29 C 37/2019-184

Rubrum

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Miroslavou Šebelovou ve věci žalobkyně: ; [osobní údaje žalobkyně], IČO: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] proti žalované: ; [osobní údaje žalované], IČO: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] o 2 247 927,30 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 697 932,77 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% od 13. 2. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v té části, kde se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 549 994,53 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% od 13. 2. 2019 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 149 733,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Předmětnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení celkem částky 2 247 927,30 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná se o tuto částku na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, neboť předmětnou částku žalobkyně žalované plnila z právního důvodu, který odpadl. Odkázala na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2013 č. j. 7 C 38/2012-313, jež byl ve výroku I potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 139/2014-387 ze dne 29. 4. 2015, kdy na základě těchto rozhodnutí byla žalobkyni uložena povinnost uhradit žalované částku ve výši 1 385 533,20 Kč.

2. Dne 25. 9. 2015 vydal zdejší soud rozsudek č. j. 7 C 38/2012-541, jímž ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 38/2016-621 ze dne 14. 5. 2018 byla uložena žalobkyni povinnost uhradit žalované na zákonném úroku z prodlení částku v celkové výši 549 994,53 Kč a na nákladech řízení částku 436 878,60 Kč, tedy v celkové výši částku 986 873,13 Kč.

3. Žalobkyně dne 18. 6. 2015 uhradila ve prospěch účtu žalované částku 1 261 054,20 Kč. Žalobkyně dne 3. 7. 2018 uhradila ve prospěch účtu žalované částku ve výši 549 994,53 Kč a 436 878,60 Kč. Žalobkyně tak na základě výše uvedených rozhodnutí uhradila žalované částku v celkové výši 2 247 927,30 Kč.

4. Nejvyšší soud vydal dne 10. 12. 2018 rozsudek č. j. 22 Cdo 3444/2018-682, jímž došlo ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015 č. j. 19 Co 139/2014-387, ve výroku I, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 9. 2012, č. j. 7 C 38/2012-313, a dále ke zrušení usnesení Krajského soudu v Brně dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 38/2016-621 ve výrocích II a III o nákladech řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu byl žalobkyni doručen dne 25. 1. 2019. Vydáním rozsudku Nejvyššího soudu odpadly právní důvody, na základě nichž plnila žalobkyně žalované žalovanou částku a došlo tak k bezdůvodnému obohacení, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat.

5. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu, avšak tato do dnešního dne svůj dluh nesplnila, respektive nevydala žalobkyni bezdůvodné obohacení, ačkoliv jí byla předžalobní výzva doručena dne 5. 2. 2019 Lhůta stanovená ke splacení dluhu uplynula dnem 12. 2. 2019. Jelikož žalovaná je v prodlení s úhradou svého dluhu, a to i přes výzvu, nezbylo žalobkyni než podat předmětnou žalobu.

6. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, k žalobě se vyjádřila 14. 5. 2019 v rámci odporu proti platebnímu rozkazu (čl. 47). Na svou obranu žalobkyně uvedla, že uhrazení předmětné částky ze strany žalobkyně na základě uvedených soudních rozhodnutí, činí žalovaná nesporným. Žalovaná má však za to, že pohledávka žalobkyně zanikla z titulu zápočtu. V podání ze dne 14. 5. 2019 uváděla žalovaná jednostranný zápočet ze dne 29. 1. 2019, kterým vůči předmětné pohledávce žalobkyně měla žalovaná započíst svou pohledávku z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle smlouvy o dokončení výstavby a provozování společné čistírny odpadních vod a hlavního přivaděče z [územní celek] do ČOV v k. ú. [obec] ve výši 3 063 782, 65 Kč, kdy této částky se žalovaná domáhala v soudním řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 20/2014. V podání ze dne 3. 1. 2022 žalovaná v předmětné věci sdělila soudu, že od výše uvedeného jednostranného započtení ze dne 29. 1. 2019 odstoupila dopisem ze dne 9. 3. 2020. Následně dne 3. 1. 2022 učinila žalovaná další jednostranný právní úkon, a to započtení pohledávky žalované z vyúčtování dodávky služeb – odpadní voda převzatá za rok 2010 až 2017, vyúčtovaná účetními doklady uvedenými v zápočtu, o kteroužto je vedeno u Okresního soudu Brno-venkov řízení pod sp. zn. 11 C 20/2014, celkem ve výši 3 548 371,37 Kč, kdy tuto pohledávku započítává žalovaná proti pohledávce [územní celek] uplatněné v předmětném řízení, a to podáním čl.

