29 A 46/2010 - 118

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce Kaufland Česká republika v.o.s., se sídlem v Praze, Pod Višňovkou 25, zast. JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem se sídlem v Praze, Pod Višňovkou 25, proti žalovanému Ústřednímu inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce, se sídlem v Brně, Květná 15, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Ústředního inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce ze dne 20.7.2007, č.j. 347/64/9/2007-SŘ, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou dne 5.10.2007 u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20.7.2007, č.j. 347/64/9/2007-SŘ, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce v Ústí nad Labem ze dne 11.6.2007, č.j. 243-2/095/5/2007-SŘ, kterým byla žalobci dle ust. § 17 odst. 4 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o potravinách“) uložena pokuta ve výši 70.000,- Kč za porušení právních povinností stanovených v ust. § 5, § 10 odst. 1 písm. c), § 11 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 písm. a) bod 4 zákona o potravinách a porušení ust. Kapitoly II., čl. 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 852/2004 specifikované v příloze II., Kapitole I., odst. 1 a odst. 2 písm. c) tohoto nařízení, dále pak porušení povinnosti vyplývajících z kapitoly IX., odst. 4 uvedeného nařízení ES, stejně jako porušení ust. čl. 33 odst. 1 písm. b) nařízení Komise (ES) č. 2295/2003, požadavků Přílohy oddílu II. nařízení Komise (ES) č. 1508/2001, Přílohy oddílu II. nařízení Komise (ES) č. 85/2004 a současně porušení čl. 3 hlavy I. nařízení Rady (ES) č. 2200/1996. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí prvostupňového správního orgán mimo jiné vyplývá, že dne 21.2.2007 bylo v provozovně žalobce na ulici Bohosudovská v Teplicích zjištěno uvádění do oběhu jednoho druhu potravin s prošlým datem použitelnosti, dvou druhů potravin s prošlou dobou minimální trvanlivosti, aniž by byly takto označeny a odděleně umístěny, dále bylo zjištěno, že žalobce nedodržoval u některých potravin uváděných do oběhu úchovné teploty deklarované výrobci, u dvou druhů potravin uváděných do oběhu byl zjištěn nevyhovující obal, bylo zjištěno porušení hygienických předpisů při prodeji, v provozovně nebyl prováděn úklid. Dále byly zjištěny stopy po výskytu ptáků u pekařských výrobků, výskyt živého ptáka v prostoru prodejny a zjištěn byl rovněž výskyt živých škůdců mezi baleními s moukou. Žalobce dále uváděl do oběhu vejce, u nichž byly zjištěny vady jakosti a 4 šarže čerstvého ovoce a zeleniny vykazovaly nedostatky. Uvedeným jednáním došlo k porušení výše uvedených právních předpisů a správním orgánem byla uložena opatření k odstranění závadného stavu. V rámci provedení kontroly v předmětné provozovně žalobce bylo následně dne 15.3.2007 prvostupňovým správním orgánem zjištěno, že zjištěné nedostatky byly odstraněny. Při rozhodování o výši ukládané pokuty bylo dle § 17 odst. 18 zákona o potravinách přihlíženo k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům zjištěného jednání, kdy byl ukládán úhrnný trest, jelikož bylo u žalobce shledáno porušení hned několika ustanovení zákona o potravinách a nařízení ES, tudíž spáchání vícero správních deliktů. Správní orgán zde vycházel z absorpční zásady, kdy výši ukládané pokuty stanovil v rozmezí zákonné sazby vztahující se k nejzávažnějšímu ze správních deliktů. Jako k okolnosti přitěžující přihlédl prvostupňový správní orgán z hlediska závažnosti spáchaných deliktů (dle dikce správního orgánu v rámci rozhodování o společenské nebezpečnosti jednání) jednak k souběhu žalobcem spáchaných deliktů, dále pak ke skutečnosti, že se správních deliktů uvedených v ust. § 17 odst. 4 písm. b) a § 17 odst. 7 zákona o potravinách žalobce dopustil opětovně, kdy mu již byla v minulosti pravomocným rozhodnutím téhož správního úřadu č.j. 639-2/224/5/2006-SŘ uložena za stejné porušení povinnosti pokuta ve výši 30.000,- Kč. Ke způsobu spáchání nyní