29 A 98/2014 - 124

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D. a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobce: GRANDE PULS s.r.o., se sídlem Kolovratská 1, Praha, zastoupený JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem Na Pankráci 30, Praha, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2014, č. j. ČOI 87275/14/O100/3000/14/Ad/Št, sp. zn. ČOI 20424/14/3000, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Výše označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Jihomoravského a Zlínského kraje (dále též „správní orgán prvního stupně“ či „inspektorát“) ze dne 8. 7. 2014, č. j. ČOI 75135/14/3000/R/Hv, kterým správní orgán prvního stupně uložil žalobci dle ust. § 24 odst. 12 písm. d) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“) úhrnnou pokutu ve výši 65.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Správní orgán prvního stupně rozhodl, že se žalobce dopustil: 1. správního deliktu podle ust. § 24 odst. 8 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se dopustil porušením ust. § 20 odst. 1 téhož zákona tím, že jako pořadatel organizované akce konané dne 13. 2. 2014 v sále hotelu Slovan na adrese Lidická 23, 602 00 Brno neoznámil České obchodní inspekci údaje podle ust. § 20 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele (adresu místa, kde se prodej výrobků, poskytování služeb, jejich propagace anebo jejich nabízení uskuteční, datum konání organizované akce včetně jejího předpokládaného časového harmonogramu, identifikaci výrobku nebo služby, jež budou v rámci organizované akce propagovány, nabízeny, prodávány nebo poskytovány, kopii pozvání k účasti na organizované akci), 2. správního deliktu podle ust. § 24 odst. 7 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se dopustil porušením ust. § 6 téhož zákona tím, že diskriminoval spotřebitele, když v pozvánce na organizovanou akci konanou dne 13. 2. 2014 v sále hotelu Slovan na adrese Lidická 23, 602 00 Brno uvedl „Určeno osobám starším 18ti let“.

2. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně učinil ve věci potřebná skutková zjištění a nepochybil ani při právním hodnocení závěrem, že se žalobce dopustil správních deliktů uvedených ve výroku napadeného rozhodnutí; neshledal rovněž žádnou procesní vadu s dopadem na zákonnost a správnost rozhodnutí. K argumentaci žalobce týkající se reklamačního řízení vedeného s Českou poštou žalovaný uvedl, že žalobce správnímu orgánu nepředložil relevantní důkazy, které by potvrzovaly včasné oznámení pořádané akce. Je pouze na žalobci, aby splnil svou zákonnou povinnost, a pokud je přesvědčen, že k jejímu porušení došlo vlivem třetího subjektu, je oprávněn požadovat po tomto subjektu náhradu škody. Argument, že obchodní psaní není uvedeno v taxativním výčtu služeb, které nelze u České pošty reklamovat, považuje žalovaný s poukazem na čl. 40 odst. 1 Poštovních podmínek České pošty za nepravdivý. Pokud žalobce svým tvrzením, že oznámení odeslal běžnou poštou, rozumí obyčejnou zásilku, nemůže mít od takové zásilky podací lístek a nemůže nedodání takové zásilky reklamovat. Pokud by oznámení odeslal doporučenou zásilkou, měl by k dispozici podací lístek a doklad o uplatnění reklamace, ani jeden z dokladů však žalobce nepředložil. Žalovaný neshledal důvod k přerušení řízení, jelikož reklamační řízení nemá na probíhající správní řízení vliv. Důkazy, které žalobce předložil, považuje žalovaný za irelevantní, jelikož ani tisková zpráva ČTÚ ani vrácené pozvánky od spotřebitelů neprokazují, že žalobce oznámení o pořádání akce zaslal, resp. že je Česká pošta nedoručila. K námitce, že se žalobce nedopustil porušení ust. § 6 zákona o ochraně spotřebitele, žalovaný uvedl, že Státní zemědělská a potravinářská inspekce (dále jen „SZPI“), na jejíž šetření se žalobce odvolával, se dodržováním tohoto ustanovení nezabývala. Žalovaný se ztotožnil se závěrem správního orgánu prvního stupně, že žádný předpis nezakazuje prodej výrobků prezentovaných na akci osobám mladším 18 let, k vyloučení osob mladších 18 let proto neexistoval legitimní důvod. K uložené sankci žalovaný uvedl, že pokuta odpovídá závažnosti protiprávního jednání žalobce, splňuje požadavky z hlediska represe i prevence.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

