29 Af 85/2014 - 129

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobkyně JUDr. K. T., proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2014, č. j. 25270/14/5000-14305-708158, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil platební výměr Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 4.11.2013, č.j. 3539460/13/3012-05700-701464. Tímto platebním výměrem správce daně vyměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za 3. čtvrtletí 2011 ve výši 439.192,- Kč, a to na základě výsledku postupu k odstranění pochybností, kterým zjistil rozdíl mezi vyměřenou a tvrzenou daní ve výši 437.174,- Kč (viz protokol o projednání výsledků postupu k odstranění pochybností ze dne 14.10.2013). Rozdíl byla žalobkyně povinna v náhradní lhůtě splatnosti správci daně uhradit.

2. Žalobkyně podala dne 23.10.2011 daňové přiznání (dále též „DAP“) za výše uvedené zdaňovací období, v němž vykázala vlastní daňovou povinnost ve výši 2.018,- Kč. Výzvou ze dne 26.10.2011 ji vyzval správce daně k poskytnutí dokladů pro ověření údajů v DAP. Po jejich přezkoumání vydal správce daně dle § 89 odst. 1 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), výzvu k odstranění pochybností (ze dne 21.11.2011, doručeno žalobkyni dne 25.11.2011), v níž popsal své pochybnosti o tom, zda se přijatá i uskutečněná zdanitelná plnění uskutečnila, jak byla deklarováno, a vyzval žalobkyni k odstranění těchto pochybností a prokázání pravdivosti svých tvrzení. Důkazní břemeno tak přešlo na žalobkyni. Žalobkyně v průběhu řízení předkládala další listinné důkazy, správce daně popsal svá zjištění a výsledek postupu k odstranění pochybností v úředním záznamu ze dne 9.10.2013, s jehož obsahem seznámil žalobkyni při ústním jednání dne 14.10.2013 (pořízen o tom protokol). Do 15-ti dnů od seznámení se s dosavadními výsledky byla žalobkyně oprávněna podat návrh na pokračování dokazování s návrhem dalších důkazních prostředků. Žalobkyně tak učinila vyjádřením ze dne 23.10.2013, v němž současně navrhla další důkazy. Jelikož správce daně neshledal důvody pro pokračování v dokazování, postupoval dle § 90 odst. 3 věta druhá daňového řádu a dne 4.11.2013 vydal platební výměr.

3. Platební výměr napadla žalobkyně odvoláním, v němž převážně namítala, že se správce daně dostatečně nevypořádal s jejími důkazními návrhy, neumožnil ji nahlédnout do daňového spisu, nepřihlédl k prokázaným přijatým zdanitelným plněním od společnosti Templářská společnost, s.r.o. (dále též „Templářská společnost“), ani k uskutečněným zdanitelným plněním dle vystavených daňových dokladů na prodej minipivovaru, zařízení restaurace a opravného dokladu č. 041/2011. V odvolání žalobkyně uplatnila obdobné námitky jako ve vyjádření ze dne 23.10.2013 k výsledku postupu k odstranění pochybností a v jeho doplnění ze dne 4.11.2013. V doplnění ze dne 4.11.2013 mj. žalobkyně namítala, že ji správce daně neumožnil nahlédnout do daňového spisu.

4. Žalovaný se ve svém rozhodnutí vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami. Odmítl námitku žalobkyně, že jí neumožnil nahlédnout do daňového spisu, neboť se toto tvrzení nezakládalo na pravdě. Daňový spis byl připraven u správce daně k nahlédnutí, žalobkyně tohoto práva nevyužila.

5. Dále žalovaný v napadeném rozhodnutí zdůvodnil neuznání deklarovaných zdanitelných plnění. Žalobkyně uplatnila nárok na odpočet DPH na základě daňových dokladů vystavených společností Templářská. Jednalo se o faktury: č. 003/2011 ze dne 4.4.2011 (datum uskutečnění zdanitelného plnění, dále jen „DUZP“, dne 4.4.2011) za vybavení pro pivovar na zámek Oslavany, č. 007/2011 ze dne 26.5.2011 (původní DUZP 26.5.2011, tužkou ručně opraveno na 1.7.2011) za administrativní práce a zastupování v daňovém řízení, č. 008/2011 ze dne 26.5.2011 (původní DUZP 26.5.2011, bylo opraveno na 1.7.2011) na zálohu za zajištění substituce z důvodů pozastavení činnosti advokacie, č. 009/2011 ze dne 13.6.2011 (původní DUZP 13.6.2011, bylo opraveno na 1.7.2011), č. 010/2011 ze dne 13.6.2011 (původní DUZP 13.6.2011, bylo opraveno na 1.7.2011), č. 011/2011 ze dne 13.6.2011 (původní DUZP 13.6.2011, bylo opraveno na 1.7.2011), č. 012/2011 ze dne 13.6.2011 (původní DUZP 13.6.2011, bylo opraveno na 1.7.2011), č. 013/2011 ze dne 13.6.2011 (původní DUZP 13.6.2011, bylo opraveno na 1.7.2011), č. 021/2011 ze dne 30.9.2011 (původní DUZP 30.9.2011), č. 022/2011 ze dne 30.9.2011 (původní DUZP 30.9.2011), všech 7 faktur vystaveno na odměnu za zastupování v daňových řízeních, č. 015/2011 ze dne 23.6.2011 (původní DUZP 23.6.2011, bylo opraveno na 1.7.2011) na odměnu za služby spojené s vydáním věcí neoprávněně zabavených v exekuci a za jejich odvoz.

6. K prokázání svých tvrzení předkládala žalobkyně pouze listinné důkazy. Ve svém vyjádření ze dne 29.11.2011 žalobkyně uvedla, že dokládá plnou moc od B. T., která opravňovala ing. J. T. (současně zástupce žalobkyně) zastupovat společnost Templářská v obchodních věcech a při uskutečňování zdanitelných plnění. Společnost Templářská zastupovala prostřednictvím ing. J. T. žalobkyni ve všech daňových řízeních, rovněž pro žalobkyni vykonávala administrativní práce (sepisování dokumentů k žalobám a správním podáním a zjišťovala podklady k těmto úkonům. K podání žalobkyně přiložila plnou moc ze dne 7.9.2010, kterou společnost Templářská, prostřednictvím její prokuristky B. T., zmocňuje ing. J. T. k zastupování uvedené společnosti v obchodních věcech a k podávání daňových přiznání k DPH. V plné moci bylo výslovně uvedeno, že se tato uděluje pouze do doby, kdy bude B. T., jako prokuristka společnosti, vymazána z obchodního rejstříku na základě notářského zápisu NZ 1319/2010 N 1418/2010, sepsaného dne 7.9.2010 u notářky JUDr. J. V. v Ostravě. K plné moci byl současně předložen notářský zápis o Rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady společnosti Templářská, kdy společník B. T. mj. odvolává jednatele ing. J. T., odvolává prokuru udělenou ing. J. T. a odvolává prokuru udělenou B. T.

7. Správce daně posoudil plnou moc, kterou žalobkyně prokazovala, že společnost Templářská poskytovala zdanitelná plnění prostřednictvím ing. J. T., jako neplatný právní úkon, který není důkazem o tom, že uvedená společnost uskutečnila pro žalobkyni deklarovaná zdanitelná plnění. Správce daně neporušil § 92 odst. 5 písm. b) daňového řádu, neboť u předložené plné moci se nemohlo jednat o právní domněnku či o právní fikci. Dle notářského zápisu NZ 1319/2010 N 1418/2010 odvolal jediný společník B. T. prokuru udělenou B. T. Její prokura zanikla odvoláním a neměla tak již oprávnění jako prokuristka udělit plnou moc ing. J. T. Žalovaný nepřijal tvrzení žalobkyně, že plná moc byla udělena ještě v průběhu konání valné hromady. V předmětné plné moci byl jasný odkaz na notářský zápis NZ 1319/2010 N 1418/2010 sepsaný dne 7.9.2010 a pokud by byla plná moc udělena v průběhu valné hromady, před odvoláním prokury, nebyl by notářský zápis ještě sepsán. Ačkoliv prokura B. T. nebyla dosud vymazána z obchodního rejstříku, jde pouze o deklaratorní účinky výmazu. V řízení nebylo prokázáno tvrzení, že ing. T. byl ředitelem Templářské společnosti, a proto mohl za společnost vystavovat daňové doklady a podávat daňová přiznání. Jelikož takové postavení ing. J. T. (jako ředitele společnosti) nebylo doloženo žádným důkazním prostředkem, žalovaný uzavřel, že ing. J. T. nebyl oprávněn jednat za Templářskou společnost.

8. Pro přiznání nároku na odpočet DPH bylo třeba prokázat, že žalobkyně fakticky přijala deklarovaná zdanitelná plnění od společnosti Templářská. Dožádaný správce daně této společnosti sdělil, že společnost nekomunikuje a deklarovaná zdanitelná plnění se u ní nepodařilo ověřit. Za zdaňovací období červenec, srpen a září 2011 byla podána DAP k DPH neoprávněnou osobou, vady nebyly ani na výzvu odstraněny a přiznání nebyla vyměřena. Tvrzení žalobkyně, že správce daně akceptoval daňová přiznání podaná ing. J. T. za Templářskou společnost, tak nebyla prokázána.

9. Pokud jde o daňové doklady za zastupování v daňových řízeních (faktura č. 007/2011, 009/2011, 010/2011, 011/2011, 012/2011, 013/2011, 021/2011, 022/2011), pak bylo správci daně známo z daňových řízení vedených s žalobkyní, že ji zastupuje na základě plných mocí ing. J. T. Plné moci byly udělovány žalobkyní ing. J. T. jako fyzické osobě. Z žádné plné moci nevyplynulo, že by byla udělena právnické osobě společnosti Templářská. Nebylo tak prokázáno, že žalobkyně přijala deklarované zdanitelné plnění (zastupování v daňových řízeních) od společnosti Templářská, neboť žalobkyni v daňových řízeních zastupoval ing. J. T. jako fyzická osoba a její manžel.

10. Předmětem deklarovaného zdanitelného plnění u dokladů č. 007/2011 byly mimo zastupování i administrativní práce. Na daňovém dokladu nebyl konkretizován obsah ani předmět poskytovaného plnění a žalobkyně k němu dne 29.11.2011pouze uvedla, že stejně jako zastupování prováděla společnost Templářská prostřednictvím ing. T. i administrativní práce. Žalobkyně však nepředložila k tomu žádné důkazní prostředky. Naproti tomu z plných mocí udělených ing. T. vyplývá, že byly udělovány nejen k zastupování v daňových řízeních, ale ke všem úkonům v řízeních. Z plných mocí vyplývá, že ing. T. vykonával pro žalobkyni i další úkony jako fyzická osoba. Žalobkyně neprokázala, že by přijala administrativní práce od společnosti Templářská.

11. Žalobkyně si dále uplatnila odpočet z daňového dokladu faktura č. 008/2011 s předmětem plnění – záloha na zajištění substituce z důvodu pozastavení činnosti advokacie s fakturovanou částkou 336 000,- Kč, z toho DPH 56 000,- Kč. V podání ze dne 29.11.2011 k tomu žalobkyně uvedla, že v prosinci 2011 bude záloha vyúčtována a tento doklad bude předložen správci daně. Žalobkyně však nekonkretizovala plnění a nepředložila k němu žádné důkazní prostředky, včetně slíbeného vyúčtování k zálohové faktuře. Přijetí uvedeného zdanitelného plnění tak žalobkyně neprokázala.

12. Žalobkyně si dále uplatnila odpočet ve výši 1600,- Kč z daňového dokladu č. 015/2011 – za odměnu za služby spojené s vydáním věcí neoprávněně zabavených v exekuci zn. 103 Ex 32661/10 a za odvoz těchto věcí z exekutorského skladu Přerov. K deklarovanému plnění se žalobkyně v žádném ze svých podání nevyjádřila a nepředložila důkazní prostředky. Přijetí deklarovaného zdanitelného plnění neprokázala.

13. V případě uplatněného odpočtu z daňového dokladu faktura č. 003/2011, za vybavení pro pivovar zámek Oslavany, také nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění. Na připojeném dodacím listu bylo zařízení vyjmenováno, včetně poznámky, že vybavení je umístěno v prostorách pivovaru na zámku v Oslavanech a nemohlo být provedeno jeho fyzické převzetí, neboť jej bez právního důvodu užívá společnost Zámecký pivovar, a.s. K prokázání existence zařízení minipivovaru bylo provedeno místní šetření u společnosti Zámecký Pivovar Oslavany s.r.o., o němž byl dne 28.11.2011 sepsán úřední záznam. Místním šetřením bylo ověřeno, že zařízení minipivovaru užívá, vyrábí pivo a provozuje celní sklad společnost Zámecký Pivovar, a.s. Žalobkyně byla s uvedeným závěrem seznámena. S odkazem na § 13 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“) a čl. 14 odst. 1 Směrnice Rady 2006/112/ES (dále jen „Směrnice“), dle níž se „dodáním zboží“ rozumí převod práva nakládat s hmotným majetkem jako vlastník, bylo prokázáno (dodacím listem a místním šetřením), že k převzetí zboží nedošlo, a že zařízení minipivovaru užívá jiný subjekt. Žalobkyně žádným důkazním prostředkem neprokázala uskutečnění tohoto zdanitelného plnění.

14. Dožádaný správce daně k posledně deklarovanému zdanitelnému plnění sdělil, že ze spisového materiálu společnosti Templářská plyne, že zařízení uvedené na dodacím listu k faktuře č. 003/2011 je totožné se zařízením pro restauraci zámek Dukovany, jehož přijetí deklarovala společnost Templářská dle faktury č. 023/2009 (včetně dodacího listu, kde je zařízení vyjmenováno) ze dne 15.5.2009 vystaveného společnosti EDHESSA, s.r.o., se sídlem v Brně, Lesnická 52. Uvedené plnění bylo předmětem daňového řízení u společnosti Templářská za zdaň. období květen 2009, přičemž společnost neprokázala přijetí tohoto zdanitelného plnění, a proto nárok na odpočet daně nebyl uznán. V květnu 2009 byl ing. J. T. jednatelem společnosti EDHESSA, s.r.o. a žalobkyně byla jejím společníkem a současně byla zmocněna za ni i jednat před správcem daně. Ing. J. T. byl také jednatelem společnosti Templářská (dle obchodního rejstříku od 28.1. do 1.10.2009); přesto dle notářského zápisu ze dne 7.9.2010, tj. téměř o rok později, byl jako jednatel znovu dne 7.9.2010 odvolán. Předmětem nyní zkoumaného dokladu č. 003/2011 bylo „vybavení pro pivovar Zámek Oslavany dle přiloženého dodacího listu“. Na dodacím listu byly vyjmenovány jednotlivé předměty a, že „předal Templářská společnost, převzala žalobkyně“, datum „dne 4.4.2011“ a že „nedošlo k fyzickému převzetí zboží“. Naproti tomu z údajů u postoupeného dokladu č. 023/2009 šlo o „zařízení pro restauraci Zámek Dukovany dle přiloženého dodacího listu“, přitom na dodacím listu byly vyjmenovány zcela shodné předměty, kusy i cena. Daňový doklad č. 003/2011 včetně dodacího listu označil žalovaný za zcela nevěrohodný, kterým nemůže být prokázáno přijetí zdanitelného plnění. Žalobkyně při svém postupu byla velmi neobezřetná, když se nepřesvědčila o tom, co tvoří předmět deklarovaného zdanitelného plnění.

15. Důkazní návrh žalobkyně – rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15.1.2014, č.j. 39 ICM 3360/2012-22, rozsudek pro uznání, jímž byly vyloučeny z majetkové podstaty dlužníka G&C vyjmenované předměty, s nyní deklarovaným zdanitelným plněním nijak nesouvisí, jde o jiné věci, než byly předmětem deklarovaného zdanitelného plnění, a není tak důkazem o tom, že žalobkyně přijala zdanitelné plnění. Rovněž rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27.7.2009, č.j. 4 C 110/2009-24, nesouvisí s deklarovaným zdanitelným plněním a není důkazem o tom, že žalobkyně přijala deklarované zdanitelné plnění od společnosti Templářská. Posledně citovaným rozsudkem pro uznání nelze dokládat uskutečnění zdanitelného plnění, protože v takovém případě soud nerozhoduje na základě zjištěného stavu, ale podle uznání nároků žalovaným (společnosti EDHESSA, s.r.o., BGC developers, a.s. a G&C Pacific, a.s.).

16. Podle správce daně nebylo důvodu provést ani další důkazní návrh žalobkyně, a sice důkaz daňovým spisem společnosti Templářská k DPH za červenec až září 2011. Dle § 17 daňového řádu využil správce daně institut dožádání. Dožádaný správce daně příslušný společnosti Templářská sdělil požadované údaje k uskutečnění zdanitelného plnění a správce daně s nimi seznámil žalobkyni v úředním záznamu ze dne 14.10.2013. Správci daně nepříslušelo hodnotit závěry jiného správce daně v jiném daňovém řízení. Spis společnosti Templářská také obsahuje informace o poměrech jiných daňových subjektů, a proto jej nebylo možno jako celek provést.

17. I přes výzvu správce daně k prokázání tvrzených důvodů žalobkyně pouze předkládala listinné důkazy. Navrhla také místní šetření v prostorách zámeckého pivovaru v Oslavanech za účelem potvrzení existence minipivovaru a jeho vybavení. Místním šetřením nebylo prokázáno, že žalobkyně přijala zdanitelné plnění od společnosti Templářská. To neprokázalo ani vlastním šetření správce daně. Předkládané rozsudky nesouvisely s deklarovanými zdanitelnými plněními. Žalobkyně tak postupovala v rozporu s § 72 odst. 1 ZDPH, neboť v řízení neprokázala, že přijala deklarovaná zdanitelná plnění od společnosti Templářská.

18. Žalobkyně vystavila společnosti Templářská opravný daňový doklad č. 041/2011 ze dne 30.9.2011 (DUZP dne 30.9.2011), jimž byl opraven daňový doklad na základě úředního záznamu FÚ Brno-III k neuskutečněnému zdanitelném plnění vyúčtovanému fakturou č. 041/2009 ze dne 30.4.2009 „Poplatek za využití know-how k výrobě piva, kterým byl opraven základ daně ve výši -300 000,- Kč a daň ve výši -57 000,- Kč“. Úřední záznam, na který odkazuje, byl sepsán o průběhu postupu k odstranění pochybností za zdaň. období duben 2009 a výsledek postupu byl daňovému subjektu sdělen písemností ze dne 29.9.2011. V řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně deklarované zdanitelné plnění uskutečnila.

19. Od 1.4.2011 došlo k novelizaci ZDPH, do nějž byla vložena technika, jak opravit výši daně. Neuskutečnění zdanitelného plnění však nebylo možné opravit podle § 42 odst. 1 ZDPH, resp. dle podmínek pod písm. a) – f). Oprava výše daně v jiných případech je upravena v § 43 ZDPH (oprava není samostatným zdanitelným plněním a nelze ji promítnout v řádném DAP). Opravu lze provést pouze v dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém bylo opravované zdanitelné plnění vykázáno. Opravu bylo možné provést nejdříve ke dni, ve kterém plátce obdržel opravný daňový doklad, nebylo ji však možno provést po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost přiznat daň. Správce daně proto v daném případě opravu neuznal (opravu podle § 42 odst. 1 ZDPH), neboť podmínky tohoto ustanovení nebyly splněny.

20. Za 3. čtvrtletí 2011 žalobkyně dále deklarovala uskutečnění zdanitelných plnění a k tomu vystavila daňové doklady FA č. 039/2011 ze dne 28.9.2011 (DUZP dne 28.9.2011), na částku 188 400 Kč z toho DPH 31 400,- Kč, za zařízení restaurace, vystaveno na společnost ABK, a dále FA č. 040/2011 ze dne 30.9.2011 (DUZP dne 30.9.2011), na částku 2 400 000 Kč z toho DPH 400 000 Kč za minipivovar VIN 12452,03, vystaveno na společnost Penzionservice dle kupní smlouvy ze dne 13.1.2011. Přijetí těchto zdanitelných plnění nebylo žalobkyní ve zdaň. období srpen 2010 prokázáno. Její odvolání proti platebnímu výměru bylo zamítnuto (podána žaloba u Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Af 68/2013). Nebylo-li prokázáno, že uvedená deklarovaná zdanitelná plnění žalobkyně přijala, nemohla pak tato plnění použít v rámci svých ekonomických činností pro účely uskutečňování zdanitelných plnění dodáním zboží.

21. Předmětem daňového řízení za srpen 2010 bylo přijetí zdanitelného plnění – minipivovaru a zařízení restaurace. Původním vlastníkem byla společnost Edhessa, s.r.o., která je kupní smlouvou převedla na společnost VIVA leasing, a.s. a následně byly uzavřeny leasingové smlouvy. Od těch společnost VIVA leasing, a.s. dne 5.1.2009 odstoupila a následně společnost Edhessa, s.r.o. odstoupila od kupních smluv a vystavila dva daňové dobropisy. Jeden z nich nebyl společnosti VIVA leasing, a.s. vůbec doručen a druhý jí nebyl akceptován. Společnost VIVA leasing, a.s. nadále zařízení užívala, společnost Edhessa, s.r.o. provedla jen na základě dobropisů snížení daně na výstupu (§ 42 odst. 1 ZDPH) a deklarovala v únoru 2009 prodej těchto zařízení společnosti Templářská, která deklarovala jejich prodej žalobkyni v srpnu 2010. Ve všech případech proběhla daňová řízení, v nichž nebyla potvrzena uskutečnění zdanitelných plnění. Ve věci snížení daně na výstupu z důvodu vystavení dobropisů u společnosti Edhessa, s.r.o. byl vydán rozsudek Krajským soudem v Brně dne 10.7.2014, č.j. 62 Af 8/2013-56, jímž byla zamítnuta žaloba společnosti Edhessa, s.r.o. Žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal naplnění podmínek dle § 42 odst. 1 ZDPH. V uvedeném řízení zastupovala žalobkyně společnost Edhessa s.r.o., proto jí musí být uvedený rozsudek znám. S odkazem na § 108 odst. 1 písm. k) ZDPH ponechal správce daně daň na výstupu, přičemž postupoval v souladu s judikaturou SDEU.

22. Správcem daně bylo vyvráceno, že se zdanitelná plnění uskutečnila tak, jak bylo deklarováno předkládanými daňovými doklady a jinými listinami. Žalobkyně uplatnila nárok na odpočet DPH v rozporu s § 72 odst. 1 ZDPH, když neprokázala, že přijala plnění dle předložených dokladů od společnosti Templářská, resp. že plnění uskutečnila.

23. K poukazu žalobkyně na výzvu ze dne 30.4.2013 žalovaný uvedl, že výzva byla vydána v rámci jiného odvolacího řízení proti platebnímu výměru na DPH za srpen 2010. Část výzvy řešila přijetí zdanitelného plnění – historických map, přitom kupní smlouva mezi společností Edhessa s.r.o. a společností Templářská (předmětem byly historické mapy), byla správcem daně označena za neplatný právní úkon. V nyní řešených věcech je však situace zcela odlišná, a proto nelze postup podle § 8 odst. 2 daňového řádu uplatnit. V tomto daňovém řízení není řešeno nabytí pivovaru (bylo v daňovém řízení za srpen 2010). V případě tvrzeného nabytí zařízení restaurace, pak není jasné, o jaké zařízení restaurace se mělo jednat. Daňovým dokladem č. 003/2011 žalobkyně deklarovala přijetí zdanitelného plnění - vybavení pro pivovar na zámek Oslavany. Odkaz na rozsudek 4 C 110/2009 nebyl relevantní, neboť v tomto daňovém řízení bylo posuzováno, zda ve smyslu ZDPH došlo k uskutečnění zdanitelných plnění společností Templářská a zda tato zdanitelná plnění přijala žalobkyně.

II. Shrnutí obsahu žaloby

24. Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného i prvostupňového rozhodnutí správce daně.

25. K posouzení věci žalovaným uvedla, že závěry NSS, vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 9.2.2005, č.j. 1 Afs 54/2004-125, byly překonány novými právními závěry vyjádřenými v jeho rozsudku ze dne 23.8.2013, č.j. 5 Afs 83/2012-46, o rozložení důkazního břemene. V posledním citovaném rozhodnutí NSS poukazoval na dřívější rozhodnutí a formuloval postuláty, jimiž jsou vymezeny hranice důkazních povinností daňového subjektu a správce daně. Z těchto postulátů plyne, že po daňovém subjektu nelze požadovat, aby prokazoval skutečnosti, které jsou zcela mimo sféru jeho vlivu, dále důkazní břemeno nelze pojímat extenzivně, správce daně tíží důkazní břemeno k prokázání důvodnosti svých pochybností a je také povinen identifikovat skutečnosti, na základě kterých hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné či nesprávné. Současně platný daňový řád upřednostňuje oproti předchozí právní úpravě hledisko správnosti a nikoliv hledisko fiskální. Na dokazování je tak nutné nahlížet prizmatem nových závěrů NSS v jeho rozhodnutí č. j. 5 Afs 83/2012-46.

26. Žalobkyně dále vytkla žalovanému nejasnost formulace uvedené v napadeném rozhodnutí na straně 5 odst. 2: „Ačkoli je tedy § 72 ZDPH bezpochyby speciálním procesním ustanovením vůči daňovému řádu, a to zejména v otázce volby důkazních prostředků, je samotné ust. § 92 odst. 5 daňového řádu i nadále ustanovením obecným, vůči kterému ZDPH speciální úpravu neobsahuje“. Nejasnost formulace spočívá v tom, že na jedné straně definuje § 72 ZDPH jako lex specialis k procesním ustavením daňového řádu, kam patří i § 92 daňového řádu, ale na druhé straně z této úpravy vyjímá § 92 odst. 5 daňového řádu, kde jsou povinnosti správce daně při dokazování. Podle žalobkyně je právní názor žalovaného nesprávný, protože dokazování je nutno provádět v mantinelech § 72 ZDPH a nad tento rámec nelze důkazní břemeno rozšiřovat.

27. Pokud žalovaný uvedl, že zpochybnění plné moci není právní fikcí ani právní domněnkou, nýbrž jde pouze o hodnocení z pohledu § 8 odst. 1 daňového řádu, pak podle žalobkyně žalovaný přehlédl, že proces dokazování upravuje § 92 daňového řádu, který musel ve smyslu § 5 odst. 1 daňového řádu použít. Žalovaný se snažil obejít svoji povinnost vyplývající z § 92 odst. 5 písm. b) daňového řádu s tím, že na věc je třeba aplikovat § 92 odst. 5 písm. d) daňového řádu. Žalovaný se tedy snažil vyhnout své důkazní povinnosti.

28. Na straně 5 odst. 3 žalovaný odkázal na § 93 odst. 2 daňového řádu, avšak pominul svoji povinnost vyplývající mu ze zásady bezprostřednosti, a to seznámit žalobkyni s obsahem všech podkladů pro rozhodnutí.

29. Na straně 5 odst. 4 se žalovaný vyjadřoval k právu žalobkyně na opravu daňového dokladu. Žalobkyně je oprávněna opravu provést, zvláště v situaci, kdy podkladem bylo rozhodnutí správce daně. Také ze závěrů Nejvyššího správního soudu uvedených v jeho rozsudku ze dne 24.1.2012, č.j. 10 Af 3/2011-84, plyne, že daňový subjekt může zjednat nápravu nesprávně vykázané daně opravou daňového dokladu. Z tohoto pohledu se pak závěr žalovaného v uvedené věci o tom, že žalobkyně nebyla oprávněna provést opravu základu daně, jeví jako vnitřně rozporný.

30. Žalovaný na str. 6 v odst. 3 uvedl, že žalobkyni umožnil nahlédnout do daňového spisu, avšak přehlédl, že ji neumožnil nahlédnout do sdělení Finančního úřadu Brno III k dožádání č.j. 53548/12/29093206986, a jeho přílohy, jak žalobkyně požadovala v podání ze dne 4.11.2013 (žalobkyně chybně uvedla 1.11.2013). Závěr žalovaného, že žalobkyně naplnila své právo na seznámení se s důkazními listinami, byl tak lichý. Ze závěru úředního záznamu ze dne 9.10.2013 (str. 7 odst. 2) totiž vyplývá, že správce daně žádnou z listin nepředložil a neumožnil jí ani jejich okopírování (jak nařizuje § 66 daňového řádu). Poté co správce daně přistoupil k hodnocení uvedených listin (žalobkyně nespecifikovala listiny) ve smyslu § 92 odst. 7 daňového řádu, bylo jeho povinností řadit tyto listiny do veřejné části spisu. Porušil tak § 92 odst. 2 daňového řádu a zásadu vyšetřovací a projednací v daňovém řízení. Oba správní orgány současně porušily § 5 odst. 1 daňového řádu a § 1 odst. 2 daňového řádu, když žalobkyni neumožnily seznámit se s důkazy, které byly podkladem k jejich rozhodnutí a svá rozhodnutí opřely o konstatování skutečností z jiného daňového řízení, které nemohla žalobkyně ovlivnit (údajná nekontaktnost Templářské společnosti).

31. Žalobkyně dále odmítala závěry žalovaného o tom, že ing. J. T. nebyl oprávněn za Templářskou společnost jednat ani ji zastupovat v daňovém řízení z důvodu neplatnosti plné moci ze dne 7.9.2010. Žalovaný explicitně v napadeném rozhodnutí uvádí, že prokura B. T. byla v obchodním rejstříku zapsána i v den vydání napadeného rozhodnutí, přitom si žalovaný vyložil zákonná ustanovení o účinnosti prokury zapsané v obchodním rejstříku, zejména ve vztahu k třetím osobám – správci daně. V tomto žalobkyně odkázala na komentář k § 25 odt. 1 písm. e) daňového řádu autorů Lichnovský, Andrýsek a kol., v němž se uvádí, že „prokura zaniká výmazem z obchodního rejstříku“. Jde o logický závěr s ohledem na zásadu materiální publicity. Je-li totiž podmínkou účinnosti prokury její zapsání do obchodního rejstříku, pak prokura je účinná po celou dobu jejího zápisu do veřejného rejstříku. Aplikace § 33b odst. 1 písm. b) zák. č. 40/1964 Sb. byla nepřípadná.

32. Na základě shora uvedené plné moci podával ing. J. T. za Templářskou společnost daňová přiznání za zdaňovací období červenec, srpen a září 2011. Přitom správce daně jej nikdy nevyzval k úpravě plné moci a žalobkyně se až v napadeném rozhodnutí dozvěděla o tom, že uvedené vady nebyly ani na výzvu odstraněny. Výzva k odstranění vad měla být dle § 28 odst. 2 daňového řádu doručena i ing. J. T. Žalobkyně v této souvislosti upozornila na novou právní úpravu vyplývající z § 5 odst. 2 nového občanského zákoníku, z níž podle ní vyplývá, že správce daně je povinen respektovat jednání ing. J. T. jménem Templářské společnosti. Z výkladu provedeného žalovaným v jeho napadeném rozhodnutí na str. 14 odst. 6 je zřejmé, že žalovaný nepochopil § 1 odst. 1 nového občanského zákoníku, z něhož plyne, že v interakci soukromého a veřejného práva je novou právní úpravou zcela překonána subordinační teorie. Rovněž z čl. 1 Listiny základních práv a svobod plyne, že práva a rovnost lidí v důstojnosti i v právech jsou klíčovými hodnotami pro právní řád, a že veřejná moc je založena na úctě k nim. Hlava I. nového občanského zákoníku stanoví základní zásady právního řádu, a to s účinností do minulosti, přitom si nelze představit, že by měl zákonodárce v úmyslu, aby se správce daně neřídil těmito základními zásadami právního řádu. K platnosti právního ujednání pak žalobkyně odkázala zejména na § 574, § 575, § 582 odst. 2 a § 586 odst. 2 nového občanského zákoníku. Podle žalobkyně jednal ing. J. T. za Templářskou společnost platně a závěry žalovaného odporují základním zásadám právního řádu.

33. Plná moc k zastupování žalobkyně v daňových řízeních byla udělena ing. J. T. a nikoliv Templářské společnosti. Faktické úkony zmocněnce může vykonávat pouze konkrétní fyzická osoba. Dohoda o plné moci je výsostným projevem vůle mezi zástupcem a zastoupeným. Přitom nevypovídá nic o tom, kdo bude vůči zastoupenému uplatňovat nárok na odměnu. Typicky lze odkázat na situaci, kdy zmocnění fyzicky vykonává konkrétní advokát a služby pak fakturuje právnická osoba. Vyrovnání mezi právnickou osobou a advokátem, je pak jejich interní věcí. To odpovídá i vztahu ing. J. T. s Templářskou společností, který společnost zastupoval i jako ředitel. Proto Templářská společnost byla oprávněna uvedené doklady vystavit.

34. Žalobkyně potvrdila, že stejně jako žalovaný reflektuje závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1.2.2010, č.j. 5 As 68/2009-11. Nesouhlasila však s řešením hmotněprávních otázek souvisejících s faktickým poskytnutím zdanitelných plnění.

35. Pokud jde o daňové doklady za zastupování žalobkyně v daňových řízeních (faktury č. 007/2011, 009/2011, 010/2011, 011/2011, 012/2011, 013/2011, 021/2011 a 022/2011), žalovaný nezpochybnil, že by služby byly poskytnuty a ani částky za jejich poskytnutí. Hmotně právně věc neposoudil vůbec a závěr opřel pouze o nedostatky v zastoupení.

36. Obdobné kritérium je třeba vztáhnout i na posouzení daňového dokladu č. 007/2011, avšak rozsah administrativních prací, které nelze ztotožňovat s poskytováním daňového zastoupení, musel být žalovanému dobře znám, neboť šlo výhradně o písemnosti a podání určené právě jemu a finančnímu úřadu, vypracované ing. J. T.

37. Substituci a její zajištění, vyúčtované daňovým dokladem č. 8/2011, zajistila Templářská společnost prostřednictvím ing. J. T., který jednal místo žalobkyně ve věci nároků na odměrné odpočty DPH ve výši 48.000.000,- Kč, a to s příslušnými správci daně. Jelikož tyto skutečnosti byly správci daně dobře známy z jeho činnosti, bylo jeho povinností je použít „ex officio“ (bez návrhu žalobkyně) jako důkaz k uskutečnění zdanitelného plnění. Jelikož tuto povinnost správní orgány nesplnily, nelze to vykládat k tíži žalobkyně.

38. K daňovému dokladu č. 015/2011 (odměna za vydání věcí z exekuce) žalobkyně namítala, že k němu žalovaný nevyjádřil žádné relevantní pochybnosti.

39. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí rozebíral vady daňového dokladu č. 003/2011 (zařízení pro pivovar), pak tak podle žalobkyně činil natolik zmatečně, že to zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

40. Správní orgány k tomu uvádí, že předmětem zdanitelného plnění bylo zařízení pivovaru, vedle toho však připouští, že jde o zařízení restaurace na zámku v Dukovanech a následně zase uvádí, v případě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2014, č. j. 39 Icm 3360/2012-22, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, že jde o zcela jiné věci, než byly předmětem zdanitelného plnění. Správní orgány se tak zjevně neorientují v tom, co bylo zařízením restaurace na zámku v Dukovanech a co bylo zařízením restaurace na zámku v Oslavanech. To jim však mělo být zřejmé i z běžného zkoumání předmětu kupní smlouvy k zařízení zámku Oslavany a Dukovany ze dne 30. 6. 2008, jejíž hmotněprávní účinky byly potvrzeny pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 9. 2009, č. j. 4 C 110/2009-24. I když kupní smlouva a soudní rozhodnutí byly žalovaným v napadeném rozhodnutí citovány, žalovaný jim nepřikládal žádný význam a rozhodnutí opřel o neexistenci hmotněprávních účinků označených správních jednání oprávněných vlastníků ve vztahu k předmětu zdanitelného plnění. Dále byly nepřípustně zpochybňovány hmotněprávní účinky rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 4 C110/2009 s poukazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2013, č. j. 29 Af 48/2012-150. V uvedeném rozsudku soud nevyjádřil, že by se žalobkyně nestala vlastníkem zdanitelného plnění (jak vyplynulo z rozsudků Okresního soudu v Jindřichově Hradci), přitom proti rozsudku Krajského soudu byla podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu pod sp. zn. 2 As 19/2012. Hmotněprávní účinky téhož právního jednání jsou posuzovány i v soudním řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Af 68/2013.