134. Následně dalším podáním ze dne 5. 1. 2022 (čl. 155) žalovaná oznámila další zápočet své pohledávky ve výši 886 117,20 Kč z titulu neuhrazených nákladů za vypuštěné odpadní vody do ČOV [územní celek] za roky 2010 až 2017, a to na pohledávku žalobkyně ve výši 219 220,01 Kč z titulu úroku z prodlení z jistiny (předmětné žalované částky) od 3. 1. 2021 do 5. 1. 2022, kdy po provedeném zápočtu z uvedených pohledávek zůstala pohledávka žalované za žalobkyní ve výši 666 897,19 Kč.

7. U jednání dne 1. 2. 2022 (čl. 173) žalovaná upřesnila, že se nejedná o vzájemný návrh, nýbrž o procesní obranu v předmětné věci, neboť předmětná částka, která je ze strany žalované započítávána, je řešena a je předmětem sporu ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 20/2014.

8. Žalobkyně s uplatněnými zápočty nesouhlasila, vyjádřila se k nim v podání ze dne 3. 1. 2022 (čl. 146) tak, že žalovaná započítávala pohledávku, která je řešena v řízení u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 20/2014, kdy s ohledem na zpracovaný znalecký posudek a dosud nevyhotovený znalecký posudek svědčí o nejisté výši pohledávky v uvedené věci, proto žalobkyně zcela odmítá jednostranné započtení pohledávek. S ohledem na nejistou výši pohledávky, která je činěna předmětem započtení, není možné ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. ve znění pozdějších předpisů považovat takovou pohledávku za způsobilou k započtení. Obrana žalované je tak nedůvodná.

9. Dokazování bylo provedeno listinnými důkazy dle návrhu účastníků, dále soud vyšel ze shodných tvrzení účastníků. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobkyně zaplatila žalované tvrzenou částku v celkové výši 2 247 927,30 Kč v termínech a částkách, jak tvrdila v žalobě (viz odst. 3 odůvodnění), což ostatně rovněž vyplývá z předložených listin, a to z hromadného příkazu k úhradě ze dne 18. 6. 2015 na částku 1 261 054 Kč a z výpisu z běžného účtu žalobkyně, ze které vyplývá úhrada ze dne 3. 7. 2018 jednak částky 549 994,53 Kč, když tato platba je označena:„ 7 C 38/2012-541 zákonný úrok z prodlení“, a dále částka 436 876,60 Kč, když tato platba je označena„ 7 C 38/2012-541 náklady řízení“ (čl. 8, čl. 15).