řešených správních deliktů bylo konstatováno, že se přístup žalobce k dodržování hygienických pravidel coby základních předpokladů k zajištění bezpečnosti potravin uváděných do oběhu nezměnil, zůstává nadále nedbalý, když řádně prováděnou kontrolou prodávaného sortimentu a dodržením hygienických předpisů, by nedocházelo ke zjištěnému protiprávnímu stavu. Za polehčující okolnosti na straně žalobce prvostupňový správní orgán považoval tu skutečnost, že nebyl zjištěn škodlivý následek uvedených deliktů, byť samotné ohrožení práv spotřebitele na bezpečné potraviny je následkem těchto deliktů, a dále pak délka trvání spáchaných správních deliktů, kdy protiprávní stav byl bezprostředně po kontrole odstraněn. Výši uložené dosahuje pouze 0,14% do úvahy přicházející maximální výše pokuty připadající na správní delikt uvedený v ust. § 17 odst. 4 písm. b) zákona o potravinách, kdy s ohledem na počet a závažnost způsobu spáchání předmětných správních deliktů by nižší pokuta postrádala výchovný efekt. Současně její výše odpovídá majetkovým poměrům žalobce. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo k odvolání žalobce rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrzeno, mimo jiné vyplývá závěr, že prvostupňový správní orgán při určování výše ukládané pokuty správně aplikoval absorpční zásadu, když pokutu ukládal v rámci zákonné sazby vztahující se na nejzávažnější správní delikt dle § 17 odst. 4 písm. b) zákona o potravinách. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu ČR je za použití absorpční zásady možné k souběhu několika správních deliktů přihlížet jako k přitěžující okolnosti, kdy tímto postupem nemůže dojít k porušení zásady zákazu dvojího přičítání, jelikož užití absorpční zásady při stanovení trestu je pro účastníka výhodnější. Pokud prvostupňový správní orgán při odůvodnění svého rozhodnutí použil obrat “rozhodovat o společenské nebezpečnosti“, jednalo se pouze o nevhodně zvolený jazykový termín, kdy však z kontextu rozhodnutí a samotného jeho výroku logicky vyplývá, že předmětem rozhodování bylo uložení pokuty a společenská nebezpečnost byla posuzována pouze jako určité kritérium z hlediska závažnosti předmětného jednání. Skutečnost, že prvostupňový správní orgán posuzoval nebezpečnost všech jednání v souhrnu a ne každého jednotlivě, nevybočuje z mezí zákonnosti a logického uvažování a je v souladu s užitou absorpční zásadou. Co se týče kritéria opětovnosti posuzovaného u spáchaných správních deliktů uvedených v § 17 odst. 4 písm. b) a § 17 odst. 7 zákona o potravinách, coby hlediska jejich závažnosti, pak jeho zohledněním při určování výše pokuty nedošlo k porušení zásady zákazu dvojího přičítání, jelikož opětovnost není znakem skutkové podstaty uvedených deliktů. Byl-li žalobce v dřívějším správním řízení postižen za jednání naplňující znaky stejných skutkových podstat jako v předmětném správním řízení, lze toto jednání považovat za stejné jednání, nikoliv však totožné místem a časem, ale stejné co do naplnění shodných skutkových podstat správních deliktů. V označené žalobě, která byla podána k soudu ve lhůtě, žalobce namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného a obecně uváděl, že žalovaný potvrdil prvoinstanční rozhodnutí přesto, že pro jeho potvrzení nebyly splněny zákonné podmínky, kdy rozhodnutí žalovaného je v rozporu se skutečným stavem věci, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nemá náležitosti stanovené zákonem, je nepřezkoumatelné a jím uložená pokuta je nepřiměřená, čímž došlo ke zkrácení jeho práv coby účastníka řízení. Konkrétně pak žalobce namítal nesprávnost a nesrozumitelnost prvoinstančního rozhodnutí, co se týče aplikace a výkladu absorpční zásady správním orgánem, kdy formulace výroku spíše nasvědčuje tomu, že byla pokuta uložena na základě zásady kumulace, když její výši správní orgán odůvodnil tak, že „byla stanovena v rozmezí zákonné sazby, kterou lze využít pro nejzávažnější ze spáchaných správních deliktů“, aniž by bylo uvedeno, který správní