29 Az 8/2018 - 42

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce: G. Ch. která podala žalobu jménem svým a svých nezletilých dětí G. P. G. U. G. A. A. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2018, čj. OAM-590/ZA-ZA11-ZA04- 2017 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2018, čj. OAM-590/ZA-ZA11-ZA04-2017, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 15. 2. 2018 žalovaný správní orgán rozhodl o žádosti žalobkyně a jejích nezletilých dětí o udělení mezinárodní ochrany tak, že ochranu neudělil, s odkazem na ustanovení §§ 12 – 14b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění. Podstatou žádosti žalobkyně bylo tvrzení o tom, že v zemi původu – autonomní republika Dagestán v Ruské federaci – čelil její manžel Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. vydírání; manžel první částku zaplatil, podruhé však již chtěli vyděrači velmi vysokou částku, a proto celá rodina odcestovala.

II. Žalobní argumentace

5. V žalobě žalobkyně poukázala na porušení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a to v ustanoveních § 2, 3, § 50, 52 a 68, a § 12 – 14 zákona o azylu.

6. V doplnění žaloby žalobkyně namítala, že žalovaný nepřihlédl k okolnostem daného případu, nezabýval se působením gangů a ozbrojených sil v Dagestánu, nepřihlížel pečlivě ke všem informacím týkajícím se bezpečnostní situace v Dagestánu a vnitřního přesídlení v rámci Ruska. Dále namítala, že ona i její děti splňují podmínky pro doplňkovou ochranu.

7. Žalobkyně uvedla, že má obavy o svůj život před pronásledováním mafie v Dagestánu. Její manžel je podnikatel, a když se v Dagestánu někomu daří, okamžitě má potíže s vyděrači. Měli autoservis, manžel vyděračům jednou zaplatil, podruhé chtěli velmi vysokou částku a dali jim 20 dnů na zaplacení. Jejich syn byl napaden, když se vracel domů ze školy třemi muži ve věku asi 25 let. Syn byl poté odvezen do nemocnice. Žalobkyni a dětem tedy hrozí vážná újma ze strany vyděračů, kteří v Dagestánu po podnikatelích vymáhají výpalné.

8. Žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 48/2008-57 ze dne 16. 9. 2008, vztahující se k nestátním původcům pronásledování. Dále odkázala na příručku UNHCR Guidance note on refugee claims relating to victims of organized gangs, březen 2010, ze které dovodila, že vyděrači v Dagestánu jsou gangem. Podle zprávy Human Rights Watch „Invisible War“ ze dne 18. 6. 2015 žalobkyně dovozuje, že Dagestán byl epicentrem povstaleckého násilí v roce 2013 s dlouhým seznamem konfrontací, incidentů s výbušnými zařízeními, zabíjením úředníků a útoky na prodejny alkoholu. V nedávné době se objevily informace, které poukazují na rostoucí počet obyvatel Dagestánu, kteří bojují vedle extremistické skupiny islámského státu.

9. Žalobkyně odkázala na zprávu Radia Free Europe ze dne 7. září 2016: Russia says it killed six militants in Daghestan a zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu lidských práv v Rusku za rok 2016, podle níž v regionu pokračovalo násilí na vysoké úrovni. Dagestán zůstal nejvíce násilným místem na severním Kavkaze jako důsledek islámské militantní povstalecké taktiky, pokračující z čečenského konfliktu, dále pak z důvodu vysoké úrovně organizovaného zločinu v regionu.

10. Žalobkyně se dále vyjádřila k ochraně v zemi původu, kdy v této části nesouhlasí s odůvodněním správního orgánu. Žalobkyně uvedla, že se její manžel obrátil na policii, ale nepřineslo to žádné výsledky. Proto těm lidem peníze nakonec zaplatil, jelikož mu vyhrožovali, že v opačném případě už svého syna neuvidí. Ve druhém případě se manžel obrátil na policii, bylo mu přislíbeno prošetření; oni ale hned z vlasti odjeli. Často dochází k tomu, že když lidé vyděračům nezaplatí, je zničen jejich majetek a ubližují jejich rodinám.

