29 C 126/2020 - 110

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Romanou Sobolovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované:[Název žalovaného], IČO: [IČO] [Adresa žalovaného] o zaplacení 100 000 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u podepsaného soudu domáhala po žalované zadostiučinění v penězích ve výši 100 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 22. 4. 2020 do zaplacení. Uvedla, že proti ní jako obžalované bylo vedeno trestní řízení u Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 18/2015. Žalobkyně podala odvolání. Následně bylo vedeno odvolací řízení u Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 143/2015. Řízení bylo skončeno pravomocným rozhodnutím v meritu věci dne 21. 5. 2015. Žalobkyně podala návrh na obnovu trestního řízení v půli roku 2015 a řádně doložila důkaz. Poté vyčkávala na projednání a rozhodnutí. Soud však přistoupil k prvnímu úkonu až dne 1. 8. 2019. V době podání žaloby v tomto řízení ještě nebylo o návrhu na obnovu trestního řízení rozhodnuto. Žalobkyně tak má za to podle a) celkové délky řízení, b) složitosti řízení, c) jednání žalobkyně, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro žalobkyni, které jako kritéria výslovně uvádí zákon jako zejména významná, že ve výše uvedeném trestním řízení, a to právě a výlučně v řízení o návrhu na jeho obnovu, došlo k nesprávnému úřednímu postupu porušením povinnosti učinit úkon, resp. vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Totiž, pokud jde o a) celkovou délku řízení, žalobkyně podala návrh na obnovu trestního řízení v polovině roku 2015, soud však přistoupil k prvnímu úkonu až dne 1. 8. 2019, a v době podání žaloby v tomto řízení nebylo ještě řízení o návrhu na obnovu trestního řízení skončeno. Soud tedy přistoupil k prvnímu úkonu až po více než 4 letech a řízení o návrhu na obnovu trestního řízení dosud trvá. Pokud jde o b) složitost řízení, předmětem řízení o návrhu na obnovu trestního řízení je návrh na jeho obnovu, nejedná se o věc skutkově ani právně složitou, tyto typy věcí jsou rozhodovány zpravidla ve veřejném zasedání u jediného stání a soud zjišťuje a právně posuzuje toliko způsobilost nově doloženého důkazu (důkazů) zvrátit výsledek původního pravomocného rozhodnutí v meritu věci, tedy provádí pouze nový navržený a doložený důkaz a hodnotí ho ve vztahu k původnímu pravomocnému rozhodnutí v meritu věci. Není tu tak důvod pro délku řízení v horizontu let, natož pak 4 let. Pokud jde o c) jednání žalobkyně, žalobkyně nejednala tak, že by přispěla k nějakým průtahům v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení, byla to naopak ona, kdo využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy, když minimálně dne 16. 6. 2019 žádala soud o projednání návrhu a poté dne 18. 6. 2019 prostřednictvím [Anonymizováno] [Anonymizováno] projednání urgovala. Pokud jde o d) postup orgánů veřejné moci během řízení, postup soudu byl zcela zjevně nedůvodný, svědčící o lhostejnosti soudu k návrhu žalobkyně na obnovu trestního řízení, když jej neprojednal, přestože se nejednalo o věc komplikovanou a projednání fakticky nebránila žádná překážka. Pokud jde o e) význam předmětu řízení pro žalobkyni, žalobkyně považovala pravomocné rozhodnutí v meritu věci za nespravedlivé a řízení o návrhu na jeho obnovu, kdy doložila nový důkaz – korespondenci spoluodsouzené, kde ji vyviňuje, vnímala jako stěžejní prostředek ochrany svých práv, když vykonávala trest odnětí svobody a žila tak v očekávání, že dojde k obnově trestního řízení a bude propuštěna. V době, kdy soud přistoupil k prvnímu úkonu, již prakticky celý trest vykonala. Vzhledem k tomu, že není v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení dosud rozhodnuto, v žalobkyni to vzbuzuje pochybnost o fungování systému práva, neboť pokud bude obnova řízení povolena, bude možné již v obnoveném řízení pouze konstatovat, že žalobkyně vykonala trest neoprávněně. Tomu by mělo právě řízení o návrhu na obnovu trestního řízení jako prostředek ochrany práva být způsobilé zamezit. Dále uvedla, že nesouhlasí s tvrzením žalované, že je třeba zvážit také okolnost, že žalobkyně byla pravomocně odsouzena i v jiných trestních řízeních. Měla za to, že pro posouzení, zda došlo v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení k porušení povinnosti učinit úkon, resp. vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, je to irelevantní. Z tohoto hlediska její trestní minulost nemá žádný význam. Námitky žalované směřující k osobní charakteristice žalobkyně jsou bezpředmětné. Fakt, že žalobkyně má trestní minulost, nemůže znamenat, že si vůči ní může soud počínat svévolně. Dále uvedla, že v důsledku výše uvedeného nesprávného úředního postupu porušením povinnosti učinit úkon, resp. vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, vznikla žalobkyni nemajetková újma, spočívající v tom, že žalobkyně byla v nejistotě o výsledku řízení, do níž byla žalobkyně v důsledku neučinění úkonu, resp. nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě uvedena a v ní tak udržována, tedy soud ji ponechal v nejistotě stran toho, jak bude její návrh posouzen a zda dojde k obnově trestního řízení, tedy byla v neustálém očekávání, zda soud rozhodne v její prospěch, tedy nemohla si být jistá, zda je jí uložený trest oprávněný a trest nevykoná zbytečně. Dle výkladu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejích činnosti (dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“) v takovýchto případech je třeba vycházet z domněnky, že takováto nemajetková újma vzniká vždy. Neboť je tu vždy nejistota o výsledku řízení, do níž byla osoba obviněná v důsledku neučinění úkonu nebo nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě uvedena a v ní tak udržována. Dále uvedla, že podle výše uvedených okolností případu ad a) až e) je třeba poskytnout žalobkyni náhradu nemajetkové újmy v podobě zadostiučinění v penězích ve výši 100 000 Kč. Tj. za každý rok trvání řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení až do učinění úkonu soudu dne 1. 8. 2019 přiznat 15 000 – 20 000 Kč, a za každý takový rok přiznat navýšení o 5 000 Kč (25 000 Kč x 4 roky = 100 000 Kč). Dále uvedla, že nesouhlasí s tvrzením žalované, že je třeba zvážit také okolnost, že žalobkyně byla pravomocně odsouzena i v jiných trestních řízeních. Z tohoto hlediska její trestní minulost nemá žádný význam. Námitky žalované směřující k osobní charakteristice žalobkyně jsou bezpředmětné. Fakt, že žalobkyně má trestní minulost, nemůže znamenat, že způsobí-li jí soud svévolí újmu, nemá nárok na náhradu této újmy. Žalobkyně dále uvedla, že před uplatněním nároku žalobou u soudu v tomto řízení uplatnila nárok u [Anonymizováno] [Anonymizováno] podáním ze dne 18. 9. 2019, [Anonymizováno] [Anonymizováno] nárok postoupilo [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] na její podání dosud nereagovalo a nárok nepřiznalo a neuhradilo žalobkyni ničeho. Žalobkyně dále uvedla, že nesouhlasí s tvrzením žalované, že právo dle žaloby je promlčeno. Dle výše uvedeného zákona takovéto právo se promlčuje za 6 měsíců ode dne, kdy se osoba poškozená dozvěděla o vzniklé nemajetkové újmě (subjektivní lhůta). Tato lhůta však nemůže počínat, jak tvrdí žalovaná, po ukončení řízení v meritu věci, ale nejdříve v okamžiku, kdy byl předmětný úkon soudem skutečně učiněn, resp. rozhodnutí vydáno. Právě v tom okamžiku totiž může osoba poškozená reálně posoudit, jaká byla délka prodlení soudu a jaká jí vznikla újma. V době ukončení řízení v meritu věci se žalovaná nedozvěděla a ani dozvědět nemohla, že soud bude v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení otálet s úkonem, resp. s rozhodnutím, neměla tedy ještě důvod cokoli uplatňovat. Takovéto posouzení počátku promlčecí lhůty by bylo absurdní a vedlo by ke zcela nesmyslným důsledkům. Tedy, pokud by počátek promlčecí lhůty nastal po ukončení řízení v meritu věci, tak by později v řízení o návrhu na jeho obnovu bylo neučinění úkonu nebo nevydání rozhodnutí prakticky neodškodnitelné, neboť právo by se vždy promlčelo dříve, než by vůbec mělo možnost vzniknout. Takovéto posouzení počátku promlčecí lhůty by bylo o to více absurdní, pokud by v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení byla jeho obnova povolena a v následujícím obnoveném řízení v meritu věci by bylo zjištěno, že trest osoba vykonává neoprávněně.

2. Žalovaná žalobu navrhla zamítnout. Uvedla, že souhlasí s tvrzením žalobkyně, že proti žalobkyni jako obžalované bylo vedeno trestní řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 18/2015. Doplnila, že v řízení v meritu věci bylo rozhodnuto, že žalobkyně je vinna, že spáchala přečiny krádeže a byla odsouzena k trestu odnětí svobody. Dne 27. 3. 2015 žalobkyně podala odvolání. Uvedla, že souhlasí s tvrzením žalobkyně, že následně bylo vedeno odvolací řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 To 143/2015. Doplnila, že bylo rozhodnuto o změně rozhodnutí soudu I. stupně dne 21. 5. 2015 tak, že bylo změněno rozhodnutí ve výroku o trestu. Rozhodnutí v meritu věci tak nabylo právní moci dne 21. 5. 2015. Žalobkyně podala dovolání. Následně bylo vedeno dovolací řízení. Bylo rozhodnuto dovolacím soudem o odmítnutí dovolání dne 26. 8. 2015. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 10. 2015. Uvedla, že souhlasí s tvrzením žalobkyně, že žalobkyně podala návrh na povolení obnovy výše uvedeného trestního řízení, ale ne v půlce roku 2015, ale dne 25. 11. 2015. Uvedla, že souhlasí s tvrzením žalobkyně, že v době podání žaloby v tomto řízení ještě nebylo o návrhu na obnovu trestního řízení rozhodnuto. Doplnila, že následně v průběhu tohoto řízení bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu dne 1. 8. 2019, žalobkyně podala stížnost, bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti dne 30. 9. 2019, rozhodnutí nabylo právní moci. Uvedla, že tvrzení žalobkyně, která vylíčila v žalobě, je nutno podřadit pod zákonné ustanovení § 13 odst. 1 věta třetí zák. č. 82/1998 Sb., upravující nesprávný úřední postup porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Uvedla, že však nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že podle a) celkové délky řízení, b) složitosti řízení, c) jednání žalobkyně, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro žalobkyni, ve výše uvedeném trestním řízení, a to právě a výlučně v řízení o návrhu na jeho obnovu, došlo k nesprávnému úřednímu postupu porušením povinnosti učinit úkon, resp. vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Pokud jde o kritéria ad a) až e), které tvrdila žalobkyně, žalovaná samotná tato kritéria nezpochybnila. Uvedla však, že dle výkladu výše uvedeného zákonného ustanovení se při posouzení, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, tj. při posouzení přiměřenosti lhůty, do celkové délky trestního řízení nezapočítává doba řízení o návrhu na jeho obnovu. Totiž, ačkoliv je řízení o návrhu na obnovu řízením, kde je vydáváno rozhodnutí ve věci samé, tj. v meritu věci, nejde o poslední rozhodnutí ve věci, tj. nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí. Řízení o návrhu na obnovu trestního řízení je totiž součástí celého procesu uplatňování práva u soudu, zahrnujícího původní řízení ve věci samé, tj. v meritu věci, ohledně něhož může být navrhována obnova, a až pokud je povolena, případné navazující obnovené řízení ve věci samé, tj. znovu v meritu věci. Dále nezpochybnila okolnosti dle kritérií ad a) až e), které tvrdila žalobkyně, jen uvedla, že je třeba také přihlédnout i k okolnosti, že žalobkyně byla v minulosti opakovaně odsouzena za obdobnou trestnou činnost, například v řízení u Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 140/2018 a v řízení u Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 109/2018. Uvedla, že má tak za to podle a) celkové délky řízení, b) složitosti řízení, c) jednání žalobkyně, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro žalobkyni, pokud jde o výše uvedené trestní řízení, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Pak vzhledem k tomu, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu porušením povinnosti učinit úkon, resp. vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, nebyla naplněna již první z podmínek pro vznik nároku. Nadto uvedla, že podle tvrzení žalobkyně, která vylíčila v žalobě, nemohla v důsledku jí tvrzených okolností nesprávného úředního postupu porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí tvrzená nemajetková újma vzniknout. Dle výkladu výše uvedeného zákonného ustanovení se totiž v daném případě, když jde o úsek neboli část trestního řízení, tj. řízení o povolení jeho obnovy, neuplatní domněnka vzniku takovéto jí tvrzené nemajetkové újmy. Jinou nemajetkovou újmu netvrdila. Pak vzhledem k tomu, že nedošlo k vzniku takovéto újmy, nebyla naplněna ani druhá z podmínek pro vznik nároku. Dále žalovaná jen poukázala na to, že dle výkladu výše uvedeného zákonného ustanovení se pak v daném případě neuplatní ani domněnka výše peněžitého zadostiučinění. Dále doplnila, že má proto za to, že žalobkyně tedy netvrdila vznik újmy a výši peněžitého zadostiučinění a neprokázala je. Uvedla, že souhlasí s tvrzením žalobkyně, že uplatnila nárok u příslušného orgánu před podáním žaloby. V době podání žaloby v tomto řízení nebylo příslušným orgánem ještě stanovisko sděleno a nárok nebyl uspokojen. Doplnila, že po zahájení řízení v této věci již příslušný orgán stanoviskem ze dne 22. 9. 2020 sdělil žalobkyni, že nárok nepřiznává a nárok nebyl uspokojen. Dále se nevyjádřila k okolnostem dle kritérií ad a) až e), ke kterým je třeba přihlédnout při stanovení formy zadostiučinění a výše peněžitého zadostiučinění, které tvrdila žalobkyně. Jen uvedla, že je třeba přihlédnout i k okolnosti, že žalobkyně byla v minulosti opakovaně odsouzena za obdobnou trestnou činnost, například v řízení u Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 140/2018 a v řízení u Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 109/2018, která vznik újmy a peněžité zadostiučinění vylučuje, tedy že přiznání peněžitého zadostiučinění by bylo v rozporu se zákonem a také dobrými mravy. Žalovaná konečně uvedla, že právo dle žaloby je promlčeno. Podle výše uvedeného zákona se takovéto právo promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se osoba poškozená dozvěděla o vzniklé nemajetkové újmě (subjektivní lhůta). Tato lhůta počíná dnem právní moci posledního rozhodnutí ve věci samé, tj. v meritu věci, tj. rozhodnutí, kterým se řízení končí, v daném případě dnem 14. 10. 2015. Tehdy se žalobkyně dozvěděla o vzniklé nemajetkové újmě. Ke dni podání žaloby v tomto řízení tak promlčecí lhůta uplynula. Právo dle žaloby se tak promlčelo a nelze jej v tomto řízení přiznat.

3. Soud v původním řízení před soudem I. stupně rozhodl rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 29 C 126/2020-84 ze dne 3. 3. 2022, že žaloba se zamítá (výrok I.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II.).

4. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozhodl usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 164/2022-102 ze dne 21. 6. 2023, že rozsudek soudu I. stupně se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl závazný právní názor, že soud prvního stupně při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. v konkrétním případě si byl vědom, že žalobkyně požaduje zadostiučinění za relativně samostatný úsek trestního řízení (viz odůvodnění rozsudku pod bodem 12.), avšak vycházel jak z judikatury ESLP (rozsudek ve věci [Anonymizováno] proti [Anonymizováno] a ve věci [Anonymizováno] proti [Anonymizováno]), tak Nejvyššího soudu ( 30 Cdo 2780/2015, 30 Cdo 320/2018, 30 Cdo 2742/2009), dle kterých se do celkové délky trestního řízení nezapočítává délka řízení o návrhu na jeho obnovu a teprve v případě povolení obnovy se do celkové délky řízení započítává délka následujícího řízení. Vycházel tak z délky trestního řízení, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 18/2015 v trvání cca 7 měsíců (od 5. 2. 2015 do 18. 10. 2015), když k povolení obnovy řízení nedošlo, tuto délku řízení pak poměřil i podle jednotlivých kritérií dle ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že v daném případě k žádnému nesprávnému úřednímu postupu porušením povinnosti učinit úkon, resp. vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě v celém trestním řízení nedošlo, celková délka trestního řízení byla přiměřená a z tohoto důvodu žalobu zamítl. Za situace, kdy žalobkyně vymezila skutek, jenž tvoří základ procesního nároku tak, že požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu za relativně samostatné řízení od podání návrhu na obnovu řízení dne 25. 11. 2015 do projednání návrhu na obnovu řízení po 4 letech dne 1. 8. 2019 (viz usnesení Městského soudu v Brně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení ze dne 1. 8. 2019, č. j. 1 T 18/2015-383), tak soud prvního stupně nepostupoval v souladu s obsahem žaloby, pokud ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. hodnotil samostatný úsek trestního řízení v rámci předchozího, již skončeného trestního řízení od sdělení obvinění podezřelé (žalobkyni) dne 5. 2. 2015 do pravomocného rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání odsouzené (žalobkyně) dne 18. 10. 2015, tj. úsek v trvání cca 7 měsíců, jak uvedeno shora (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015 k otázce rozdělení trestního řízení na relativně samostatné úseky). Odvolání žalobkyně v tomto směru bylo proto shledáno důvodným. Pokud tedy soud prvního stupně žalobu zamítl se závěrem, že ..k žádnému nesprávnému úřednímu postupu porušením povinnosti učinit úkon, resp. vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě v celém výše uvedeném trestním řízení nedošlo, celková délka výše uvedeného trestního řízení byla přiměřená.., pak tento jeho závěr byl nesprávný, a proto bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. a/, § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož je rozhodnutí soudu prvního stupně co do právního posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění ohledně žalobkyní vymezeného relativně samostatného úseku trestního řízení nesprávné, pak v dalším řízení soud prvního stupně po zhodnocení všech kritérií uvedených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu k řízení o návrhu na obnovu řízení znovu posoudí důvodnost žaloby a případnou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyně, neopomene se vypořádat se všemi skutečnostmi tvrzenými účastníky a jejich argumenty ve vztahu k naplnění jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a znovu o věci rozhodne.

5. V původním řízení a v tomto dalším řízení před soudem I. stupně z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 18/2015, konkrétně ze všech jeho listin, soud měl za prokázáno, že výše uvedené trestní řízení probíhalo tak, že bylo [Anonymizováno] [Anonymizováno] sděleno obvinění podezřelé (žalobkyni) dne 5. 2. 2015, bylo rozhodnuto o jejím vzetí do vazby dne 7. 2. 2015, v řízení u Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 18/2015 bylo nařízeno hlavní líčení dne [datum], byl ustanoven obžalované obhájce dne 12. 2. 2015, obžalovaná podala stížnost proti vzetí do vazby dne 16. 2. 2015, bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti dne 25. 2. 2015, proběhlo hlavní líčení dne 10. 3. 2015, kde obžalovaná zčásti vypovídala a byly provedeny důkazy, líčení bylo odročeno na [datum], proběhlo další hlavní líčení dne [datum], kde vypovídala spoluobžalovaná a svědci a bylo rozhodnuto, že obžalovaná je vinna z některých skutků obžaloby sama a z některých společně se spoluobžalovanou, šlo o více skutků, a to přesto, že byla již za takové činy v minulosti odsouzena, a byla odsouzena k trestu odnětí svobody a k náhradě škody, a byla v případě jednoho skutku zproštěna obžaloby, a zároveň bylo rozhodnuto, že se ponechává ve vazbě dne 27. 3. 2015, obžalovaná podala odvolání dne 9. 4. 2015, bylo vedeno odvolací řízení u Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 143/2015, bylo nařízeno veřejné zasedání dne [datum], proběhlo veřejné zasedání dne [datum], kdy bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu I. stupně se mění ve výroku o trestu tak, že obžalovaná byla odsouzena k trestu odnětí svobody dne 21. 5. 2015, rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 5. 2015, byla vedena porozsudková agenda, odsouzená v té době vykonávala trest z předchozího odsouzení, následně nastoupila trest z odsouzení v tomto trestním řízení, odsouzená podala dovolání dne 15. 6. 2015, které doplnila dne 5. 8. 2015, soud provedl úkony spojené s dovoláním, proběhlo řízení u Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1017/2015, kdy bylo rozhodnuto, že dovolání se odmítá dne 26. 8. 2015, rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 10. 2015, byla vedena porozsudková agenda, odsouzená podala žádost o ustanovení obhájce pro mimořádné opravné prostředky, které uvedla jako „stížnost a návrh na obnovu řízení“ dne 29. 9. 2015, odsouzená podala „žádost o obnovu řízení“ dne 25. 11. 2015 a odkázala na již ve spisu založený důkaz – dopis spoluodsouzené a znovu jej předložila, znovu požádala o ustanovení obhájce dne 25. 11. 2015, spis soud zapůjčil [Anonymizováno] [Anonymizováno] na jeho žádost, odsouzená podala u [Anonymizováno] [Anonymizováno] podnět k šetření ve vztahu k řízení o návrh na obnovu trestního řízení, spis soud zapůjčil [Anonymizováno] na jeho žádost, podnět byl [Anonymizováno] odložen dne 18. 2. 2016, což potvrdil i dopis ze dne 16. 2. 2022 uvedený ve zjištění níže, spis byl [Anonymizováno] vrácen dne 10. 3. 2016, soud provedl další porozsudkovou agendu, bylo rozhodnuto jiným soudem o podmínečném propuštění odsouzené z výkonu trestu za současného uložení [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] na [Anonymizováno] [Anonymizováno] dne [datum], odsouzená se v jiném řízení neosvědčila, odsouzená zaslala urgenci návrhu na obnovu řízení dne 18. 6. 2019, bylo rozhodnuto o ustanovení obhájce dne 8. 7. 2019, bylo nařízeno veřejné zasedání dne [datum], proběhlo veřejné zasedání dne [datum], vypovídala odsouzená a byl proveden jí doložený důkaz, bylo rozhodnuto, že návrh na obnovu řízení se zamítá, odsouzená podala stížnost již tohoto dne, bylo vedeno odvolací řízení u Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 322/2019, proběhlo veřejné zasedání, bylo rozhodnuto, že stížnost se zamítá dne 30. 9. 2019, vedena porozsudková agenda, odsouzená se neosvědčila a byl nařízen výkon zbytku trestu dne 28. 5. 2019. Z dopisu [právnická osoba] ze dne 8. 12. 2021 a ze dne 16. 2. 2022 založených ve spisu v tomto řízení vyplynulo, že následně odsouzená podala u [právnická osoba] stížnost pro porušení zákona v trestním řízení, dosud nebyla vyřešena, a dále dala u [právnická osoba] podnět k dohledové činnosti ve vztahu k průběhu řízení o návrhu na obnovu trestního řízení, podnět byl odložen dne 14. 1. 2022.

6. Dle závazného právního názoru odvolacího soudu uvedeného výše, kdy uvedl, že žalobkyně vymezila skutek tak, že je třeba hodnotit, tedy i zjišťovat, část neboli úsek trestního řízení, tj. řízení o povolení jeho obnovy, nikoli celé nebo tuto část v rámci celého trestního řízení, tak v daném případě z již výše uvedených důkazů soud měl za prokázáno, co podle právního posouzení uvedeného níže zákon neuvádí žádná kritéria pro zjištění, bylo tak na místě použít analogicky kritéria pro zjištění v případech skutků podřaditelných pod § 13 odst. 1 věta druhá či třetí zák. č. 82/1998 Sb., tj. kritéria výslovně uvedená v zákoně v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to: a) celková délka řízení, b) složitost řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých ostatní průtahy v řízení, d) postup orgánů veřejné moci během řízení a e) význam předmětu řízení pro poškozeného. Pak co se týká kritéria a) celková délka řízení, výše uvedená část neboli úsek trestního řízení, tj. řízení o povolení jeho obnovy, trvalo od 25. 11. 2015, kdy byl podán žalobkyní návrh na povolení jeho obnovy, do 30. 9. 2019, kdy byla zamítnuta stížnost proti rozhodnutí, že návrh na povolení obnovy se zamítá. Co se týká kritéria b) složitost řízení, výše uvedená část neboli úsek trestního řízení, tj. řízení o povolení jeho obnovy, probíhalo ve dvou stupních soudní soustavy, po hmotněprávní a procesní stránce nešlo o náročné řízení, rozsah ani různorodost důkazů nebyla velká, procesní aktivita účastníků, tedy odsouzené (žalobkyně) nebyla četná, srozumitelnost jejích podání a procesních návrhů byla mírně snížena. Co se týká kritéria c) jednání žalobkyně, kterým přispěla k průtahům v řízení, a k tomu, zda využila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, v této části nebo úseku trestního řízení, tj. v řízení o povolení jeho obnovy, nešlo o aktivitu odsouzené (žalobkyně) ryze obstrukčního charakteru, tedy nedávala opakovaně nejasná podání, nenavrhovala provedení mnoha důkazů, neměnila svá tvrzení nebo návrhy, naopak urgovala průtahy řízení na povolení obnovy řízení u soudu a i u [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Co se týká kritéria d) postup orgánů veřejné moci během řízení, v části neboli úseku trestního řízení, tj. v řízení o povolení jeho obnovy, soud nerozhodl v co nejkratším možném čase při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, úkony nečinil soustavně a soustředěně, byl bezdůvodně nečinný, kdy bezdůvodně neučinil žádný úkon téměř 4 roky. Co se týká kritéria e) význam předmětu řízení pro poškozenou, v této části neboli úseku trestního řízení, tj. řízení o povolení jeho obnovy, odsouzená ví a v daném případě odsouzená (žalobkyně) věděla, že byla již pravomocně uznána vinnou a odsouzena k trestu odnětí svobody, byly již jí využity a projednány všechny řádné i mimořádné opravné prostředky, věděla nebo musela vědět, že v této části neboli úseku trestního řízení se na tom ani nic nezmění, ve smyslu, že změnit nemůže, že je (pouze) rozhodováno, zda bude na základě jí předloženého nového důkazu vůbec povolena obnova trestního řízení, či nikoli, až v tom případě, že bude povolena, bude znovu projednáváno, zda je vinna a její trest, a nebyla tímto zasažena z pohledu svého věku a zasažen zdravotní stav žalobkyně, má tak pro ni objektivně nižší význam. Dále z úřední činnosti soudu (online náhledem do aplikace soudu I. stupně – [Anonymizováno]) vyplynulo, že jiná srovnatelná řízení o povolení obnovy trestního řízení, tj. srovnatelná dle celkové délky řízení, složitosti věci, jednání poškozeného, postupu orgánů veřejné moci během řízení, významu předmětu řízení pro poškozeného, trvala od 2 měsíců do půl roku. Nakonec soud porovnal výše uvedené řízení o povolení obnovy trestního řízení a výše uvedená jiná srovnatelná řízení. Z tohoto „užšího náhledu“, tj náhledu (pouze) na úsek neboli část trestního řízení, tj. řízení o povolení jeho obnovy, měl za to, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, když soud v této části neboli úseku trestního řízení, tj. v řízení o povolení jeho obnovy, bezdůvodně neučinil žádný úkon téměř 4 roky. Vzhledem k tomu, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, soud se dále zabýval zjištěním vzniku újmy, kterou tvrdí žalobkyně, a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Soud neměl za prokázáno, tedy měl za vyvráceno, že ke vzniku újmy, kterou tvrdí žalobkyně, došlo, resp. že je tu příčinná souvislost mezi výše uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou, kterou tvrdí žalobkyně. Dle právního posouzení níže totiž v tomto případě újma, kterou tvrdí žalobkyně, tj. dle obsahu nejistota žalobkyně o výsledku trestního řízení, do níž byla v důsledku v dané části neboli úseku trestního řízení, tj. v řízení o povolení jeho obnovy bezdůvodným neučiněním žádného úkonu téměř 4 roky, uvedena a v ní tak udržována, tu nebyla, ve smyslu, že být nemohla. Jak soud uvedl v právním posouzení níže, pokud jsou totiž tato řízení o povolení obnovy trestního řízení vedena z důvodu objektivní povahy, tedy nikoliv z důvodu pochybení rozhodujících orgánů jako orgánů veřejné moci, tak vzhledem k tomu, že již bylo vydáno poslední rozhodnutí, které bylo v řízení vydáno, tak účastník původního řízení, o kterém se v řízení o návrhu na jeho obnovu rozhoduje, zda bude obnova povolena, či nikoli, není, ve smyslu, že nemůže být, v nejistotě o výsledku trestního řízení, tedy nemůže mu z toho vznikat žádná takováto nemajetková újma, když už je mu výsledek řízení z posledního rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno, znám. Až v případech, kdy je v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení povolena obnova, tak ve chvíli, kdy je vedeno obnovené řízení, již totiž je osoba, proti které je trestní řízení vedeno, v nejistotě ohledně jeho výsledku znovu. Vzhledem k tomu, že k vzniku újmy, kterou tvrdí žalobkyně, nedošlo, resp. že v příčinné souvislosti tento nesprávný úřední postup a újma nebyli, se soud již nezabýval, ve smyslu že by bylo nadbytečné se zabývat, zjištěním formy zadostiučinění a výše peněžitého zadostiučinění.

7. Pouze a jen nad rámec zjištění výše si soud přesto dovoluje uvést, že tak, jak žalobkyně vymezila skutek, je na místě také hodnotit, tedy i zjišťovat, nejen část neboli úsek trestního řízení, tj. řízení o povolení jeho obnovy, ale celé trestní řízení. Zákon totiž, byť analogicky, výslovně ukládá hodnotit podle kritéria a) celková délka řízení a dle výkladu se tím má na mysli celé trestní řízení, tedy od sdělení obvinění do pravomocného rozhodnutí o posledním opravném prostředku. Tak v daném případě z již výše uvedených důkazů soud měl za prokázáno, že zákon kritéria pro zjištění výslovně uvádí, bylo dle právního posouzení níže tak na místě použít tato kritéria pro zjištění, tj. kritéria výslovně uvedená v zákoně v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to: a) celková délka řízení, b) složitost řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých ostatní průtahy v řízení, d) postup orgánů veřejné moci během řízení a e) význam předmětu řízení pro poškozeného. Pak co se týká kritéria a) celková délka řízení, výše uvedené trestní řízení trvalo od 5. 2. 2015, kdy bylo podezřelé (žalobkyni) [právnická osoba] sděleno obvinění, do 18. 10. 2015, kdy bylo odmítnuto dovolání odsouzené (žalobkyně) proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Vzhledem k právnímu posouzení níže, že se do celkové délky trestního řízení doba řízení o návrhu na jeho obnovu nezapočítává, trestní řízení tak následně poté netrvalo, tj. v době řízení a návrhu na jeho obnovu, a ani následně poté netrvalo, neboť návrh byl zamítnut a k žádnému obnovenému řízení ve věci samé, tj. znovu v meritu věci, tak nedošlo. Co se týká kritéria b) složitost řízení, výše uvedené trestní řízení probíhalo ve dvou stupních soudní soustavy, bylo podáno dovolání a stížnost pro porušení zákona, po hmotněprávní a procesní stránce nešlo o náročné řízení, rozsah ani různorodost důkazů nebyla velká, procesní aktivita účastníků, tedy obviněné a poté obžalované (žalobkyně) byla četná, srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů nebyla snížena, využila všech řádných a mimořádných opravných prostředků, které nebyly úspěšné. Co se týká kritéria c) jednání žalobkyně, kterým přispěla k průtahům v řízení, a k tomu, zda využila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, ve výše uvedeném trestním řízení nešlo o aktivitu obviněné a poté obžalované (žalobkyně) ryze obstrukčního charakteru, tedy nedávala opakovaně nejasná podání, nenavrhovala provedení mnoha důkazů, neměnila svá tvrzení nebo návrhy, naopak urgovala průtahy řízení v průběhu řízení o jejím návrhu na jeho obnovu u soudu a i u [právnická osoba]. Co se týká kritéria d) postup orgánů veřejné moci během řízení, ve výše uvedeném trestním řízení soud měl snahu rozhodnout v co nejkratším možném čase při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, úkony činil soustavně a soustředěně, pokud byl bezdůvodně nečinný v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení, kdy bezdůvodně neučinil žádný úkon téměř 4 roky, vzhledem k právnímu posouzení níže, kdy do celkové délky řízení se doba řízení o návrhu na obnovu trestního řízení nezapočítává, tato okolnost neměla význam, resp. neprojevila se. Co se týká kritéria e) význam předmětu řízení pro poškozenou, ve výše uvedeném trestním řízení šlo o řízení, ve kterém byla omezena osobní svoboda žalobkyně vzetím do vazby a poté výkonem trestu odnětí svobody, jednalo se tak typicky o řízení, které má zvýšený význam pro poškozenou (žalobkyni), nebylo však zjištěno, že by byl tímto zasažen věk a zdravotní stav žalobkyně. Dále z úřední činnosti soudu (online náhledem do aplikace soudu I. stupně – [Anonymizováno]) vyplynulo, že jiná srovnatelná trestní řízení, tj. srovnatelná dle celkové délky řízení, složitosti věci, jednání poškozeného, postupu orgánů veřejné moci během řízení, významu předmětu řízení pro poškozeného, trvala 1 až 2 roky. Nakonec soud porovnal výše uvedené trestní řízení a výše uvedená jiná srovnatelná řízení. A měl za to, že z tohoto „širšího náhledu“, tj náhledu na celé trestní řízení, resp. část neboli úsek, tj. řízení o povolení jeho obnovy, v rámci celého trestního řízení, k nesprávnému úřednímu postupu porušením povinnosti učinit úkon, resp. vydat rozhodnutí v přiměřená lhůtě nedošlo, když celková délka trestního řízení byla přiměřená. Vzhledem k tomu, že k nesprávnému úřednímu postupu porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě nedošlo, soud se již nezabýval, ve smyslu, že by bylo nadbytečné se zabývat, zjištěním vzniku újmy, kterou tvrdí žalobkyně, resp, příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a vzniklou újmou, formy zadostiučinění a výše peněžitého zadostiučinění.

8. Ze shodných tvrzení účastníků, se kterými byla v souladu i žádost ze dne [datum], postoupení žádosti ze dne [datum] a dopis „[jméno FO] – potvrzení příjmu“ ze dne [datum], soud měl za prokázáno, že nárok žalobkyně uplatnila ještě před podáním žaloby u soudu v tomto řízení žádostí dne [datum] u [právnická osoba]. [právnická osoba] postoupilo tuto žádost nejpozději dne 21. 10. 2019 [právnická osoba].

9. Ze stanoviska ze dne [datum] soud měl za prokázáno, že [právnická osoba] sdělilo žadatelce (žalobkyni), že jí nárok nepřiznává z důvodu, že je právo již promlčeno, dále z důvodu, že při posouzení, zda došlo k porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, se do celkové délky řízení délka řízení o návrhu na jeho obnovu nezapočítává, a dále z důvodu, že páchá dlouhodobě trestnou činnost, za niž je opakovaně odsuzována, a nárok ani z části neuspokojilo.

10. Z důkazů uvedených výše soud měl za prokázáno, že žalobkyně se dozvěděla o jí v žalobě tvrzené vzniklé nemajetkové újmě v průběhu řízení o návrhu na obnovu výše uvedeného trestního řízení, když ji soud předvolal k veřejnému zasedání, tj. dne [datum]. Promlčecí doba práva (nároku) na zadostiučinění jí tvrzené nemajetkové újmy se pak stavěla (neběžela) ode dne, kdy žalobkyně uplatnila nárok dle žaloby k předběžnému projednání u příslušného úřadu, tj. od [datum], do dne kdy došlo ke skončení předběžného projednání, tj. do [datum]. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala žalobu u soudu dne [datum], promlčecí doba 6 měsíců (subjektivní lhůta) práva (nároku) na zadostiučinění jí tvrzené nemajetkové újmy tak ode dne, kdy se žalobkyně dozvěděla o jí tvrzené vzniklé nemajetkové újmě, neuplynula.

11. Dle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [Anonymizováno] č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené8a) lhůtě. Dle odst. 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

12. Dle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odst. 2 zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Dle § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Dle 35 odst. 1 promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

14. Soud právně posoudil, že bylo vedeno trestní řízení u soudu ve věci přečinů krádeže proti obviněné, následně obžalované a poté odsouzené (v tomto řízení žalobkyně). Průběh trestního řízení byl takový, jak je uvedeno ve zjištění výše. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá u soudu po žalované svého práva (nároku) na zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu vzniklou při výkonu státní moci v části neboli úseku výše uvedeného trestního řízení, tj. v řízení o návrhu na jeho obnovu, bezdůvodným neučiněním úkonu téměř 4 roky. Dle výkladu gramatického, logického, systematického a teleologického, za použití judikatury vyšších soudů a Evropského soudu pro lidská práva a komentářové literatury, zák. č. 82/1998 Sb. obsahuje úpravu institutu nároku na náhradu škody způsobené při výkonu státní moci. Jde o speciální úpravu institutu nároku na náhradu škody k obecné úpravě v zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tento zák. č. 82/1998 Sb. upravuje dva základní typy nároků, a to nárok na náhradu škody (nemajetkové újmy) způsobené rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, anebo nesprávným úředním postupem. V případě nároku na náhradu škody (nemajetkové újmy) způsobené nesprávným úředním postupem zákon pojem „nesprávný úřední postup“ nedefinuje, kromě dvou případů. Prvním případem je případ porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá) a druhým případem je případ, kdy nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí).

1. Dle závazného právního názoru odvolacího soudu uvedeného výše, kdy uvedl, že žalobkyně vymezila skutek tak, že je třeba hodnotit, tedy i právně posuzovat, část neboli úsek trestního řízení, tj. řízení o povolení jeho obnovy, nikoli celé nebo tuto část v rámci celého trestního řízení, tak v daném případě soud věc podřadil pod zákonné ustanovení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 věta prvá zák. č. 82/1998 Sb. (alespoň nic jiného z něho nevyplynulo). Pokud by odvolací soud totiž měl na mysli, že je třeba podřadit skutek pod zákonné ustanovení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě dle § 13 odst. 1 věta třetí zák. č. 82/1998 Sb., muselo by být hodnoceno, tj. činěno zjištění i právně posuzováno, dle výslovného kritéria uvedeného v zákona a) celková délka řízení celé trestní řízení, nikoli jen jeho část neboli úsek, v daném případě řízení o jeho obnovu. Dle výkladu gramatického, logického, historického a výkladu dle účelu a smyslu, za použití judikatury vyšších soudů, pro vznik práva (nároku) na náhradu nemajetkové újmy v takovém případě musí být splněny, tedy tvrzeny a prokázány, tři podmínky, a to podmínka nesprávného úředního postupu, podmínka vzniku nemajetkové újmy a podmínka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy. Pokud není splněna byť jedna z těchto podmínek, nárok na náhradu újmy vůči státu nevznikl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4231/2010). Jde o objektivní odpovědnost státu, tedy odpovědnost bez ohledu na zavinění. Soud tak nejprve posuzoval první podmínku pro vznik práva (nároku), tj. podmínku nesprávného úředního postupu. Co se týká tvrzení žalobkyně a žalované, bylo tak na místě použít analogicky kritéria pro zjištění v případě skutků podřaditelných pod § 13 odst. 1 věta druhá či třetí zák. č. 82/1998 Sb., tj. kritéria výslovně uvedená v zákoně v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to: a) celková délka řízení, b) složitost řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých ostatní průtahy v řízení, d) postup orgánů veřejné moci během řízení a e) význam předmětu řízení pro poškozeného. Jde totiž o natolik obdobné skutky, že kritéria pro jejich právní posouzení lze i v případě skutku v tomto řízení použít (k vysvětlení kritérií srov. například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. 30 Cdo 231/2013). Pak tedy uvážil dle kritéria a) celková délka řízení, že část neboli úsek trestního řízení, tj. řízení o povolení jeho obnovy, trvalo téměř 4 roky. Soud dále uvážil dle kritéria b) složitost řízení, že část neboli úsek trestního řízení, tj. řízení o povolení jeho obnovy, probíhalo ve dvou stupních soudní soustavy, po hmotněprávní a procesní stránce nešlo o náročné řízení, rozsah ani různorodost důkazů nebyla velká, procesní aktivita účastníků, tedy odsouzené (žalobkyně) nebyla četná, srozumitelnost jejích podání a procesních návrhů byla mírně snížena. Soud dále uvážil dle kritéria c) jednání žalobkyně, kterým přispěla k průtahům v řízení, a k tomu, zda využila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, že v této části nebo úseku trestního řízení, tj. v řízení o povolení jeho obnovy, nešlo o aktivitu odsouzené (žalobkyně) ryze obstrukčního charakteru, tedy nedávala opakovaně nejasná podání, nenavrhovala provedení mnoha důkazů, neměnila svá tvrzení nebo návrhy, naopak urgovala průtahy řízení na povolení obnovy trestního řízení u soudu a i u [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Soud uvážil dle kritéria d) postup orgánů veřejné moci během řízení, že v části neboli úseku trestního řízení, tj. v řízení o povolení jeho obnovy, soud nerozhodl v co nejkratším možném čase při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, úkony nečinil soustavně a soustředěně, byl bezdůvodně nečinný, kdy bezdůvodně neučinil žádný úkon téměř 4 roky. Soud uvážil dle kritéria e) význam předmětu řízení pro poškozenou, že v této části neboli úseku trestního řízení, tj. řízení o povolení jeho obnovy, odsouzená ví a v daném případě odsouzená (žalobkyně) věděla, že byla již pravomocně uznána vinnou a odsouzena k trestu odnětí svobody, byly již jí využity a projednány všechny řádné i mimořádné opravné prostředky, věděla nebo musela vědět, že v této části neboli úseku trestního řízení se na tom ani nic nezmění, ve smyslu, že změnit nemůže, že je (pouze) rozhodováno, zda bude na základě jí předloženého nového důkazu vůbec povolena obnova trestního řízení, či nikoli, až v tom případě, že bude povolena, bude znovu projednáváno, zda je vinna a její trest, a nebyla tímto zasažena z pohledu svého věku a zasažen zdravotní stav žalobkyně, má tak pro ni objektivně nižší význam. Soud dále má za to, že žalovanou tvrzená okolnost, že žalobkyně byla pravomocně odsouzena v jiných trestních řízeních za trestné činy, jako ve výše uvedeném trestním řízení, je pro posouzení, zda ve výše uvedeném řízení o povolení obnovy řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, právně irelevantní. Dále soud uvážil jiná srovnatelná řízení, tj. srovnatelná dle výše uvedených kritérií, že tato trvala 2 měsíce až půl roku. Nakonec soud porovnal výše uvedené řízení o povolení obnovy trestního řízení a výše uvedená jiná srovnatelná řízení. A dle tohoto měl za to, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, když soud v této části neboli úseku trestního řízení, tj. v řízení o povolení jeho obnovy, bezdůvodně neučinil žádný úkon téměř 4 roky. Vzhledem k tomu, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, soud se dále zabýval právním posouzením vzniku újmy, kterou tvrdí žalobkyně a příčinné souvislosti mezi výše uvedeným nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Soud má za to, že nedošlo ke vzniku újmy, kterou tvrdí žalobkyně, resp. že nebyla příčinná souvislost mezi výše uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou. Totiž v tomto případě újma, kterou tvrdí žalobkyně, tj. dle obsahu nejistota žalobkyně o výsledku trestního řízení, do níž byla v důsledku v úseku neboli části trestního řízení, tj. v řízení o povolení jeho obnovy, bezdůvodným neučiněním žádného úkonu téměř 4 roky uvedena a v ní tak udržována, tu nebyla, ve smyslu, že být nemohla. Pokud jsou totiž tato řízení o povolení obnovy trestního řízení vedena z důvodu objektivní povahy, tedy nikoliv z důvodu pochybení rozhodujících orgánů jako orgánů veřejné moci, tak vzhledem k tomu, že již bylo vydáno poslední rozhodnutí, které bylo v řízení vydáno, tak účastník původního řízení, o kterém se v řízení o návrhu na jeho obnovu rozhoduje, zda bude obnova povolena, či nikoli, není ve smyslu, že nemůže být, v nejistotě o výsledku trestního řízení, tedy nemůže mu z toho vznikat žádná takováto nemajetková újma, když už je mu výsledek řízení z posledního rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno, znám. Až v případech, kdy je v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení povolena obnova, tak ve chvíli, kdy je vedeno obnovené řízení, již totiž je osoba, proti které je trestní řízení vedeno, v nejistotě ohledně jeho výsledku znovu (srov. např. i v tomto případě použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, které korigovalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, s tímto bylo následně v souladu i např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 320/2018 a dále byla s nimi v souladu judikatura Evropského soudu pro lidská práva, a to např. ve věci [Anonymizováno] proti ČR[Anonymizováno]ze dne 26. 8. 2013, [Anonymizováno] pro Rusku ze dne 18. 3. 2010, [Anonymizováno] proti Rusku ze dne 16. 9. 2004, [Anonymizováno] proti Chorvatsku ze dne 13. 9. 2001, a konečně také rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 44 Co 716/2018, kdy jde o senát specializující se na věci o náhradu nemajetkové újmy, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS 1154/2020). Pokud soud měl za to, že nebyla naplněna další podmínka pro vznik práva (nároku) dle žaloby, tj. podmínka vzniku újmy, kterou tvrdí žalobkyně, resp. že je v příčinné souvislosti výše uvedený nesprávný úřední postup a újma, nezabýval se, ve smyslu, že by to bylo již nadbytečné, ještě formou a rozsahem zadostiučinění (§ 13 odst. 1 věta prvá a contrario zák. č. 82/1998 Sb.).

2. Pouze a jen nad rámec právního posouzení výše si soud přesto dovoluje uvést, že tak, jak žalobkyně vymezila skutek, je možné také hodnotit, tedy i právně posuzovat, nejen část neboli úsek trestního řízení, tj. řízení o povolení jeho obnovy, ale celé trestní řízení. Zákon totiž výslovně ukládá hodnotit podle kritéria a) celková délka řízení a dle výkladu se tím má na mysli celé trestní řízení, tedy od sdělení obvinění do pravomocného rozhodnutí o posledním opravném prostředku. Tak v daném případě soud skutek také podřadil pod zákonné ustanovení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, a to konkrétně porušením povinnosti učinit úkon, resp. vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě dle § 13 odst. 1 věta třetí zák. č. 82/1998 Sb. Dle výkladu gramatického, logického, historického a výkladu dle účelu a smyslu, za použití judikatury vyšších soudů, pro vznik práva (nároku) na náhradu nemajetkové újmy v takovém případě musí být splněny, tedy tvrzeny a prokázány, tři podmínky, a to podmínka nesprávného úředního postupu porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, podmínka vzniku nemajetkové újmy a podmínka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a vznikem nemajetkové újmy. Pokud není splněna byť jedna z těchto podmínek, nárok na náhradu újmy vůči státu nevznikl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4231/2010). Jde o objektivní odpovědnost státu, tedy odpovědnost bez ohledu na zavinění. Soud tak nejprve posuzoval první podmínku pro vznik práva (nároku), tj. podmínku nesprávného úředního postupu porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Zákon definici pojmu „v přiměřené“ (lhůtě) neobsahuje. Dle výkladu dle účelu a smyslu, za použití judikatury vyšších soudů a Evropského soudu pro lidská práva, soud má za to, i s ohledem na odkaz v zákoně u tohoto pojmu na článek 5 až 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a důvodovou zprávu k zák. č. 160/2006 Sb., kterým byla vložena věta třetí s tímto odkazem do § 13 odst. 1, že „v přiměřené“ (lhůtě) se má na mysli, po zvážení také § 31a odst. 3 téhož zákona, přiměřenost podle nebo ve vztahu k celkové délce řízení. Tedy soud uvažoval a musel uvažovat dle kritéria a) celková délka řízení. Proto právně posuzoval celkovou délku trestního řízení. Dle výkladu je účelem a smyslem tohoto zákonného ustanovení totiž poskytování náhrady za nepřiměřenou celkovou délku řízení, nikoliv primárně odškodňování za jednotlivé průtahy v řízení. Jinými slovy, při posouzení, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, se musí uvažovat celková délka řízení, nikoliv z ní vytrhávat a uvažovat jednotlivé části neboli úseky řízení, v daném případě řízení o povolení jeho obnovy. Smysl a účel tohoto zákonného ustanovení a vůbec zákona směřuje k vhledu do řízení jako celku, nikoli jen k vhledu do jeho z celku vytržené části neboli úseku, v daném případě řízení o povolení jeho obnovy. A dále soud musel uvažovat a uvažoval dle kritérií: b) složitost řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postup orgánů veřejné moci během řízení a e) význam předmětu řízení pro poškozeného (například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. 30 Cdo 231/2013). Soud tak posuzoval, zda byla naplněna první podmínka pro vznik práva (nároku), tj. podmínka nesprávného úředního postupu porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Zvažoval přitom konkrétní okolnosti případu dle kritérií a) celková délka řízení, b) složitost řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postup orgánů veřejné moci během řízení a e) význam předmětu řízení pro poškozeného. Co se týká kritéria a) celková délka řízení, výše uvedené trestní řízení trvalo cca 7 měsíců, tj. od sdělení obvinění podezřelé (žalobkyni) dne 5. 2. 2015 do pravomocného rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání odsouzené (žalobkyně) dne 18. 10. 2015. V rámci toho soud dle výkladu gramatického, logického, dle účelu a smyslu za použití judikatury vyšších soudů a Evropského soudu pro lidská práva, zákonného ustanovení § 13 odst. 1 věta třetí ve spojení s § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. má za to, že do celkové délky trestního řízení se řízení o návrhu na jeho obnovu nezapočítává (nepřihlíží se k němu). Je tomu tak proto, že v případech nesprávného úředního postupu porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě se celková délka trestního řízení počítá od momentu, kdy bylo sděleno osobě podezřelé obvinění z trestného činu, a končí v momentu, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí, které bylo v trestním řízení vydáno. Do celkové doby řízení se tak započítává jak řízení před soudem I. stupně, tak řádné a mimořádné opravné prostředky, nikoliv však mimořádný opravný prostředek – návrh na obnovu trestního řízení, neboť je vedeno z důvodu objektivní povahy, tedy z důvodu, že se objevil nový důkaz (důkazy), které zde dříve v řízení nebyly, tedy nikoliv z důvodu pochybení orgánů veřejné moci v řízení. Nejde proto o řízení, které by bylo podřaditelné pod článek 5 až 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na které toto zákonné ustanovení odkazuje, a ani nejde o řízení, které by bylo podřaditelné pod článek 38 Listiny, na které toto zákonné ustanovení také lze aplikovat. Jednoduše řečeno, zákon sice umožňuje využít tento mimořádný opravný prostředek – návrh na obnovu trestního řízení, tento se však při uvážení, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě v režimu zák. č. 82/1998 Sb. právě pro důvody, pro které jsou tato řízení vedena, do celkové délky trestního řízení nezapočítává (nepřihlíží se k němu). Pokud jsou totiž tato řízení vedena z důvodu objektivní povahy, tedy nikoliv z důvodu pochybení rozhodujících orgánů jako orgánů veřejné moci, tak vzhledem k tomu, že již bylo vydáno poslední rozhodnutí, které bylo v řízení vydáno, tak účastník původního řízení, o kterém se v řízení o návrhu na jeho obnovu rozhoduje, zda bude obnova povolena, či nikoli, není ve smyslu, že nemůže být v nejistotě o výsledku trestního řízení, do níž byl v důsledku neučinění úkonu, resp. nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě uveden a v ní tak udržován, tedy nemůže mu z toho vznikat žádná takováto nemajetková újma, když už je mu výsledek řízení z posledního rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno, znám. Až v případech, kdy je v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení povolena obnova, tak se následující obnovené řízení do celkové délky trestního řízení započítává. Ve chvíli, kdy je vedeno obnovené řízení, již totiž je osoba, proti které je trestní řízení vedeno, v nejistotě ohledně jeho výsledku znovu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, které korigovalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, s tímto bylo následně v souladu i např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 320/2018 a dále byla s nimi v souladu judikatura Evropského soudu pro lidská práva, a to např. ve věci [Anonymizováno] proti ČR ze dne 26. 8. 2013, [Anonymizováno] pro Rusku ze dne 18. 3. 2010, [Anonymizováno] proti Rusku ze dne 16. 9. 2004, [Anonymizováno] proti Chorvatsku ze dne 13. 9. 2001, a konečně také rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 44 Co 716/2018, kdy jde o senát specializující se na věci o náhradu nemajetkové újmy). Soud tedy uvážil dle kritéria a) celková délka řízení, že celková délka trestního řízení tak byla cca 7 měsíců. Soud dále uvážil dle kritéria b) složitost řízení, že výše uvedené trestní řízení probíhalo ve dvou stupních soudní soustavy, bylo podáno dovolání a stížnost pro porušení zákona, po hmotněprávní a procesní stránce nešlo o náročné řízení, rozsah ani různorodost důkazů nebyla velká, procesní aktivita účastníků, tedy obviněné a poté obžalované (žalobkyně) byla četná, srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů nebyla snížena, využila všech řádných a mimořádných opravných prostředků, které nebyly úspěšné. Soud dále uvážil dle kritéria c) jednání žalobkyně, kterým přispěla k průtahům v řízení, a k tomu, zda využila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, že ve výše uvedeném trestním řízení nešlo o aktivitu obviněné a poté obžalované (žalobkyně) ryze obstrukčního charakteru, tedy nedávala opakovaně nejasná podání, nenavrhovala provedení mnoha důkazů, neměnila svá tvrzení nebo návrhy, urgovala průtahy řízení v průběhu řízení o jejím návrhu na jeho obnovu u soudu a i u [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Soud uvážil dle kritéria d) postup orgánů veřejné moci během řízení, že ve výše uvedeném trestním řízení soud měl snahu rozhodnout v co nejkratším možném čase při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, úkony činil soustavně a soustředěně, pokud v řízení o návrhu na jeho obnovu bezdůvodně nečinný téměř 4 roky, vzhledem k právnímu posouzení výše, kdy do celkové délky řízení se doba řízení o návrhu na obnovu trestního řízení nezapočítává, tato okolnost neměla význam, resp. neprojevila se. Soud uvážil dle kritéria e) význam předmětu řízení pro poškozenou, že ve výše uvedeném trestním řízení šlo o řízení, ve kterém byla omezena osobní svoboda žalobkyně vzetím do vazby a poté výkonem trestu odnětí svobody, jednalo se tak typicky o řízení, které má zvýšený význam pro poškozenou (žalobkyni), nebylo však zjištěno, že by byl tímto zasažen věk a zdravotní stav žalobkyně. Soud dále má za to, že žalovanou tvrzená okolnost, že žalobkyně byla pravomocně odsouzena v jiných trestních řízeních za trestné činy, jako ve výše uvedeném trestním řízení, je pro posouzení, zda ve výše uvedeném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, právně irelevantní. Dále soud uvážil jiná srovnatelná trestní řízení, tj. srovnatelná dle výše uvedených kritérií, že tato trvala 1 až 2 roky. Nakonec porovnal výše uvedené trestní řízení a výše uvedená jiná srovnatelná řízení. A dle tohoto „širšího náhledu“ měl za to, že k nesprávnému úřednímu postupu porušením povinnosti učinit úkon, resp. vydat rozhodnutí v přiměřená lhůtě nedošlo, celková délka výše uvedeného trestního řízení byla přiměřená. Pokud soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna již první podmínka pro vznik práva (nároku) dle žaloby, tj. podmínka nesprávného úředního postupu porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, nezabýval se, ve smyslu, že by to bylo již nadbytečné, ještě dalšími podmínkami pro vznik práva (nároku), tj. podmínkou vzniku nemajetkové újmy, kterou tvrdila žalobkyně, příčinné souvislosti mezi výše uvedeným nesprávním úředním postupem porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a vznikem nemajetkové újmy a následně formou a rozsahem zadostiučinění (§ 13 odst. 1 věta třetí a contrario zák. č. 82/1998 Sb.).

3. Soud zároveň předtím zvážil, že žalobkyně splnila podmínku vyžadovanou zákonem pro domáhání se takovéhoto práva (nároku) dle žaloby u soudu, když žalobkyně uplatnila nárok k předběžnému projednání u příslušného úřadu, tento však jí nárok nepřiznal a nárok neuspokojil (§ 14 odst. 3 ve spojení s § 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.). Soud zároveň k tvrzení žalované, že právo (nárok) dle žaloby je promlčeno, dospěl závěru, že právo (nárok) dle žaloby není promlčeno a proto jej bylo možno v tomto řízení přiznat. Žalobkyně se dozvěděla o jí v žalobě tvrzené vzniklé nemajetkové újmě v průběhu řízení o návrhu na obnovu výše uvedeného trestního řízení, když ji soud předvolal k veřejnému zasedání, tj. dne [datum]. Promlčecí doba práva (nároku) na zadostiučinění jí tvrzené nemajetkové újmy se pak stavěla (neběžela) ode dne, kdy žalobkyně uplatnila nárok dle žaloby k předběžnému projednání u příslušného úřadu, tj. od [datum], do dne kdy došlo ke skončení předběžného projednání, tj. do [datum]. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala žalobu u soudu dne [datum], promlčecí doba 6 měsíců (subjektivní lhůta) práva (nároku) na zadostiučinění jí tvrzené nemajetkové újmy tak ode dne, kdy se žalobkyně dozvěděla o jí tvrzené vzniklé nemajetkové újmě, neuplynula. Zároveň soud uvážil, že ani doba 10 let (objektivní lhůta) neuplynula (§ 32 odst. 3 ve spojení s § 35 zák. č. 82/1998 Sb. a contrario). Soud proto z výše uvedených důvodů rozhodl, že žaloba se zamítá (výrok I.).

4. Žalované, která měla ve věci plný úspěch, přiznal soud plnou náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti žalobkyni (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř.), které, vzhledem k tomu, že nebyla v řízení zastoupena zástupcem a nedoložila výši hotových výdajů, představují náhradu hotových výdajů Kč za 7 úkonů po 300 Kč, tj. za vyjádření k žalobě, přípravu ke třem jednáním a tři jednání v původním řízení před soudem I. stupně, za 1 úkon po 300 Kč, tj. za jednání v řízení odvolacím a za 1 úkon po 300 Kč, tj. za jednání v dalším řízení před soudem I. stupně dle vyhl. č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok II.).

Poučení