29 Af 115/2010 - 146

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce Rybnikářství Pohořelice a.s., se sídlem v Pohořelicích, Vídeňská 717, zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, se sídlem v Brně, Vackova 44, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 3.6.2009, č.j.: 7748/09-1700-703359, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalovaný rozhodnutím ze dne 3.6.2009, č.j.: 7748/09-1700-703359, změnil rozhodnutí Finančního úřadu v Břeclavi, platební výměr č.57/2005 ze dne 19.9.2005, č.j.: 91928/05/298980/2730, kterým byl žalobci uložen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 1.824.999,- Kč tak, že částku k odvodu nahradil částkou 830.234,- Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že k odvolání žalobce žalovaný změnil rozhodnutí správce daně o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Toto rozhodnutí však Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.9.2008, č.j.: 29 Ca 265/2006-68 zrušil pro vady řízení, přičemž jen některé námitky žalobce považoval za důvodné. Po provedeném doplňovacím řízení žalovaný k jednotlivým odvolacím námitkám uvedl, že Ministerstvo zemědělství Zemědělská agentura a Pozemkový úřad v Břeclavi poskytli rozhodnutím ze dne 14.11.2003 reg.č.246/2003-2148 dotaci na rok 2003. Citovaným rozhodnutím byly pro poskytnutí dotace stanoveny podmínky a současně se pro žalobce staly závaznými Zásady, kterými se stanovují podmínky pro poskytování finančních podpor formou dotací na základě podpůrných programů stanovených podle § 2 odst.1 zák.č.252/1997 Sb., pro rok 2003 (dále jen „Zásady“). Kontrolou správce daně bylo zjištěno, že žalobce nesplnil podmínky, za kterých mu byla podpora poskytnuta. U některých rybníků nedoložil na dotovanou plochu doklad o vlastnictví nebo nájemní smlouvu, dále nedoložil rozhodnutí vodohospodářského orgánu nebo orgánu ochrany přírody na nařízené vodohospodářské funkce rybníků zajišťované s manipulací s vodou a nařízenou péčí o životní prostředí. Žalovaný se nejprve vyjádřil k námitce nesprávnosti, nezákonnosti, neplatnosti, neurčitosti, nesrozumitelnosti, zmatečnosti … platebního výměru, které Krajský soud v Brně ve zrušovacím rozsudku nepovažoval za důvodné. Dále se pak v rozhodnutí zabýval námitkami žalobce, které soud za důvodné považoval. K námitce, že správce daně prováděl kontrolu s úmyslem poškodit žalobce již od zahájení kontroly, což nasvědčuje podjatosti, žalovaný uvedl, že bylo rozhodováno o námitce podjatosti. Ředitel Finančního úřadu v Břeclavi neshledal důvody podjatosti a rozhodnutím ze dne 18.11.2008, č.j.: 111854/08/298980/0226, námitkám nevyhověl. K námitkám uvedeným na str. 2-4 odvolání žalovaný uvedl následující: Správce daně zahájil kontrolu protokolem ze dne 18.5.2005. Je pravdou, že při zahájení kontroly nebylo na protokolu uvedeno číslo jednací, které tam nebylo omylem vepsáno, přestože již bylo řádně vygenerováno, přesto však má tento protokol všechny náležitosti, které jsou uvedeny v § 12 odst.2, 3 a 4 zák.č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Absence uvedení čísla jednacího při zahájení kontroly není v rozporu se ZSDP a na zjištění uvedená v protokolu nemá žádný vliv. Důkazní řízení bylo prováděno řádně a v souladu se ZSDP. Žalobce nepodával návrhy na doplnění protokolů o ústním jednání (18.5.2005, 22.6.2005 a 25.7.2005) nebo námitky proti jejich obsahu, žalobce protokoly podepsal. Žalobce byl seznámen s výsledky kontroly a bylo mu umožněno předložit požadované doklady, což také částečně učinil. Poté správce daně ukončil dokazování a zpráva o výsledku kontroly č.j. 66271/05/298980/2730 byla dne 16.9.2005 se žalobcem projednána. Námitky proti jeho obsahu žalobce neměl. Žalovaný se dále vyjádřil k námitkám dle jednotlivých dotačních titulů a dle jednotlivých rybníků. K dotačnímu titulu 15.

1. Akumulace vody v krajině a Rybníku Týnskému uvedl, že manželé R. uvedli, že nájemní smlouvu se žalobcem obdrželi, ale neuzavřeli ji, poslali ji nepodepsanou zpět, nájem nepřijali. Na základě uvedeného pak žalovaný nemohl uznat argumentaci žalobce o platnosti nájemní smlouvy a neosvědčil oprávnění k užívání této části rybníka. V případě Rybníka Uhřického žalovaný z celkové výměry 13,1152 ha uznal doloženou výměru dle nájemních smluv, a to ve výši 13, 0585 ha. Žalobce neoprávněně použil dotaci na rybník o výměře 0,0567 ha, neboť v této výměře neprokázal oprávněnost užívání. K dotačnímu titulu 15.02 – Retenční účinek při provodních žalovaný uvedl, že správce daně k prokázání retenčních účinků při povodni, a to u všech rybníků, žádal o doložení „Komplexního manipulačního řádu pro soustavu rybníků“. Do protokolu ze dne 30.3.2009 žalobce uvedl, že tento řád neexistuje, firma zpracovává pro každý rybník manipulační řád zvlášť, ne pro soustavu rybníků. K rybníku Nesyt žalovaný uvedl, že ze sdělení vydaného Krajským úřadem Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 10.1.2005, č.j.: JMK 20158/2004 OŽPZ-Ft, vyplývá, že lze považovat za platné povolení s nakládání s vodami, ale zároveň také potvrzuje, že toto povolení bylo vydáno pouze pro akumulaci a vzdouvání vod. Žalobce se snaží zaměňovat funkci akumulace a retence. Retence jako taková je sice termínem pro schopnost zadržování vody v krajině, ale předmětem dotace je retenční účinek při povodni zajištěný manipulací s vodou a nejen prosté stálé zadržení vody v krajině, tuto funkci plní povolení k akumulaci vody. V předložených listinách a rozhodnutích není tento účinek stanovený a ani z technických dat nelze dovodit existenci retenčního prostoru při povodni. Tím tento rybník nenaplňuje účel a předmět dotace. K rybníku Jaroslavickému hornímu a Jaroslavickému dolnímu žalovaný uvedl, že z dokumentů vyplývá, že jsou rybníkem bočním (z hlediska umístění vůči vodnímu toku), jehož napájení je regulováno technicky z Dyjskomlýnského náhonu, rybníky jsou neprůtočné a v rozhodnutích ani v manipulačních řádech není vymezen žádný retenční prostor. Rozhodnutím není žádným způsobem nařízena vodohospodářská funkce rybníků – retenční účinek při povodních a tím rybníky nesplňují účel předmětné dotace. U ostatních rybníků žalovaný námitkám žalobce vyhověl. K dotačnímu titulu 15.04 – Zlepšování jakosti povrchových vod svými dočišťovacími účinky žalovaný k rybníku Nesyt uvedl, že po provedeném šetření zjistil, že rozhodnutím ze dne 22.10.1993, č.j.: vod 2288/93-235/Va, ani jiným rozhodnutím nebyla pro rok 2003 žádným způsobem nařízena vodohospodářská funkce rybníka – zlepšování jakosti povrchových vod svými dočišťovacími účinky a tím nebyl splněn účel předmětné dotace. U dotačního titulu 15.07 – Vysazování amura pouze se souhlasem orgánů ochrany přírody – rybník Nesyt, bylo námitkám žalobce v odvolání vyhověno. Stejně tak bylo vyhověno odvolání žalobce u dotačního titulu 15.09 – Omezení aplikace minerálních a organických hnojiv u rybníku Nesyt. U rybníku Týnský však žalovaný uvedl, že žalobce neprokázal platnost nájemní smlouvy s manželi R. (viz. shora), a proto správce daně neosvědčil oprávnění k užívání této části rybníka. V případě rybníka Uhřického žalovaný z celkové výměry 13,1152 ha uznal doloženou výměru dle nájemních smluv, a to ve výši 13,0858 ha. Jak uvedeno již shora, žalobce neoprávněně použil dotaci na rybník o výměře 0,0567 ha. Žalovaný odůvodnění rozhodnutí uzavřel konstatováním, že bylo potvrzeno porušení podmínek rozhodnutí ministerstva zemědělství a Zásad, čímž se žalobce dopustil porušení rozpočtové kázně. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou rozčlenil podle jednotlivých dotačních titulů. K dotačnímu titulu 15.02 uvedl, že rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 28 ZSDP, neboť žalovaný nereflektoval překážku věci pravomocně rozhodnuté. Dne 18.12.2006 požádal žalobce podle § 55a ZSDP o prominutí části odvodu vztahujícího se k rybníku Nesyt z předmětného dotačního titulu v částce 289.706,- Kč. Ministerstvo financí ČR (dále jen „ministerstvo“) žádosti rozhodnutím ze dne 22.6.2007, č.j.: 43/20 573/2007-434, zcela vyhovělo. Tím bylo o odvodu rozhodnuto s konečnou platností, pokud poté žalovaný na tuto skutečnost nereflektoval, porušil ustanovení § 28 ZSDP. Rozhodnutí žalovaného je dále v rozporu s ustanoveními § 2 odst.3 a § 31 odst.2 ZSDP, neboť vycházelo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Z rozhodnutí totiž není zřejmé, zda vůbec a jak, uvedené rozhodnutí ministerstva hodnotilo a uvážilo. Vada nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci byla žalobcem namítnuta i v souvislosti s důkazním návrhem žalobce na provedení důkazu komplexním manipulačním řádem. Žalobce dostatečně objasnil, proč navrhoval provedení tohoto důkazu. Žalovaný navržený důkaz neprovedl a spokojil se s vyjádřením zaměstnance žalobce, že tento řád neexistuje. Manipulační řád pro celou soustavu rybníků přitom nezpracovává žalobce, ale podnik Povodí Moravy s.p., tedy jiný subjekt. Vyjádření zaměstnance žalobce, že tento řád neexistuje, je pouhou domněnkou žalobce a nikoliv vyjádřením osoby oprávněné jednat za subjekt, který je odpovědný za zpracování komplexního manipulačního řádu pro povodí řeky Moravy. Takový důkaz, který je záznamem domněnek – tvrzení žalobce, nemůže být relevantním důkazem, nejedná se o svědeckou výpověď. Tyto vady řízení se týkají skutkových zjištění u rybníků Nesyt, Jarošovický dolní a Jarošovický horní. K dotačnímu titulu 15.02 dále žalobce uvedl, že v řízení předložil dostatečné důkazy, které jednoznačně prokazují, že jím čerpaná dotace na uvedený titul mu byla poskytnuta oprávněně. Žalobce poukázal na skutečnost, že v rozhodnutí, schváleném manipulačním či provozním řádu nemusí být vždy výslovně uveden termín „retence“. Lze v tomto směru poukázat na stanovisko odboru životního prostředí Městského úřadu Břeclav, které považuje za synonyma termíny akumulace – hromadění – retence. Tento úřad pak správně upozornil na to, že v ČSN736515, v bodě 70 je vymezen termín: ochranný, retenční prostor nádrže, který se nachází mezi hladinou zásobního – ovládaného prostoru a maximální hladinou. Tento prostor je pak v nádrži vyhrazen pro transformaci povodňových vln. Obdobně se vyjádřil Městský úřad Moravský Krumlov, který sdělil, že retenční schopnost vodní nádrže už je dána její samotnou existencí. Žalovaný přitom sám v rozhodnutí připustil, že o retenční funkci rybníka lze uvažovat, mimo případy, kdy je tato funkce rybníka výslovně uvedena v manipulačním řádu, i v případech, kdy lze z technických parametrů objektu vodohospodářského díla dovodit „retenční prostor“. Dle žalobce je proto pro právní závěr o tom, zda ten který rybník má retenční funkci, nezbytné vymezení retenčního objemu. Jedná se o absorpční schopnost příslušného rybníka pojmout určité množství vody za účelem regulace průtočné vody v povodí. Jde o „stvrzenou vlastnost rybníka“. Pokud by příslušný rybník tuto vlastnost neměl „schválenu“, resp. neměl by tyto technické dispozice, byly by retenční účinky vyloučeny. O tyto případy se však v předmětné věci nejednalo. Pokud jde o rybník Nesyt, není sporné, že žalobce nemá k dispozici schválený manipulační řád. Žalobce však předložil písemnost Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 10.1.2005, č.j.: JMK 20158/2004 OŽPZ-Ft, Zahamovací protokol ze dne 5.9.1831, vodohospodářský posudek archivních plánů a spisů pro normaci dle stavu koncem roku 1968, Technickou zprávu k reviznímu elaborátu na normaci rybníka, plán péče o Lednické rybníky, písemnosti vydané ONV Břeclav ze dne 24.6.1970, komplexní manipulační řád. Dle žalobce tyto důkazní prostředky prokazují vlastnost rybníka Nesyt, jako rybníka s retenčními účinky. U tohoto rybník je dostatečně a jednoznačně specifikován a identifikován jeho retenční účinek. Žalovaný nesprávně vyhodnotil rozhodné důkazní prostředky a v důsledku toho pak věc nesprávně právně posoudil. Dle žalobce lze Zahamovací protokol ze dne 1. až 5. 9.1831, který byl dle zápisu ONV Břeclav ze dne 24.6.1970, považovat za platné povolení k nakládání s vodami, pro vzdouvání a akumulaci povrchové vody dle § 8 odst.1 písm. d) bod 1 zák.č.254/2001 Sb., o vodách (dále jen „zákon o vodách“). Z tohoto zápisu vyplývají údaje, které jsou obdobné u rybníka Šumický horní a u něhož žalovaný dovodil retenční funkci tohoto rybníka. Žalovaný tak z totožných vstupních informací dospěl k rozdílným právním závěrům. Dle žalobce nelze ponechat stranou ani Plán péče pro chráněné území pro území „Lednické rybníky“ ze dne 29.12.1993. Vychází-li žalobce ze stanovisek odborů životního prostředí v Břeclavi a Moravském Krumlově, podle nichž retence se rovná vzdouvání, ochranný, retenční prostor nádrže se nachází mezi hladinou zásobního-ovládaného prostoru a maximální hladinou a retenční schopností rybníka je rozdíl mezi normální a maximální hladinou danou projektem, pak nemůže dospět k jinému právnímu závěru, než že rybník Nesyt má retenční prostor. Retenční účinky vyplývají dle žalobce i z Technické zprávy a Vodohospodářského posudku archivních plánů a spisů pro normaci dle stavu koncem roku 1968. Ohledně těchto dvou dokumentů konstatoval žalobce, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného není vůbec zřejmé, jak je hodnotil a jakou jim přisuzoval důkazní sílu. Žalovaný tedy nejen pochybil při dokazování, ale jeho rozhodnutí je i nepřezkoumatelné pro nedostatek důkazů. Argumentuje-li žalovaný, že ze sdělení Krajského úřadu Jihomoravského kraje vyplývá, že povolení k nakládaní s vodami „je vzhledem k využití vodního díla Nesyt k chovu ryb nedostačující“, lze s tímto závěrem souhlasit pouze potud, že tato nedostatečnost se vztahuje k hospodářskému využití rybníka, nikoliv k dispozici s vodní hladinou. Pokud jde o rybníky Jaroslavický Horní a Jaroslavický Dolní žalobce uvedl, že žalovaný nesprávně interpretoval a nesprávně zhodnotil rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě, referátu životního prostředí ze dne 21.3.1992, č.j.: vod.312/135.0/92-Mi, a č.j.: vod.312/235.0/92-Mi, o povolení k nakládání s vodami pro tyto rybníky. Obě rozhodnutí výslovně vymezují zásobní prostor rybníků, a to jednak prostřednictvím jejich objemu, jakož i hladinami ovládaného prostoru. Obě rozhodnutí tak spolu se schváleným manipulačním řádem dostatečným způsobem vymezují retenční prostor rybníků, dostatečně určitě deklarují jejich retenční účinky. Dle žalobce není rozhodující navázání rybníka na přímý průtok potoka, jak mylně dovozuje žalovaný. Jde totiž o to, že retenční funkce je ochranná funkce, která umožňuje příslušnému rybníku zachytit určité množství vody, která by jinak zachycena nebyla. Není přitom rozhodující, zda je velikost retenčního prostoru dána v decimetrech nebo metrech. Tato výše retenčního prostoru je u každého rybníka individuální, rozhodující v tomto směru je plocha rybníka. K dotačnímu titulu 15.04 žalobce uvedl, že z popisu a účelu stavby čistírny odpadních vod (dále jen „ČOV“) a posudku vodohospodářského orgánu je zřejmé, že k „dočišťování odpadních vod vycházejících z ČOV“ bude docházet ve skutečnosti nikoliv v potoce Valtickém (Růžovém), ale v rybníce Nesyt. Je tomu tak proto, že koryto Valtického potoka nad ČOV je ve skutečnosti kmenovou stokou, která je svedena do ČOV. Veškeré předčištěné odpadní vody z ČOV jsou pak dále vypouštěny zpět do koryta, které bezprostředně ústí do Nesytu. Vzhledem ke skutečnosti, že Valtický potok má zaručený velmi malý průtok, nemůže v žádném případě plnit funkci dočišťování předčištěných vod z ČOV. Dle žalobce je logické, že v rozhodnutí není přímo uveden rybník Nesyt, neboť nemá katastrální hranici u výpusti ČOV, nemohlo proto ani v rozhodnutí být uvedeno, že ČOV ústí do rybníku Nesyt. Stejně tak je logické, že k dočišťování nemůže docházet v toku, který se skládá z více než 99% předčištěných vod a tolik z necelého 1% neznečištěné vody. Ke skutečnému dočištění dochází až po zaústění toku Valtického potoka do rybníku Nesyt. Ke svědecké výpovědi J. G., pracovníka městského úřadu, odboru životního prostředí, žalobce uvedl, že jako fyzická osoba může osvědčit pouze to, co vnímal svými smysly, jinak se jedná o pouhé domněnky. Pokud ke kapciozní otázce, zda byl vydán nějaký dokument, který by žalobci nařizoval vodohospodářskou funkci spočívající ve zlepšování jakosti povrchových vod, odpověděl, že žádné takové rozhodnutí nebylo vydáno, nejde o použitelný důkaz. Došlo tak k porušení ustanovení § 2 odst.1, § 3 a § 31 odst.2 a 4 ZSDP. Názor žalovaného, že pokud žalobce požadoval dotaci, měl mít k dispozici rozhodnutí vodoprávního úřadu které by mu nařizovalo zajistit manipulaci s vodou spočívající ve zlepšování jakosti povrchových vod svými dočišťovacími účinky, považuje žalobce za nesprávný. Skutečnost, že dotace je koncipována jako náhrada za to, že rybník zlepšuje jakost povrchových vod svými dočišťovacími účinky, neznamená to, že toto vodní dílo je nuceno strpět jeho znečišťování jinými subjekty na základě správního rozhodnutí. Ani rozhodnutí o poskytnutí dotace, ani Zásady nestanovily, že příjemcem rozhodnutí, na základě kterého rybníky plní tuto funkci musí být výlučně žalobce jako vlastník vodního díla. Podle žalobce je rozhodnutí žalovaného založeno na nepodloženém extenzivním výkladu Zásad. Správce daně tyto Zásady nejen nesprávně vyložil, ale i nesprávně hodnotil žalobcem předložené důkazy. Jako poslední námitku žalobce uvedl, že žalovaný pochybil, pokud v rámci odvolacího řízení postupem podle § 50 odst.3 ZSDP uložil doplnit a odstranit vady předešlého řízení Finančnímu úřadu Břeclav a nikoliv Finančnímu úřadu Brno-venkov, který je místně příslušným správcem daně žalobce. Bylo tak porušeno ustanovení § 4 odst.12 ZSDP a toto pochybení mohlo mít ve svém důsledku vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Žalobce v tomto směru poukázal i na dříve namítanou vadu řízení, kdy nebylo reflektováno na jeho námitku podjatosti správce daně. Vědomi si totiž toho, že je nově jeho místně příslušným správcem daně Finanční úřadu Brno-venkov, ponechal rozhodnutí ředitele Finančního úřadu Břeclav o podjatosti bez větší pozornosti. Měl totiž za to, že výsledky doplňovacího řízení budou provedeny zákonným místně příslušným správcem daně. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemně tak, že podle jeho názoru novým rozhodnutím o odvolání v části týkající se odvodu v částce 289.706,- Kč, která byla prominuta Ministerstvem financí, nebylo porušeno ustanovení § 28 ZSDP. V rámci rozhodování o prominutí části odvodu za porušení rozpočtové kázně nebyl Ministerstvem financí přezkoumáván platební výměr z důvodu případného rozporu s právními předpisy či jiné nezákonnosti, ministerstvo při rozhodování zohledňuje jiné zvláštního zřetele hodné důvody. Proto podle žalovaného takové rozhodnutí nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté. V důsledku rozhodnutí o prominutí části odvodu zaniká povinnost v rovině platební, otázka zákonnosti meritorního rozhodnutí jím řešena není. Konečná platební povinnost žalobce představuje rozdíl mezi částkou odvodu za porušení rozpočtové kázně stanovenou ve výroku rozhodnutí žalovaného a částkou prominutou. Žalovaný dále odmítá, že měl vycházet z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Podle žalovaného bylo jeho povinností přezkoumat v rámci odvolacího řízení prvostupňové rozhodnutí v celém rozsahu. V další části žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí, v němž je shrnuto provedené důkazní řízení. Zdůraznil, že prokázání naplnění podmínek pro poskytnutí dotace bylo na žalobci, proto byl také již při zahájení kontroly vyzván, aby předložil mimo jiné rozhodnutí, která nařizují vodohospodářské funkce rybníků zajišťované manipulací s vodou a rozhodnutí, která nařizují péči o životní prostředí a rovněž manipulační řád. Správce daně postupoval v úzké součinnosti se žalobcem a ten měl dostatečný prostor k předložení důkazních prostředků. Na základě rozsudku Krajského soudu v Brně byl žalobce také výzvou ze dne 9.3.2009 vyzván, aby předložil komplexní manipulační řád pro soustavu rybníků. Při jednání dne 30.3.2009 Ing. O., člen představenstva, uvedl, že komplexní manipulační řád pro soustavu rybníků neexistuje. Bylo přitom na žalobci, aby doložil nebo navrhl konkrétní důkazní prostředky. Z uvedeného vyplývá, že k existenci komplexního manipulačního řádu pro soustavu rybníků se žalobce jednoznačně vyjádřil, nenavrhl správci daně, aby si opatřil manipulační řád zpracovaný Povodím Moravy s.p. Pokud žalobce považoval komplexní manipulační řád zpracovaný Povodím Moravy s.p. za tak zásadní důkazní prostředek, mohl správci daně navrhnout, aby Povodí Moravy s.p. vyzval k doložení takového dokumentu. Důkazní břemeno bylo podle § 31 odst.9 ZSDP na žalobci. Pokud jde o dotační tituly 15.02 a 15.04 odkázal žalovaný na odůvodnění rozhodnutí a dodal, že ve vztahu k uvedeným dotačním titulům žalobce neunesl důkazní břemeno. Žalobce se snaží svoji důkazní nouzi přesunout na žalovaného s tím, že žalovaný nesprávně posoudil žalobcem předložené důkazní prostředky a v důsledku toho pak dospěl i k nesprávným právním závěrům. K poslední námitce, že žalovaný uložil doplnění a odstranění vad Finančnímu úřadu Břeclav a nikoliv Finančnímu úřadu Brno-venkov, odkázal žalovaný na ustanovení § 48 odst.3 a 6, § 49 odst.1 a § 50 odst.1 ZSDP. Z citovaných ustanovení vyplývá, že se odvolání podává u správce daně, jehož rozhodnutí je odvoláním napadeno. Tento správce daně může řízení rovněž doplnit a případně o odvolání rozhodnout sám. Bez ohledu na změnu sídla žalobce a tím na změnu místní příslušnosti správce daně zůstal orgánem, který odvoláním napadené rozhodnutí vydal, Finanční úřad v Břeclavi. Pokud tedy doplnění prováděl právě tento správce daně, byl jeho postup v souladu se zákonem. Pokud jde o rozhodování o námitce podjatosti, žalobce namítal podjatost „na této kontrole zúčastněných pracovníků správce daně“, je tedy zřejmé, že podjatým mohl být pouze pracovník správce daně, který se účastní daňového řízení. Žalobce se proti zamítavému rozhodnutí mohl bránit odvoláním. S ohledem na uvedené navrhl žalovaný soudu, aby žalobu zamítl. Krajský soud v Brně v předmětné věci již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 19.11.2009, č.j.: 29 Ca 157/2009-76, jímž žalobu pro opožděnost odmítl s tím, že rozhodnutí žalovaného bylo dle přiložené doručenky doručeno právnímu zástupci žalobce dne 4.6.2009 a tvrzení žalobce, že jeho právní zástupce obdržel rozhodnutí až dne 12.6.2009 neodpovídá skutečnosti. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23.9.2010, č.j.: 5 Afs 31/2010-105, usnesení Krajského soudu v Brně zrušil, neboť soud neodstranil pochybnosti o datu doručení. Nejvyšší správní soud zavázal zdejší soud svým právním názorem k tomu, aby postavil najisto, zda, kdy a jakým způsobem bylo zástupci žalobce rozhodnutí doručeno. Za tímto účelem provedl Krajský soud v Brně žalobcem navržené důkazy. Přípisem ze dne 15.2.2011 sdělila Věznice Pardubice, že advokát Mgr. L. Růžička uskutečnil návštěvu odsouzeného dne 11.6.2009 v době od 9.30 do 10.46 hod. Městská správa sociálního zabezpečení dopisem ze dne 14.3.2011 sdělila, že Mgr. L. Růžička je od 23.10.2006 veden jako OSVČ na OSSZ Třebíč a v předmětném časovém období nejsou evidováni žádní zaměstnanci. Při jednání dne 12.4.2011 byly vyslechnuti žalobcem navržení svědci. Svědkyně J. T. potvrdila, že dne 4.6.2009 přebírala rozhodnutí, které bylo adresováno Mgr. Růžičkovi, potvrdila, že podpis na doručence je její. K dotazu, z jakého důvodu písemnost přebírala, když nebyla určena jí a jaký má vztah k právnímu zástupci žalobce, uvedla, že Mgr. Růžička má kancelář vedle ní v jednom domě, je to v podstatě kolega. Žalobcem navržení svědci R. S. a F. F. potvrdili, že ve dnech 3.-11.6.2009 v Jaroměřicích v místě bydliště zástupce žalobce a spolu s ním dělali kotce pro psy. Jmenovaný se po celou dobu z místa nevzdálil. Na základě provedeného dokazování dospěl Krajský soud v Brně k závěru, že se podařilo žalobci zpochybnit řádné doručení rozhodnutí zástupci žalobce dne 4.6.2009, je proto třeba vycházet z tvrzení zástupce, že rozhodnutí převzal až dne 12.6.2009 po návratu z dovolené. Za takových okolností byla žaloba podána včas. K samotné věci pak jak právní zástupce, tak i zástupkyně žalovaného poukázali na svá písemná vyjádření a setrvali na návrzích z těchto podání. Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k závěru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst.1 zák.č.150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst.1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ve smyslu ustanovení § 68 a § 70 s.ř.s.). V souladu s ustanovením § 75 odst.1 a odst.2 s.ř.s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 51 s.ř.s. Žaloba není důvodná. Žalobce především namítal, že žalovaný nereflektoval překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť žalobci bylo rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 22.6.2007, č.j.: 43/20 573/2007-434, zcela vyhověno jeho žádosti o prominutí části odvodu vztahujícího se k rybníku Nesyt z dotačního titulu v částce 289.706,- Kč, tím mělo být porušeno ustanovení § 28 ZSDP. S tímto názorem žalobce souhlasit nelze. Podle ustanovení § 28 odst.1 ZSDP, vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Jinak si může správce daně o takové otázce učinit úsudek nebo dát příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že otázka, o níž by mělo být již pravomocně rozhodnuto, by musela mít vliv na rozhodnutí ve věci. Tak tomu však v předmětné věci nebylo. Naopak rozhodování o prominutí daně, v daném případě části odvodu, musí předcházet pravomocné rozhodnutí, jímž byla daň, popř. část odvodu vyměřena. Promíjet lze pouze něco, co bylo správním orgánem předepsáno. Rozhodoval-li tedy správce daně, resp. žalovaný o uložení části odvodu za porušení rozpočtové kázně poté, co původní rozhodnutí bylo zrušeno krajským soudem, činil tak v souladu se zákonem, bez ohledu na skutečnost, že mezitím byla část odvodu žalobci prominuta. Správní orgán při rozhodování o prominutí odvodu sleduje zcela jiné zákonné podmínky, než ty, které musí být splněny při uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Vzhledem k uvedenému pak nelze souhlasit ani s námitkou, že žalovaný vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, když z rozhodnutí není zřejmé, jak bylo rozhodnutí o prominutí odvodu hodnoceno. S ohledem na shora již uvedené, takovou povinnost žalovaný neměl. Namítal-li žalobce, že žalovaný vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu rovněž proto, že neprovedl důkaz komplexním manipulačním řádem, jehož provedení žalobce navrhoval, nelze s ním souhlasit. Krajský soud v Brně již v rozsudku ze dne 9.9.2008, č.j.: 29 Ca 265/2006-68, uvedl, že bylo povinností žalobce navrhnout konkrétní důkazní prostředek, v tomto případě komplexní manipulační řád. Žalobce byl výzvou ze dne 9.3.2009 vyzván k předložení komplexního manipulačního řádu. V souladu s citovaným rozsudkem mohl tedy žalobce upřesnit tento důkazní prostředek, to však neučinil. Naopak při ústním jednání pak sdělil, že neexistuje. V souladu s ustanovením § 31 odst.9 ZSDP, daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení, vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Žalobce byl řádně vyzván a na výzvu reagoval až při ústním jednání tak, že tento důkaz neexistuje. Nesdělil, že existuje, že je vyhotovován Povodím Moravy a.s., kde je také k dispozici. K otázce obsahu a rozsahu důkazního břemene daňového subjektu existuje již bohatá a ustálená judikatura, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.2.2é05, č.j.: 1 Afs 54/2004-125 (publikovaný pod č.1022/2007 Sb.NSS), podle něhož „daňové řízení, respektive dokazování v jeho průběhu, není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (§ 31 odst.9 zákona č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).“ Tuto povinnost žalobce nesplnil, nezbývá proto, než konstatovat, že žalobce neunesl svoje důkazní břemeno. Žalobce neunesl svoje důkazní břemeno ani pokud šlo o část dotace týkající se retenčních účinků při povodních rybníků Nesyt, Jaroslavický Horní a Jaroslavický Dolní. Namítá-li nejprve žalobce obecně, že v manipulačním či provozním řádu jednotlivého rybníka nemusí být vždy výslovně uveden termín „retence“ a že z technických parametrů vodohospodářského díla lze dovodit retenční prostor, lze s tímto jeho názorem souhlasit pouze potud, že se týká vodohospodářských děl, k nimž se nevztahuje žádná dotace. Byla-li však žalobci poskytnuta dotace za účelem retenčních účinků při povodních, znamená to, že u těchto rybníků se nevychází pouze z jeho technických parametrů, z nichž lze dovodit schopnost zadržet, tedy akumulovat vodu, ale rovněž z jeho schopnosti zadržet vodu manipulací, tedy zásahem (nutným omezením), pro který právě byla dotace poskytnuta. Právě v tomto směru žalobce důkazní břemeno neunesl. U rybníku Nesyt žalobce uvedl, že sice nepředložil manipulační řád, předložil však jiné důkazy, které dle žalobce prokazují vlastnost tohoto rybníka jako rybníka s retenčními účinky. Dle žalobce Zahamovací doklad ze dne 1.až 5.9.1831 lze považovat za platné povolení k nakládání s vodami, pro vzdouvání a akumulaci povrchové vody dle § 8 odst.1 písm. d) bod 1 zákona o vodách, jak však již bylo uvedeno shora, ani z tohoto dokladu nelze dovodit schválenou, popř. existující schopnost rybníka zadržet vodu manipulací, tedy jakýmkoliv zásahem, k zabránění povodní. Tuto vlastnost rybníka nelze dovodit ani z dalších žalobcem zmiňovaných dokladů, tedy Plánu péče pro chráněné území „Lednické rybníky“, Technické zprávy vyhotovené soudním znalcem či Vodohospodářského posudku archivních plánů a spisů pro normaci dle stavu koncem roku 1968. Je sice pravdou, že se žalovaný v rozhodnutí zcela konkrétně nevyjádřil ke dvěma posledně zmiňovaným dokladům, z rozhodnutí však je zřejmé, že se žalovaný k předloženým listinám vyjádřil, a to tak, že konstatoval: „ V předložených listinách a rozhodnutích není tento účinek (retenční) stanoven a ani z technických dat v rozhodnutích uvedených nelze dovodit existenci retenčního prostoru při povodni“. Dle názoru soudu nelze proto rozhodnutí žalovaného považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Pokud jde o rybníky Jaroslavický Horní a Jaroslavický Dolní je žalobce přesvědčen, že žalovaný nesprávně interpretoval a zhodnotil rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě ze dne 21.3.1992 o povolení k nakládání s vodami, neboť tato rozhodnutí spolu se schváleným manipulačním řádem dostatečně vymezují retenční prostor, resp. deklarují retenční účinky. K tomu nelze, než konstatovat totéž, co již bylo uvedeno shora. K tomu, aby žalobce měl nárok na dotaci, je zapotřebí, aby z materiálů, týkajících se těchto rybníků bylo zřejmé, že kromě přirozené schopnosti rybníků zadržovat vodu, musí být žalobcem doloženo, že rybníky jsou uzpůsobeny tak, že po manipulaci (zásahu) jsou schopny zadržet velké množství vody při povodních. Tak tomu ani v případě těchto dvou rybníků není. Jak z rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě, referátu životního prostředí ze dne 21.5.1992, č.j.: Vod. 312/235.0/92-Mi, tak z Manipulačního řádu pro rybníky Horní Jaroslavický a Dolní Jaroslavický, vypracovaného v prosinci 1988, nelze tuto skutečnost zjistit. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že se podle § 8 vodního zákona povoluje nakládání s vodami pro účely vzdouvání a akumulování vody. Pokud jde o rybník Jaroslavický Dolní, provádí se napouštění z Dyjsko-Mlýnského náhonu, napojení boční. Rybník slouží pouze vlastnímu rybochovnému účelu, chovu drůbeže. Co se týče rybníku Jaroslavický Horní je v rozhodnutí uvedeno, stejně jako u rybníku Jaroslavický Dolní, že hráze je zabezpečena proti přelití za předpokladu funkce všech objektů na Dyjsko- Mlýnském náhoně, rybník je neprůtočný, vypouštění se provádí D-M náhonem – napojení boční. Také tento rybník slouží pouze vlastnímu rybochovnému účelu a chovu kachen. Z citovaného manipulačního řádu pak vyplývá, že manipulace s ochranným objemem a za velkých vod na rybnících se vzhledem k tomu, že jsou boční na náhonu (D-M) neprovádí, rybníky nejsou vybaveny funkčními objekty pro převádění velkých vod, nebezpečí přelití hrází rybníků z vnějšku při velkých vodách v Dyji nehrozí. Je tedy zřejmé, že závěr žalovaného, že není nařízena vodohospodářská funkce těchto rybníků, a to retenční účinek při povodních, a tím není naplněn účel dotace, je zcela v souladu se zákonem. Ani v tomto případě žalobce svoje důkazní břemeno neunesl. Pokud žalobce namítal, že měl nárok na dotaci z titulu dočišťovacích účinků rybníku Nesyt, neboť z popisu a účelu stavby ČOV a posudku vodohospodářského orgánu je zřejmé, že k „dočišťování odpadních vod vycházejících z ČOV“ bude docházet v rybníce Nesyt a nikoliv ve Valtickém potoce, nutno konstatovat totéž, co u předcházejících námitek žalobce. Účelem dotace je totiž podpora ať už v případných investicích nutných k dosažení účelu, k němuž slouží, popř. k náhradě újmy, která určením takového účelu příslušnému subjektu vzniká. Povinnost prokázat tyto skutečnosti leží na příjemci dotace, žalobci. Žalobce v průběhu řízení dle ustanovení § 31 odst.9 ZSDP neprokázal, že byl povinen cokoliv činit, popř. strpět v rybníku Nesyt tak, aby mohlo docházet k dočišťování odpadních vod vycházejících z ČOV. Z pouhé skutečnosti, že voda vycházející z ČOV do potoka Valtického, který posléze ústí do rybníku Nesyt, lze sice dovodit, že k přirozenému dočišťování v rybníce dochází, žalobce však s takovou vodou nijak nemanipuluje a žádným rozhodnutím správního orgánu není omezen. Chybí tedy důvod pro dotaci. Takový závěr učinil rovněž žalovaný a nelze, než s ním souhlasit. Nelze dále souhlasit s názorem žalobce, že svědecká výpověď J. G., pracovníka městského úřadu, odboru životního prostředí, není použitelným důkazem. Sdělení tohoto svědka, že nebylo vydáno rozhodnutí, které by žalobci nařizovalo vodohospodářskou funkci spočívající ve zlepšování jakosti povrchových vod svými dočišťovacími účinky, není pouhou domněnkou, ale je sdělením pracovníka úřadu, v jehož kompetenci je příslušné rozhodování, a který tudíž z výkonu svého povolání má vědomost o skutečnostech, k nimž jako svědek vypovídal. Poslední žalobní námitkou žalobce brojil proti tomu, že bylo porušeno ustanovení § 4 odst.12 ZSDP, neboť doplnit a odstranit vady předešlého řízení bylo uloženo nikoli místně příslušnému správci daně žalobce – Finančnímu úřadu Brno-venkov. Ani této námitce žalobce nemohl soud přisvědčit. Žalobce nenamítá, že prvostupňové daňové řízení bylo vedeno u místně nepříslušného správce daně, tj. žalobce je toho názoru, že prvostupňové řízení bylo vedeno u místně příslušného správce daně – Finančního úřadu v Břeclavi, ale že v rámci odvolacího řízení měl odstraňovat vady odvolání a vady předešlého řízení nyní místně nepříslušný správce daně – Finanční úřad v Břeclavi. V tomto směru soud poukazuje na dikci ustanovení § 48 a násl. ZSDP, ze které dle soudu vyplývá, že místně příslušným prvostupňovým orgánem pro účely odvolacího řízení zůstává i poté, co event. obecně došlo ke změně místní příslušnosti daňového subjektu, ten správce daně, který odvoláním napadené rozhodnutí vydal. Pokud by soud přijal žalobcovu argumentaci, docházelo by v průběhu odvolacího řízení k absurdním situacím v tom smyslu, že by rozhodnutí správce daně mohlo být změněno podle ust. § 49 odst.1 ZSDP jiným správcem daně. K obtížným procesním situacím by pak docházelo v případě, kdyby takto „nově určený místně příslušný správce daně“ neměl stejný nadřízený, odvolací orgán, s původním místně příslušným správcem daně. Odvolací řízení představuje řízení o řádném opravném prostředku, který se váže ke konkrétnímu nepravomocnému rozhodnutí určitého prvostupňového správního orgánu. Proto pokud prvostupňový orgán vydal rozhodnutí a pokud je proti němu podáno odvolání, měl by příslušné kroky orgánu prvního stupně provádět ten správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal. Bylo proto absurdní, aby se v průběhu odvolacího řízení měnila místní příslušnost správního orgánu 1. stupně. Za tohoto stavu věci soudu nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst.7 s.ř.s. zamítnout. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst.l s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl žalobce zcela neúspěšný a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.