29 A 8/2018 - 40

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce: O. T. zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2018, č. j. KUKHK- 11356/DS/2017/DV-3 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Trutnov (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. MUTN 2322/2018, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků (dříve správních deliktů) dle § 125f a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (dále jen „zákon o silničním provozu“), a uložena mu pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč; řízení o dvou správních deliktech žalobce bylo zastaveno.

2. Žalobce se měl dopustit přestupku tím, že (I.) dne 29. 5. 2017 ve 14:25 jako řidič osobního motorového vozidla zn., rzv, na parkovišti v obci Trutnov na Krakonošově náměstí v nedbalosti parkoval v rozporu se značkou č. IP 13c, protože neumístil viditelně za čelní sklo doklad o zaplacení parkovacího poplatku, (II.) jako provozovatel vozidla zn. rzv a) dne 25. 8. 2017 ve 12:31 nezajistil, aby řidič jeho vozidla neodstavil toto vozidlo na ulici Farská v Trutnově v úseku platnosti značky č. B 28 a č. V 12c, b) dne 1. 9. 2017 v 11:00 nezajistil, aby řidič jeho vozidla toto neodstavil na Krakonošově náměstí v Trutnově u čp. 122 v rozporu se značkou č. B 28 (dodatková tabulka „MIMO ZÁSOBOVÁNÍ“) a č. V 12c a c) dne 7. 9. 2017 ve 14:00 nezajistil, aby řidič jeho vozidla toto neodstavil na Krakonošově náměstí v Trutnově u čp. 125 v rozporu se značkou č. B 28 (dodatková tabulka „MIMO ZÁSOBOVÁNÍ“) a č. V 12c.

II. Obsah žaloby

3. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou správní žalobou. Žalobní námitky shrnul do celkem osmi žalobních bodů, označených: vady výroku, pochybnosti o právní kvalifikaci, porušení značky č. IP 13c, porušení značky č. B 28 a č. V 12c, sankce, nesdělení oprávněné úřední osoby + námitka podjatosti, materiální stránka přestupku, společné řízení. V podrobnostech se krajský soud vrátí k uvedeným žalobním bodům v další části tohoto rozsudku, a to v souvislosti s jejich vypořádáním v části IV. odůvodnění.

4. Žalobce navrhl zrušit jak rozhodnutí žalovaného, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

5. Žalovaný ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zároveň shrnul všechny skutkové okolnosti případu a právní hodnocení, k němuž dospěl. Žalovaný má za to, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti, včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, odpovídající zjištěným (a ničím nevyvráceným) skutečnostem, jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání.

6. Žalobu navrhl zamítnout.

IV. Posouzení věci krajským soudem

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) Učinil tak bez nařízení jednání postupem za podmínek stanovených dle ustanovení § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Po prostudování správního spisu dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž při tom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného.

8. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně obdržel od Městské policie města Trutnov celkem tři oznámení ve věci podezření ze spáchání přestupku v dopravě, týkající se přestupků specifikovaných shora (odst. 2). Ke každému z uvedených přestupků je ve správním spise založena fotodokumentace a přesné označení místa přestupku. Ve správním spise jsou založeny úřední záznamy Městské policie města Trutnov k uvedeným přestupkům (správním deliktům) popisující přesný čas a místo kontroly uvedeného motorového vozidla.

9. Součástí správního spisu jsou též výzvy zasílané Městským úřadem Trutnov žalobci, jakožto zjištěnému provozovateli vozidla, k zaplacení určené částky podle ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, spolu s poučením o dalším možném postupu žalobce. Konkrétně jde o výzvu ze dne 4. 10. 2017 k přestupku ze dne 7. 9. 2017, výzvu ze dne 18. 9. 2017 k přestupku ze dne 25. 8. 2017, výzvu ze dne 14. 7. 2017 k přestupku ze dne 29. 5. 2017.

