29 A 43/2014 - 99

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. C., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Brno, Burešova 615/6, proti žalovanému Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem Praha 2, Palackého náměstí 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2014, č. j. MZDR 21254/2014-3/PRO, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 19. 5. 2014, č. j. MZDR 21254/2014- 3/PRO, se zrušujea věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 9 028 Kč, a to k rukám jejího advokáta Mgr. Davida Zahumenského do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 29. 4. 2013, č. j. KUZL 10981/2013, sp. zn. KUSP 10981/2013 ZD, Krajský úřad Zlínského kraje shledal, že žalobkyně „poskytla dne 10. 7. 2012 v místě podnikání na adrese S. 2704, Z., homeopatii bez oprávnění k poskytování zdravotních služeb“, čímž se dopustila správního deliktu dle § 115 odst. 1 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů. Za tento delikt krajský úřad žalobkyni uložil pokutu ve výši 20 000 Kč a zároveň jí uložil povinnost uhradit náklady správního řízení v paušální výši 1 000 Kč.

2. Proti rozhodnutí krajského úřadu se žalobkyně odvolala. Žalovaný následně rozhodnutí krajského úřadu ze dne 29. 4. 2013 zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. Žalovaný tak učinil rozhodnutím ze dne 19. 7. 2013, č. j. MZDR 20012/2013-2/PRO. V odůvodnění zejména uvedl, že v řízení nebylo provedeno relevantní dokazování, v jehož rámci by bylo nade vší pochybnost zjištěno, že žalobkyně poskytovala neoprávněně zdravotní služby bez oprávnění k poskytování zdravotních služeb, a to s přesným určením místa, období, kdy se tak dělo, a způsobu, jakým se tak dělo. Rozhodnutí krajského úřadu tak rovněž bylo nedostatečně odůvodněno.

3. Po novém projednání věci krajský úřad v rozhodnutí ze dne 4. 2. 2014, č. j. KUZL 7175/2014, sp. zn. KUSP 10981/2013 ZD, deklaroval, že žalobkyně „dne 10. 7. 2012 poskytla v místě podnikání na adrese S. 2704, Z., homeopatické poradenství spočívající ve zjišťování zdravotního stavu, hodnocení okolností, které mohly mít na zdravotní stav vliv, včetně doporučení možné terapie, tedy poskytla zdravotní službu bez oprávnění k poskytování zdravotních služeb“, čímž porušila § 11 zákona o zdravotních službách a dopustila se správního deliktu dle § 115 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Za tento delikt krajský úřad žalobkyni uložil pokutu ve výši 20 000 Kč a současně jí uložil povinnost uhradit náklady správního řízení v paušální výši 1 000 Kč. V odůvodnění rozhodnutí krajský úřad zejména uvedl, že homeopatie či homeopatické poradenství je zdravotní službou. Zdravotní služby lze bez oprávnění k jejich poskytování poskytovat pouze v případě výjimek plynoucích z § 11 zákona o zdravotních službách. V daném případě se však nejednalo o žádnou z těchto výjimek. Obsahem služby poskytnuté žalobkyní Ing. Z. S. bylo zjišťování informací o zdravotním stavu jeho syna M. S., o skutečnostech, které mohly mít na zdravotní stav M. S. vliv, a jejich následné hodnocení, včetně stanovení diagnostického závěru, že zdravotní obtíže jmenovaného jsou důsledkem jeho psychických potíží, a doporučení možné terapie. Jednalo se tedy o zdravotní péči ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o zdravotních službách. Téměř 70 % homeopatických přípravků registrovaných v České republice je vázáno na lékařský předpis. Volně prodejné jsou pak i jiné než homeopatické přípravky, a tyto jsou přesto poskytovány v rámci zdravotních služeb. Žalobkyně není poskytovatelem zdravotních služeb, neboť nemá příslušné oprávnění. Činnost léčitelů pak není upravena žádným předpisem veřejného práva, k jejich činnosti se nevydává žádné oprávnění. V případě homeopatie se ovšem jedná o nekonvenční metodu částečně upravenou ve zdravotnických zákonech. Žalobkyně delikt spáchala coby podnikatelka. Je držitelkou živnostenského oprávnění. Adresa místa podnikání uvedená ve veřejných rejstřících je shodná s adresou, na které žalobkyně poskytuje homeopatické poradenství, ale též jiné služby – kurzy reiki, odkyselení organizmu, analýzu složení lidského těla, motýlí terapii. Předmětná služba byla poskytnuta úplatně. Činnost žalobkyně má trvalý charakter. Zákon o zdravotních službách se však na ni vztahuje až od 1. 4. 2012, kdy nabyl účinnosti. K obsahu pojmu „zdravotní péče“ krajský úřad poukázal na § 2 odst. 4 písm. a), b) zákona o zdravotních službách, diagnostická péče coby druh zdravotní péče je pak definována v § 5 odst. 2 téhož zákona. Krajský úřad se dále podrobně zabýval samotným pojmem homeopatie, přičemž dospěl k závěru, že jde o léčebnou metodu, která (ačkoli postrádá vědecký základ) slouží k diagnostice a léčbě, a jako taková je tedy zdravotní službou podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách, resp. zdravotní péčí dle § 2 odst. 4 zákona o zdravotních službách. V daném případě se jednalo o homeopatické poradenství, jehož obsahem bylo zjišťování zdravotního stavu pacienta a okolností, jež mají vliv na jeho zdravotní stav, informací nutných ke zjištění nemoci, jejího stavu a vážnosti, to vše za účelem odhalení a odstranění nemoci, vady nebo zdravotního stavu.

