29 Az 24/2010 - 85

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce H. R., zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, Praha 9, Kovářská 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2010, čj. OAM-10-406/LE-C09-LE05-2007, takto:

Výrok

I. Žaloba se ve výroku o neudělení azylu podle § 12, 13, 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) zamítá.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2010, čj. OAM-10-406/LE-C09- LE05-2007 s e ve výroku o neudělení doplňkové ochrany pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 979,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce. -2-

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2010 žalovaný neudělil žalobci azyl podle §§ 12 – 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a druhým výrokem rozhodl tak, že žalobci nelze udělit doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle § 15a téhož zákona. Téhož dne pak žalovaný rozhodl ve věci žádosti manželky žalobce (R. H. – rozhodnutí čj. OAM-10-407/LE-C09-LE05-2007) a jejich pěti nezletilých dětí a to tak, že jim neudělil azyl dle §§ 12 – 14 zákona o azylu, ale pro dobu 12 měsíců byla udělena doplňková ochrana dle § 14a) zákona o azylu. V doplnění žaloby žalobce napadl cit. rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu, uváděl, že v řízení před správním orgánem došlo k porušení § 3, § 36, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu. Rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, když místo objektivního posouzení věci a řádného zjištění skutkového stavu prezentuje spíš osobní názory rozhodující osoby na režim Saddáma Husajna. Rozhodnutí je sice obsáhlé, nicméně je z něj těžko čitelné posouzení výpovědi žalobce ve vztahu k důkazům a aplikaci ustanovení zákona o azylu. V otázce azylu pochybuje o výpovědi žalobce, jím naznačené obavy neguje a předstírá rozpory ve výpovědích, není však patrné, co z negativních úvah žalovaného vyplývá. Pokud by byla výpověď žalobce nevěrohodná, není potřebné dokazování informacemi, tyto však byly opatřeny, v druhé části výroku však správní orgán vychází z žalobcova příběhu jako z prokázaných skutečností. Žalobce doložil k potvrzení svých výpovědí řadu listinných důkazů, rozhodnutí tak těžko mohlo vycházet z naprosté nevěrohodnosti. Pokud však šlo o dílčí rozpory ve výpovědích, ty již nečiní výpověď zcela nevěrohodnou a je na správním orgánu, aby prokázal, vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností, vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnost o správnosti úsudku správního orgánu. K tomu však nedošlo. Správní orgán si opatřil množství informací ze země původu pro hodnocení objektivní stránky odůvodněného strachu z pronásledování, avšak tyto zprávy se do rozhodnutí žádným konkrétním způsobem nepromítly, resp. nebyly hodnoceny v souladu se správním řádem. V řízení o udělení mezinárodní ochrany je základním důkazním prostředkem věrohodná výpověď žadatele, kterou je povinen žalovaný zasadit do objektivních informací o zemi původu. Žalobce věrohodně vypovídal, správní orgán však nevěrohodnost jeho tvrzení místy dovozuje vlastními spekulacemi o jiném běhu událostí, resp. odhlíží od informací, potvrzujících jeho tvrzení. Zde žalobce odkazuje na rozsudek NSS 5 Azs 66/2008-70 ze dne 30. 9. 2008, z něhož mj. plyne, že žalovaný může zcela vyloučit z celkového posouzení pouze ta fakta, u nichž je postaveno téměř najisto, že se -3- nestaly – tedy neexistuje ani přiměřená pravděpodobnost, že k nim došlo. Mnohé z předstíraných rozporů navíc ani jako rozpory označit nelze, neboť poukaz na to, že uvedl údaje „mimo realitu“ nebo nevěrohodné, např. k počtu uprchlíků z Iráku, je irelevantní. On použil svého práva doplnit informace či se vyjádřit k podkladům rozhodnutí a toliko ilustroval na příkladech, jak vidí situaci v zemi. Kolik je uprchlíků z Iráku, či jaké jsou záměry jednotlivých představitelů režimu, je pro hodnocení příběhu žalobce irelevantní. Spekulace správního orgánu o „skutečné situaci“ v Iráku jsou na podobné úrovni a odvisí též od toho, k jakému informačnímu zdroji se přiklání. Porušení ustanovení správního řádu o zjišťování stavu věci a dokazování spatřuje žalobce i ve způsobu hodnocení důkazů, které předložil žalobce či byly navrženy prostřednictvím právní zástupkyně, chybí úvaha, jak s nimi bylo naloženo. Ust. § 36 správního řádu ve spojení s § 3 bylo porušeno tím, že se závěry o tom, že se jmenovaný dopustil zločinů proti lidskosti a činů v rozporu s cíli a zásadami OSN, nebyl konfrontován. Nebyl s tak závažným obviněním nijak seznámen, ani nebyla vznesena žádná taková otázka během pohovorů. Byla mu tak upřena možnost vyjádřit se k obviněním, že se během svého působení v armádě dopustil některých z výše uvedených zločinů. Vše v souhrnu, i s přihlédnutím k délce řízení, chápe žalobce jako porušení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K porušení ust. § 12 písm. b) zákona o azylu vychází žalobce z toho, že důkazy ve správním spisu, ani výpověď žalobce neumožňují závěr o celkové nevěrohodnosti výpovědi. Jakkoliv žalovaný ve všech ohledech při hodnocení § 12 bagatelizuje osobu žalobce a jeho obavy, při hodnocení doplňkové ochrany bere za prokázané, že jmenovaný byl představitelem minulého režimu, armádním důstojníkem, pocházejícím z Bagdádu atd… Žalobce je přesvědčen, že naplňuje podmínky § 2 odst. 8 zákona o azylu, své obavy spojoval s několika skutečnostmi, zejména však s faktem, že byl za minulého režimu důstojníkem v armádě a je chápán jako představitel tohoto. Současný režim, nebo minimálně ozbrojené skupiny, nad kterými nemá stát žádnou kontrolu, usilují a budou usilovat o jeho likvidaci. Dále poukázal na své politické aktivity po pádu režimu a v neposlední řadě nelze přehlédnout jeho sunnitské vyznání. Správní orgán přitom v hodnocení jeho vyznání zcela pominul, což by mělo vést samo o sobě ku zrušení rozhodnutí. Žalobce poukazuje na to, že při hodnocení naplnění podmínek ust. § 12 b) správní orgán uvedl, že žalobce nebyl v Iráku pronásledován, avšak cit. ustanovení stojí na potencialitě pronásledování, nikoliv na pronásledování uskutečněném. Přitom v Doporučení UNHCR k potřebě mezinárodní ochrany žadatelů o azyl z Iráku (v textu, pocházejícím z r. 2007, tedy doby podání žádosti žalobce) je poukázáno na to, že mezi ohrožené skupiny patří muslimové obou směrů. V Iráku operují jak sunnitské ozbrojené skupiny útočící na šííty, tak šíítské milice útočící na sunnity. Dále jsou v tomto doporučení jako zvláštní skupina osob, které mohou být ohroženy, jmenováni představitelé (skuteční i domnělí) minulého režimu. Konečně pronásledování těchto osob plyne i z dalších informaci o zemi původu, odůvodněnost obav je tak v případě žalobce dána nehledě na to, zda již v minulosti k útokům na jeho osobu došlo či nikoliv. Žaloba směřuje v neposlední řadě k porušení § 14a), 15a) zákona o azylu, ve spojení s čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. -4- Rozhodnutí v tomto směru absentuje již prvý předpoklad pro aplikaci § 15a) zákona o azylu, a to jasný závěr o naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a) cit. zákona, neboť teprve poté, co je jednoznačně deklarováno, že u žadatele jsou podmínky pro udělení doplňkové ochrany dány, lze případně přistoupit k rozboru naplnění jednotlivých podmínek § 15a), což vyplývá ze samotného znění tohoto ustanovení. Rozhodnutí navíc postrádá přesnou klasifikaci skutků, kterých se žalobce s ohledem na znění tohoto ustanovení měl dopustit, přitom – právní klasifikace daného činu musí být postavena najisto. Správní orgán tvrdí, že se žalobce dopustil zločinů proti lidskosti a také, že jeho jednání bylo v rozporu s cíli a zásadami OSN, nicméně tyto není následně v odůvodnění schopen ani z právního hlediska rozlišit, natož pak přiřadit k přesné právní definici, tedy, které jednání jmenovaného představuje některý z tvrzených činů. Navíc pro takto závažná obvinění by musel správní orgán pracovat se základními mezinárodněprávními instrumenty, v nichž jsou tyto skutky definovány. Podle zmíněného komentáře k zákonu o azylu je ministerstvo dokonce povinno si vyžádat znalecký posudek odborníka. Jistě na místě by to bylo v případě žalobce, neboť rozhodující osoba nemá ani právnické vzdělání a jediným vodítkem pro posouzení zde byla Příručka k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků (vydaná UNHCR) k aplikaci článku 1 F Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Chybí tak jakákoliv práce s právní definicí skutků v mezinárodních instrumentech. Žalobce uvádí, že zločiny proti lidskosti jsou definovány zejména ve statutech mezinárodních trestních tribunálů (Statut mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, Římský statut Mezinárodního trestního soudu) a jejich podstatou je, že se takových činů (vraždy, znásilňování, mučení) osoba dopustila či se jich účastnila v rámci rozsáhlých systematických útoků proti civilnímu obyvatelstvu. Kdy a čím přesně se měl žalobce výše uvedených zločinů dopustit, není z rozhodnutí zřejmé. Správní orgán prakticky dovozuje jeho odpovědnost pouze z faktu, že byl členem armády režimu Saddáma Hussaina. Konkrétní důkazy prokazující důvodnost podezření z individuální odpovědnosti za konkrétní zločiny proti lidskosti (za něž nelze automaticky označit jakékoliv jednání tohoto režimu) však správní orgán nebyl schopen nijak doložit. Ostatně žalobce je přesvědčen, že se žádných takových činů nedopustil, byl důstojníkem armády a velitelem kázeňské věznice, nicméně nikdy se nedopustil (a ani z jeho výpovědi to nevyplynulo) žádných hrůzných činů, z nichž je nyní obviňován. Podobně nedostatečně jsou pak dle žalobce v napadeném rozhodnutí označeny i údajné činy, kterých se měl, byť v účastenství, dopustit a které jsou údajně v rozporu se zásadami a cíli OSN. Správní orgán zde pouze v obecné rovině odkazuje na různé svobody a práva definované Všeobecnou deklarací lidských práv, které OSN ctí a chrání (jako ochranu před zasahováním do svobody svědomí a projevu, právo ochrany před mučením a jiným nelidským zacházením). Rozhodnutí zde opět absentuje konkrétní právní klasifikaci toho, které jednání žalobce lze chápat jako v rozporu s cíli a zásadami OSN. Dle komentáře k zákonu o azylu je přitom problematická již samotná definice těchto činů. Nicméně vylučující klauzule Úmluvy by se měla aplikovat v případech …“1) pokud existuje u daného činu konsensus v mezinárodním právu na tom, že se jedná o čin, který je v rozporu -5- se zásadami a cíli OSN nebo 2) pokud dotčené činy představují natolik závažné a trvající porušování základních lidských práv, že se dostávají do rozporu s cíli a zásadami OSN nebo 3) pokud obecně uznávaná mezinárodní smlouva (rozuměj mezinárodní smlouva s vysokým počtem smluvních stran) či rezoluce OSN výslovně označuje určitý čin jako čin, který je v rozporu se zásadami a cíli OSN“. I zde však aplikace § 15a) zákona o azylu vyžaduje individuální odpovědnost za individuální porušení. Samotná skutečnost, že žalobce působil (na různých pozicích) v režimu Saddám Hussaina se může jevit možná morálně nesprávná, nicméně sama o sobě nestačí k naplnění podmínek tohoto ustanovení. Složitost uvedeného pak naznačuje, že vyžádání si právní klasifikace od odborníků bylo zcela namístě. Místo toho se však správní orgán pouští bez potřebných znalostí do obecných úvah, jako že v letech 1990 až 1991 režim „flagrantně porušil mezinárodní právo a nejzákladnější principy OSN“. Žalobce uvádí, že pokud bychom se pohybovali na tak vratké a obecné argumentační rovině, mohli bychom stejným způsobem nahlížet i na invazi USA do Iráku následně v r. 2003 (tedy rovněž jako na agresi bez právního důvodu daného mezinárodněprávní normou). Žalovaný tím, že odepřel žalobci mezinárodní ochranu, která po ukončení znamená povinnost návratu do Iráku, porušil čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z rozhodnutí (i s výše uvedenými vadami) i z udělení ochrany ostatním rodinným příslušníkům plyne, že u žalobce je dáno v případě návratu nebezpečí mučení, možná i smrt. V takovém případě je pak povinností smluvního státu (Úmluvy) ochránit osobu před takovým nebezpečím absolutní, tedy nehledě na skutky touto osobou spáchané. V tomto směru stojí čl. 3 Úmluvy nad zákonným ustanovením § 15a) – jehož podmínky žalobce stejně nesplňuje. Ze stejného důvodu je pak rozhodnutí v rozporu i s čl. 8 Úmluvy, neboť žalobce nejen, že by se měl nehledě na nebezpečí vrátit zpět do Iráku, ale rozhodnutí předpokládá odloučení od jeho manželky a pěti nezletilých dětí, zasahuje tak do jeho rodinného života zcela zásadním způsobem a to v rozporu s kumulativními podmínkami, které pro takové zásahy stanoví čl. 8 odst. 2 Úmluvy jako jediné možné. Navíc nezasahuje pouze do jeho rodinného života, ale porušuje i právo na ochranu před neoprávněným zásahem do rodinného života jeho nezletilých dětí a manželky. Ze všech uvedených důvodů je proto navrhováno zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost a vady řízení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný správní orgán v písemném vyjádření ze dne 26. května 2011 uvedl, že popírá oprávněnost žaloby, má za to, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Ve věci azylu dospěl žalovaný k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky § 12 zákona o azylu, setrvává na závěrech, učiněných v napadeném rozhodnutí, z jeho odůvodnění je zřejmé, jakými úvahami byl žalovaný při posouzení azylového příběhu žalobce veden. Ke zhodnocení celé řady rozporů, které obsahují výpovědi žalobce, a jejich dopadu na věrohodnost tvrzení žalobce o událostech v zemi jeho státní příslušnosti, kterým odůvodnil svůj odchod ze země a následně podanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, se žalovaný vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí. Tyto rozpory nebyly shledány jako dílčí. Žaloba konkrétně neuvádí, které v odůvodnění popsané rozpory v jednotlivých výpovědích považuje za dílčí. Ze -6- shromážděného spisového materiálu vyplývá, že žalobce právě stěžejní události, které uváděl v odůvodnění podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany, zejména tvrzené perzekuční jednání vůči své osobě, popisoval v průběhu řízení odlišně a tyto rozpory se v řízení nepodařilo odstranit. Existenci rozporů také žalovaný konstatoval též při porovnání výpovědi žalobce a obsahu shromážděných zpráv o situaci v zemi (viz odůvodnění str. 13 - 15). Nevěrohodnost výpovědi může v řízení vyplynout jak z toho, že již sama výpověď žadatele obsahuje zásadní rozporná tvrzení (např. odlišné popisy shodných událostí), tak také ze situace, kdy výpověď o určité relevantní události je sice konzistentní, avšak uváděné skutečnosti v zásadě nekorespondují s informacemi o zemi původu. Žalovaný jednoznačně setrvává na tom, že je povinností žadatele poskytnout správnímu orgánu v řízení věrohodnou výpověď o důvodech svého odchodu z vlasti a podání žádosti. Žaloba neuvádí konkrétně, co či jakou pasáž má na mysli, pokud uvádí, že žalovaný na některých místech dovozuje vlastními spekulacemi jiný běh událostí. Správní orgán hodnotil, zda lze obavy žalobce ohledně jeho sunnitského vyznání a dřívějšího postavení v armádě s ohledem na jeho azylový příběh shledat jako důvodné obavy z pronásledování a na základě zjištěného stavu věci k takovému závěru nedošel. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí. Dále pak správní orgán k žalobní námitce v tom smyslu, že neuvedl, jak naložil s návrhy právní zástupkyně, označil tuto námitku za nekonkrétní a pokud směřovala na doplnění dokazování ze dne 21. 11. 2008, ku vzneseným skutečnostem se vyjádřil v rozhodnutí. Pokud je namítáno, že žalovaný žalobce nekonfrontoval v průběhu řízení o tom, že se dopustil zločinů proti lidskosti a činů v rozporu s cíli a zásadami OSN, s tímto správní orgán nesouhlasí, neboť dle § 36 správního řádu musí být dána před vydáním rozhodnutí možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nikoliv seznamovat předem účastníka řízení s právní kvalifikací jeho věci, tj. s tím, jak bude ve věci rozhodnuto. Rodině žalobce byla udělena mezinárodní ochrana formou doplňkové ochrany z důvodu nepřízniví aktuální situace v zemi, v případě žalobce však žalovaný shledal nutnost aplikace § 15a), žalovaný považoval za prokázané, že jmenovaný byl v minulém iráckém režimu armádním důstojníkem, tuto skutečnost žalobce doložil důkazními prostředky a ve svém rozhodnutí zhodnotil jím poskytnutá tvrzení v této souvislosti. Žalovaný je přesvědčen, že své závěry o nutnosti aplikovat exkluzivní klauzuli na žalobce náležitě zdůvodnil, zohlednil především žalobcem uváděné postavení v armádě až do r. 2003, jím uváděnou účast na represivních opatřeních režimu, zejména při násilném potlačování povstání šíitského obyvatelstva, jehož persekuční charakter a důsledky pro obyvatelstvo spočívající v masovém porušování lidských práv jsou popsány ve shromážděném spisovém materiálu, dále také postavení žalobce jako ředitele vojenské věznice na jihu země. Žalovaný dospěl k závěru, že na základě samotným žalobcem uváděných skutečností a skutečností obsažených ve shromážděných informacích o situaci v Iráku v předmětné době existují vážné důvody se domnívat, že se žalobce vzhledem ke svému postavení a aktivnímu (oceňovanému) působení ve službách minulého režimu spolupodílel na zločinech proti lidskosti a závažném porušování lidských práv. Odpovědnost žalobce není dovozována pouze z jeho členství v armádě Saddáma Hussaina. Zákon o azylu neukládá vyžádat si v této souvislosti znalecký posudek. K námitce o porušení čl. 3 a -7- čl. 8 Úmluvy pak žalovaný uvádí, že napadeným rozhodnutím nerozhodoval o povinnosti žalobce opustit území ČR, avšak shledal důvody, které neumožňují vyhovět jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V případě vyloučení z mezinárodní ochrany nemůže žalobce profitovat ze zásady sloučení rodiny. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné. K vyjádření žalovaného učinila zástupkyně žalobce repliku ze dne 26. 7. 2011, v níž se uvádí, že námitkám žaloby je přičítána obecnost a nekonkrétnost, primárně ovšem připomíná, že žalobou je tvrzena nepřezkoumatelnost rozhodnutí, přes 3 roky trvající řízení neobstaralo potřebné informace, řádné vyhodnocení důkazního materiálu. Správní orgán neobstaral dostatečné informace k hodnocení výpovědi a opominul ty důkazní materiály, které podporují výpověď žalobce či hovoří v jeho prospěch. Jedním z mnoha zcela nezhodnocených důkazů byly dokumenty, navrhované v zastoupení – Doporučení UNHCR k potřebě mezinárodní ochrany žadatelů o azyl z Iráku (2007) – žalovaný uvedl, že se vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, to však není pravdivé, neboť hodnocení důkazů znamená, že správní orgán in concreto uvede, jak s důkazem ve svých úvahách naložil a vyhodnotil je v kontextu výpovědi žadatele a dalších důkazů. Zde je připomenut rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2007 čj. 4 Azs 195/2006 - …“důsledkem zásady volného hodnocení důkazů nemůže být absentující zdůvodnění toho, proč k určitým relevantním okolnostem správní orgán přihlédl a k jiným nikoliv, resp. toho, co jej vedlo k tomu, že jistým skutečnostem přikládá význam a jiným nikoliv“.. Napadené rozhodnutí tak ovšem nakládá s veškerými informacemi, které nepodpořily závěry žalovaného, zejména předložené žalobcem či jeho zástupcem. Žadatel tvrdil obavy z důvodu svých vazeb na minulý režim a případně ku svému vyznání (minulý režim byl spojen právě se sunnity) a správní orgán např. na str. 16 uvádí, že žadatel „se snažil vzbudit dojem, že sunnité jsou v Iráku cíleně diskriminováni či dokonce pronásledováni ze strany státních orgánů právě pro svoji příslušnost k sunnitské komunitě. Jak však vyplývá ze všech výše citovaných podkladů, skutečnost je jiná a k pronásledování ani diskriminaci sunnitů obecně nedochází“.. Správní orgán navazuje citací některých podkladů, které dle jeho názorů pronásledování sunnitů vylučují. Nicméně pronásledování sunnitů a ataky na ně jsou zcela zjevně doloženy např. v Doporučení UNHCR k potřebě mezinárodní ochrany žadatelů o azyl z Iráku, které bylo navrhováno jako důkaz. Uvádí, že mezi hlavní ohrožené skupiny v Iráku patří v náboženských skupinách sunnité i šíito, kdy se ozbrojené skupiny obou komunit dopouštějí útoků. Ataky na sunnity dále potvrzuje zástupkyní navrhovaná výroční zpráva Amnesty International 2008, mapující rok 2007, která např. hovoří o 70 zabitých Sunnitech ze strany Iráckých ozbrojených složek dne 27. 3. 2007 ve městě Tal-Afar. Různé konkretní útoky obou táborů pak detailně popisuje plné anglické znění dokumentu UNHCR k udělování mezinárodní ochrany žadatelům z Iráku“ELIGIBILITY GUIDELINES FOR ASSESSING THE INTERNATIONAL PROTECTION NEEDS OF IRAQI ASYLUM-SEEKERS“ (dostupné http://www.unhcr.org/46dec4da2.htmlv v českém jazyce pouze vydáno shrnutí v podobě uvedených Doporučení). Doporučení UNHCR pak výslovně jmenuje skupinu sunnitských Arabů spojených či spojovaných s minulým režimem jako jednu -8- z hlavních ohrožených s tím, že „osoby, které jsou vnímány jako přívrženci bývalého režimu a současných povstalců, a to především sunnitští Arabové, se stávají terčem fyzického násilí a dalších forem zastrašování a obtěžování. Sunnitští Arabové bývají obviňováni z porušování lidských práv, k němuž docházelo za bývalého režimu (mnozí sunnitští Arabové zastávali klíčové posty v armádě a bezpečnostních a výzvědných službách) a jsou širokou veřejností vnímáni jako stoupenci povstalců. Jako takoví se stávají terčem šíitských komand smrti a některých složek iráckých bezpečnostních sil“. Žalobcovy obavy tak byly a jsou zcela odůvodněné. Skutečnost vazeb žalobce na armádu minulého režimu nebyla rozporována, rozporováno není ani jeho vyznání. Z dostupných informací tak plynula důvodnost jeho obav z pronásledování. Na těchto skutečnostech nic nemění jeho případné nepřesné znalosti o některých událostech v Iráku, k nimž došlo po jeho odjezdu. Správní orgán pak není povolán v řízení o mezinárodní ochraně k hodnocení názorů žadatele, má se věnovat objektivnímu posouzení jeho obav. Např. o vlivu Iránu v Iráku hovoří Hospodářské noviny ve zprávě z ledna 2007, připomínají v návaznosti na renomovaný deník The New York Times, že „Íránu podle listu hrozí, že zatáhne Írán ještě hlouběji do konfliktu se Spojenými státy. Ty zadržely v Iráku několik iránských agentů a tvrdí, že mají důkazy o íránském podílu na útocích proti americkým a iráckým silám v Iráku“.Obdobně tak deník Guardian hovoří o tom, jak se v Iráku formuje vláda spojená či inklinující k Iránu, s tím, že Maliki odcestoval do Íránu a sejde se s Ahmadínežádem. Při hodnocení nedávných politických událostí přitom na řadě míst není zřejmé z jaké informace, krom chronologického přehledu ČTK, správní orgán při svých úvahách vycházel – zde poukaz na str. 14 a 15 rozhodnutí – kde žalovaný „objasňuje“ „skutečnou“ historii Iráku, skutečné motivy šejcha Quhuda, na str. 17 pak skutečný důvod eskalace násilí v Iráku v r. 2006 apod… Správní orgán tak zjevně již při výběru jednotlivých důkazních materiálů selektoval a objektivně neposoudil žalobcovy obavy. K těm musí sloužit informace k této době se vztahující (2006, 2007). K vyloučení doplňkové ochrany pak žalobce uvádí, že v řízení nebylo prokázáno, že by se sám něčeho dopustil – sám to nikdy netvrdil a správní orgán žádné konkrétní činy takového charakteru žalobci neprokázal. Jsou to pouze domněnky správního orgánu o tom, čeho se skutečně žalobce v součinnosti s armádou dopustil (např. k jakému porušení čích práv došlo v důsledku jeho vedení věznice a jakou informací jsou doložena ?). Přitom odpovědnost za činy v rozporu s cíli a zásadami OSN či zločinů proti lidskosti musí být individuální. Dle NSS termín „činy v rozporu se zásadami a cíli OSN“ je třeba vykládat ve světle článku 1 F Úmluvy a článků 12 a 17 Kvalifikační směrnice. Na základě mezinárodní judikatury a judikatury vnitrostátní z jiných členských států dospěl k závěru, že vylučující klauzule musí být vykládána restriktivně. Soud rovněž odkázal na Doporučení vysokého komisaře OSN (2003) a připomněl smysl Úmluvy, kterým je zajistit ochranu lidských práv. Vylučující klauzule neslouží k tomu, aby pokryla všechny případy porušování lidských práv, které nespadnou skutkově pod jiné důvody pro vyloučení ochrany. Pokud jde o důkazní břemeno, soud rozhodl, že musí existovat vážné důvody se domnívat, že se osoba dopustila těchto trestných činů. To sice nevyžaduje, aby osoba byla za trestný čin odsouzena, ani čin nemusí být výslovně jako trestný čin označen ve vnitrostátním právu, musí být však výslovně jako čin v rozporu se -9- zásadami a cíli OSN označen OSN, nebo musí představovat tak závažné a trvalé porušení lidských práv, které by mohlo být považováno – rovno – pronásledování. Proto je jistě relevantní, zda jednání stěžovatele přineslo dotčeným osobám skutečnou újmu. Navíc musí být prokázáno, že jsou vážné důvody se domnívat, že osoba je takovými činy vinna. V závěru pak soud připomněl, že bez ohledu na ustanovení o vyloučení ochrany v Úmluvě a kvalifikační směrnici, nadále trvá závazek vyplývající z čl. 3 EÚLP nenavrátit osobu do země, kde jí hrozí riziko mučení nebo jiného nelidského nebo ponižujícího zacházení. Vina žalobce za jakékoliv porušení lidských práv v řízení prokázána nebyla a nebyl k tomu ani konkrétně tázán, správní orgán ji dovozuje z příslušnosti k minulému režimu, ač v r. 2006 a 2007 v jiných případech příslušníků armády režimu Saddáma Hussaina automaticky osobní podíl na dílčích porušeních lidských práv či norem mezinárodního práva veřejného nepředpokládal. Naopak rozhodl opačně a nejevilo se, že by o vyloučení mezinárodní ochrany bylo uvažováno (V055366, V056395). Jakkoli tyto případy byly jistě posuzovány individuálně, jednalo se též o důstojníky armády, u nichž jejich vazby na minulý režim byly minimálně jedním z důvodů pozitivního rozhodnutí ve věci. Při jednání soudu dne 10. 10. 2011 žalobce uvedl, že jeho kultura nese muže jako živitele rodiny a neví, jak může za daného stavu věci rodina dále pokračovat ? On byl v období let 1987 – 1994 technikem na letišti, od července 1994 byl do r. 1997 studentem vojenské akademie. Z toho plyne, že v r. 1991 nebyl bojujícím vojákem, toliko obdrželi zbraně, aby chránili sami sebe. K dotazu soudu uvedl, že se nikdy neúčastnil bojů proti civilistům, nikdy na nikoho nestřílel ani nikoho nemučil. Na tuto konkrétní věc se ho nikdo neptal. Nikdy se neúčastnil bojových operací, ve spise jsou přeci dokumenty, tehdy nebyl ani voják. Při prvních třech pohovorech byl tlumočníkem tlumočník kurdské národnosti, je docela dobře možné, že mohlo dojít k různým nedorozuměním při tlumočení. Za bojové operace považuje akce proti civilistům, takových se nikdy nezúčastnil. Jeho zástupkyně pak uvedla, že s žalobcem pomocí tlumočníka vedla dvouhodinový pohovor, kdy probírali jeho vojenskou kariéru, myslí si, že takto podrobně se v průběhu správního řízení této problematice nikdo nevěnoval. Žalobce jí sdělil, že v r. 1987 nastoupil základní vojenskou službu, jako letecký technik pracoval do r. 1994. Poté studoval a opět ještě prodělal 6 měsíců studia letecké vzdušné obrany. V r. 1998 – 1999 pobýval v Basře a v r. 1999 – 2000 vedl věznici. Jednalo se však čistě o vojenské vězení, kam přicházeli vojáci s lehkými tresty, jako např. 14 dní apod. za to, že nepřišli do práce včas. V r. 2001 – 2002 sloužil u vzdušných sil a v r. 2003 již byla invaze do Iráku a jeho vojenské působení skončilo. Hodnost měl tři hvězdičky, dle našich poměrů se jednalo o podporučíka, tehdejší tlumočník uvedl, že se jednalo o hodnost poručíka. Mučení či podobnému jednání nikdy přítomen nebyl. K dotazu zástupkyně žalovaného, zda tehdejší režim vyznamenával vojáky za instruktorství žalobce uvedl, že při válce s Iránem mnoho vojáku zběhlo ze služby, on vytrval a ti co vytrvali, byli vyznamenáni, takto prostě chodilo, pokud byl chycen zběh, byl popraven. Zástupkyně žalobce v závěrečném návrhu odkázala na výše uvedené námitky proti rozhodnutí žalovaného, na nichž žalobce setrvává, Poukázala na zprávu UNHCR z -10- r. 2007 i zprávu AI – 5 let poté, hovořících o tom, kdo je terčem útoků v Iráku. Žalobce sám předkládal žalovanému dokumenty o tom, že byl vojákem, uvedl i to, že byl členem strany BASS a je tak zřejmé, že jeho obavy ve smyslu ust. § 12b) byly důvodné a toto bylo třeba hodnotit, při svém hodnocení však správní orgán sdělení žalobce pro potřebu azylu hodnotil jako nedůvěryhodná a naopak pro odmítnutí doplňkové ochrany měl napevno postaveno, že žalobce flagrantním způsobem porušil mezinárodní závazky. Nikde není uvedeno a řádně zhodnoceno, kde, jakým způsobem a kdy měl žalobce provést věci, které ho vylučují z doplňkové ochrany. Znovu zástupkyně žalobce poukázala na čl. 3 Úmluvy a v souvislosti i s čl. 8 pak na písm. d) – rozpor s mezinárodními závazky ČR. Navrhla zrušení rozhodnutí žalovaného, vrácení věci k dalšímu řízení a na náhradě nákladů řízení účtovala jízdné k jednání soudu a zpět v částce 979,- Kč. Pověřená pracovnice žalovaného jednak odkázala na pohovor z 14. 10. 2008, kde žalobce uvedl, že se účastnil jak lidové revoluce, resp. tehdejších bojů, tak vpádu Saddáma Hussaina do Kuvajtu i souvisejících válek. Žalobce tak účelově mění a rozšiřuje své výpovědi, neboť v pohovorech hovořil jinak. Poukazuje na str. 24, kde je rozebrána odpovědnost za popsané činy a na str. 22 – 26 je podrobně rozebrána klauzule F 1 i aplikace ust. § 15a). Žalobce měl v původním režimu požitky, po jeho pádu dochází v Iráku k nastolení určité politické rovnováhy, a to i co do náboženské situace. Na str. 16 napadeného rozhodnutí odkazuje zpráva UNHCR na integrační snahy nové vlády ve státních složkách i správě. U žalobce se nikdy nejednalo o pronásledování ze strany státu, případně pouze soukromých osob, byl vysokým důstojníkem, tento význam sám zdůrazňoval, pobíral z tohoto důvodu i důchod. Ze země vycestoval bez problémů. Žalovaný zhodnotil veškeré skutečnosti, zjištěné v průběhu správního řízení, tyto konfrontoval s podklady, žalobce však měnil své výpovědi, popsal jak své účastenství ve straně BASS, tak i kariérní postup a pozici v armádě. V dřívějším režimu fungoval bez problémů. Zákon o azylu není jediným předpisem upravujícím pobyt cizinců na zdejším území, z tohoto pohledu odkazuje na rozhodnutí NSS ze dne 8. 6. 2011, čj. 2 Azs 8/2011, zabývajícím se problémem soukromí žadatelů. Žalobci není vydáno žádné extradiční rozhodnutí, nic ho nenutí vycestovat z ČR. Ze všech uvedených důvodů, s tím, že žalovaný neshledal podmínky pro udělení azylu a o doplňkové ochraně rozhodl důvodně, je navrhováno zamítnutí žaloby jako nedůvodné, náhradu nákladů řízení správní orgán nežádá. Soud konstatoval při jednání dne 10. 10. 2011 obsah správního spisu, zejména pak jednotlivých pohovorů, které byly provedeny ve dnech 9. 9. 2007, 6. 8. a 10. 9. a 14. 10. 2008, 13. 5 a 25. 8. 2010. Uvedl též, že ve dnech 14. 10. 2008, 13. 5. a 27. 5. a 11. 11. 2010 byl žalobce seznamován s podklady, které žalovaný shromáždil za účelem posouzení jeho situace v zemi původu. Soud konstatoval, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice dne 9. 9. 2007, v ní uvedl, že je arabské národnosti, sunnitského vyznání, od r. 2005 je členem organizace The Independent Electoral Commission of Iraq. Od října 1987 do dubna 2003 sloužil v armádě, nejprve základní vojenskou službu, poté studoval na vojenské akademii, nakonec pracoval jako voják z povolání. Současně s ním žádá o -11- mezinárodní ochranu jeho manželka Rajaa a 4 děti. V Iráku má nárok na vojenský důchod 100 USD měsíčně. Z vlasti odcestoval 5. 8. 2006, měl strach o rodinu. V Iráku operují rebelové, unášejí děti a žádají výkupné. Jemu bylo vyhrožováno smrtí, neboť byl vojákem Saddámova režimu, v Iráku se stále válčí. Cestoval letecky do Egypta, kde mohl pobývat po dobu uděleného víza, v září 2006 vycestoval do Sýrie, kde mohl pobývat 3 měsíce bez víza. Na přelomu roku 2006 a 2007 opět cestoval do Egypta, kde měl povolen pobyt na dobu půl roku, již v Sýrii však zabezpečil za 30 tisíc euro francouzské pasy a víza do Švédska, o nichž tvrdil převaděč, že jsou pravé. Ve Švédsku má známé, v Praze byl však zadržen, neboť bylo zjištěno, že doklady jsou falešné. Jako důvod odchodu rodiny z Iráku označil to, že se tam stále válčí, on chce rodině zajistit klidnější budoucnost. Má strach o děti i o manželku, chtějí žít v klidu. Nový režim v Iráku ty, co patřili k bývalému režimu, likviduje, čekala by ho tam smrt a odebrání majetku. Dále soud konstatoval, že popis jednotlivých provedených pohovorů s žalobcem je velmi podrobný v napadeném rozhodnutí žalovaného, proto se v průběhu jednání věnoval některým okruhům problémů, a to žalobcem popsanému únosu syna, jeho členství v sunnitské straně Irácké fórum solidarity, problému jím popsaných napadení jeho osoby, bydlení rodiny – otcova pekárna a jeho pracovní aktivity, dále problémem žalobcových vojenských aktivit a vyznamenání, celkovou situací v Iráku a ohrožení osob, spojených s bývalým režimem. Soud konstatoval, že zaznamenal žalobcem předložené Varování všem držitelům vyznamenání za odvahu podle republikové vyhlášky č. 236/1991 a informace o tajném soudu, který má tyto osoby odsoudit a jeho výpověď ze dne 27. 5. 2010 o účasti v boji v r. 1991 proti povstalcům, k zastavení násilí, o tom, že obdržel medaili za hrdinství a že na všechny účastníky je vládou vydán zatykač. V jednotlivých podrobnostech soud plně odkazuje na podrobný popis jednotlivých provedených pohovorů s žalobcem v rozhodnutí žalovaného, neboť je přesvědčen, že by pouze znovu dlouze opakoval již konstatované skutečnosti. Soud se v dalším bude soustředit na skutečnosti, na základě nichž po seznámení se s celým spisovým materiálem a po projednání věci dospěl k závěru, že co do neudělení azylu žalobci se správní orgán vypořádal s hodnocením podstatných skutečností vcelku dostatečně a přehledně, co do aplikace ust. § 15a) zákona o azylu a vyloučení žalobce z možnosti udělení doplňkové ochrany pak dosud způsobem nedostatečným. Zákon o azylu upravuje v ust. § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. V ust. § 13 zákona o azylu je upraven azyl za účelem sloučení rodiny, který lze udělit rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo -12- § 14 v případě hodném zvláštního zřetele, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Humanitární azyl upravuje ust. § 14, který lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany není zjištěn důvod pro její udělení podle § 12 zákona o azylu. Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, na základě jakých skutečností dospěl správní orgán k závěru, že žalobcova výpověď ohledně jeho údajné politické aktivitě je nevěrohodná a proč tedy nesplňuje kriteria, uvedená v ust. § 12 a) zákona o azylu (viz shora), a to konkrétně z odůvodnění rozhodnutí na str. 12 – 16. Po přezkoumání věci soud konstatuje, že se přiklání k závěru žalovaného, neboť žalobce skutečně ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 9. 9. 2007 uvedl, že je od r. 2005 členem Nezávislé volební komise (tedy výše cit. The Independent Electoral Commission), avšak ani při podrobném pohovoru, ani v této samotné žádosti neuvedl, že by byl kdykoliv členem politické strany. O tom, že byl členem strany BASS se žalobce zmínil až při třetím pohovoru dne 10. 9. 2008, 6. 8. 2008 uvedl, že je zakladatelem a členem Iráckého fóra solidarity. Uvedl, že kandidoval za tuto stranu do parlamentu a zároveň byl pozorovatelem u voleb. Dne 2. 10. 2008 však opět do žádosti o mezinárodní ochranu pro nezl. dceru Hamid Nur uvedl, že není a nebyl členem žádné politické strany. Zdůvodnění, které vypracoval správní orgán, pojednávající o nevěrohodnosti takto sdělených informací, soud přijímá, neboť je logické, ať již v tom směru, že vysvětlení žalobce jsou málo smysluplná, neboť pokud je pravdou, že kandidoval do iráckého parlamentu, stát by o jeho osobě jistě tyto základní údaje měl k dispozici a nebylo proto důvodu je tajit, tak i z toho důvodu, že žalobce takto své výpovědi měnil. Ani soud již nepokládal za svoji povinnost činit v tomto směru na žalobce v rámci projednání věci konkrétní dotaz, neboť soud přezkoumává správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného k datu jeho vydání (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s.) a v této době měl žalovaný k dispozici právě výše uvedené rozporuplné informace, které jej musely vést k závěru o nevěrohodnosti žalobcem uváděných informací. V daném směru pak jistě nemohlo obstát vysvětlení žalobce o případném nepřesném překladu podaných informací, neboť žalobce si musel při podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a následujícím správním řízení v této věci být dobře vědom, že tyto skutečnosti jsou velmi důležité a rozhodující pro případnou aplikaci ustanovení o případném pronásledování z politických důvodů a bylo tak pouze na něm, jaké informace žalovanému sdělí. V podrobnostech pak opět soud odkazuje na rozsáhlé zdůvodnění žalovaného, když jeho opakování nepovažuje za nutné. Soud pouze zdůrazňuje i tu skutečnost, že manželka žalobce skutečně správnímu orgánu uvedla, že nikdo z rodiny nebyl politicky organizován a ač uváděla, že se o věci manžela nestarala, neboť to není v jejich zvyklostech obvyklé, pokud by nevěděla, že manžel byl členem strany BASS a v posledních letech kandidoval do parlamentu za určitou politickou stranu, jednalo by se o zcela nestandardní situaci. Zcela očividně rozporuplně hovořil žalobce o skutečnostech, souvisejících s údajným únosem syna, kdy jak on, tak jeho manželka postupně popsali tento problém rozdílně, když nejdříve žalobce uváděl, že děti neposílal do školy, všude jsou bomby a nikdy se neví, zda se -13- dítě vrátí ze školy. Poté hovořil o tom, že mu počátkem r. 2006 byl unesen syn, bylo požadováno výkupné a syna únosci vrátili až poté, co jim předal automobil, neboť neměl dostatek peněz. Jednalo se o bandity, kteří se tímto živí, syna unesli, když čekal na autobus. Později žalobce uvedl, že syna Ahmeda unesli bandité dne 4. 2. 2006, ozbrojená skupina zastavila auto, které vezlo děti ze školky a unesla děti i řidiče, záležitost trvala dva dny a nakonec bandité přijali výkupné 10 tisíc dolarů a automobil. Manželka žalobce však v této souvislosti vypověděla, že po únosu byl syn vrácen rodině po třech dnech, po seznámení s výpovědí manžela uvedla, že se spletla, že byl vrácen po dvou hodinách, v dalším pohovoru opět hovořila o třech dnech. Nejdříve uvedla, že syn čekal na autobus cestou ze školky, později do školky. Soud dále uvádí, že výše cit. argumentace prolíná se zjištěními a odůvodněním neexistence důvodů pro aplikaci ust. § 12 b) zákona o azylu v dané věci. Žalobce totiž dále popisoval, že jeho obavy o život byly po několika útocích na jeho osobu důvodné, a to zejména proto, že je sunnitského vyznání, byl účasten jako důstojník a voják z povolání událostí z minulého režimu, byl dokonce několikrát vyznamenán a současný režim se chce s takovými lidmi vypořádat, o tomto předložil i důkaz, který správní orgán hodnotil na str. 20 a 21 svého rozhodnutí. Soud plně odkazuje k námitce žalobce že nebylo dostatečně zhodnoceno jeho sunnitské vyznání a jeho případné ohrožení v tomto směru v zemi původu na zhodnocení žalovaného v tom směru, že v Iráku jsou obdobně ohroženy i ostatní obyvatelé, tedy šííté a další, tak jak žalovaný učinil na základě podkladových zpráv o situaci v zemi původu jak z období, kdy žalobce opustil Irák, tak i zpráv aktuálních. Žadatel se dále bál o svůj život i na základě útoků na svoji osobu, které ovšem postupně též popisoval rozporuplně, soud zdůrazňuje, že např. o napadení svého bydliště uvedl, že manželku útočníci svázali, poté, že ji zbili, sama paní Hamid Rajaa však ani správnímu orgánu, ani soudu nikdy neuvedla jakýkoliv fyzický útok na svoji osobu. Její manžel přitom při údajném útoku doma nebyl. Soud rovněž nebude opakovat podrobný popis žalobcem vylíčených útoků na svoji osobu a bezpečnost, odkazuje plně na str. 19 – 21 napadeného rozhodnutí, kde správní orgán velmi podrobně popisuje tvrzení žalobce o tom, že vypovídal o těchto událostech rozporuplně, a to jak co do počtu útoků, tak jejich časového zasazení a průběhu i dalších okolností. Zde popsané rozpory jsou dle soudu vcelku zásadního charakteru a v kontextu hodnocení situace v zemi žalobcova původu na základě informací, které správní orgán použil se soudu nejeví, že by se jednalo o dílčí nevěrohodnost sděleného, naopak, celkový závěr se kloní ku stupňující se nevěrohodnosti žalobcových výpovědí v tomto ohledu tak, aby žalovaný mohl nabýt dojmu, že obavy žalobce byly důvodné. Soud nepochybuje o tom, konečně i z dostupných zpráv hromadných sdělovacích prostředků je taková situace známa, že v zemi původu je složitá bezpečnostní situace a byla i v době, kterou žalobce popisuje, konečně, takovou situaci i opakovaně žalovaný ve svém rozhodnutí popisuje taktéž. Správně však na podkladě použitých informací uvádí, že skupiny, které ve státě operují, jsou jak šíítské, tak sunnitské a soud je přesvědčen, že žalovaný se seriozně vypořádal i s výpovědí žalobce ohledně útoků Mahdího armády a iránských skupin smrti na osobu žalobce- viz zejména str. 20 rozhodnutí. Obecně pak soud k námitce -14- nepřehlednosti napadeného rozhodnutí uvádí, že s ohledem na množství informací, které žalobce v průběhu mnoha pohovorů sdělil k různým skutečnostem a které bylo nutno zhodnotit, se na první pohled může jevit, že rozhodnutí trpí takovým nedostatkem, při bližším studiu však soud dospěl k závěru, že žalovaný vcelku logicky uváděl a hodnotil postupně jednotlivé problémy, žalobcem sdělené a s ohledem na to, že tyto informace se vztahovaly jak k jeho osobě, tak k situaci v zemi, správnímu orgánu nakonec nezbylo, než na podkladě použití zpráv o zemi původu podrobně a přitom postupně se vyjádřit k jednotlivostem, což soud po prostudování věci jako nepřezkoumatelné nehodnotil. Proto v části, vztahující se k případnému udělení azylu, soud takový nedostatek žalovanému nevytýká, naopak, s ohledem na jevící se nevěrohodnost žalobcem vylíčených událostí – únosu syna, jeho napadení a jeho politické aktivity – považoval za seriozní a adekvátně zdůvodněné, pokud žalovaný nepřistoupil na hodnocení jím vylíčených událostí jako podkladů pro vyslovení důvodné obavy z pronásledování ať již z kteréhokoliv jím tvrzených důvodů, neboť jím vylíčené skutečnosti působí zcela rozporuplně. Pokud se pak dále týče případného naplnění podmínek ust. § 13 zákona o azylu, jak uvedeny výše, tyto žalobce nesplňuje. Pro vyslovení závěrů o neudělení azylu humanitárního charakteru ve smyslu ust. § 14 měl žalovaný podklady ve zcela dostatečném rozsahu. V závěru svého rozhodnutí se proto z výše uvedených důvodů bude soud věnovat podrobněji již pouze důvodu, pro který vyslovil, v souladu s ust. § 78 odst. 1 s.ř.s., že ruší výrok žalovaného o aplikaci ust. § 15a) zákona o azylu na osobu žadatele. Soud je po přezkoumání podkladů ve správním spisu a napadeného rozhodnutí přesvědčen, že v tomto ohledu jsou námitky žalobce naopak zcela na místě. Pokud žalobce uváděl, že v r. 1987 nastoupil základní vojenskou službu, pracoval do r. 1994 jako vojenský technik, poté studoval vojenskou akademii, prodělal 6 měsíců studia letecké vzdušné obrany, v r. 1998 – 1999 pobýval v Basře a v letech 1999 – 2000 vedl vojenskou věznici, kde ovšem byli umístěni pouze vojáci, kteří se dopustili lehčích kázeňských provinění a poté sloužil u vzdušných sil do konce své vojenské kariéry v r. 2003, kdy byla armáda prakticky rozpuštěna a k dotazu soudu uvedl, že se nikdy neúčastnil akcí proti civilistům, jeví se, i přes skutečnosti, které žalovaný uvádí zejména na str. 24 – 25 napadeného rozhodnutí, jeho závěr o tom, že se žalobce dopustil činů, vymezených článkem 1 F Úmluvy, přinejmenším za předčasný. Jednak soud zcela postrádá konkrétní uvedení místa a popis situací, které v Iráku v uvedených letech byly takto mezinárodními dokumenty označeny, neboť v tomto směru žalovaný pouze odkazuje na použité zprávy na str. 25 svého rozhodnutí, avšak již konkrétně neuvádí, o které akce se jednalo, kdy a kde došlo k těmto činům a na základě jakých důkazů učinil závěr o tom, že žalobce se jich přímo účastnil. V tomto směru se soud přiklání k závěru o potřebě konzultací s odborníky, kteří po seznámení se s vojenskou praxí žalobce v jednotlivých úsecích jeho kariéry věcně i místně, by mohli zhodnotit pravděpodobnost a případnou míru zapojení žalobce do činů, odporujících mezinárodním konvencím. Žalobce dosud o událostech, o nichž žalovaný usoudil jako o prokazujících jeho vyloučení z doplňkové -15- ochrany, hovořil zcela obecným charakterem, žalovaný pak v provedených pohovorech žalobce konkrétně k jeho případné vině na uvedených zločinech proti lidskosti, případně mučení, znásilňování, vraždách a popravách civilistů a zajatců nijak nevytěžil. Na tom nemůže dosud za soudem popsané absence nic změnit ani popis represivních podmínek života za vlády Saddáma Hussaina v Iráku tak, jak jej učinil žalovaný na str. 25 svého rozhodnutí, ani obecné konstatování o vyznamenáních za vojenskou aktivitu samotného žalobce v této době. Soud je přesvědčen, že bez řádného doplnění řízení ve shora naznačeném významu nemůže se závěrem o vyloučení žalobce z případného udělení doplňkové ochrany souhlasit. Po provedeném přezkoumání věci, po ústním projednání dne 10. 10. 2011 soud pečlivě zvážil veškerou argumentaci žalobce i žalovaného správního orgánu, jak konečně výše popsal a dne 13. 10. 2011 vyhlásil rozhodnutí o zamítnutí žaloby ve výroku o neudělení azylu (§ 78 odst. 7 s.ř.s.) a naopak o zrušení rozhodnutí žalovaného ve výroku o vyloučení žalobce z udělení doplňkové ochrany (§ 78 odst. 1 s.ř.s.), a to z výše uvedených důvodů. V prvém případě je soud přesvědčen, že správní orgán vyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, kdy nezvěrohodnil výpověď žalobce vlastními hypotézami, nýbrž dospěl k nevěrohodnosti tvrzení žadatele na základě jeho vlastních rozporuplných výpovědí. Jím tvrzené důvody odchodu ze země původu konfrontoval s informacemi o situaci v zemi původu – zde soud odkazuje na již učiněná rozhodnutí krajských soudů, např. KS Praha pod sp. zn. 48 Az 44/2005 ze dne 26. 1. 2006, či sp. zn. 47 Az 6/2007 ze dne 20. 3. 2008, dále KS v Plzni pod sp. zn. 60 Az 86/2005 ze dne 28. 2. 2006. V případě druhém pak soud odkazuje např. na rozhodnutí NSS v Brně sp. zn. 4 Azs 60/2007 ze dne 31. 3. 2011, pojednávající o problému důvodného podezření v úpravě vylučujících klauzulí dle § 15 a § 15a) zákona o azylu, kdy předpokládá jasné, přesvědčivé a věrohodné důkazy – např. přiznání žadatele o udělení mezinárodní ochrany, svědectví jiných osob apod. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodňuje ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když zástupkyně žalobce žádala přiznání toliko nákladů jízdného z Plzně do Hradce Králové a zpět, a to dne 4. 10. 2011, kdy nahlížela do spisu a dne 10. 10. 2011 k jednání soudu. Cesta autobusem a MHD dne 10. 10. 2011 činila částku 475,- Kč a dne 4. 10. 2011 částku 504,- Kč, tyto v celkové výši 979,- Kč soud zástupkyni žalobce přiznal, neboť se jedná pouze o hotové výdaje, spojené s bezprostřední účastí zástupkyně u soudu.

Poučení