10. Na výzvy ze dne 4. 10. 2017 a 18. 9. 2017 žalobce nereagoval, správní orgán proto věc dle § 76 odst. 1 písm. k) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, odložil, neboť do 60 dnů nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

11. K výzvě ze dne 14. 7. 2017 žalobce uvedl, že v době spáchání přestupku byl on sám řidičem vozidla.

12. Dne 13. 12. 2017 se ve věci výše uvedených přestupků konalo ústní jednání, kterého se účastnila žalobcem pověřená osoba. Lhůta pro vyjádření se k podkladům byla stanovena do 5. 1. 2018. Žalobce, ani jeho zástupce možnosti seznámit se se spisovým materiálem nevyužili. Dne 10. 1. 2018 správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí s obsahem uvedeným již v oddílu I., odst. 2 tohoto rozsudku.

13. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání. V podání zároveň žádal o sdělení pověřené osoby, která bude o odvolání rozhodovat. Na výzvu k doplnění podání ve smyslu § 37 správního řádu žalobce nereagoval. V odvolacím řízení žalobce žádné námitky neuplatnil. Žalovaný rozhodl o odvolání žalobou napadeným rozhodnutím dne 28. 5. 2018 tak, že jej zamítl.

14. Žalobce v žalobě uplatnil celou řadu námitek, které formálně rozčlenil do 8 žalobních bodů. Krajský soud konstatuje, že neshledal žádnou z uplatněných žalobních námitek důvodnou. Zároveň předesílá, že při jejich vypořádávání sice bude respektovat členění na žalobní body zvolené žalobcem, nepovažuje však za účelné podrobně vyvracet jednotlivé námitky tím způsobem, že by výslovně reagoval na každý dílčí argument žalobce (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 10 Afs 18/2015-48 ze dne 11. 6. 2014).

15. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je sice povinností správních orgánů a soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, tuto povinnost ale nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku. Podstatné je, aby se vypořádaly se všemi základními námitkami účastníka řízení. Správní orgán či soud mohou na určité námitky reagovat také implicitně, tím, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentují vlastní ucelený argumentační systém. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Opačný přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně u podání obsahujících zjevně absurdní námitky, k porušení zásady hospodárnosti řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, ze dne 28. 2. 2013, č. j. 8 As 47/2012 – 58, ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 – 50, bod 21, a ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 36/2013 – 30, bod 41). VADY VÝROKU 16. Žalobce namítal, že výrok rozhodnutí prvého stupně neodpovídá požadavkům judikatury na jeho srozumitelnost, jasnost a určitost. Z výroku nevyplývá konkrétní místo zaparkování, přitom na náměstí má značka č. IP 13c platit podle fotodokumentace pouze na velmi omezeném úseku (15 parkovacích míst nalevo od umístění této dopravní značky). Z výroku tedy není patrné, zda žalobce skutečně zaparkoval v místě, na kterém údajně porušená značka platila. Žalobce také poukazuje na to, že zpoplatnit parkování značkou č. IP 13c lze podle § 23 zákona o pozemních komunikacích toliko v případě, že řidič motorového vozidla na daném místě stojí, nikoli pouze zastaví. V tomto případě však z výroku (a ani z odůvodnění) není zřejmé, zda se mělo jednat o stání – nebo pouze o zastavení. Obdobné vady se správní orgán měl dopustit i ve vztahu k údajnému přestupku ze dne 25. 8. 2017, i v tomto případě totiž správní orgán nedostatečně specifikoval místo přestupku, neboť na ulici Farská neplatí v celé její délce značka č. B 28 a č. V 12c. Žalobce dále zastává názor, že výrok je neurčitý i proto, že správní orgán ani srozumitelně neuvedl, zda povinnost umístit parkovací lístek za čelní sklo ve vozidle plynula z dopravní značky nebo z parkovacího automatu atp., a toto ostatně ani nijak neřešil v odůvodnění a ani takovou povinnost neprokázal. Konečně žalobce namítá též to, že výrok neobsahuje dostatečnou právní kvalifikaci, co se týče přestupků dle § 125f silničního zákona, výrok neobsahuje odkaz na konkrétní právní ustanovení, která měla být porušena, odkaz toliko na § 10 odst. 3 silničního zákona nepostačuje, neboť se jedná o blanketní normu.

