29 Az 45/2016 - 24

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobkyně S. E., nar. X, státní příslušnost X, t.č. X, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2016, čj. OAM-786/ZA-ZA11- ZA15-2016, takto:

Výrok

I . Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalovaný správní orgán vydal dne 4. 10. 2016 rozhodnutí, kterým vyslovil nepřípustnost žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění. Druhým výrokem zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) téhož zákona, třetím výrokem pak vyslovil, že státem, příslušným k posouzení podané žádosti je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, (dále jen „Nařízení Evropského parlamentu a Rady“), Italská republika. V žalobě žalobkyně navrhovala přiznání odkladného účinku žaloby, o němž soud nerozhodl, neboť rozhoduje ve věci samé. V samotné žalobě pak namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí, vycházející z nedostatečně zjištěného stavu věci, namítala porušení §§ 3, 50, 52 a 68 správního řádu, porušení čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec a čl. 17 Dublinského nařízení, když žalovaný nezvážil jejich aplikaci a konečně i čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spolu s čl. 2 odst. 1 správního řádu. Uváděla, že nemůže být předána do Italské republiky, neboť v zemi dochází k vážným nedostatkům v oblasti azylového řízení, které představují porušení základních lidských práv a svobod, které by vzhledem k individuálním okolnostem případu žalobkyně představovaly porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Mezinárodní a neziskové organizace varují před vydáváním žadatelů o mezinárodní ochranu do Italské republiky, MZV USA ve své výroční zprávě uvedlo, že neziskové organizace zaregistrovaly nedostatky v azylových procedurách, zejména rozporuplnost standardů v přijímacích střediscích a složitost k přístupu k informacím, nedostatek přístupu k právnímu poradenství a základnímu vzdělání a další nedostatky, zejména přeplněnost center, spočívající v nárůstu přijíždějících ze Sýrie a východní Afriky od léta 2013. Žalobkyně opustila Nigérii z obav o život, strýc jí vyhrožoval smrtí a obává se přítomnosti jeho bratra v Itálii. Aktuální rozsudek ESLP Tarakhel v. Switzerland ze dne 4. 11. 2014 hovoří o porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod při nuceném odjezdu afghánských žadatelů o mezinárodní ochranu ze Švýcarska do Itálie. Žalobkyně sice není nezletilá, ale jedná se též o zranitelnou osobu, její psychický stav je špatný, z Nigérie uprchla před lidmi z Boko Haram, kteří ji věznili, mučili, znásilňovali a zavraždili oba její rodiče. Skupina Boko Haram chce vytvořit na území země muslimský stát, založený na radikálním výkladu práva šaria a je známa svými teroristickými útoky. Žalobkyni tak hrozí zhoršení psychického stavu a pobyt v nepřijatelných azylových podmínkách, což je v rozporu s lidskoprávními úmluvami. Žalobkyně se rovněž nemůže vrátit k manželovi, který pobýval a pravděpodobně pobývá v Itálii, s ohledem na psychické trápení z jeho strany potratila – k žalobě záhy přiloží psychologický posudek. Z uvedených důvodů systematických nedostatků azylového řízení v Itálii by jejím návratem došlo k porušení čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Doporučení Vysokého Komisaře OSN pro uprchlíky z července 2013 poukazuje na důležité aspekty poskytování mezinárodní ochrany uprchlíkům v Itálii, popisuje zejména, že registrování žadatelů o azyl v Itálii trvá i několik týdnů a tato praktika se týká rovněž transferů v rámci Dublinského nařízení, nedostatek informací a průtahy v soudním řízení, často není nabidnuta bezplatná právní pomoc, podmínky v centrech nejsou adekvátní zejména z ohledu přeplněnosti. Žalovaný se otázkou nemožnosti jejího předání do Itálie vůbec nezabýval a v tomto smyslu poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, čj. 45 Az 14/2014, s tím, že rozhodnutí musí obsahovat odůvodnění ve vztahu k čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný reagoval na žalobní námitky písemným vyjádřením ve věci dne 11. 11. 2016, v něm uvedl, že nesouhlasí s námitkami žalobkyně, neboť při vydání rozhodnutí postupoval v souladu s Dublinským nařízením a jednotlivými ustanoveními správního řádu. Čl. 13 nařízení upravuje situaci, kdy žadatel překročil nedovoleným způsobem pozemní, námořní nebo vzdušnou cestou hranice některého členského státu ze třetí země, je k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu příslušný tento stát. Na základě provedené lustrace v databázi EURODAC bylo bez pochyby prokázáno, že žalobkyně dne 24. 7. 2016 v Pozzallo překročila nelegálním způsobem hranice Italské republiky, je v případě její žádosti nutné aplikovat kritérium dané čl. 13 odst. 1 Dublinského nařízení a státem, příslušným k posouzení její žádosti, kterou podala v České republice, je Italská republika, která je povinna ji přijmout zpět na své území, souladně s čl.

18. ČR tak požádala Itálii 14. 9. 2016 o přijetí žalobkyně zpět na své území a dne 29. 9. 2016 obdržel správní orgán informaci o tom, že Italská republika svou příslušnost k posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu uznala. Rozhodnutí žalovaného je tudíž opřeno o bezprostředně závazné Dublinské nařízení a vychází z objektivně zjištěného skutečného stavu věci. Nelidské či ponižující zacházení ve smyslu zákona o azylu, dle přesvědčení žalovaného, žalobkyni v Italské republice nehrozí, tato je členem EU, státní moc zde dodržuje lidská práva a je schopná zajistit dodržování lidských práv i právních předpisů, ratifikuje a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Je považována za bezpečnou zemi původu všemi státy EU, z tohoto pohledu tedy není opodstatněný důvod k obavám z vycestování žalobkyně do Italské republiky. UNHCR, jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním Úluvy o právním postavení uprchlíků z r. 1951 a Newyorského protokolu z r. 1967, nevydal ohledně Italské republiky žádné stanovisko požadující, aby se členské státy EU zdržely transferů žadatelů o mezinárodní ochranu do této země, poslední doporučení naopak hovoří o zlepšení tamní situace, a to jak v oblasit přijímacích podmínek, tak z hlediska kvality vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a dodržování dalších standardů společného evropského azylového systému. Na úrovni evropských orgánů nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy EU nebo Rady Evropy, které by v současné době jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky v řízení o mezinárodní ochranu v Italské republice, dosahující dokonce rizika nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv a svobod. K namítanému rozsudku ESLP ze dne 4. 11. 2014 žalovaný uvádí, že v dané věci došlo k zákazu fransferu afghánské rodiny do Itálie z důvodu, že Švýcarsko si nezajistilo od italských orgánů dostatečné záruky, že bude zachována celistvost rodiny a že zejména nezletilým dětem budou zaručeny dostatečné podmínky zohledňující jejich věk. Soud v daném rozhodnutí výslovně uvedl, že situaci nelze přirovnat k situaci v Řecku v době rozhodnutí ve věci M.S.S. proti Belgii a Řecku a konstatoval, že transfery do Itálie nejsou obecně nemožné. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom musí mučení, nelidské či ponižující zacházení vždy dosahovat určitého minimálního stupně závažnosti, aby je bylo možné podřadit pod rozsah čl. 3 Evropské úmluvy, jejímž je Italská republika signatářem a jíž je vázána. Žalobní tvrzení žalobkyně o špatném psychickém stavu, potížích s Boko Haram, jímž měla být vězněna a mučena a psychickém trápení manžela, v jehož důsledku měla potratit, jsou novými tvrzeními, které v pohovoru neuplatnila. V tomto smyslu pak žalovaný zdůrazňuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 7. 12. 2005, čj. 4 Azs 151/2005 o břemeni tvrzení a břemeni důkazním, kdy druhé může nést správní orgán, povinnost tvrzení však vždy leží na žadateli samém. Konečně, v průběhu správního řízení žalobkyně žádné nedostatky azylového systému v Itálii netvrdila, naopak uvedla, že zde měla přístup k zdravotnickým službám, v dostatečném množství i ke stravě, za důvod, proč se nechce vrátit, označila to, že se jí tam nelíbí, neboť tam je moc Afričanů. Později uvedla, že by ji tam mohl vidět bratr strýce, který cestoval do Itálie. Dále reagoval žalovaný na námitku neodůvodnění neaplikace čl. 17 Dublinského nařízení, zde odkazuje na rozsudek KS v Praze, čj. 49 Az 18/2015 ze dne 6. 3. 2015: „K diskrečnímu oprávnění podle čl. 17 nařízení č. 604/2013, jehož se žalobci rovněž dovolávají, je třeba uvést, že jde o tzv. doložku svrchovanosti, která zachovává členskému státu pravomoc k výkonu práva poskytnout azyl nezávisle na členském státu příslušném k posouzení žádosti na základě kritérií stanovených nařízením č. 604/2013. Členskému státu, který rozhoduje o přemístění žadatele, je tedy dána možnost si dle svého vlastního uvážení ponechat žadatele ve své vlastní jurisdikci. Samo toto rozhodnutí posoudit žádost o mezinárodní ochranu však představuje pouze oprávnění členského státu, nikoliv povinnost, a proto není užití institutu diskrečního oprávnění vynutitelné, a to ani soudní cestou. Konkrétní důsledky v podobě určitých povinností stanovených přímo nařízením tomuto členskému státu plynou až v návaznosti na jeho rozhodnutí o využití diskrečního oprávnění. V tom se toto ustanovení svojí konstrukcí liší od ust. čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2013, a proto lze uzavřít, že v situaci, kdy členský stát tohoto oprávnění nevyužije, není povinností správního orgánu, který ve věci rozhoduje, tuto okolnost ve svém rozhodnutí výslovně odůvodňovat. Z důvodů shora uvedených nelze žalobní námitku, kterou se žalobci domáhají posouzení možnosti využití diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení č. 604/2013, shledat důvodnou“. Žalovaný doplňuje, že na aplikaci požadovaného čl. 17 Dublinského nařízení není nárok, jde pouze o oprávnění členského státu a nikoliv o jeho povinnost a užití tohoto institutu tudíž není vynutitelné. Z Dublinského nařízení neplyne ani povinnost správního orgánu odůvodňovat nevyužití tohoto diskrečního oprávnění. Žalovaný z výše uvedených důvodů navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Ze správního spisu soud konstatoval, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 14. 9. 2016 údaje k žádosti o mezinárodní ochranu a byly jí předáno poučení o Dublinském řízení. Uvedla, že je státní příslušnicí Nigerijské federativní republiky, národnosti edo, katolického náboženství, nebyla politicky organizována. Je vdaná, má 4 leté dítě, neví, kde je, neboť žilo u její matky. Otce zabili. Z Nigérie cestovala 11. 5. 2016 autobusem do Libye, poté lodí do Itálie, kam doplula 24. 6. 2016. Týden tam pobyla, potkala bílého muže, který byl z ČR a řekl jí, že se mu líbí, následovala ho do Prahy a zůstala u něho tři dny. Řekl jí, že se o ni nemůže starat a odvezl ji do uprchlického tábora. Její otec zemřel a strýc obvinil matku z jeho zabití, řekl, že je zabije, od doby, kdy opustila Nigérii, o matce neslyšela. Týž den v pohovoru žalobkyně uvedla, že neví, kam chtěla jet, zachránili je z moře. K dotazu, jak se žalobkyně dozvěděla o Libyii uvedla, že o cestování nic nevěděla, potkala jednoho muže, strávila u něho několik dní a poté odjela. Nic neplatila, viděla, jak lidé utíkají na loď a přidala se k nim. Na lodi byla 5 dní, pili pouze vodu z moře. Otisky prstů jí vzali po příjezdu, nikam ji nepřesunovali, uviděla toho bílého muže v kempu a jela s ním vlakem. Policie ji kontrolovala, nechali je bez dokladů přejet. V Itálii byla asi týden, dostávala třikrát denně stravu, na pokoji spali 4 lidé. Byla u lékaře, peníze nedostala. Žádné potíže v Itálii neměla. Byla poučena o znění Dublinského nařízení, uvedla, že se do Itálie nechce vrátit, protože se jí tam nelíbí, je tam moc Afričanů, mohl by ji vidět bratr strýce, který cestoval do Itálie. S úřady žádné problémy neměla. Součástí správního spisu je akceptace Italské republiky, jak uvedena v napadeném rozhodnutí žalovaného. Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s.), ve svém rozhodnutí soud vyšel ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s.) a konstatoval, že závažnějších pochybení v průběhu správního řízení a v napadeném rozhodnutí neshledal. Soud rozhodoval v souladu s ust. § 51 s.ř.s. bez nařízení jednání, se souhlasem obou účastníků řízení. V napadeném rozhodnutí žalovaného se uvádí, že podle čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. nařízení. Dle čl. 3 odst. 2 nařízení, pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení se kritéria pro určení příslušného členského státu uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena v této kapitole (tj. III. kapitole, články 7 – 15). Podle čl. 8 odst. 1 nařízení, pokud je žadatelem nezletilá osoba bez doprovodu, je příslušným členským státem ten členský stát, ve kterém se oprávněně nachází její rodinný příslušník nebo její sourozenec, pokud je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby. Je-li žadatelem vdaná či ženatá nezletilá osoba, jejíž manžel či manželka se nenacházejí oprávněně na území členských států, je příslušným členským státem ten členský stát, v němž se oprávněně nachází otec, matka nebo jiný dospělý, jenž je za tuto nezletilou osobu zodpovědný podle práva nebo praxe dotyčného členského státu, nebo sourozenec. Podle odst. 2, pokud je žadatelem nezletilá osoba bez doprovodu, která má příbuzného, jenž se oprávněně nachází v jiném členském státě, a pokud se na základě posouzení jednotlivého případu dojde k závěru, že tento příbuzný se o ni může postarat, tento členský stát sloučí nezletilou osobu s jejím příbuzným a je příslušným členským státem za předpokladu, že je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby. Podle odst. 3, pokud se rodinní příslušníci žadatele nebo jeho sourozenci nebo příbuzní uvedení v odstavcích 1 a 2 zdržují ve více než jednom členském státě, rozhodne se o příslušném členském státě s ohledem na nejlepší zájem nezletilé osoby bez doprovodu. Podle odstavce 4, v případě, že není přítomen žádný rodinný příslušník, sourozenec nebo příbuzný uvedený v odstavcích 1 a 2, je příslušným členským státem ten členský stát, ve kterém nezletilá osoba bez doprovodu podala svou žádost o mezinárodní ochranu za předpokladu, že je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby. Žalovaný uvedl, že žalobkyně je osobou zletilou, a proto nelze toto kritérium v jejím případě aplikovat. Podle čl. 9 nařízení, pokud má žadatel rodinného příslušníka, který může pobývat jako osoba požívající mezinárodní ochrany v některém členském státě, bez ohledu na to, zda tato rodina vznikla již dříve v zemi původu, je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily své přání písemně. Žalovaný uvedl, že z žalobkyní podané žádosti o mezinárodní ochranu vyplývá, že na území členských států nepobývají žádní členové její rodiny, a proto na ni nelze aplikovat ani kritérium uvedené v článku 9 nařízení. Podle čl. 10 nařízení, pokud má žadatel v členském státě rodinného příslušníka, o jehož žádosti o mezinárodní ochranu dosud nebylo v tomto členském státě přijato první rozhodnutí ve věci samé, je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily své přání písemně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že z žalobkyní podané žádosti o mezinárodní ochranu vyplývá, že na území členských států EU nepobývají žádní členové její rodiny, kteří by na území takového členského státu byli oprávněni pobývat jako žadatelé o mezinárodní ochranu a o jejichž žádostech dosud nebylo přijato první rozhodnutí ve věci samé, proto na žalobkyni nelze aplikovat ani kritérium uvedené v článku 10 nařízení. Podle čl. 11 nařízení, pokud několik rodinných příslušníků nebo svobodných nezletilých sourozenců požádá o mezinárodní ochranu ve stejném členském státě současně nebo tak brzy po sobě, že řízení o určení příslušného členského státu může probíhat společně, a pokud by uplatnění kritérií stanovených tímto nařízením vedlo k jejich oddělení, je příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu všech rodinných příslušníků nebo svobodných nezletilých sourozenců je členský stát, který je podle kritérií příslušný k převzetí největšího počtu těchto osob, jinak je příslušný ten členský stát, který je podle kritérií příslušný k posouzení žádosti nejstaršího z nich. Z žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu vyplývá, že na území členských států EU nepobývají žádní její rodinní příslušníci nebo svobodní nezletilí sourozenci, proto v jejím případě nelze aplikovat ani kritérium uvedené v článku 11 nařízení. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení, pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal. Podle odst. 2, pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle článku 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech. V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát. Žadatelka není držitelem platného povolení k pobytu jiného členského státu EU, toto kritérium nelze v jejím případě aplikovat. V dalším pak žalovaný citoval čl. 13 cit. předpisu, v němž je upraven postup v případě zjištění, že žadatel překročil nedovoleným způsobem pozemní, námořní nebo vzdušnou cestou hranice některého z členských satátů ze třetí země (a to na základě přímých nebo nepřímých důkazů, popsaných ve dvou seznamech, které jsou uvedeny v čl. 22 odst. 3 nařízení, včetně údajů ve smyslu nařízení (EU) č. 603/2013). K posouzení žádosti je pak příslušný tento členský stát, přestává být příslušným 12 měsíců ode dne, kdy k nedovolenému překročení hranice došlo. Správní orgán zjistil, že žadatelka překročila nedovoleným způsobem hranice Italské republiky jako členského státu, a to na základě shody otisků prstů, které jí byly sejmuty v souladu s čl. 11 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 2725/2000 a poslány do systému EURODAC. Ze záznamů jednoznačně vyplynulo, že jmenovaná překročila hranice v Italské republice nelegálním způsobem dne 24. 7. 2016 v Pozzallo a je tedy nutné aplikovat kritérium tohoto ustanovení. Ve zcela seriozně podrobném odůvodnění se pak žalovaný věnoval skutečnosti, zda v případě Italské republiky existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Žalovaný konstatoval, že žádné takové poznatky nemá, připomněl rovněž, že mu je znám případ rozsudku ESLP ve věci Tarakhel proti Švýcarsku, kde však byl vysloven zákaz transferu afghánské rodiny do Itálie s odůvodněním, že Švýcarsko si nezajistilo od italských orgánů dostatečné záruky o zachování celistvosti rodiny s nezletilými dětmi. Toto však není případ žalobkyně. Žalovaný naopak argumentoval v napadeném rozhodnutí znalostí podkladů Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, s tím, že objektivní zprávy aktuálně jakékoliv závažnější riziko předání žadatele nepotvrzují. Zdůraznil, že Italská republika je členem EU, státní moc zde dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopna zajistit jejich dodržení i ze strany nestátních subjektů. Ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Je považována za bezpečnou zemi původu, ročně zde žádají tisíce uprchlíků o udělení ochrany. Správní orgán uvedl, že ve svém rozhodnutí se opírá o souhrnnou zprávu o Italské republice od ECRE (European Council on Refugees and Exiles), vydanou v prosinci 2015 a obsahující aktuální data za období leden až listopad r. 2015, celkový počet žadatelů v tomto období dosáhl počtu 59.165 žadatelů, Italská republika má propracovaný systém azylového řízení, nejenže stíhá posuzovat individuální případy žadatelů o mezinárodní ochranu, ale z podkladů souhrnné zprávy je zřejmé, že občané Nigerijské federativní republiky patří mezi nejčastější poživatele mezinárodní ochrany v Italské republice, a to jak ve formě udělení azylu, či doplňkových a humanitárních ochran. Žalovaný rovněž v rozhodnutí uvedl, že žadatelka nijak kvalitu italského systému azylu nezpochybňovala, byla týden ubytována v azylovém středisku, aniž by měla jakékoliv potíže. Měla přístup k zdravotnickým službám, dostatečnému přísunu stravy, jediným důvodem odjezdu do ČR bylo, že potkala bílého muže, na něhož ovšem již nemá kontakt. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně dne 29. 9. 2016 obdržel od Italské republiky reakci na svůj dotaz na přijetí žadatelky zpět, dotázaná svoji příslušnost k posouzení žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany uznala. Zároveň Italská republika informovala žalovaného, že žadatelka v zemi vystupovala pod totožností Sylvia ROSAKHARE, nar. 20. 2. 1991, státní příslušnost Nigerijská federativní republika. Podle § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie. Podle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Krajský soud je po přezkoumání věci přesvědčen, že žalovaný správní orgán postupoval v dané věci zcela v souladu s příslušným Nařízením Evropského parlamentu a Rady, a to se všemi dotčenými články, jak uvedeno shora. Žalovaný byl přesvědčen, že s ohledem na to, že v dané věci lze z výše uvedených důvodů a skutečností aplikovat čl. 13 nařízení, je státem, příslušným pro věcné projednání žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany Italská republika, tohoto člena EU se v uvedeném smyslu dle nařízení dotázal, zda hodlá tuto svoji povinnost akceptovat a Italská republika se vyjádřila kladně. Na základě těchto zjištění pak žalovaný správní orgán, dle přesvědčení soudu velmi seriozně, posoudil záležitost žalobkyně i ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu, viz jeho rozsudek č.j. 1 Azs 248/2014-27 ze dne 25.2.2015, dostupný na www.nssoud.cz, v němž se uvádí: „Rozhodne-li správní orgán o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 jiný členský stát, je povinen zabývat se v odůvodnění tohoto rozhodnutí vždy také tím, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 listiny základních práv Evropské unie (čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 604)2013).“ Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že Italská republika je členským státem EU, je povinna postupovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 a posoudit žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu meritorně. Žalobkyně se může s případnými problémy obrátit na tamní policejní nebo jiné státní orgány. Soud dodává, že nemá žádné informace o tom, že by v Italské republice nebyly dodrženy zákonné postupy, či že by zde existovaly systematické nedostatky v azylovém řízení či podmínkách přijetí žadatelů, a to v intenzitě, nastíněné výše cit. nálezem Ústavního soudu. Země dodržuje právní předpisy a lidská práva, je schopna zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů, ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, dohlížejícím na dodržování těchto práv. Italská republika je rovněž považována za bezpečnou zemi původu. Odůvodnění neexistence systematických nedostatků azylového řízení je v daném rozhodnutí žalovaného řádně popsáno, soud pak již jen doplňuje, že ani sám nemá žádné podněty v tomto směru. Konečně, jako podklad žalovanému sloužila zcela aktuální zpráva ECRE, jak uváděna shora. Námitky žalobkyně o jejím špatném psychickém stavu (k němuž žádné doplnění soudu nepředložila), o jejím útlaku skupinou Boko Haram v zemi původu, o jejích obavách z návratu do Italské republiky ze všech uváděných důvodů jsou skutečnostmi, které žalobkyně v průběhu správního řízení žalovanému nesdělila, ač k tomu měla zcela dostatečný prostor. Pokud by tedy její zážitky a další námitky měly pravdivé opodstatnění, jistě by je sdělila, minimálně po poučení o Dublinském nařízení, které jí bylo písemně předáno a o jehož následcích byla i ústně řádně poučena. Sdělila však žalovanému pouze, že do Itálie zpět cestovat nechce, protože se jí tam nelíbí, je tam mnoho Afričanů. Taková skutečnost však nemůže být důvodem, pro který by Česká republika měla vážně uvažovat o případné aplikaci čl. 17 cit. nařízení. V napadeném rozhodnutí se žalovaný vyčerpávajícím způsobem vypořádal jak s v žalobě citovaným rozhodnutím ESLP, tak i se všemi dalšími skutečnostmi, které by případně mohly ohrozit zákonnost transferu žalobkyně jako žadatelky o udělení mezinárodní ochrany zpět do Italské republiky a soud tak nemohl v žádném případě žalobní námitky akceptovat. Vzhledem k tomu, že soud nezjistil žádnou vadu řízení v proběhlém správním řízení, provedeném s žalobkyní, nezjistil ani žádnou nezákonnost či nesprávnost napadeného rozhodnutí, dospěl po přezkoumání věci k závěru, že žaloba je nedůvodná, a v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. ji proto zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení soud zdůvodňuje ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovaný náhradu nákladů řízení neúčtoval.

Poučení