4. I proti tomuto rozhodnutí krajského úřadu se žalobkyně odvolala. Žalovaný však tentokráte rozhodnutím ze dne 19. 5. 2014, č. j. MZDR 21254/2014-3/PRO, napadené rozhodnutí změnil tak, že uloženou pokutu snížil na částku 15 000 Kč, ve zbytku jej ale potvrdil. V odůvodnění žalovaný se obšírně zabýval podstatou homeopatie. Uvedl, že se jedná o jednu z nejrozšířenějších léčebných metod (nikoli tedy oborů zdravotní péče) v rámci oblasti postupů, které se obvykle označují jako alternativní medicína, nekonvenční medicína či integrativní medicína. Homeopatie je poskytována v celosvětovém měřítku jak laiky (léčiteli), tak lékaři. Model poskytování se v různých státech liší. Homeopatie je chápána jako léčba. Není léčebnou metodou odpovídající kritériím medicíny založené na důkazech. Účinnost homeopatik jako léčebných přípravků svého druhu nebyla jednoznačně prokázána. Odborné společnosti se od homeopatie víceméně distancují (viz např. vztah Homeopatické lékařské společnosti a České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně). Názor žalovaného, že předmětná nekonvenční léčebná metoda bez vědeckého základu má být vykonávána osobami s odpovídajícím vzděláním, tedy lékaři), není nový. Vliv nemá ani skutečnost, že se pacient radami homeopata nemusí řídit, resp. že i nadále zůstává v péči svého lékaře.

5. I přes existenci rozporných studií homeopatie pracuje jako ucelený systém se zjišťováním duševního a tělesného stavu pacienta za účelem zjištění jeho životní síly (dynamis), což lze považovat za zdravotní stav pacienta jak po stránce fyzické, tak duševní. Homeopatie chápe pacienta holisticky (celostně), tudíž je její integrální součástí shromáždění symptomů pacienta za účelem volby správného léčivého přípravku (homeopatika) nebo přinejmenším jeho doporučení.

6. Zákon o zdravotních službách přinesl s účinností od 1. 4. 2012 oproti dosavadní právní úpravě celou řadu nově definovaných pojmů. Každá v praxi poskytovaná činnost, pokud naplňuje materiální hlediska zdravotních služeb, musí být nahlížena jako zdravotní služba či zdravotní péče, k jejímuž poskytování je až na výjimky třeba oprávnění k poskytování zdravotních služeb a je též nutno splnit další požadavky. Cílem je přitom kvalita poskytovaných zdravotních služeb a bezpečí pacienta. V daném případě žalobkyně poskytla M. S. zdravotní služby ve smyslu § 2 odst. 4 písm. a), b) zákona o zdravotních službách. Otec dítěte a jeho přítelkyně očekávali odbornou erudici žalobkyně a její schopnost posoudit zdraví a zdravotní stav dětského pacienta nevyjímaje z toho jeho stav duševní. Poskytování zdravotních služeb není zaměřeno jen na akutní problémy pacientů, ale zahrnuje i činnost preventivní, diagnostickou, léčebnou a další. Zákon o zdravotních službách tedy zahrnul v širokém rozsahu všechny zdravotní služby a podmínil jejich poskytování udělením oprávnění ze strany krajského úřadu. Poskytovat zdravotní služby v režimu živnostenského zákona zákonodárce neumožňuje. Zákonodárce klade důraz na ochranu pacientů coby slabší strany. Úsudku, zda řešení zjištěného problému pacienta je vhodné hledat v oblasti nekonvenční medicíny, není žalobkyně s ohledem na nedostatek její odborné kvalifikace schopna. Svým jednáním, byť jen ve formě poradenství, by mohla ohrozit zdraví konkrétního pacienta. Přitom i pouhé konzultační služby jsou chápány jako zdravotní služby.

7. V minulosti byla problematika nekonvenčních léčebných metod předmětem diskuzí i na vládní úrovni (2006). Zákonodárce však v roce 2011 zvolil monopolistický model, kdy v zásadě veškeré zdravotní služby by měly být poskytovány na základě oprávnění dle § 15 zákona o zdravotních službách. Definice zdravotních služeb a zdravotní péče jsou koncipovány velice široce. Nejedná se o projev nepřátelství vůči homeopatii jako metodě, ale o snahu kontrolovat a regulovat její řádný výkon osobami k tomu konvenčně zdravotně kvalifikovanými, tj. osobami s lékařským vzděláním. Podobnou metodou je též např. akupunktura. Oproti tomu není sporu o nezdravotním, neléčebném charakteru např. aromaterapie.

8. Osoby bez zdravotnického vzdělání nemohou používat v rámci poradenství dle živnostenského zákona takové metody, které jsou všeobecně veřejností vnímány jako zdravotní péče nebo diagnostika. Léčitelé byli ze živnostenského zákona vypuštěni v 90. letech minulého století, neboť nikdo nebyl schopen stanovit odborná kritéria jejich činnosti. Volná živnost by pak byla zcela bez kontroly.

9. Okolnosti odůvodňující snížení uložené pokuty o jednu čtvrtinu žalovaný shledal v tom, že poskytnuté poradenství nemělo žádný škodlivý následek (nebo alespoň ten nebyl prokázán), pacient zůstal v péči svých lékařů, homeopatikum bylo otci pacienta pouze doporučeno a prokázána byla toliko jedna návštěva otce s dětským pacientem u žalobkyně.

10. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobkyně podala včasnou žalobu.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

11. Žalobkyně–nelékařka v žalobě v prvé řadě vyjádřila nesouhlas s tím, že by svou činností homeopatky naplnila definici zdravotní služby. Homeopatie je spirituálně laděná, v rukou léčitele se jedná spíše o duchovní službu. Žalobkyně vystudovala soukromou homeopatickou školu v Brně. Homeopatie není legislativně upravena, žádný zákon nezakazuje léčitelství. Výklad zákona o zdravotních službách by měl reflektovat kromě statických hodnot i ty dynamické.

12. Otec dítěte a jeho přítelkyně se na žalobkyni neobrátili za účelem zjištění, jaké potíže dítě trápí, tyto potíže již byly diagnostikovány lékařem. Otec dítěte se na žalobkyni obrátil s žádostí o radu, nikoli diagnostiku synova stavu. Otcova přítelkyně si od návštěvy slibovala možnost uvolnění, nikoli diagnostiku zdravotního stavu. Oba si byli plně vědomi, že vyhledali alternativní poradenství, nikoli zdravotní.

13. Žalobkyně se dítěte ptala, jak se mu žije v Praze, jaké má kamarády, jaké má sny, jaké se mu líbí barvy atd., to vše nikoliv za účelem zjištění jeho zdravotního stavu, nýbrž pro posouzení jeho životní síly dynamis. Pokud by se takové otázky při navazování vztahu považovaly za zjišťování zdravotního stavu, byl by každý sociální kontakt zdravotní službou. V této souvislosti se žalobkyně ohradila vůči zkreslené protokolaci výpovědí svědků (otce dítěte a jeho přítelkyně), dle níž se ptala na zdravotní stav dítěte.

14. Žalobkyně každého klienta poučuje, že neposkytuje zdravotní služby a v případě potřeby je nutné se nadále léčit u lékaře. Navrhla opětovnou výpověď otce dítěte a jeho přítelkyně.

15. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

16. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že zákon o zdravotních službách byl interpretován v souladu s vůlí zákonodárce, který zdravotní služby definoval velice široce. Správní orgány postupovaly v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zohlednily veřejný zájem spočívající v ochraně pacientů, okolnosti daného případu a zjistily skutkový stav, o němž nebyly důvodné pochybnosti. Poukaz na toleranci léčitelství ze strany českého zákonodárství není přesný. Podstatné je, jaké služby daná osoba poskytuje v materiálním smyslu, ne to, jak tyto služby označí.

17. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že by mělo dojít ke zkreslení svědeckých výpovědí. Případné dílčí nepřesnosti nemění nic na podstatě svědectví, tj. že žalobkyně poskytla zdravotní služby, bez ohledu na to, zda to nazývá poradenstvím, konverzací, zjišťováním stavu životní síly dynamis apod. Homeopatie je v široké laické veřejnosti chápána jako plnohodnotná alternativa klasické medicíny, proto by ji měly poskytovat pouze osoby s lékařským vzděláním.

18. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Další podání žalobkyně a žalovaného

19. Žalobkyně v replice ze dne 14. 9. 2014 zopakovala, že její služby jsou duchovní, léčitelské, nepředstavují vědecky ověřené postupy lege artis, které, jak tvrdí žalovaný, upravuje zákon o zdravotních službách.

20. V duplice ze dne 21. 10. 2014 žalovaný trval na tom, že předmětné jednání žalobkyně představovalo poskytování zdravotních služeb. Uvedený přístup (zjišťování zdravotního stavu) odpovídá postupům prováděným lege artis. V případě nelékařů–laiků je oprávněná obava, že závažný zdravotní stav pacienta nebude odhalen a pacientovi bude způsobena újma na zdraví. Žalobkyni nelze zbavit odpovědnosti za neoprávněné poskytování zdravotních služeb odkazem na nevědeckou podstatu a z povahy věci non lege artis charakter homeopatie. K tvrzení žalobkyně, že homeopatické přípravky si může pacient koupit i sám, lze dodat, že totéž platí i o řadě léčivých přípravků prodávaných bez lékařského předpisu.

21. V podání ze dne 5. 8. 2015 žalobkyně dále rozvedla své tvrzení, že homeopatii nelze považovat za zdravotní službu. Žalovaný vykládá zdravotní služby příliš extenzivně. Za zdravotní službu nelze označit jakoukoliv účinnou metodu, která může mít vliv na zdraví člověka. Výklad žalovaného je též v rozporu s vůlí zákonodárce při přijímání zákona o zdravotních službách, jenž chtěl jasně definovat a vymezit odbornou zdravotní péči, k jejímuž poskytování jsou nutné odborné znalosti zdravotnických pracovníků. Jen u takové péče lze objektivně hodnotit kvalitu a bezpečnost. Homeopatie není odborná zdravotní péče. Žalobkyně dále poukázala na smlouvu o péči o zdraví dle § 2636 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle žalobkyně tento smluvní typ dopadá i na ty činnosti, jež nejsou upraveny zákonem o zdravotních službách, kupř. homeopatie. Co se týká bezpečnosti pacientů, kteří v důvěře k homeopatické léčbě nevyhledají včas konvenční zdravotní službu, žalobkyně uvedla, že jednak je obecně známo, že možnosti homeopatie jsou omezené, jednak je zde autonomie vůle pacienta, jenž má právo rozhodnout o svém zdraví.

22. V reakci na toto podání žalovaný ve vyjádření ze dne 25. 8. 2015 předně uvedl, že ponechává na úvaze soudu, zda se nejedná o nové, tudíž opožděné žalobní body. V dalším souhlasil se žalobkyní, že definice zdravotních služeb je velice široká, odmítl ovšem, že by jeho výklad byl extenzivní a vedoucí k absurdním závěrům. Setrval na názoru, že žalobkyně poskytovala zdravotní služby. Žalovaný neomezuje autonomii vůle pacienta, sleduje pouze, aby možnosti, z nichž si může pacient vybrat, byly bezpečné. Žalovaný měl za to, že napadené rozhodnutí dostatečným způsobem zdůvodnilo, proč je nutné homeopatii považovat za zdravotní službu.

V. Posouzení věci soudem

23. Soud, v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí krajského úřadu včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba je důvodná.

24. Zde je nutno v prvé řadě uvést, že v podání ze dne 5. 8. 2015 žalobkyně nevznesla nové žalobní body, nýbrž pouze rozvinula svoji původní argumentaci.

25. Podstatou sporu je v dané věci otázka, zda předmětná služba, kterou žalobkyně poskytla, představuje zdravotní službu ve smyslu zákona o zdravotních službách. Bylo-li tomu tak, byla uvedená služba poskytnuta v rozporu s právním řádem, neboť žalobkyně nemá oprávnění k poskytování zdravotních služeb.

26. Žalobkyně popírá, že by poskytla zdravotní službu. Má za to, že poskytla homeopatickou léčbu, jež není zakázaná a na niž zákon o zdravotních službách nedopadá. Žalovaný má naproti tomu za prokázané, že žalobkyně, bez ohledu na to, jak svou činnost interpretuje, poskytla zdravotní péči (a tedy zdravotní službu), a to bez nezbytného oprávnění.

27. Jak vyplývá ze správního spisu, není pochyb (navzdory jistým drobným nesrovnalostem ve výpovědích svědků), že žalobkyně v první polovině července 2012 poskytla v místě svého podnikání na adrese Z., S. 2704, homeopatické poradenství nezletilému M. S., jenž k ní přišel v doprovodu svého otce a jeho přítelkyně. Ti žalobkyni vyhledali kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům M. S.. Žalobkyně položila nezletilému několik otázek, ptala se ho, jak se má, jak se mu líbí v Praze, jaké má kamarády, oblíbené barvy atp. Poté měla žalobkyně konstatovat, že zdravotní potíže nezletilého souvisí s psychikou, doporučit masáže a homeopatický přípravek. Posléze, ve dnech 15. až 18. 7. 2012, měl mít M. S. střevní potíže, pročež podala matka nezletilého na žalobkyni stížnost. Následně krajský úřad provedl u žalobkyně kontrolu a shledal neoprávněné poskytování zdravotních služeb, jak bylo popsáno výše.

28. V této souvislosti nutno uvést, že soud nepovažoval otázky kladené kontrolním orgánem svědkům za závadné, či samotnou protokolaci za zkreslující. Ostatně námitky tohoto typu je vhodné vznášet co nejdříve v průběhu řízení. Návrh žalobkyně na opakované provedení výslechu svědků soudem proto shledal nadbytečným.

29. Pokud jde o právní posouzení věci, má soud za podstatné, že žalobkyni bylo vytknuto homeopatické poradenství. Již zde je ovšem nutno konstatovat, že právní úprava tohoto typu služeb trpí takovou neurčitostí a nejasností, že s přihlédnutím na práva plynoucí z čl. 26 Listiny základních práv a svobod, není možno adresáty veřejnoprávních povinností postihovat, neboť neexistuje dostatečný zákonný základ pro správní trestání v materiálním slova smyslu. V tomto ohledu ostatně soud vychází i z doktríny, viz zejména práce Ivo Telce: Postupy přírodních léčitelů ve světle práva [Časopis zdravotnického práva a bioetiky, 2/2016, s. 119], Právní status přírodních léčitelů [Právní rozhledy 15- 16/2016, s. 515], či Přírodní léčitelství, tradiční vědění a duševní vlastnictví [Právní rozhledy 10/2016, s. 343].

30. Pokud jde o samotný pojem „homeopatie“, soud nemá ničeho proti jejímu obšírnému popisu uvedenému v rozhodnutí žalovaného. Český právní řád neobsahuje její definici. Homeopatie pak není žádným právním předpisem výslovně upravena, ačkoli ji některé právní předpisy zmiňují (např. vyhláška č. 228/2008 Sb., o registraci léčivých přípravků, ve znění pozdějších předpisů). Sám žalovaný konstatoval, že se nejedná o metodu konvenční medicíny. Je třeba zdůraznit, že podle § 4 odst. 4 zákona o zdravotních službách ve spojení se zákony č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů, a č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů, homeopatie není oborem zdravotní péče. Jak vyplývá ze stanovisek žalovaného (viz např. ze dne 8. 1. 2007, jehož platnost byla potvrzena i k dotazu krajského úřadu v nyní projednávané věci), žalovaný neorganizuje ani nepodporuje kurzy homeopatie, nejedná se o účinnou metodu vycházející z poznatků současné vědy. V rozhodnutí pak žalovaný uvedl, že účinnost homeopatické léčby nebyla vědecky ověřena. Oproti tomu § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách stanoví pojem „náležité odborné úrovně“, jíž se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.

31. Z postoje žalovaného plyne, že tento trvá na poskytování homeopatie pouze lékaři. Ze shora citovaného je však zřejmý rozpor. Nutno si klást otázku, jak může být u zdravotní služby/péče spočívající v poskytnutí homeopatie garantována náležitá odborná úroveň, nevychází-li tato z pravidel vědy, není-li uznávána a ostatně ani náležitým způsobem vyučována.

32. Vyjasnění pak do problematiky nevnáší (spíše naopak) ani lékové právo, konkrétně vyhláška č. 228/2008 Sb. V souvislosti s homeopatickými přípravky totiž používá vedle sebe pojmy „lékař“ a „odborník na homeopatii“. Z toho lze dovodit, že se může jednat o dva právní instituty, resp. o dvě odlišná povolání. Rozumný zákonodárce by totiž nepoužíval pro jednu profesi dva výrazy, navíc v témže oboru lékového práva. Jak uvedl žalovaný, řada homeopatik může být předepsána pouze lékařem. Lze ovšem dospět k závěru, že kde není lékově vyžadován dohled nebo zásah lékaře či lékařský předpis, zůstává otevřený prostor nejen pro vlastní léčbu nebo domácí péči, ale i pro službu jiného odborníka, v daném případě tedy např. odborníka na homeopatii.

33. Jako nekonvenční metoda je homeopatie obecně podřazována pod pojem „léčitelství“. Právní podklad činnosti léčitelů leží primárně v živnostenském právu. Živnostenské podnikání léčitelů je podřazeno pod předmět podnikání „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, obor „poskytování služeb osobního charakteru a pro osobní hygienu“ (bod 78 přílohy 4 živnostenského zákona).

34. V nyní projednávané věci je nutno považovat výklad definice zdravotní služby a zdravotní péče jako příliš široký. Jak vyplývá z § 2 zákona o zdravotních službách, pod zdravotní služby spadá mnoho činností. Kromě těch, které jsou souzené věci zcela zjevně vzdálené (kupř. nakládání s tělem zemřelého, zdravotnická dopravní služba), tak rovněž poskytování zdravotní péče, přičemž zdravotní péčí je a) soubor činností a opatření prováděných u fyzických osob za účelem 1. předcházení, odhalení a odstranění nemoci, vady nebo zdravotního stavu (dále jen „nemoc“), 2. udržení, obnovení nebo zlepšení zdravotního a funkčního stavu, 3. udržení a prodloužení života a zmírnění utrpení, 4. pomoci při reprodukci a porodu, 5. posuzování zdravotního stavu, b) preventivní, diagnostické, léčebné, léčebně rehabilitační, ošetřovatelské nebo jiné zdravotní výkony prováděné zdravotnickými pracovníky (dále jen „zdravotní výkon“) za účelem podle písmene a).

35. Je zjevné, že jde o značně obecnou definici, která by čistě teoreticky mohla dopadat na nesčetné množství situací. Zejména v otázce správního trestání je třeba hledat rozumný výklad tohoto ustanovení, aby nedocházelo k nadměrné regulaci. Nelze pominout též zásadu in dubio pro libertate. Sám žalovaný v interním záznamu ze dne 21. 5. 2014 uvedl, že rozhodnutí může mít významný dopad do praxe velkého množství nelékařů–poradců. Hodlal- li zákonodárce lépe kontrolovat poskytování služeb týkajících se zdraví člověka, měl mít na paměti právě i okolnost cca 20 let existujícího tržního hospodářství. V případě hraniční metody, jako je homeopatie, by pak bylo nutno, aby její regulace byla výslovná. V daném případě však byla ke zpřísnění prostředí trhu využita správní praxe vycházející z obecné skutkové podstaty.

36. Soud má za to, že z aktuální právní úpravy nelze dospět k jednoznačnému závěru o tom, zda homeopatické poradenství tak, jak bylo poskytnuto žalobkyní, bylo poskytnutím zdravotní péče/služby, a tedy k němu měla být žalobkyně vybavena oprávněním krajského úřadu. Za této situace jí ovšem nebylo možné uložit správní sankci spočívající v peněžní pokutě.

VI. Závěr a náklady řízení

37. Z výše uvedených důvodů soud shledal rozhodnutí žalovaného nezákonným. Proto jej zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, 4 s. ř. s.). V něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

38. Žalobkyně dosáhla v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Odměna advokáta žalobkyně a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se jednalo o dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, doplnění žaloby ze dne 5. 8. 2015) a dva režijní paušály, ve výši 2 x 3 100 Kč a 2 x 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 3 advokátního tarifu], tedy celkem 6 800 Kč. Protože advokát žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 1 428 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalobkyni dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 600 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši 200 Kč (žalobkyni bylo přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 80 % poplatkové povinnosti).

39. Celkem tedy byla žalobkyni vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů ve výši 9 028 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

Poučení