29 Ad 4/2024–96

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka v právní věci žalobce: R. M. zastoupený advokátem JUDr. Janem Klailem sídlem Lukavická 22, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Velitel vzdušných sil sídlem Vítězné náměstí 1500/5, 160 01 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2024, č. j. MO 16943/2024–3031 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2024, č. j. MO 16943/2024–3031, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 28 497 Kč, a to k rukám žalobcova advokáta JUDr. Jana Klaila do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh správního řízení

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil výroky II a III rozhodnutí velitele vojenského útvaru 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou, ze dne 22. 8. 2023, č. j. MO 618773/2023–2427. Tímto rozhodnutím velitel vojenského útvaru opětovně rozhodl o relevantní části žádosti žalobce o doplacení platu s příslušenstvím za období, kdy byl žalobce určován k plnění úkolů Letecké pátrací a záchranné služby („SAR“), podle § 10 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a to tak, že výrokem II rozhodl podle § 161 odst. 1 a 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), o promlčení nároků žalobce na doplacení ušlého platu za dobu do 30. 6. 2005, kdy byl určován do služeb LZS a SAR, a výrokem III nevyhověl žádosti žalobce o rozšíření nároku za období po roce 2008, jelikož se jedná o samostatné správní řízení, které bylo vedeno u jiného správního orgánu a není součástí probíhajícího řízení.

2. Správní orgány takto rozhodovaly za situace, kdy krajský soud rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 29 Ad 13/2019–202 (následně aprobován rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2022, č. j. 5 As 380/2021–32), zrušil jejich předchozí rozhodnutí, jimiž zčásti vyhověly žádosti žalobce podle § 10 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb. a přiznaly mu odměnu za práci přesčas ve výši 62 316 Kč společně s ročním úrokem z prodlení v zákonné výši z částky odpovídající jednotlivým nedoplatkům měsíčních platů žalobce, a to vždy od data splatnosti takového nedoplatku do jeho uhrazení, s tím, že přiznaná částka bude vyplacena do 60 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí; ve zbylém rozsahu žádost žalobce zamítly a současně rozhodly, že nároky uplatněné žádostí za dobu do 15. 8. 2005 jsou promlčeny.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

3. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl krajskému soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (§ 78 odst. 3 s. ř. s.).

4. Žalobce v podané žalobě namítá, že plat mu byl krácen úmyslně, neboť mu byla nařízena nepřetržitá 24hodinová služba a naopak, nikdy mu nebyla nařízena služební pohotovost navazující na 12hodinovou službu. Nařídit takovým způsobem služební pohotovost by ostatně ani nešlo, neboť by nebylo možné dodržet stanovenou dobu odpočinku a provést stanoveným způsobem letovou přípravu. V době výkonu služby LZS nebo SAR nadto posádka vrtulníku podléhá jinému velení než v době služební pohotovosti.

5. Dle žalobce je mimo jakoukoliv pochybnost, že příslušný velitel věděl, že jednotlivým vojákům vyplácí finanční plnění (plat a jeho jednotlivé složky) v rozporu s jeho vlastními rozkazy. Z toho vyplývá jednoznačný úmysl správního orgánu příslušného vojáka poškozovat. Žalobce odkazuje také na zvukový záznam, na němž velitel popisuje danou praxi a uvádí, že jestli se podle ní někdo nechce řídit, nechť se přihlásí a může být převeden na jinou práci, přičemž řešit situaci s právníky, s ministryní nebo se sdělovacími prostředky nemá smysl. To žalobce označuje za nátlak. Je tedy zřejmé, že jednání služebních orgánů je zaviněné.

6. Služebními orgány uplatněná námitka promlčení je dle žalobce v rozporu s dobrými mravy. Žalobce cituje četnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V nynější věci resort obrany nasadil veškeré možné orgány s jediným cílem – poškodit žalobce, resp. vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby žalobce nabyl dojmu o legalitě nezákonného jednání a snad se i vzdal dožadování se svých nároků. Námitka promlčení by dle žalobce neměla sloužit k zajištění nedotknutelnosti nezákonně získaného prospěchu oficiálně nazvaného „ekonomickou racionalizací pracovních zdrojů“, jež bylo motivem jednání služebních orgánů od samého počátku.

7. Žalobce se tedy domáhá náhrady úmyslně způsobené škody, přičemž v úvahu by přicházelo také posouzení nároku coby vydání bezdůvodného obohacení. Ze státního rozpočtu byly určeny finanční prostředky kromě jiného pro účely hrazení protihodnoty za vykonané služby. Pokud armáda postupovala tak, že část těchto finančních prostředků si v rozporu s vlastními rozkazy ponechala, pak se na úkor vojáků bezdůvodně obohatila.

8. Žalobce dále uvádí, že rozšíření žádosti ze dne 30. 9. 2011 je ve spise založeno, včetně připojeného soupisu služeb za období po 1. 9. 2008, ve spise jsou založena i navazující vyjádření, a nemůže být pochyb o tom, že podání ze dne 30. 9. 2011 bylo učiněno. O tomto rozšíření nebylo podle žalobce rozhodnuto, tvrdí–li žalovaný v napadeném rozhodnutí, že o tomto rozšíření bylo rozhodnuto v samostatném řízení, pak žádné takové rozhodnutí spisem neprochází, ani není žádného důkazu o tom, že bylo vydáno, takový postup by nebyl podle žalobce ani správný. O tomto rozšíření nebylo podle žalobce rozhodnuto, tvrdí–li žalovaný v napadeném rozhodnutí, že o tomto rozšíření bylo rozhodnuto v samostatném řízení, pak žádné takové rozhodnutí spisem neprochází, ani není žádného důkazu o tom, že bylo vydáno, takový postup by nebyl podle žalobce ani správný 9. Z uvedených důvodu žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí (včetně výroků II. a III. prvostupňového rozhodnutí) zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že žalobce svůj nárok uplatnil žádostí podanou dne 12. 8. 2008. Nárok na plat za období před 1. 7. 2005 je proto v souladu s § 161 odst. 1 a 2 zákona o vojácích z povolání promlčen. Žalovaný vycházel ze závěrů předchozího rozsudku zdejšího soudu v této věci, podle něhož nelze dovozovat, že služební orgány měly v úmyslu žalobci způsobit škodu. V témže rozsudku zdejší soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobce nemravností uplatněné námitky promlčení. Dle žalovaného věc nelze znovu projednat pro překážku věci rozsouzené, a i kdyby tomu tak nebylo, žalovaný se řídil závazným právním názorem zdejšího soudu. Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu odmítl, popřípadě jako nedůvodnou zamítl.

11. Pokud jde o žalobcem tvrzené rozšíření jeho žádosti ze dne 30. 9. 2011, to bylo postoupeno veliteli VÚ 8407 Kbely, který ji shledal nedůvodnou, na což poukazuje i žalobce. Je tak zřejmé, že o (domnělém) rozšíření žádosti probíhalo samostatné řízení před jinými orgány, což vyplývá i ze sdělení velitele VÚ 2802 Olomouc ze dne 31. 5. 2012 a ze dne 17. 10. 2012.

12. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného i nadále setrvává na své žalobní argumentaci, přičemž tvrzení žalovaného rozporuje s tím, že jsou založena na nesprávné interpretaci citované judikatury správních soudů.

IV. Předchozí soudní řízení

13. Krajský soud v Brně již o věci jednou meritorně rozhodl, a to rozsudkem ze dne 24. 7. 2024, č. j. 29 Ad 4/2024–67, kterým podanou žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

14. Nejvyšší správní soud nicméně ke kasační stížnosti žalobce citovaný rozsudek krajského soudu č. j. 29 Ad 4/2024–67 zrušil rozsudkem ze dne 12. 9. 2025, č. j. 8 As 194/2024–54 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud vytkl krajskému soudu, že se nedostatečným způsobem vypořádal s námitkou žalobce, pokud jde o rozšíření jeho původní žádosti o doplacení platu v souvislosti s výkonem služeb LZS a SAR o navazující období, tzn. za roky 2008–2011.

V. Posouzení věci soudem

15. Krajský soud opětovně přezkoumal, za splnění podmínek bez nařízení jednání (§ 51 s. ř. s.), v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveném v citovaném rozsudku č. j. 8 As 194/2024–54 napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, včetně řízení předcházejícího jejich vydání, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

16. Úvodem považuje krajský soud za vhodné zmínit, že spory vojáků, kteří se domáhali svých nároků na doplacení platu v souvislosti s výkonem služeb LZS a SAR, byly opakovaně řešeny vpřed krajskými soudy i Nejvyšším správním soudem. V předchozí fázi těchto sporů správní soudy uznaly jejich nároky jako oprávněné rozhodly o povinnosti služebních orgánů doplatit jim tyto platové nároky. Zatímco tedy základní platové nároky byly žalobcům na základě rozsudků správních soudů již přiznány (viz citovaný rozsudek č. j. 29 Ad 13/2019–202 v případě žalobce), v navazujících případech byly žalovány další skutečnosti spojené s tímto výchozím sporem – neuznání části jejich nároků z důvodu promlčení a rozšíření žádostí o doplacení platu z roku 2011. Krajské soudy i Nejvyšší správní soud se touto linií uvedených sporů zabýval již v několika svých nedávných rozsudcích – např. rozsudek ze dne 10. 10. 2024, č. j. 10 As 161/2024–38, ze dne 8. 11. 2024, č. j. 10 As 162/2024–36, či ze dne 25. 11. 2024, č. j. 2 As 184/2024–33. V odkazovaných rozsudcích Nejvyšší správní soud žalobcům nevyhověl, neboť předmětem posouzení byla toliko otázka promlčení (námitka rozšíření žádosti byla u krajského soudu uplatněna opožděně).

17. Výjimku představují rozsudky ze dne 4. 3. 2025, č. j. 7 As 176/2024–58, a ze dne 20. 3. 2025, č. j. 1 As 18/2025–37, v nichž se Nejvyšší správní soud zabýval právě problematikou rozšíření žádosti. Vzhledem k tomu, že žalobci byli v daných řízeních před krajským soudem (pod sp. zn. 62 Ad 8/2024 a sp. zn. 29 Ad 14/2024) zastoupení týmž advokátem a jejich podání adresovaná soudu jsou téměř identická jako nyní projednávaná žaloba, neshledal krajský soud žádný důvod, pro který by se měl od závěrů vyslovených v citovaných rozsudcích odchýlit.

18. Pro úplnost je dále třeba zdůraznit, že v nynější věci není sporu o tom, že nárok žalobce je v základu oprávněný. To již ostatně vyřešil krajský soud i Nejvyšší správní soud v odkazovaných rozsudcích. Spor se vede výhradně o to, zda je nárok žalobce za období do 30. 6. 2005 promlčen. Ze správního spisu a napadených rozhodnutí plyne, že žalobce svůj nárok uplatnil dne 14. 8. 2008. To žalobce v žalobě nezpochybňuje.

19. Pro nynější věc je dále podstatný charakter žalobcova nároku. Žalobce v žalobě opakovaně zmiňuje, že mu služební orgány „úmyslně způsobily škodu“, a domáhá se náhrady škody, případně vydání bezdůvodného obohacení. Takto ovšem dle zdejšího soudu nárok žalobce kvalifikovat nelze.

20. Uplatněný nárok vychází, zjednodušeně řečeno, ze skutečnosti, že za plnění úkolů služeb LZS a SAR v letech 2005–2008 byl původně žalobci vyplacen plat za 12 hodin výkonu služby a dále 50 % platu za 12 hodin služební pohotovosti. Žalobce ovšem po celou dobu konal řádnou službu, za jejíž výkon mu náležel plat v plné výši včetně příslušných příplatků. Jedná se tudíž o nárok na plat a jeho příslušenství dle § 66 a násl. zákona o vojácích z povolání ve spojení se zákonem č. 143/1992 Sb., o platu. Rovněž Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozsudku č. j. 8 As 364/2021–69 charakterizuje daný nárok jako platový nárok.

21. Z ničeho neplyne, že by žalobci byla zároveň způsobena škoda ve smyslu právních předpisů upravujících náhradu škody. Je pochopitelné, že žalobce se cítí být postupem služebních orgánů „poškozen“ a nevyplacení části platu vnímá jako „újmu“. Předpokladem vzniku povinnosti k náhradě škody je ovšem kromě protiprávního jednání spočívajícího v porušení právní povinnosti také způsobení škody (§ 2909 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), kterou nelze ztotožňovat s primární právní povinností. Např. pro náhradu škody vzniklé porušením smlouvy obecně platí, že nárok na náhradu škody vzniká paralelně vedle povinnosti plnit. Neplatí tedy, že porušení povinnosti vyplatit plat nebo mzdu ve stanovené výši (resp. porušení povinnosti plnit v penězích) zakládá nárok na náhradu škody ve výši nevyplacené části.

22. Žalobci pak zjevně nevznikl ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V nynějším případě nebylo plněno bez právního důvodu ani na základě neplatného právního úkonu (§ 163 zákona o vojácích z povolání). Jak uvádí žalobce, příslušná rozpočtová kapitola obdržela finanční prostředky určené mimo jiné na zabezpečení platu vojáků z povolání. Sám žalobce ovšem žádné plnění bez právního důvodu (na jehož vydání by mu z tohoto titulu vznikl nárok) žalovanému ani státu neposkytl.

23. Podle § 161 odst. 1 zákona o vojácích z povolání nestanovuje–li tento zákon jinak, činí lhůta k uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru 3 roky. Podle odst. 2 téhož ustanovení jde–li o opětovné plnění, činí lhůta k uplatnění nároku na jednotlivá plnění 3 roky od jejich splatnosti.

24. Jak upozorňuje žalovaný, otázkou promlčení se zdejší soud již zabýval ve svém předchozím rozsudku týkajícím se nynějšího nároku (zmiňovaný rozsudek č. j. 29 Ad 13/2019–202, následně aprobován rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 380/2021–32), neboť žalobce uplatnil obsahově obdobnou námitku, včetně odkazů na judikaturu, již v předchozí žalobě.

25. Krajský soud v předchozím rozsudku uvedl, že „promlčení nároku je v obecné rovině pravidlem, jehož prolomení musí být opravdu závažné a zejména spíše nezávislé na vůli příslušné osoby, nebo omezující její možnosti fakticky právně jednat (např. dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, účast v mezinárodní misi v místech se špatnou infrastrukturou apod.); z podání žalobce nic takového neplyne a není zjevné, že by mu v uplatnění jeho práva takto závažné skutečnosti bránily (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.6.2018, č.j. 6 Ad 31/2017–32). Proto zdejší soud nemůže přisvědčit námitce žalobce o nemravnosti uplatněné námitky promlčení.“ (bod 74).

26. V nynější věci nejsou dány žádné okolnosti, pro které by bylo možné se od vyslovených závěrů odchýlit. Tím spíše, že tyto závěry, které opětovně zdůraznil krajský soud ve zrušeném rozsudku č. j. 29 Ad 4/2024–67 nikterak nezpochybnil ani Nejvyšší správní soud v kasačním rozsudku č. j. 8 As 194/2024–54.

27. Lze tedy shrnout, že námitku promlčení nároku žalobce uplatněnou služebními orgány neshledal zdejší soud v rozporu s dobrými mravy již v předchozím rozsudku č. j. 29 Ad 13/2019–202. V nynějším řízení nevyšlo skutkově ani právně najevo nic, co by vedlo krajský soud k nutnosti dané závěry přehodnotit.

28. Nejvyšší správní soud v kasačním rozsudku č. j. 8 As 194/2024–54 naopak vytkl krajskému soudu, že se dostatečně nezabýval žalobní námitkou ohledně „rozšíření žádosti“ ze dne 30. 9. 2011.

29. Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku č. j. 8 As 194/2024–54 krajský soud tuto žalobní námitku posoudí znovu, a to prizmatem závěrů uvedených ve výše odkazovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 176/2024–58 a č. j. 1 As 18/2025–37, a také krajského soudu ze dne 26. 6. 2025, č. j. 29 Ad 14/2024–111, neboť co do podstaty věci i žalobní argumentace se jedná téměř o identické věci.

30. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce na rozšíření žádosti z roku 2011 opakovaně poukazoval. Žalobce v této souvislosti předložil související podklady. Opakovaně rovněž požádal o spojení věci s probíhajícím řízením. Správní orgány však na žádosti žalobce adekvátně nereagovaly a nechávaly ho v nejistotě. Teprve až v návaznosti na zrušující rozsudek krajského soudu č. j. 29 Ad 13/2019–202 (a na to navazující zrušení citovaného rozhodnutí) se VÚ 2427 Sedlec pokusil vyřešit přetrvávající nejasnosti ohledně dalšího osudu rozšíření žádosti z roku 2011. V této souvislosti se obrátil na velitele VÚ 8407 Praha–Kbely s žádostí o informace a zaslání relevantních dokumentů, dále vyzval k součinnosti zástupce žalobce a rovněž se obrátil na Správní archiv Armády ČR. Žádný z těchto úkonů však ve věci nepřinesl nic zásadně nového. Správní orgány přesto dospěly k závěru, že o rozšíření žádosti bylo u jiného správního orgánu bylo vedeno samostatné správní řízení.

31. V kontextu těchto skutkových okolností nelze než ve shodě s výše odkazovanými rozsudky Nejvyššího správního soudu konstatovat, že i nadále totiž přetrvávají zcela zásadní nejasnosti: – správní spis neobsahuje rozšíření původní žádosti z roku 2011 ani jakýkoli doklad o jeho doručení správním orgánům; – správní spis neobsahuje žádný podklad o procesním postupu údajného postoupení rozšíření žádosti veliteli VÚ 8407 Praha–Kbely; – správní spis neobsahuje žádné procesní úkony, které by byly činěny u velitele VÚ 8407 Praha–Kbely; – správní spis neobsahuje žádné rozhodnutí o žalobcově rozšíření žádosti z roku 2011; – není ani jinak prokázáno, že by u velitele VÚ 8407 Praha–Kbely byl veden správní spis o stěžovatelově rozšíření žádosti, činěny jakékoli procesní úkony, či vydáno jakékoli formální rozhodnutí.

32. Za uvedených okolností nemohou závěry žalovaného obstát. Z podkladů předložených žalobcem a získaných z archivu (podání žalobce ze dne 12. 6. 2012, vyjádření VÚ Olomouc ze dne 28. 5. 2012 a 15. 10. 2012) totiž pouze vyplývá, že rozšíření žádosti bylo přeposláno k vyřízení VÚ 8407 Praha–Kbely, který žalobci následně sdělil své negativní stanovisko. Shromážděné podklady však nic nevypovídají o tom, že by došlo k řádnému postoupení věci a že by VÚ 8407 ve věci vedl jakékoliv řízení. Uvádí–li žalovaný, že VÚ 8407 Praha–Kbely vydal ve věci rozhodnutí (byť formálně vadné), tak je nutno přisvědčit žalobci v tom směru, že žádná taková listina se ve správním spise nenachází. Ze strany žalovaného se jedná tedy o čiré spekulace.

33. Přestože krajský soud připouští, že díl viny na posuzované situaci leží i na zástupci žalobce, který rovněž není schopen dohledat originál rozšíření původní žádosti ani doklady o jejím dalším osudu, je to však především správní orgán, jehož povinností je dodržení zásady spisového pořádku, resp. zásady řádného vedení spisu, která je na zákonné úrovni konkretizována v § 17 správního řádu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013, č. j. 6 As 81/2013–56, bod 25 a násl., ze dne 16. 12. 2015, č. j. 8 As 106/2015–33, bod 15, či ze dne 10. 8. 2017, č. j. 10 Azs 221/2017–39, bod 12) S touto zásadou se poté nutně pojí důsledek, že její porušení jde logicky k tíži správního orgánu. K tomuto závěru ostatně dospěl již i Nejvyšší správní soud, který uvedl, že „[s]kutečnost, že správní orgán nemůže prokázat, že spis již dále nebyl doplňován o další podklady, popř. že stěžovatel nebyl vyzván k vyjádření se k případným novým důkazům, jde tedy plně k tíži správního úřadu a nikoli k tíži adresáta správního rozhodnutí“ (výše cit. rozsudek 6 As 81/2013–56, bod 24).

34. Rovněž Ústavní soud se opakovaně vyslovil k případům, kdy podání účastníka řízení nebyla z důvodů, které již nelze objasnit, založena do spisu; v důsledku pochybení soudu patrně došlo ke ztrátě podání či založení do jiného spisu. V takových případech je třeba vycházet z presumpce, že podání bylo učiněno řádně a včas; je potom věcí soudu, aby zajistil řádné projednání takového podání (nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV.ÚS 3173/15, z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu např. nálezy ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 460/97, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 329/2000, či ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 674/04).

35. Uvedené závěry lze podle zdejšího soudu plně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. V tomto případě v zásadě již není sporu o tom, že žalobce v roce 2011 skutečně podal rozšíření své původní žádosti. Byť tato žádost o rozšíření není založena ve správním spisu a neexistují ani žádné doklady prokazující její skutečné podání, z navazující komunikace správních orgánů se zástupcem žalobce lze mít skutečně za prokázané, že k rozšíření původní žádosti skutečně došlo.

36. Sporný však i nadále zůstává další osud rozšíření původní žádosti, a to jak jeho osud procesní (tedy zejména jeho přeposlání veliteli VÚ 8407 Kbely), tak i osud meritorní (tedy jak bylo vůbec rozhodnuto o nároku uplatněném v tomto rozšíření původní žádosti). I v těchto otázkách, a s ohledem na nedobrou úroveň vedení správního spisu (byť zejména kolem roku 2011 a bezprostředně navazujících let, které jsou však pro současné otázky podstatné), dospívá soud k závěru, že natolik vážné nedostatky ve vedení spisu a s tím spojené nejasnosti kolem tak zásadních skutečností, jako postoupení rozšíření původní žádosti či vůbec jeho meritorní posouzení, nemohou jít k tíži účastníka řízení a rozhodnutí žalovaného je tedy třeba v tomto rozsahu zrušit.

37. V navazujícím řízení tedy žalovaný za předpokladu, že nedojde k dalšímu vyjasnění i nadále nejasných skutečností, ideálně ve spolupráci s žalobcem zrekonstruuje obsah rozšíření původní žádosti z roku 2011 – tedy zejména vyjasní, doplacení jakých platových nároků se žalobce tímto rozšířením žádosti domáhal a poté toto rozšíření žádosti řádně posoudí.

VI. Závěr a náklady řízení

38. Krajský soud proto na základě výše uvedeného zrušil napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení podle § 78 odst. 1 písm. s. ř. s. a současně dle § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.) a bude tedy na něm, aby zajistil nápravu shora vytčených vad.

39. Pokud jde o náklady řízení, krajský soud rozhodoval komplexně jak o nákladech vzniklých v novém řízení před krajským soudem, tak i o nákladech, které vznikly v původním řízení před zdejším soudem, a též o nákladech, které vznikly v řízení o kasační stížnosti (viz § 110 odst. 3 s. ř. s.). Tyto náklady přitom tvoří jediný celek a krajský soud o jejich náhradě rozhoduje jediným výrokem vycházejícím z § 60 s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008–98).

40. O náhradě nákladů řízení tedy bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl–li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.

41. Žalobce dosáhl v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Odměna žalobcova zástupce (advokáta) a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. ve znění pozdějších předpisů (ve znění účinném do 31. 12. 2024 a ve znění účinném ve znění od 1. 1. 2025, pokud jde o úkony učiněné po tomto datu účinnosti). V daném případě se jednalo o čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, převzetí a příprava zastoupení v řízení o kasační stížnosti, kasační stížnost) a čtyři režijní paušály, a to ve výši 2 × 3 100 Kč a 2 x 4 620 Kč (dle nové úpravy, neboť úkony byly činěny po 1. 1. 2025) a 2 režijní paušály ve výši 2 × 300 Kč, a 2 režijní paušály ve výši 450 Kč, tedy celkem 16 940 Kč. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení ve smyslu § 57 odst. 2 s. ř. s. o částku 3 557 Kč odpovídající dani (21 %), kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést. Žalobci dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč a za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč.

42. Celkem tedy byla žalobci vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů ve výši 28 497 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

Poučení

I. Vymezení věci a průběh správního řízení II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce IV. Předchozí soudní řízení V. Posouzení věci soudem VI. Závěr a náklady řízení