41. Nejpodstatnější při posouzení uvedené věci je výsledek vytýkacího řízení k DPH za měsíc červenec 2008, kde správce daně v plném rozsahu uznal hmotněprávní účinky kupní smlouvy k zařízení zámku v Oslavanech a Dukovanech ze dne 30. 6. 2008, jak plyne ze Zprávy o výsledku vytýkacího řízení ze dne 15. 9. 2008, č. j. 223807/08/29/0540/706642. Správce daně proto žalobkyni z uvedeného důvodu přiznal a vyměřil platebním výměrem ze dne 12. 12. 2008, č. j. 226555/08/290912706384, nadměrný odpočet ve výši 9.967.965 Kč. V nyní posuzovaném daňovém řízení byl proto žalovaný povinen posoudit tutéž otázku stejně (§ 8 odst. 2 a § 99 odst. 1 daňového řádu). K uvedené věci žalobkyně doplňuje, že zařízení restaurace, vyjmenované na dodacím listu k faktuře č. 003/2011, bylo nejdříve umístěno v restauraci na zámku v Oslavanech a po výpovědi nájemní smlouvy bylo převezeno do restaurace na zámku v Dukovanech, a je tak logicky totožné se zařízením uvedeným na daňovém dokladu č. 023/2009 ze dne 15. 5. 2009. Pokud by správce daně provedl řádně místní šetření (odkaz na úřední záznam ze dne 28. 11. 2011, č. j. 57956/11/294930704729), byl by tuto skutečnost zjistil sám v rámci své úřední činnosti. K nezákonnosti místního šetření žalobkyně odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, č. j. 5 As 172/2006 (pozn. soudu: žalobkyně však tuto námitku dále neupřesnila). Tento právní názor reflektuje i nová právní úprava místního šetření ve smyslu § 81 daňového řádu. Podle žalobkyně žalovaný nezjistil při posuzování přijatých zdanitelných plnění úplně skutkový stav, byť žalobkyně k tomu předložila veškeré relevantní důkazy. Žalovaný tak porušil § 8 odst. 1 a § 92 odst. 5 písm. b), c) a d) daňového řádu.

42. Dále se žalobkyně vyjádřila k možnostem opravy faktury vydané – opravný daňový doklad č. 041/2011 ze dne 30. 9. 2011. Správní orgány uváděly, že k původnímu zdanitelnému plnění, vyúčtovanému daňovým dokladem č. 041/2009 ze dne 30. 4. 2009 nedošlo, a je proto nepochybné, že DPH vyměřené z této faktury dle § 108 odst. 1 písm. k) ZDPH má pouze povahu sankční. Neobstojí proto jejich tvrzení, že se u žalobkyně nejednalo o sankci, ale o možnost opravy daně. Výklad správce daně k § 43 ZDPH byl ryze odkazem na technickou stránku věci a pominul hmotněprávní stránku i princip daňové neutrality. Nedošlo-li ke zdanitelnému plnění, nelze DPH z tohoto plnění vyměřit jinak, než jako sankci. Proto je zde možnost opravit daňový doklad dle § 42 ZDPH jako samostatné zdanitelné plnění. Měl-li správce daně pochybnosti, měl vyzvat žalobkyni k podání dodatečného daňového přiznání. Žalobkyně byla oprávněna vystavit opravný daňový doklad č. 041/2011, přičemž závěry žalovaného překračují hranice volné správní úvahy.

43. Žalobkyně nezpochybnila výši daně vyměřené z daňových dokladů č. 039/2011 ze dne 28. 9. 2011 a č. 040/2011 ze dne 30. 9. 2011, avšak nemohla se ztotožnit s hmotněprávním posouzením přijetí předmětu těchto zdanitelných plnění. U Krajského soudu v Brně probíhá řízení pod sp. zn. 29 Af 68/2013, které má ve smyslu § 99 odst. 1 věty třetí daňového řádu přednost, před vlastní úvahou správce daně. Správce daně tak musí vyčkat jeho výsledku. Přednost by mělo mít vyvolání řízení před jiným orgánem veřejné moci; probíhá-li takové řízení, měl by správce daně vyčkat jeho pravomocného výsledku. Za této situace bylo rozhodnutí správce daně o hmotněprávní otázce v uvedené věci předčasné.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

44. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě zopakoval své dosavadní závěry, obsažené v napadeném rozhodnutí. Žalobkyně uplatnila nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění (blíže citovány v napadeném rozhodnutí). Žalovaný k tomu jednak odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a jednak uvedl, že žalobkyně v daňovém řízení neprokázala, že přijala specifikovaná zdanitelná plnění od společnosti Templářská. K uskutečněným zdanitelným plněním žalovaný připomněl právní úpravu, a sice že neuskutečněné zdanitelné plnění nelze opravit podle § 42 odst. 1 ZDPH. Oprava výše daně v jiných případech je upravena v § 43 ZDPH. Přijetí konkrétních zdanitelných plnění žalobkyní bylo předmětem daňového řízení za zdaňovací období srpen 2010, v němž však nebylo prokázáno, že žalobkyně předmětná deklarovaná zdanitelná plnění přijala. Z výsledků uvedeného daňového řízení vycházel správce daně i při posouzení, zda žalobkyně deklarovaná zdanitelná plnění dále uskutečnila.

45. Dokazování v daňovém řízení není založeno na zásadě vyšetřovací a správce daně není povinen vyhledávat za daňový subjekt skutečnosti, které by mohly být v jeho prospěch. Žalovaný má za to, že v napadeném rozhodnutí jakkoliv nerozšířil důkazní břemeno žalobkyně. Žalovaný dále uvedl, že mu není zřejmé, co žalobkyně sleduje větou uvedenou v žalobě: „Svým postupem se žalovaný 1. zjevně snaží obejít svou povinnost, kterou mu ukládá § 92 odst. 5 písm. b) daňového řádu, přehlížeje potřebu na věc aplikovat § 92 odst. 5 písm. d) daňového řádu“. Pokud žalobkyně učinila v žalobě přehled právních norem aplikovaných v dané věci, tak žalovanému z takového přehledu nebylo zřejmé to, co dovozovala žalobkyně. Žalovaný nesouhlasil s návrhy žalobkyně ohledně opravy daňových dokladů, přitom poukázal na to, že daňový subjekt musí při opravě postupovat v souladu se zákonem.

46. Žalovaný dále zdůraznil, že žalobkyně po 4. 11. 2013 již nepožadovala faktické nahlédnutí do svého daňového spisu a ke správci daně se již nedostavila. Žalobkyně nevyužila svého práva podat návrh na pokračování v dokazování spolu s návrhem na provedení dalších důkazních prostředků. Její podání, doručené správci daně dne 4. 11. 2013, bylo v tomto smyslu zjevně opožděné.

47. Z jakékoliv předložené plné moci nevyplynulo, že by byla žalobkyní udělena pro právnickou osobu společnost Templářská. Ing. J. T. nebyl v rozhodné době advokátem, nebylo tak možné z plné moci udělené mu jako obecnému zástupci dovodit, že jako fyzická osoba jedná jménem a na účet společnosti Templářská.

48. Rozhodnutí nebylo nepřezkoumatelným, ani zmatečným. Pokud šlo o uplatněný odpočet daně z daňového dokladu č. 003/2011 za vybavení pro pivovar zámek Oslavany, přičemž na připojeném dodacím listu bylo vyjmenováno zařízení, pak k tomu žalovaný uvedl, že k uskutečnění zdanitelného plnění nedošlo, neboť nedošlo ani k převzetí zařízení. Místním šetřením bylo ověřeno, že zařízení minipivovaru užívá jiný subjekt (Zámecký pivovar, a.s.). Totožné zařízení vyjmenované na dodacím listu k faktuře č. 003/2011, bylo dříve uvedeno na dodacím listu k jiné faktuře č. 023/2009, v němž bylo společností Templářská deklarováno jako zařízení pro restauraci zámek Dukovany za zdaňovací období květen 2009. Avšak ani zde přijetí zdanitelného plnění nebylo prokázáno. Pokud pak shodné předměty (uvedené v dodacích listech) měla žalobci předat společnost Templářská, pak muselo být nejprve prokázáno, že tato společnost předměty nejprve nabyla tak, aby měla následně co žalobci předat. Zařízení restaurace, uvedené v dodacím listu, užívá jiný subjekt a k převzetí uvedeného zboží žalobkyní nedošlo.

49. Žalovaný se dále vyjádřil k tvrzení žalobkyně o možnosti opravit dnový doklad tak, že při opravě je nutno postupovat v souladu se zákonem, když dle § 43 ZDPH není oprava samostatným zdanitelným plněním.

50. Žalovaný se dále vyjádřil k tvrzení žalobkyně, že dle § 99 odst. 1 věty třetí daňového řádu musí správce daně vyčkat výsledku řízení o předběžné otázce. Pod pojmem předběžné otázky je nutno chápat takové případy, kdy k rozhodnutí této otázky je příslušný jiný orgán veřejné moci než správce daně. Pokud již jiný orgán o takové otázce rozhodl, je správce daně jeho rozhodnutím vázán. Jinak může správce daně otázku posoudit sám. Ve věcech daní je příslušným orgánem veřejné moci, proto není dán důvod, aby vyčkával rozhodnutí jiných orgánů.

51. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Replika a další podání žalobkyně

52. V replice, doručené krajskému soudu dne 13. 2. 2015, žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného k žalobě. Konstatovala, že je značně nekonkrétní a řádně se nevypořádalo s její právní argumentací, zejména s přenosem důkazního břemene. Na straně 5 – odst. 3 žalovaný uvedl, že mu není zřejmé, co žalobkyně sledovala její argumentací. Žalobkyně k tomu uvedla, že se vyjadřovala ke konstrukci právní domněnky či právní fikce, kterou žalovaný aplikoval, a současně k povinnostem žalovaného prokázat skutečnosti dle § 92 odst. 5 písm. d) daňového řádu v duchu zásady neformálnosti. Podle žalobkyně se však žalovaný tímto nezabýval a opakoval jen svá tvrzení z napadeného rozhodnutí. Žalovaný neprovedl výčet všech právních norem, o které opřel své rozhodnutí, a rovněž se nevypořádal s argumentací žalobkyně k § 3 odst. 2 daňového řádu. Žalovaný nereagoval na žalobní námitky a jen v obecné rovině opravil svoji předchozí argumentaci, aniž by vzal v potaz závěry NSS v rozhodnutí pod č. j. 10 Afs 3/2011-84. Obě napadená správní rozhodnutí jsou tak podle žalobkyně nepřezkoumatelná.

53. Žalovaný zastírá skutečnost, že žalobkyni neumožnil se seznámit s celým obsahem sdělení Finančního úřadu Brno III k dožádání. Žalovaný se jakkoliv nevypořádal s argumentací žalobkyně k platnosti právního jednání Ing. J. T. jménem Templářské společnosti. Notorietou je, že podpis statutárního orgánu společnosti ani jejího zmocněnce není obligatorní součástí daňového dokladu. Z praxe je známo, že pracovníci obchodní společnosti vystavující daňové doklady (účetní, externí spolupracovníci apod.) nebývají vybaveni touto speciální plnou mocí, protože jejich z mocnění vyplývá již z titulu funkce. Žalovaný nikdy nezpochybnil, že by Ing. J. T. nebyl ředitelem společnosti Templářská, tedy osobou způsobilou k vystavení daňového dokladu jménem společnosti.

54. U přijatých faktur č. 007, 009, 010, 011, 012, 013, 021 a 022/2011 žalovaný zpochybňoval jen nedostatek legitimace Ing. J. T. k jejich vystavení, nikoliv to, že k uskutečnění zdanitelného plnění nedošlo. Již tím, že dal Ing. J. T. určitým způsobem najevo, že jedná jménem Templářské společnosti, byl tímto jednáním ve smyslu § 5 odst. 2 nového občanského zákoníku vázán i žalovaný. Žalovaný tak nepřípustně zasahuje do autonomie vůle jednajících stran.

55. Žalovaný se nevypořádal s hmotněprávními účinky pravomocného rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 110/2009. Tyto hmotněprávní účinky žalobkyně podrobně rozebrala v kasační stížnosti směřující proti rozsudku zdejšího soudu pod sp. zn. 29 Af 84/2012-124. Vyjádření žalovaného k řešení předběžné otázky ve smyslu § 99 daňového řádu označila žalobkyně za nepřesvědčivé.

56. Dalším podáním, doručeným soudu dne 12. 1. 2017, žalobkyně doplnila svoji žalobu o poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2007, č. j. 4 Azs 176/2006, podle kterého nelze považovat za rozšíření žaloby předložení důkazu. V této souvislosti žalobkyně soudu předložila usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 9. 2016, č. j. 23 C 385/2015-23, které nabylo právní moci jen ve vztahu k druhému žalovanému (EM – Zinder Se) a první žalovaný se proti usnesení odvolal. Žalobkyně soudu současně předložila vyjádření, které uplatnila k odvolání zástavního dlužníka – SVEKOMA, s.r.o. proti posledně citovanému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4.

57. Předkládaným usnesením soudu mělo být osvědčeno, že žalobkyně jako vlastník a zástavní věřitel disponuje se zařízením minipivovaru ve smyslu článku 14 odst. 1 Směrnice Rady 2006/112/ES, přičemž toto zboží dodala smlouvou ze dne 13. 1. 2011 společnosti PENZIONSERVICE, s.r.o. (viz např. rozhodnutí SDEU ze dne 8. 2. 1990 „SHIPPING AND FORWARDING ENTERPRISE SAVE BW“ C-320/88, bod/8 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 Afs 24/2016-40).

V. Posouzení věci Krajským soudem v Brně

58. Zdejší soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez nařízení jednání přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správce daně, včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.

59. Žalobkyně učinila předmětem sporu otázku oprávněnosti jí uplatněného nadměrného odpočtu na DPH za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2011. Žalobkyně v DAP vykázala vlastní daňovou povinnost ve výši 2.018 Kč. Jelikož správci daně vznikly pochybnosti o tom, zda se přijatá i uskutečněná zdanitelná plnění uskutečnila tak, jak bylo deklarováno, zahájil výzvou ze dne 21.11.2011 (doručenou žalobkyni dne 25.11.2011) postup k odstranění pochybností ve smyslu § 89 odst. 1 daňového řádu. Jelikož se žalobkyni nepodařilo předkládanými důkazy a tvrzeními rozptýlit pochybnosti správce daně, byla zjištěna její daňová povinnost ve výši 439.190 Kč, a tedy rozdíl mezi vyměřenou a tvrzenou daní ve výši 437.174 Kč, který byla žalobkyně povinna v náhradní lhůtě splatnosti uhradit. Ke stanovení daně došlo výlučně na základě výsledku postupu k odstranění pochybností a za odůvodnění tohoto rozhodnutí byl tak považován protokol o projednání výsledku postupu k odstranění pochybností (§ 147 daňového řádu). Ve věci nebyl shledán důvod pro pokračování v daňovém řízení daňovou kontrolou, neboť žalobkyně nenavrhla správci daně žádné nové důkazní prostředky.

60. DPH je postavena na nepřímém odvodu z této daně ve prospěch státního rozpočtu prostřednictvím plátce daně. Tato daň je součástí ceny za jím nabízené a uskutečněné zdanitelné plnění. ZDPH však za určitých podmínek dává možnost plátci daně tuto daň ze státního rozpočtu do něj odvedenou jinými plátci, získat zpět, a to formou odpočtu daně.

61. Podle § 72 odst. 1 ZDPH je plátce daně oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění tehdy, použije-li je v rámci svých ekonomických činností pro účely uskutečňování plnění vymezených pod písmeny a) – e) cit. zák. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu a podmínky pro jeho uplatnění jsou stanoveny v § 73 ZDPH. Podle § 73 odst. 1 písm. a) ZDPH musí plátce prokazovat nárok na odpočet daně, který vůči němu uplatnil jiný plátce daňovým dokladem. V daňovém řízení se však neposuzují pouze formální náležitosti takových daňových dokladů, ale též skutkový stav, tedy zda došlo k uskutečnění deklarovaných zdanitelných plnění. Listinné důkazy osvědčují pouze formální naplnění zákonných podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně, avšak nestačí ke splnění všech zákonných podmínek pro oprávněné uplatnění nároku na odpočet, resp. pro vznik tohoto nároku. Daňový doklad, kterým je uplatňován nárok na odpočet, musí být vystaven plátcem a být zaúčtován ve smyslu podmínek stanovených zákonem o účetnictví. Nicméně listinné důkazy, jak bylo uvedeno shora, k prokázání uplatněného nároku nepostačují. V nyní projednávaném případě byly žalobkyní předloženy pouze listinné důkazy v průběhu postupu k odstranění pochybností a jiné důkazy (mimo místní šetření – viz níže) nebyly navrhovány.

62. Z výše označených ustanovení plyne, že pro přiznání odpočtu DPH musí být splněny mj. dvě základní podmínky, a sice prokázání přijeti zdanitelného plnění, tj. že zboží bylo fakticky dodáno či služby poskytnuty a současně, že tato přijatá zdanitelná plnění byla použita pro uskutečnění ekonomické činnosti (obdobné platí jak pro daň na vstupu, tak i na výstupu). Ekonomickou činností je přitom možné rozumět zejména využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj.

63. Označené podmínky musí být přitom splněny kumulativně. Při nesplnění jedné z podmínek nelze nárokovat odpočet na DPH. Povinnost prokázat tyto podmínky přitom lpí na žalobkyni, nikoliv na správci daně. Této povinnosti ostatně odpovídá i povinnost zakotvená v daňovém řádu (§ 92 odst. 3 daňového řádu), podle níž daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních (dle rozhodnutí NSS ze dne 27.4.2012, č. j. 2 Afs 9/2012-24). Je principem daňového řízení povinnost daňového subjektu tvrdit významné skutečnosti pro stanovení základu a výše daně a k tomu i povinnost veškerá tvrzení prokázat. Podle rozhodnutí NSS ze dne 9.2.2005, č. j. 1 Afs 54/2004-125, není dokazování v daňovém řízení založeno na zásadě vyšetřovací, nýbrž na prioritní povinnosti daňového subjektu prokazovat vše, co sám tvrdí. Ostatně ústavnost koncepce dokazování v daňovém řízení potvrdil opakovaně i Ústavní soud, k tomu viz např. nález ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, ze kterého plyne, že úprava důkazního břemene v daňovém řádu představuje v oblasti veřejného práva ještě ústavně konformní průlom do ústavněprávní ochrany autonomie jednotlivce, tedy omezení autonomní sféry jednotlivce, do níž je veřejné moci umožněno zasahovat z důvodu existence určitého a ústavně aprobovaného veřejného zájmu. V daném případě je oním zájmem zájem na stanovení, vyměření a výběru daně, který je z hlediska ochrany vlastnického práva aprobován čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky stanovovat toliko na základě zákona.

64. Úkolem daňového subjektu přitom není prokázat, že přijal „nějaká“ zdanitelná plnění, ale i přesný předmět a rozsah tohoto plnění. Jen v takovém případě lze totiž nárok považovat za oprávněný. Ostatně k těmto závěrům lze podpůrně odkázat i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 24. 1. 2008, č. j. 7 Afs 112/2007- 40, či rozsudek ze dne 10. 2. 2010, č.j. 5 Afs 57/2009-123, oba přístupné na www.nssoud.cz, které dospívají k identickým závěrům, tedy k nutnosti prokázat oprávněnost nároku ze strany plátce daně (daňového subjektu); v opačném případě nelze odpočet uznat. Stejně tak lze odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2010, č. j. 11 Ca 103/2009-40, v němž se uvádí, že pokud správce daně má oprávněné a důvodné pochybnosti o rozsahu, v jakém žalobce fakturované služby skutečně přijal a žalobce tyto pochybnosti na výzvu neodstraní, nesplní podmínky pro uplatnění nároku na odpočet.

65. Krajský soud tedy uzavírá, že žalobkyně, která jako plátce DPH uplatnila nárok na odpočet daně, musí oprávněnost tohoto nároku prokázat, což znamená, že musí jednoznačně prokázat, že zdanitelná plnění přijala a současně prokázat, že tato přijatá zdanitelná plnění použila pro uskutečnění své ekonomické činnosti.

66. Optikou výše uvedeného nahlížel krajský soud na souzenou věc a ve shodě se žalovaným dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění označených podmínek. Krajský soud v tomto ohledu odkazuje na závěry žalovaného v napadeném rozhodnutí (shora rekapitulovány), které pro souzenou věc přebírá, neboť mají oporu v právní úpravě a správním spisu.

67. Ze správního spisu soud nejprve ověřoval skutečnosti týkající se žalobkyní uplatněného nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění na základě daňových dokladů vystavených společností Templářská společnost, s.r.o. se sídlem v Brně, Lesnická 52. U těchto dokladů bylo důležité, aby žalobkyně prokázala, že fakticky přijala deklarovaná zdanitelná plnění od společnosti Templářská. Jednalo se o fakturu č. 007/2011 z 26. 5. 2011 (DUZP opraveno na 1. 7. 2011) za administrativní práce a zastupování v daňovém řízení; č. 008/2011 z 26. 5. 2011 (DUZP opraveno na 1. 7. 2011) na zálohu za zajištění substituce z důvodů pozastavení činnosti advokacie u žalobkyně; č. 009/2011, 010/2011, 011/2011, 012/2011, 013/2011, všechny z 13. 6. 2011 (u všech DUZP opraveno na 1. 7. 2011), č. 021/2011 a 022/2011 z 30. 9. 23011 (u obou DUZP 30. 9. 2011), všechny jmenované faktury na odměnu za zastupování žalobkyně v daňových řízeních; č. 15/2011 z 23. 6. 2011 (DUZP opraveno na 1. 7. 2011) na odměnu za služby spojené s vydáním věcí neoprávněně zabavených v exekuci a za jejich odvoz; č. 003/2011 z 4. 4. 2011 za vybavení pro pivovar pro Zámek Oslavany.

68. Žalobkyně předkládala ke svým tvrzením pouze listinné důkazy. Žalobkyně tvrdila, že Ing. J. T. byl na základě plné moci oprávněn zastupovat Templářskou společnost v obchodních věcech, včetně uskutečňování zdanitelných plnění a jménem této společnosti podávat daňová přiznání. Obchodně závazkové vztahy mezi žalobkyní a Templářskou společností měly vzniknout na základě ústních jednání. Žalobkyně tvrdila, že byla zastoupena ve všech daňových řízení společností Templářská prostřednictvím osoby Ing. J. T. (manžel žalobkyně), přitom Templářská společnost pro ni vykonávala rovněž administrativní práce (sepisování dokumentů k žalobám a správním podáním a též zajišťování podkladů k těmto úkonům). Společnost dále zajistila substituci za žalobkyni z důvodu pozastavení její činnosti advokacie. K tomu byla vystavena faktura č. 008/2011, která podle žalobkyně měla být beze zbytku v prosinci 2011 vyúčtována s tím, že bude o tom předložen doklad správci daně. K uvedenému však soud ze správního spisu zjistil, že k vystupování Ing. J. T. žalobkyně předložila plnou moc ze dne 7. 9. 2010. Touto plnou mocí zmocňuje prokuristka uvedené společnosti B. T. pana Ing. J. T. k zastupování společnosti v obchodních věcech a k podávání daňových přiznání. Výslovně je zde uvedeno, že se plná moc uděluje pouze do doby, kdy bude B. T. jako prokuristka společnosti vymazána z obchodního rejstříku na základě notářského zápisu NZ 1319/2010 N 1418/2010 sepsaného dne 7. 9. 2010 notářkou JUDr. J. V. v Ostravě. Obsahem předloženého notářského zápisu je rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady obchodní společnosti Templářská, kterým tento jediný společník B. T. mj. odvolává jednatele Ing. J. T., dále odvolává prokuru udělenou Ing. J. T. a odvolává prokuru udělenou B. T.

69. Soud musí přisvědčit závěru žalovaného, že plná moc, kterou žalobkyně zamýšlela prokázat, že společnost Templářská jí poskytovala zdanitelná plnění prostřednictvím osoby Ing. J. T., není důkazem o tom, že společnost Templářská uskutečnila pro žalobkyni shora deklarovaná zdanitelná plnění (viz citované faktury). Z uvedeného je zřejmé, že v případě předložené plné moci se nemohlo jednat o právní domněnku ani o právní fikci ve smyslu § 92 odst. 5 písm. b) daňového řádu, jak namítala žalobkyně. Naopak správce daně hodnotil tento důkaz zcela v souladu s § 8 odst. 1 daňového řádu, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Dospěl k logickým a transparentním závěrům. Z předloženého notářského zápisu NZ 1319/2010 N 1418/2010 plyne, že jediný společník B. T. při výkonu působnosti valné hromady odvolala prokuru udělenou B. T. Ve smyslu § 33b odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zanikla prokura B. T. jejím odvoláním jediným společníkem, a to B. T. v působnosti valné hromady (úprava prokury v § 14 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, avšak nebyla zakotvena úprava zániku prokury; dle občanského zákoníku zaniká plná moc jejím odvoláním). Jelikož B. T. již neměla oprávnění jako prokuristka udělit plnou moc Ing. J. T., neboť její prokura odvoláním zanikla, nebylo možno přijmout tvrzení žalobkyně, že plná moc Ing. J. T. byla udělena v průběhu konání valné hromady o odvolání prokury B. T. V předmětné plné moci byl jednoznačný odkaz na notářský zápis NZ 1319/2010 N 1418/2010 (ze dne 7. 9. 2010), z čehož logicky vyplývá, že pokud by byla plná moc udělena v průběhu valné hromady, tj. před odvoláním prokury, nebyl by notářský zápis ještě sepsaný. Soud doplňuje, že vzhledem k významnému osobnímu propojení žalobkyně s jejím manželem Ing. J. T. a jejich společnou dcerou B. T. v deklarovaných obchodních případech, nelze v daném případě přisvědčit ani principu dobré víry třetích osob. V tomto směru zdejší soud odkazuje na jeho předchozí rozhodnutí ze dne 17. 12. 2015, č. j. 29 Af 68/2013-49, v němž byly řešeny za zdaňovací období srpen 2010 (DPH) obdobné obchodní případy s obdobným propojením osob s uplatněním totožných listinných důkazů. Pokud žalobkyně tvrdila, že i bez udělení písemné plné moci byl Ing. J. T. oprávněn jako ředitel Templářské společnosti vystavovat daňové doklady a podávat daňová přiznání, pak soud k tomu uvádí, že ve spisovém materiálu nenalezl žádný dokument, z něhož by takové oprávnění Ing. J. T. vyplývalo, resp. že byl v dané době ředitelem společnosti Templářská. Žalobkyně k tomu nepředložila jakýkoliv důkazní prostředek. Z uvedeného lze jednoznačně dovodit, že Ing. J. T. nebyl oprávněn v rozhodném období jednat za společnost Templářská.

70. V posuzované věci bylo zásadní otázkou, zda žalobkyně fakticky přijala deklarovaná zdanitelná plnění od společnosti Templářská. Soud ze správního spisu ověřil, že správce daně prováděl šetření k ověření uskutečnění těchto zdanitelných plnění a zaslal dne 28. 11. 2011 dožádání správci daně příslušnému společnosti Templářská s požadavkem na prověření, zda tato společnost uskutečnila deklarovaná zdanitelná plnění. Dožádaný správce v odpovědi uvedl, že tato společnost nekomunikuje a deklarovaná zdanitelná plnění se nepodařilo ověřit. Za období červenec, srpen a září 2011 byla podána daňová přiznání k DPH neoprávněnou osobou, vady podání nebyly ani na výzvu odstraněny a přiznání tak nebyla vyměřena. Z toho zcela po právu správce daně dovodil, že tvrzení žalobkyně o tom, že správce daně společnosti Templářská akceptoval její daňová přiznání podávaná Ing. J. T., se nezakládala na pravdě.

71. K daňovým dokladům za zastupování v daňových řízeních učinil žalovaný v souladu s právními předpisy následující zjištění a hodnocení. Jednalo se o faktury č. 007/2011, 009/2011 až 013/2011, 021 – 022/2011. K uvedenému je nutno doplnit, že správci daně bylo z úřední činnosti, tedy z řady daňových řízení vedených s žalobkyní, známo, že ji zastupuje na základě plných mocí její manžel Ing. J. T. Uvedené plné moci byly udělovány Ing. J. T. jako fyzické osobě. Z žádné dosud předložené plné moci (jak jsou založeny ve správním spise) nevyplynulo, že by byla udělena právnické osobě, tj. společnosti Templářská. V daňovém řízení tak nebylo prokázáno, že by společnost Templářská poskytovala žalobkyni zdanitelné plnění – zastupování v daňových řízeních, a tedy že by deklarované zdanitelné plnění žalobkyně od uvedené společnosti Templářská přijala. V daňových řízeních žalobkyni zastupoval Ing. J. T. jako fyzická osoba a její manžel.

72. Série plných mocí udělených žalobkyní představovala plnou moc ze dne 24. 9. 2009 (správci daně doručená dne 2. 10. 2009), kterou žalobkyně zmocnila svého manžela Ing. J. T. k zastupování ve všech daňových řízeních. Uvedenou plnou moc žalobkyně odvolala podáním, které doručila správci daně dne 5. 8. 2010. Generální plnou mocí ze dne 23. 8. 2010 (téhož dne doručena správci daně) zmocnila žalobkyně svého manžela Ing. J. T. k zastupování ve všech daňových řízeních. Následující plnou mocí, doručenou správci daně dne 18. 4. 2011, zmocnila žalobkyně svého manžela Ing. J. T. k zastupování ve všech daňových řízeních a současně zrušila veškeré předchozí plné moci. Na základě této poslední plné moci zastupoval žalobkyni Ing. J. T. i v předmětném daňovém řízení. Z obsahu udělených plných mocí založených ve správním spise, vyplývá, že Ing. J. T. zastupuje žalobkyni v daňových řízeních pouze jako fyzická osoba (jednání za společnost Templářská nebylo prokázáno) a přijetí deklarovaných zdanitelných plnění od společnosti Templářská žalobkyně neprokázala.

73. Daňovým dokladem č. 007/2011 byly fakturovány vedle zastupování v daňovém řízení (viz shora) i administrativní práce. V uvedeném daňovém dokladu nebyl konkretizován rozsah ani bližší předmět poskytnutého plnění. Žalobkyně k tomu pouze v podání ze dne 29. 11. 2011 uvedla, že pro ni společnost Templářská prováděla vedle zastupování v daňovém řízení také administrativní práce, a to prostřednictvím Ing. J. T. Administrativní práce měly spočívat v sepisování dokumentů k žalobám, správním podáním a ve zjišťování podkladů k těmto úkonům. Žalobkyně k těmto tvrzením však žádné důkazní prostředky nepředložila. K tomu ale z plných mocí založených ve správním spise, udělených Ing. J. T., vyplývá, že byly udělovány nejen k zastupování v daňových řízeních, ale také ke všem právním úkonům v řízeních, k nimž by jinak příslušela zvláštní plná moc. Zmocnění Ing. T. spočívalo v tom, aby vykonával veškeré úkony, podával návrhy, žádosti, opravné prostředky, námitky, vzdával se jich, atd. Zmocnění bylo uděleno v rozsahu práv a povinností podle správního řádu. Z obsahu plných mocí tak jednoznačně vyplývá, že Ing. T. vykonával pro žalobkyni i další úkony jako fyzická osoba. K uvedenému je nutno zdůraznit, že žalobkyně ke svým tvrzením o provádění administrativních prací společností Templářská nedoložila (kromě formálního daňového dokladu) žádný jiný důkaz, a neprokázala tak, že přijala deklarovaná zdanitelná plnění od společnosti Templářská.

74. Dále v daňovém řízení nebylo jakkoli prokázáno ani přijetí zdanitelného plnění podle daňového dokladu č. 008/2011, jehož předmětem plnění byla záloha na zajištění substituce z důvodu pozastavení činnosti advokacie (u žalobkyně) s fakturovanou částkou 336.000 Kč, z toho DPH 56.000 Kč. K uvedenému plnění žalobkyně nic bližšího neuvedla, než že poskytnutá záloha bude beze zbytku v prosinci 2011 vyúčtována a uvedený doklad bude předložen jako důkaz správci daně. Nikdy však žalobkyně nekonkretizovala, v čem mělo zdanitelné plnění spočívat a jakékoli další důkazní prostředky k tomu nedoložila, včetně nedoložení vyúčtování k této zálohové faktuře.

75. Stejně tak žalobkyně neprokázala přijetí deklarovaného zdanitelného plnění podle daňového dokladu č. 015/2011 – na odměnu za služby spojené s vydáním věcí neoprávněně zabavených v exekuci a za odvoz těchto věcí z exekutorského skladu Přerov (uplatněn odpočet ve výši 1.600 Kč). Ze správního spisu plyne, že se žalobkyně k tomuto plnění v žádném ze svých podání nevyjádřila a jakékoli důkazní prostředky nepředložila, i přes výzvu ze dne 21. 11. 2011.

76. Posledním z deklarovaných přijatých zdanitelných plnění bylo plnění dle daňového dokladu č. 003/2011 za vybavení pro pivovar Zámek Oslavany. Ve správním spise je k tomuto dokladu připojen dodací list, na němž je zařízení (vybavení) vyjmenováno s tím, že je umístěno v prostorách pivovaru na zámku v Oslavanech, přičemž nemohlo být provedeno jeho fyzické převzetí, neboť jej bez právního důvodu užívá společnost Zámecký pivovar, a.s. K prokázání existence zařízení minipivovaru žalobkyně dne 23. 11. 2011 navrhla provedení místního šetření v prostorách zámeckého pivovaru v Oslavanech. Dne 28. 11. 2011 se uskutečnilo místní šetření u společnosti ZÁMECKÝ PIVOVAR OSLAVANY, s.r.o., o čemž byl sepsán úřední záznam. Místním šetřením bylo ověřeno, že zařízení minipivovaru užívá, vyrábí pivo a provozuje celní sklad společnost ZÁMECKÝ PIVOVAR, a.s. S touto skutečností byla žalobkyně seznámena. S odkazem na § 13 odst. 1 ZDPH, podle kterého se dodáním zboží rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník, nutno konstatovat, že se v předmětné vybavení pro pivovar vůbec nedostalo do dispozice žalobkyně (sama žalobkyně to uvádí), žalobkyně nemůže s tímto majetkem nakládat jako vlastník (článek 14 odst. 1 Směrnice), rovněž připojený dodací list potvrzuje, že k převzetí vybavení minipivovaru nedošlo a užívá jej jiný subjekt, z toho plyne, že v daném případě nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění. Žalobkyně žádnými jinými důkazními prostředky neprokázala uskutečnění tohoto plnění.

77. K uvedenému plnění (vybavení pro pivovar) správce daně poukázal také na to, že ze spisového materiálu společnosti Templářská zjistil, že výčet zařízení v dodacím listu připojeném k faktuře č. 003/2011, je totožné se zařízením pro restauraci Zámek Dukovany, jenž vykazovala společnost Templářská v daňovém dokladu č. 023/2009 ze dne 15. 5. 2009 (včetně výčtu zařízení v připojeném dodacím listu) vystaveného společností EDHESSA, s.r.o., se sídlem v Brně, Lesnická 52. Společnost Templářská za zdaňovací období květen 2009 neprokázala přijetí tohoto zdanitelného plnění a nárok na odpočet nebyl uznán. Ve zdaňovacím období květen 2009 byl jednatelem společnosti EDHESSA, s.r.o. Ing. J. T. a žalobkyně byla společníkem uvedené společnosti. Ing. J. T. byl současně jednatelem společnosti Templářská. Výše uvedená zjištění byla žalobkyni i jejímu zástupci Ing. J. T. zcela jistě známa. Předmětem daňového dokladu č. 003/2011 – vybavení pro pivovar Zámek Oslavany byly zcela shodné předměty, kusy i cena jako u předmětů v postoupeném dokladu č. 023/2009 – „zařízení pro restauraci Zámek Dukovany dle přiloženého dodacího listu“. Na základě těchto z jištění je třeba přisvědčit správci daně v tom, že nyní přezkoumávaný doklad č. 003/2011, včetně dodacího listu, je s ohledem na provedená zjištění zcela nevěrohodný a nemůže jím být přijetí zdanitelného plnění (vybavení pro pivovar) prokázáno. V dalším soud odkazuje také na své závěry v související věci žalobkyně (jiné zdaňovací období), které učinil v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, č. j. 29 Af 68/2013-49.

78. Odkazy žalobkyně na rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2014, č. j. 39 Icm 3360/2012-22 (rozsudek pro uznání), a Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009, č. j. 4 C 110/2009-24, s deklarovanými zdanitelnými plněními od společnosti Templářská nesouvisí (v případě dokladu č. 003/2011 jde o zcela jiné věci, než byly předmětem deklarovaného zdanitelného plnění) a nejsou důkazem o tom, že žalobkyně přijala deklarované zdanitelné plnění od společnosti Templářská. Navíc rozsudkem pro uznání nelze dokládat uskutečnění zdanitelného plnění, k tomu již judikoval zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 1. 2013, č. j. 29 Af 48/2011-150. Rozsudkem pro uznání soud nerozhoduje na základě zjištěného stavu, neprovádí se dokazování, pouze se rozhoduje na základě uznání nároků.

79. Soud v dalším přisvědčil i zdůvodnění žalovaného k tomu, proč neprovedl důkaz daňovým spisem společnosti Templářská k DPH za zdaňovací období červenec až září 2011. V uvedené věci bylo využito institutu dožádání a dožádaný správce daně, příslušný společnosti Templářská, sdělil potřebné údaje, se kterými, nynější správce daně žalobkyni úředním záznamem ze dne 14. 10. 2013 seznámil. Nebylo na místě jakkoli hodnotit postup jiného správce daně v jiném daňovém řízení. Problematické by bylo rovněž provádění celého daňového spisu společnosti Templářská, neboť obsahuje informace i o poměrech jiných daňových subjektů.

80. Žalobkyně i přes výzvu dle § 89 daňového řádu předkládala pouze listinné důkazy. Navrženým místním šetřením nebylo prokázáno, že žalobkyně přijala zdanitelné plnění od společnosti Templářská, naopak bylo potvrzeno, že vybavení minipivovaru užívá jiný subjekt. Přijetí zdanitelných plnění nebylo prokázáno ani dalším šetřením správce daně (žalobkyní předkládané rozsudky s předmětnými plněními nesouvisí). Žalobkyně tedy postupovala v rozporu s § 72 odst. 1 ZDPH, když uplatnila nárok na odpočet DPH, protože v daňovém řízení neprokázala, že by deklarovaná zdanitelná plnění od společnosti Templářská přijala.

81. Pokud jde o uskutečněná zdanitelná plnění, pak prvním z problematických daňových dokladů byl doklad č. 041/2011 ze dne 30. 9. 2011 (DUZP 30. 9. 2011). Jednalo se o opravný daňový doklad s odkazem na § 42 odst. 1 ZDPH a textem „opravujeme daňový doklad na základě úředního záznamu FÚ Brno III č. j. 256093/11/290540705689 k neuskutečněnému zdanitelnému plnění vyúčtovanému fakturou č. 041/2009 dne 30. 4. 2009 jako Poplatek za využití know-how k výrobě piva“, kterým žalobkyně opravila základ daně minus 300.000 Kč a daň minus 57.000 Kč. Předmětný doklad č. 041/2009 ze dne 30. 4. 2009 byl zkoumán v rámci postupu k odstranění pochybností za zdaňovací období duben 2009, přičemž o průběhu tohoto postupu byl ve smyslu § 90 odst. 1 daňového řádu sepsán úřední záznam a s výsledky tohoto postupu byla žalobkyně seznámena písemností č. j. 317142/11/290932706986 ze dne 29. 9. 2011. V uvedené věci nebylo prokázáno, že žalobkyně uskutečnila deklarované zdanitelné plnění. Správce daně tak ponechal daň na výstupu stejnou s odkazem na § 108 odst. 1 písm. k) ZDPH. V kontextu tohoto případu žalobkyně vystavila na společnost Templářská opravný daňový doklad č. 041/2011 (dne 30. 9. 2011), avšak k tomu je nutno uvést, že neuskutečněné zdanitelné plnění nelze opravit postupem podle § 42 odst. 1 ZDPH. V uvedeném ustanovení jsou pod písmeny a) až f) stanoveny podmínky přípustnosti opravy, kdy plátce může opravit základ daně a výši daně. Mezi těmito podmínkami však není uveden případ žalobkyně – neuskutečnění zdanitelného plnění (v § 42 odst. 1 písm. e) ZDPH jde o jiný případ – vrácení úplaty při neuskutečnění zdanitelného plnění). Po novele ZDPH, účinné k 1. 4. 2011, když do zákona byl vložen postup opravy výše daně, byla osoba povinná přiznat daň podle § 108 odst. 1 písm. k) ZDPH a postupovat při opravě přiměřeně podle ust. § 43 odst. 1 až 4 ZDPH. Z podmínek postupu při opravě formulovaných v § 43 ZDPH vyplývá, že oprava není samostatným zdanitelným plněním a nelze ji promítnout v řádném daňovém přiznání. Opravu lze provést pouze v dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém bylo opravované zdanitelné plnění vykázáno (plnění bylo vykázáno za duben 2009, a to fakturou č. 041/2009 ze dne 30. 4. 2009). Současně platí, že opravu lze provést nejdříve ke dni, ve kterém plátce, pro nějž se plnění uskutečnilo, obdržel opravný daňový doklad. Opravu výše daně pak nelze provést po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost přiznat daň u původního plnění. Z výše uvedeného tedy podle krajského soudu vyplývá, že správce daně oprávněně neuznal opravu dle § 42 odst. 1 ZDPH, kterou v daňovém přiznání použila žalobkyně, neboť podmínky pro opravu dle citovaných ustanovení nebyly splněny.

82. Žalobkyně sice v žalobě vyjadřuje své subjektivní přesvědčení, že měla možnost daňový doklad opravit dle § 42 ZDPH, a to jako samostatné zdanitelné plnění, avšak zdejší soud nemůže s odkazem na výše provedený výklad tomuto přisvědčit, neboť při uvedené opravě je třeba postupovat v souladu se zákonem (dle § 43 ZDPH oprava není samostatným zdanitelným plněním a nelze ji promítnout v řádném daňovém přiznání). Pokud žalobkyně v této souvislosti odkazovala - jak v odvolání proti rozhodnutí správce daně, tak i ve správní žalobě - na rozhodnutí SDEU, pak k tomu zdejší soud potvrzuje, že obecně platí, že lze opravit odpočet daně, přičemž prováděcí pravidla k tomu stanoví samotné členské státy. ZDPH právě v § 42 až 46 upravovalo pravidla pro zmíněnou opravu (viz citovány shora), avšak žalobkyně je nesplňovala.

83. Uskutečnění zdanitelných plnění ve 3. čtvrtletí 2011 žalobkyně dále deklarovala fakturou č. 039/2011 ze dne 28. 9. 2011 (DUZP dne 28. 9. 2011) na částku 188.400 Kč, z toho DPH 31.400 Kč, za zařízení restaurace (doklad byl vystaven na společnost ABK). Další plnění bylo deklarováno daňovým dokladem č. 040/2011 ze dne 30. 9. 2011 (DUZP dne 30. 9. 2011), na částku 2.400.000 Kč z toho DPH 400.000 Kč, za minipivovar VIN 12452,03 (doklad byl vystaven na společnost Penzionservice s.r.o. na základě kupní smlouvy ze dne 13. 1. 2011). U těchto zdanitelných plnění za srpen 2010 nebylo prokázáno, že by je žalobkyně přijala. Tento závěr žalovaného v jiném daňovém řízení byl následně potvrzen rozsudkem zdejšího soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 29 Af 68/2013-49, který byl posléze potvrzen i rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016, č. j. 6 Afs 50/2016-47. Na tyto rozsudky v dalším odůvodnění zdejší soud také odkazuje (žalobkyni byly doručeny). Jestliže v daňovém řízení za zdaňovací období srpen 2010 nebylo prokázáno, že žalobkyně deklarovaná zdanitelná plnění přijala (žalobkyni je toto prokazatelně známo), nemohla uvedená plnění použít v rámci své ekonomické činnosti pro účely uskutečňování zdanitelných plnění dodáním zboží.

84. Pro stručnost ke zdaňovacímu období srpen 2010, kdy předmětem přijatých zdanitelných plnění měl být minipivovar a zařízení restaurace, soud uvádí, že původním vlastníkem byla společnost Edhessa, s.r.o., která je kupní smlouvou převedla na společnost VIVA leasing, a.s. a následně byly uzavřeny leasingové smlouvy. Od těch společnost VIVA leasing, a.s. dne 5. 1. 2009 odstoupila a následně odstoupila společnost Edhessa, s.r.o. od kupních smluv a vystavila dva daňové dobropisy, z nichž jeden nebyl společnosti VIVA leasing, a.s. vůbec doručen a druhý jí nebyl akceptován. Zařízení nadále využívala společnost VIVA leasing, a.s. Společnost Edhessa, s.r.o. na základě dobropisu provedla snížení daně na výstupu dle § 42 odst. 1 ZDPH a v únoru 2009 deklarovala prodej těchto zařízení (aniž by je získala do své dispozice) společnosti Templářská, která jejich prodej rovněž deklarovala, a to v srpnu 2010 žalobkyni. Ve všech případech proběhla daňová řízení, v nichž nebyla prokázána uskutečnění předmětných zdanitelných plnění. Ve věci snížení daně na výstupu z důvodu vystavení dobropisů u společnosti Edhessa, s.r.o. proběhlo u zdejšího soudu řízení, v němž byl vydán rozsudek dne 10. 7. 2014, č. j. 62 Af 8/2013-56, jímž byla žaloba (společnosti Edhessa, s.r.o.) zamítnuta z důvodu neunesení důkazního břemene a neprokázání naplnění podmínek v § 42 odst. 1 ZDPH, že došlo ke zrušení či vrácení uskutečněného zdanitelného plnění - podmínky opravy základu daně a výše daně. Žalobkyni uvedené závěry musely být známy, neboť v soudním řízení před krajským soudem zastupovala společnost Edhessa, s.r.o.

85. Správce daně proto ponechal s odkazem na § 108 odst. 1 písm. k) daň na výstupu, přitom postupoval v souladu s judikaturou SDEU. Podle cit. ust. má přiznat a zaplatit daň i osoba, která vystaví doklad, na kterém uvede daň. Předmětná úprava vychází z článku 203 Směrnice, dle kterého „daň z přidané hodnoty je povinna odvést každá osoba, která uvede daň na faktuře“. Článek 203 Směrnice je vykládán ták, že DPH je povinna odvést osoba bez ohledu na to, zda bylo zdanitelné plnění uskutečněno; pokud daňová správa neopravila v opravném daňovém výměru přiznanou DPH, nelze z toho dovodit, že faktura odpovídá uskutečnění zdanitelného plnění. Neopraví-li správce daně daň u dodavatele, neznamená to automaticky vznik nároku na odpočet u odběratele, dodavateli může být daň uložena jen proto, že ji uvedl na dokladu – ten ji má pak možnost opravit, pokud byl v dobré víře a nedošlo ke krácení daňových příjmů.

86. Správcem daně a žalovaným bylo vyvráceno, že se zdanitelná plnění uskutečnila tak, jak bylo předkládanými daňovými doklady a jinými listinami deklarováno. Žalobkyně si uplatnila nárok na odpočet z deklarovaných přijatých zdanitelných plnění v rozporu s § 72 odst. 1 ZDPH, když neprokázala, že zdanitelná plnění přijala dle předložených daňových dokladů od společnosti Templářská. Pokud jde o uskutečněná zdanitelná plnění, pak správce daně a žalovaný odůvodnili daň na výstupu zcela po právu odkazem na § 108 odst. 1 písm. k) ZDPH, přitom postupovali v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Žalovaný pak odůvodnění správce daně doplnil ještě o příslušné články Směrnice a o judikaturu SDEU. Správní orgány se zcela v souladu s právními předpisy vypořádaly s navrhovanými důkazními prostředky.

87. Žalobkyně dále namítala, že je správce daně ve smyslu § 5 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „NOZ“), povinen respektovat jednání Ing. J. T. jménem Templářské společnosti. Krajský soud k tomu uvádí, že obdobnou námitku žalobkyně uplatnila již v odvolacím řízení a žalovaný se zcela logicky a v souladu s právními předpisy s touto námitkou vypořádal. Žalobkyně s přijatými závěry ve své žalobě polemizuje (jen v obecné rovině), ale soud musí přisvědčit správnosti závěrů žalovaného. Občanský zákoník (popř. nový občanský zákoník) je hlavním předpisem soukromého práva, a proto zahrnuje práva a povinnosti vznikající při vzájemném styku osob sobě rovných a z jejich vůle. Naopak veřejné právo (patří sem také daňové právo) se zabývá otázkami styku jednotlivce s orgány veřejné moci. Při rozhodování je podstatný veřejný zájem. Obě oblasti právního řádu se prolínají, přesto však zůstávají odděleny, neboť sledují různý účel. Ust. § 5 odst. 2 NOZ se uplatní pouze ve vzájemném vztahu žalobkyně a Ing. J. T., nikoliv však ve vztahu daňového subjektu a správce daně. Daňové řízení a uplatňování DPH je upraveno daňovým právem, které je právem veřejným, mezi jeho důležité předpisy patří daňový řád a ZDPH, podle kterých musí v daňovém řízení správce daně i daňový subjekt postupovat. Námitka žalobkyně je tak v uvedené věci zcela irelevantní.

88. Žalobkyně v žalobě uplatnila řadu námitek pouze v obecné rovině, blíže je nekonkretizovala a spíše polemizovala s právní úpravou či se ji snažila vyložit. Tak tomu bylo např. u rozložení důkazního břemene a důkazních povinností daňového subjektu a správce daně. Podle názoru soudu zde žalobkyně použila obecný výklad bez konkrétní námitky, a proto i soud se může k tomu jen obecně vyjádřit. Žalobkyně sice uváděla, že žalovaným zmíněný rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 54/2004 byl překonán závěry NSS uvedenými v rozhodnutí č. j. 5 Afs 83/2012-46, a to k rozložení důkazního břemene, avšak krajský soud má za to, že novější rozsudek NSS nepopírá jakkoli závěry dřívějšího rozhodnutí, přičemž stále platí, že dokazování v průběhu daňového řízení není založeno na zásadě vyšetřovací (blíže viz shora). Uvedená žalobní námitka není podle krajského soudu důvodná.

89. Ponese-li správce daně své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 daňového řádu, po předložení formálně bezvadných daňových dokladů žalobkyní, je opět na žalobkyni jako daňovém subjektu, aby prokazovala faktické přijetí (resp. uskutečnění) deklarovaného zdanitelného plnění. Jde o zákonný postup v daňovém řízení, nikoli o nezákonné rozšíření důkazního břemene.

90. V případě předložené plné moci nemohl správce daně porušit § 92 odst. 5 písm. b) daňového řádu, neboť se zde nemohlo jednat o právní domněnku ani o právní fikci, nýbrž šlo o hodnocení tohoto důkazu ve smyslu § 8 odst. 1 daňového řádu. Jde o postup zcela souladný s daňovým řádem. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost správce daně, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti (věrohodnosti).

91. Žalobkyně dále napadala výčet správních předpisů uvedených na straně 5 v odstavci 3 v napadeném rozhodnutí žalovaného. Pokud pak žalobkyně dovodila, že správce daně opomíjí svou povinnost seznámit ji s obsahem všech podkladů pro rozhodnutí, pak k tomu soud musí uvést, že zrovna v označeném odstavci neměl žalovaný záměr vylíčit jednotlivé podklady pro rozhodnutí. To učinil v jiné části napadeného rozhodnutí. Z citace užitých právních norem tak soud nemohl dovodit to, co dovozovala žalobkyně v žalobě.

92. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že ji správce daně neumožnil nahlédnout do daňového spisu, pak toto tvrzení se nezakládá na pravdě. Jak plyne ze správního spisu, předmětný spis byl u správce daně připraven k nahlédnutí, žalobkyně však svého práva ve smyslu § 66 odst. 1 daňového řádu nevyužila. Nahlížení do spisu je zákonným právem žalobkyně a může být realizováno v souladu s § 66 odst. 4 daňového řádu zejména v úředních hodinách pro veřejnost kdykoliv, aniž by se musela předem ohlašovat u správce daně. Lze dohodnout se správcem daně i nahlížení do spisu mimo úřední hodiny pro veřejnost. Takový požadavek však žádost žalobkyně o nahlížení do spisu neobsahovala. Bylo tedy zcela na její vůli, jakým způsobem bude své právo na nahlížení do spisu realizovat. Pokud však žalobkyně uvedeného práva ve smyslu § 66 daňového řádu nevyužila, nemohla být jakkoliv zkrácena na svých právech. K tvrzení žalobkyně, že ji správce daně neumožnil nahlédnout do sdělení Finančního úřadu Brno III k dožádání č. j. 53548/12/29093206986 a do jeho přílohy, jak žalobkyně požadovala ve svém opožděném vyjádření ze dne 4. 11. 2013, krajský soud z předloženého správního spisu zjistil, že žalobkyně uvedeným podáním požádala o nahlédnutí do daňového spisu za účelem pořízení si kopie tohoto sdělení. Následně se však již ke správci daně nedostavila a nepožadovala faktické nahlédnutí do svého daňového spisu. Nutno doplnit, že správce daně se závěry sdělenými dožádaným správcem daně FÚ Brno III seznámil žalobkyni v úředním záznamu č. j. 3361538/13/3012-05400-704729 projednaném při ústním jednání dne 14. 10. 2013 (projednaný úřední záznam byl žalobkyni předán).

93. Žalobkyně dále namítala, že listiny uvedené v úředním záznamu ze dne 9. 10. 2013 (na straně 7 odstavec 2) jí nebyly předloženy a nebylo jí umožněno správcem daně jejich okopírování. Soud má za to, že vzhledem ke znění textu odstavce by mohla mít žalobkyně na mysli sdělení FÚ Brno III, z něhož mělo vyplývat, že společnost Templářská s příslušným správcem daně nespolupracuje. Případně mohlo jít o úřední záznam ze dne 30. 6. 2011, č. j. 256093/11/290540705689, z průběhu odstranění pochybností za zdaňovací období duben 2009, který je součástí spisu žalobkyně ke stanovení DPH za jiné zdaňovací období a s nímž byla žalobkyně prokazatelně seznamována dříve v rámci jiného daňového řízení. Se všemi uvedenými listinami byla žalobkyně řádně seznámena, a pokud měla na mysli i jiné listiny, pak toto z uplatněné žalobní námitky nebylo zřejmé. Rozsah případného nahlížení do spisu realizovaný v jiném daňovém řízení (za jiné zdaňovací období) však nemůže být přezkoumáván v rámci tohoto řízení. Pokud žalobkyně dále namítala, že ji správce daně neumožnil se seznámit s důkazy, které byly podkladem rozhodnutí, pak ani toto tvrzení se nezakladlo na pravdě. Při ústním jednání konaném dne 14. 10. 2013 byla žalobkyně seznámena s veškerými podklady rozhodnutí a žádný návrh na nahlížení do spisu nevznesla. Neučinila tak ani dle § 90 odst. 2 daňového řádu, tedy do 15 dnů ode dne, kdy byla seznámena s výsledky postupu k odstranění pochybností. Měla-li za to, že se potřebuje pro realizaci svého práva podat návrh na pokračování dokazování seznámit s jednotlivými listinami založenými ve spise, pak měla vznést požadavek na nahlížení do spisu ještě před uplynutím takto stanovené lhůty. Správce daně nemusí „preventivně“ seznamovat žalobkyni se všemi písemnostmi založenými ve spise. Z obsahu úředního záznamu založeného ve správním spise je zřejmé, že správce daně nijak nezamlčoval, z jakých informací vycházel (např. na základě dožádání od jiného správce daně). Žalobkyně tedy nevyužila svého práva podat návrh na pokračování dokazování spolu s návrhem na provedení dalších důkazních prostředků, přitom její podání správci daně dne 4. 11. 2013 bylo v tomto směru opožděné.

94. Žalobkyně také namítala, že správce daně nikdy nevyzval žalobkyni k úpravě plné moci udělené Ing. J. T. K tomu soud uvádí, že volba důkazních prostředků, kterými mělo být prokázáno, že společnost Templářská poskytla žalobkyni plnění, jež byla deklarována shora citovanými daňovými doklady, byla zcela na žalobkyni. Žalobkyní mělo být doloženo, že společnost Templářská byla oprávněna žalobkyni zastupovat v daňových řízeních. Z žádné předložené plné moci však nevyplynulo, že by byla udělena právnické osobě společnosti Templářská. V daném případě byla plná moc jedním z důkazních prostředků a nešlo o doložení procesního zastupování v postupujícím řízení. V této souvislosti není ani pravdivé tvrzení žalobkyně, že Ing. J. T. jednal za Templářskou společnost pro žalobkyni, neboť nebylo prokázáno, že pokud např. žalobkyni zastupoval v daňovém řízení, že tak činil za právnickou osobu Templářskou společnost. Z obsahu plných mocí vyplývalo zmocnění Ing. J. T. jako fyzické osoby při zastupování žalobkyně. Vztah Ing. J. T. se společností Templářská nemohlo odpovídat vztahu advokáta, který vykonává advokacii v rámci právnické osoby – advokátní společnosti. Z předložených plných mocí nebylo možno dovodit, že Ing. J. T. jako fyzická osoba jedná jménem a na účet obchodní společnosti Templářská.

95. Žalobkyně za nejpodstatnější pro posouzení věci označila vytýkací řízení k DPH za červenec 2008, v němž správce daně plně uznal hmotně právní účinky kupní smlouvy k zařízení zámku v Oslavanech a Dukovanech ze dne 30. 6. 2008, jak plyne ze zprávy o výsledku vytýkacího řízení dne 15. 9. 2008 a na tom základě žalobkyni přiznal a vyměřil platebním výměrem ze dne 12. 12. 2008 nadměrný odpočet ve výši 9.967.965 Kč. Podle žalobkyně tak měly správní orgány i v nyní posuzované věci posoudit tutéž otázku stejně ve smyslu § 8 odst. 2 a § 99 odst. 1 daňového řádu tak, aby nevznikly u stejných věcí nedůvodné rozdíly. Z uvedeného tvrzení žalobkyně však není zcela zřejmé, co by z toho mělo vyplývat pro nyní přezkoumávané řízení o stanovení DPH za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2011. Jelikož na uvedené tvrzení žalobkyně dále navazuje odkazem na zařízení restaurace vyjmenované v dodacím listu k faktuře č. 003/2011, lze mít za to, že jí šlo o souvislost s nyní přezkoumávaným přijatým zdanitelným plněním za vybavení pro pivovar Zámek Oslavany. Ačkoliv nešlo o koupi zařízení zámku v Oslavanech a Dukovanech (jak tvrdila žalobkyně odkazem na rok 2008), ani o zařízení restaurace, šlo o zařízení pivovaru (dle dodacího listu v obdobné věci, jako u zařízení restaurace), avšak zde bylo prokázáno, že zařízení uvedené v dodacím listu užívá jiný subjekt, a že k převzetí uvedeného zboží žalobkyní vůbec nedošlo. Nebylo tak prokázáno uskutečnění zdanitelného plnění, a tedy ani nárok na odpočet daně. V uvedených věcech tak nemohly být shledány nedůvodné rozdíly a nebyl možný shodný přístup.

96. Žalobkyně sice nezpochybnila výši vyměřené daně z daňových dokladů č. 039/2011 a č. 040/2011, avšak nemohla se ztotožnit s hmotně právním posouzením věci, zejména s ohledem na to, že u Krajského soudu v Brně je vedeno řízení pod sp. zn. 29 Af 68/2013, jehož výsledek má ve smyslu § 99 odst. 1 daňového řádu pro nyní přezkoumávanou věc přednost před vlastní úvahou správce daně. Proto měl správce daně vyčkat výsledku tohoto řízení. K tomu soud uvádí, že pokud jde o rozhodování ve věcech daní, pak je příslušným orgánem veřejné moci právě správce daně, který má oprávnění v takové daňové věci rozhodnout. Nebyl dán důvod, aby správce daně vyčkával rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, protože soud nerozhodoval o předběžné otázce. Úkolem správního soudu je naopak přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Tím je zajištěna kontrola moci výkonné. V současné době musí k tomuto zdejší soud ještě konstatovat, že ve věci sp. zn. 29 Af 68/2013 již vydal rozhodnutí (viz výše), jehož závěry neodporují závěrům správce daně a žalovaného v nyní zkoumané věci. Tyto závěry byly dále potvrzeny rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016, č. j. 6 Afs 50/2016-47.

97. Pokud jde o závěry žalobkyně z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 9. 2016, č. j. 23 C 385/2015-23, pak krajský soud k těmto závěrům o osvědčení jejího vlastnictví k zařízení minipivovaru a jeho dodání společnosti Penzionservice, s.r.o. nemůže přisvědčit. Jak sama žalobkyně uvedla, první ze zástavních dlužníků se navíc proti usnesení odvolal. Uvedené usnesení nesouvisí s nyní přezkoumávaným daňovým řízením, směřuje proti zcela odlišným subjektům.

VIII. Závěr a náklady řízení

98. Krajský soud v Brně tedy shledal námitky žalobkyně nedůvodnými. V řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, a proto zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

99. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení