29 Az 40/2015 - 141
Citované zákony (9)
Rubrum
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce B. A., zast. JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem AK se sídlem v Praze 2, Slavíkova 19, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2015, čj. OAM-424/ZA-ZA04-ZA04-2015, takto:
Výrok
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2015, čj. OAM-424/ZA-ZA04-ZA04- 2015, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám právního zástupce do 30ti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení v částce 16.940,- Kč.
Odůvodnění
Dne 11. 9. 2015 rozhodl žalovaný správní orgán o neudělení mezinárodní ochrany žalobci dle §§ 12 – 14b) zákona o azylu. Včasnou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí, uváděl, že správní orgán posuzoval otázku, zda mu hrozí v případě návratu do vlasti nějaké nebezpečí, které by bylo zaviněno jeho pronásledováním. Žalobce u pohovoru osobně několikrát uvedl, že se obává o svůj život, který je v Rusku ohrožen, a to z důvodu pronásledování ze strany státní moci Ruské federace, která na něm má z nevysvětlitelných a neoprávněných důvodů spadeno. Snahy žalobce polapit a zavřít do vězení i přesto, že k tomu nezavdal příčinu, dosáhly takové intenzity, že návrat do vlasti nepřipadá v úvahu. Rozhodnutí žalovaného je vadné a nezákonné. Žaloba byla posléze k výzvě soudu právním zástupcem žalobce dne 27. 1. 2016 doplněna. Uvádí, že žalobce podal svoji žádost z důvodů obav o život v souvislosti s trestním stíháním v Rusku, které je vykonstruované a dále z důvodu jeho dalších aktivit, prohlášení a postojů, směřujících proti Ruské federaci, jejímu zřízení a systému, který nezaručuje spravedlnost. Obvinění, která na něho byla podána, jsou nezákonná a porušující jeho práva, vyšetřování i celý soudní proces jsou nespravedlivé. V důsledku uvedeného by mohl být umístěn do vazby či výkonu trestu, kde se však uplatňuje mučení a nelidské zacházení. Žalobce se snažil v průběhu řízení prokázat svá tvrzení, předložil množství listin a dokumentů, kterými se snažil dokázat, že mu jde skutečně o život, a to nejen z důvodu trestního stíhání. Žalobce je zájmovou osobou hned z několika důvodů, podnikal v Rusku v oblasti nákupu drahých kovů, obstarával potřebné podklady pro nákupčí a jako vysoký manažer rozhodoval o přijetí či odmítnutí žádostí nákupčích. V jednom případě odmítl důstojníka federální bezpečnostní služby (FSB) a poté začal mít problémy. Byl vyvinut takový tlak na dosavadní klienty, spolupracovníky a banky, že na konci r. 2009 žalobce zkrachoval. V r. 2010 se mu sice podařilo podnikání obnovit, nikoliv však na dlouho. Žalobce odletěl 1. 6. 2010 do Prahy, následující den se dozvěděl, že v jeho bytě a v bytě dcery v Moskvě byla provedena domovní prohlídka a později se dozvěděl, že tohoto dne bylo proti němu zahájeno i trestní stíhání. Jeho právníkům trvalo 4 roky, než se dostali k listinným materiálům tohoto řízení, vyplynula přímá souvislost s jeho podnikáním a nevyhověním představitelům FSB. Obvinění je vykonstruované a zcela nepodložené, žalobce měl zajištěny všechny zákonné doklady, dokumenty a licence pro provozování svého podnikání, toto bylo legální a v konkurenci s FSB, která likviduje nespolupracující osoby a společnosti. Suma, o níž jde, představuje množství zlata, které se vytěží za rok na celém světě. Všechny nitky případu vedou k důstojníkovi I. oddělení služby ekonomické bezpečnosti FSB v Moskvě jménem Bykov. Případ je souzen soudkyní E. Stašina, která figuruje na prvních místech tzv. Magnického seznamu a v EU jsou na ni uvaleny sankce. Žalobce se pokusil očistit své jméno, kontaktoval bývalé klienty a spolupracovníky, nikdo jej však není ochoten podpořit před soudem z důvodu obav o zdraví, život a rodiny. Jde tak o předem prohranou bitvu s FSB. V případě žalobce figurují další osoby, vystupující v nějaké kontroverzní kauze s ohlasem v zahraničí, ať již je to A. Kazljulin, T. Nevěrova, A. Pankov, S. Nikonov či E. Stašina. V r. 2013 byla v Rusku amnestie a §§ 191 a 171 byly amnestovány, zcela nestandardní postoj pak v případě žalobce představuje to, že jeho stíhání tak mělo být ukončeno, což probíhá bez nutné přítomnosti stíhané osoby, žalobce zaslal žádost o vyjmutí spisu z archivu a vydání rozhodnutí o zproštění viny, vše je však odmítáno, i když byla podána stížnost na postup vyšetřovatele. Žalobce poukazuje na čl. 7 Konvence o lidských právech, dle něhož člověk nemůže být souzen za trestný čin, který dle existující legislativy trestným činem není. V doložených dokumentech se uvádí, že 99,6 % případů soud rozhodne o vině obviněného. Do r. 1997 sloužil žalobce u protivzdušné obrany, je vojenským specialistou na rakety země – vzduch, vyjádřil se k vině Ruska na incidentu sestřelení malajsijského letadla na Ukrajině, toto zveřejnil na internetové stránce “420 OZ“, čímž zdůrazňuje svoji zaujatost vůči ruské moci a následné upozornění, že moc mluví lze považovat za výhrůžku. Dne 24. 4. 2015 našel na internetu informace o vystoupení ruského vědce, který byl po návratu z ČR do vlasti zatčen a obviněn z prozrazení státního tajemství. Nařízení ruského prezidenta z 28. 5. 2015 provedlo změny v seznamu informací, které mají postavení státního tajemství, žalobce tak uplatňuje nárok na politický azyl. Dne 24. 4. 2015 se žalobci někdo naboural do počítačové sítě a e-mailové schránky. Za dobu svého pobytu v zahraničí se žalobce stal odpůrcem ruského režimu, jeho tvrzení a důkazy jsou podkladem pro závěr, že prováděl činnost za účelem uplatňování svých politických práv a svobod. Spravedlnost ruského systému není zaručena, žalobce odkazuje na zprávy o Rusku, zmiňující mučení. Státní Duma RF a Rada federace schválily zákon o nežádoucích organizacích, kvůli jeho tvrdosti se jedná o bezprecedentní návrh – libovolné zahraniční organizaci, označené za nežádoucí, bude zakázáno pracovat na území RF a rozhodovat o zařazení organizace na seznam nežádoucích organizací bude generální prokurátor a jeho zástupce na základě údajů bezpečnostních orgánů. Na speciální seznam se zařazují zahraniční agenti, byla zařazena i organizace Freedom House, jejíž informace žalobce rozšiřoval, může být trestně stíhán i v této věci. Spolupráce s nežádoucími organizacemi se zakazuje i všem bankám a finančním institucím, sankce a stíhání se bude týkat dle správního a trestního zákoníku nejen občanů RF, ale i cizinců. Správní orgán v tomto směru vůbec nepřipustil nebezpečí, do něhož by mohl být žalobce navrácen, neboť člověk nemusí pro nežádoucí organizaci pracovat, aby byl ze strany ruských orgánů persekuován, stačí spolupráce a propagace materiálů. Žalobce byl před svým odjezdem předmětem zájmu státních orgánů, poznámka žalovaného je proto v souvislosti s tím, že Rusko nemá o žalobcově žádosti o MO zprávy, zcela lichá. Dále žalobce připomíná Výroční zprávu Human Rights Watch 2015, zabývající se mj. svobodou projevu a jejím potlačováním a zásahy státní moci, soud cituje z podání např. přijetí zákona, zvyšujícího trest za masové nepokoje až na 15 let odnětí svobody, i zavedení nové skutkové podstaty „přípravy na masové nepokoje“ – 10 let odnětí svobody, když již došlo k několika odsouzením. V březnu 2014 Putin nazval nezávislé skupiny a vládní kritiky za zrádce národa a pátou kolonu, pracující na destabilizaci země. Konkrétní ochránci lidských práv a občanští aktivisté jsou perzekuováni, pronásledováni a stíhání ve vykonstruovaných procesech, tyto tedy nejsou výjimkou. Připomíná pak dále Výroční zprávu Amnesty International 2014/2015 – Ruská federace, která mj. pojednává o omezení práv na svobodu projevu, shromažďování a sdružování, několik demonstrantů a občanských aktivistů bylo odsouzeno v nespravedlivých a politicky motivovaných procesech a nadále docházelo k beztrestnému uplatňování mučení a jiných forem špatného zacházení. V Rusku bylo zabito několik novinářů, atakováni byli další, kteří chtěli informovat o utajených pohřbech příslušníků ruské armády, kteří přišli o život na Ukrajině. Zpráva též pojednává o korupci a podpoře donbasských separatistů, popisuje mučení – mučením vynucená doznání byla používána u soudu jako důkaz. Zpráva Freedom House – Svoboda ve světě – Rusko 2015 otevřeně vyjadřuje názory proti vedení Ruska, mezi jiným zmiňuje, že opoziční politici musejí často čelit obviňování ze smyšlených trestných činů a dalším formám úřední šikany (Navalnyj a jeho bratr), korupce ve státní správě a podnikatelské sféře je všudypřítomná, mnoho analytiků tvrdí, že politický systém v zemi je v podstatě kleptokracie, připomíná aféru Jukosu a Bašněftu s tím, že hlavním cílem protikorupčních kampaní je zajistit loajalitu elit a zabránit uchopení tématu opozicí. Média slouží jako hlásná trouba propagandy a ruským novinářům stále hrozí při výkonu jejich práce fyzické nebezpečí. Postihováni jsou novináři i podnikatelé. Prezident Putin dále podepsal novelu zákona o ústavním soudu, která umožňuje Rusku neplnit rozsudky Evropského soudu pro lidská práva a dalších mezinárodních soudů, pokud Ústavní soud shledá, že odporují ruské ústavě. K využití rozhodnutí NSS žalovaným, pojednávajícím o nutnosti bezprostředního podání žádosti o udělení MO žalobce uvádí, že jeho jednání není s těmito rozhodnutími v rozporu, neboť podal žádost po poradě s právníkem a po poučení o jeho právech. Rozsáhle se pak zástupce žalobce věnuje výkladu rozhodnutí NSS ze dne 15. 5. 2013, kdy pod sp. zn. 3 Azs 56/2012 soud připomněl nutnost soudu respektovat vázanost ČR mezinárodními smlouvami, z nichž plynou mezinárodní závazky a nutnost posuzovat soulad jiných předpisů s nimi – čl. 10 a čl. 95 Ústavy. Nad rámec žalobních bodů tedy je potřebné respektovat zásadu non – refoulement, plynoucí z Ženevské úmluvy a z čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – zde odkaz na rozhodnutí rozšířeného senátu, který odkázal na rozsudek ze dne 21. 3. 2006, čj. 2 Azs 75/2005 a připomínána je judikatura ESLP v tomto směru. Dle § 8 písm. a) je pak Ministerstvo vnitra příslušné k řízení o udělení MO a je nepochybné, že v těchto řízeních je žalovaný subjektem, na němž spočívá největší závazek ČR co do neporušení zásahu non – refoulement, z čehož žalobce dovozuje, že je nepřípustné, aby se žalovaný tohoto zprostil tím, že by takové hodnocení přenechal či přenesl na jiný orgán, ať soud, či ministra spravedlnosti. S tím koresponduje Metodický pokyn k extradici a mezinárodní ochraně uprchlíků Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), z něhož též vychází názor na nutnost dvojího řízení o azylové žádosti a řízení extradičního. Z uvedeného pak dle žalobce jasně plyne jeho odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (veřejně vyřčených a směřovaných proti RF) ve státě, jehož má občanství, jak specifikuje § 12 písm. b) zákona o azylu. Je potřebné brát v úvahu doplnění a předložené důkazy žalobcem, jakož i popsané skutečnosti, plynoucí ze zpráv, které zajistil sám správní orgán – neexistence demokratického režimu, zneužívání zákonů ve prospěch privilegovaných osob, pošlapávání lidských práv – takto uvedeno, viz výše, směřuje k tomu, že žalobce bude ve své zemi perzekuován, politická situace v zemi původu je tímto důvodem. Žalobce šíří zprávy a názory na jednání ruského velitelství a nedemokratického systému, tyto by v zemi původu šířit nemohl, a to jako osoba podporující a spolupracující s „nežádoucími organizacemi“, proto se do země původu ani nemůže vrátit. Je názoru, že je povinností státu důkladně přihlížet k tomu, zda v případě návratu mu nehrozí porušení některých základních práv, jako mučení či nelidské a ponižující zacházení, na které pamatuje čl. 7 Listiny základních práv a svobod, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a mezinárodní závazky ČR. Zda je v domovské zemi žalobci plně zaručena svoboda projevu a zda je zaručeno, že domovská země splní závazky, plynoucí z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, zde je žalobce přesvědčen, že k pochopení situace v dané zemi je zapotřebí širší náhled na tamní stav ohledně lidských práv. Žalobce je s ohledem na uvedené skutečnosti přesvědčen, že jeho návrat do vlasti by znamenal porušení mezinárodních závazků ČR, především Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů, především v čl. 3 a 6. Žalobce dále poukázal na absenci hodnocení správního orgánu co do jeho soukromého a společenského života, žije zde posledních 6 let, má zde silné sociální vazby, dobrou pověst, ničeho negativního se nedopustil. Poukazuje na čl. 10 Ústavy České republiky a Listiny práv a svobod co do povinnosti ochrany před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, toto považuje s ohledem na to, že je na zdejším území cizincem za komplikovanou a složitou otázku, která vyžaduje aplikaci mezinárodně-právních závazků ČR a judikatury příslušných soudů, která se stále vyvíjí. Otázka lidských práv musí být brána na zřetel od počátku řízení o udělení mezinárodní ochrany, zde odkazuje na čl. 7 odst. 2 Směrnice č. 2005/85/ES z 1. 12. 2005, o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznání a odnímání postavení uprchlíka, s tím, že při posuzování reálné hrozby porušení základních lidských práv a svobod ve vztahu ke konkrétní osobě v rámci azylového řízení v dožadujícím státě je zapotřebí vycházet z konkrétních podmínek. Právní argumentace žalovaného je nedostačující, zejména co do vypořádání se s otázkou, zda země původu žalobce je místem s plnou garancí lidských práv, v tomto ohledu je zásada non – refoulement základní zásadou ochrany žadatele. V tomto smyslu je žalobce přesvědčen, že čl. 33 Ženevské úmluvy se neomezuje pouze na uznané uprchlíky, ale i na všechny žadatele o azyl. Zdravotní stav žadatele – vyoperovaná štítná žláza – operace proběhla v Německu a žalobce musí stále užívat léky, jakož i jeho další zdravotní problémy je rovněž třeba brát v úvahu. Z chronologického pohledu se k uvedeným žalobním námitkám žalovaný vyjádřil dne 11. 12. 2015 (k původní žalobě), kdy uváděl, že tuto považuje prakticky za blanketní, nelze z ní dovodit, v čem žalobce spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Z vyjádření ze dne 7. 3. 2016 (k výše cit. doplnění žaloby) pak plyne, že s námitkami žalobce správní orgán nesouhlasí, trvá na svých závěrech, neboť skutkový stav byl zjištěn v dané věci dostatečným způsobem. V rozhodnutí žalovaný shrnul a popsal obsah žalobcem doložených písemností a zabýval se jimi v dostatečném rozsahu. Vzal je v úvahu v rámci vyhodnocení žalobcem uváděných důvodů žádosti o udělení mezinárodní ochrany, neshledal důvody pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, a srozumitelně shrnul úvahy, vedoucí k tomuto závěru. Žalobce nebyl členem žádné politické strany, do politického a společenského dění se ve vlasti aktivně nezapojoval. Veřejně neprojevoval politické názory, které by státní orgány považovaly za nepřátelské a pro které by byl perzekuován. Nelze pak pominout, že důvodem, pro který žalobce Ruskou federaci opustil, byla snaha vyhnout se tam vedenému trestnímu stíhání, které považuje za vykonstruované. Jeho obavami, podmíněnými trestním stíháním, se žalovaný zabýval dostatečnou měrou, souvislost trestního stíhání s důvody, zákonem taxativně vymezenými v § 12 písm. b) zákona o azylu však neshledal. V napadeném rozhodnutí pak žalovaný dle svého přesvědčení dostatečně odůvodnil i tvrzení žalobce o jeho příslušnosti k sociální skupině podnikatelů a bývalých vojáků s důrazem na platnou judikaturu, stejně dostatečně byla vypořádána žalobcem tvrzená obava z pronásledování související s doložením informace organizace Freedom House o situaci v Ruské federaci do spisu, s jeho komentářem k sestřelení malajsijského letadla nad Ukrajinou. Na tomto hodnocení žalobcovy aktivity žalovaný setrvává a považuje je za náležitě odůvodněné. Žalovaný je přesvědčen, že postupoval v souladu se zákonem i platnou judikaturou, když vycházel z obsahu žalobcových sdělení a důvodnost žádosti posuzoval dle zákonem stanovených kritérií, posoudil jeho individuální situaci. Tvrdí-li zástupce žalobce, že z obsahu žalobcova podání jasně plyne odůvodněný strach z pronásledování ze všech, zákonem upravených důvodů, jeví se takové tvrzení jako nepodložené a tedy nepřijatelné. Neodpovídá totiž obsahu správního spisu a nemá oporu ani v následných skutkových žalobních tvrzeních. Pokud se žalobce navrátí do Ruské federace, nelze vyloučit, že v rámci trestního řízení, bude-li shledán vinným, mu bude uložen trest, s ohledem na zjištěný stav věci však žalovaný neshledal důvodnost předpokladu, že by právě v posuzovaném případě mělo žalobci hrozit mučení nebo nelidské či ponižující zacházení a nelze to předpokládat ani pro případ zmiňovaných žalobcových aktivit, týkajících se komentování pádu malajsijského letadla, či doložení informace Freedom House do spisu. Žalobce byl informován, že žalovaný dbá při zjišťování skutečného stavu věci ochrany jeho osobních údajů, především ve vztahu ke státním orgánům jeho země původu, obavy, že ruská strana bude mít k dispozici informace o jeho žádosti o MO, postrádá reálný základ. Tvrzení žalobce, že po pětiletém zdejším pobytu, rekonstruování nemovitosti, nebyl seznámen se zdejším právním řádem, což mu bránilo v bezprostředním podání žádosti o MO, nevyznívá jako přesvědčivý argument, za situace, kdy po celou dobu věděl o probíhajícím trestním řízení, které bylo navíc motivem jeho pobytu zde. K námitce o soukromém životě žadatele pak žalovaný připomíná, že ust. čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, žalobce je rozvedený, neuvedl, že by byl vázán vyživovací povinností, z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2015, které je součástí správního spisu, pak plyne, že děti žalobce jsou již dospělé. Čl. 7 cit. směrnice pak se týká práva setrvat v členském státě výlučně za účelem řízení do doby, než rozhodující správní orgán vydá rozhodnutí v řízení v prvním stupni, odst. 2 dává možnost členským státům učinit výjimku z tohoto pravidla za konkrétních podmínek. Řízení o žalobě však již spadá do soudního přezkumu pravomocného rozhodnutí, vydaného v rámci prvostupňového řízení. Žalovaný odkazuje na obsah správního spisu, považuje své rozhodnutí ve věci za zákonné a správné a navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Datováno dnem 4. 