delikt je nejvíce trestný a jaká pokuta se za něj ukládá. Dále žalobce uvedl, že výčet zákonných hledisek pro rozhodování o uložení pokuty stanovený v ust. § 17 odst. 4 písm. b) ve spojení s ust. § 17 odst. 18 zákona o potravinách je taxativní a prvoinstanční orgán se s těmito zákonnými hledisky nevypořádal a naopak zohlednil jiná hlediska, která nejsou uvedena v zákoně, mezi něž zařadil souběh správních deliktů a opětovnost porušení právních předpisů ze strany žalobce. Dle žalobce nelze souběh správních deliktů posuzovat coby jedno z hledisek závažnosti jednání, neboť skutečnost týkající se četnosti deliktů je postižena již absorpční zásadou, tedy docházelo by tak k jejímu dvojímu zohlednění, což by znamenalo porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Na tomto místě se žalovaný omezil pouze na úvahy o výhodnosti užití absorpční zásady a souběhu coby přitěžující okolnosti, ačkoliv námitky žalobce se týkaly pouze samotného použití pravidel absorpční zásady prvostupňovým správním orgánem. Dále žalobce poukazoval, že o společenské nebezpečnosti jednání nelze rozhodovat, lze ji pouze konstatovat, navíc z prvoinstančního rozhodnutí nelze zjistit, za nakolik nebezpečné bylo žalobcovo jednání posouzeno, navíc měla být nebezpečnost jednotlivých jednání posuzována jednotlivě, když např. nebezpečnost jednání spočívajícího v nabízení k prodeji potravin s prošlou lhůtou minimální trvanlivosti nezvyšuje nebezpečnost jednání spočívajícího v nabízení k prodeji potraviny v porušeném obalu. K tomuto žalovaný pouze uzavřel, že prvostupňový orgán zaměnil slovní předložku a z kontextu rozhodnutí je jeho úvaha zřejmá. Co se týče kritéria opětovnosti deliktního jednání, coby hlediska závažnosti, pak toto nemůže být bráno v potaz, protože jeho zohledněním by byl překročen taxativní výčet zákonných hledisek, navíc opětovnost deliktního jednání je žalobci vytýkána neoprávněně, když závadný stav na provozovně žalobce byl shledán při kontrole dne 21.2.2007 a při další kontrole dne 15.3.2007 již bylo shledáno, že uložená opatření byla splněna a protiprávní stav byl odstraněn. Dále žalobce namítal, že jednání, za něž byl v minulosti již pravomocně potrestán v jiném správním řízení, nelze považovat za shodná s nyní řešenými správními delikty žalobce, neboť jsou zde srovnávána kvalitativně odlišná zjištění s podstatným časovým odstupem. Současně uvedl, že správní trestání recidivu nezná, proto její zohlednění při ukládání pokuty bylo zcela nezákonné. Při právním názoru žalovaného, který opětovnost protiprávního jednání zhodnotil jako kritérium závažnosti, tedy jako přitěžující okolnost pro určení výše pokuty, a to s výjimkou jednání, kdy by opětovnost byla znakem skutkové podstaty, by byl dle žalobce obcházen záměr zákonodárce postihovat opětovnost porušení pouze některých právních povinností, navíc by zohledněním dřívějšího pravomocného rozhodnutí byla porušena zásada ne bis in idem, tudíž práva žalobce na spravedlivý proces. Dle žalobce se tedy žalovaný nevypořádal s výše popsanými námitkami obsaženými v odvolání a nezhojil vady prvoinstančního rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena nepřiměřeně vysoká pokuta, a proto navrhl zrušení rozhodnutí prvostupňového správního orgánu i rozhodnutí žalovaného. K žalobě se žalovaný vyjádřil v tom smyslu, že námitky žalobce uvedené v žalobě byly shodně uplatněny již v odvolání proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, proto k uvedeným námitkám odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl, jelikož v dosavadním správním řízení byla žalobcova práva respektována a správní rozhodnutí napadaná žalobcem odpovídají zákonu. Krajský soud v Brně v předmětné věci již jednou vydal rozhodnutí, a to rozsudek ze dne 26.6.2009, č.j.: 29 Ca 185/2007-40, kterým žalobu zamítl. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud v Brně rozsudkem ze dne 9.4.2010, č.j.: 4 Ads 124/2009-91, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26.6.2009, citovaný shora zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že shledal důvodnou kasační stížnost žalobce v části, v níž žalobce poukazoval na skutečnost, že výrok správního rozhodnutí nesplňuje požadavky na určitost a jednoznačnost, neboť z něho není zřejmé, kterou skutkovou podstatu měl svým jednáním naplnit. Ani Krajský soud neměl zcela jasno v tom, který delikt měl být nejpřísněji postižitelným, neboť poukázal na delikt spočívající v porušení § 11 odst.2 písm. a) zákona o potravinách, přestože § 17 odst.4 písm. b) zákona o potravinách, ve znění účinném ke dni spáchání deliktu a ke dni vydání rozhodnutí o uložení trestu, odkazoval na § 10 odst.1 zákona o potravinách. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že v rozhodnutích správních orgánů obou stupňů nebylo ustanovení § 11 odst.2 písm. a) zákona o potravinách vůbec zmíněno a žalobce za porušení tohoto ustanovení sankcionován nebyl. Rovněž krajský soud ve výčtu ustanovení právních předpisů, které žalobce porušil, ustanovení § 11 odst.2 písm. a) zákona o potravinách nezmínil. Přesto však krajský soud konstatoval, že „z výroku rozhodnutí správních orgánu prvního stupně vyplývá, že pokuta byla uložena podle § 17 odst.4 písm. b) zákona o potravinách, přičemž z předmětného zákonného ustanovení vyplývá, že se vztahuje na porušení povinnosti uvedené v § 11 odst.2 písm. a) tohoto zákona“. Ustanovení § 17 odst.4 písm. b) zákona o potravinách však odkazoval na § 10 odst.1 zákona o potravinách, nikoli na § 11 odst.2 písm. a) zákona o potravinách. Žalobci také nebylo kladeno za vinu, že by se dopustil povinnosti neprodleně vyřadit z dalšího oběhu potraviny uvedené ve výčtu pod body 1.-5. tohoto ustanovení, ale porušení zákazu stanoveného v § 10 odst.1 písm. c), tj. zákazu uvádět do oběhu potraviny s prošlou dobou použitelnosti. Krajský soud tedy pochybil, neboť se při hodnocení správnosti postupu správních orgánů při potrestání žalobce za spáchané správní delikty zabýval porušením ustanovení § 11 odst.2 písm. a) zákona o potravinách. V důsledku uvedeného pochybení tak soud vycházel z jiného právního stavu, posuzoval zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného podle jiné právní úpravy, než která na posuzovaný případ dopadala. Nejvyšší správní soud na závěr uvedl, že uvedené pochybení sice nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť důvody, pro které byl napadený rozsudek vydán, jsou z něho zcela jednoznačně seznatelné, z rozhodnutí lze velmi dobře zjistit, jakými právními úvahami byl veden; tyto úvahy však mohou být nepřípadné, neboť se, jak výše uvedeno, opírají o nesprávně vybrané ustanovení právního předpisu na věc dopadajícího. Krajský soud v Brně proto, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, znovu přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jejich vydání, a to v mezích žalobních bodů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek dle ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze s.ř.s.). Žaloba není důvodná. Podle ustanovení § 17 odst.4 zákona o potravinách, provozovateli potravinářského podniku, který uvádí potraviny a tabákové výrobky do oběhu a který porušil povinnosti uvedené a) v § 3 odst.1 písm. a) nebo b), jde-li o požadavky na zdravotní nezávadnost, b) v § 10 odst.1, c) v § 11 odst.2 písm. a), uloží příslušný orgán dozoru pokutu až do výše 50 000 000 Kč. Podle ustanovení § 10 odst.1 zákona o potravinách, je zakázáno uvádět do oběhu potraviny a) jiné než zdravotně nezávadné, b) klamavě označené nebo nabízené ke spotřebě klamavým způsobem, c) s prošlou dobou použitelnosti, d) neznámého původu, e) překračující nejvyšší přípustnou hranici kontaminace. Ohledně námitky žalobce týkající se nesprávné aplikace absorpční zásady při ukládání pokuty je soud toho názoru, že v obou napadených rozhodnutích byla tato zásada užita správně, tedy že tato námitka žalobce není opodstatněná. Z výroku rozhodnutí prvostupňového správního orgánu vyplývá, že pokuta byla uložena dle § 17 odst. 4 písm. b) zákona o potravinách, přičemž z předmětného zákonného ustanovení vyplývá, že se vztahuje mimo jiné na porušení povinností uvedené v ust. § 10 odst.1 zákona o potravinách. Jak vyplývá z posouzení protokolů č. P014-50252/07 a P013-50544/07 o provedení kontroly v provozovně žalobce dne 21.2.2007, bylo na straně žalobce shledáno porušení hned několika ustanovení zákona o potravinách, konkrétně ust. § 5, § 10 odst. 1 písm. c), § 11 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 písm. a) bod 4 a dále pak porušení ust. Kapitoly II., čl. 