10. Soud ve věci provedl dokazování spisem zdejšího soudu sp. zn. 7 C 38/2012. V uvedené věci bylo poprvé rozhodováno prvostupňovým soudem rozsudkem ze dne 30. 9. 2013, č. j. 7 C 38/2012-313, kterým soud ve výroku I uložil [anonymizováno] [obec] zaplatit [anonymizováno] [obec] částku 1 385 553,20 Kč, ve výroku II zamítl soud žalobu, pokud se [územní celek] domáhala po [anonymizováno] [obec] zaplacení úroku z prodlení, výrokem III byla uložena [anonymizováno] [obec] povinnost uhradit náklady řízení. Uvedeným rozsudkem soud uložil [anonymizováno] [obec] zaplatit přisouzenou částku z titulu povinnosti podílového spoluvlastníka čističky odpadních vod (ČOV), kdy [územní celek] byla jako rovnodílný podílový spoluvlastník zavázána společně s [anonymizováno] [obec] ze smlouvy o dokončení výstavby o provozování společné čistírny odpadních vod a hlavního přivaděče z [územní celek] do ČOV. Následně v odvolacím řízení rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015 č. j. 19 Co 139/2014-387 krajský soud výše uvedený rozsudek prvního stupně ve výroku roku I potvrdil, ve výroku II a III zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Pokud jde o rozhodnutí o příslušenství z přisouzené částky, pak v této části se tak řízení vracelo zpět soudu prvního stupně. Následně znovu tedy rozhodoval zdejší soud jako soud prvního stupně a rozhodl rozsudkem ze dne 25. 9. 2015, č. j. 7 C 38/2012-541 tak, že výrokem I uložil [anonymizováno] [obec] zaplatit [anonymizováno] [obec] příslušenství specifikované v tomto výroku, ve výroku II bylo [anonymizováno] [obec] uložena povinnost zaplatit [anonymizováno] [obec] náklady řízení ve výši 436 878, 60 Kč. Proti tomuto rozsudku bylo opět podáno odvolání ke Krajskému soudu v Brně, ovšem pouze co do té části přísudečného výroku, kterou byla [územní celek] zavázána povinností zaplatit [anonymizováno] [obec] úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 124 499 Kč od 20. 6. 2015 do zaplacení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 38/2016-621 výrok I uvedeného rozsudku v napadené části výroku I, tedy ohledně úroku z prodlení 7,75 % ročně z částky 124 499 Kč od 20. 6. 2015 do zaplacení, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, a to pro zpětvzetí odvolání. Ve výroku II rozhodl o tom, že výrok II výše uvedeného rozsudku se potvrzuje, výrokem III rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci bylo následně 14.6.2018 podáno dovolání. Před zahájením dovolacího řízením nabyl dne 29.5.2015 právní moci výrok I rozsudku 7 C 38/2012-313 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 138/2014-387 (následně zrušeno dovolacím soudem), na základě něj žalobkyně uhradila žalované dne 18. 6. 2015 částku ve výši 1 261 054,20 Kč. Dále před zahájením dovolacího řízení nabyl dne 7.11.2015 právní moci rozsudek zdejšího soudu č. j. 7 C 38/2012-541 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 38/2016-621 ve výroku římská I ohledně příslušenství kromě části, ve které bylo řízení zastaveno, viz výše, dále ve výroku II ohledně náhrady nákladů řízení dne 4.6.2018, a na základě toho žalobkyně dne 3. 7. 2018 zaplatila žalované na úroku z prodlení částku 549 994,53 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 436 878,60 Kč.

11. Následně však bylo podáno dovolání [anonymizováno] [obec] proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 139/2014-387 a rovněž proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 38/2016-621, kdy Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 10. 12. 2018, č. j. 22 Cdo 3444/2018-682 (právní moc dne [číslo]) tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 139/2014-387 ve výroku I, kterým byl potvrzen výrok I a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 9. 2012, č. j. 7 C 38/2012-213 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Výrokem II Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání proti výroku I usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 38/2016-621 odmítl. Výrokem III rozhodl tak, že usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 38/2016-621 zrušil ve výroku II a III o nákladech řízení a věc vrátil Krajskému soudu v Brně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Dovolací soud uzavřel, že Krajský soud v Brně se nezabýval námitkou [územní celek] absolutní neplatnosti smlouvy o dokončení výstavby a provozování ČOV s tím, že účastnice nejsou spoluvlastnicemi, proto byl právní závěr o tom, že účastnice jsou spoluvlastnicemi ČOV předčasný a je třeba, aby se odvolací soud takovou námitkou zabýval. Nejvyšší soud tedy výše uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla [anonymizováno] [obec] uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 385 553, 20 Kč, dále odmítl dovolání proti výroku I usnesení krajského soudu č. j. 19 Co 38/2016-621, kterým krajský soud v napadené části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, viz výše, ohledně příslušenství. Dále zrušil usnesení krajského soudu č. j. 19 Co 38/2016-621 ve výroku II, kterým krajský soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně č. j. 7 C 38/2012-541, kterým byla uložena [anonymizováno] [obec] povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 436 878, 60 Kč.

12. Zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu se tedy netýkalo té části výroku I rozsudku zdejšího soudu č. j. 7 C 38/2012-41, kterým byla uložena žalované ([anonymizováno] [obec]) povinnost zaplatit žalobkyni ([anonymizováno] [obec]) úrok z prodlení 8 % ročně z částky 57 008, 30 Kč od 4. března 2010 do 27. dubna 2010 (tedy částku 687,22 Kč), dále 8 % ročně z částky 417 008, 30 Kč od 28. dubna 2010 do 14. května 2010 (tedy částky 1 553,78 Kč), dále 7,75 % ročně z částky 425 109, 20 Kč od 15. dubna 2010 do 26. května 2010, (tedy částky 3 791,04 Kč), dále 7,75 % ročně z částky 1 385 553,20 Kč od 27. května 2010 do 19. června 2015 (tedy částky 544 256,68 Kč), kdy v této části tedy výrok I uvedeného rozsudku nabyl právní moci, a to dne 7. 11. 2015 Celkem tak byla tímto výrokem uložená [anonymizováno] [obec] povinnost zaplatit [anonymizováno] [obec] na příslušenství částku 550 288,72 Kč, kdy tato část rozhodnutí je pravomocná a nebyla zrušena ani soudem odvolacím, ani soudem dovolacím. V této části tak podle názoru soudu plnila žalobkyně žalované tím, že zaplatila dne 3. 7. 2018 částku 549 994,53 Kč na základě pravomocného rozhodnutí, tedy dle právního důvodu vyplývajícího z tohoto pravomocného rozhodnutí, který nebyl zrušen, a tedy právní důvod plnění neodpadl.

13. Soud má za to, že o tuto částku se žalovaná bezdůvodně neobohatila, kdy nebylo prokázáno žalobní tvrzení, že v této části by žalobkyně plnila žalované dle rozsudku, který byl následně zrušen. Naopak byl prokázán jiný skutkový stav, a to takový, že v této části plnila žalobkyně po právu, dle pravomocného rozhodnutí, které následně nebylo rušeno. Zdejší soud si je vědom, že se jednalo o plnění, které představovalo příslušenství přisouzené částky ve výši 1 385 553,20 Kč dle výroku I předchozího rozsudku soudu prvního stupně č. j. 7 C 38/2012-313, který byl potvrzen krajským soudem, ale následně zrušen soudem dovolacím, kdy tedy samotná pohledávka, která byla předmětem řízení, nebyla shledána jako oprávněná, jak vyplývá z v pořadí třetího rozhodnutí krajskému soudu, kdy žaloba byla nakonec zamítnuta jako nedůvodná s odkazem na závěr, že účastnice nejsou podílovými spoluvlastníky ČOV, smlouva o dokončení výstavby a provozování společné čistírny odpadních vod ČOV nebyla platná a žaloba z tohoto titulu nedůvodná. I přes uvedené je soud toho názoru, že v této části, tedy co do částky 549 994,53 Kč nebylo možné žalobě vyhovět, neboť rozsudek ukládající tuto povinnost je pravomocný a žalobkyní bylo plněno dle takového pravomocného rozhodnutí. Uvedenou skutečnost, že ve výsledku byly placeny úroky z pohledávky, která nakonec byla shledána jako nedůvodná, nelze v tomto řízení napravit. Podle názoru soudu bylo na místě, podat v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 38/2012 opravný prostředek proti celému výroku I rozsudku 7 C 38/2012-541 a následně dovolání, případně vzniklou situaci řešit v rámci uvedeného řízení 7 C cestou mimořádného opravného prostředku poté, co se ukázala neoprávněnst žalobního nároku popsaná v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2020, č. j. 19 Co 139/2014-781. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu bylo rovněž podáno dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání odmítl, a to usnesením ze dne 7. 5. 2021, č. j. 22 Cdo 176/2021-8 19, které nabylo právní moci dne 31. 5. 2021.

14. Následně v uvedené věci rozhodoval potřetí Krajský soud v Brně, a to rozsudkem ze dne 24. 6. 2020 č. j. 19 Co 139/2014-781, který nabyl právní moci 25. 8. 2020, který ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně č. j. 7 C 38/2012-313 ve výroku I změnil tak, že žalobu, aby žalované [příjmení] [jméno] byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni [příjmení] [jméno] částka 1 385 553,20 Kč, zamítl. Výrokem II změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni [příjmení] [jméno] uložil povinnost zaplatit žalované [příjmení] [jméno] na nákladech řízení 144 910 Kč. Výrokem III rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Tímto rozsudkem tedy bylo pravomocně změněno původní rozhodnutí (rozsudek č. j. 7 C 38/2012-313), kterým byla uložena povinnost [anonymizováno] [obec] zaplatit [anonymizováno] [obec] žalovanou částku tak, že žaloba byla zamítnuta, dále byl pravomocně změněn výrok II rozsudku zdejšího soudu č. j. 7 C 38/2012-541, kterým původně byla uložena povinnost [anonymizováno] [obec] zaplatit [anonymizováno] [obec] na nákladech řízení 436 878,60 Kč tak, že tento výrok byl změněn, a naopak [anonymizováno] [obec] byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení [anonymizováno] [obec]. Na základě uvedeného lze tedy uzavřít, že bylo prokázáno, že pokud jde o úhradu částky 1 261 054,20 Kč dle původního přísudečného výroku, který byl následně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta dle právě citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně, pak žalobkyně dne 18. 6. 2015 uhradila tuto částku žalované a plnila dle rozhodnutí, které bylo zrušeno a následně změněno tak, že žaloba byla zamítnuta, bylo tak plněno z právního důvodu, který následně odpadl. Stejně tak pokud žalobkyně dne 3. 7. 2018 zaplatila žalované částku 436 878,60 Kč na nákladech řízení dle výroku II rozsudku 7 C 38/2012-541, který byl sice původně potvrzen krajským soudem, jeho potvrzovací rozhodnutí však bylo zrušeno a následně krajský soud rozhodl o změně tohoto výroku tak, že náhradu nákladů řízení přiznal [anonymizováno] [obec], [územní celek], tedy v našem řízení žalobkyně, nebyla zavázána platit náklady řízení tak, jak bylo původně rozhodnuto, tyto tedy uhradila na základě právního důvodu, který následně odpadl. Bylo tak prokázáno, že co do částky 1 261 054,20 Kč a částky 436 878,60 Kč, tedy celkem co do částky 1 697 932,77 Kč bylo plněno bez právního důvodu.

15. Soud dále provedl dokazování rozhodnutími z řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 8 C 156/2017, kdy z nich bylo prokázáno, že rozsudkem zdejšího soudu ze dne 24. 7. 2019, č.j. 8 C 56/2017-243, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2020, č. j. 13 Co 246/2019-286, bylo rozhodnuto o tom, že výlučným vlastníkem čistírny odpadních vod v k. ú. [obec] byla určena [územní celek], rozhodnutí nabyla právní moci 12. 2. 2020. Ve věci bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, kdy usnesením ze dne 25. 8. 2020, č. j. 22 Cdo 1239/2020-342, bylo dovolání odmítnuto.

16. Soud dále provedl dokazování spisem zdejšího soudu ve věci 14 C 20/2014, ze kterého vyplývá, že zdejší soud rozsudkem ze dne 12. března 2020, č. j. 14 C 20/2014-408, který nabyl právní moci dne 10. 4. 2020 zamítl žalobu, kterou se [územní celek] domáhala po žalované [příjmení] [jméno] zaplacení částky 3 063 782,56 Kč s příslušenstvím. Soud v odůvodnění konstatoval, že žalobce se v řízení domáhá poměrné části nákladů spojených s rekonstrukcí čistírny odpadních vod, přičemž tento nárok dovozoval ze Smlouvy o dokončení výstavby a provozování společné čistírny odpadních vod a hlavního přivaděče z [územní celek] do ČOV v k. ú. [obec] ze dne 14. 4. 1994 a ze spoluvlastnického práva účastníků k předmětné čistírně odpadních od. Odkázal na shora uvedené rozhodnutí soudu ve věci 8 C 156/2017, kdy soudy tam došly k závěru, že jsou smlouvy absolutně neplatné, dále odkázal na výlučné vlastnictví žalobce k ČOV. Uzavřel, že pokud byla žaloba postavena na tvrzení, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci žalovanou částku z titulu spoluvlastnictví čističky a potažmo z titulu smlouvy o dokončení výstavby a provozování společné čistírny odpadních vod, přičemž bylo pravomocnými soudními rozhodnutími postaveno najisto, že obě smlouvy jsou absolutně neplatné a že výlučným vlastníkem ČOV je žalobce, nárok uplatněný v žalobě je nedůvodný.

17. Dále soud provedl dokazování spisem zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. 11 C 20/2014 z informačního systému, kdy k datu jednání, rozhodnutí i vyhotovení rozsudku se spis nacházel u revizního znalce. Bylo prokázáno, že v tomto řízení je posuzován žalobní nárok [územní celek] proti obci [obec] na zaplacení pohledávky z vyúčtování dodávky služeb – odpadní voda převzatá za rok 2010 až 2017 vyúčtovaná účetními doklady, kdy řízení je po připuštění rozšíření žaloby vedeno o částku 2 361 597,94 Kč, nepochybně se jedná o pohledávku co do jejího předmětu totožnou s pohledávkou, kterou žalovaná (v tomto řízení [územní celek]) jednostranným právním úkonem započetla proti žalované částce, když sama v zápočtu odkázala na uvedené řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 20/2014. V uvedeném řízení nebylo vydáno konečné rozhodnutí, jak bylo výše uvedeno, spis se nachází u revizního znalce, v řízení je prováděno rozsáhlé dokazování, kdy v této fázi řízení je věc posuzována dokonce znalcem revizním. Řízení bylo zahájeno dne 29. 1. 2014 a ve věci nebylo rozsudkem dosud rozhodnuto.

18. Z předžalobní výzvy ze dne 5. 2. 2019 a z doručenky od datové zprávy bylo prokázáno, že uvedenou předžalobní výzvou doručenou žalované do datové schránky dne 5. 2. 2019 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě žalované částky do sedmi dnů od doručení výzvy, kdy tato lhůta připadá tedy na den uplynutí 12. 12. 2019 Tyto skutečnosti žalovaná nezpochybňovala.

19. Pokud soud provedl v řízení další dokazování, jehož hodnocením se v tomto rozsudku nezabývá, pak je to z toho důvodu, že z něho nebyly prokázány žádné skutečnosti podstatné pro rozhodnutí v této věci.

20. Pole podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něj bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 1987 odst. 1 o. z., k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle odst. 2 pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

22. Po podřazení zjištěného skutkového stavu pod shora citovaná zákonná ustanovení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v té části, kde se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 697 932,77 Kč, kdy tato částka byla žalobkyní uhrazena žalované na základě rozhodnutí soudu, které následně bylo zrušeno, tedy z právního důvodu, který odpadl, jak je podrobně vysvětleno v odst. 14 odůvodnění. Soud rozhodoval v souladu s konstantní soudní judikaturou, kdy příkladmo odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2019 ve věci 28 Cdo 3836/2018. Z přisouzené částky přiznal soud žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě (viz odstavec 18), tedy od 13. 2. 2019, a to v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s § 2 vládního nařízení číslo 351/2013 Sb.

23. Žaloba byla zamítnuta co do požadované částky 549 994,53 Kč s příslušenstvím, kdy tato částka byla plněna na základě povinnosti, která byla žalobkyni uložena pravomocným rozhodnutím, které následně nebylo zrušeno, jak podrobně soud odůvodnil v odst. 13 tohoto odůvodnění, v této části tak podle názoru soudu nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalované.

24. Je zřejmé, že v této věci nebyl skutkový stav sporný, kdy žalovaná skutečnosti tvrzené žalobkyní v podstatě nezpochybňovala. Podstatné bylo, krom výše uvedeného, posoudit námitku započtení uplatněnou žalovanou. Pokud tedy jde o námitku započtení pohledávky žalované ve výši 3 548 371,37 Kč proti žalobnímu nároku, kdy se jedná o pohledávku uplatněnou žalovanou proti žalobkyni v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 20/2014 z jiného právního vztahu, a to z vyúčtování dodávky služeb – odpadní voda převzatá za rok 2010 až 2017, bylo nepochybně prokázáno, že posouzení této započítávané pohledávky je předmětem uvedeného řízení 11 C 20/2014, to je vedeno od roku 2014, ve věci dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, ve věci je již vypracováno několik znaleckých posudků, v současné době posuzuje odborné otázky revizní znalec. Je tak zřejmé, že ke dni rozhodnutí v předmětném řízení se jedná o pohledávku obtížně prokazatelnou, předmětné řízení by bylo zdržováno složitým prokazováním této protipohledávky a nepřiměřeně by prodloužilo řízení, je tak možné konstatovat nemožnost započtení této pohledávky pro její nejistotu a neurčitost. Soud tak uzavřel, že započtení navrhované žalovanou v tomto řízení není možné, neboť k započtení uplatnila pohledávku nejistou, soud rozhodoval v souladu s konstantní soudní judikaturou, a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 20 Cdo 4713/2018, 26 Cdo 4795/2017, 28 Cdo 5711/2017 a 31 Cdo 684/2020.

25. Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy podle zásad poměru úspěchu ve sporu dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na náhradu svých nákladů řízení co do 51 %, kdy žalobkyně byla úspěšná co do 75,53 % a po odečtení jejího neúspěchu ve výši 24,47 % má právo po zaokrouhlení na náhradu nákladů řízení právě co do 51 % Náklady řízení žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 112 397 Kč, dále náklady právního zastoupení vypočítané podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to odměna advokáta ve výši 147 050 Kč (sazba za 1 úkon právní služby činí 17 300 Kč dle § 7 citované vyhlášky, odměna byla přiznána za osm úkonů v plné výši – příprava a převzetí, předžalobní výzva, žalobní návrh, vyjádření k odporu žalované, návrh na pokračování v řízení ze dne 25. 8. 2020, ze dne 16. 8. 2021, odmítnutí jednostrannému zápočtu ze dne 3. 1. 2022, účast u jednání dne 1. 2. 2022 - § 11 odst. 1, dále za 1 úkon v poloviční výši – za účast na jednání, kde byl vyhlášen pouze rozsudek dne 8. 2. 2022 – § 11 odst. 2), dále 9× režijní paušál po 300 Kč dle § 11 a § 13 citované vyhlášky, dále náklady na právní zastoupení tvoří DPH z odměny a paušálů ve výši 31 447,50 Kč ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem náklady řízení žalobkyně činí částku 293 594,50 Kč, kdy 51 % z této částky činí po zaokrouhlení 149 733,20 Kč, tuto částku tedy uložil soud žalované k úhradě nákladů řízení žalobkyni výrokem III rozhodnutí.

Poučení