4. 2016 pak bylo zdejšímu soudu předáno do spisu velmi obsáhlé podání žalobce, v němž žalobce objasňuje skutečnosti, týkající se jeho podnikání a rozvíjí i argumentaci příslušnosti žalobce jednak k sociální skupině bývalých příslušníků armády a ke skupině podnikatelů, kdy důkazy o jeho postavení podnikatele jsou v zelených deskách přílohou ke spisu. Svědčí o tom, že tito jsou v RF pronásledováni od státu, zastoupeného orgány MV, FBS, prokuratury a vyšetřovateli. Žalobce se tak neobává, že bude pronásledován, žalobce již pronásledován je. K argumentaci žalovaného pak připomíná KS 2011/95/EU, která ve svých článcích za akty pronásledování považuje formu fyzického i psychického násilí, ale i právní, správní, policejní či soudní opatření, která jsou sama diskriminační, či jsou aplikována diskriminačním způsobem, v neposlední řadě pak nepřiměřené či diskriminační pronásledování či trest. Žalobce připojuje argumentaci znalců, dle publikace MASOU, článek ruského novináře Minkina a připomíná, že žalovaným využité rozhodnutí NSS z 27. 8. 2004 se odvolává na dokument OSN. Nesouhlasí s domněnkou žalovaného, že důvodem žádosti žalobce je jeho nesouhlas s trestním stíháním, neuvedl, že toto je formou konkurenčního boje, ale tvrdí, že se jedná o mocenské působení státních struktur na účastníky trhu za účelem vydírání nebo uchvácení majetku. Správní orgán neprostudoval předložené materiály a možné příčiny, text hlášení Bykova je bez čísla stránky založen v zelených deskách. Tento je však velmi důležitý, neboť byl formálním důvodem pro pronásledování žalobce. Dále následuje výčet všech dokumentů, obsažených v uvedených zelených deskách, které žalobce nevzal řádně v potaz, které však mají bezprostřední vztah k jeho žádosti o MO, potvrzují jeho pronásledování a jeho nezákonnost. Jedná se o výčet 49 podkladů, kdy žalobce připomíná čl. 4 KS 2011/95/EU, definující povinnost správního orgánu a žadatele, které byly dle přesvědčení žalobce ze strany žalovaného porušeny. V dalším žalobce namítá, že žalovaný nezjistil dostatečně, zda je pro žalobce v zemi původu bezpečno, to, že tomu tak není, dokumentuje příloha Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a Komisaře EU pro lidská práva, konečně, žalovaný nepřeložil a nijak se nevyjádřil k dalším materiálům, které žalobce cituje. Tyto jasně dokládají mučení a kruté zacházení vůči zadrženým osobám v Ruské federaci, tyto nejsou dostatečně vyšetřovány. Nejsou ctěny stěžejní právní záruky, je praktikováno přinucení k výpovědi a doznáním, dále cituje ze zprávy Evropského komisaře pro lidská práva N. Muižniekse, a usnesení 134 ESLP, který pojednává o porušování práva a o nelidských podmínkách v RF. Tyto podklady o hromadném použití mučení v místech odnětí svobody jsou oficiálními materiály OSN a EU a hovoří o tom, že takové praktiky jsou v RF hromadným, všeobecným a běžným jevem. Správní orgán je tak nemůže ignorovat. K této situaci pak žalobce předložil další složky důkazů. Samotné zprávy, z nichž těžil žalovaný, pak obsahují informace o uvedených problémech, RF tak nemůže být považována za bezpečnou zemi původu. V dalším žalobce zmiňuje svůj zdravotní stav, s tím, že takového člověka je možné se zbavit již jen tím, že mu nebudou dány léky a připomíná případ Magnitského a jeho Seznam, včetně nařízení sankcí EU ohledně soudu a orgánů vyšetřování RF, dále skutečnost, že Generální prokuratura zveřejnila údaj, kdy ve věznicích v r. 2012 zemřelo v RF 4.121 lidí, kdy jako příčina byl uveden nedostatek nezbytných lékařských preparátů a moderního zdravotnického zařízení. V dalším žalobce namítá, že v jeho případě došlo k porušení čl. 5 EÚLP, když v jeho případě bylo nezákonně rozhodnuto o vzetí do vazby, což u obvinění dle čl. 171 a 191 není možné – viz čl. 108 tr. řádu RF. Dovolává se rovněž aplikace čl. 6 této úmluvy, tedy práva na spravedlivé projednání, ve stadiu předběžného vyšetřování ho zastupoval advokát M., který později zastupoval i druhého figuranta v téže trestní věci, dále pak popisuje další argumentaci, též k čl. 7 této úmluvy. Pokud se pak týká informací o jeho žádosti o MO v ČR, žalobce připomíná samotný podklad správního orgánu, který připouští možnost zájmu státních orgánů RF, pokud je žadatel předmětem zájmu neformálních vlivových skupin apod., žalobce se toto zcela jistě týká. Opět připomíná rozhodnutí NSS z 15. 5. 2013, 3 Azs 56/2012 a jeho rozbor principu non – refoulement v návaznosti na normy mezinárodního práva a úkol správního orgánu v tomto postupu. Též připomíná nutnost samostatného řízení extradičního a azylového. Na str. 22 citovaného podání žalobce pak uvádí, že všechny dokumenty, které předal žalovanému a které se nacházejí v zelených přílohových deskách, jsou mimořádně důležitým důkazem důvodnosti jeho žádosti o MO. V zákoně o azylu je pojem uprchlík vykládán úžeji než jeho definice v normách mezinárodního práva a žalobce proto namítá porušení norem mezinárodního práva, a to Směrnice 2013/32/EU z 26. 6. 2013 – čl. 1; 2g),h); čl. 3 a 5; Úmluvy o postavení uprchlíků, Směrnice EU a Rady EU 2011/95/EU z 13. 12. 2011, dále KS 2011/95/EU čl. 2, body d, f; čl. 3 a 5, 10(e), bod 12 a 14; Ústavy ČR – čl. 2, bod 4 a čl. 10, v dalším pak poukazuje na Chartu EU a Směrnici 2005/84/EU s tím, že jím přiložená příloha upozorňuje na nesoulad legislativy o uprchlících v ČR a normami EU, na něž žalovaný nečiní jediný odkaz a neřídí se jejich ustanoveními. Odkazuje na KS 2011/95/EU a zde čl. 10, bod (e) a žalobcem namítané zastávání názorů…., dále na čl. 5 – potřeby mezinárodní ochrany vznikající po vycestování… Uvádí, že v průběhu správního řízení nebyly žalobci kladeny dotazy za účelem zjištění jeho politických názorů a důvodů, pro které nemůže a nepřeje si využívat možnosti ochrany svého státu. Žalobce namítá porušení Ústavy ČR čl. 10, Charty ČR čl. 1, 2, 3 a 4, dále pak norem mezinárodního práva, a to Úmluvy z r. 1951 o statusu uprchlíků, S 2013/32/EU čl. 2, 3, 5, 10, 11, 12, 16, 36, 38 a 39 a KS 2011/95/EU v bodech 3, 12, 14, 16, 22, 23, 24, 25, 33 a čl. 2, 3, 4, 5, 6, 9 a 10. Dále pak žalobce objasňuje, jakých vad se žalovaný dopustil, když neuvedl, proč nepovažoval žalobcovu výpověď za hodnověrnou, proč se nezabýval některými důkazy, dále připomíná řadu materiálů, na jejichž základě lze dospět k závěru, že žalobce byl pronásledován jednáním vyšetřovacích orgánů a prokuratury RF jako příslušník určité sociální skupiny, připomíná znalecké závěry a mezinárodní judikaturu, s tím, že RF nemůže být v jeho případě uznána za bezpečnou zemi původu. Rozhodnutí a zvolení zajišťovacího opatření bylo v jeho případě vyhlášeno v souvislosti s jednáním, které dle platných norem RF není trestným činem, žalovaný však jím předložené materiály vůbec nepřeložil a neprostudoval a tyto ignoroval. K uvedenému podání pak žalobce dne 25. 4. 2016 předložil soubor příloh : (40) - UNHCR – Doporučení v oblasti poskytování MO „Příslušnost k určité sociální skupině“, - UNHCR – materiál v ruském jazyce, - rozsudek NSS sp. zn. 5 Azs 156/2004 ze dne 27. 8. 2004, - rozsudek NSS sp. zn. 5 Azs 225/2004 z 24. 2. 2005, - rozsudek NSS sp. zn. 7 Azs 41/2003 z 19. 2. 2004, - Knihovna Práv Člověka – materiál o právech běženců v ruském jazyce, - MEDIANA – materiál Floridského centra pomoci v ruském jazyce, - projev prezidenta Putina dne 4. 12. 2014 v ruském jazyce, - článek v ruském jazyce – GP Jurij Čajka….. - rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 515/95 ze dne 29. 10. 1996, - UNHCR – materiál v ruském jazyce z1. září 2005 – kdo je běžencem…., - materiál Nielse Muižniekse (Štrasburg, 12. 11. 2013) v ruském jazyce, - materiál OSN z 11. 12. 2012 v ruském jazyce, - materiál o zbití vězně… ze dne 24. 11. 2015 v ruském jazyce, - přílohy č. 16 – 21 – články, popisující špatné podmínky v ruských věznicích a špatné zacházení, v ruském jazyce, - seznam Magnického v ruském jazyce, - článek advokát Vasanov A. v ruském jazyce, - dopis adresovaný MZV ČR v ruském jazyce, - Moskva, 7. října…. v ruském jazyce, - příloha č. 26 – 27, dva články z internetu v ruském jazyce, - překlad § 12 a § 14a zákona o azylu do ruštiny, - příloha č. 29, - ESLP – 23/01/2009 v ruském jazyce, - materiál RF v ruském jazyce, - materiál EK v anglickém jazyce, - 5 osvědčení žalobce – podnikatele v ruském jazyce, - e-mailová komunikace o stavu soudní věci z r. 2014, - zdravotní nález žalobce z 14. 6. 2012, vyjádření Nemocnice Martha-Maria Mnichov, - podání UNHCR v Praze – kolektivní žaloba…. v ruském jazyce, - přípis Policie ČR z 18. 12. 2015 o napadení počítače.., - Protokol…. v ruském jazyce, - příloha č. 39 – 40, dva internetové články v ruském jazyce. Dne 19. 7. 2016 soud obdržel svazek příloh žalobce, jehož obsah v kopii připravil předat žalovanému při jednání soudu, což však s ohledem na nepřítomnost žalovaného u soudu nebylo možné. Jedná se o následující materiály: - RF, Všeruský svaz ochránců lidských práv – Znalecký posudek, vypracovaný k žádosti žalobce v rámci trestní věci č. 89754, v českém a ruském jazyce, - Dopis znalci Státní dumy z 23. 5. 2016 v českém a ruském jazyce, - Výnos SD RF z 2. 6. 2013 v ruském a českém jazyce, - Odpověď Generálního Prokurátora RF z 4. 8. 2015 se zprávou vyšetřovatele Šimka v ruském a českém jazyce, vyšetřovatele Šimka v ruském a českém jazyce, - Čl. 171 UKRF, - Kopie diplomu a pracovní knížky znalce. Dne 20. 7. 2016 předložil žalobce soudu Výroční zprávu Amnesty International za r. 2015 – 2016 zveřejněnou týž den – Ruská federace, která popisuje výrazné zhoršení lidskoprávní situace v Rusku za období posledních měsíců, mj. popisuje nedostatky v justičním systému, včetně mučení………. Dne 21. 7. 2016 předložil žalobce soudu své vyjádření, obsahující určitou rekapitulaci dosavadní argumentace. Za důvody své žádosit o MO žalobce označil vykonstruované trestní stíhání v zemi původu, nejdříve vedené pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného podnikání dle čl. 171 odst. 2 písm. b trestního zákoníku RF a trestného činu neoprávněného nakládání s drahými kovy, přírodními drahými kameny a perlami dle čl. 191 odst. 2 písm. b), následně měl být vzat do vazby, ač u cit. činů je vzetí do vazby zakázáno, dne 2. 7. 2013 byl vydán výnos Státní dumy č. 2559-6 SD o vyhlášení amnestie, vztahující se mj. na výše citované články. Žalobce se posléze snažil o zastavení svého trestního stíhání, 29. 10. 2014 však bylo jeho obvinění překvalifikováno na podezření ze spáchání trestného činu neoprávněné bankovní činnosti dle čl. 172 odst. 2 písm. a) a b) trestního zákoníku RF. V dalším žalobce popisuje dle svého názoru absurdnost vznesených obvinění a výčet k tomu předkládaných důkazů. Je přesvědčen, že k překvalifikaci došlo na základě toho, že na čl. 172 se ekonomická amnestie nevztáhla, následně požádala RF Českou republiku o jeho vydání. Žalobce podal žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného, neboť jím předloženými podklady se žalovaný nezabýval, nenechal je ani přeložit. Žalobce poukazuje na judikaturu NSS, která uznává zásadu rozložení důkazního břemene, vychýlenou ve prospěch žadatele o MO a poukazuje na povinnost zajistit důkazy takové, které jak vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, které je podporují. V dalším odkazuje v souvislosti s čl. 10 Ústavy na kvalifikační směrnici a procedurální směrnici, jako normy EU, předpokládající při posuzování žádosti přítomnost přesných a aktuálních informací z různých zdrojů, zohlednění právních předpisů země původu a způsobu jejich uplatňování, včetně prohlášení a dokumentů, předložených žadatelem, včetně informací o tom, zda byl nebo mohl být pronásledován či utrpěl či mohl utrpět vážnou újmu. Připomíná i zásadu – v případě pochybností ve prospěch žadatele a své předložené důkazy o pronásledování své osoby v RF, s tím, že žalovaný se ani nepokusil dostát své důkazní povinnosti a opatřit si přesné a aktuální informace z různých zdrojů. Poukazuje na to, že podnikatelé jsou v RF sociální skupinou, která je pronásledována ze strany orgánů Ruska, činných v trestním řízení. Žalobce připomíná i rozhodnutí NSS z 15. 5. 2013, kdy pod čj. 3 Azs 56/2012 soud dle jeho přesvědčení překonal názor, že není v pravomoci žalovaného posuzovat otázku spáchání trestných činů v souvislosti s extradičním řízením. Žalobce je přesvědčen, že mu hrozí vážná újma v případě návratu do RF a tuto skutečnost dokládá řadou příloh. Připomíná závažnost svého zdravotního stavu a nutnost pravidelného soustavného užívání léků. Žalobce odkazuje na důkazy, které předložil správnímu orgánu, a to Výpis z Jednotného rejstříku fyzických osob v ruském jazyce, Osvědčení Státního puncovního úřadu Ministerstva financí RF ze dne 27. 10. 2007 č. 00 50002881 v ruském jazyce a Přípis Generální prokuratury RF z 26. 10. 2015, sp. zn. 81/3-743-14 v ruském jazyce, Usnesení Odboru vyšetřování Hlavní vyšetřovací správy při Hlavní správě MV pro město Moskvu o zahájení trestního stíhání ze 7. 7. 2010 v trestní věci č. 89754 v ruském jazyce, Trestní oznámení Bykova ze 13. 5. 2010 v ruském jazyce, Usnesení Tverského oblastního soudu města Moskvy z 9. 2. 2011 v ruském jazyce, Výnos Státní dumy č. 2559-6 Sd o vyhlášení amnestie ze dne 2. 7. 2013 v ruském jazyce, Usnesení Tverského oblastního soudu města Moskvy z 3. 7. 2014 v ruském jazyce, Usnesení Odboru vyšetřování Hlavní vyšetřovací správy při Hlavní správě MV pro město Moskvu o zahájení trestního stíhání z 29. 10. 2014 v trestní věci č. 89754 v ruském jazyce, Záznam projevu V. V. Putina z 3. 12. 2015 v ruském jazyce, Článek A. Minkina z 1. 7. 2015, zveřejněný v časopise Moskevský komsomolec v ruském jazyce, Článek Floridského Centra pomoci krajanům, Zprávu Výboru OSN proti mučení (CAT) „Závěrečné poznámky k páté periodické zprávě týkající se RF, přijaté Výborem na jeho čtyřicátém devátém zasedání (29. 10. – 23. 11. 2012) v anglickém jazyce, částečně přeloženo do češtiny, Zprávu Komisaře Rady Evropy pro lidská práva Nielse Muižniekse o jeho návštěvě v RF ve dnech 4. – 12. 4. 2013 v anglickém jazyce s částečným překladem do češtiny, Vyjádření ruského podnikatele A. Torubarova v ruském jazyce s částečným překladem do češtiny. K svým tvrzením pak dále předložil žalobce následující přílohy v chronologickém pořadí : - Prohlášení V. J. Lagunova ze dne 10. 7. 2016 - příloha č. 1, - Výňatek z tzv. Magnitského listu v anglickém jazyce vč. překladu do čestiny – příloha č. 2, - Ustanovení čl. 108 odst. 1.1 trestního řádu RF vč. překladu do češtiny – příloha č. 3, - Ustanovení čl. 49 odst. 6 trestního řádu RF vč. překladu do češtiny – příloha č. 4, - Lékařská zpráva z 8. 10. 2012 v německém jazyce vč. překladu do češtiny – příloha č. 5, - Lékařská zpráva z 19. 5. 2016 – příloha č. 6, - Lékařská zpráva z 19. 7. 2016 – příloha č. 7, - Znalecký posudek Všeruského svazu ochránců lidských práv z 14. 7. 2016 – příloha č. 8, - Ustanovení čl. 171, 172 a 191 trestního řádu Ruské federace a čl. 20 odst. 3 zákona o drahých kovech včetně překladu do češtiny – příloha č. 9, - Zpráva ruské pobočky AI z 15. 7. 2016 vč. překladu do češtiny – příloha č. 10, - Vyjádření N. K. Kolomejceva z 23. 5. 2016 – příloha č. 11, - Článek „Nejnelidštější soud pro podnikatele“ zveřejněný dne 11. 4. 2012 na internetovém portálu Forbes.ru v ruském jazyce vč. překladu do češtiny – příloha č. 12, - Tisková zpráva k pilotnímu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva z 10. 1. 2012 ve věci Anayev a ostatní proti Rusku, č. stížnosti 42525/07 a 60800/08, vč. překladu do češtiny z anglického jazyka – příloha č. 13, - Statistika ESLP „Shledaná porušení Úmluvy podle článků a států v r. 2015“ v anglickém jazyce – příloha č. 14, - Statistika ESLP „Projednávané stížnosti ke dni 30. 6. 2016“ v anglickém jazyce – příloha č. 15, - Článek „Rusko bude moci ignorovat verdikty mezinárodních soudů, rozhodl Putin“, zveřejněný dne 15. 12. 2015 na internetovém portálu iDNES.cz – příloha č. 16, 2010 na internetovém portálu Kommersant.ru v ruském jazyce vč. překladu do češtiny – příloha č. 17, - Článek „Medicína (lékařství) ve vězení se vydá nizozemskou cestou“, zveřejněný dne 5. 7. 2013 v ruském jazyce s překladem do češtiny – příloha č. 18, - Článek „Souostroví MedLAG“ zveřejněný dne 27. 3. 2015 na internetovém portálu ONK-RU.info v ruském jazyce, s překladem do češtiny – příloha č. 19, - Článek „Jurij Čajka: „Ve věznicích Ruska je nedostatek zdravotníků“, zveřejněný dne 11. 5. 2016 na internetovém portálu ONK-RU.info v ruském jazyce, s překladem do češtiny – příloha č.
20. Žalobce uvádí, že z rozhodnutí NSS 5 Azs 66/2008 ze dne 30. 9. 2008 plyne mj., že pokud lze z dostupných informací o zemi původu dovodit, že v obecné rovině funkční systém právní ochrany není v praxi s to pro určitou specifickou skupinu (či jednotlivce) účinnou ochranu zajistit, nelze takový právní systém považovat za dostatečný, i kdyby pro většinu populace jinak dostatečný byl. Navzdory formálním zárukám v legislativě RF je skutečná praxe ve vazebních věznicích a zařízeních taková, že tam dochází k dlouhodobému plošnému a systematickému porušování lidských práv, spočívajícím v mučení, krutém a nelidském zacházení, nahlášené případy nejsou ojedinělé, nejsou náležitě prošetřovány ze strany příslušných orgánů a pachatelé zůstávají zpravidla nepotrestáni. Tamní podmínky jsou přitom nelidské a nedůstojné, vězněné osoby nemají přístup ke kvalifikované lékařské péči, stát nevynakládá efektivní snahu toto změnit k lepšímu. Žalobce by byl v případě návratu vzat do vazby, kde by mu byla jako vážně nemocnému člověku odepřena kvalifikovaná lékařská péče a způsobena tak vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Krajský soud ve věci jednal dne 25. 7. 2016, v úvodu zástupce žalobce v rozsáhlém podání připomněl důvody žádosti žalobce o MO, odkázal na veškerá písemná podání k soudu (viz výše), veškeré přílohy (též viz výše), žalobce se obává o svůj život a zdraví, poukazuje na nedostatky ruského vězeňství, na skutečnost, že hned z několika důvodů je žalobce v RF zájmovou osobou, 4 roky trvalo jeho právníkům, než se dostali k listinným materiálům trestního řízení, vedeného proti žalobci. Z těchto pak jasně plyne souvislost podnikání žalobce s nevyhověním požadavkům představitelů FSB, obvinění je vykonstruované a nepodložené. Žalobce se cítí být příslušníkem sociální skupiny podnikatelů v Rusku, takovou skupinu spojuje sociální přístup k činnosti a sociální status, odkazuje na příčinnou souvislost mezi důvodem pronásledování a jednáním ve smyslu Ženevské Úmluvy, podnikatelé jsou v Rusku vystaveni neustálému pronásledování ze strany státu, zastoupeného orgány MV, FSB, prokuratury a vyšetřování. Cítí se ale být i příslušníkem sociální skupiny bývalých příslušníků armády, zde odkazuje na dokumenty OSN. Je povinností státu, aby zkoumal důkladně při rozhodování o MO, zda nehrozí porušení některých základních lidských práv, na která pamatuje Listina, evropské úmluvy i mezinárodní závazky ČR. Je-li původcem pronásledování stát, měla by se uplatnit domněnka, že účinná ochrana není žadateli dostupná. Právní argumentace žalovaného není dostatečná, ani v otázce garance lidských práv v zemi původu žalobce, v Rusku se praktikuje porušování lidských práv, zástupce žalobce opět zdůraznil zdravotní stav žalobce. Žalobce je přesvědčen, že by žalovaný měl respektovat ustanovení Úmluvy o právním postavení uprchlíků ve znění New Yorského protokolu, směrnice EU výše citované. Své vystoupení zástupce žalobce předložil v písemném vyhotovení soudu, spolu s přílohami – http://www.amnesty.cz/rusko - Ruská federace, článek Rusko smí podle ústavního soudu ignorovat štrasburský tribunál, Kauza: Evropský soud pro lidská práva, a dále listina, z níž plyne jméno soudkyně Stašina Yelena z Magnického seznamu, veškeré tyto i následující přílohy soud postoupí žalovanému. Soud konstatoval svazky příloh žalobce, které byly zaslány v průběhu soudního řízení soudu. Soud konstatoval dále, že ve správním spise se nachází Předávací protokol cizince, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně na území ČR ze dne 28. 4. 2015, včetně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2014 čj. Nt 416/2014 (přijetí písemného slibu namísto předběžné vazby, zákaz vycestování z ČR, zadržení cestovního pasu a propuštění žalobce na svobodu). Žádost o udělení MO byla podána 5. 5. 2015, v ní žalobce uvedl, že je narozen 1. 3. 1958, státním občanem Ruské federace, dřívější příjmení P., rozvedený, ruské národnosti. Rodiče a sestra žijí v Izraeli. V ČR pobývá družka žalobce – bývalá manželka a jeho dvě děti. K svému pobytu v posledních deseti letech žalobce uvedl, že v letech 2005 – 2007 žil v Rusku, a to v Moskvě a Rostovu na Donu, v letech 2007 – 2009 pak pobýval střídavě tamtéž a ve Švýcarsku v Herissau, v r. 2009 rovněž, ale i v Praze a od r. 2010 žije v ČR. CD je uložen u Městského soudu v Praze, k vyznání uvedl, že věří v Boha, nikdy nebyl politicky organizován. Má VŠ vzdělání, byl vojákem z povolání a je podnikatelem. V Rusku má nárok na vojenský důchod. Vlast opustil v r. 2010, když v r. 2009 založil v ČR dvě společnosti, pořídil nemovitost, kterou opravovali a jezdili se dívat, jak probíhají práce. Vyřizovali si potřebné doklady, myslí, že do ČR přijel 1. 6. 2010 a 2. 6. 2010 v jeho bytě v Moskvě proběhla domovní prohlídka. Vrátil se do Ruska asi na tři dny, asi 6. 6. nebo 8. 6., letěl do Rostova a opět odletěl do Prahy, více se již do Ruska nevrátil. Měl asi platné švýcarské vízum, i žádost o pobyt v ČR podávali na velvyslanectví v Bernu. K dotazu na pobyt v jiných státech EU po odchodu z vlasti žalobce uvedl, že se jedná o Estonsko, Německo, Švýcarsko, Itálii, Španělsko, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko, Francii, Finsko, Polsko a k dotazu, zda žalobce opustil území členských států EU, uvedl, že se tak stalo pobytem v Izraeli, Turecku, Černé Hoře a Gruzii. K důvodům své žádosti o udělení MO pak žalobce sdělil, že nevěděl, že existuje institut azylu, dne 15. 10. 2014 byl vydán příkaz k jeho zadržení, tento neviděl, 16. 10. byl zadržen a den poté propuštěn. Požádal právníka o zjištění možnosti zůstat v ČR, od něho se dozvěděl o možnosti azylu. S právníkem se pak chystal na výslech, shromažďoval podklady, nejdůležitější z Moskvy, připravovali se na soud. Soud se konal 2. a 26 3. 2015, pak shromažďovali podklady k odvolání, někdo se pokusil vlámat do jeho počítačové sítě, to se stalo 24. 4. 2015. V pondělí pochopil, co to znamená, připravil oznámení na policii a odjel do Zastávky, neboť to vyhodnotil jako nebezpečí pro svoji osobu. Jeho právník psal již v únoru 2015 na ministerstvo, že chce požádat o azyl, ale musel se připravovat na soud. V ČR se mu líbí, podniká zde, má tu rodinu, vnuky, ČR je pro něho cílová země. V Rusku proti němu probíhá trestní řízení od 21. 5. 2010 podle § 171 a § 191 trestního zákona RF. Myslí si, že by byl během prvních 15 minut zabit. V Německu mu byla operována štítná žláza, musí užívat hormonální přípravky, má omezený pohyb pro páteřní kýlu. V pravé noze má vyoperovanou křečovou žílu a občas mu vypoví službu pravá ruka. Je citlivý na změnu počasí a trpí občasným stoupáním hladiny cukru. V průběhu pohovoru dne 5. 5. 2015 žalobce vypověděl, že příjmení si změnil asi v r. 1995 – 1996, v té době byl v armádě, židovské příjmení mu vadilo v možnosti získání vyšší hodnosti, proto si vzal příjmení manželky. Nejdříve se museli rozvést, vzal si ji znovu a též její příjmení. Zdejší soud rozhodl o přípustnosti jeho vydání do Ruska, odvolal se k Vrchnímu soudu, který dosud nerozhodl. K dotazu na podstatu stíhání v Rusku žalobce uvedl, že asi od r. 2006 nebo 2007 podnikal v Moskvě, týkalo se to sepsání dokladů pro nákup a prodej drahých kovů, pracoval v bance na pozici ředitele oddělení drahých kovů. Ruská legislativa nastavila systém tak, že zlato lze obchodovat ve formě slitků pouze přes banku. V r. 2007 se jako soukromý podnikatel se všemi doklady zabýval obstaráváním dokladů pro ty, kteří nakupovali drahé kovy. V r. 2009 odmítl žádost o dokumenty pro jednoho člověka, nevěděl, čí žádost to zamítá, později se dozvěděl, že se jednalo o významného důstojníka FSB. Poté začal mít problémy, odešli mu klienti, banky s nimi již nechtěly spolupracovat, na konci r. 2009 prakticky zaniklo jejich podnikání. V r. 2010 se rozhodli podnikání opět obnovit, nikdo přímo nevyhrožoval, ale když se snažili podepsat dohodu s bankou, tak byli odmítnuti. Navzdory tomu asi v dubnu se jim začalo dařit, ale též začaly výhrůžky, telefonické. Někdo za ním začal jezdit, ani se neskrýval. V květnu zemřela jeho blízká příbuzná, přestal si toho všímat. V květnu 2010 začal obvolávat dřívější spolupracovníky, ale nechtěli s ním mluvit, ani se sejít, takže obchod zase končil. 1. 6. 2010 odletěl do Prahy, druhý den mu volali z Moskvy, že byla prohlídka bytu jeho a jeho dcery, byl tam nepořádek, ale věcí ohledně podnikání se nikdo nedotkl, toto ví od lidí, kteří byli u toho. Asi 2. 6. 2010 se dozvěděl od svého právníka, že proti němu bylo zahájeno trestní řízení. Dále žalobce uvedl, že v Rusku existuje několik způsobů obchodování drahými kovy, a to legální, pololegální a nelegální. Do legálního způsobu je zapojeno více lidí, jsou dražší provize, nelegální způsob provozují lidé z FSB, je levnější, ale trestný. Žalobce jako soukromý podnikatel obchodoval legálně, má všechny potřebné licence. Zabýval se pouze přípravou smluv a konzultační činností. Obchodníci s drahými kovy se raději zabývali legálním způsobem, báli se trestního stíhání. Proto byl žalobce konkurencí pro lidi z FSB. O tom, že tito provozují takový obchod, se žalobce dozvěděl až v r. 2013. Mají lidi, kteří s nimi spolupracují a těch, kteří nechtějí, se zbavují. Obvinění z uvedených §§ představuje nezákonné podnikání a nezákonný obchod s drahými kovy, on se ale ničeho takového nedopustil. Měl podnikat, nebyl prý zaregistrován jako podnikatel, ale má všechny platné dokumenty ke své činnosti. Měl vlastnit vyjmenované společnosti, což však není pravda, měl nelegálně obchodovat s nějakým Kamenetským, sice ho zná, ale vůbec neví, že by podnikal. Nikdy sám nebyl vlastníkem drahých kovů, nemohl je proto ani mít na účtu. K obchodu mělo dojít na nějaké adrese, kde nikdy nebyl, nebyl ani nikdy vyslechnut, to byl pouze Kamenetský. Suma, o kterou v obvinění jde, je absurdní, jde o zlato, které se vytěží na celém světě za rok. Myslí si, že původně byl obviněn Kamenetský a on byl až později do případu vložen. Ten byl propuštěn a je nyní v Německu. Vše je podrobně popsáno v podáních k soudům, které žalobce předložil. Myslí si, že za tím stojí ten člověk, kterému nevyhověl, jmenuje se Bykov, pracovník odd. služby ekonomické bezpečnosti FSB v Moskvě, člověk, který se zabýval všemi lidmi, kteří obchodovali s drahými kovy. Žalobce mu odmítl připravit konkrétní papíry, aby se stal účastníkem obchodu, jednal s člověkem, kterého poslal. Slyšel, co je Bykov zač, ale osobně s ním nejednal. Chtěli žalobce asi vystrnadit z trhu, když vás chce někdo zničit, na důkazy nehledí. Vyšetřovatelé soudu a stát, s těmi nemůže bojovat. Soudkyně Stašiny je mezi těmi, kdo přivodili smrt Magnického, jsou na ni sankce EU. V r. 2013 si vzal žalobce nového právníka, který dokázal vyhledat jeho spisy, tam uviděl hlášení Bykova, každý bod může vyvrátit svými doklady, jeho případ je na Nejvyšším vyšetřovacím výboru Moskvy, je to nejvíce zkorumpovaný úřad vRusku, téměř celý personál byl propuštěn kvůli nelegální činnosti, ale po přijetí nových lidí se nic nezměnilo. Jeho první obvinění bylo vydáno 7. 7. 2010, 5. 6. 2014 udělali jiné rozhodnutí, jiné obvinění za účelem extradice a 29. 10. 2014 ještě třetí. V r. 2013 byla v Rusku amnestie, uvedené §§ byly amnestovány, měl být zproštěn obvinění, vyšetřovatel nic neudělal, spis byl uložen do archívu, proto si vzal dalšího právníka, s nímž spolupracuje od r. 2014, s nímž sepsal žádost o zproštění, ale vyšetřovatel odpověděl, že se po žalobci pátrá a má se vrátit do Ruska. Zprostit jej nelze, nelze ověřit jeho totožnost. Na žádosti ale byl jeho notářsky ověřený podpis i apostila. Žádali ukončení stíhání, obnovení případu, podali stížnost na vyšetřovatele. Bylo obnoveno žalobcovo stíhání, jeho právník se ztratil, 16. 10. 2014 byl žalobce v Praze zatčen a právník mu sdělil, že byly do Prahy poslány doklady k extradici. Na základě dalšího vyjádření je žalobce přesvědčen, že GP zfalšovala doklady pro extradici, neboť v druhém je uváděn § 172, dokumenty si tak protiřečí. Žalobce dále uvedl, že chtěl nového právníka, přijel známý právník Ž., žádal peníze, ale žalobce řekl, že zaplatí, až něco udělá. Přijel s ním jakýsi Alexej, žalobce je tři dny hostil, též se napili a začali mluvit o sestřeleném letadle. Žalobce je odborník, vysvětloval, jak to zřejmě bylo, na jeho případ se ho vůbec neptali. Řekl, že si myslí, že v tom má prsty Rusko, pak zmizeli a když se nehlásili, kontaktoval je, ale řekli, že moc mluví. Poté se mu naboural někdo do IP adresy. Alexej pak ještě jednou přijel do Prahy, chtěl žalobce kontaktovat. Ten se k problému letadla ještě jednou vyjadřoval na internetové stránce „420 OZ“. Hlášení Bykova obsahuje to, že žalobce chtěl obejít placení DPH, on však platit nemusel, Bykov to tak překroutil, že tomu nelze rozumět. V případu ani nefiguruje žádný poškozený, ani stát, měla proběhnout arbitráž, která by rozhodla, když je naplněna podstata tr. činu, vždy je někdo poškozen. Myslí, že společnosti patřily Kamenetskému, k žalobcem předloženým dokumentům o tom, že byl uznán jako podnikatel, pouze odpověděli, že to vezmou v potaz. Hlavním důvodem jeho žádosti o azyl je to, že se nemůže spolehnout na to, že v Rusku proběhne spravedlivý soud, nemá pochybnosti o tom, že kdyby byl vydán, bude mučen, nevěří na ruské záruky, všechna jeho doplnění byla odmítána. Za dobu jeho pobytu v cizině se z něho stal odpůrce ruského režimu, nebude chodit s vlajkami na demonstrace, nechápe, co se to v Rusku děje, taková bohatá země se najednou mění na Severní Koreu. Žalobce uvedl, že zde pobýval již téměř pět let a chtěl požádat o trvalý pobyt. Dne 17. 6. 2015 byl žalobce seznámen s podklady žalovaného, uvedl, že si informace ofotí a vyjádří se k nim. Ve spise je poté přítomno usnesení Městského soudu v Praze o přípustnosti vydání žalobce do RF, ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. Nt 416/2014, podání žalobce z 2. 7. 2015 a další přílohy, z nichž dvě byly přeloženy do češtiny. Žalobce sám poté při jednání soudu vypověděl, že Alexeje nazýval příjmením, věděl, o koho se jedná, zařizoval mu letenku. Při sezení se správním orgánem mu bylo předloženo pouze 20 listů, ofotil si je, není právník, nebylo mu jasné, co vše je míněno spisovým materiálem. Jednání byla přítomna tlumočnice, která tam již nepracuje, sám neměl žádnou konzultaci, nevěděl, s čím se má ve spise seznamovat, sám předložil 300 listů. Co se týče dopisu, odpovídajícího na dotazy MV o situaci v Rusku, ten text neodpovídá závěrům správního orgánu. K dotazům soudu pak žalobce uvedl, že do r. 2007 byl vedoucím oddělení drahých kovů, ve stejné době soukromě podnikal, ale obchodoval toliko se šperky, pak z banky odešel a jako soukromý podnikatel se zabýval přípravou dokumentů. Soudkyně Stašina v jeho případě vyhotovila 3 nezákonné protiprávní dokumenty, a to příkazy k domovním prohlídkám, ač ani na jedné z těchto adres nebyl oficiálně hlášen a 7. 2. 2011 vynesla rozhodnutí o předběžném opatření a jeho vzetí do vazby, ač v souvislosti s trestnými činy dle § 171 a 172 toto nelze. K dotazu soudu na stav extradičního řízení žalobce vypověděl, že Vrchní soud v Praze již rozhodl a nyní leží jeho věc u ministra. Žalobce pak dále vypověděl, že se obává pronásledování v RF, mučení a nelidského zacházení, patří do dvou sociálních skupin. Je pronásledován jako příslušník skupiny podnikatelů, obává se ale i pronásledování v důsledku své příslušnosti k sociální skupině bývalých vojáků z povolání, a to s ohledem na situaci v armádě RF, v souvislosti se situací na Ukrajině a se sestřeleným letadlem. Tyto obavy mají s odkazem na všechny přiložené materiály právní podklad. Správní orgán nezjistil, že žalobce je bývalým velitelem divize stejného založení, na základě kterého mohlo být sestřeleno citované letadlo, žalobce přiložil ke své dnešní výpovědi 7 příloh, nezaznamenal, že by se žalovaný vypořádal s tím, že žalobce je podnikatel, tyto přílohy jsou založeny v zelených deskách, tedy přílohách, které byly předány žalobcem žalovanému, ale neví, které dokumenty byly žalovaným hodnoceny. Dne 7. 7. předložil doklad o svém podnikání, od r. 1998, žalovaný se k tomu nevyjádřil, součástí znaleckého posudku je dokument generální prokuratury, dokládající, že žalobce od r. 1998 podnikal, proto lze učinit právní spojitost a závěrem nemůže být nic jiného, než že celý případ v jeho věci je uměle vytvořen. Pokud byl podnikatelem, veškeré trestní řízení padá, je nezákonné a překvalifikace z § 171 na § 172, takovou možnost právní předpisy Ruska neumožňují. Žalovaný se vůbec nezabýval tím, že byla odmítnuta aplikace amnestie v případě žalobce, měl zjistit, zda toto mělo či ne proběhnout, za zcela nezákonné pak žalobce pokládá odmítnutí vyšetřovatele uznat za pravý notářsky ověřený podpis žalobce na jeho přípisu. Toto vše dokládá pronásledování žalobce. Odpovědi generální prokuratury, přiložené ke znaleckému posudku, měly zřejmě zařídit, aby měl žalobce v evidenci cizí majetek, neboť uváděné společnosti mu nepatřily. Jedná se o snahu přinutit ho přivlastnit si cizí majetek. Ohledně mučení a nelidského zacházení žalobce předložil doklad Výboru OSN proti mučení z 13. 4. 2014 – příloha č. 14 a zprávu komisaře EK o výsledcích návštěvy RF – příloha č. 12, z nichž plyne, že mučení v místech odnětí svobody je hromadným jevem a osoby, které toto provádějí, nejsou trestány. Při seznamování s podklady žalobce viděl, že je k dispozici asi 50 stránek, ale předloženo mu jich bylo pouze 20. Směrnice pak určuje, že je nutné zdůvodnit, zda země původu je bezpečnou zemí, RF pro žalobce takovou není. Případ Torubarova dokazuje, že tento byl též vydán do Ruska, mučen, též u něho byla změněna kvalifikace, byl 1,5 roku ve vězení bez sdělení obvinění, po osvobození odjel na Ukrajinu. Poté žalobce odkázal na nedávný projev Putina a jím uváděná čísla, ve II. světové válce byl zabit každý šestý Žid, za dobu, co žalobce pobývá v ČR, byl v Rusku pohnán k trestní odpovědnosti každý čtvrtý podnikatel a každému pátému bylo odebráno jeho podnikání, toto jistě svědčí o pronásledování podnikatelů. Žalobce pak k svému zdravotnímu stavu uvedl, že musí brát léky a dodržovat životosprávu, když byl Na Pankráci, chovali se k němu dobře, ale léky mu nedávali půl hodiny před jídlem, ale až poté. Kdyby se toto dělo déle, tak ho ani nemusí mučit a zemře. Žalobce je přesvědčen, že pokud je v jediném bodě cit. směrnice shora neuznána země původu za bezpečnou, není bezpečnou ani v ostatních bodech. Jako svědka poté soud vyslechl J. B., který ve své výpovědi popsal práci spolku Šalamoun, který od r. 1994 je evidován na MV a existuje jako nezisková organizace, zabývající se lidskými právy, proti mučení a špatnému zacházení, původně spolek sledoval pouze trestněprávní kauzy českých občanů, před 15 lety se ale začal násobit na našem území počet občanů z jiných zemí, přibývali tak klienti ze zahraničí. Spolek je neziskovou organizací, práce tak je odváděna nadšenci, zdarma. Klientů bylo mnoho, v posledních deseti letech se na spolek obrátilo mnoho občanů bývalého Sovětského svazu, kterým hrozila extradice, s výjimkou Litvy, Estonska a Lotyšska. Pokud se však týká Ukrajiny, Kazachstánu a Ruska, jednalo se o lidi, kterým hrozilo stíhání, ať již z nařčení v trestních věcech, či z podnikatelské oblasti. Za ta léta spolek zjistil, většinou přes Interpol, že ruské orgány, gruzínské, prokuratura, policie, předkládaly důkazy, které nebyly podložené, jednalo se o umělou kriminalizaci lidí, kteří z nějakého důvodu opustili zem původu. Spolek měl přístup k jejich materiálům, jednalo se o dokumenty o tom, že civilní soudy prokázaly např. v případě p. S., že se tito lidé ničeho nedopustili. Na základě toho se spolek začal těmito věcmi zabývat, navštěvoval soudy, jednalo se právě většinou o případy extradice. Dalším zdrojem podkladů jsou zprávy nevládních organizací, jedná se o Rusko, Gruzii, popisují stav lidských práv v těchto zemích. Za další zdroj slouží mezinárodní organizace, jak HRW, Výbor proti mučení při Radě Evropy, tyto doplňují zkušenosti v tom, že ač tyto země dávají různé záruky, ty pak nejsou plněny. Odkazuje např. na případ Torubarova, ten uváděl, že proti Rusku to byl v ČR ráj, v souladu s demokratickými principy hodnotil podmínky svého zadržení v Rakousku. Spolek se často setkává s tím, že české soudy nemají k jednotlivým zemím souladná hodnotící kritéria, tam, kde jeden soud vysloví znatelné porušování lidských práv, jiný řekne, že se jedná pouze o ojedinělý případ. Co se týče Ruska, vzniká otázka, jak může stát, který zabere cizí území násilím, být hodnocen jako země s demokratickými principy a dodržující mezinárodní úmluvy a právo. Podobných kauz ohledně Ruska bylo v minulých letech mnoho, v řádu desítek, MV často v podobných případech protahovalo řízení, nakonec se ani nedostavilo k soudnímu jednání. Naše zem prošla totalitním režimem a naši lidé nebyli nikdy vraceni, neboť se vědělo, že ČSSR práva svých občanů porušuje, nejen v oblasti politické, ale i víry a přesvědčení. Svědek uvedl, že by byl rád, aby se ČR mohla přiřadit k zemím, které poskytují v podobných případech žadatelům domov a azyl. Pokud by měly být zpochybňovány podklady – HRW či Výboru proti mučení, takto lze již zpochybnit vše. Svědek dále popsal situaci velmi dobře zabezpečené ruské rodiny, otec akademik, matka právnička Státní dumy, jejichž syna si vyhlédl policista, zabývající se protidrogovou činností a žádal na nich úplatek 20 tisíc Euro. Skončilo to tak, že syn byl v psychiatrické léčebně jako drogově závislý, lékaři ho propustili, matka se kvůli trvajícímu vydírání obrátila na cizinu, spolek jí ale doporučil, aby se obrátila raději na jinou zem. Spolek zjistil, že v Rusku vzniklo společenství dobře ekonomicky situovaných rodičů, jejich dětem jsou podstrčeny drogy a rodina je pod různými pohrůžkami vydírána policisty. V Rusku je takovýto stav a obdobné problémy existují i v jiných směrech, svědek vzpomíná na případ jednoho mladíka, který byl vězněn a vrátil se ve velmi špatném stavu, popisoval poměry, které snad vládly v carské gubernii. Svědek proto apeluje na velkou bdělost, s níž by měla být v jednotlivých případech hodnocena sdělení žadatelů. V závěrečném návrhu pak zástupce žalobce navrhl s odkazem na veškeré písemné materiály ve věci zrušit napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Na náhradě nákladů řízení účtoval náklady právního zastoupení žalobce, spočívající ve čtyřech úkonech právní služby a 4 režijních paušálech, včetně DPH a 4 hodin ztráty času. Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s.), ve svém rozhodnutí soud vyšel ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s.) a po provedeném řízení dospěl k závěru, že v dané věci nemůže, s ohledem na materii žalobcem doložených důkazů, nahrazovat činnost správního orgánu, jak již dříve judikoval Nejvyšší správní soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 28. 4. 2005, pod sp. zn. 5 Afs 147/2004 – ustanovení § 77 s.ř.s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu. Soud přitom zkoumal, zda předkládané důkazy směřují k doložení tvrzení, která byla předmětem výpovědi žalobce v průběhu správního řízení, a dospěl k jednoznačnému závěru, že tomu tak je. Na tomto místě soud odkazuje na rozhodnutí NSS ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 4 Azs 176/2006, kdy soud mj. uvedl, že navrhování důkazů, které mají podpořit tvrzení uvedená v žalobě, popřípadě v jejím včasném rozšíření, nelze považovat za rozšíření žaloby, a není proto omezeno lhůtou stanovenou v § 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s. K uvedenému pak krajský soud připomíná i rozhodnutí NSS ze dne 21. 6. 2006, kdy pod sp. zn. 1 As 42/2005 soud dospěl k závěru, že právní závěr soudu, že nemůže provést důkazy navržené žalobcem v žalobě, pokud jejich provedení žalobce nenavrhnul již v průběhu správního řízení, je v rozporu s principem plné jurisdikce. Citované právní závěry pak vedly krajský soud k rekapitulaci dosavadního řízení ve věci žalobce, kdy soud uvádí, že s žalobcem byl po přijaté žádosti o udělení mezinárodní ochrany proveden pohovor, následně žalobce předložil žalovanému určité podklady, po provedeném seznámení žalobce se spisovým materiálem, tedy zprávami, které shromáždil správní orgán za účelem posouzení situace žalobce v zemi jeho původu a tamních poměrů, žalobce sdělil, že se k těmto vyjádří. Tak se také stalo, žalobce zaslal správnímu orgánu podklady, o nichž se žalovaný pak již pouze zmínil ve svém rozhodnutí. Součástí podkladů však nebyly pouze přílohy v ruském a anglickém jazyce, ale i žalovaným přeložená podání do jazyka českého, a to ze dne 2. 7. 2015 a 13. 7. 2015, v nichž žalobce poukazuje jednak na neoprávněnost svého stíhání a s tím související skutečnosti, jednak na obavy z pronásledování a případné vážné újmy v případě návratu do RF. Správní orgán již s žalobcem nekomunikoval a vydal následně své rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že předmětem uvedených podání žalobce jsou prakticky všechna dále rozvíjená tvrzení žalobce, k nimž poskytl další velké množství podkladů, je soud plně přesvědčen, že není jeho úlohou hodnotit všechny tyto důkazy, uvést, které jsou a proč pro posouzení věci nutné a které nadbytečné, zabývat se shromažďováním a vyhledáváním dalších podkladů, které by na nabízené skutečnosti mohly adekvátně reagovat a docílit seriózního závěru o tom, jaké množství a síla argumentace hovoří ve prospěch tvrzení žalobce a jaké nikoliv. Krajský soud si je, tak jako Městský soud v Praze – viz jeho usnesení čj. Nt 416/2014 ze dne 26. 3. 2015 – vědom, že mu nepřísluší posuzovat skutečnosti trestní věci, pro kterou je žalobce žádán k předání do země původu, nicméně soudí, že extradiční řízení a azylové řízení jsou řízení rozdílná, tedy, zatímco Městský soud v Praze zkoumal v průběhu svého řízení formální správnost a odůvodnění žádosti strany RF, jakož i Ústavním soudem ČR naznačené otázky humanitárních, zdravotních a jiných závažných důvodů, které by mohly vydáním žalobce tomuto způsobit nepřiměřenou újmu, též se vyjádřil k dodržování lidských práv v RF, azylové řízení je širší, předpokládá v první řadě dodržení všech principů zákonného dokazování ve správním řízení a posléze možnost dvouinstančního soudního přezkumu, a to prostřednictvím institutů soudního řádu správního, tedy zákona č. 150/2002 Sb. Krajský soud je proto přesvědčen, že navzdory nemožnosti přezkoumávat a závazně se vyjadřovat např. k trestnímu stíhání žalobce v Ruské federaci, je potřebné, aby správní orgán přezkoumal správnost některých jeho faktických tvrzení (např. o proběhlé amnestii některých činů) a toto zasadil do kontextu tvrzení žalobce o pronásledování sociálních skupin v RF, tedy, že takový jev je možný, zda je obecný, či naopak spíše výjimečný a zda tedy lze z tvrzení žalobce dovodit intenzitu a samotné pronásledování či nikoliv. Soud pak předpokládá, že správní orgán využije při své rozhodovací argumentaci veškeré důkazy, které hovoří ve prospěch i neprospěch žalobce. V tomto směru soud poukazuje např. na úvodní větu zprávy Freedom House – Ruská federace, z 28. 1. 2015 – justice není nezávislá na exekutivě a kariérní postup je přímo vázán na míru ochoty podřizovat se přáním Kremlu. V r. 2014 Putin podepsal zákon, jímž přičlenil Vrchní správní soud, který stál v čele systému řešícího obchodní spory, k Nejvyššímu soudu, kterému jsou podřízeny soudy obecné jurisdikce………., dále oddíl Mučení a jiné formy špatného zacházení, uvedený v podkladu Ruská federace Amnesty International, 25. 2. 2015, Výroční zpráva Amnesty International 2014/15, z něhož plyne, že v celé zemi se nadále objevovaly zprávy o údajných případech mučení a jiného špatného zacházení…, mučením vynucená doznání byla používána před soudy jako důkaz….., s tím, že z dosavadních podkladů tak soud nemůže považovat za dostatečně vyargumentovaný např. samotný problém případné hrozby vážné újmy v případě žalobce, v souvislosti s tím, že je žádáno jeho vydání k trestnímu stíhání, byla na něho uvalena vazba, odůvodnění, že jeho pobyt v zařízení vazebním či odnětí svobody je pouze spekulativní nemůže, dle přesvědčení soudu, v tomto rozsahu obstát. Jistě bude žalovaný potřebovat k námitkám žalobce zajistit objektivní podklady o zabezpečení zdravotní stránky věci v ruských zadržovacích zařízeních. Krajský soud též připomíná, že žalovanému poskytl s dostatečným předstihem výše citované podání žalobce datované 4. 4. 2016, upozornil, že do soudního spisu byly doloženy mnohé přílohy, žalovaný se však k tomu nijak nevyjádřil, k jednání soudu se nedostavil (omluven), soud tak neměl ani možnost zjistit, zda žalovaný hodlá k výše citované obsáhlé materii žalobce zaujmout jakékoliv stanovisko. Soud je proto přesvědčen, že za daného a popsaného stavu věci ani nemohl postupovat jinak, než napadené rozhodnutí žalovaného z výše uvedených důvodů zrušit a věc správnímu orgánu vrátit k dalšímu řízení. Svůj postup pak opírá nejen o ust. § 78 odst. 1 s.ř.s., ale zejména o znění ust. § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s., v poslední větě, tedy o to, že v dané věci vyžaduje skutkový stav rozsáhlé nebo zásadní doplnění. V této souvislosti pak soud uvádí, že se souhlasem žalobce budou veškeré výše citované přílohy žalobce soudem předloženy přímo správnímu orgánu, a to spolu se správním spisem a zasláním vyhotovení rozhodnutí v této věci, opatřeném doložkou právní moci. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodňuje ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když ve věci úspěšný žalobce žádal a účtoval náhradu nákladů právního zastoupení, které spočívalo ve čtyřech úkonech právní služby a čtyřech paušálních náhradách, což činí částku 13.600,- Kč (v souladu s ust. § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), 4 hodinách ztráty času po 100,- Kč, spolu s 21 % DPH, jejímž je dle předloženého dokladu právní zástupce žalobce plátcem, pak částku 16.940,- Kč. Tuto zaplatí žalovaný k rukám zástupce žalobce do třiceti dnů od právní moci rozsudku.