11. Správní orgán v napadeném rozhodnutí odkázal na možnost přesídlení v rámci Ruské federace. Žalobkyně uvedla, že situaci neřešili přestěhováním, jelikož se báli, že by je ti lidé mohli prostřednictvím svých známých v Rusku najít. Odkázala na zprávy o Rusku, ze kterých vyplývá, že lidé z Kavkazu čelí určité diskriminaci. V té souvislosti odkázala na zprávu Freedom House o občanských a politických právech v Rusku za rok 2017, která uvádí, že přistěhovalci a etnické menšiny, kteří se zdají být z Kavkazu, čelí diskriminaci a obtěžování ze strany vlády a společnosti, dospělí musí mít interní pasy, omezeno je právo občanů volit si své bydliště. Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu lidských práv v Rusku za rok 2016 poukázala žalobkyně na závěr, že se na severním Kavkaze dopouští místní orgány činné v trestním řízení mučení, policie provádí bití, zatýkání a vydírání osob, jejichž etnický původ je považován mj. za kavkazskou národnost. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

12. Závěrem žalobkyně konstatovala, že správní orgán situaci její a její rodiny neposoudil v kontextu s aktuálními zprávami o zemi původu; napadené rozhodnutí navrhla zamítnout.

III. Vyjádření žalovaného

13. Správní orgán ve svém vyjádření ze dne 23. 4. 2018 popřel oprávněnost žalobních námitek. Žalovaný je přesvědčen, že nedošlo ani k porušení správního řádu, ani zákona o azylu, odkazuje na obsah správního spisu, uvádí, že zjistil skutečný stav věci a zabýval se všemi okolnostmi, které byly v případu sděleny. Správní orgán má za to, že vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu, shromáždil rozsáhlé poklady, na základě kterých byla žádost žalobkyně posouzena. Námitku o nedostatečném posouzení možnosti udělení doplňkové ochrany považuje žalovaný za nedůvodnou, jelikož v průběhu správního řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by žalobkyni a jejím dětem v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí vážné újmy, a to především ze strany státních orgánů či státní moci, nebo že by jim hrozilo nebezpečí vážné újmy v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu na území Ruské federace. Žalovaný odmítá námitku nedostatečného a nesprávného posouzení ochrany ze strany státních orgánů Ruské federace, jelikož žalobkyně v případě potřeby má možnost obrátit se s žádostí o pomoc na příslušné státní orgány ve své vlasti, a v tomto směru může požadovat po příslušných orgánech nápravu, a to i v případě, že by nebyla spokojena se zásahem policie. Dle názoru správního orgánu je Ruská federace řádným členem mezinárodních organizací zabývajících se ochranou lidských práv a je to demokratická země, která svojí ústavou zaručuje svým obyvatelům ochranu před nebezpečím, pramenícím z kriminální činnosti, a to jak jednotlivců, tak organizovaného zločinu. Tudíž žalobkyně má v tomto směru možnost obrátit se na policii a žádat o pomoc, což, jak žalobkyně sama přiznala, již manžel učinil.

14. Správní orgán považuje za irelevantní námitku o nemožnosti vnitřního přesídlení, jelikož v případě návratu má žalobkyně možnost se usadit kdekoliv na území Ruské federace, což v průběhu správního řízení žalobkyně nepopřela a ani neuvedla, že by se jinde na území Ruské federace mimo jejich původní bydliště její rodina dostala do problémů a nemohli by žít jinde v Ruské federaci, nehledě na to, že v případě vzniku problému mají opětovně možnost obrátit se s žádostí o pomoc na kompetentní ruské bezpečnostní složky. K tomuto dále správní orgán uvádí, že žalobkyně má možnost se se svojí rodinnou usadit kdekoliv na velice rozlehlém území Ruské federace, jelikož území Ruské federace není v žádné své části ohroženo vznikem nebo probíhajícím lokálním ozbrojeným konfliktem.

15. Žalobci nebyli dle názoru žalovaného zkráceni na svých právech, podmínky pro udělení určité formy mezinárodní ochrany nesplňují, žalovaný proto navrhuje zamítnutí žaloby.

IV. Posouzení věci krajským soudem

16. Soud přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s. ř. s.), ve svém rozhodnutí soud vyšel ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s.) a konstatoval, že v daném případě skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve správním spisu a vyžaduje zásadní doplnění, tedy, že nastala situace upravená ust. § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s., a to se souhlasem účastníků řízení.

17. Ze správního spisu plyne, že žalobci se dostali do České republiky dne 19. 7. 2017 v rámci dublinského řízení z Belgie, spolu s manželem žalobkyně (otcem nezletilých dětí), jehož řízení vede soud pod sp. zn. 29 Az 7/2018. Žalobkyně k žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že ona i děti jsou kumycké národnosti, islámského vyznání, nejsou členy žádné politické strany ani Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. se politicky neangažují. Uvedla, že manžel měl v zaměstnání problémy. Je podnikatel, a protože se mu dařilo, měl potíže s vyděrači.

18. Dne 25. 7. 2017 byl s žalobkyní proveden pohovor. Upřesnila, že někdy v roce 2015 začaly problémy s vyděrači. Manžel jí řekl, že za ním přišli do práce a chtěli po něm peníze. Dozvěděla se to, až když zbili jejich staršího syna, to bylo 1. 12. 2015, asi tři dny po tom, co přišli za manželem. Syn měl zraněné koleno a zlomenou nohu; říkal, že se na něj vrhli při cestě ze školy tři muži a začali ho bít. Syn byl na operaci, poté asi měsíc v nemocnici, další měsíc a půl v domácím léčení. Další půl rok nechodil do školy a chodil o berlích. Měl potíže, udělala se mu cysta a musel se léčit. Problémy měl celý rok. Manžel to oznámil na policii, ale nepřineslo to žádný výsledek; pak těm lidem zaplatil peníze. Přišli za manželem a řekli mu, že vidí, jak to dopadlo se synem; vyhrožovali, jestli nezaplatí, syna už neuvidí. Žalobkyně označila dotyčné za wahhabity. Podruhé – 10. 2. 2017 – chtěli větší částku, z tohoto důvodu rodina odjela. Manžel šel na policii, když se na něj ti lidé podruhé obrátili. Policie mu řekla, že to prošetří, potom hned odjeli ze země. Podnikatelé u nich tyto potíže mají; často dochází k tomu, že když nezaplatí peníze, tak ničí jejich majetky, ubližují jejich rodinám. Ti lidé je varovali, že pokud nezaplatí, že budou mít problémy. Žalobkyně uvedla, že se její rodina bála toho, že by je vyděrači mohli prostřednictvím svých známých v Rusku najít. V jejich vlasti pracoval manžel jako podnikatel, vlastnil autoservis, dále měli obchod s potravinami, realitní kancelář a dílnu na úpravu automobilů. Žalobkyně pracovala v restauraci. Závěrem uvedla, že děti o celé situaci nevědí víc než ona.

19. Správní orgán vycházel z podkladů založených ve správním spise, a to z Informace MZV ČR – Ruská federace ze dne 3. 6. 2016, Informace MZV ČR – Ruská federace ze dne 31. 7. 2017, Informace polského Úřadu pro záležitosti cizinců, červen 2014 – zpráva ze zjišťovací mise do Ruské federace, Výroční zprávy Human Rights Watch – Ruská federace ze dne 12. 1. 2017, Informace Freedom House – Ruská federace z ledna 2017.

20. S uvedenými podklady pro rozhodnutí byla žalobkyně seznámena 16. 1. 2018. Po seznámení s nimi uvedla, že sdílí názor manžela, pokud se k podkladům vyjádřil. Sama sdělila, že doma není bezpečí, v Rusku panuje korupce, nemají tam budoucnost ani jejich děti. V ČR se cítí bezpečně, je tu klid a pořádek. Děti jsou tu spokojené a škola je baví. Pro úplnost soud uvádí, jak se k podkladům vyjádřil manžel žalobkyně, neboť žalobkyně na jeho vyjádření odkázala a správnímu orgánu toto bylo známo. Ten zdůraznil, že Ruská federace a Kavkaz jsou dvě různé oblasti, legislativa je sice jednotně daná, ale na Kavkazu platí vlastní pravidla; je náročné žít v takových podmínkách, když je všechno řízeno. Na Kavkaze píše zákon ten, kdo má větší moc a víc peněz, přestože je součástí Ruské federace. Zákony jsou Ruské, ale nedodržují se, Kavkaz má své specifikum. Obyčejnou pomoc ze strany policie není možné získat, protože je zkorumpovaná, sice mají základní výplatu, ale žijí de facto z úplatků. Proti podkladům však nevznesl námitky, nenavrhl ani doplnění podkladů.

21. Po přezkoumání věci, podrobném seznámení se s příběhem žalobkyně a hodnocením správního orgánu dospěl krajský soud k závěru, že napadené rozhodnutí neobstojí, a to z níže vypočtených důvodů.

22. Zákon o azylu upravuje v ust. § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

23. V ust. § 13 zákona o azylu je upraven azyl za účelem sloučení rodiny, který lze udělit rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 v případě hodném zvláštního zřetele, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Humanitární azyl upravuje ust. § 14, který lze Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. v případě hodném zvláštního zřetele udělit, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany není zjištěn důvod pro její udělení podle § 12 zákona o azylu.

24. Zákon o azylu dále v ust. § 14 a) upravuje důvody udělení doplňkové ochrany, která se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2) a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Přitom za vážnou újmu se podle odst. 2 považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

25. V ust. § 14 b) cit. zákona je upravena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, v odst. 1 je uvedeno, že rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Odst. 2 vypočítává relevantní rodinné příslušníky.

26. Správní orgán se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval naplněním § 12 zákona o azylu na str. 3 – 5. Žalovaný shrnul, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že by vyvíjela činnost dle § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byla azylově relevantním způsobem pronásledována; stejně tak lze uzavřít u jejích dětí. Se závěry správního orgánu, pokud jde o neudělení azylu dle § 12 písm. a) se krajský soud ztotožňuje a ostatně ani žalobkyně v žalobě nenamítala žádné skutečnosti, které by tento závěr měly zvrátit.

27. Správní orgán dále nenašel žádnou spojitost obtíží žalobkyně s taxativně vymezenými důvody pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Správní orgán uvedl, že žalobkyně se s vyděrači nikdy osobně nesetkala. Její manžel žádal rovněž o udělení mezinárodní ochrany, přičemž správní orgán v jeho řízení dospěl k závěru, že on nesplňuje podmínky pro udělení. Stejný závěr proto správní orgán učinil též u žalobkyně a nezletilých dětí. Žalovaný uzavřel, že nelze předpokládat, že by žadatelce byla odmítnuta příslušná pomoc ze strany státních orgánů, kdyby skutečně byli v ohrožení ze strany islámských radikálů. Na druhou stranu správní orgán nezastírá, že situaci v Dagestánu v důsledku působení různých radikálních skupin a legitimního boje státních orgánů vůči nim nelze označit za bezproblémovou. Jako možnost řešení obtíží žalobkyně poukázal správní orgán na možnost přesídlení v rámci Ruské federace, neboť tomu dle správního orgánu nebránila žádná objektivní skutečnost.

28. Otázkou posouzení pronásledování ze strany soukromých osob se krajský soud zabýval obsáhle již v řízení o žalobě manžela žalobkyně pod sp. zn. 29 Az 7/2018, na odůvodnění rozhodnutí proto na tomto místě odkazuje. Pro úplnost soud pouze stručně rekapituluje, že za původce pronásledování nebo vážné újmy jsou považováni i nestátní původci, lze-li prokázat, že stát či strany nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, včetně mezinárodních organizací, jako poskytovatelé ochrany, nejsou schopni nebo ochotni tuto ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou poskytnout. U takových původců je třeba zkoumat, zda poskytovatelé ochrany byli a jsou schopni ochranu poskytovat, resp. kromě schopnosti je nutno zkoumat i ochotu poskytovatelů ochrany poskytnout ochranu (srov. rozsudek ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62), její dostupnost a účinnost (srov. např. rozsudek ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, rozsudek ze dne 25. 1. 2011, č. j. 6 Azs 36/2010 - 274).

29. Z výše uvedeného vyplývá, že obavy z pronásledování soukromými osobami mohou být Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. azylovým důvodem zejména tehdy, pokud má subjekt pronásledování omezený přístup k ochraně ze strany státu nebo pokud stát není schopen či ochoten účinnou ochranu zajistit. Úplně tedy postačí faktická neschopnost státních orgánů zajistit před nestátními původci pronásledování nebo vážné újmy ochranu (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017-41). V případě rodiny žalobkyně bylo klíčové na pozadí dostatečně aktuálních, důvěryhodných, objektivních a zejména přesných (adresných) informací o zemi původu posoudit, zda újma, která by měla intenzitu pronásledování, ať již jednotlivými projevy působeného příkoří či na kumulativním základě, hrozí. Správní orgán se nezabýval tím, zda jsou státní orgány schopny a ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním, resp. před islámskými radikály. K tomu se váže také nedostatek informací o možných původcích pronásledování.

30. Tvrzení o neschopnosti či neochotě orgánů policie v Dagestánu, resp. neochotě i orgánů Ruské federace tuto ochranu zajistit, vyplývá z tvrzení žalobkyně a též z některých podkladů, opatřených správním orgánem. Žalobkyně spojovala možné ohrožení života a zdraví svého a své rodiny s vyděrači, před nimiž nebyla rodina účinně ochráněna policejními orgány. Své obavy žalobkyně stavěla zejména na již proběhlé zkušenosti vlastní (jejího nezletilého syna), tak obdobně dotčených osob.

31. Žalovaný si však k závěru, že by vnitrostátní orgány ochranu rodině zajistily, neobstaral žádné informace o zemi původu. Bylo na žalovaném, aby si zjistil informace o skutečnostech, které by nasvědčovaly tomu, že v Ruské federaci a konkrétně v její autonomní republice Dagestánu existuje fungující systém ochrany před tvrzeným pronásledováním ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o azylu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 – 101, „[v]ýkladem souladným s čl. 6 a čl. 7 odst. 2 směrnice Rady 2004/83/ES lze dovodit povinnost správního orgánu získat si zde dostatečné informace o tom, nakolik je ochrana poskytovaná veřejnými orgány v praxi účinná a zda k ní stěžovatel mohl mít přístup“. Žalovaný dle krajského soudu nedostál své povinnosti (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 214/2004 – 45, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 – 58, a zejména ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS) obstarat dostatečně přesné a adresné informace o zemi původu, jež by se týkaly situace v Dagestánu a umožnily posouzení zmiňovaných relevantních otázek. Žalovaný i přes žalobkyní tvrzené skutečnosti shromáždil pouze velmi obecné informace o Ruské federaci jako celku a nezaměřil se ani na Dagestán, ani alespoň na širší oblast severního Kavkazu. Pokud už správní orgán informace obstaral, zmínky o Dagestánu v nich obsažené vyhodnotil stroze, aniž by se jimi detailněji zabýval, ačkoli vzhledem k charakteru informací o dané oblasti bylo nanejvýš na místě, aby se správní orgán zajímal o oblast Dagestánu důkladněji.

32. Lze poukázat např. na výroční zprávu Human Rights Watch 2017 – Ruská federace – ze dne 12. 1. 2017, která uvádí, že komunity salafitských muslimů v Dagestánu byly terčem intenzívního dohledu a pronásledování, jelikož je orgány dozorující nad výkonem práva ztotožňovaly s povstalci či jejich kolaboranty. Orgány daly salafity na seznam sledovaných osob, opakovaně řadu z nich zadržovaly a vyslýchaly, aniž by k tomu měly konkrétní důvody; podnikaly razie mešit salafitů a masově zatýkaly věřící. Bylo zavřeno několik salafitských mešit včetně mešity v Machačkale, hlavním městě Dagestánu. Již tyto informace evokují to, že veřejnoprávní orgány nemusí poskytovat záruku ochrany.

33. Krajský soud se na rozdíl od žalovaného nedomnívá, že opatřené informace poskytují dostatečnou oporu závěru o schopnosti a ochotě orgánů státu poskytnout žalobkyni a její rodině účinnou ochranu. Dostatečnou oporou závěru, že je v zemi dostupná ochrana, nemohou být odkazy na obecné informace, že v zemi existuje možnost stěžovat si na postup bezpečnostních složek či možnost obracet se na nadřízené orgány (srov. též rozsudek NSS ze dne 9. 12. 2015, č. j. 6 Azs 230/2014-67). Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

34. Obdobné nedostatky, tedy nedostatečná skutková zjištění a nedostatečné posouzení zákonných podmínek se projevují i při posuzování otázky, zda lze předpokládat, že by rodina mohla nalézt účinnou vnitrostátní ochranu před pronásledováním v jiné části země původu. Dle § 2 odst. 7 zákona o azylu „za pronásledování nebo vážnou újmu se nepovažuje, vztahuje-li se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy pouze na část území státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, státu jeho posledního trvalého bydliště a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá opodstatněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou“ (obdobně viz čl. 8 odst. 1 kvalifikační směrnice).

35. Přesídlení do jiné části Ruské federace na základě § 2 odst. 7 zákona o azylu, může být způsobem, jak předejít pronásledování (příp. vážné újmě) žalobkyně a její rodiny, ovšem pouze pokud jsou splněny požadavky, kladené na tuto tzv. „vnitřní ochranu“, resp. „alternativu vnitřního útěku“. V rozsudku ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 – 93, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]ři posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení … V této souvislosti se rozhodovací orgán musí zabývat zejména dostupností vnitřní ochrany, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení“. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 – 74, pak vyplývá, že „při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nutné posoudit čtyři kritéria: (1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně a při jejich posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní poměry žadatele“.

36. Krajský soud na tomto místě poukazuje na podklady získané správním orgánem. Z informace MZV ČR ze dne 3. 6. 2016 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, týkající se Ruské federace vyplývá, že v případě žadatelů, kteří byli před odjezdem předmětem zájmu určitých neformálních vlivových skupin, lze předpokládat obnovení takového zájmu po návratu do vlasti. S ohledem na negativní trendy v dodržování lidských práv v Ruské federaci nelze postih vyloučit a to zvláště v případech, kdy je žadatel předmětem zájmu neformálních vlivových skupin – např. v republikách severního Kavkazu. Určitou formu znevýhodnění nebo diskriminace nelze teoreticky vyloučit například v situaci, kdy úřední orgán bude disponovat informací, že dotyčná osoba žádala v zahraničí o mezinárodní ochranu. V případě, že dotyčná osoba bude po svém návratu požadovat nějaké administrativní úkony ze strany orgánů státní moci, není vyloučené, že může dojít k určitému znevýhodnění nebo diskriminaci. Informace MZV ČR ze dne 31. 7. 2017 potvrzuje dřívější zprávu v celém rozsahu. 37. „Zpráva Freedom House z ledna 2017 – Svoboda ve světě 2017 – Rusko“ uvádí, že v praxi je mnoho regionů etnických menšin pečlivě monitorováno a kontrolováno federálními úřady. Ministerstvo spravedlnosti zahrnulo na svůj seznam zahraničních agentů nevládní organizaci Memorial International a Environmental Watch na Severním Kavkaze, které obě nezávisle zkoumají ruskou politiku. Přistěhovalci a etnické menšiny – zejména ti, kteří se zdají pocházet z Kavkazu nebo Střední Asie – čelí diskriminaci a obtěžování ze strany vlády a společnosti. Vláda do jisté míry omezuje svobodu pohybu a pobytu. Dospělí musejí nosit vnitrostátní pasy během cestování a k tomu, aby se jim dostalo mnoha vládních služeb. Některé regionální orgány ukládají registrační pravidla, která omezují právo občanů zvolit si své bydliště, obvykle se to týká etnických menšin a migrantů z Kavkazu a Střední Asie.

38. Při posuzování eventuality vnitrostátní ochrany v jiné části země původu je tudíž kladen důraz Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. mj. na reálnost dané možnosti a její faktickou proveditelnost. Žalovaný se omezil na konstatování, že přesídlení žalobkyně je možné, aniž však reflektoval alespoň informaci obsaženou v dokumentu Freedom House, Svoboda ve světě – Rusko 2017 (viz předchozí bod), který dle žalovaného patřil mezi podklady pro jeho rozhodnutí a je založen ve správním spisu. Nelze tedy a priori vyloučit, že by takovým omezením mohla být vystavena také žalobkyně a její děti jakožto občané Dagestánu, muslimové a příslušníci jednoho z tamních etnik (Kumyk). Je tudíž otázkou, zda by jim bylo vůbec právně či fakticky povoleno (umožněno) přesídlit do jiné oblasti Ruské federace a jaké postavení by v nové komunitě měli, neboť ze stejného materiálu vyplývá, že příslušníkům etnických menšin, zejména těm, u kterých lze předpokládat původ na Kavkaze nebo ve střední Asii, hrozí diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společnosti.

39. K ustanovení § 13 a § 14b) zákona o azylu soud odkazuje na jejich znění výše s tím, že v rodině žalobkyně není v České republice přítomna žádná osoba v postavení tam upraveném coby „azylant“ a žalobkyně ani její děti podmínky těchto ustanovení nesplňují.

40. Zákon o azylu upravuje dále v § 14 formu azylu humanitárního charakteru, o níž správní orgán rozhoduje formou správního uvážení o existenci či neexistenci skutečností a okolností věci, hodných zvláštního zřetele. Těmito okolnostmi jsou dle judikatury zejména vysoký věk žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nedobrý zdravotní stav, mohou jimi být samozřejmě i jiné okolnosti, které mají tento charakter. V případě žalobkyně a nezletilých dětí správní orgán dospěl k závěru, že takové okolnosti neshledává, ačkoli nepominul zdravotní obtíže žalobkyně, jejího staršího syna a dcery, které však nezhodnotil jako závažné, resp. poukázal na dostupnost zdravotní péče i v zemi původu. Soud se s tímto závěrem ztotožňuje.

41. V žalobě žalobkyně namítala, že správní orgán porušil § 14a zákona o azylu, neboť rodině při návratu do země hrozí nelidské a ponižující zacházení ze strany mafie. Krajský soud konstatuje, že udělení doplňkové ochrany by v případě žalobců mohlo přicházet v úvahu tehdy, pokud by bylo prokázáno, že jim v zemi původu, resp. v souvislosti s návratem do země původu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) až d) zákona o azylu, a zároveň by nebyla prokázána dostatečná souvislost mezi působením této újmy a důvody pronásledování dle § 12 písm. b) zákona o azylu.

42. Pokud jde o vážnou újmu dle § 14a odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o azylu, tedy uložení nebo vykonání trestu smrti, resp. popravy či jiného úmyslného zabití, mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání žalobkyně, trpí rozhodnutí žalovaného obdobnými deficity jako v případě hodnocení podmínek pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy zejména nedostatkem dostatečně relevantních, adresných informací o zemi původu, zejména o situaci v Dagestánu, jakož i nedostatkem řádného vyhodnocení těch informací, které obstarány byly. Žalovaný zcela rezignoval na podrobnější zjišťování problémů, kterým by žalobkyně a její děti v Ruské federaci musely čelit, přestože z výše citovaných zpráv vyplývá riziko diskriminace a negativního zacházení na základě jejich etnické příslušnosti a oblasti původu. Je nutno však upozornit, že pokud by se hlavní důvod, který uváděla žalobkyně ve své nyní posuzované žádosti, ukázal jako opodstatněný, směřuje k udělení azylu, a nikoliv doplňkové ochrany, neboť souvislost s azylově relevantními důvody pronásledování, jak již bylo vysvětleno, by byla v takovém případě zjevná a bylo by třeba posoudit naplnění ostatních prvků definice uprchlíka.

43. Bylo však třeba také zhodnotit to, zda žalobcům na podkladě jejich azylového příběhu nehrozí v zemi původu (Dagestánu) skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, tedy vážné ohrožení jeho života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci ozbrojeného konfliktu. Žalovaný k těmto otázkám na str. 7 napadeného rozhodnutí uvedl: „Žadatelce a jejím nezletilým dětem též nemůže hrozit vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, neboť z použitých podkladů pro vydání rozhodnutí jakož i všeobecně dostupných sdělovacích prostředků je známo, že Ruská federace se v současnosti nenachází v žádné z uvedených situací. Správní orgán nikterak nezastírá existenci Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. zhoršené bezpečnostní situace v určitých částech severního Kavkazu. Nicméně jak již bylo rovněž výše uvedeno, v případě neochoty návratu do místa posledního trvalého pobytu (Dagestánu) žadatelům nic objektivně nebrání v možnosti přestěhování se na jiné místo v rámci Ruské federace, kde této situaci nebude bezprostředně vystaven“. Žalovaný tak opětovně argumentoval pouze obecnou situací v Ruské federaci, nikoliv konkrétní bezpečnostní situací v Dagestánu, o které paradoxně připustil pochybnosti. Výroční zpráva Human Rights Watch 2017 – Ruská federace – ze dne 12. 1. 2017 v části zaměřené na oblast severního Kavkazu uvádí, že ozbrojené konflikty mezi islamistickými povstalci a orgány dozorujícími nad výkonem práva v Severním Kavkazu, zvláště v Dagestánu, neustávaly. Ruské sdělovací prostředky dále informovaly o tom, že obyvatelé Severního Kavkazu opouštějí Rusko a připojují se k Islámskému státu. Zpráva Freedom House z ledna 2017 – Svoboda ve světě 2017 – Rusko, o oblasti, z níž pochází žalobkyně, mluví jako o neklidném území s tím, že části země, zejména oblast Severního Kavkazu, trpí vysokou mírou násilí. Stovky úřadníků, povstalců a civilistů každoročně umírají při bombových útocích, přestřelkách a úkladných vraždách.

44. Z citovaných podkladů vyplývá, že rozhodně nelze bez dalšího uzavřít, že podmínky § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu nejsou splněny. Přestože měl žalovaný k dispozici alespoň tyto informace, přesto je v podstatě ignoroval, resp. vypořádal se s nimi jen výše uvedeným nesprávným a zcela nedostačujícím způsobem. Žalovaný nehodnotil, jaké jsou důsledky ozbrojených konfliktů pro civilní obyvatelstvo v daném regionu obecně, a dále konkrétně, jaké hrozby by z toho vyplývaly pro žalobkyni a její děti. Z toho mála, co lze z obstaraných informací o zemi původu zjistit, se měl žalovaný podrobně zabývat tím, zda k avizovaným ozbrojeným střetům stále dochází a v jak velkém měřítku; nelze se spokojit s obecnými informacemi, že Ruská federace se nenachází v mezinárodním či vnitřním ozbrojeném konfliktu. K argumentu alternativního přesídlení se krajský soud již vyjádřil výše.

45. Rozhodnutí žalovaného činí závěry i přes nedostatečné zjištění skutkového stavu. To neplyne primárně z toho, že by informace o zemi původu, které si žalovaný obstaral, byly nutně k datu jeho rozhodování zastaralé, avšak jednalo se pouze o obecné informace o stavu lidských práv a bezpečnostní situaci v Ruské federaci, nikoliv o specifické informace zaměřené na příslušný region (Dagestán) a na azylový příběh žalobců. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že je žaloba důvodná. Žalobci byli ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s. zkráceni na svých subjektivních veřejných právech rozhodnutím správního orgánu. Soud proto podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 písm. b) s. ř.s. a věc vrátil v souladu s § 78 odst. 4 s.ř.s. žalovanému k dalšímu řízení.

V. Náklady řízení

46. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci, kteří byli ve věci úspěšní, náklady řízení nežádali a podle obsahu spisu jim ani žádné náklady řízení nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení