29 A 88/2018 - 47

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Petra Pospíšila ve věci žalobkyně: M. Z. zastoupená advokátem JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D. sídlem V Jámě 699/1, 110 00 Praha proti žalovanému: Magistrát města Prostějova sídlem nám. T. G. Masaryka 130/14, 796 01 Prostějov o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vydání společného souhlasu – územního souhlasu a souhlasu s provedením ohlášeného stavebního záměru ze dne 2. 5. 2018, č. j. PVMU 65311/2018 61, takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající ve vydání společného souhlasu - územního souhlasu a souhlasu s provedením ohlášeného stavebního záměru ze dne 2. 5. 2018, č. j. PVMU 65311/2018 61, byl nezákonný.

II. Žalovanému se přikazuje, aby ve vztahu ke společnému souhlasu - územnímu souhlasu a souhlasu s provedením ohlášeného stavebního záměru ze dne 2. 5. 2018, č. j. PVMU 65311/2018 61, postupoval podle § 156 odst. 2 části věty první před středníkem zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, za přiměřeného použití ustanovení hlavy IX části druhé správního řádu.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to k rukám jejího advokáta JUDr. Jakuba Dohnala, Ph.D. do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

1. Žalobou doručenou dne 30. 5. 2018 Krajskému soudu v Ostravě a usnesením ze dne 4. 6. 2018, č. j. 65 A 54/2018-8, postoupenou Krajskému soudu v Brně žalobkyně brojila proti nezákonnému zásahu, který měl spočívat ve vydání společného souhlasu – územního souhlasu a souhlasu s provedením ohlášeného stavebního záměru ze dne 2. 5. 2018, č. j. PVMU 65311/2018 61, kterým byl vyjádřen souhlas se stavebním záměrem stavebníků Ing. P. K. a G. K., oba bytem Z. H. 377/15, P. „Přístavba skladu“ v ulici D. 59, č. p. 7, na pozemcích parc. č. st. 68, st. 560 v katastrálním území D.

2. Žalobkyně má za to, že tento společný souhlas neměl být vydán, neboť pro jeho vydání nebyly splněny zákonné podmínky, a proto jej považuje za nezákonný. Jelikož souhlas podle § 96 a § 105 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) není rozhodnutím, podává proti němu v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010-76, publikovaným pod č. 2725/2013 Sb. NSS (všechna zde uvedená rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), žalobu na ochranu před nezákonným zásahem.

3. Nezákonnost společného souhlasu žalobkyně spatřuje v tom, že připojená závazná stanoviska některých dotčených orgánů jsou nezákonná (věcně nesprávná), že nebyla připojena žádná stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury, a že souhlas žalobkyně jakožto osoby, jejíž vlastnické právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům může být umístěním stavebního záměru přímo dotčeno, nebyl dán, resp. byl podmíněn a podmínky nebyly splněny. Kvůli uvedeným vadám podle žalobkyně nebyly splněny podmínky pro vydání společného souhlasu, ale mělo být vedeno standardní území a stavební řízení.

4. Žalobkyně namítala, že nedala souhlas se stavebním záměrem, který byl společným souhlasem povolen. Na situační výkres, který byl žalobkyni stavebníkem předložen, napsala „Souhlasím s návrhem a umístěním stavebního objektu skladu o ploše 34,7m2 dle předložené projektové dokumentace za předpokladu, že výška nově přistavěného objektu nepřesáhne hranici 3,25 m nad úroveň stávajícího chodníku a případná dodatečně umístěná okna nepřesáhnou svou horní hranou 2,0 m nad hranici stávající úrovně chodníku.“ Protože dle projektové dokumentace výška přístavby skladu má být 4,3 m a horní hrana oken 2,8 m, je zjevné, že jí stanovené podmínky nebyly dodrženy, což je nutno vyložit tak, že souhlas se stavebním záměrem nebyl dán.

5. Žalobkyně dále namítala, že stavebníci nedoložili žádný dokument, z nějž by vyplývalo, že požárně nebezpečné pásmo nezasáhne na pozemky žalobkyně. Žalobkyně nevyslovila souhlas s dosahem požárně nebezpečného pásma na její nemovité věci, přitom je možné, že požárně nebezpečné pásmo by na její pozemky dosáhlo.

6. Další důvod nezákonnosti žalobkyně spatřuje v tom, že stavební záměr není v souladu s platným územním plánem. Namítala, že nebylo prokázáno, že řešení, včetně zajištění nároků statické dopravy, je v souladu s ochranou hodnot území [dle bodu 3.3.4. písm. c) územního plánu]. Zdůraznila, že areál společnosti KENTAUR Saddlery s.r.o. (nájemce stavebníků) se nachází přímo u bývalé návsi původní vesnice D. a i budoucí přístavba by byla z návsi snadno viditelná. Dotčená by tedy byla hodnota území z vizuální stránky. Rovněž stav statické dopravy by se podle žalobkyně významně zhoršil, přičemž již nyní je kritický. Přístavbou skladu by došlo ke zmenšení prostoru vnitřního dvora, a v důsledku toho k vytlačení automobilů do ulic. Náves zaplněná parkujícími auty je znehodnocena po estetické stránce a také snižuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, snižuje kvalitu obytného prostředí souvisejícího území a zvyšuje dopravní zátěž v obytných lokalitách. Stavební úřad se měl podle názoru žalobkyně těmito hledisky zabývat a stavební záměr nepovolit nebo jeho realizaci podmínit vyřešením statické dopravy. Žalobkyně má rovněž za to, že přístavba areálu není v měřítku úměrném potenciálu území, jelikož dle webových stránek nájemce stavebníka firma expandovala do mnoha evropských zemí. Měřítko úměrné potenciálu území by v případě skladu mohl být např. sklad zeleniny pro zásobování obchodů v obci Prostějov, nebo sklad autodílů pro zásobování autoservisů v blízkém okolí, nikoli však sklad sedel a jezdeckých potřeb pro značnou část Evropy.

7. Splnění podmínek mělo být podle žalobkyně prokázáno územní studií s důrazem na dopravní obslužnost. V územním plánu není stanovena žádná výjimka, kdy by v případě staveb a zařízení pro nerušivou výrobu, nerušivé služby a sklady územní studie nemusela být vypracována.

8. Žalobkyně má za to, že stavebním záměrem mohou být dotčena práva vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury, proto stavebník měl doložit i jejich stanoviska k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem podle § 96 odst. 3 písm. c) stavebního zákona. Stavebníci sice předložili jednoduchý popis záměru s výkresy, tento však vůbec neřeší např. elektroinstalaci nebo vytápění.

9. Další pochybení žalobkyně spatřuje v tom, že průvodní zpráva, technická zpráva, souhrnná technická zpráva i výkresová dokumentace nesprávně označují místo stavby „k.ú. Prostějov, p.č. - 68“, avšak stavba je na pozemku p.č.st. 68.

10. Konečně žalobkyně poukázala na formální vadu žádosti o společný souhlas, kdy tato žádost je podepsána jednou osobou, avšak ve spisu se nenachází žádná plná moc. Žádost tedy nebyla podána všemi oprávněnými osobami.

11. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud rozsudkem určil, že zásah v podobě společného souhlasu byl nezákonný, a aby žalovanému přikázal do 5 dnů od právní moci rozsudku tento společný souhlas zrušit.

II. Vyjádření žalovaného k žalobě a replika žalobkyně

12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že pro vydání společného souhlasu je třeba připojit doklady podle § 96 odst. 3 písm. a) – e) stavebního zákona a dokumentaci podle povahy záměru uvedenou v § 105 odst. 2 – 6 stavebního zákona. Jedním z požadavků je potřeba doložení souhlasu osob, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám nebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být umístěním stavebního záměru přímo dotčeno, souhlas s navrhovaným záměrem musí být vyznačen na situačním výkresu. Žalovaný uvedl, že stavebník předložil na situačním výkresu souhlas žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyně svůj souhlas na situačním výkresu podmínila, resp. uvedla podmínky, za kterých s daným záměrem souhlasí, není dle žalovaného rozhodné. Pokud žalobkyně s předmětným stavebním záměrem v podobě, v jaké jí byl předložen k podpisu ze strany stavebníka, nesouhlasila, neměla na situační výkres svůj podpis vyznačovat. Žalovaný by poté nemohl společný souhlas vydat, neboť by nebyly připojeny potřebné doklady a náležitosti, tudíž by věc projednal v územním a stavebním řízení, ve kterém by žalobkyně mohla uplatnit svoje námitky. Žalovaný má za to, že k pochybení došlo na straně žalobkyně, když náležitě nehájila svoje práva. K námitce absence stanovisek vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury žalovaný uvedl, že v rámci předmětného stavebního záměru k žádnému novému napojení nedošlo a ani nebylo zasaženo do ochranných a bezpečnostních pásem stávajících sítí, proto nebyla stanoviska vyžadována.

13. Na základě výše uvedeného má žalovaný za to, že žaloba je nedůvodná, a proto navrhl, aby ji soud v plném rozsahu zamítl.

14. V reakci na vyjádření žalovaného byla soudu doručena replika, v níž žalobkyně uvedla, že výklad žalovaného ohledně podmíněného souhlasu je v rozporu s pravidly výkladu právních jednání ve smyslu § 555 a § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Stavebník žalobkyni předložil situační výkres, na němž bylo rukou předepsáno „BEZ NÁMITEK 23. 4. 2018 Z. M.“, toto žalobkyně nepodepsala, ale dopsala vlastní text, za jakých podmínek se záměrem souhlasí. O tom svědčí jiné písmo a odlišná barva použité tužky. Dle žalobkyně je zjevné, že její úmysl byl vyjádřit, že není proti realizaci jakéhokoli záměru stavebníka, ale že předložený návrh jí vadí ve dvou ohledech, a proto souhlasí s jeho realizací jen tehdy, pokud bude výška stavby snížena a nedojde k dodatečnému umístění oken příliš vysoko. Obsah právního jednání žalobkyně byl dle jejího názoru jednoznačný – souhlasí s realizací záměru pouze za splnění určitých podmínek. Podmínky souhlasu stanovené žalobkyní nebyly splněny, tudíž je nutno její vyjádření na situačním výkresu chápat jako nesouhlas s povoleným záměrem.

III. Posouzení věci soudem

15. Předmětem podané žaloby učinila žalobkyně zásah žalovaného spočívající ve vydání společného souhlasu - územního souhlasu a souhlasu s provedením ohlášeného stavebního záměru „Přístavba skladu“ v ulici D. 59, č. p. 7, na pozemcích parc. č. st. 68, st. 560 v katastrálním území D.

16. V takto vymezeném rámci se soud nejdříve musel zabývat splněním podmínek řízení.

17. Podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“.

18. Žalovaným je podle § 83 s. ř. s. správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah; jde-li o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru, je žalovaným správní orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen, a u obecní policie obec.

19. Podle § 84 odst. 1 s. ř. s. musí být žaloba podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo.

20. Zákon pojem nezákonného zásahu, pokynu nebo donucení blíže nedefinuje. Jde o vcelku různorodou skupinu úkonů, které nenaplňují znaky rozhodnutí, a přesto jsou způsobilé zasáhnout do právní sféry konkrétních jedinců, přímo je zkrátit na právech (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2007, č. j. 2 Aps 1/2007-58). Musí se jednat o opatření, které je závazné a lze jej vynutit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. 2 Aps 3/2007-91, publikovaný pod č. 2199/2011 Sb. NSS).

21. Ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s. je přitom důvodná tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky plynoucí z těchto ustanovení. Není-li tedy byť jen jediná ze zákonných podmínek splněna, nelze ochranu před zásahem správního orgánu poskytnout (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005-65, publikovaný pod č. 603/2005 Sb. NSS, dále též např. rozsudek téhož soudu ze dne 9. 1. 2013, č. j. 1 Aps 10/2012-20).

22. Jak plyne z výše uvedeného, o zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. se v prvé řadě jedná pouze za předpokladu, že v žalobě tvrzeným jednáním by žalobce mohl alespoň potenciálně být přímo zkrácen na svých právech. To konkrétně znamená, že mezi napadeným zásahem a tvrzeným porušením práv musí existovat bezprostřední vztah (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Aps 1/2006-80, publikovaný pod č. 1176/2007 Sb. NSS, a ze dne 17. 7. 2007, č. j. 2 Aps 1/2007-58).

23. Aktivní legitimace v řízení o žalobě ve smyslu § 82 s. ř. s. tedy svědčí každému, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech zásahem správního orgánu. Určující skutečností pro vyslovení závěru o existenci aktivní legitimace na straně žalobkyně je tedy tvrzení přímého zkrácení na právech zásahem správního orgánu, nikoli skutečnost, že k přímému zásahu do jejích práv skutečně došlo (to již je otázkou pro posouzení žaloby ve věci samé). Přímé zkrácení na svých právech napadeným aktem žalovaného je ze strany žalobkyně tvrzeno a je jím argumentováno. Tato podmínka řízení je tedy splněna.

24. Pokud jde o legitimaci pasivní, žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah. Tu je nepochybně správním orgánem žalovaný; jeho identifikace není spornou. Spornou není ani skutečnost, že jde o správní orgán. I tato podmínka řízení je tedy splněna.

25. Žaloba byla podána dne 30. 5. 2018, přičemž z časového vymezení specifikovaného zásahu vyplývá, že byla podána včas.

26. Rovněž není dána nepřípustnost žaloby dle § 85 s. ř. s. v tom smyslu, že by se žalobkyně mohla ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky a přitom tuto možnost nevyužila. Za právní prostředek ochrany nebo nápravy, který má žalobce v případě podání žaloby dle § 82 a násl. s. ř. s. za povinnost vyčerpat, z povahy věci není možné považovat podnět k provedení přezkumného řízení, a jiné opravné prostředky nepřipadají s ohledem na povahu společného souhlasu podle § 96a stavebního zákona v úvahu.

27. K dané otázce, stejně jako k napadenému aktu žalovaného, lze uvést, že jeho povaha jako nezákonného zásahu již byla vymezena judikaturou správních soudů. Zejména je třeba připomenout usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010-76, dle něhož souhlasy vydávané dle stavebního zákona, zejména dle § 96, § 106, § 122 a § 127, které stavební úřad výslovně či mlčky činí k ohlášení či oznámení, jsou jinými úkony dle části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“); tyto souhlasy nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s. ř. s. a soudní ochrana práv třetích osob je zaručena žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82 s. ř. s.

28. Soud se, v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, v intencích žalobních bodů zabýval tím, zda lze na základě zjištěného skutkového stavu dospět k závěru o nezákonném zásahu žalovaného, přičemž shledal, že žaloba je důvodná.

29. Z předmětného společného souhlasu vyplývá, že žalovaný při posuzování záměru postupoval podle § 96a odst. 3, § 96 odst. 4 a § 106 stavebního zákona a zjistil, že společné oznámení splňuje požadavky § 96a odst. 2, § 96, § 104 odst. 1 a 2 a § 105 stavebního zákona.

30. Podle § 96a odst. 2 věty první stavebního zákona „[p]odá-li stavebník oznámení záměru podle § 96 a ohlášení stavebního záměru podle § 105 (dále jen "společné oznámení záměru"), vydá stavební úřad společný souhlas, za předpokladu, že jsou splněny požadavky a podmínky § 96 a 105“.

31. Podle § 96a odst. 3 stavebního zákona stavební úřad při posuzování oznámení záměru a ohlášení stavebního záměru postupuje podle § 96 odst. 4 s přihlédnutím k § 106.

32. Podle § 96a odst. 5 věty druhé stavebního zákona dojde-li stavební úřad k závěru, že společné oznámení záměru nesplňuje podmínky pro vydání územního souhlasu nebo souhlasu s provedením ohlášeného stavebního záměru, nebo mohou být přímo dotčena práva dalších osob kromě osob uvedených v § 96 odst. 3 písm. d) a v § 105 odst. 2 písm. f), rozhodne usnesením o provedení společného územního a stavebního řízení.

33. Soud se v prvé řadě zabýval žalobní námitkou, že souhlas žalobkyně, jakožto osoby, jejíž vlastnické právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům může být umístěním stavebního záměru přímo dotčeno, nebyl dán, a proto nebyly splněny podmínky pro vydání společného souhlasu.

34. Podle § 96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona platí, že k oznámení záměru oznamovatel mimo jiné připojí souhlasy osob, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být umístěním stavebního záměru přímo dotčeno; souhlas s navrhovaným záměrem musí být vyznačen na situačním výkresu; souhlas se nevyžaduje v případech stavebních záměrů uvedených v § 103, pokud nejsou umístěny ve vzdálenosti od společných hranic pozemků menší než 2 m.

35. Ze znění citovaného ustanovení je zjevné, že jednou z nezbytných podmínek pro vydání územního souhlasu je připojení souhlasů vlastníků sousedních pozemků s navrhovaným záměrem, v daném případě se jednalo o souhlas žalobkyně. Ze správního spisu však soud zjistil, že souhlas žalobkyně se stavebním záměrem nebyl dán.

36. Součástí správního spisu je koordinační studie stavebního záměru „Přístavba skladu“, na níž je rukou napsáno „Bez námitek 23. 4. 2018 Z. M.“ a pod tímto textem je pod hvězdičkou (odkazující ke shora uvedenému textu) rovněž rukou, avšak zjevně jinou tužkou a jiným písmem uvedeno „Souhlasím s návrhem a umístěním stavebního objektu skladu o ploše 34,7 m2 dle předložené projektové dokumentace za předpokladu, že výška nově přistaveného objektu nepřesáhne hranici 3,25 m nad úroveň stávajícího chodníku a případná dodatečně umístěná okna nepřesáhnou svou horní hranou 2,0 m nad hranici stávající úrovně chodníku. Z. M.“. Z projektové dokumentace (konkrétně např. z výkresu „pohledy – nový stav“) vyplývá, že výška přístavby má být 4,3 m a horní hrana oken má být ve výšce 2,8 m.

37. Soud se neztotožnil s tvrzením žalovaného, že stavebník v souladu s § 96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona souhlas žalobkyně na situačním výkresu předložil, přičemž je nerozhodné, že žalobkyně svůj souhlas podmínila, resp. uvedla podmínky, za nichž s daným záměrem souhlasí.

38. Z povahy územního souhlasu vyplývá, že tento institut lze využít pouze ve skutkově a procesně jednoduchých případech, které mají z hlediska sousedských vztahů bezkonfliktní povahu, přičemž důležitým faktorem této bezkonfliktnosti je právě výslovný souhlas mezujících sousedů. Souhlas vlastníka sousedního pozemku musí být výslovný, musí být zřejmé, kdo jej učinil, s čím konkrétně souhlasí a kdy svůj souhlas dal. Souhlas musí být vyjádřen na situačním výkresu, aby bylo zajištěno, že ten, kdo souhlas udělil, má představu o situování předmětného záměru na pozemku, o odstupech od sousedních pozemků apod. Ačkoli to zákon nestanoví, je z povahy věci nutné, aby se jednalo o souhlas bezpodmínečný, jelikož jedině tak je zřejmé, že je splněna podmínka zmíněné bezkonfliktní povahy záměru. V rámci procesu vedoucího k vydání územního souhlasu není prostor pro vypořádávání námitek osob, jejichž souhlas je k vydání územního souhlasu třeba.

39. Text obsažený na koordinační studii sice obsahuje podpis žalobkyně, podmínkou pro vydání územního souhlasu však není podpis vlastníka sousedního pozemku, ale jeho výslovný a bezpodmínečný souhlas s oznamovaným záměrem. Z vyjádření žalobkyně uvedeného na koordinační studii je patrné, že žalobkyně souhlasí se záměrem pouze v případě, že bude zachována určitá výška přistaveného objektu a že horní hrana oken nepřesáhne určitou výšku. Z této formulace je nutno vyvodit, že žalobkyně souhlasí se záměrem pouze za určitých podmínek, a pokud by tyto podmínky splněny nebyly, souhlas se záměrem nebyl z její strany dán. Jelikož z obsahu projektové dokumentace je zřejmé, že oznamovaný záměr požadavkům žalobkyně nevyhovoval, není možné dospět k jinému závěru, než že žalobkyně souhlas se záměrem, odpovídajícím obsahu projektové dokumentace, nedala. Jiný závěr by odporoval elementárním pravidlům výkladu právního jednání i obecným pravidlům logiky. Výklad, že jako podmínka pro vydání územního souhlasu postačí i podmíněný souhlas, je rovněž v rozporu s účelem institutu územního souhlasu, jehož použití je aplikovatelné pouze na záměry, k nimž nemají vlastníci sousedních pozemků žádné připomínky.

40. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že v daném případě nebyly splněny požadavky pro vydání územního souhlasu vyplývající z § 96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona, jelikož nebyl doložen souhlas žalobkyně, jakožto osoby, jejíž vlastnické právo k sousedním stavbám a pozemkům může být umístěním stavebního záměru přímo dotčeno, s oznamovaným záměrem. Za takových podmínek (oznámení záměru nesplňuje podmínky pro vydání územního souhlasu) stavební úřad neměl vydat společný souhlas, ale v souladu s § 96a odst. 5 stavebního zákona rozhodnout o provedení společného územního a stavebního řízení. Společný souhlas byl tedy vydán v rozporu s právními předpisy.

41. Podle § 87 odst. 2 věty první s. ř. s. soud rozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem.

42. V daném případě se žalobkyně domáhala vydání jednak deklaratorního výroku (určení, že zásah byl nezákonný), jednak konstitutivního výroku (přikázání žalovanému, aby společný souhlas zrušil).

43. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již citovaném usnesení ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010-76, v této souvislosti uvedl: 44.„

42. Rozšířený senát spatřuje případnou nezákonnost zásahu v pochybení stavebního úřadu, kdy dojde k rozporu mezi skutečným a deklarovaným stavem uvedeným v souhlasu (např. kdy se změna v účelu užívání stavby dotkne práv třetích osob a stavební úřad nepostupuje dle § 127 odst. 3 stav. zák.). Pokud je tímto souhlasem založen a jeho existencí udržován nezákonný stav a trvají jeho důsledky (užívání stavby závadným způsobem), zakáže soud správnímu orgánu vycházet z daného nezákonného souhlasu ve své další úřední činnosti. Obnovení stavu před zásahem lze dosáhnout tak, že soud přikáže správnímu orgánu, je-li to možné, postupovat ve vztahu k nezákonnému souhlasu dle § 156 odst. 2 spr. ř. 45.

43. Objektivní možnost či nemožnost příkazu k obnovení stavu před zásahem, vysloveného v soudním rozhodnutí a adresovaného správnímu orgánu, posuzuje soud v souladu s § 87 odst. 1 s. ř. s. na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí; toliko v případě, že soud pouze určuje (deklaruje), zda zásah byl nezákonný, vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu. Rozsudek soudu tedy nebude obsahovat výrok týkající se případného obnovení stavu před zásahem v případech, kdy zrušení napadeného souhlasu stavebního úřadu, byť byl soudem shledán nezákonným, nebude ze skutkových či právních důvodů zcela zjevně možné. V ostatních případech však soud nezkoumá a závazně nehodnotí splnění dále uvedených podmínek pro výsledek postupu správního orgánu podle § 156 odst. 2 spr. ř., neboť by tím nahrazoval předem správní orgán v jeho věcné kompetenci. 46.

44. Vzhledem k užití § 156 odst. 2 spr. ř. je zapotřebí brát zřetel na přiměřené použití ustanovení hlavy IX. části druhé spr. ř. o přezkumném řízení. V § 94 odst. 4 spr. ř. je obsažena ochrana dobré víry žadatele. I když dojde správní orgán k závěru, že rozhodnutí (v daném případě souhlas) bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, pokud by byla újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí (souhlasu) v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, správní orgán přezkumné řízení zastaví, resp. vydaný souhlas nelze zrušit. Správní orgán musí při postupu dle § 156 odst. 2 spr. ř. také zkoumat, zdali jsou pro případné zahájení přezkumu či v jeho rámci pro následné zrušení vydaného souhlasu zachovány zákonné lhůty. Pouze při respektování těchto zákonných podmínek je možné vydaný nezákonný souhlas usnesením zrušit. 47.

45. Pokud nebude zrušení souhlasu a obnovení stavu před zásahem z výše uvedených důvodů možné, je i v tomto případě podstatné vydat deklaratorní rozhodnutí o existenci nezákonného zásahu, neboť toto rozhodnutí může žalobci ve smyslu § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, napomoci při uplatňování náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.“ 48. Jelikož byl žalobou napadený společný souhlas, jak soud dovodil výše, vydán v rozporu s právními předpisy, soud podle § 87 odst. 2 věty první s. ř. s. určil, že zásah spočívající ve vydání společného souhlasu byl nezákonný.

49. Vzhledem k důvodu nezákonnosti společného souhlasu se již soud pro nadbytečnost nezabýval ostatními v žalobě uplatněnými námitkami.

50. Podle § 156 odst. 2 správního řádu vyjádření, osvědčení nebo sdělení správního orgánu, které je v rozporu s právními předpisy a které nelze opravit podle odstavce 1, zruší usnesením správní orgán, který je vydal nebo učinil, a to s účinky ode dne, kdy bylo zrušované vyjádření nebo osvědčení vydáno anebo sdělení učiněno, nestanoví-li zákon jiný postup; takové usnesení lze vydat po dobu, po kterou trvají účinky vyjádření, osvědčení nebo sdělení. Na tento postup se přiměřeně použijí ustanovení hlavy IX části druhé o přezkumném řízení.

51. Soud má za to, že na zrušení společného souhlasu se nevztahuje lhůta uvedená v § 156 odst. 2 části věty první za středníkem správního řádu („takové usnesení lze vydat po dobu, po kterou trvají účinky vyjádření, osvědčení nebo sdělení“), nýbrž speciální lhůta stanovená ve stavebním zákoně. Podle § 96 odst. 4 věty osmé a deváté stavebního zákona územní souhlas lze přezkoumat v přezkumném řízení, které lze zahájit do 1 roku ode dne, kdy územní souhlas nabyl právních účinků. Rozhodnutí ve věci v přezkumném řízení v prvním stupni nelze vydat po uplynutí 15 měsíců ode dne, kdy územní souhlas nabyl právních účinků. Podle § 106 odst. 2 věty osmé a deváté stavebního zákona lze souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru přezkoumat v přezkumném řízení, které lze zahájit do 1 roku ode dne, kdy souhlas nabyl právních účinků. Rozhodnutí ve věci v přezkumném řízení v prvním stupni nelze vydat po uplynutí 15 měsíců ode dne, kdy souhlas nabyl právních účinků. I když se v § 96a stavebního zákona upravujícího společný souhlas shodné či podobné ustanovení nenachází, není zde podle názoru soudu racionálního důvodu, aby u společného souhlasu bylo postupováno jinak; per analogiam proto je třeba dospět k tomu, že společný souhlas lze přezkoumat v přezkumném řízení, které lze zahájit do 1 roku ode dne, kdy společný souhlas nabyl právních účinků. Rozhodnutí ve věci v přezkumném řízení v prvním stupni nelze vydat po uplynutí 15 měsíců ode dne, kdy společný souhlas nabyl právních účinků. K tomuto závěru dospěla i komentářová literatura (Roztočil, A. a kol. Stavební zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 403-404): „Ačkoli to § 96a výslovně nestanoví, není pochyb, že i pro společný souhlas platí lhůta 1 rok od účinnosti územního souhlasu pro jeho zrušení (tato právní úprava je speciální ve vztahu k § 156 odst. 2 SpŘ, který žádnou lhůtu k přezkoumání aktu dle části čtvrté SpŘ nestanoví).“ Možnost zrušení společného souhlasu tedy není limitována trváním jeho účinků, nýbrž zákonem stanovenými lhůtami.

52. Jelikož Krajský soud v Brně neshledal, že by v daném případě bylo zrušení napadeného společného souhlasu ze skutkových nebo právních důvodů zcela zjevně nemožné (roční lhůta pro zahájení přezkumného řízení ve smyslu § 96 odst. 4, resp. § 106 odst. 2 stavebního zákona dosud neuplynula), v intencích shora citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu přikázal žalovanému, aby ve vztahu ke společnému souhlasu postupoval dle § 156 odst. 2 části věty první před středníkem správního řádu za přiměřeného použití ustanovení hlavy IX části druhé správního řádu. Soudu přitom nepřísluší zkoumat a závazně hodnotit splnění podmínek pro výsledek postupu správního orgánu podle § 156 odst. 2 správního řádu, neboť by tím nahrazoval předem správní orgán v jeho věcné kompetenci. K dalšímu postupu žalovaného je třeba toliko uvést, že při použití § 156 odst. 2 správního řádu je třeba brát zřetel na přiměřené použití ustanovení hlavy IX části druhé o přezkumném řízení, zejména nelze pominout ochranu dobré víry oznamovatele ve smyslu § 94 odst. 4 správního řádu.

IV. Závěr a náklady řízení

53. Z výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru o nezákonnosti předmětného zásahu dle § 87 odst. 2 s. ř. s. Za účelem obnovení stavu před zásahem soud přikázal žalovanému, aby ve vztahu k předmětnému zásahu postupoval dle § 156 odst. 2 části věty první před středníkem správního řádu za přiměřeného použití ustanovení hlavy IX části druhé správního řádu.

54. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

55. Žalobkyně dosáhla v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Odměna jejího advokáta a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). V daném případě se jednalo o tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika) a tři režijní paušály, a to ve výši 3 × 3 100 Kč a 3 × 300 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 3 advokátního tarifu], tedy celkem 10 200 Kč. Protože advokát žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 2 142 Kč, odpovídající dani (21 %), kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalobkyni dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč (2 000 Kč za žalobu a 1 000 Kč za návrh na vydání předběžného opatření). Celkem tedy byla žalobkyni vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů ve výši 15 342 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

Poučení