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 852/2004 specifikované v příloze II., Kapitole I., odst. 1 a odst. 2 písm. c) tohoto nařízení, dále pak porušení povinnosti vyplývajících z kapitoly IX., odst. 4 uvedeného nařízení ES, stejně jako porušení ust. čl. 33 odst. 1 písm. b) nařízení Komise (ES) č. 2295/2003, požadavků Přílohy oddílu II. nařízení Komise (ES) č. 1508/2001, Přílohy oddílu II. nařízení Komise (ES) č. 85/2004 a současně porušení čl. 3 hlavy I. nařízení Rady (ES) č. 2200/1996. Při porovnání výše zákonných sazeb pokut vztahujících se k jednotlivým zjištěným porušením povinností, tedy k jednotlivým správním deliktům, je nejpřísněji trestným právě porušení právní povinnosti zakotvené v ust. § 10 odst. 1 zákona o potravinách, za něž je možné dle § 17 odst. 4 písm. b) tohoto zákona uložit pokutu v rozsahu zákonné sazby až do výše 50.000.000,- Kč. Pokud tedy prvostupňový správní orgán ve výroku rozhodnutí uvedl předmětné zákonné ustanovení, je zřejmé, že výši pokuty určoval v rozmezí zákonné sazby stanovené pro nejpřísněji trestný správní delikt, jak to požaduje absorpční zásada. Skutečnost, že byl žalobci ukládán trest úhrnný za vícero správních deliktů, neznamená, že k této četnosti nemělo být správním orgánem vůbec přihlíženo, ovšem tato byla správním orgánem správně zohledněna pouze jako hledisko závažnosti jednání žalobce, aniž by zde byly jakkoli promítány zákonné sazby týkající se ostatních spáchaných správních deliktů, které jsou dle zákona o potravinách méně trestné než jednání porušující povinnosti zakotvené ust. § 10 odst. 1 písm. c) zákona o potravinách. Z rozhodnutí prvostupňového správního orgánu není zřejmé, že by jakýmkoliv způsobem byla aplikována zásada kumulace při ukládání pokuty žalobci. Skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí prvostupňového správního orgánu chybí údaje o rozsahu zákonné sazby vztahující se k nejvíce trestnému deliktu, nemůže způsobovat nezákonnost tohoto rozhodnutí pro nesrozumitelnost nebo neurčitost, pokud je zde patrné, z jakého zákonného ustanovení správní orgán vycházel, tedy z čeho tato zákonná sazba vyplývá. Pokud se týká námitky žalobce k neoprávněnému rozhodování správního orgánu prvního stupně o společenské nebezpečnosti žalobcem spáchaných správních deliktů, pak zde se soud ztotožňuje s názorem žalovaného, že ačkoliv byl zvolen slovní obrat „rozhodovat o společenské nebezpečnosti jednání“, pak z celého textu odůvodnění předmětného rozhodnutí v souladu s pravidly logiky jednoznačné vyplývá, že ke kriteriu společenské nebezpečnosti správní orgán přistupoval tak, že posuzoval, zda nastala či nenastala, nerozhodoval však o její existenci či neexistenci, ostatně také z výroku rozhodnutí je patrné, že společenská nebezpečnost jednání nebyla předmětem rozhodování správního orgánu. Současně je však nutné zmínit, že samotný termín „společenská nebezpečnost jednání“ správní právo trestní nezná, jedná se o výraz náležející do odvětví trestního práva, tudíž ve správním řízení lze „míru společenské nebezpečnosti“ posuzovat v rámci zákonných kriterií stanovených v zákoně o potravinách. Co se týče námitky žalobce, že prvostupňový správní orgán zohledňoval společenskou nebezpečnost jednotlivých dílčích porušení právních povinností nikoliv jednotlivě, ale v souhrnu, je soud toho názoru, že není v rozporu se zákonem, pokud je nebezpečnost/závažnost jednotlivých porušení povinností stanovených zákonem o potravinách posuzována v souhrnu, ovšem za předpokladu, že jednotlivá jednání naplňují sama o sobě všechny znaky odpovídajících skutkových podstat uvedených v zákoně. V daném případě nebylo zjištěno, že by byl žalobce sankcionován za jakékoliv jednání, které by nebylo podřaditelné pod konkrétní skutkovou podstatu správních deliktů upravených v zákoně o potravinách. K námitce žalobce ohledně posuzování souběhu vícero správních deliktů coby přitěžující okolnosti se soud ztotožnil s právním názorem žalovaného, kdy jeho právní názor týkající se této otázky vyplývá také z judikatury Nejvyššího správního soudu ČR (např. 4 As 47/20004). Jak již bylo uvedeno výše, skutečnost, že souběh porušení právních povinností bude posouzen jako hledisko, které zvýší závažnost předmětného jednání, nemůže vést k porušení zásady zákazu dvojího přičítání, když tato četnost není znakem skutkových podstat předmětných správních deliktů. Bez významu je zde pak úvaha o výhodnosti aplikace absorpční zásady, když je rozhodující, že výše ukládané pokuty je sice ovlivněna zohledněním přitěžující okolnosti v podobě souběhu správních deliktů, ovšem tato pokuta je ukládána jen v rozmezí zákonné sazby platné pro nejpřísněji trestný delikt, aniž by byla dále zvyšována o částky odpovídající pokutám vztahujícím se k ostatním správním deliktům. K otázce výčtu zákonných kriterií stanovených pro rozhodování o uložení pokuty dle § 17 odst. 18 zákona o potravinách považuje soud za nutné zdůraznit, že kriteria závažnosti, způsobu, doby trvání a následků protiprávního jednání jsou sice stanovena taxativně, ovšem současně se jedná o obecná hlediska, jejichž naplnění či nenaplnění lze definovat pomocí dílčích kriterií. Při posouzení těchto jednotlivých dílčích kriterií se pak uplatní prostor správního orgánu pro správní uvážení limitovaný zákonnými a logickými parametry. Za kriteria pro uložení pokuty však nelze považovat jednotlivé znaky skutkové podstaty. S uvedeným souvisí i další námitka žalobce směřující proti zohlednění opětovnosti spáchání správních deliktů, pro které byl již v minulosti ve správním řízení pravomocně postižen. Zde je soud toho názoru, že se jedná o okolnost přitěžující, která může zvyšovat závažnost jednání žalobce, když bylo zjištěno, že se žalobce správních deliktů uvedených v ust. § 17 odst. 4 písm. b) a § 17 odst. 7 zákona o potravinách dopustil jak v minulosti (pravomocné rozhodnutí Inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce v Ústí nad Labem, č.j. 639-2/224/5/2006-SŘ), tak v nyní řešené věci. Je zde tedy zřejmé, že se u žalobce nejedná o exces v podobě náhodného porušení právních povinností, ale o opakující se jednání nasvědčující tomu, že předchozí správní řízení a uložená pokuta nevedly ke změně žalobcova přístupu k celkovému uvádění potravin do oběhu. Tímto zohledněním kriteria opětovnosti porušení právních povinností není porušena procesní zásada ne bis in idem, jelikož zde nedochází k opětovnému projednávání a rozhodování o správních deliktech řešených již pravomocným rozhodnutím správního orgánu. Při hodnocení správní úvahy použité při rozhodování o výši uložené pokuty z hlediska uvedených v žalobních bodech soud také přihlédl ke skutečnosti, že výše uložené pokuty dosahuje pouhých 0,14% maximální možné výše pokuty, jedná se tedy o částku spíše symbolickou, uloženou na samé spodní hranici zákonné sazby, kdy výše této pokuty má zejména preventivní charakter. Při zjištěných skutečnostech není tedy opodstatněné tvrzení žalobce, že se jedná o nepřiměřeně vysokou pokutu. S ohledem na uvedené Krajský soud v Brně žalobu jako nedůvodnou dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení před krajským soudem i Nejvyšším správním soudem (§ 110 odst.2 s.ř.s.) vyplývá z ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V předmětné věci byl neúspěšný žalobce, proto by právo na náhradu nákladů řízení mělo náležet žalovanému. Jelikož však ze spisu nevyplývá, že by žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly, nepřiznal soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení