. 6. 2009 uzavřela s žalovanou Smlouvu o společném postupu při realizaci investic v bývalém vojenském areálu v Omicích. Posléze zastupitelstvo obce Omice dne 17. 9. 2009 přijalo návrh žalobkyně na pořízení změny územního plánu. V roce 2012 však žalovaná svůj postoj opět změnila a dne 11. 6. 2012 zastupitelstvo obce přijalo usnesení, jímž byly změny navržené žalobkyní vyňaty ze zadání změny č. IV Územního plánu obce Omice. Podněty žalobkyně ze dne 29. 7. 2013 podané ke Krajskému úřadu Jihomoravského kraje a k Ministerstvu pro místní rozvoj nevedly k nápravě.

3. K meritu věci pak žalobkyně uvedla, že žalovaná porušila svoji zákonnou povinnost změnit územní plán, čímž žalobkyni zkrátila na jejím vlastnickém právu a zasáhla do jejího legitimního očekávání ohledně ochrany majetku.

4. Žalovaná též porušila platně sjednanou smluvní povinnost, jíž se v minulosti zavázala ke změně územního plánu. V roce 2006 nejprve deklarovala, že projekt výstavby je v souladu s územním plánem, následně (v roce 2007) však proti výstavbě brojila s tvrzením opačným. Poté (v roce 2009) podepsala s žalobkyní smlouvu, v níž se zavázala umožnit výstavbu změnou územního plánu, v roce 2012 ovšem k této změně odmítla přistoupit, a to na základě tvrzení o nedostatečné kapacitě infrastruktury. Tyto otázky přitom měly být řešeny až během územního řízení. Přitom už vyjádřením žalované z roku 2006 byl založen důvodný předpoklad žalobkyně, že výstavbě revitalizačního projektu nebude z hlediska územního plánování nic bránit. Toto očekávání bylo posléze zesíleno následnou smlouvou.

5. I bez ohledu na výše uvedené by ovšem nečinnost žalované byla nezákonná. Podle § 5 odst. 6 stavebního zákona je totiž obec povinna pořídit změnu územně plánovací dokumentace, dojde-li ke změně podmínek, na jejichž základě byla územně plánovací dokumentace vydána. Toto ustanovení explicitně stanoví konkrétní povinnost obcím a krajům a této povinnosti odpovídá veřejné subjektivní právo soukromých osob očekávat, že zákonná povinnost bude orgány veřejné moci plněna. Zde se promítá i výše vyložený princip legitimního očekávání ochrany majetku. Na předmětných pozemcích se nejméně od roku 2003 žádný vojenský útvar nenachází, žalovaná přesto územní plán nezměnila. Názor žalobkyně o porušení stavebního zákona žalobkyní potvrdil též Krajský úřad Jihomoravského kraje i Ministerstvo pro místní rozvoj.

6. Dle žalobkyně je podání žaloby proti nezákonnému zásahu správního orgánu dle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), jediným přípustným prostředkem ochrany jejího práva a nápravy protiprávního stavu. V daném případě spočívá nezákonný zásah v nezákonné nečinnosti. Žaloba je podána včas, neboť se jedná o trvající zásah.

7. Žalobkyně je jakožto vlastnice dotčených pozemků přímo zkrácena na svých právech, neboť bez provedení změny územního plánu nemůže pozemky využívat dle svých legitimních očekávání. Zásah je pak nezákonný, protože žalovaná jednala v rozporu s konkrétní právní normou. Jedná se o zásah v širším slova smyslu spočívající v nekonání. V důsledku zásahu byla žalobkyně coby vlastnice přímo zasažena. Zásah nadále trvá, žalovaná doposud nepořídila změnu územního plánu.

8. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud jednak deklaroval, že žalovaná se svou nečinností spočívající v neprovedení změny územního plánu ve vztahu k předmětným pozemkům žalobkyně dopouští nezákonného zásahu vůči žalobkyni porušením § 5 odst. 6 stavebního zákona, a jednak žalované zakázal pokračovat v nezákonném zásahu vůči žalobkyni.

9. V podání ze dne 29. 7. 2014 žalobkyně k výzvě soudu popsala reakce krajského úřadu a ministerstva na její podněty ze dne 29. 7. 2013, přičemž dodala, že tyto podněty ovšem nepředstavují relevantní právní prostředek nápravy ve smyslu § 85 s. ř. s.

II. Vyjádření žalované k žalobě

10. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 20. 8. 2014 v prvé řadě namítla absenci pasivní věcné legitimace, dle jejího názoru měl být žalovaným Obecní úřad Omice, nikoliv sama obec.

11. Dále žalovaná poukázala na opožděnost žaloby. Zmínila-li žalobkyně neschválení územního plánu v její prospěch, pak tento zásah již dávno netrvá. Projednání změny územního plánu č. IV ve vztahu k pozemkům žalobkyně bylo ukončeno v červnu 2012 a od této doby o tomto zásahu žalobkyně věděla. V současné době se začíná řešit úplně nový územní plán obce a žalobkyně se do jeho projednávání opět aktivně zapojila.

12. Nelze též přehlédnout, že jsou namístě i jiné prostředky ochrany práv, a to zejména žaloba o náhradu škody (o níž však již Okresní soud Brno-venkov pravomocně rozhodl tak, že ji zamítl). Žaloba je tak i nepřípustná.

13. Ohledně tvrzeného porušení § 5 odst. 6 stavebního zákona žalovaná odkázala na sdělení Ministerstva pro místní rozvoj reagující na podnět žalobkyně k výkonu státního dozoru. Z uvedeného sdělení jednoznačně vyplývá, že při pořizování změny územního plánu obce nebyly shledány nedostatky, ze zákona neplyne povinnost žalované vyhovět návrhu žalobkyně na pořízení územního plánu a rozhodnutí o pořízení nového územního plánu obce je plně v kompetenci zastupitelstva obce. Ministerstvo nakonec doporučilo řešit složitou problematiku bývalého vojenského areálu pořízením nového územního plánu, což již probíhá.

14. Žalovaná dále namítla, že žalobní petit je neurčitý a proto nevykonatelný. Není z něj zřejmé, co by měla žalovaná v případě úspěchu žalobkyně přesně činit, respektive nečinit.

15. Žaloba je ovšem nedůvodná i proto, že žalobkyně není ve výkonu svého vlastnického práva nijak omezována. Žaloba je postavena na tom, že žalobkyně nabyla pozemky, u kterých bez jakéhokoliv podloženého důvodu čekala, že jejich cena v dohledné době výrazně poroste, což se nestalo. Nutno konstatovat, že v podobné situaci se může čas od času ocitnout každý investor obchodující s realitami.

16. Na základě uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

III. Replika žalobkyně

17. Žalobkyně v podání ze dne 11. 9. 2014 předně uvedla, že dle ustálené judikatury je žalovanou v této věci obec, neboť územní plán se pořizuje pro obec, nikoliv pro její orgán. Nadto platí, že formální chyba při označení žalovaného nemůže vést k odmítnutí ani zamítnutí žaloby.

18. Zásah žalované pak spočívá v nekonání, ukončit jej tedy může až konání (v daném případě tedy uvedení územního plánu do souladu se skutečností), což se zatím nestalo. Zásah proto pořád trvá a žaloba tak nemůže být opožděná. Civilní žalobu na náhradu škody nelze považovat za jiný prostředek právní ochrany ve smyslu § 85 s. ř. s., neboť její cíl je odlišný od žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Žaloba tak není ani nepřípustná.

19. Žalovaná má podle § 5 odst. 6 stavebního zákona povinnost uvést územní plán do souladu se skutečnými podmínkami. V rozporu s touto povinností udržuje územní plán neaktuální. Takový postup je dle žalobkyně i Ministerstva pro místní rozvoj v rozporu se zásadou legality. Žalobkyně neusiluje o územní plán dle svých představ, nýbrž o územní plán v souladu se skutečností.

20. Není pravdou, že žalovaná nezasahuje do vlastnického práva žalobkyně. Neaktuální územní plán zasahuje do práva nakládat s dotčenými pozemky a též do jejich tržní ceny. Nejde o běžné investiční riziko. Žalobkyně nemohla předpokládat, že žalovaná jako orgán veřejné moci bude dlouhodobě postupovat protiprávně. Nejenže nelze realizovat původní záměr žalobkyně, ale dokonce jakoukoliv stavbu.

21. Formulace žalobního petitu je pak zcela standardní pro daný typ řízení.

IV. Další podání účastníků řízení

22. V podání ze dne 7. 10. 2016 žalovaná uvedla, že ve věci došlo k relevantní změně skutkového stavu. Žalovaná předložila k veřejnému projednání zcela nový návrh územního plánu obce (zpracovatel AR projekt s. r. o.), ve kterém se „v rámci odlehlého bývalého vojenského areálu severozápadně od obce počítá s využitím stávajících objektů a potenciálu místa pro realizaci ploch pro výrobu a skladování – výrobu lehkou (P31)“. Žalobkyně se do projednávání nového územního plánu obce již aktivně zapojila svými písemnými připomínkami k návrhu územního plánu ze dne 9. 9. 2016.

23. Na přípis žalované reagovala žalobkyně podáním ze dne 26. 10. 2016. Uvedla, že oceňuje snahu žalované napravit nezákonný stav. Samotné předložení návrhu územního plánu k projednání však ještě neznamená, že návrh bude skutečně přijat a že nezákonný zásah ze strany žalované skončí. Trvání nezákonného zásahu již trvá více než čtrnáct let, a to přesto, že byla žalovaná k nápravě opakovaně vyzývána krajským úřadem. Žalobkyně tudíž na žalobě trvá v celém rozsahu.

V. Posouzení věci soudem

24. Soud se, v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, v intencích žalobních bodů zabýval tím, zda lze na základě zjištěného skutkového stavu dospět k závěru o nezákonném zásahu žalované, přičemž shledal, že žaloba není důvodná.

25. Žalobkyně brojila proti zásahu spočívajícímu v nečinnosti žalované při provedení změny územního plánu obce Omice ve vztahu k pozemkům žalobkyně.

26. Zde je nutno v prvé řadě uvést, že územní plán se dle § 43 odst. 4 stavebního zákona vydává formou opatření obecné povahy podle správního řádu. Opatřením obecné povahy je též změna územního plánu. Brojí-li tedy žalobkyně proti nečinnosti žalované při vydávání změny územního plánu, nemůže se domáhat soudní ochrany tzv. nečinnostní žalobou dle § 79 a násl. s. ř. s., neboť tato se vztahuje pouze k povinnosti správního vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, nikoli opatření obecné povahy. Soudní ochranu proti nečinnosti žalované tak je v daném případě teoreticky možno poskytnout na základě subsidiární zásahové žaloby dle § 82 s. ř. s. (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, ve věci „Olomoucký kraj“, publ. pod č. 2206/2011 Sb. NSS; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

27. V této souvislosti nutno dodat, že civilní žaloba na náhradu škody (kterou žalobkyně již podala) není v dané situaci relevantním právním prostředkem ochrany ve smyslu § 85 s. ř. s., neboť nesměřuje k ochraně veřejných subjektivních práv žalobkyně, nýbrž jejích práv soukromých (srov. § 2 s. ř. s.).

28. Poukázala-li pak žalovaná na nedostatek svojí pasivní věcné legitimace, nutno uvést, že podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, ve věci „Územní plán Vysoká nad Labem“, 1910/2009 Sb. NSS, je obec, jejíž zastupitelstvo územní plán vydalo, odpůrcem v řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. o zrušení územního plánu. Zdejší soud neshledal důvodu, pro nějž by obec neměla být v pozici odpůrce (žalovaného) též v řízení o zásahové žalobě, je-li jejím předmětem nečinnost při vydávání územního plánu.

29. Pokud pak jde o otázku zachování lhůty pro podání žaloby, soud považoval žalobu za včasnou. Obsahem žalobního tvrzení je zejména porušení § 5 odst. 6 stavebního zákona žalovanou. Podle tohoto ustanovení jsou obce a kraje povinny soustavně sledovat uplatňování územně plánovací dokumentace a vyhodnocovat je podle tohoto zákona. Dojde-li ke změně podmínek, na základě kterých byla územně plánovací dokumentace vydána, jsou povinny pořídit změnu příslušné územně plánovací dokumentace. V daném případě není mezi stranami sporné, že v případě předmětných pozemků žalobkyně došlo ke změně podmínek, na jejichž základě byl územní plán původně vydán. Nepořídila-li za této situace žalovaná změnu územního plánu, je možné dospět k závěru, že tento její zásah (spočívající v nekonání) lze považovat za trvající, tedy za zásah, který bude ukončen až pořízením změny územního plánu (resp. alespoň zahájením procesu jejího pořizování). V případě trvajícího zásahu ovšem nemůže dojít k uplynutí lhůt, žaloba je tak vždy včasná (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Aps 1/2013-51).

30. Soud též neshledal důvodu, pro nějž by měl žalobce vyzývat ke změně žalobního petitu.

31. Pokud jde o věc samu, ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky plynoucí z těchto ustanovení. Není-li tedy byť jen jediná ze zákonných podmínek splněna, nelze ochranu před zásahem správního orgánu poskytnout (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005-65, publ. pod č. 603/2005 Sb. NSS, dále též např. rozsudek téhož soudu ze dne 9. 1. 2013, č. j. 1 Aps 10/2012-20).

32. Jak plyne z výše uvedeného, o zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. se v prvé řadě jedná pouze za předpokladu, že v žalobě tvrzeným jednáním by žalobce mohl alespoň potenciálně být přímo zkrácen na svých právech. To konkrétně znamená, že mezi napadeným zásahem a tvrzeným porušením práv musí existovat bezprostřední vztah (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Aps 1/2006-80, publ. pod č. 1176/2007 Sb. NSS, a ze dne 17. 7. 2007, č. j. 2 Aps 1/2007-58).

33. Již zde je ovšem nutno uzavřít, že tvrzenou nečinností žalované spočívající v porušení § 5 odst. 6 stavebního zákona nebyla žalobkyně přímo zkrácena na svých právech.

34. Zde je nutno v prvé řadě konstatovat, že územní plán či jeho změna se jakožto opatření obecné povahy pořizují v rámci řízení dle části šesté (§ 171 a násl.) správního řádu ve spojení se zvláštními ustanoveními stavebního zákona. Řízení o vydání opatření obecné povahy je však řízením zahajovaným pouze z moci úřední (na čemž ničeho nemění označení některých podnětů k zahájení daného řízení coby „návrhů“ v § 44 stavebního zákona). Podatelé podnětů k zahájení takového řízení se ovšem nemohou domoci zahájení řízení a následného vydání opatření obecné povahy, neboť jim na základě zákona žádné takové právo nevzniká (viz např. § 42 správního řádu přiměřeně použitelný dle § 174 odst. 1 správního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2010, č. j. 5 Ans 5/2009-139). Pro postavení podatele podnětu z uvedeného plyne, že tento se může domáhat jen toho, aby správní orgán ve stanovené lhůtě na předmětný podnět relevantním způsobem zareagoval, nikoli toho, jakým způsobem má být podnět konkrétně vyřízen.

35. Na tomto půdorysu by se ostatně mohlo jevit sporným, zda se v případě nezahájení takového řízení (na jehož zahájení není právní nárok) vůbec může z povahy věci jednat o zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. V takovém případě by soud zvažoval odmítnutí žaloby pro nedostatek podmínek řízení spočívající v neexistenci nezákonného zásahu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 As 325/2015-31). V nyní souzené věci ovšem žalobce svůj nárok na zahájení řízení o vydání změny dotčeného územního plánu odvozoval z § 5 odst. 6 stavebního zákona. Touto otázkou se tudíž soud musel zabývat meritorně.

36. Jak uvedeno již výše, podle tohoto ustanovení je obec (tedy i žalovaná) povinna soustavně sledovat uplatňování územně plánovací dokumentace a vyhodnocovat ji podle stavebního zákona. Dojde-li ke změně podmínek, na základě kterých byla územně plánovací dokumentace vydána, je povinna pořídit změnu příslušné územně plánovací dokumentace.

37. Cílem územního plánování je koncepčně upravit využití daného území. Ke slovu se zde dostává velký počet relevantních právních předpisů i četné veřejné a soukromé zájmy, mezi nimiž je potřeba najít rovnováhu. Taktéž nelze opomíjet nezbytný soulad územního plánování uvnitř hierarchie obcí, krajů a státu. Jde o nepřetržitý dynamický proces, jenž by současně neměl odhlížet od dlouhodobého horizontu a perspektivy zvoleného řešení. Právní úprava územního plánování je komplexní a poměrně složitá. Zákonodárce svolil cestu hybridní úpravy, kdy část tohoto procesu probíhá (na úrovni obcí a krajů) v rámci samostatné působnosti, část v působnosti přenesené.

38. Pokud jde o úroveň územního plánu obce, o pořízení a následném vydání územního plánu rozhoduje zastupitelstvo obce v samostatné působnosti (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Naproti tomu pořízení územního plánu probíhá v přenesené působnosti, a to obecním úřadem obce s rozšířenou působností (úřadem územního plánování, § 6 odst. 1 téhož zákona).

39. Jak vyplývá z § 7 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, jedná-li obec v samostatné působnosti, vykonává tím své právo na samosprávu, neboť a contrario státní správu vykonává orgán obce v působnosti přenesené. Státní orgány a orgány krajů mohou do samostatné působnosti zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem, který zákon stanoví. Rozsah samostatné působnosti může být omezen jen zákonem. Právo obce na samosprávu je garantováno přímo Ústavou, v čl. 8 a dále v čl. 99 až 105. Samospráva požívá ústavní ochrany, která je dokonce i procesně realizovatelná v řízení před Ústavním soudem o tzv. komunální stížnosti, případně dalšími nástroji [čl. 87 odst. 1 písm. c) a čl. 101 odst. 4 Ústavy]. Čl. 101 odst. 4 Ústavy přímo stanoví, že stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.

40. I samotné soudy ctí právo obce na samosprávu a jmenovitě ve vztahu k územnímu plánování zdůrazňují právo obce rozhodovat o rozvoji svého území samostatně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 Aos 3/2013-36, dle něhož se hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace řídí zásadou zdrženlivosti).

41. Dle komentářové literatury je otázka pořízení a schválení (vydání) územně plánovací dokumentace otázkou samosprávně politickou. Proto spadá do samostatné působnosti a rozhodují zde zastupitelstva územních samosprávných celků, jako reprezentativní a politické orgány (srov. Potěšil, L.; Roztočil, A.; Hrůšová, K.; Lachmann, M. Stavební zákon - online komentář. 3. aktualizace. Praha : C. H. Beck, 3/2014). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pak v tomto ohledu v rozsudku ze dne 27. 7. 2016, č. j. 5 As 85/2015-36, konstatoval, že územní plán je fakultativně pořizovanou územně plánovací dokumentací, o jehož pořízení rozhoduje zastupitelstvo obce v samostatné působnosti. Rozhodnutí o tom, zda příslušná obec bude či nebude mít územní plán, je tak plně v diskreci jejího zastupitelstva. Jiné osoby mohou dát k pořízení územního plánu či jeho změny pouze podnět.

42. Právě popsanému konstruktu odpovídá i přezkum územního plánu obce. Jak dozorčí orgán (krajský úřad v přezkumném řízení dle § 94 a násl. správního řádu, na základě § 43 odst. 4 a § 192 odst. 2 stavebního zákona a § 128 odst. 7 obecního zřízení), tak soud (§ 101a a násl. s. ř. s.) mohou vadný územní plán maximálně zrušit, nikoliv změnit a vnutit tak obci svou vůli. Je tudíž zcela na obci, jak o rozvoji svého území rozhodne (samozřejmě při respektování zákonných mantinelů, kterými jsou mj. rozumné nakládání s územím).

43. Pokud pak jde o povinnosti plynoucí z § 5 odst. 6 stavebního zákona, dle názoru zdejšího soudu se i v tomto případě jedná o povinnosti plně podřaditelné pod obecnou výsadu obce rozhodovat o svém území. Citované ustanovení sice jednoznačně stanovuje veřejnoprávní povinnost obce udržovat svůj územní plán aktuální (pořídit změnu územního plánu, změnily-li se původní podmínky), této povinnosti obce ovšem nekoresponduje žádné veřejné subjektivní právo třetích osob, a to ani právo vlastníků nemovitostí v řešeném území, z něhož by bylo lze dovozovat nárok na zahájení řízení o vydání změny územního plánu, resp. vůbec schválení takové změny. K dodržování uvedené povinnosti jednotlivými obcemi slouží výhradně dozorčí mechanismus vykonávaný krajským úřadem.

44. Nelze-li dovodit právo žalobkyně na zahájení řízení o pořízení a vydání změny územního plánu, nelze současně dovodit ani její zkrácení na vlastnickém právu. K tomu je nutno dodat, že při poskytování ochrany proti nečinnosti správních orgánů soud ani nemůže předjímat rezultát toho kterého řízení, v němž má být žalovaný nečinným. V daném případě by tak soud (kdyby byla žalobkyně skutečně dotčena na právech) ani nemohl žalované uložit, jaký má být výsledek zahájeného řízení. Mohl by pouze konstatovat případnou nečinnost.

45. Na uvedeném ničeho nezměnila ani žalobkyní citovaná judikatura, jíž chtěla podpořit svoje tvrzení o legitimním očekávání na ochranu vlastnického práva. Přiložená soudní rozhodnutí byla vesměs nepřípadná. V rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 1. 2000, Beyeler proti Itálii, stížnost č. 33202/96, byla situace odlišná, po několika letech došlo ke zpochybnění vlastnického práva k obrazu malíře Van Gogha tím, že italské ministerstvo kulturního dědictví až s velkým časovým odstupem změnilo názor a uplatnilo své předkupní právo k obrazu. V nynější věci žalovaná žalobkyni vlastnické právo neodňala, o poměrech v daném území žalobkyně věděla (mohla vědět) od počátku. V nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 543/11, odmítal soudní exekutor vyplatit bance věcné náklady v případě poskytnutí součinnosti, a to navzdory stanovisku Nejvyššího soudu i zaužívané praxi, jež tyto náklady přiznávaly. Zde tak zcela zjevně legitimní očekávání mohlo vzniknout, na rozdíl od posuzované věci. Ani další citovaná rozhodnutí nebyla přiléhavější.

VI. Závěr a náklady řízení

46. Na základě výše uvedeného soud žalobu dle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.

47. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.

48. Ve věci úspěšná žalovaná zastoupená advokátem uplatnila právo na náhradu nákladů řízení a soud tomuto návrhu vyhověl. Zde vycházel zejména z toho, že žalovaná vystupující v samostatné působnosti nedisponuje vzhledem k velikosti obecního úřadu dostatečným odborným aparátem a bylo tak zcela namístě, aby pro jednání před soudem udělila plnou moc advokátovi (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015, č. j. 63 A 12/2014-167, ve věci „Územní plán obce Moravany“). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměnu advokáta a jeho náklady přiznal za 2 úkony právní služby (převzetí věci, vyjádření k žalobě) po 3 100 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d)] a 2 režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 3), celkem ve výši 6 800 Kč zvýšené o 21 %, tj. o 1 428 Kč (advokát žalované je plátcem DPH). Celkem tedy byla žalované vůči žalobkyni přiznána náhrada nákladů ve výši 8 228 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

Poučení