29 C 176/2019-78

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Bohumila Vašáka a přísedících Romany Sitové a Jaroslavy Tomáškové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený [anonymizováno] [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení náhrady platu takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobci zákonné úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně -) z částky 23 720,71 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení, -) z částky 23 720,71 Kč od 1. 8. 2016 do zaplacení, -) z částky 22 642,50 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení, -) z částky 24 798,93 Kč od 1. 10. 2016 do zaplacení, -) z částky 23 720,71 Kč od 1. 11. 2016 do zaplacení, -) z částky 22 642,50 Kč od 1. 12. 2016 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu platu za období od 1. 11. 2016 do 8. 12. 2019 v celkové výši 697 836,93 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně -) z částky 18 977,02 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení, -) z částky 18 977,02 Kč od 1. 2. 2017 do zaplacení, -) z částky 18 977,02 Kč od 1. 3. 2017 do zaplacení, -) z částky 17 251,84 Kč od 1. 4. 2017 do zaplacení, -) z částky 19 839,62 Kč od 1. 5. 2017 do zaplacení, -) z částky 17 251,84 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení, -) z částky 19 839,62 Kč od 1. 7. 2017 do zaplacení, -) z částky 18 977,02 Kč od 1. 8. 2017 do zaplacení, -) z částky 18 114,43 Kč od 1. 9. 2017 do zaplacení, -) z částky 19 839,42 Kč od 1. 10. 2017 do zaplacení, -) z částky 18 114,43 Kč od 1. 11. 2017 do zaplacení, -) z částky 18 977,02 Kč od 1. 12. 2017 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně -) z částky 18 977,02 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení, -) z částky 18 114,43 Kč od 1. 2. 2018 do zaplacení, -) z částky 19 839,62 Kč od 1. 3. 2018 do zaplacení, -) z částky 17 251,84 Kč od 1. 4. 2018 do zaplacení, -) z částky 18 977,02 Kč od 1. 5. 2018 do zaplacení, -) z částky 18 114,43 Kč od 1. 6. 2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně -) z částky 18 839,62 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení, -) z částky 18 114,43 Kč od 1. 8. 2018 do zaplacení, -) z částky 18 977,02 Kč od 1. 9. 2018 do zaplacení, -) z částky 19 839,62 Kč od 1. 10. 2018 do zaplacení, -) z částky 17 251,84 Kč od 1. 11. 2018 do zaplacení, -) z částky 19 839,62 Kč od 1. 12. 2018 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně -) z částky 18 977,02 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení, -) z částky 18 114,43 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení, -) z částky 19 839,62 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, -) z částky 17 251,84 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení, -) z částky 18 114,43 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, -) z částky 18 977,02 Kč od 1. 6. 2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně -) z částky 19 839,62 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, -) z částky 17 251,84 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, -) z částky 19 839,62 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, -) z částky 18 977,02 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, -) z částky 18 114,43 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení, -) z částky 19 839,62 Kč od 1. 12. 2019 do zaplacení, -) z částky 18 114,43 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, -) z částky 4 312,96 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení v částce 29 030 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

Odůvodnění

1. Podanou žalobou ve spojení s návrhem na změnu žaloby ze dne 14. 2. 2020 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu náhradu platu za období od 1. 11. 2016 do 8. 12. 2019 v celkové výši 697 836,93 Kč, když náhradu o 20 % ponížil, spolu s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku I. a výroku II. tohoto rozsudku. Příslušenství uvedené ve výroku I. se týká již uhrazené mzdy za období od května do října 2016. Žalobu žalobce odůvodnil především tím, že byl zaměstnancem žalované, přičemž jeho pracovní poměr měl skončit na základě výpovědi ze dne 23. 2. 2016, a to ke dni 30. 4. 2016. U nadepsaného soudu probíhalo v době podání této žaloby řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka], o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 2. 2016. Dle žalobce je výpověď ze dne 23. 2. 2016 neplatnou a proto mu vzniklo právo na náhradu platu od 1. 5. 2016 ve výši odpovídající průměrnému výdělku žalobce. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr měl skončit ke dni 30. 4. 2016, náleží žalobci nárok na náhradu dle ustanovení § 69 zákoníku práce. Žalobce žalované dopisem ze dne 26. 2. 2016 vytknul neplatnost výpovědi a domáhal se dalšího zaměstnávání v pracovním poměru i po 30. 4. 2016. Žalovaná však žalobci práci po 30. 4. 2016 již nepřidělovala. V průběhu tohoto řízení došlo k pravomocnému skončení řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 2. 2016, když Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem č. j. [číslo jednací] ze dne 3. 10. 2019 potvrdil rozsudek nadepsaného soudu č. j. [číslo jednací] ze dne 11. 7. 2018, kterým byla určena neplatnost výpovědi ze dne 23. 2. 2016. Žalobce uvedl, že mu dle ustanovení § 69 zákoníku práce vzniklo právo na náhradu platu, a to od 1. 5. 2016 ve výši odpovídající průměrnému výdělku žalobce. Žalobce se žalobou původně domáhal náhrady mzdy za období dvanácti měsíců od 1. 5. 2016, a to z důvodu, aby nedošlo k promlčení jeho nároku. V návrhu na změnu žaloby, kterému bylo vyhověno usnesením č. j. 29 C 176/2019-57 se žalobce nadále domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu náhradu mzdy za období od 1. 11. 2016 do 8. 12. 2016 včetně příslušenství a současně se domáhal příslušenství za období prodlení žalované s úhradou náhrady mzdy za období od května do října 2016. Žalovaná žalobce vyzvala k nástupu do práce ode dne 9. 12. 2019. Dne 10. 1. 2020 obdržel žalobce od žalované dopis ze dne 3. 1. 2020, v němž sdělila žalobci, že mu vyplatí částku 141 249 Kč. Žalovaná tuto částky žalobci následně vyplatila. Žalobce do práce nastoupil dne 9. 12. 2019. Následně uzavřel s žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 13. 1. 2020. Žalobce se domáhal po žalované náhrady platu za období od 1. 5. 2016 do 8. 12. 2019 ve výši odpovídající 80 % zákonného nároku, tj. ve výši 697 836,93 Kč. Žalovaná žalobci tedy uhradila náhradu platu za období od 1. 5. 2016 do 31. 10. 2016 ve výši 141 249 Kč, neuhradila mu však zákonné úroky z prodlení. Žalobce se tak dále domáhá uložení povinnosti žalované zaplatit mu zákonný úrok z prodlení z této částky.

2. Žalovaná se k žalobě a jejímu rozšíření vyjádřila tak, že potvrdila tvrzení žalobce, že mu zaplatila náhradu mzdy za šest měsíců v celkové výši 141 249 Kč a že žalobce skončil pracovní poměr u žalované na základě dohody ke dni 13. 1. 2020. Dle žalované je nedůvodný požadavek žalobce na zaplacení částky 697 836,93 Kč s příslušenstvím. Žalovaná se bránila tím, že žalobce je od 1. 5. 2016 zaměstnán u [právnická osoba], s. r. o. ve stejné pozici, v jaké byl zaměstnán před neplatným skončením pracovního poměru u žalované, tedy na pozici zahradníka. Dle žalované je popis práce, kterou žalovaný vykonává u svého nového zaměstnavatele prakticky shodný s popisem práce, kterou vykonával u žalované. K příjmu žalobce žalovaná uvedla, že z žalobcem doložených mzdových listů je zřejmé, že za období od 1. 11. 2016 do 8. 12. 2019 u nového zaměstnavatele obdržel mzdu ve výši 877 845 Kč, přičemž za stejné období by měl u žalované nárok na částku 872 296,16 Kč. Žalobce tak měl v předmětném období srovnatelný či vyšší příjem. Dle žalované je pro posouzení nároku žalobce podstatné, kromě toho, že měl žalobce téměř srovnatelný příjem u nového zaměstnavatele, jeho zájem na pokračování pracovního poměru u žalované. Dle žalované byl tento zájem pouze předstíraný a spekulativní, když při jednání konaném dne 12. 4. 2017 ve věci určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (16 C 109/2016) nabízela žalovanému ukončení pracovního poměru dohodou, což žalobce odmítl s tím, že mu záleží na tom pracovat nadále u žalované. Fakticky však žalobce po pravomocném určení neplatnosti výpovědi, nastoupil do zaměstnání k žalované jen na jeden den. Následně přestal do práce bez omluvy docházet a poté došlo k ukončení pracovního poměru dohodou. Dle žalované je tak zřejmé, že žalobce neměl fakticky v úmyslu do pracovního poměru nastoupit.

3. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že žalobce byl zaměstnán u žalované na pozici zahradník, přičemž výpovědí ze dne 23. 2. 2016 měl být tento pracovní poměr ukončen ze strany žalované. Tato výpověď však byla určena neplatnou, a to rozsudkem nadepsaného soudu č. j. [číslo jednací] ze dne 11. 7. 2018, které nabylo právní moci dne 10. 12. 2019. Mezi účastníky bylo dále postaveno na jisto, že žalovaná žalobci uhradila za prvních šest měsíců období následujícím po neplatné výpovědi, konkrétně po období, kdy žalovaná přestala žalobci přidělovat práci, částku celkem 141 249 Kč jako náhradu mzdy za toto období. Mezi účastníky tak bylo nesporným, že za toto období má žalobce nárok na úhradu dlužné mzdy, a že výše průměrného hrubého hodinového výdělku žalobce za první kalendářní čtvrtletí roku 2016 činí 134,78 Kč. Současně byl mezi účastníky nesporný průměrný výdělek, z něhož žalobce vycházel při výpočtu svého nároku. Nesporným mezi účastníky dále byla skutečnost, že žalobce žalovanou vyzval, aby mu byla přidělována práce, a to dopisem ze dne 26. 2. 2016.

4. Naopak sporným mezi účastníky řízení bylo, zda má žalobce skutečně nárok na náhradu mzdy za předmětné období, tedy od 1. listopadu 2016 do 8. prosince 2019, respektive na požadovanou výši, když byl zaměstnán u jiného zaměstnavatele, kde pobíral mzdu v totožné výši, případně vyšší než u žalované. Žalovaná má za to, že žalobce u nového zaměstnavatele vykonával, dle popisu, práci shodnou jako u žalované. Rozdíl spatřuje žalovaná pouze v tom, že sídlo nového zaměstnavatele žalobce není v místě bydliště žalobce. Žalovaná se domáhala uplatnění moderačního práva soudu dle § 69 odst. 2 zákoníku práce tím způsobem, že žalobci nebude přiznáno na náhradě mzdy, ničeho dalšího. Současně žalovaná měla za to, že svou povinnost k náhradě mzdy již splnila, a to jejím vyplacením za období od května do října 2016.

5. Soud má z provedených listinných důkazů za prokázané následující skutečnosti. Žalobce od žalované, jeho zaměstnavatele, obdržel výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 2. 2016, která byla určena pravomocným rozhodnutím soudu za neplatnou. Žalobce byl u žalované zařazen do 7. platové třidy, stupeň 12, a to s účinností od 1. 11. 2014. Jeho hrubý základní měsíční plat činil 16 640 Kč. Žalobci dále náležel osobní příplatek ve výši 8 900 Kč a příplatek za vedení ve výši 3 500 Kč (prokázáno platovými výměry ze dne 13. 10. 2014, 30. 10. 2014). S účinností od 1. 8. 2015 činil hrubý základní měsíční plat žalobce 16 640 Kč. Žalobci dále náležel osobní příplatek ve výši 5 000 Kč a příplatek za vedení ve výši 3 500 Kč (prokázáno platovým výměrem ze dne 22. 7. 2015). S účinností od 1. 11. 2015 činil hrubý základní měsíční plat žalobce 17 140 Kč. Žalobci dále náležel osobní příplatek ve výši 5 000 Kč a příplatek za vedení ve výši 3 500 Kč (prokázáno platovým výměrem ze dne 30. 11. 2015). S účinností od 4. 1. 2016 činil hrubý základní měsíční plat žalobce 17 140 Kč. Žalobci dále náležel osobní příplatek ve výši 5 000 Kč a již mu nenáležel příplatek za vedení (prokázáno platovým výměrem ze dne 4. 1. 2016). Kromě uvedeného byly žalobci ze strany žalované vypláceny další nenárokové složky. Žalobci bylo za období května 2014 vyplaceno navíc 10 000 Kč, za měsíc listopad 2014 částka 22 000 Kč, za měsíc prosinec 2014 pak částka 13 000 Kč, za květen 2015 částka 10 000 Kč (tyto skutečnosti jsou prokázány výplatními páskami žalobce za rok 2014 a 2015). Následně byl žalobce na základě pracovní smlouvy zaměstnán u [právnická osoba] s. r.o., [IČO] na pozici zahradník – výkon zahradnických prací. Den nástupu byl sjednán na 1. 5. 2016. Hrubá měsíční mzda byla sjednána ve výši 24 000 Kč [obec] výkonu práce bylo pracovní smlouvou sjednáno v sídle zaměstnavatele ([adresa]), případně jiné místo zaměstnavatelem určené na území České republiky. Toto místo bude určeno dle požadavků zákazníka zaměstnavatele. Pracovní smlouva byla sjednána na dobu určitou, a to na dobu jednoho roku ode dne jejího podpisu (uvedené skutečnosti prokázány pracovní smlouvou ze dne 1. 5. 2016). Mzda žalobce se u nového zaměstnavatele pohybovala v období od května 2016 do července 2019 kolem 24 000 Kč hrubého a od července 2019 do prosince 2019 pak ve výši 26 700 Kč hrubého (prokázáno mzdovými listy [právnická osoba] s. r. o. za rok 2016, 2017, 2018, 2019). Žalobce po právní moci rozsudku, kterým byla určena neplanost výpovědi, vyzval žalovanou k úhradě náhrady platu za období od května 2016 do října 2019 v celkové výši 985 511,36 Kč. Současně žalobce vyzval žalovanou jako svého zaměstnavatele k přidělování práce v souladu s pracovní smlouvou. Žalobce uvedl, že je ochoten uzavřít dohodu o rozvázání pracovního poměru (uvedené prokázáno dopisem ze dne 29. 10. 2019 označeného„ Řešení situace po právní moci rozsudku o určení neplatnosti výpovědí). Ve své reakci žalovaná sdělila žalobci, že očekává jeho nástup do zaměstnání ke dni 9. 12. 2019, s tím, že mu bude přidělována práce dle platné pracovní smlouvy. Současně žalobci sdělila, že se mzdovými nároky žalobce počítá a ráda by tyto řešila mimosoudně. Žalobce vyzvala ke sdělení, zda mu byla přidělována práce, jaký měl výdělek či příjem, případně z jakého důvodu žádný neměl (prokázáno dopisem žalované adresovaný žalobci ze dne 13. 11. 2019). Žalobce žalované sdělil, že s nástupem do práce dne 9. 12. 2019 počítá a v tento den do práce nastoupí. Žalobce žalovanou požádal o sdělení, přesnějších údajů, tedy v kolik, a kde se má hlásit. Současně žalobce požádal o čerpání dovolené, aby mohl u stávajícího zaměstnavatele splnit stávající pracovní povinnosti, které má do konce roku 2019. Žalované sdělil, že od 1. 1. 2020 bude plně k dispozici žalované (prokázáno dopisem ze dne 25. 11. 2019 označeným jako„ Reakce na Váš dopis“). Žalovaná žalobce informovala o tom, že s ohledem na rozsudek, kterým byla jeho výpověď ze dne 23. 2. 2016, prohlášena za neplatnou mu přísluší náhrada ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil, že trvá na trvání pracovního poměru. Žalovaná přislíbila žalobci vyplatit částku 141 249 Kč jako náhradu mzdu za měsíc květen až říjen 2016, s tím, že další náhradu určí soud (zjištěno z dopisu adresovaného žalobci ze dne 3. 1. 2020).

6. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], jednatele zaměstnavatele žalovaného, bylo zjištěno, že žalobce je u této společnosti zaměstnán asi čtyři roky. [ulice] žalobce je spojena s cestováním po středočeském kraji, sídlo společnosti je v [obec], resp. v [obec]. Zakázky jsou obvykle v oblasti měst [obec], [obec], [obec]. Do sídla společnosti dojíždí žalobce každý den. Firma, ve které je žalobce zaměstnán, se zaměřuje na úklidové práce, přičemž součástí zakázky bývá často i starost o společné prostory, jejíž součástí je i zeleň. Náplň práce žalobce byla u nového zaměstnavatele taková, že ve většině případů uklízí určitý prostor a třeba v jednou případě z pěti pracuje na zeleni, což spočívá v posekání trávníku nebo se provede postřik proti mšicím, případně ostříhá živý plot. V zimě žalobce vykonává práci úklidem a odklízením sněhu, což vykonává hrablem případně čtyřkolkou. Zaměstnavatel žalobce má pronajatých 30 hektarů lesa, žalobce v tomto lese pracuje, pokud se vyskytne volno. O konkrétní rostliny se žalobce stará ojediněle. Pracovní smlouvy byla uzavřena na dobu určitou s tím, že pokud nedá jedna strana výpověď, bude smlouva automaticky prodloužena.

7. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a po přihlédnutí ke všemu, co vyšlo v průběhu řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci a toho, co učinili nesporným, vycházel soud z následujícího závěru o skutkovém stavu věci. Žalobce byl zaměstnán u žalované na pozici zahradník. Žalovaná doručila žalobci výpověď ze dne ze dne 23. 2. 2016, s dvouměsíční výpovědní lhůtou od dne následujícím po jejím doručení. Žalobce žalované dopisem ze dne 26. 2. 2016 sdělil, že považuje výpověď za neplatnou a současně žalovanou vyzval k přidělování další práce. Žalovaná tak však neučinila. Žalobce podal žalobu na určení neplatnosti uvedené výpovědi. O této bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. [číslo jednací] ze dne 11. 7. 2018 tak, že výpověď byla určena neplatnou. Toto potvrdil i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. [číslo jednací] ze dne 3. 10. 2019. Rozsudek určující neplatnost výpovědi nabyl právní moci dne 10. 12. 2019. Výše průměrného hrubého hodinového výdělku žalobce za první kalendářní čtvrtletí roku 2016 činila 134,78 Kč. Po uplynutí výpovědní doby nebyla žalobci ze strany žalované přidělována žádná práce. Žalobce si následně našel práci u [právnická osoba], a byl zaměstnán u této společnosti na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2016, která byla uzavřena na rok, poté byla prodloužena. Náplní práce žalobce je u nového zaměstnavatele především úklid objektů, ve výjimečných případech se stará o přilehlou zeleň, což spočívá například v posekání trávy, zastřihnutí živého plotu. O konkrétní rostliny se žalobce stará ojediněle. V zimních měsících odklízí žalobce u těchto objektů sníh. Žalobce vykonává práci na různých místech po České republice, především v oblasti měst [obec], [obec], [obec]. Každý den žalobce dojíždí do sídla zaměstnavatele, na adresu [adresa]. Žalovaná uznala nárok žalobce na náhradu mzdy dle § 69 zákoníku práce za prvních šest měsíců, tedy od května do října 2016 ve výši 141 249 Kč a tuto mu vyplatila. Po právní moci rozsudku určujícím neplatnost výpovědi dané žalovanou žalobci, nastoupil žalobce opětovně do zaměstnání k žalované, a to dne 9. 12. 2019, přičemž ke dni 13. 1. 2020 došlo k ukončení pracovního poměru na základě mezi účastníky uzavřené dohody.

8. Soud došel k závěru, že účastníky tvrzené skutečnosti bylo možné prokázat provedenými důkazy, neprováděl tak důkazy další, když ty provedené na sebe vzájemně navazují. Další skutečnosti, ke kterým by bylo zapotřebí provádět další důkazy, účastníci netvrdili. Provedené důkazy soud shledal důvěryhodnými, když ani účastníci nic jiného nenamítali. Nebylo tak účelné další důkazy provádět.

9. Soud na daný případ aplikoval ustanovení § 69 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen„ ZP“), když k neplatnému rozvázání pracovního poměru mezi účastníky mělo dojít na základě výpovědi ze dne 23. 2. 2016. Dle uvedeného ustanovení § 69 odst. 1 ZP dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

10. Při určení výše průměrného výdělku postupoval soud dle ustanovení § 351 ZP, dle kterého, má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy, tedy podle hlavy XVIII. Dle ustanovení § 352 ZP se průměrným výdělkem zaměstnance rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak. Podle ustanovení § 353 odst. 1 ZP průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Dle odst. 2 se pak za odpracovanou dobu považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat. Rozhodné období je určeno v ustanovení § 354 odst. 1 ZP, dle kterého je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí, není-li v zákoně stanoveno jinak. Dle odst. 2 se průměrný výdělek zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

11. Dle ustanovení § 69 odst. 2 ZP, přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

12. V situaci, kdy zaměstnanec neuzná, že k rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem došlo, vznikne tím mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem spor o to, zda pracovněprávní vztah nadále trvá, či nikoliv. V období, které předchází rozhodnutí soudu, o platnosti rozvázání pracovního poměru, nebo než dojde k platnému skončení pracovního poměru jiným způsobem, se použije zvláštní právní úprava, a to obsažená v ustanovení § 69 až 72 ZP. Tato ustanovení jsou lex specialis ve vztahu k ostatním pracovněprávním předpisům. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2343/2003). Použijí se tak přednostně před jinými pracovněprávními normami. Účastníkům pracovněprávního vztahu, tak v období, kdy je mezi nimi sporné, zda k rozvázání pracovního vztahu došlo, plynou práva a povinnosti právě z těchto ustanovení. V případě, kdy dojde k určení, že rozvázání pracovního poměru bylo neplatné, řídí se účastníci tohoto pracovněprávního vztahu nadále stejnými smlouvami a předpisy jako kdyby k rozvázání pracovního vztahu vůbec nedošlo. Vstupují tak automaticky do práv a povinností, které předcházeli, a byly sjednány před vznikem sporu o platnosti rozvázání pracovního poměru ([příjmení], Ljubomír. § 69 (Následky neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem). In: [jméno], [obec], [příjmení], [jméno], [jméno], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [obec], [příjmení], [jméno]. Zákoník práce. 2. vydání. [obec]: Nakladatelství C. H. Beck, 2015, s.

437. ISBN [tel. číslo] [číslo]).

13. Povinností zaměstnance plynoucí mu z ustanovení § 69 odst. 1, když neuzná rozvázání pracovního vztahu ze strany zaměstnavatele, je, že zaměstnanec je povinen zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně oznámit, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával a že má za to, že jeho pracovní poměr trvá i nadále. V případě, že tak neučiní, nenáleží mu pak náhrada mzdy nebo platu dle uvedeného ustanovení. Na to navazuje povinnost zaměstnavatele zaměstnanci nadále poskytnout a přiřazovat práci a v případě, že tak neučiní, tak poskytnout zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu. Tato povinnost zaměstnavateli plyne z porušení ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) ZP, tedy povinnosti přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy. Zaměstnanec má nárok na tuto náhradu mzdy jen, jestliže je připraven, schopen a ochoten práci v souladu s pracovní smlouvou vykonávat; není-li připraven a schopen tuto práci konat (například pro nemoc nebo pro jinou překážku v práci), nelze mu za tuto dobu poskytnout náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 ZP (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1511/2011).

14. Tato náhrada zaměstnanci náleží ve výši jeho průměrného hrubého výdělku, který se zjišťuje jako hodinový průměrný výdělek, a to ode dne následujícího po dni, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

15. Pro stanovení průměrného výdělku žalovaného je rozhodné kalendářní čtvrtletí předcházející dni, v němž žalobci vzniklo právo na náhradu mzdy, a to bez zřetele k tomu, za jaké následující období žalobce nárok na náhradu mzdy uplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 991/2001). V tomto případě vzniklo žalobci právo na náhradu mzdy od května 2016, když za měsíc duben 2016 byla žalobci práce přidělována a mzda žalovanou řádně vyplacena. Při stanovení průměrného výdělku tak soud vycházel ze mzdy žalovaného za období od ledna do března 2016, tedy kalendářní čtvrtletí předcházející dni, v němž žalobci vzniklo právo na náhradu mzdy. Výše průměrného hrubého hodinového výdělku žalobce za uvedené období činí 134,78 Kč, přičemž tuto výši učinili účastníci řízení nespornou. Soud se tak dále nezabýval jejím přepočtem.

16. Výpověď dána žalovanou žalobci ze dne 23. 2. 2016 byla určenou pravomocným rozsudkem soudu za neplatnou. V důsledku tohoto rozhodnutí, o neplatnosti výpovědi, vstoupili účastníci tohoto řízení do práv a povinností, které předcházeli, a byly sjednány před vznikem sporu o platnosti rozvázání pracovního poměru. Žalobci současně, dle uvedeného ustanovení § 69 odst. 1 ZP, náleží náhrada mzdy, když mu byla ze strany žalobce dána neplatná výpověď. Žalobce splnil svou povinnost, když neprodleně písemně žalovanou informoval o skutečnosti, že tuto výpověď neuznává a trvá na dalším zaměstnávání. Vzhledem k tomu, že výpověď daná žalobci žalovanou byla neplatnou a žalobce splnil povinnost mu uloženou zákonem, když písemně vyjádřil své stanovisko k podané výpovědi, plyne mu tak právo na náhradu mzdy v souladu s uvedeným ustanovením zákoníku práce. Mezi účastníky panovala v průběhu řízení shoda ohledně nároku žalobce na náhradu mzdy za prvních šest měsíců, když žalovaná žalobci uhradila náhradu mzdy za období od května do října 2016 celkem ve výši 141 249 Kč. Neplatnost výpovědi byla stanovena pravomocným rozhodnutím soudu a žalovaná nesporovala, že žalobce s výpovědí nesouhlasil a vyzval ji, aby mu byla přidělována práce, a to dopisem ze dne 26. 2. 2016. Soud tak došel k závěru, že byly splněny zákonné podmínky pro vznik nároku zaměstnance, žalobce, na náhradu mzdy. Žalovaná však nesplnila svou povinnost jí uloženou v ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) ZP a žalobci práci nepřidělovala. Žalobci tak vznikl nárok na náhradu mzdy dle uvedeného ustanovení. Vznik a existenci nároku na náhradu mzdy žalovaná nesporovala. Požadovala však využití moderačního práva soudu k snížení náhrady mzdy, a to tím způsobem, že žalobci nebude přiznáno již ničeho, když žalovaná mu za prvních šest měsíců již náhradu mzdy uhradila.

17. Náhrada mzdy dle ustanovení § 69 odst. 1 náleží zaměstnanci do dne, kdy mu zaměstnavatel umožní pracovat. V daném případě bylo z listinných důkazů zjištěno, že žalovaná žalobci umožnila nástup do práce ode dne 9. 12. 2019. Z uvedeného vyplývá, že náhrada mzdy náleží žalobci ode dne, kdy žalované oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, tedy ode dne 26. 2. 2016 do 9. 12. 2019. Vzhledem k tomu, že žalobce u žalované vykonával práci, která mu byla přidělována až do dubna 2016, když za duben 2016 obdržel mzdu, náleží mu náhrady mzdy od měsíce května 2016. Za období od května 2016 do října 2016 žalovaná žalobci náhradu v řádné výši již zaplatila. Tuto zaplatila bez zákonného úroku z prodlení. Soud tak rozhodoval o zbývající části nároku žalobce, a to o náhradě mzdy za období od 1. listopadu 2016 až do 8. prosince 2019 a příslušenství. Uvedené období, za které náleží žalobci náhrada mzdy, nebylo mezi účastníky sporným. Výše průměrného hrubého hodinového výdělku žalobce za uvedené období činí 134,78 Kč a toto nebylo mezi účastníky též sporným. Žalobce se domáhal po žalované náhradu mzdy za uvedené období v celkové výši 697 836,93 Kč, když ze své iniciativy ponížil o 20 % částku odpovídající skutečné částce, na kterou by žalobce měl nárok, a to částky 1 013 545,60 Kč. Jak již bylo uvedeno, žalovaná neuznala výši nároku žalobce a požadovala jeho snížení. Žalovaná souhlasila pouze s náhradou mzdy v plné výši za období od května 2016 do října 2016, když tuto náhradu žalobci dobrovolně uhradila.

18. Postup dle ustanovení § 69 odst. 2 ZP, tedy moderačního práva, může soud využívat za situace, kdy o snížení náhrady mzdy požádá zaměstnavatel a přesahuje-li celková doba, za kterou měla zaměstnanci náležet náhrada mzdy šest měsíců. V tomto případě žalobce požaduje náhradu mzdy za období od 1. listopadu 2016 do 8. prosince 2019, toto období tak přesahuje šest měsíců. Současně žalovaná dobrovolně splnila povinnost a žalobci v průběhu tohoto řízení již uhradila náhradu mzdy za období od května do října 2016. Žalovaná řádně požádala soud o využití moderačního práva a snížení náhrady mzdy dle uvedeného ustanovení zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že žalovaná využila tohoto institutu řádně, soud se jím musel zabývat a posuzovat, zda jsou dány zákonem stanovené důvody pro snížení náhrady mzdy žalobce za předmětné období.

19. Při rozhodování o přiměřeném snížení náhrady mzdy jsou důležité zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec mohl zapojit do zaměstnání u jiného zaměstnavatele, a to za podmínek v zásadě rovnocenných případně výhodnějších než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy u zaměstnavatele. Důležitým hlediskem pro posouzení je místo výkonu práce, a to zejména, zda se mohl zaměstnanec zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou (u původního zaměstnavatele) nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), popřípadě v místě, které je pro zaměstnance výhodnějším než-li místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji). Dalším hlediskem, kterým se soud při rozhodování o snížení výše nároku na náhradu mzdy zaměstnance musí zabývat, je zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, popřípadě práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce. Třetím a posledním hlediskem je to, jakou mzdu zaměstnanec obdržel za vykonanou práci nebo by ji mohl obdržet, kdyby takovou práci vykonával. Na náhradu mzdy však nemá právo zaměstnanec, kterému je práce zaměstnavatelem řádně přidělována, avšak zaměstnanec se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterým by konal práci u zaměstnavatele ([příjmení], [anonymizováno] § 69 (Následky neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem). In: [jméno], [obec], [příjmení], [jméno], [jméno], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [obec], [příjmení], [jméno]. Zákoník práce. 2. vydání. [obec]: Nakladatelství C. H. Beck, 2015, s.

443. ISBN [tel. číslo] [číslo])

20. Jak již bylo uvedeno výše, bylo prokázáno, že žalovaná žalobci práci, ani přes výzvu žalobce, nepřidělovala. Porušila tak svou zákonnou povinnost. Žalobce si tak naprosto oprávněně našel zaměstnání u jiného zaměstnavatele. Soud se tak nadále zabýval tím, zda byl žalobce zaměstnán u nového zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných případně výhodnějších než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy uzavřené s žalovanou.

21. Při posuzování toho, zda jsou dány důvody využití moderačního práva soudu, posuzoval výše uvedená hlediska, přičemž pro upuštění od snížení náhrady mzdy postačí, když je naplněno jedno z uvedených hledisek. Žalobce se domáhal užití moderačního práva, přičemž pro přistoupení ke snížení výše náhrady mzdy ze strany soudu je zapotřebí naplnění všech uvedených podmínek. Soud by tak měl pro jeho využití dojít k závěru, že žalobce byl u nového zaměstnavatele zaměstnán za shodných, případně výhodnějších podmínek, než-li tomu bylo na základě pracovní smlouvy s žalovanou. Těmito podmínkami jsou platové ohodnocení, místo výkonu práce a druh vykonávané práce.

22. Z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá (například rozsudek ze dne 15. 5.2012, sp. zn. 21 Cdo 1511/2011) vyplývá a nadepsaný tento závěr sdílí, že procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 61 odst. 2 ZP, má zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní), (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 784/2005). Žalovaná tak měla pro úspěch ve věci nejen tvrdit, že žalobce se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil a že se jednalo o práci za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších a že tuto možnost zaměstnanec bez přiměřeného důvodu nevyužil.

23. V daném případě se žalobce zapojil do práce u jiného zaměstnavatele, a to na základě uvedené pracovní smlouvy. Soud však v tomto případě došel k závěru, že žalobce u nového zaměstnavatele nevykonával práci za podmínek rovnocenných, popřípadě výhodnějších, než tomu bylo u žalované. Nejstěžejnějším znevýhodněním je dle soudu místo výkonu práce, když žalobce má trvalé bydliště na adrese v [obec], přičemž v novém zaměstnání musí každý den dojíždět do sídla zaměstnavatele, tedy na adresu [adresa]. Z internetové stránky www. mapy. cz bylo zjištěno, že z [obec] do sídla nového zaměstnavatele žalobce trvá cesta osobním automobilem 1 hodinu 48 minut, celkem se jedná o vzdálenost 155,4 km. Žalobce však nevykonává práci vždy v místě sídla, avšak je vysílán novým zaměstnavatelem k výkonu práce různě po České republice. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že nejčastěji žalobce vykonává práci v oblasti měst [obec], [obec], [obec]. Vždy záleží na tom, kde nový zaměstnavatel sjedná zakázky. V období, kdy byl žalobce zaměstnán u žalované, vykonával práci v sídle žalované, tedy v [obec]. Lze tak uzavřít, že nástupem do nového zaměstnání došlo k výraznému znevýhodnění žalobce, když v případě, že by mu byla nadále přidělována práce ze strany žalované, vykonával by práci v [obec], kde má trvalý pobyt. Žalovaná netvrdila a ani neprokázala, že by žalobce, v době, kdy vykonával práci pro žalovanou, tuto vykonával jinde, než-li právě v [obec] v sídle žalované. Současně netvrdila a neprokázala, že by žalobce mohl vykonávat pracovní činnost u jiného zaměstnavatele v [obec], případně jeho okolí.

24. K zhoršení podmínek došlo u žalobce i co do druhu vykonávané práce. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobce vykonával u nového zaměstnavatele práce převážně úklidového rázu, odklízení sněhu a v jednom z pěti případů pak práce spočívající v péči o zeleň, jako je zastřižení živého plotu, posekání trávníku. Z povahy žalované jako zaměstnavatele, když se jedná o [anonymizováno] zahradu, ve které byl žalobce zaměstnán na pozici zahradníka, vyplývá, že u žalované žalobce vykonával práce spočívající v péči o rostliny. Z výplatním pásek žalované vyplývá, že žalobce vykonával u žalované i vedoucí pozici. Žalovaná mu vyplácela nenárokovou složku mzdy v podobě odměn, přičemž tyto jsou odůvodněny například za mimořádné práce s úpravami v prostoru širšího okolí nového pavilonu a za správnou taktiku ve využívání chemických přípravků na ochranu rostlin, za mimořádné práce na budování oddělení mokřadní flóry a pergoly, příkladná organizace zahradnické sekce, vzorné metodické vedení zahradníků. Z uvedeného vyplývá, že žalobce u žalované vykonával vedoucí pozici, staral se o rostliny a vykonával zahradnické práce, což bylo jeho hlavní pracovní náplní. Toto žalovaná ani v průběhu řízení nesporovala. Tím, že žalobce nastoupil u nového zaměstnavatele, došlo ke zhoršení podmínek co do druhu vykonávané práce, když o rostliny se stará ojediněle a jeho hlavní pracovní náplň jsou úklidové práce. Žalovaná tvrdila, avšak neprokázala, že by žalobce vykonával u nového zaměstnavatele práci stejného druhu, jako tomu bylo u ní. Z výpovědi jednatele nového zaměstnavatele žalobce vyplanulo, že žalobce vykonává práci spíše úklidového charakteru. Žalovaná výpověď tohoto svědka nesporovala.

25. V poslední řadě se soud zabýval porovnáním příjmů žalobce u žalované a nového zaměstnavatele. Tarifní plat žalobce byl, před výpovědí, u žalované cca 17 140 Kč. Žalovaná žalobci vyplácela osobní příplatek, který byl od 1. 1. 2016 ve výši 5 000 Kč, a do 1. 1. 2016 žalobci náležel i příplatek za vedení ve výši 3 500 Kč Celkem tak žalobci vyplácela po odebrání příplatku za vedení 22 140 Kč hrubého měsíčně. Jak již bylo uvedeno, žalobce od žalované pobíral i nepravidelné příplatky, a to v roce 2014 celkem 45 000 Kč, v roce 2015 pak 10 000 Kč. Tarifní plat žalobce u nového zaměstnavatele činil od května 2016 do června 2019 částku 24 000 Kč a od července 2019 pak částku 26 700 Kč. Žalobce byl u žalované zařazen do 7. platové třídy, 12. platového stupně. V případě, že by žalobci žalovaná nadále přidělovala práci a za odvedenou práci mu vyplácela plat, pak by jistě docházelo k jeho pravidelnému navyšování. Dle nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, od 1. 1. 2017, základní tarifní plat žalobce u žalované činil 17 830 Kč (srov. nařízení vlády č. 564/2006 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2017), od 1. 7. 2017 by činil 19 510 Kč (srov. nařízení vlády č. 564/2006 Sb. ve znění účinném do 31. 10. 2017), od 1. 11. 2017 by činil 21 470 Kč (srov. nařízení vlády č. 564/2006 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2017), od 1. 1. 2018 by činil u žalované 21 470 Kč (srov. nařízení vlády č. 341/2017 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2018), od 1. 1. 2019 by činil 22 550 Kč (srov. nařízení vlády č. 341/2017 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2019), v současné době by činil 24 780 Kč. Zároveň soud přihlížel k tomu, že byl žalobci vyplácen uvedený osobní příplatek a uvedené odměny. Z uvedeného tak vyplývá, že žalobce u nového zaměstnavatele nedosahoval vyššího výdělku, než-li by tomu bylo u žalované. Při přičtení osobního příplatku (od 1. 1. 2016 ve výši 5 000 Kč) a uvedených odměn by dosahoval plat poskytovaný žalovanou v průměru zhruba obdobné výše. U nového zaměstnavatele žalobce nepobírá osobní ohodnocení, ani jiné nenárokové platby jako odměny.

26. V daném případě došel soud k závěru, že bylo naplněno hledisko toho, že žalobce musel u nového zaměstnavatele vykonávat práci v místě, která pro něj byla podstatným způsobem ztížením a znevýhodněním oproti místu výkonu práce u žalované. Současně vykonává u nového zaměstnavatele jiný druh práci, než-li vykonával u žalované. Mzdu pobírá žalobce v podobné výši, jako by pobíral u žalované, avšak z provedeného dokazování ohledně místa výkonu práce vyplývá, že musí denně dojíždět do sídla zaměstnavatele, vzdáleného kolem 150 km, čímž mu jisté vznikají náklady související s výkonem práce. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v daném případě nejsou dány důvodu pro snížení náhrady mzdy dle ustanovení § 69 odst. 3 ZP, když žalovaná neprokázala, že tyto jsou dány, když žalobce nebyl zaměstnán za podmínek rovnocenných nebo výhodnějších než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy uzavřené s žalovanou. Soud tak žalované nevyhověl, když náhradu mzdy nesnížil dle § 69 odst. 2 a žalobci přiznal plnou požadovanou výši náhrady mzdy, a to za období 1. listopadu 2016 do 8. prosince 2019. Žalobce požadoval pouze 80 % z příslušné náhrady, tedy částku 697 836,93 Kč. Soud tuto částku přiznal v celé výši, když shledal, že důvodu využití moderačního práva soudu, zde nejsou dány a žalovaná nesporovala žalobcem provedený výpočet předmětné náhrady mzdy.

27. Žalovaná se dostala svým jednáním do prodlení, když žalobci včas neuhradila peněžitý závazek, tedy náhrady platu, má tak žalobce v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nárok na úrok z prodlení. Žalobce se domáhal zákonného úroku z prodlení v souladu s ustanovením § 141 odst. 1 ZP, dle kterého je stanovena splatnost platu (mzdy), a to po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku. Žalobce požadoval úrok zároveň v souladu s ustanovením nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci před skončením této věci uhradila náhradu mzdy za období od května 2016 do října 2016 bez příslušného úroku z prodlení, uložil soud žalované výrokem I. povinnost k jeho zaplacení. Soud tak žalobci co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení vyhověl a žalované uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení z jednotlivých částek, tak jak je uvedeno ve výroku I. a II. tohoto rozsudku.

28. Na náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši, a to v částce 29 030 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 27 830 Kč a hotových výdajů účastníka nezastoupeného právním zástupcem dle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. Žalobce ve věci učinil celkem čtyři úkony (písemné podání žaloby, písemné podání ze dne 14. 2. 2020, účast na soudním jednání dne 17. 6. 2020 a dne 2. 9. 2020) dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., za které mu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 1 200 Kč (4 x 300 Kč). Žalobce nedoložil jinou výši hotových výdajů svých, případně svého zástupce.

29. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách.

Poučení