3. Ve včas podané žalobě žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil. Namítal, že oznámení o konání prezentační organizované akce kontrolnímu orgánu zaslal prostřednictvím České pošty, na důkaz čehož přiložil potvrzení od České pošty. Uvedl, že v období leden 2014 jím rozeslaná pošta prostřednictvím České pošty na poštovní směrovací čísla 602 00, 603 00 apod. nebyla adresátům doručena vůbec, nebo byla doručena opožděně. Stejně jako ve správním řízení poukázal na reklamační řízení, které vede s Českou poštou. K argumentaci správního orgánu, že předložené důkazy neprokazují skutečnost, že žalobce oznámení o konání akce správnímu orgánu zaslal, resp. že je Česká pošta nedoručila, namítal, že nebylo-li do dne podání žaloby ukončeno reklamační řízení s Českou poštou, nemůže žalobce doložit, že oznámení o konání organizované akce nebylo Českou poštou adresátu/adresátům doručeno. Žalobce se neztotožňuje s tvrzením žalovaného, že pokud byl žalobce přesvědčen, že k porušení jeho povinnosti došlo vlivem třetí osoby, je oprávněn po ní požadovat náhradu škody, neboť takový postup správního orgánu je v rozporu s § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), podle kterého správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady a aby dotčené osoby byly co nejméně zatěžovány. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou podle názoru žalobce založena na nesprávném úředním postupu, a jako takové jsou nezákonná pro rozpor se základními zásadami činnosti správních orgánů.

4. Ke správnímu deliktu podle ust. § 24 odst. 7 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele žalobce namítal, že konstatování „určeno osobám starším 18 let“ není porušením ust. § 6 zákona o ochraně spotřebitele a toto jednání nelze posuzovat jako diskriminaci spotřebitele. Jednak žalobcem nabízené produkty obsahují alkohol a jednak osoby mladší 18 let nejsou ze zákona plně způsobilé k právnímu jednání. Žalobce namítal, že není povinen zkoumat přiměřenou rozumovou a volní vyspělost nezletilých ve vztahu k jím nabízeným produktům, a tedy vyhodnocovat, zda nezletilý je způsobilý právně jednat. Dále s poukazem na zákon č. 379/2005 Sb. o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 379/2005 Sb.“) namítal, že zákon zakazuje prodej alkoholických nápojů či jakýchkoli potravin alkohol obsahujících. Žalobce též namítal, že SZPI při kontrole neshledala žádná pochybení ze strany žalobce. Konečně žalobce poukázal na protokol o kontrole, kde správní orgán konstatuje, že „v souvislosti s pozvánkou na akci a průběhem akce nebyla kontrolujícími zjištěna žádná forma diskriminace spotřebitele“. Nebyla-li kontrolním orgánem zjištěna žádná forma diskriminace spotřebitele, nelze podle jeho názoru dospět k závěru, že došlo k naplnění skutkové podstaty předmětného správního deliktu.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě, replika žalobce a vyjádření žalovaného k replice

5. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že správní orgány postupovaly v souladu se zásadami ovládajícími správní řízení a učinily ve věci potřebná skutková zjištění. K námitce, že z důvodu neukončeného reklamačního řízení nebylo možné doložit, že oznámení o konání akce nebylo Českou poštou doručeno, žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Přitom konstatuje, že reklamační řízení s Českou poštou nemělo žádný vliv na probíhající správní řízení. K námitce týkající se diskriminace spotřebitele žalovaný odkázal zejména na sdělení o vyřízení námitek a napadená rozhodnutí, kde se s předmětnou námitkou vypořádal. K tomu doplnil, že nabízené produkty, které obsahovaly alkohol, byly mimo jiné masti nevhodné pro kojence a děti do 6 let, určité výrobky si tak nezletilí mohli koupit. Ust. § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 379/2005 Sb. se podle žalovaného na daný případ nevztahuje, jelikož na akci se neprodávaly alkoholické nápoje, nýbrž bylinné preparáty, masti, oleje, kosmetické přípravky a doplňky stravy. K vyloučení osob mladších 18 let z akce tedy neměl žalobce legitimní důvod. K námitce týkající se kontroly SZPI žalovaný opětovně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K obsahu kontrolního protokolu dále uvedl, že v jeho úvodu je uvedeno, že kontrola je zaměřena mimo jiné i na náležitosti osobních pozvánek a zda v průběhu akce není spotřebitel diskriminován. Pokud inspektoři uvedli, že „v souvislosti s pozvánkou na akci a průběhem předváděcí akce nebyla zjištěna žádná forma diskriminace spotřebitele“, jednalo se o konstatování v přímé souvislosti se samotným průběhem předváděcí akce. Při kontrolním šetření náležitostí osobní pozvánky na akci shledali inspektoři určité pochybnosti, které do protokolu o kontrole zaznamenali. Na takovém postupu není dle žalovaného nic neobvyklého.

6. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby.

7. V reakci na vyjádření žalovaného byla soudu doručena replika, v níž žalobce především setrval na žalobní argumentaci. K tomu uvedl, že žalovaný se nevypořádal s jeho argumentací týkající se obsahu kontrolního protokolu. Pokud žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že absence diskriminace spotřebitele se vztahovala pouze k samotnému průběhu akce, pak se podle žalobce jedná o nepravdivé, účelové a vyhýbavé tvrzení, které zcela ignoruje, že v protokolu o kontrole je uvedeno „… v souvislosti s pozvánkou na akci a průběh předváděcí akce“. Toto je možné podle žalobce vykládat pouze tak, že žalobce se nedopustil diskriminace spotřebitele ani v souvislosti s pozvánkou na akci, nikoliv pouze při průběhu akce. Žalobce dále doplnil, že předmětem jeho prodejně-prezentačních akcí nejsou pouze masti s obsahem alkoholu, ale též tekuté potravinové doplňky s obsahem alkoholu 17 – 18 %.

8. V reakci na repliku žalobce bylo soudu doručeno další vyjádření žalovaného, který uvedl, že v závěru kontrolního protokolu je jasně patrné, že kontrolní pracovníci při kontrole náležitostí osobní pozvánky zjistili podezření, že žalobce porušil zákaz diskriminace spotřebitele, kdy bez objektivního důvodu byl stanoven nejnižší věk účastníků organizované akce na 18 let. Žalovaný připustil, že v rámci celkového popisu průběhu předváděcí akce uvedli kontrolní pracovníci citovanou větu, žalovaný je však přesvědčen, že se tato skutečnost vztahuje primárně k samotnému průběhu předváděcí akce, což vyplývá z úvodu kontrolního protokolu. K tomu uvedl, že předmětná věta z kontrolního protokolu nemá vliv na zákonnost a správnost vydaného rozhodnutí. K poukazu žalobce na výrobky s obsahem alkoholu žalovaný odkázal na obsah spisového materiálu. K tomu dodal, že žalobce neoprávněně bránil vstupu nezletilým osobám na předváděcí akci. Skutečnost, že žalobce na předváděcí akci nabízel a prodával mj. i tekuté potravinové doplňky s obsahem alkoholu, není podle žalovaného legitimním důvodem pro vyloučení nezletilých osob z organizované akce, jelikož v tom případě by nezletilé osoby nemohly navštěvovat restaurace, kavárny apod.

IV. Ústní jednání

9. Žalobce při ústním jednání dne 20. 12. 2016 setrval na námitkách, které dosud uvedl v žalobě a dalších svých podáních. Zároveň doplnil, že při samotné kontrole bylo žalobci vytknuto pět až šest pochybení, z nichž se mu tři podařilo vyvrátit. Zůstala tedy dvě údajná pochybení, a to neoznámení jím organizované akce a diskriminace spotřebitele. Co se týká prvního správního deliktu, žalobce má za to, že konání akce oznámil, tuto skutečnost doložil listinnými důkazy, když se navíc správní orgán této akce zúčastnil, takže se o ní nějak musel dozvědět. Ohledně tvrzené diskriminace si má žalovaný protiřečit – v kontrolním protokolu bylo totiž uvedeno, že se žalobce v souvislosti s pozvánkou na akci a jejím průběhem nedopustil diskriminace, když však na jiném místě uvádí, že diskriminace byla dána tím, že akce nebyl přístupná osobám do 18 let; diskriminace je pak správními orgány spojována se samotným konáním. Žalovaný tak pokaždé uvádí něco jiného. K problematice diskriminace přitom existuje bohatá judikatura. Žalobce ohledně definice pojmu diskriminace odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04; ta byla vyslovena sice v jiném kontextu, ale soudy na ni dále navázaly a v tomto směru lze poukázat zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 4 As 1/2014-28, v němž tento soud jako rozhodující kritérium v souvislosti s § 6 zákona o ochraně spotřebitele, použil povahu nabízených služeb. Tehdy platný a účinný zákon obsahoval demonstrativní výčet možných forem diskriminace, přičemž ochrana nezletilých před alkoholem zde byla uvedena jako možná. Proto také žalobce využil možnosti vyloučit z účasti na akci děti, neboť nabízené produkty obsahovaly alkohol.

10. Žalovaný rovněž setrval na svých dosavadních tvrzeních a závěrech a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů považoval za zákonná. K argumentaci žalobce dodal, že o konané akci se inspektorát dozvěděl od spotřebitele, který mu den jejího konání, cca v 10 hodin dopoledne předal pozvánku na tuto akci, což odpovídá i obsahu protokolu o kontrole. Domníval se také, že doplnění žaloby o argumentaci opírající se žalobcem citovanou judikaturu je nepřípustné, neboť nebylo provedeno ve lhůtě pro podání žaloby, jakož se domnívá, že si správní orgány ve svých závěrech neprotiřečí tak, jak to tvrdí žalobce.

11. Žalobce dále uvedl, že se ničeho nezákonného nedopustil, nedopustil se žádného pochybení a všechny závěry správních orgánů vyvrátil. Žalobce doručil inspektorátu pozvánku, přičemž zpochybnil, že by se inspektorát o akci dozvěděl tak jak to líčí, neboť akce probíhala až od 9 hodin; oznámení tedy nemohlo pocházet od spotřebitele. Dále žalobce zopakoval své přesvědčení o tom, že si žalovaný v popsaném smyslu protiřečí a dodal, že se domnívá, že správní orgány příliš podlehly mediální atmosféře týkající se tzv. „šmejdů“. Ne každý podnikatel, který své zboží prodává formou prezentačních akcí, je totiž „šmejd“, nekalý podnikatel. Žalobce je své činnosti relativně úspěšný, i když je třeba uznat, že v době aféry tzv. „šmejdů“ jeho podnikání doznalo změny k horšímu. Účelem příslušné právní úpravy však není podnikatele likvidovat. Není jejím smyslem šikana a likvidace podnikatelů, jak to činí Česká obchodní inspekce. Žalobce zopakoval, že se žádné nekalé obchodní praktiky nedopustil.

12. Žalovaný k věci dodal, že trvá na zamítnutí žaloby a uvedl, že se nyní neřeší nekalé praktiky „šmejdů“, ale konkrétní vytýkaná jednání. Napadená rozhodnutí jsou zákonná, přičemž o předmětné akci se inspektorát skutečně dozvěděl popisovaným způsobem, když akce započala již v devět hodin ráno, v deset hodin bylo předáno oznámení spotřebitele a o půl jedenácté inspektoři dorazili na místo; jak vyplývá z příslušného protokolu, bylo to již v průběhu akce.

13. Soud v souvislosti s jednáním dne 20. 12. 2016 konstatuje, že při něm zamítl žalobcův návrh na provedení důkazů dopisy spotřebitelů, kteří tito spotřebitelé zaslali soudu k nyní projednávané věci. Těchto šest spotřebitelů v celkem čtyřech dopisech uvedlo, že je s činností žalobce spokojeno, ten se chová řádně a proto jsou toho názoru, že nemá být trestán. K tomu soud uvedl, že tyto důkazy neprovede proto, že nemají žádný konkrétní vztah k dvěma žalobci vytýkaným skutkům, pouze obecně se věnují povaze a kvalitě činnosti žalobce.

V. Posouzení věci soudem

14. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná. V. a) Neoznámení zákonem požadovaných údajů České obchodní inspekci

15. V prvé řadě se soud zabýval námitkami vztahujícími se ke správnímu deliktu podle ust. § 24 odst. 8 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Podle tohoto ustanovení se prodávající uvedený v § 20 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele dopustí správního deliktu tím, že neoznámí údaje České obchodní inspekci podle § 20 odst. 1 daného zákona.

16. Podle ust. § 20 odst. 1 téhož zákona prodávající, který v rámci organizované akce hodlá prodávat výrobky nebo poskytovat služby, případně je propagovat nebo nabízet, je povinen oznámit České obchodní inspekci údaje podle odstavce 4 – oznámení musí kromě obecných náležitostí stanovených správním řádem obsahovat a) adresu místa, kde se prodej výrobků, poskytování služeb, jejich propagace anebo jejich nabízení uskuteční, b) datum konání organizované akce včetně jejího předpokládaného časového harmonogramu, c) identifikaci výrobku nebo služby, jež budou v rámci organizované akce propagovány, nabízeny, prodávány nebo poskytovány, d) kopii pozvání k účasti na organizované akci. Oznámení musí být podle ust. § 20 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele učiněno nejpozději 10 pracovních dnů před konáním organizované akce.

17. Na základě studia správního spisu soud zjistil, že předváděcí akce konaná dne 13. 2. 2014 v prostorách hotelu Slovan na adrese Lidická 23, Brno, nebyla České obchodní inspekci žalobcem oznámena, resp. žalobce v řízení neprokázal, že by předmětnou akci oznámil. Pokud žalobce v průběhu správního řízení i v podané žalobě tvrdil, že oznámení o konání prezentační akce kontrolnímu orgánu zaslal prostřednictvím České pošty, toto tvrzení nebylo nijak prokázáno, ačkoli dle § 52 správního řádu to byl právě žalobce (jako účastník řízení), kdo byl, alespoň do jisté míry, povinen označit důkazy na podporu svých tvrzení. Zdejší soud v souvislosti s uvedeným pro úplnost dodává, že si je vědom omezené aplikovatelnosti § 52 správního řádu na „sankční“ řízení, tedy řízení o správních deliktech (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68, publikované pod č. 3014/2014 Sb. NSS), na druhou stranu i v takovém řízení stíhá obviněného ze správního deliktu (právě ve smyslu § 52 správního řádu) povinnost prokázat či jinak doložit, co sám tvrdí, má-li správní orgán z jeho tvrzení vycházet (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011-66, dostupný na www.nssoud.cz). Pakliže, jako v nynějším případě, zůstane obrana obviněného pouze v rovině tvrzení, která nelze blíže prokázat, či nejsou nijak doložena, nelze hovořit o vzniku důvodných pochybností o stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu; jinak řečeno, v projednávaném případě nebyla pouhá tvrzení žalobce s to zpochybnit skutková zjištění vedoucí k závěru o odpovědnosti žalobce za jemu přičítaný správní delikt.

18. V návaznosti na výše uvedené je třeba konstatovat, že žalobce na podporu svého tvrzení poukázal na tiskovou zprávu Českého telekomunikačního úřadu a na reklamační řízení vedené s Českou poštou, jak však správně uvedl žalovaný, žádným z těchto důkazů nelze prokázat, že žalobce oznámení České obchodní inspekci skutečně zaslal. Tisková zpráva, dle níž byla České poště uložena pokuta za porušení povinnosti doručit 95 % poštovních zásilek nejpozději následující pracovní den po obdržení vztahující se k roku 2012, nemá žádnou souvislost s údajně zaslanou zásilkou v lednu roku 2014 (časovou ani věcnou). Reklamační řízení, které žalobce vede s Českou poštou, se dle předloženého dopisu ze dne 24. 2. 2014 týkalo doručování hromadně zasílaných obchodních psaní – pozvánek na přednášky, podaných v měsíci únoru 2014 v Litoměřicích, tzn. ani zde soud neshledal žádnou bližší souvislost se zásilkou, kterou měl žalobce zaslat České obchodní inspekci v průběhu ledna 2014. Obdobné lze uvést, a to v souvislosti s níže rozvedeným, rovněž o vrácených zásilkách ze strany oslovených zákazníků. Žalovaný proto správně sdělil, že reklamační řízení, které žalobce vede s Českou poštou, nebylo důvodem k přerušení řízení, jelikož jeho průběh nemá na probíhající správní řízení žádný vliv.

19. Důkazem, že žalobce oznámení s údaji podle ust. § 20 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele České obchodní inspekci odeslal, není ani kopie „potvrzení č. 45 od České pošty“ přiložená k žalobě. Z tohoto potvrzení vyplývá, že na poště Praha 96 byla uhrazena částka 13 Kč, není z něj však možné dovodit, že by se jednalo právě o úhradu za dopis zaslaný žalobcem České obchodní inspekci, obsahující oznámení podle ust. § 20 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele (není zde uvedeno jméno odesílatele, jméno adresáta ani čitelné datum).

20. Co se týká tvrzení žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalobce byl oprávněn požadovat po České poště náhradu škody, pokud měl za to, že k porušení povinnosti došlo jejím pochybením při doručení, nejedná se o postup v rozporu s ust. § 6 odst. 2 správního řádu. Povinností žalobce bylo splnit zákonnou povinnost oznámit České obchodní inspekci údaje podle ust. § 20 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele a bylo jen na něm, aby zvolil takový způsob, aby mohl splnění této povinnosti v budoucnu prokázat. Není možné se zákonné povinnosti zprostit odkazem na pochybení pošty při doručování. Nebylo prokázáno, že by se v případě žalobcem tvrzené zásilky jednalo o jiné než běžné psaní, přičemž je obecně známo, že přijetí takových zásilek pošta nepotvrzuje, pročež o takové zásilce nelze zpravidla vést ani žádné smysluplné reklamační řízení. Kdyby žalobce zvolil jako způsob doručení například doporučenou zásilku, měl by o podání zásilky podací lístek či jiné potvrzení a v případě pochybností o jejím doručení by měl možnost podání zásilky doložit, případně její doručení reklamovat. Pokud však zvolil pouze obyčejnou zásilku (což z jeho vyjádření vyplynulo), musel být srozuměn s tím, že o podání zásilky nebude mít žádný doklad a že ani uplatnění reklamace nebude v případě následných problémů s doručením možné. Tím, že jako způsob doručení zvolil obyčejnou zásilku, se vystavil riziku, že možnost prokázat doručení zásilky bude výrazně ztížena, což se plně projevilo v daném případě, kdy se mu unést důkazní břemeno nepodařilo. Žalobce neprokázal, že by oznámení České obchodní inspekci zaslal, a proto správní orgány nepochybily, pokud mu uložily pokutu za správní delikt podle ust. § 24 odst. 8 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele.

21. K problematice doručování předmětných oznámení České obchodní inspekci soud pro úplnost dodává, že dle § 24b odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele „[p]rávnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila“. O vynaložení „veškerého úsilí“ ve smyslu citovaného ustanovení by bylo možné uvažovat např. za zmíněné situace, že by žalobce zvolil jako způsob doručení doporučenou zásilku, tedy že by zásilku poslal „kvalifikovanou“ formou a tím jednal preventivně proti případnému obvinění a potrestání za jemu vytýkaný správní delikt. V této souvislosti během soudního ani správního řízení nevyplynulo, že by „obchodní psaní“, ohledně nichž měl žalobce uzavřenu dohodu s Českou poštou č. 982407 – 0603/2010, představovala jiný typ zásilek, než je zásilka obyčejná. Nadto z předmětné dohody vyplývá (čl. II., bod 4.), že při podání měl žalobce od pošty možnost požadovat potvrzený „soupis obchodních psaní podaných dne…“; žádný relevantní „soupis“, který by mohl podpořit jeho tvrzení, však žalobce v řízení před správními orgány a před soudem nepřeložil, takže nevznikly důvodné pochybnosti o zjištěném stavu věci. V. b) Diskriminace spotřebitele

22. Podle ust. § 24 odst. 7 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele se prodávající dopustí správního deliktu tím, že při prodeji výrobků nebo poskytování služeb poruší zákaz diskriminace spotřebitele podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele. Podle tohoto ustanovení prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat.

23. Správního deliktu podle tohoto ustanovení se měl žalobce dopustit tím, že na pozvánku na předváděcí akci uvedl „určeno osobám starším 18ti let“. Správní orgány toto jednání kvalifikovaly jako diskriminaci spotřebitelů do 18 let věku, jelikož k jejich vyloučení neexistoval žádný legitimní důvod.

24. Obdobnou otázkou, tj. otázkou diskriminace ve smyslu ust. § 6 zákona o ochraně spotřebitele ve vztahu k zákazu vstupu dětí do provozovny, se zabýval již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2014, č. j. 4 As 1/2014-28, publikovaném pod č. 3156/2015 Sb. NSS. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl mimo jiné k závěru, že „obecný zákaz vstupu dětí do provozovny, který není založen na objektivních a rozumných důvodech a odůvodněn legitimním cílem, představuje diskriminaci ve smyslu § 6 zákona o ochraně spotřebitele. Důvody, na jejichž základě lze přiměřeným a nezbytným způsobem omezit vstup dětí do provozovny, mohou být např. její stavební řešení nebo povaha zde poskytovaných služeb; za ospravedlnitelný důvod pro zákaz vstupu dětí do provozovny ovšem nelze považovat provozovatelem toliko v obecné rovině deklarované zaměření na určitý druh klientely.[…] [Z]a diskriminaci spotřebitele je třeba považovat rozlišování sobě rovných subjektů, které část z nich poškozuje (omezuje), resp. obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými. V projednávané věci se v případě dětí a dospělých jako tzv. komparátorů, tedy subjektů, které jsou navzájem srovnávány, v obecné rovině jedná o navzájem sobě rovné osoby, které mají zájem přijímat služby žalobce jako provozovatele restaurace. Pakliže žalobce použil obchodní praktiku spočívající v tom, že na dveře své provozovny umístil nápis „tato restaurace není vhodná pro děti do 6 let v doprovodu rodičů z důvodu rušení ostatních a hotelových hostů; Vstup pouze pro dospělé a děti od 6 let v doprovodu rodičů,“ potom při srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodnil dospělé spotřebitele před spotřebiteli dětmi, resp. bezdůvodně znevýhodnil děti jako spotřebitele před spotřebiteli dospělými. Nejvyšší správní soud konstatuje, že jednání žalobce, který do své provozovny umožňoval vstup pouze dospělým a dětem starším 6 let v doprovodu rodičů, by bylo možno hodnotit jako nikoli diskriminační povahy pouze tehdy, pokud by omezení vstupu mělo objektivní a rozumné (ospravedlnitelné) důvody, tedy jestliže by sledovalo legitimní cíl a prostředky použité k jeho dosažení by byly tomuto cíli přiměřené.“

25. Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc. Obecný zákaz vstupu osob mladších 18 let na předváděcí akci, který není založen na objektivních a rozumných důvodech a který není odůvodněn legitimním cílem, představuje diskriminaci ve smyslu ust. § 6 zákona o ochraně spotřebitele. Obdobně jako v případě projednávaném Nejvyšším správním soudem se v případě dospělých a osob mladších 18 let jedná o navzájem rovné osoby, které mohou mít zájem přijímat služby žalobce jako organizátora prodejně předváděcí akce. Pakliže žalobce do pozvánky na jím organizovanou akci uvedl „určeno osobám starším 18 let“, potom při srovnatelných transakcích bez důvodu zvýhodnil dospělé spotřebitele před spotřebiteli mladšími 18 let, resp. bezdůvodně znevýhodnil děti jako spotřebitele před spotřebiteli dospělými. Soud tedy závěry citovaného rozsudku interpretuje opačně, než jak to činil žalobce (soud dodává, že argumentaci citovaným rozsudkem nepovažoval za nepřípustnou ve smyslu § 71 odst. 2 věty poslední s. ř. s., jak se domníval žalovaný, neboť se nejednalo o nový žalobní bod, ale pouze o rozvedení dřívějšího žalobního bodu).

26. Soud připouští, že jednání žalobce by bylo možné hodnotit jako nikoli diskriminační tehdy, pokud by omezení vstupu osobám mladším 18 let mělo objektivní a rozumné důvody, tedy jestliže by sledovalo legitimní cíl. Stejně jako správní orgány obou stupňů však žádné takové důvody neshledal. Pokud žalobce namítal, že legitimní důvod pro rozdílný přístup vůči spotřebitelům různého věku je dán obsahem alkoholu v nabízených výrobcích, tento argument neobstojí. Omezení vstupu dětí na prodejní akce by bylo představitelné z důvodu povahy poskytovaných služeb např. v případech, kdy by na akci byl nabízen výhradně sortiment, jehož prodej je dětem zakázán, o takovou situaci však nešlo.

27. Podle ust. § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 379/2005 Sb., na které poukázal žalobce, je zakázáno prodávat nebo podávat alkoholické nápoje osobám mladším 18 let [dle zákonné definice obsažené v § 2 písm. k) zákona č. 379/2005 Sb. se pro účely tohoto zákona rozumí „alkoholickým nápojem lihovina, víno a pivo; alkoholickým nápojem se rozumí též nápoj, který není uveden ve větě první, pokud obsahuje více než 0,5 objemového procenta alkoholu“]. Z dosavadní judikatury správních soudů lze dovodit, že vymezení pojmu alkoholického nápoje, použitelné pro celý právní řád, obsahuje právě definice dle § 2 písm. k) zákona č. 379/2005 Sb., přičemž je problematické, vzhledem k odlišnému předmětu úpravy, tuto definici dále vykládat ve smyslu zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o potravinách“); (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, č. j. 29 Ca 122/2004-34, publikovaný pod č. 994/2006 Sb. NSS, jehož závěry lze nadále aplikovat i přes nahrazení zákona č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, zákonem č. 379/2005 Sb. a novelizace zákona o potravinách). V tomto směru lze mít za to, že na prodejní akci žalobce alkoholické nápoje ve smyslu § 12 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 2 písm. k) zákona č. 379/2005 Sb. nabízeny nebyly. Na organizované akci totiž žalobce nabízel bylinné preparáty, masti, oleje, kosmetické přípravky a doplňky stravy, jejichž prodej zmíněným právním předpisem omezen není (nabízené tekuté bylinné prostředky nebyly nápojem stricto sensu). I kdyby tak některé nabízené výrobky nebyly vhodné pro děti do 6 let (jak vyplývá z žalobcem předložených prospektů), ostatní výrobky si mohli nezletilí zakoupit.

28. Neobstojí ani argument, že žalobce není povinen zkoumat rozumovou a volní vyspělost nezletilých osob. Podle ust. § 31 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) se má za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Nákup zboží nabízeného žalobcem (kosmetika, doplňky stravy) patří mezi právní jednání, které nezletilé osoby (zejména ty starší z nich) činí běžně, a u nichž nelze předpokládat, že by tyto osoby nebyly schopny posoudit jejich povahu. Žalobce tedy svým jednáním zakázal vstup i těm nezletilým, které vzhledem ke svému věku a vyspělosti byly k zakoupení výrobků nabízených žalobcem způsobilé.

29. Na okraj soud poznamenává, že i v případě, že by žalobcem nabízené doplňky stravy obsahující alkohol bylo možno považovat za potraviny [viz § 2 odst. 1 písm. a) zákona o potravinách, ve znění účinném do 31. 12. 2014, ve spojení s § 2 odst. 1 písm. i) téhož zákona a s vyhláškou č. 225/2008 Sb., kterou se stanoví požadavky na doplňky stravy a na obohacování potravin, z kterýchžto předpisů by bylo možné dovodit, že doplněk stravy, i v podobě např. tonik nabízených žalobcem, lze považovat za nápoj, a tedy i za potravinu], nebyl by důvod osoby mladší 18 let z předváděcí akce vyloučit, přestože (či právě proto) by žalobce stíhala povinnost zmíněná v § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 379/2005 Sb. Žalobce by tak měl zakázáno těmto osobám potravinové doplňky s vymezeným obsahem alkoholu prodat nebo podat, aniž by měl povinnost zkoumat jejich rozumovou a volní vyspělost. Jak již však bylo řečeno, žalobce prokazatelně prodával i výrobky, které nelze ani při nejlepší vůli považovat za potraviny či nápoje (např. masti), či které neobsahovaly žádný alkohol; za takové situace pak nebylo možné osobám mladším 18 let paušálně zakázat vstup, neboť by se jednalo podobnou situaci, jak kdyby tak učinil například provozovatel hostince s tím argumentem, že prodává alkoholické nápoje, ačkoli by v nabídce měl i zcela jiné nápoje a potraviny. Nadto myšlenka, že by se osoby mladší 18 let předváděcí akce zúčastnily se snahou získat alkohol, je přinejmenším nepravděpodobná, a to s ohledem na povahu nabízených produktů, které nalákají k běžné konzumaci, když, i s přihlédnutím k nabídkové ceně, by pro nezletilé osoby bylo daleko jednodušší a dostupnější si alkoholický nápoj pořídit jinde a jinak.

30. Ze všech uvedených důvodů nebyl k vyloučení všech osob mladších 18 let z účasti na předváděcí akci pořádané žalobcem žádný legitimní důvod.

31. Pokud žalobce poukazoval na kontrolu provedenou Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí, tato námitka je irelevantní, neboť Státní zemědělská a potravinářská inspekce se dodržováním § 6 zákona o ochraně spotřebitele vůbec nezabývala.

32. Soud připouští, že protokol o kontrole ze dne 21. 3. 2014 na jednom místě obsahuje tvrzení, že „v souvislosti s pozvánkou na akci a průběhem akce nebyla kontrolujícím zjištěna žádná forma diskriminace spotřebitele“ a na jiném místě konstatování, že „vzniklo podezření, že kontrolovaná osoba porušila zákaz diskriminace dle ust. § 6 zákona o ochraně spotřebitele“, tento rozpor však nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V závěru kontrolního protokolu je jasně uvedeno, že na základě kontroly pozvánky na akci kontrolní pracovníci zjistili podezření porušení zákazu diskriminace spotřebitele, a v čem toto porušení mělo spočívat. Ačkoli na jiném místě protokolu je uvedena věta, která je s tímto závěrem v rozporu, žalobci muselo být zcela zřejmé, jaké pochybení je mu vytýkáno. Žalobce se ostatně po celou dobu řízení, včetně této žaloby k předmětnému správnímu deliktu věcně vyjadřoval, není tedy zřejmé, v čem by měl být zmíněnou nesprávností v kontrolním protokolu dotčen na svých právech. V. c) Další námitky žalobce a hodnocení soudu

33. Co se pak týká námitky, že další údajná žalobcova pochybení (např. absence hudby na předváděcí akci), která mu byla vytýkána v protokolu o kontrole, pak již nenašla žádný odraz v příkazu ze dne 10. 6. 2014, č. j. ČOI 63360/14/3000/P/Hv, sp. zn. 228/30/14, potažmo v navazujícím správním řízení, ani tu nelze považovat za důvodnou. Ve vztahu k této námitce totiž soudu zcela není zřejmé, jak se daná skutečnost dotkla práv žalobce. Za původně během kontroly vytýkaná jednání totiž sankcionován nijak nebyl. Samotná kontrola nebyla řízením o jeho odpovědnosti a uložení sankce, pouze měla vést ke zjištění skutečností, které odůvodňují či neodůvodňují ve věci zahájit správní řízení. Ve vztahu k předmětným tvrzeným pochybením žalobce správní řízení vůbec zahájeno nebylo, a lze tak mít za to, že v tomto směru správní orgány uznaly důvodnost námitek, které vznesl proti kontrolním zjištěním [i když se (pouze) částečně opakují ve sdělení o vyřízení námitek dle § 14 zákona č. 255/2012, o kontrole (kontrolní řád) ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 20424/14/3000, č. j. ČOI 53196/14/3000], pročež v tomto rozsahu řízení nezahájily. V samotném sankčním řízení se správní orgány zabývaly pouze dvěma specifikovanými skutky a k těm se, byť poměrně dosti stručně, vyjádřily (žalobou napadené rozhodnutí lze považovat za přezkoumatelné, přestože je odůvodněné skutečně kusým způsobem, výslovně však odkazuje na rozhodnutí inspektorátu a to zase na odůvodnění kontrolních zjištění). Námitka, v jejímž rámci se žalobce dovolává toho, že se „rozporem“ mezi kontrolními zjištěními a rozhodnutím ve správním řízení, měly správní orgány explicitně vypořádat, tak vůbec nesměřuje do průběhu předmětného sankčního řízení, přičemž je třeba rozlišovat mezi kontrolou a samotným správním řízením, jakožto mezi dvěma relativně samostatnými fenomény. Jak již však bylo řečeno, není vůbec zřejmé, jak tvrzená skutečnost zasáhla do práv žalobce.

34. Soud také nemá důvod zpochybňovat tvrzení žalovaného o tom, jak se správní orgán prvního stupně o konané akci dozvěděl. Tvrzení žalovaného odpovídají obsahu protokolu o kontrole ze dne 21. 3. 2014, přičemž žalobce žádný relevantní důkaz vyvracející tvrzení správních orgánů nepředložil.

35. Nad rámec věci soud poznamenává, že si je vědom, že „diskriminační agenda“ a související zákonodárství představuje do jisté míry kontroverzní oblast, na niž (např. na její vhodnou míru, samotnou legitimitu apod.) se mohou hodnotové a jiné postoje nejen adresátů právní regulace velmi lišit. Na druhou stranu musel zdejší soud vycházet z platné právní úpravy a judikatury instančně nadřízeného soudu, která dle jeho názoru neumožňuje jiný závěr, než že se žalobce dopustil vytýkaných pochybení, což nutně vede i k zamítnutí žaloby. V tomto kontextu se tak blíže nemohl vyjádřit ani k žalobcem zmiňovanému tažení proti tzv. „šmejdům“.

VI. Závěr a náklady řízení

36. Na základě výše uvedeného soud žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.

37. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.