29 Az 11/2014 - 54

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce Z. X., zast. JUDr. Janem Vobrem, advokátem AK Sezimovo Ústí II, náměstí Tomáše Bati 417, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2013, čj. OAM-39/LE-BE02-HA08-2013, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2013 se žalobce domáhal jeho přezkoumání, uváděl, že správní orgán nezjistil řádně stav věci, čímž došlo k porušení § 3 správního řádu. Žalobce odjel ze země, neboť na něho byl vydán zatykač, a to v souvislosti s jeho účastí na buddhistických aktivitách. Při práci na soše Buddhy jménem Sufoxiang v chrámu Tianping Shanlianhua se seznámil s místní komunitou buddhistů, stal se jedním z nich a žil podle zásad učení Buddhy. Komunistický systém v Číně však takovému sdružování osob z náboženských důvodů nepřeje, aktivity těchto věřících potlačuje, byť navenek formálně toto náboženství a vyznání toleruje. Žalobce vylíčil skutečnosti, které jej přivedly k útěku před čínskou policií a k vycestování ze země, věřil, že časem se vše urovná a on se bude moci vrátit. Politická situace a postoj vlády k náboženskému cítění občanů se však nezměnily, jeho návrat do Číny pro něj znamená vězení a další pronásledování. Žalobci je vytýkáno, že o ochranu nepožádal dříve, on však o této možnosti nevěděl, též věřil, že režim a poměry v Číně se změní. Žalobce byl formálně poučován o svých právech a možnostech v rámci správního řízení, avšak pro složitost se v tomto neorientoval, s podklady byl seznamován formálně. Z užití judikatury, mezinárodních smluv a buddhistické teologie žalovaným vyplývá formálnost a rutinní použití. Samotné rozhodnutí nemá oporu v uváděných důkazech, žalovaný se nevypořádal s tvrzeními a důkazy, nabízenými žalobcem. Žaloba proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení. Správní orgán na žalobní námitky reagoval písemným vyjádřením ze dne 28. 2. 2014, v němž uvedl, že s námitkami nesouhlasí, odkazuje na obsah správního spisu, zejména vlastní žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany, jeho výpovědi. Své rozhodnutí žalovaný považuje za souladné se zákonem o azylu a jednotlivými ustanoveními správního řádu, žalovaný se zabýval všemi skutečnostmi, které mu žalobce sdělil, zjistil skutečný stav věci a opatřil si úplné podklady pro vydání rozhodnutí. Správní orgán považuje své rozhodnutí za správné, případ byl posuzován ve všech souvislostech, za tím účelem si opatřil potřebné podklady a objektivní informace. Žalobce požádal o mezinárodní ochranu 20. 2. 2013 z důvodu, že na něho byl vydán zatykač pro jeho účast v buddhistickém hnutí. V dubnu 2012 mu byl prostřednictvím zastupitelského úřadu Číny v ČR vydán nový cestovní doklad. V průběhu pohovoru žalobce sdělil, že se v žádném případě nemůže vrátit do své vlasti, v březnu 1996 rozhodla jeho rodina o jeho vycestování ze země. Zhruba po ročním pobytu na zdejším území se z telefonátu s rodinou dozvěděl, že všichni zadržení v chrámu, kde i on působil, byli odsouzeni za rozdmýchávání nepovoleného hnutí. Z toho usoudil, že se do vlasti vrátit nemůže. Když prostřednictvím své rodiny v Číně žádal o vydání potvrzení o jeho beztrestnosti, byl tento požadavek odmítnut. Jeho bývalá manželka žije s dětmi v Itálii, rodiče již zemřeli. Ve vlasti žalobce nikoho nemá, nemá se tak kam vrátit. V průběhu správního řízení o správním vyhoštění žalobce Policii ČR vypověděl, že nemá žádných překážek, které by mu bránily v návratu, vlast měl opustit z ekonomických důvodů, ze země vycestoval bez problémů. V ČR měl povolený dlouhodobý pobyt s pracovním vízem do r. 2008, po vypršení jeho platnosti pobýval na území ČR nelegálně, čehož si byl plně vědom, opakovaně mu bylo uloženo správní vyhoštění. O možnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany se měl dozvědět až od sociálních pracovníků v ZZC Bělá Jezová, v průběhu správního řízení mimo jiné sdělil, že se státní mocí neměl nikdy kvůli své rase, národnosti, pohlaví či náboženskému vyznání žádné potíže. K porušení ust. § 3 správního řádu, namítaného žalobcem, žalovaný uvádí, že v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany znamená řádné zjištění skutkového stavu především to, že žalobci je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které ho vedly k opuštění vlasti. Žalobci byl poskytnut dostatečný prostor, aby uvedl vše, co považuje za důležité pro rozhodování o žádosti. Otázky byly v průběhu pohovoru kladeny tak, aby byly objasněny všechny relevantní skutečnosti. Žalobce neuváděl v průběhu řízení žádné skutečnosti, z nichž by mohlo být dovozeno jeho pronásledování z důvodů § 12 zákona o azylu, nebo hrozba vážné újmy dle § 14a téhož zákona. Žalovaný plně odkazuje na judikované situace Nejvyšším správním soudem, např. rozsudek 5 Azs 170/2004 ze dne 26. 8. 2004, pojednávající o tom, že správní orgán nemá povinnost k sděleným skutečnostem žadatele domýšlet právně relevantní důvody, které žadatelem uplatněny nebyly, s tím, že povinnost zjistit skutečný stav věci dle cit. § 3 má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel uvedl. K tomu se váže i povaha soudního přezkumu dle § 77 s.ř.s. K otázce náboženského vyznání v Číně pak žalovaný uvádí, že v zemi je zaručena svoboda náboženského vyznání ústavou. Tuto skutečnost potvrzují i zprávy, které jsou nedílnou součástí spisového materiálu. Praktické vyznání náboženství je i nadále omezováno, buddhismus je vedle islámu, taoismu, katolicismu a protestantismu oficiálně povoleným náboženstvím. Zmíněná náboženská vyznání jsou řízena státem a je požadována oficiální registrace míst pro konání náboženských obřadů. Žalobce v průběhu pohovoru sdělil, že se věnoval buddhismu v rámci neurčeného společenství. Žalovaný spatřil v azylovém příběhu žalobce určité nesrovnalosti, které vyargumentoval na str. 5, při hodnocení vycházel zejména ze skutečností, sdělených žalobcem, tyto nebyly doloženy žádným hmatatelným důkazem. Žalovaný je přesvědčen, že v průběhu řízení si žalobce upravuje a přizpůsobuje příběh tak, aby se co nejvíce přiblížil reáliím v zemi původu, takové jednání ale žalovaný považuje za účelové a nevěrohodné. Námitku ohledně formálního poučení o právech žalobce považuje žalovaný za neoprávněnou, žalobce byl vždy před i po každém provedeném úkonu řádně ve smyslu zákona poučen, což vždy stvrdil svým podpisem, v závěru pohovoru uvedl, že nemá žádné námitky. Právo jakéhokoliv nesouhlasu mohl kdykoliv uplatnit, toto však neučinil, ani prostřednictvím svého zástupce, který nahlížel do spisu po pohovoru. Tuto námitku pak žalobce uplatnil až v žalobě, a to bez bližší specifikace. Výčet důvodů, uvedených pro udělení azylu v § 12 zákona o azylu, je taxativní. Žalovaný nezjistil žádný důvod pro udělení mezinárodní ochrany dle §§ 12 – 14b) zákona o azylu, proto ochranu neudělil. Pro případ návratu žalobce do země původu pak žalovaný hodnotil současnou situaci, tedy aktuální stav v zemi původu. K účelovosti žalobcových tvrzení pak žalovaný odkazuje na rozhodnutí NSS ze dne 24. 2. 2005, kdy pod sp. zn. 7 Azs 187/2004 soud vyložil, k jakému účelu zákon o azylu slouží, rozhodně pak tomu není k účelu legalizace pobytu na území ČR či jako možnost získat zde pracovní povolení. Žalobce pobýval na zdejším území od r. 1996, o mezinárodní ochranu požádal až v r. 2013, tedy po několika letech strávených nelegálně na zdejším území a poté, co mu bylo dvakrát uloženo správní vyhoštění. Žalovaný plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné, náhradu nákladů řízení správní orgán neúčtoval. K jednání soudu, nařízenému na den 8. prosince 2014, se žalobce i jeho právní zástupce omluvili, souhlasili s projednáním věci bez své účasti. Pověřená pracovnice žalovaného odkázala na písemné vyjádření (shora) s tím, že žalobce pobýval na zdejším území na základě povolení k dlouhodobému pobytu do r. 2008, posléze se obrátil na zastupitelský úřad a byl mu bez problémů vydán nový cestovní doklad. Všechny jím uváděné skutečnosti byly řádně zaznamenány, žádné důkazy nenavrhoval. Jeho žádost byla vyhodnocena jako účelová, proto žalovaný setrvává na svém závěrečném návrhu, náhradu nákladů řízení nežádá. Soud ze správního spisu konstatoval, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice dne 20. 2. 2013, uvedl, že je státním občanem Číny, čínské národnosti, je rozvedený, jeho syn pobývá v Itálii. V ČR žije žalobce od července 1996, vyznává buddhismus, nikdy nebyl politicky organizován, vojenskou službu nikdy nevykonával. Má základní vzdělání, v Číně pracoval v zemědělství, v ČR jako kuchař. Jako důvod žádosti o azyl žalobce uvedl, že se účastnil buddhistického hnutí, utekl, protože na něho byl vydán zatykač. Z Číny letěl žalobce přes Rusko na Kypr, kde si požádal o české vízum a letěl na platný pas i vízum do Prahy. V rámci pohovoru dne 5. 3. 2013 žalobce uvedl, že v Číně žil v provincii Zhejiang, ve městě Qingtian, obci Xiabaicun, tato však již neexistuje. Žil v rodinném domě rodičů. Pracoval v zemědělství, v r. 1989 se oženil, narodil se mu syn. Pak pracoval na rekonstrukcích a údržbě buddhistických staveb, prováděl údržbu a nátěry dřevěných konstrukcí buddhistických chrámů a klášterů, až do r. 1994. Poté mu byla doporučena práce na soše jménem Sufoxiang v chrámu Tianping Shanlianhua Shi ve městě Longquan, kde se seznámil s místním společenstvím buddhistů, líbil se mu jejich přístup k životu a buddhismu. Stal se členem společenství, poslouchali hudbu, zabývali se buddhistickým cvičením, scházelo se tam čím dál více lidí. Společenství nemělo název, ale vyzvedávalo 8 základních myšlenek. V červenci 1995 přišla policie, odvedla více jak 10 lidí, kteří se dlouhodobě zdržovali v chrámu, již před tím kolovaly zprávy, že se taková činnost nelíbí vládě a že se bude zatýkat. Žalobce z tohoto důvodu utekl. Další chrám, kam se uchýlil, byl v provincii Fujian, chrám se jmenoval Biyun Shi. Zde žalobce pobýval do března 1996, i tam přicházelo hodně lidí a opět přišla policie, i zde se ale podařilo žalobci utéct, vrátil se domů. Mniši měli specifické oblečení, toto žalobce neměl, ale stejně o něm věděli. Vládě se nelíbilo, že shromáždění tisíce lidí, kteří denně přicházeli, probíhá bez komunistického řízení. Když se žalobce vrátil domů, rodina měla strach a rozhodla o jeho odjezdu z Číny, pomáhalo i mnoho přátel. Asi po roce zdejšího pobytu se žalobce dozvěděl, že všichni zadržení byli odsouzeni za rozdmýchávání nepovoleného hnutí, proto se nemůže vrátit. Po deseti letech zdejšího pobytu pak žádal o trvalý pobyt a rodina mu měla poslat potvrzení, že nebyl v Číně trestán, úřady toto odmítly vydat, což znamená, že trestán byl. Toto neví. V době zdejšího pobytu se rozvedl, rodiče již nežijí a bývalá žena se synem pobývá v Itálii, prodala dům. Přestěhovat se v rámci země původu nebylo možné, všude by ho našli. Odjel asi po dvouměsíčním pobytu doma, pomohli mu přátelé. Při pohovoru na policii hovořil o ekonomické situaci, neboť na ni byl dotazován, o svých problémech nemluvil, neboť myslel, že ho pustí. V době odjezdu ještě neměli na letišti zřejmě o něm žádné zprávy, nechtěl se již vracet. Neví, zda se tamní situace zásadněji změnila, ale je přesvědčen, že nebezpečí mu hrozí, je to komunistická země. Na Kypru mu známí sehnali zdejší vízum, řekli mu, že zde je hodně Číňanů, kteří mu pomohou. Našel zde kamarády, kteří mu sehnali bydlení a práci, pracoval v Čínské restauraci. Měl dlouhodobý pobyt, který si prodlužoval, vízum měl do r. 2008. Na ambasádě si požádal o nový CP. Svého nelegálního pobytu v ČR si poté byl vědom. O mezinárodní ochranu žalobce žádá, neboť si přeje mít zde legální pobyt, do Číny se vrátit nemůže. O možnosti azylu ho informovali sociální pracovníci pobytového střediska. Se státními orgány či institucemi země původu problémy neměl. V ČR žije 17 let, má zde přátele. Námitky proti protokolu žalobce neměl, uvedl, že vše bylo v pořádku. Dne 5. 11. 2013 byl žalobce seznámen s podklady, které žalovaný shromáždil za účelem posouzení jeho situace v zemi původu, uvedl, že z jím uvedených důvodů se nemůže vrátit do Číny, nemá ani doklad o rozvodu, ovšem vše se stalo kvůli jeho činnosti, která údajně škodila Číně. Kdyby se mohl vrátit, jistě by se vrátil. Žádné důkazy žalobce nenavrhl. Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s..) a konstatoval, že namítaná pochybení v průběhu správního řízení a v napadeném rozhodnutí neshledal. Ve svém rozhodnutí soud vyšel ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s.). Zákon o azylu upravuje v ust. § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. V ust. § 13 zákona o azylu je upraven azyl za účelem sloučení rodiny, který lze udělit rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 v případě hodném zvláštního zřetele, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Humanitární azyl upravuje ust. § 14, který lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany není zjištěn důvod pro její udělení podle § 12 zákona o azylu. Zákon o azylu dále v ust. § 14 a) upravuje důvody udělení doplňkové ochrany, která se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2) a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Přitom za vážnou újmu se podle odst. 2 považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. V ust. § 14 b) cit. zákona je upravena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, v odst. 1 je uvedeno, že rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Přitom dle odst. 2 se pro tyto účely rozumí rodinným příslušníkem a) manžel či partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11 Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství (partnerství) před udělením doplňkové ochrany cizinci, v případě polygamního manželství, má-li již tato osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Soud přezkoumal na základě námitek žalobce postup správního orgánu, žádné vady řízení neshledal. Žalobce namítal, že byl sice poučován o svých právech a možnostech v rámci správního řízení, ale pro složitost se v těchto neorientoval. K uvedené námitce soud provedl kontrolu protokolu, sepsaného při pohovoru, i protokolu, popisujícího seznámení žalobce s podklady. Soud konstatuje, že oběma událostem byla přítomna tlumočnice čínského jazyka, žalobce reagoval na dotazy správního orgánu zcela adekvátně, v závěru uvedl, že rozuměl a nemá žádné námitky proti protokolaci, nenavrhuje provedení žádných důkazů. Z uvedeného je tak patrné, že žalobcova námitka shora je naprosto účelová, soud nemá, co by správnímu orgánu vytkl a považuje správní řízení, provedené ve věci žalobce, za řízení bez jakýchkoliv vad. Pokud v dalším žalobce vytýká správnímu orgánu určitý exkurs do buddhistické teologie, soud takové objasnění základních atributů této víry a její místo v čínské společnosti považuje za seriózně podané a potřebné, neboť důvod samotné žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany byl jednak ten, že žalobce se nemůže do země původu navrátit, neboť mu tam hrozí z důvodu jeho účasti na určitém buddhistickém společenství zatčení a jako další důvod pak označil skutečnost, že v ČR žije 17 let a svůj další pobyt by rád, přes vydaná správní vyhoštění, legalizoval. Zde soud podotýká, že legalizace zdejšího pobytu není a být nemůže azylově relevantním důvodem, bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu v Brně toto řešila v minulosti opakovaně. Toto žalobci připomíná rozhodnutí žalovaného na str. 6 velmi podrobně, včetně konkrétního odkazu na rozhodnutí NSS ze dne 17. 2. 2011. Krajský soud se přiklání i k tomu, že správní orgán seriózně uvedl, že chápe snahu žalobce po dlouhodobém pobytu v ČR, že by rád zlegalizoval zdejší pobyt, nicméně k tomuto účelu nelze využívat postupu dle zákona o azylu, tedy prakticky zneužívat jednotlivé instituty mezinárodní ochrany, které slouží k ochránění cizince před taxativně určenými důvody pronásledování v zemi původu. Soud se pak plně, po seznámení se s věcí žalobce, ztotožňuje se závěry žalovaného, tak, jak uvedeny a argumentovány v souvislosti s ust. § 12 zákona o azylu na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí. Soud neshledal žádný důvod doplnění této argumentace, neboť dle jeho přesvědčení je prakticky vyčerpávající a správná. Žalobce pobýval v České republice několik let nelegálně, a pokud uváděl v žalobě, že věřil, že situace v Číně se urovná a on se bude moci vrátit, takovou argumentaci pro nelegální přítomnost na území jiného státu soud nemůže akceptovat, a proto ji nemůže považovat za jinou, než ryze účelovou. Nelze přehlédnout, že žalobci byl vydán v průběhu zdejšího pobytu nový cestovní doklad, v dřívějších vyjádřeních uváděl důvody ekonomické. Tyto indicie zcela jednoznačně naznačují, že žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany je účelová, podaná poté, co mu bylo uděleno opakované správní vyhoštění, což žalovaný správně po provedeném řízení vyhodnotil. Žalobce nesplňuje se svým příběhem závažnost azylově relevantního pronásledování či obav z něho, a pokud uvádí snahu legalizace zdejšího pobytu, je možné postupovat dle příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců. Podmínky ust. § 13 a § 14b) zákona o azylu žalobce nesplňuje. Pro případnou úvahu o existenci důvodů, hodných zvláštního zřetele, měl žalovaný zcela dostatečné podklady. Soud pak tedy přistoupil k otázce, zda žalobce v případě návratu do vlasti není azylově relevantně ohrožen, tedy, zkoumal případné naplnění podmínek ust. § 14a) zákona o azylu. Soud je přesvědčen, že na str. 8 napadeného rozhodnutí se správní orgán touto otázkou zabýval dostatečně, ke svým závěrům o neexistenci hrozby vážné újmy využil aktuální informace o zemi původu a rovněž žadateli osvětlil možné využití odstranění tvrdosti rozhodnutí o jeho správním vyhoštění s odkazem na zákon o pobytu cizinců. Žalobcem v žalobě zmíněná možnost případného uvěznění po jeho návratu do země původu je ve výše uvedených souvislostech zcela vágní a ničím neopodstatněná. Krajský soud je po důkladném seznámení se se spisem žalovaného, vedeným ve věci žalobce, jakož i v něm uloženými zprávami o aktuální situaci v Číně přesvědčen, že žalobci vážné ohrožení života či zdraví pro případ návratu nehrozí a dospěl tak k jednoznačnému závěru o správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí. Na základě výše uvedených skutečností tedy soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žaloba je v daném případě nedůvodná, jako takovou ji proto zamítl, v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. Výrok o náhradě nákladů řízení soud zdůvodňuje ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když ve věci úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení neúčtoval.