17. Předně krajský soud uvádí, že bylo žalobci s odkazem na ust. § 10 zákona o silničním provozu kladeno za vinu, že jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, stanovená tímto zákonem. Přestože tedy dané ustanovení skutečně obsahuje několik odstavců, přičemž musí být z výroku zřejmé, která povinnost provozovatele vozidla byla konkrétně porušena, prvostupňový správní orgán tuto specifikaci nepřímo učinil. V podstatě totiž přímo ocitoval ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, na který bylo následně výslovně odkázáno v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí.

18. Dále bylo ve výroku prvostupňového rozhodnutí specifikováno, o jaké skutky se jedná, a to tak, že bylo identifikováno vozidlo podle státní poznávací značky, čas, místo i způsob protiprávního jednání. Takové místní a časové určení lze podle krajského soudu považovat z hlediska přezkoumatelnosti a nezaměnitelnosti popisu skutku za zcela dostačující.

19. K žalobcem namítané absenci řádného popisu skutku Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2002, č. j. 2 As 34/2006-73 uvedl v první „právní větě“: „Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“ V nyní souzené věci popis jednání žalobce uvedený ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně jednoznačně nevykazuje vady, které by bránily jeho ztotožnění a které by způsobovaly jeho zaměnitelnost s jiným jednáním. Skutková věta obsahuje v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu nezaměnitelný popis skutku, na který navazuje právní věta, obsahující vymezení porušení právní povinnosti a hodnocení protiprávního jednání žalobce, vyplývajícího ze skutkové věty. Specifikací výroku byl účel nezaměnitelnosti skutku naplněn.

20. Nelze přisvědčit ani námitce žalobce směřující k absenci vymezení pojmu stání a zastavení ve výroku napadeného rozhodnutí. Ze správního spisu soud shledal, že již z každého oznámení o přestupku, úředního záznamu a výzvy bylo patrné, v čem spočívalo porušení pravidel silničního provozu. Tzn., že již od data předmětných výzev, adresovaných žalobci, bylo jak po stránce skutkové, tak i právní zřejmé, o jaké porušení pravidel silničního provozu se v předmětné věci jednalo, a toto bylo i v průběhu vlastního řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nakonec potvrzeno provedeným dokazováním. Nad to z úředních záznamů o průběhu šetření přestupkového jednání vyplývá, že v každém jednotlivém případě se u kontrolovaného vozidla nikdo nenacházel, nikdo nevykládal ani nenakládal. Při kontrole vozidla dne 7. 9. 2017 byl použit technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla. Všechny uvedené skutečnosti proto dostačují k tomu, aby bylo možné učinit závěr o stání automobilu. POCHYBNOSTI O PRÁVNÍ KVALIFIKACI a SPOLEČNÉ ŘÍZENÍ a SANKCE 21. Žalobce namítal, že mu není zřejmé, jak správní orgán vlastně předmětná obvinění z právního hlediska posoudil, zda se jedná o 4 různé přestupky, nebo o 2 přestupky atp. Podle názoru žalobce se jedná o vícečinný souběh nestejnorodý, může se však jednat také o pokračující přestupek dle § 125f silničního zákona atp. Žalobce dále namítal, že správní orgán neprovedl společné řízení a neuložil sankci v souladu s absorpční zásadou ve vztahu ke všem jeho sbíhajícím se obviněním z přestupku. Správní orgán vede proti žalobci enormní množství řízení o přestupku, žalobce proto navrhl, aby byly jako důkazy o důvodnosti této námitky provedeny veškeré spisy správního orgánu prvého stupně týkající se věcí, kde bylo nebo je proti žalobci vedeno řízení o přestupku. Žalobce namítl, že nelze projednat ve společném řízení přestupek řidiče a přestupek provozovatele vozidla.

22. Dle § 125g zákona o silničním provozu platí, je-li zahájeno řízení o uložení pokuty za přestupek podle § 125f, nelze již zahájit řízení o přestupku pro stejné porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích. Řízení o přestupku lze zahájit, pokud se provozovatel vozidla zprostí odpovědnosti za přestupek podle § 125f odst.

6. V projednávaném případě správní orgán vedl řízení proti téže osobě, avšak v části přestupkového jednání se jednalo o odpovědnost subjektivní (ad I. skutkové věty výroku), v části šlo o odpovědnost provozovatele vozidla (ad II. skutkové věty). Šlo tedy o různá přestupková jednání, za něž nese odpovědnost táž fyzická osoba. Správnímu orgánu proto nic nebránilo projednat tyto přestupky v jednom řízení.

23. Za podstatné krajský soud považuje to, že z formulace skutkové věty ve výroku prvostupňového rozhodnutí je z popisu skutku zcela zřejmé, jaké přestupkové jednání bylo stíháno a že šlo ve skutečnosti o čtyři přestupková jednání, z nichž tři byla podle téže zákonné skutkové podstaty. Vzhledem k uvedenému tedy nepovažuje krajský soud formulaci výroku prvostupňového rozhodnutí za nesrozumitelnou ani nepřezkoumatelnou, a proto jsou námitky vztahující se k této otázce nedůvodné.

24. Pokud jde o konání společného řízení, Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil závěr, že neprojednání správních deliktů ve společném řízení ještě samo o sobě nepředstavuje vadu řízení, která má vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu. Klíčovou otázkou je, zda správní orgán při ukládání pokuty aplikoval tzv. absorpční zásadu (srov. přiměřeně závěry rozsudku ze dne 12. 4. 2018, č. j. 2 As 426/2017 - 62). Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009-62 uvedl, že z „hlediska trestního práva tedy nehraje roli, kdy všechny sbíhající se trestné činy vyjdou najevo, tato skutečnost nesmí být pachateli ani ku prospěchu, ani na újmu. Je zřejmé, že pro trestání souběhu není bezpodmínečně nutné vedení společného řízení, ale naopak je zcela nezbytné použití absorpční zásady, tedy vzájemné posouzení veškerých souvisejících trestních sazeb.

25. Podle Nejvyššího správního soudu je proto podstatné, aby při souběhu deliktů docházelo k uplatnění absorpce sazeb. V případě podané žalobní námitky ale žalobce vůbec netvrdí, že by o jiných jeho přestupcích/deliktech bylo již rozhodnuto, natož jakým rozhodnutím, jak a jakým způsobem toto rozhodnutí zasáhlo do jeho práv s ohledem na aplikaci výše uvedené zásady.

26. V posuzovaném případě se jednalo o přestupky dle § 125c odst. 1 písm. k) a § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona. Dle § 125c odst. 5 písm. g) téhož zákona se za tento přestupek uloží pokuta od 1 500 Kč do 2 500 Kč. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu (p)rávnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle § 125f odst. 4 téhož zákona, (z)a přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000 Kč. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí správního orgánu plyne, že jednání naplňovalo znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, jak citováno výše.

27. V souladu s výše uvedenými pravidly měl správní orgán uložit pokutu od 1 500 Kč do 2 500 Kč, přičemž správní orgán tak učinil. Správní orgán tak nepopřel smysl společného řízení a postupoval zcela v souladu se zákonem. Z prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, podle jakých ustanovení správní orgán při ukládání pokuty postupoval. Správní orgán vyložil, že neshledal polehčující okolnosti a jako přitěžující okolnost hodnotil opakování přestupkového jednání. Odvolací orgán se v napadeném rozhodnutí s postupem prvostupňového orgánu ztotožnil. Správní orgán tedy hodnotil v neprospěch stěžovatele to, že k porušení zákona došlo opakovaně v krátkém časovém úseku. Krajský soud se s hodnocením správního orgánu ztotožnil, přičemž v napadeném rozhodnutí neshledal nedostatky v popisu jednání v míře, která by v budoucnu mohla založit pochybnosti o trestání za totéž přestupkové jednání. PORUŠENÍ ZNAČKY č. IP 13c 28. Žalobce namítal, že správní orgán nijak neodůvodnil a neprokázal svůj závěr, že žalobce měl povinnost umístit parkovací lístek viditelně za čelní sklo svého vozidla. Správní orgán nijak nezkoumal a neprokázal ani to, zda vůbec bylo zpoplatnění parkování učiněno v souladu s § 23 zákona o pozemních komunikacích. Správní orgán též nezkoumal a neprokázal ani to, zda se ze strany žalobce jednalo o stání nebo pouze o zastavení.

29. Předně krajský soud uvádí, že ze všech úředních záznamů vyplývá, že u vozidla nebyl řidič přítomen, nikdo do automobilu nic nenakládal, nic nevykládal, apod. Zastavení vozidla znamená uvést vozidlo do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu. Z uvedeného je zjevné, že se o zastavení nejednalo a jednat nemohlo.

30. Správní orgány vycházely ze skutečnosti, že v daném místě byla dopravní značka IP 13c umístěna a všichni účastníci silničního provozu měli povinnost se jí řídit, neboť umístěná dopravní značka vyvolává právní účinky ve smyslu § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Povinnost řídit se dopravním značením vzniká okamžikem umístění dopravní značky do terénu, v tomto okamžiku se dopravní značka stává součástí systému pravidel silničního provozu. Žalobní bod se jeví jako účelový, neboť předmětem řízení je protiprávní jednání žalobce, nikoliv přezkum opatření obecné povahy, nebo oprávněnost umístění dopravní značky.

31. Tvrzení žalobce, že výrok rozhodnutí by měl obsahovat identifikaci správního aktu, na jehož základě byla na dané místo stanovena dopravní značka IP 13c, považuje krajský soud za neopodstatněné. Umístěná dopravní značka vyvolává právní účinky ve smyslu § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Povinnost řídit se dopravním značením vzniká okamžikem umístění dopravní značky do terénu, v tomto okamžiku se dopravní značka stává součástí systému pravidel silničního provozu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2012, č. j. 1 Aos 1/2012 – 30, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „opatření obecné povahy – stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikaci spočívající v umístění dopravní značky ve smyslu § 77 odst. 1 písm c) zákona o silničním provozu přijaté do 1. 4. 2008 nabývá účinnosti dnem, kdy došlo k faktickému umístění dopravní značky v terénu… od tohoto okamžiku bylo toto opatření obecné povahy účinné a účastníci silničního provozu se jím byli povinni řídit“). Dle krajského soudu nebylo povinností správního orgánu I. stupně zabývat se detailněji okolnostmi, za kterých byla na místě osazena dopravní značka č. IP 13c. Postup správních orgánů shledal krajský soud za zcela postačující.

32. Následující námitku, že se správní orgány nezabývaly podmínkami zpoplatnění parkování dle § 23 zákona o pozemních komunikacích, považuje krajský soud na nedůvodnou. Správní orgány nebyly povinny zabývat se podmínkami zpoplatnění parkování ve smyslu § 23 zákona o pozemních komunikacích na předmětném parkovišti, neboť podmínky zpoplatnění jsou implikovány správními akty města Trutnov. Žalobce se mýlí, pokud tvrdí nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů, když se správní orgány nezabývaly splněním podmínek zpoplatnění parkování. Krajský soud znovu opakuje, že umístěním dopravní značky do terénu je každý řidič motorového vozidla zavázán významem této dopravní značky, přičemž platí, že povinností každého řidiče je znalost veškerého dopravního značení a významu značení. Význam dopravní značky č. IP 13c je uveden v prováděcí vyhlášce č. 294/2015 Sb. a znamená „parkoviště s parkovacím automatem“. Zaparkováním předmětného vozidla byl řidič povinen řídit se podmínkami uvedenými na parkovacím automatu a byl povinen vyzvednout si parkovací lístek a ten umístit na viditelném místě za předním sklem vozidla. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí v tomto ohledu krajský soud neshledal.

33. Námitka je v daném případě naprosto irelevantní. Správní orgán správně uvedl, že místo bylo označeno dopravní značkou IP 13c „parkoviště s parkovacím automatem“ a šlo tedy o řádně označenou zónu parkování. Z fotografií a přiloženého plánku města je zřejmé umístění dopravního značení IP 13c a je zde i zaznačeno místo stání vozidla žalobce. Krajský soud má tedy za prokázané, že údaje zde uvedené odpovídají skutečnému stavu. Žalobce měl možnost vyjádřit se k údajům, neboť byl vyrozuměn o doplnění správního spisu o písemné podklady, této možnosti však nevyužil.

34. Krajský soud podotýká, že každému řidiči, který vlastní řidičský průkaz, musí být zcela zřejmé, že se po zakoupení parkovacího poplatku umístí parkovací lístek viditelně za předním sklem vozidla. Tuto informaci má řidič navíc uvedenou na parkovacím stojanu, u něhož lístek pořizuje, proto je tato povinnost zcela zřejmá všem účastníkům silničního provozu. I pokud by ale řidič parkovací lístek na viditelné místo za čelním sklem vozidla neumístil, na výzvu správního orgánu může prokázat zakoupení parkovacího lístku i dodatečně. Lze shrnout, že ze spisové dokumentace je zřetelné, že žalovaný přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí v plném rozsahu. Uzavřel, že z přestupkového spisu vyplývá, že skutková zjištění byla provedena tak, že nebylo pochybností o způsobu spáchání přestupku, a z podkladů shromážděných ve spise tak mohl prvostupňový správní orgán vycházet, neboť tyto nebudily pochybnosti, ani se nejevily rozpornými. S tímto závěrem správního orgánu I. stupně se krajský soud ztotožňuje. Námitka není důvodná. PORUŠENÍ ZNAČKY č. B 28 a č. V 12c 35. Žalobce dále namítal, že v případě údajných přestupků na Krakonošově náměstí správní orgán nijak nezkoumal, zda řidič žalobcova vozidla nesplňoval výjimku dle dodatkové tabulky „MIMO ZÁSOBOVÁNÍ“. K údajnému přestupku na ulici Farská pak žalobce namítal, že podle jeho názoru nemohlo dojít k porušení značky č. B 28 a č. V 12c, protože řidič žalobcova vozidla značku č. B 28 vůbec neviděl, neboť nebyla umístěna v jeho směru jízdy. Co se týče značky č. V 12c, tato samozřejmě vidět byla, nicméně řidič žalobcova vozidla měl za to, že její platnost byla přerušena značkou č. IP 13c s dodatkovou tabulkou „50m ZPĚT NA SLOVANSKÉ NÁMĚSTÍ“, z čehož podle názoru žalobce plyne, že tato značka platí 50m „nazpět“ ve směru na Slovanské náměstí, tedy i v místě, kde bylo vozidlo žalobce ponecháno.

36. Krajský soud uvádí, že dopravní značka č. B 28 (zákaz zastavení) platí pro tu stranu pozemní komunikace, u níž je umístěna, ve smyslu § 3 odst. 1 vyhlášky č. 294/2015. Umístění této dopravní značky při okraji pravého jízdního pruhu pak vychází toliko z § 2 odst. 4 vyhlášky č. 294/2015. Ze žurnalizované fotodokumentace ve správním spise je zřejmé, že řidič vozu tuto značku vzhledem k přikázanému směru jízdy v dané ulici musel při parkování na Krakonošově náměstí vidět. Námitka žalobce je irelevantní též u přestupkového jednání na ulici Farská, a to s ohledem na vodorovné žluté značení – značku č. V 12c, podle níž se mohl řidič vozidla zachovat. Pokud se řidič rozhodne zastavit své auto v protisměru obvyklé jízdy po pozemní komunikaci, nemění to nic na jeho povinnosti dodržovat dopravní značení umístěné v pruhu směru jízdy. Neopodstatněná je tedy námitka žalobce, že značku nemohl vidět, neboť každý řidič je povinen respektovat dopravní předpisy a požadavek ověřit sdělení svislého dopravního značení patří mezi elementární náležitosti koexistence v dopravním provozu. Vzhledem k řečenému je proto bezpředmětná též polemika žalobce s tím, že dle jeho názoru dodatková tabulka rušila značku č. V 12c. NESDĚLENÍ OPRÁVNĚNÉ ÚŘEDNÍ OSOBY, NÁMITKA PODJATOSTI 37. Žalobce dále namítá, že ačkoliv o to žádal již v odvolání dne 5. 2. 2018, žalovaný mu včas nesdělil, jaká oprávněná úřední osoba bude o jeho odvolání rozhodovat, a bylo mu tak znemožněno podat námitku podjatosti. Žalobce proto vznesl námitku podjatosti proti oprávněné úřední osobě, která se svým zjevně nezákonným a účelovým postupem snažila žalobci zamezit zjistit, kdo bude o jeho odvolání rozhodovat a tím mu také účinně znemožnit podat námitku podjatosti v rámci odvolacího řízení. Takový postup je podle žalobce motivován tím, že žalovaný, resp. některé jeho oprávněné úřední osoby (mezi které zjevně patří i oprávněná úřední osoba v této věci), chovají negativní emoce vůči jeho zmocněnci, vůči kterému se často také negativně vyjadřují v rámci svých rozhodnutí, vyjádření k žalobám, i v rámci jiných podání.

38. Pokud jde o námitku nesdělení jména oprávněné úřední osoby, k tomu krajský soud uvádí, že takový postup, byť nebyl v souladu se zákonem (§ 15 odst. 4 s.ř.), nemohl žalobce poškodit na jeho procesních právech, když žalobce ani v žalobě neuvedl žádné okolnosti proti v době sepsání žaloby již jemu známé oprávněné úřední osobě, jak ostatně dovodil rovněž NSS v rozsudku ze dne 6. 10. 2016, č.j. 2 As 161/2016-52: „Nejvyšší správní soud nepřistoupil ani na stěžovatelovu argumentaci, že mu bylo znemožněno účinně se bránit tím, že mu nebyla sdělena oprávněná úřední osoba. Stěžovatel podal blanketní odvolání, v němž zároveň požádal o toto sdělení. Správní orgán mu však následně zaslal výzvu k odstranění vad odvolání ve lhůtě 5 dnů s tím, že jej poučil, že za situace, nedoplní-li odvolání, bude toto postoupeno odvolacímu orgánu i bez doplněných náležitostí. Stěžovatel tak nemohl zůstat překvapen rozhodnutím žalovaného, nedoplnil-li sám odvolání, k čemuž byl řádně vyzván. Skutečnost, že mu správní orgán nesdělil oprávněnou úřední osobu, je sice pochybením, nemohlo však v stěžovateli vyvolat očekávání, že o odvolání nebude rozhodnuto. Tvrzení, že by případně podjatá úřední osoba mohla zneužít skutečnosti uvedené v doplnění odvolání, je nepodložená a neopodstatněná. Stěžovatel neuvádí, jakým způsobem by tato osoba mohla jeho tvrzení zneužít, a jeho tvrzení tak zůstává v poloze pouhé spekulace. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že rozhodnutí žalovaného nebylo překvapivé, a tato námitka proto není důvodná.“ 39. Žalobce v žalobě nesdělil relevantní důvody tvrzené podjatosti, proto lze uplatněnou námitku považovat pouze za účelovou a bez relevance k napadenému rozhodnutí žalovaného. Smyslem úpravy zakotvené v § 15 odst. 4 správního řádu není podávání nedůvodných námitek podjatosti proti oprávněným úředním osobám. Porušení tohoto práva je proto třeba hodnotit s ohledem na skutečnost, zda mohlo mít za následek, že by ve věci nerozhodovala nestranná osoba. Právě pro ověření možného skutečného zásahu do práv žalobce rozhodováním podjatou úřední osobou bylo potřeba, aby žalobce v žalobě uvedl konkrétní důvody, pro které měla být rozhodující oprávněná úřední osoba podjatá. MATERIÁLNÍ STRÁNKA PŘESTUPKU 40. Žalobce namítá, že se správní orgán nijak blíže nezabýval tím, zda údajný skutek naplnil materiální stránku přestupku.

41. Ohledně materiálního znaku skutkové podstaty Nejvyšší správní soud v minulosti zaujal a i v dalších rozhodnutích potvrdil tento názor: „Lze obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ (rozsudek ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45, rozsudek ze dne 6. 1. 2012, čj. 5 As 106/2011-77, a rozsudek ze dne 27. 9. 2012, čj. 1 As 118/2012-23). Z výše uvedeného vyplývá, že korekce přes materiální stránku přestupku je vyhrazena jen případům výjimečným, s mimořádně nízkou škodlivostí pro společnost.

42. V právě projednávaném případě se všechna přestupková jednání udála v běžnou denní dobu a řidič vozidla byl vždy vzdálen po takovou dobu, že Městská policie Trutnov stihla učinit veškeré úkony ke zdokumentování, tedy se zjevně nejednalo o pouhé zastavení. Dle krajského soudu, porušil-li nezjištěný řidič dopravní značku a naplnil-li tím formální znaky skutkové podstaty přestupku, je zásadně naplněn i znak materiální, ledaže by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost příslušného jednání snižovaly natolik, že by materiální znak naplněn nebyl. Takové zvláštní okolnosti krajský soud neshledal. Skutková podstata přestupku byla naplněna způsobem obvyklým. Správní orgán se dostatečně zabýval odůvodněním naplnění materiální stránky přestupku; dopravní značení má konstantní platnost, a to i tehdy, kdy v daném čase a místě se nemusí trvání na jeho dodržování jevit jako bezpodmínečné, tj. i tehdy, kdy fakticky nemusí v zákazu stojící vozidlo bránit jinému v průjezdu či v parkování.

43. V žalobě byl obsažen nesouhlas s tím, aby byly osobní údaje žalobce a jeho právního zástupce zveřejňovány na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu, a to včetně požadavku na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. Krajskému soudu je z vlastní rozhodovací činnosti známo, že se jedná o běžnou součást žalob podávaných výše uvedeným právním zástupcem, přičemž bylo ze strany Nejvyššího správního soudu opakovaně judikováno, že je anonymizace účastníků řízení dostatečným způsobem zajištěna (uvedeny jsou pouze iniciály). Pokud se jedná o právního zástupce, krajský soud k tomu dodává, že zveřejňování jeho osobních údajů v souvislosti s výkonem advokátní praxe obecně podléhá jinému právnímu režimu, resp. požívá jinou míru právní ochrany. Ve zbytku lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 8 As 64/2018-44: „Zveřejňování a anonymizace rozhodnutí tohoto soudu se řídí § 129 a násl. Směrnice č. 3/2017, Kancelářský a spisový řád Nejvyššího správního soudu, účinné od 1. 7. 2017. Podle § 130 odst. 2 při anonymizaci nahradí kancelář v záhlaví rozhodnutí u fyzických osob jména a příjmení iniciálami; ostatní údaje týkající se těchto osob zcela smaže. V odůvodnění nahradí veškeré anonymizaci podléhající údaje u fyzických osob iniciálami, případně jinými vhodnými zkratkami, které znemožní jejich ztotožnění. Z uvedeného plyne, že jméno ani adresa žalobce nejsou v anonymizované verzi rozhodnutí zveřejňovány. Iniciály žalobce nejsou podle zdejšího soudu v daném případě údajem, podle kterého by bylo možné žalobce identifikovat, a proto není důvodu, aby nebyly zveřejněny. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval (srov. např. rozsudek ze dne 31. 5. 2012, čj. 9 Ans 5/2012-29), jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že způsob, jakým zdejší soud standardně zveřejňuje anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních údajů či soukromí žalobce anebo Mgr. V. V..“ V. Závěr a náklady řízení 44. S ohledem na vše shora uvedené dospěl krajský soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti, zamítl soud žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

45. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení